S.E.X

Hrdinství je smutný čas pykání za vítězství emocí nad zdravým rozumem.

Vzpomínky na mé útlé dětství, jsou spojeny s malým domkem bez fasády, stojícím nedaleko kontejneru na sklo, do kterého pravidelně o sobotách a nedělích, jedna vypelichaná vydra sypala flašky, co během tejdne vyšmejdila v okolí pajzlů a půlnočních náleven. Jinde, snad východ slunce vítá ptačí zpěv, ale nás budil třískot lahví. "Tebe si na přechodu vychutnám, buzerantko." pokřikoval z postele otec, kapitán trolejbusu s číslem třináct. Matka, uklízečka v chemický továrně, kam nastoupila po čtyřleté flákárně spojené s mojí výchovou po porodu, byla ostřejší. Nelenila dojít k oknu a řvát na flekatou důchodkyni s vizáží uprchlíka zpod nože egyptského balzamovače mrtvol. "Aby tě kozel vošukal." Lidi nás tu měli upřímně rádi a my je ještě víc. Brzo jsem si našel několik kamarádů, kterým nevadil můj tvar lebky, jenž se dal jen s obtížemi nazvat klasickým. Opravdu to vypadalo, že jediný mráček na obloze, je přízrak, zjevující se o víkendech v mlžném ranním oparu, táhnoucí stavební kolečko naložené lahvemi. Poklidné vody rodinného přístavu, však zasáhla jednoho dne, vše ničící bouře. Zírali jsme nevěřícně skrz záclonu, na komando chlápků, rojící se z aut, která zastavila před naším nevohozeným domkem.

"Tohle nevypadá na přátelský pokecání." prorokoval otec. Jejich kápo, statnej tlusťoch řval německy, takže mu nikdo nerozuměl, snad jen s vyjímkou slova policie. Překladatel, trestuhodně nestíhal a po chvíli výpady, doprovázené oblakem slin a pohybem zubní protézy, tlumočil po svém. Máti byla obviněna z úmyslné sabotáže. Kdo by uvěřil, že lze zapomenout v jednu chvíli na proud vody, valící se z nemocniční pákové baterie a puštěný plyn. "Já nemohla najít sirky," vysvětlovala vyděšeně, "tak jsem zaběhla k vrátnému. Trvalo to jen minutku." Ona minutka, však postačila k vyplavení výzkumné potravinářské laboratoře, mazaně ukryté o patro níž. "Ohrozila jste osud evropské pevniny a jestli se prokáže, že pracujete pro konkurenci, nevylezete z díry." Budoucnost, se pro máti jevila dost kalně. Chemička u řeky, jejíž vody občas probarvila do žluta, byla místem vědeckých konferencí na téma, hlad lidstva. V jejich laboratořích se partičky v kosmických vohozech, pokoušely vyšlechtit nové kultury potvůrek, které krmily svinstvem co není recyklovatelný. Každý den je kontrolovaly jak narostly a když se konečně přiblížil onen kýžený okamžik, aby se daly sežrat, objevila se na scéně dějin matka. Při policejním vyšetřování se zjistilo, pomocí výsledku testu inteligence, který je nepostradatelným k odhalení psychopatů, že je totálně blbá. Proklepli si i zbytek naší rodiny. Otce, vzorného šoféra městské hromadné a synka s mírnou deformací lebky, navštěvujícího třetí třídu základní školy. Kauza byla ukončena matčiným vyhazovem, ostudou mezi sousedy, ztrátou mých kamarádů a fakturou na úhradu škod, které způsobila chemičce. Otec, byl sice milionář, ale bohužel, pouze v počtu kilometrů bez střetu s jiným účastníkem silničního posunu a o tuhle měnu, nejevili spasitelé hladovějících miliard, jaksi zájem.

Zůstával v práci neustále. Když ostatní končili, on se napil kafe z termosky a opět se chopil volantu svého parníku s číslem třináct. O víkendech si přivydělával černými jízdami a každý měsíc odevzdával hrsti bankovek do nenasytného chřtánu, výživového kolosu. Máti to brzo přestala cenit. Vžila se do role, neprávem trpící mučednice a očekávala od otce pochopení. Byl pro ní jako hromosvod, sršela blesky, sotva dosednul, strhanej do křesla po celodenním vymetání silnic. Tehdy si začala s alkoholem. Není sice indikováno, kdy do trávícího traktu vlila první dávku, ale pamatuji si, že při našich společných cestách za mým vzděláním, se v košíku vedle sýrového rohlíku, jednou objevila petka s vínem. Den po dni vylepšovala a ladila formu a záhy jí byl nákupní košík malým. Před otcem svojí náklonnost a pozdější závislost na živé vodě, však úspěšně dlouho tajila. "Myslíš, že se dřu, abys nalejvala tu bouli co máš na krku?" hřímal nad hektolitrem vína, které máti odnosila na dluh a on musel zaplatit. Na radu ostatních modrokošilatejch kapitánů, parníků městský dopravy, od nás odešel. Bylo mně právě devět a začaly mi růst přední zuby. "Musím od ní pryč. A jestli ti mohu radit, co nejdříve udělej to samé." zvěstoval jednou smutným hlasem. Sednul si a prstem namotával mé blonďaté vlasy.

"Můžu s tebou?"

"Zatím to nejde, ale já se pro tebe vrátím. S ženskejma je potíž, přeju ti šťastnou ruku při jejich výběru."

Polibek s příchutí kávy, byl posledním projevem jeho lásky a důkazem zbabělosti, vždyť mě vydal, bezbranného, do jejich spárů. Musel to být akt pramenící z čistého zoufalství, neboť se dobrovolně stal členem sekty, pod velením šíleného kazatele, který strávil dětský čas v lihové pálenici svého strýce a v jedenácti byl nejmladší léčenej závislák historie.

Protože jsme neměli žádné peníze, sehnala matka místo v betonový krychli, oficiálně nazývanou, dům sociální péče. Impulzem k našemu přesunu se teda staly zase prachy. Péče o nezletilé dítě, ji dala nárok na bezplatné využívání něčeho, co se sotva dalo nazvat domovem. Do podzimu toho roku, následovalo přemístění na sídliště pod hřbitovem. K nenávisti fleku, kam se podařilo sestěhovat bílej odpad ze širokého okolí, mi stačilo vstoupit do panelákové chodby, nasáklé koktejlem přepáleného tuku, cigaretového dýmu a klíčících brambor, každým okamžikem hrozící explozí. Když matka odemknula okopané dveře, vážně jsem se začal zabývat myšlenkou, jak z téhle krysí díry, vzít co nejdřív roha. A to mně bylo pouhých devět, čerstvých jak ranní rosa. Velikost životního prostoru, který nám byl přidělen, vyloučil rezolutně, byť i sebemenší náznak soukromí.

"Za to poděkuj tomu parchantovi, co nás odkopnul, ale mohlo to být horší, dokonce máme i ledničku." povzbuzovala mě. Přitáhnout dvě postele, šest matrací, sešroubovat dřevotřískové desky a vnutit jim tvar skříně, nám tehdy zabralo půl dne. K nápadu, vytvořit z jediné obyvatelné místnosti dva pokoje, máti inspirovalo nakouknutí do koupelny. Plastikový závěs, zdobený květy plísně, ji padnul hned do oka.

"Na osprchování, žádnej igelit není potřeba." rozhodla a v rukou potěžkala svůj životabudič, krabicákové víno, na jehož dobytí měla pouze malinkaté nůžky na sestřih nehtů.

"A já už vím, co s ním uděláme." mrkla na mě. Papírový trojúhelník dopadnul na zem. Matka se marně rozhlížela po nádobě, do které by si mohla nalít.

"Každej potřebuje, čas od času někam zalízt. Už nejseš malej, abys to nedokázal pochopit." víno, které pila zakloněna přímo z krabice, se ztrácelo v jejím krčním trychtýři, bez jediného polknutí. Z koupelny odšroubovala železnou tyč a stanovila tak definitivně hranice, našich dvou světů.

"Až to pověsíme, budeš mít pokojíček jako klícku." pomohl jsem jí při navlékání průhledného sprchového závěsu.

"A teď můžeme, každý do svého." podala mně šroubovák a dala záklon pod papírové vemeno krabicáku. Sedící na nepovlečené posteli, sleduji, jak se oblíká. V prosolenejch kalhotkách a v krepový podprdě se při rozhodování tahala za chlupy, rostoucí v dolíku pod jejíma pažema.

"Mám si vzít kalhoty, nebo sukni?"

"Asi kalhoty, víc ti slušej." máti má na nohách červený pupeny po amatérský depilaci struhadlem a vypadá jak Karkulka, kterou zelenej úchyl vyválel v kopřivách.

"Vážně? Ty jeden lichotníku." rozhrnula průhlednou přepážku, "od kdy si toho všímáš?"

Skočila a povalila mě na matrace, zmapované nočním pomočováním. Deformace žaludku, pod jejím zadkem, obtaženým pavučinkou z hedvábí, byl bolestí vykoupený, zřídkavý zájem o mojí personu.

"Jsi zajatec. Tak se braň." vykřikovala a hlasitě se smála. Vrtěla se, klesajíc stále hlouběji do mého vnitřku. Naštěstí si všimla změny barvy obličeje dost brzo. Zdravá červeň, byla vystřídána mrtvolnou zelení. Sotva se zvedla, vystříknul ze mě gejzír. Pozvracel jsem postel, triko, závěs a koberec.

"Běž do koupelny," řvala.

Snažil jsem se to udržet mezi prsy, ale malé dlaně, nestačily opakovanému lepivému přívalu vzdorovat. Pachová stopa leptací kyseliny se linula bytem. Matka došla za mnou a štítivě mi přetáhla oblečení přes hlavu. Namočeným ručníkem otřela orosené čelo.

"Příště, až to na tebe přijde, musíš říct, jasný? Budeš si to pamatovat?" stát se to dneska, tak ji pošlu do hajzlu, ale tenkrát jsem nekladl žádný odpor. Upravovala mé pocuchané vlasy, pak se usmála.

"Začíná se z tebe klubat, nebezpečně pěknej kluk. Ukaž ty zuby."

Zkoumala otevřenou dutinu ústní. Mý zuby, tak veliký, že by se hravě vešly do pusy chlápka, co nás právě stěhoval, se od devíti stále zvětšovaly a vypadalo to, že je budu mít po bradu.

"Neboj, až vyrosteš, tak se to srovná. Pamatuješ přece, co nám řekla zubařka?"

Jak bych mohl zapomenout, na matčin jediný pokus, zbavit mě nepřehlédnutelných kančích klektáků, příčiny první životní fóbie. To jsme ještě bydleli v domku u parku, ale už bez otce, kterej od nás zdrhnul. Ztratil nerva, když vysolil dva tácy za sto matčiných krabicáků.

Vše odstartoval odborný posudek, přeléčený alkoholičky z nádražního bistra u který se matka stavila na pokec. Žvanily o všem možným, až se dostaly na přetřes i mé zuby.

"To je holka znak demence."

Servírka s uschlým poprsím v černých šatech, vytáhla ze zástěry čokoládovou sušenku z obchoďáku a zamávala mi s ní před nosem.

"Odpovídá tomu i jeho hlava. Bude to debil, ale těm je v dnešní době nejlíp. Umí už mluvit?"

Vystrašená máti, ani nedopila a přes celé náměstí mě táhla do zubní ordinace. Kysličníkem poleptaná blondýna na nás koukla a nasadila si svářečský brejle na ksicht.

"Nekousne, když mu tam sáhnu?" žluté prsty mi zasmrděly nikotinem u nosu. Zjevně byla přesvědčena, že v koženým křesle, před ní sedí nějakej dravec, nebo kretén. "Nebojte se ho, on nekouše." bavily se o mně, jak turistky v safari, který chtějí fotku svý kebule ve vypreparovaný gepardí tlamě, plný tesáků. "Paní doktorko, říkala známá, že můj hoch je dementní. Prý se to pozná, právě podle těch velkejch zubů." máti zamáčkla slzu do sevřené pěsti pod okem. Doktorka s hustým obočím si sundala pleksi kryt z hlavy a na chvilku se zamyslela. V jejím království, vyzdobeném plakáty s obrázky krvavých úst, bylo naprosté ticho. "Demence se spolehlivě pozná u dětí z nadmíru narostlého pohlavního orgánu. Jak má veliký penis?" "Já nevím, asi takhle," roztáhla překvapená máti palec a ukazováček na vzdálenost pěti centimetrů. Nikotinové žluťáky mi promáčkly klín: "má ho akorát." "A co ty zuby, dalo by se s tím, prosím vás, cokoliv udělat? Třeba, to jsou ještě mlíčáky?" matka ožila nadějí, že si příroda poradí i s mojí tlamou. Obočí bílé můry se spojilo v jeden neprostupný val. K mé hrůze vzala do ruky ocelovej hák. "Tyhle, už má na furt. A jsou pevný jako skála. Budete maminko muset počkat a jak mu poroste jeho atypická hlava, tak se zuby budou opticky zmenšovat a samy vlezou zpátky." Aby demonstrovala své tvrzení, cvakla kovem o mou zubní sklovinu. Zub byl tenkrát citlivej na dotek, až do večera. Od toho setkání s denti sadistkou, se však nic nezměnilo, zoubky se vesele derou na svět dál a já nevyrostl ani o píď. Jestli víte kolik je píď cenťáků, tak chápete mou skromnost, bral bych i půlku pídě. "Jen co si tady víc zvyknem, poptám se po někom, kdo by s tím něco udělal. Nebude ti vadit, když půjdu na chvilku omrknout terén? Než usneš, tvá maminka se vrátí." zavřel jsem pusu a v předklonu očekával, zda se v podrceném žaludku, neobjeví ještě něco k vyvrhnutí.
Bylo mi do breku, ale podvečer v novém působišti servíroval ulítlou zábavu. Sotva tygr noci, sevřel všechny ty posery pařáty a oni zalezli strachy do svých nor, jako králíci, zrodila se příležitost, vstoupit do žalostných příbytků po boku jejich obyvatel. Rozsvěcující se světla, nesmlouvavě odhalovala bizarní chudáky, příslušníky mé velké rodiny, neboť i já byl nevinnou obětí nedostatku. Exkurze do člověčího soukromí, nemohla být dokonalejší. Okna sociálního sídliště totiž nemají žaluzie a tak se nelze před zraky ostatních, nikam ukrýt. Jeden špehujeme druhého, jestli si nežije náhodou o kousek lépe. Domy jsou na sobě skoro nalepený, dělí je úzký proužek neudržovaného trávníku s rozbitou prolejzačkou a vykradeným pískovištěm. Tenkrát mně stačila chvilka, k vytažení kartonové krabice zpod matčiny postele. Přiložil jsem ji na skleněnou tabuli, tužkou obkreslil jednotlivá okna, která vidím v protějším domě a nůžkami si vystříhal jejich obrysy, aby se dala libovolně otevírat a zavírat. Panelákové surfování bylo na světě. V přízemním terárku, se mi podařilo zaměřit dva mongolský křečky. Nemaj nad očima žádné řasy a lilkovité hlavy jim zdobí zapletené copy. Vypadaj jako spařený dýně s lidskejma rukama, kterejma šermujou nad zapálenou svíčkou, zapíchlou do voskový hroudy před oltářem. Než jdou spát, tak se modlí k Buddhovi. Klečí před jeho zlatou tváří a každou chvilku se uklání k zemi. Oba jsou pěkně vypasení, vím to, protože se před společným zalezením pod jednu deku, svlíkaj úplně do naha. Nad nima bydlí chlápek, pitbul s odpudivou hlavou. Okno otevírá pravidelně v sedm, osm, devět a jedenáct, vždy s cígem v mordě. Pak vyráží na procházku, ze které se vrací až k večeru a nikdy mu nechybí v tašce květina. Zjistil jsem při svým surfování, že má úlet na plastikovou figurínu, kterou oblíká do ženskejch šatů a vodí do ložnice. Zatím nevím, co tam spolu vyváděj, ale třeba to jednou odhalím, když se do toho pustěj v prostoru, monitorovaným z mého stanoviště.

Horní patro, blíž nebesům, obsadila tlupa starejch opic a jeden přesluhující opičák. Na opadaných lebkách se jim drží poslední ostrůvky bílého chmýří. Dožívající samec má drátěné obočí a žlutej kousací aparát, kterej vystavuje na okenním parapetu, ve sklenici s ústní vodou. Odšťavňovací proces, který je šrotuje silou drtiče na větve, z nich odstraňuje poslední zbytky tuků. Nerad se tam dívám. Kdo by očumoval prověšený tvarohový zadky, kulatý páteře a strkání dětských plínek do prouhatejch trenýrek. Tygr noci je děsí, sotva padne první stín na rezavou trávu mezi domy, zamykají v úzkostlivé panice z vrahů a zlodějů. Brzo za úsvitu, lezou společně po balkónech a vyráží do obchodních domů na lov, vyzbrojeni našprtanými vědomostmi o slevách na veškerý sortiment v akci.

Černou barvou zatřené okno, zrovna naproti mému, jediná záhada týdle žumpy, střežící své tajemství. Tvor neprozkoumané slůje je provokující hádankou. Vím, že tam je, protože světlo uvnitř, nepatrně prosvítá přes šmouhy v barvě. Je nedobytnej, jako placenej televizní kanál, odmítající vás pustit, bez přihlašovacího kódu, do své programové nabídky.

Mám tu také fašounskýho dikobraza, kdyby byl zájem. S červenýma ostnama na árijské hlavě a koženou bundou. Sem tam za ním přijdou jiní smrťáci. Pivem z plechovek se posilňujou před trestnou výpravou do maringotkové kolonie. Chodí po bytě v hákokřížáckých uniformách a vysokých naleštěných holinkách. Na zapnutý vrtačce brousí vykošťovací nože. Někdy vytáhnou z plechový bedny opravdickej samopal, kterým hlídaj rasovou čistotu našeho sociálního chudobince. Když se zjeví podřadnej chlápek, nebo méněcenná ženská, hulákaj z okna "Der Tag kommt."

Kočičí káznice je programovou raritou, těšící všechny milovníky ohrožené zvířeny. Její chovanci kaděj do hromady písku, kterou jim do středu kuchyně navršil invalidní vychouš. Nejspíš ho ukradl v pískovišti, určeném nejmenším smradům našeho sociálního vyhnanství.

Tlouštík s berlema, každou neděli, vynáší zvířecí hovna v modrým igelitovým pytli, kterej staví, staženej provázkem ke kontejneru. Vím o něm, že je to pěkně přerostlé kocouřisko. Netušil jsem, co má za lubem, když se začal poprvé šplhat na vrchol písečné duny. Odháněl svý čtyřnohácký mazlíčky a sotva dosáhl vršku, zapíchnul hole a skloněnej hrabal díru, až za ním lítal písek. Pak si stáhnul kalhoty a podvlíkačky a do dolíku pod sebou se vykadil. Kočky, které se zvědavě přiblížily, holí srazil bez milosti k podlaze. Rukama zahrabal dolík a sesunul se namáhavě k úpatí kopečku.

Jeho revír je mezi odloženým bordelem u popelnic. Volá čičiči a láká další vyhladovělou a zatoulanou šelmičku. Jak nějakou lapne, po mariňácky jí tiskne na hliníkové tyče a zručně nasadí chvat, že ani necekne. Umí zkroutit nohy a zamáčknout drápy. Cestou do maus pasťáku zmákne veterinární prohlídku a určení pohlaví další z čeledi kočkovitých.

Sousedi dikobraza a kočičáka trpí v jednopokojových brlozích. Opuštěný ženský, vyhlížející marně pošťačku nesoucí alimenty, který jim bejvalí manžílci dluží, chlápci bez práce a budoucnosti, odpočítávající nedočkavě měsíce, dělící je od důchodcovské renty a polibku smrtihlava. Pokládají hlavy pod gilotinu v šest a půl osmý. Kouřová clona, která při jejich seancích vzniká, vytváří zlověstný mrak nad dětským hřištěm s polámanou prolejzačkou, kterou stejnak žádnej z malejch hajzlíků, nemá povoleno navštívit z obavy rodičů, před skrytou infekční stříkačkou, nezodpovědného feťáka. Pokřikující na sebe, vytočí hravě krční obratel o tři sta šedesát stupňů.

Občas se k nim přidá i máti, než zavře mé okno, nezapomene zařvat své proroctví o mizérii světa a blízkém posrání všeho kolem.

Tak to je můj dočasnej hřbitovní azyl, kterej z donucení obývám už tři roky. Stále mě baví pozorovat protější okna, stále mám ty velký zuby, rozměrem patřící do huby dospělých a stále žijeme, já a matka, každej za svojí půlkou závěsu. K té mé patří okno, postel a vyřazený psací stůl, příspěvek matčiny kurátorky, kterým mě podarovala asi měsíc po přesunu. "Sem si dá sešity a sem učebnice. Předposlední a poslední šuple sice nejde otevřít, ale lepší něco, než nic. Že se ti líbí?" hřebelcovala mojí hlavu a palcem zakrývala černou šmouhu v laku od nedopalku mršky cigarety, která vyklouzla z popelníku některého z kolegů. Ta je hodná, řekl by prosťáček, ten pasáček vepřů. Příští měsíc nám strhli tisícovku z podpory. Matčina polovička ukrývá postel, skříň na šaty a rozbité zrcadlo o kterým se vypráví celá legenda. Trhlina v něm, pochází od kulky, která náhodně vletěla do ložnice našeho předka, účastníka velké francouzské revoluce a prý je tam dosud. Né ten předek samozřejmě, ale olověný projektil. Vzácné rodové dědictví, proto zůstane zachováno i v příštím desetiletí. V žádným bazaru ho totiž nechtěj ani do komisního prodeje. Ze strategického hlediska, je na tom lépe máti. S přímým vstupem do kuchyně k jejíž standardní výbavě patří židle, sklápěcí stolek, umakartová linka a k té nadstandardní lednička, ve který všechno zmrzne na kost, během několika minut. Tuhle zanedbatelnou drobnůstku, jsme odhalili třetího dne po přestěhování. Matka vložila do vnitřností chladícího přístroje nakrájený salám. Pohled na mě ji po chvilce zřejmě obměkčil, neboť řekla. "Polykat je zdravé, ale né tak hlasitě, aby to slyšel celej barák. Ještě někoho z těch blbečků napadne nahlásit na sociálku, že tě mořím hladem a budou mě tahat po úřadech. Dám ti jedno kolečko, abys neřekl, ale zbytek necháme na ráno." snažila se obrátit v humor fakt, že jsem překonal rekord Vincenta Poliho, držícího hladovku devadesát šest hodin o několik týdnů. Sáhla do ledové závěje a vylovila potravinu s tuhostí asfaltového terče, používaného na sportovní střelnicí. Než jsem zmrzlou uzeninu rozdrtil a na patře prohřál, byla hluboká noc. Posílání ledové kružnice do jícnu a dávení zpět, jsem si fakt užil. Ledničku slavnostně křtím na dech Antarktidy. Předešlý uživatel, satanistický morbiditas se u nás vyřádil. Nezaváhal polepit i strop samolepící tapetou s lidskejma lebkama. Matka však nevaří, takže márniční kuchyně zůstává nevyužita. Nepatrný růst mého těla s vyjímkou předních kousáků, mají na svědomí levný bagety s kečupem a sýrové rohlíky, kterejma mě krmí od chvile, kdy namákla v tříletý tlamičce první zub. Vedle satanské modlitebny se nalézá koupelna. Klouzavé dlaždice nemůžete minout, tak pozor. Mozek mi nebere, jak se podařilo napresovat sem i sprchu, netuším však, k čemu slouží? Dejte u nás očistu, pak pochopíte. Je nemožný namáčknout se pod plechovej cedník, aby vás zasáhla voda, jedním ze svých čtyř čůrků, prodírajících se v nánosu vodního kamene. "Otestuju naší sprchu jako první." oznámila svlečená máti, zabalená do ručníku, když jsme tenkrát společně stvořili z jedné místnosti dva pokojíky. Já dozvracel a ona se chystala na výlet do okolí hřbitovního sídliště. Víte co myslím ? Pověšení závěsu z koupelny do obýváku na železnou tyč. Ještě, že tomu nebyla přítomna matčina kurátorka. Asi by se tam za chvilku houpala taky. Matka doklouzala po keramice s protiskluzným povrchem pod sprchu. Slyšel jsem, jak pouští vodu a za chvilku její zaklení, které se vydralo na svět, snad z nejhlubší temnoty její alkoholické duše. "Ty kurátorská krávo. Nejdřív tě nakopu do tvý kancelářský prdele a pak mně dodáš návod, jak se tady sprchovat." Přišla nahatá a nasraná pro plastik umývadlo. Škoda, že v dějáku probíráme první světovku. O hygieně středověku bych mohl vyprávět. Myjeme se v lavoru, do kterýho přelejváme vodu z kýble. Ten se dá nastrčit pod chrčící sprchu, ze který se kouří, jako z přístroje na espresso o němž vyprávěla matce první ze sousedek, vzpomínající na uprchlej život, při úklidu luxusní restaurace. Máti se jí od té doby vyhýbá, protože já se prokecl, že byla také uklízečkou. Matka se bála popularity, kterou by získala mezi obyvateli naší kostky, pokud by vyplavalo na povrch, že je hlavní hrdinkou fabrik story o magorce, co vyplavila laboratoře, protože vyhulovala s vrátným, zatím co stropem prosakovaly kubíky. Voda je sice základem všeho živého, ale v tajném výzkumu nadělala pěknou paseku. Zbývá už jen oloupaný chromový věšák na ručníky a protékající záchod s mramorovým prkýnkem. A to je všechno, co tvoří zákonem nařízený standard, záchranné sítě pro lidičky, přežívající na okraji společnosti. Marně u nás hledáte dveře. Žádné tady nejsou, nepočítám-li ty vchodové s přelepeným kukátkem. Chybí v kuchyni, obýváku, koupelně, ale nejvíc na záchodě. Nikdy mi to nevadilo, až do mých deseti. Právě jsem dojedl zkaženou česnekovou pizzu, kterou koupila máti ve výprodeji na žrádlo. Tam se regály prohýbaj pod žvancem, jen s prošlou lhůtou své spotřeby. Nizoučká cena, je vyvážena rizikem trablí se zažívacím soukolím.V mém případě, zlomyslnej bacil vyřadil funkci svěračů. Utíkal jsem z kuchyně a trousil hráškově zelené pyré, které vytékalo z plných trenýrek po mých nohách ,než se mi podařilo zasednout, jako kvočně na porcelánovou podsadu. "To je takovej smrad." vyčítala mi zamoření ovzduší rozčílena máti. Málem roztrhla vejpůl, vodě odolnou hranici našich světů, ženoucí za čerstvým luftem. "Já se snad pobliju, to je smrad," neustále opakovala a strkala si pod nos kapesník se zaschlýma smrkancema z loňský chřipkový pandemie. Otevřela okno, vyklonila se a zařvala jak dinosaurus, kterýho štípnul do prakoulí prvohorní komár. "Svět se právě posral. A já to po něm musím uklízet." Žíňkou drhla hromádky a když se přiblížila, dala se do smíchu, stojící nade mnou, trpícím katarem. Moje střeva už neměla co vycedit a křeče mě mačkaly jak posledního z citronů. Svíjel jsem se a držel za břicho. "Já myslela, že se nedočkám." objasnila mi důvod svého záchvatu veselosti. Od toho dne vykonávám velkou a malou potřebu, zásadně do školní mísy. Horší je, když lamárna nefunguje. Skoro nejím, málo piju a přesto se mi chce. Musím to držet a se zkříženýma nohama čekat, dokud se konečně neozve z chodby její hlas. "Za hodinu se vrátím, skočím za Blážou do sekáče." Ještě nikdy se nestalo, aby některý ze svých skoků, zakončila návratem za avizovaný časový úsek. Než objevila sekáč, kousek za panelákem, prolejzala špeluňky po celém městě, vracela se pozdě k ránu a občas přitáhla někoho s sebou. Sekáč u Bláži, prostě musíte vidět. Představte si krám, velikej jak kráva a v něm snad padesát ženských, který se s vyhrnutejma rukávama přehrabujou v boxech, kde jsou na hromadách kalhoty, svetry, boty a ponožky, na volno prodávaný trenky i svatební šaty.

Když si chcete ošatinu před koupí oprubovat, máte jedinou šanci. Zajít do mobilní kabiny s malým střepem zrcadla, ale před tím zacvakáte zálohu boregardovi, sedícímu na vysoký barový stoličce s gumovou hadicí za opaskem, kterej má v pracovní smlouvě povoleno přerazit páteř zlodějskýmu ksindlu. Sekáč je pod velením mámina dvojčete, aspoň, co se osudu týká. Sčuchly se při výměně poukázek na oblečení, který vyfásla matka na úřadě. Říkám ji Šlacha. V sociální péči, je totiž všechno na poukázky, jídlo, oblečení, školní pomůcky i čas, kdy se zastaví na kafe zubatka s kosou.

"Potřebuju triko a kalhoty, tady pro kluka. Nějak ze všeho rychle vyrostl." Spustila svojí naučenou historku, kterou občas vyloudila trochu soucitu, při výměně poukázek v obchodech za veselou vodu. Ty se totiž nesmí za chlast utrácet. Šlacha si mě prohlédla od ošoupanejch bot až po elipsu s kšiltofkou.

"Mně povídejte, víte kolik se tady za den otočí lidu? Co já vyslechnu? Synka pěkně oblíkneme a nikdo ani nemusí poznat, že ty hadříky nejsou nové." Vedoucí Bláža, hbitá rezatice s popraskaným pravým okem, se vyznala. Neztrácela čas s nabízením a rovnou před nás kupila svršky, který lovila z boxů, po zaplašení koupě chtivé konkurence. Nákup dopadl nerozhodně. Tři kousky pro mě a pět pro matku. Máti si získala, protože při odchodu z její velkoprodejny s nalíčenými pastmi na myší škůdce vonošený kofekce se s náma loučila a táhlo z ní krutě čerstvý chlastání.

Tak se poznaly online , před společným vstupem, do první, národové alkoholické ligy.

Víte vůbec, jak je těžké psát pod peřinou a svítit si při tom baterkou, svíranou přerostlejma zubama, který k sobě nedolíhaj? Loktem se snažím otírat sliny, aby neprovlhčily list papíru, položenej na prostěradle. Hele, já vím, že by to bylo mnohem jednodušší to napsat ve dne, ale copak můžu za to, že matka nemá stále práci? Obavy o mojí budoucnost se snaží utopit v oceánu levnýho chlastu. Stala se z ní hysterická alkoholička. Všechno co dělám, je podle ní, stejně akorát dobrý k fekalizaci. Úvahy, doprovázené výpary lihovaru střední velikosti, dosahují absurdních rozměrů. Myslíte, že je možný, aby jí metyl ukrytej v krabicích a petkách, které sprovodila ze světa, už zabetonoval mozek? Já četl, že to nejprve odnesou játra. Když dáme společnej hovor vždy řekne.

"Svět je mizérie. A ten kdo ho tvořil musel mít v mozku syfilis" Při tom svírá v ruce sklenici, patřící neodmyslitelně k jejímu notorickému imiči, jako lžíce k hladomorně. Vy jistě chápete mojí snahu, omezit chvíle konverzace s ní na minimum. Fakticky je to bez ceny diskutovat s někým, kdo vám akorát umí říct, že je na světě mizerně a že se brzo všichni posereme. Dík, v tom nejedu, pokud do mě nenarvete česnekovou italskou placku.

Tak proto čekám na její čas přechodného umrtvení a ten nastává vždy v pozdní noci. Dnes bude, zdá se klid. Máti dolila nádrž litříkem vína a vychrupuje zdravým spánkem, selky z jižní Moravy, která se meje jednou za uherskej rok. Pod peřinou s olízanou baterkou, kterou svírají spodní a vrchní trháky, se upisuju můzám. Já, vzdornej parchant a bojovník s přezdívkou Šavlozub. Soustředění narušuje pouze obava, zda máti nebude vyhnána ze svého pelíšku potřebou vyprázdnit plnou, několikalitrovou měchuřinu. Matka a Šlacha, totiž před časem postoupily o level vejš v chlastací lize, když se daly na zvyšování průměru národa ve spotřebě vína. Šlachu navštívil v jejím velekrámu nějakej zub moudrák a nakecal ji, že se dá prochlastat až ke zdraví. Při tom ji prodal dva plastikový sudy s padesáti litry vína. Šlachatice, druhej den pěkně za tepla, vše vyprdelila mojí máti. Ta nemohla uvěřit.

"Ty tomu věříš Blážo?" užasla. Její spotřeba tři sta litrů lustig vody, vykalenou za rok, ji automaticky řadila mezi favority na proměnu ve zdravou řípu.

"Věřím tomu, co vidím. A nekecej, že sis nevšimla jak po pivu roste břicho." To obě moc dobře věděly. Mnohokrát jsem matku spatřil, před naším zastřeleným zrcadlem, jak z profilu pozoruje zakulacující se cedr, první stádium tvořícího se pivního žoku. A tento defekt na její kostře, rozhodl.

Promluvte si s někým kdo chlastá, poučí vás, že víno je lék. Tři, maximálně čtyři vrchovatý dvoudecky, prý konají divy. Mnozí závisláci se díky téhle křesťanské víře, klátí na nádražích, posedávaj v okolí parků a velkých obchoďáků v darovaných šusťákovkách od Armády spásy ducha, obutí do humanitárních tenisek, který někdo vyhodil z botníku. Smrděj po chcankách, týdny se neholej, maj shnilý zuby a přesto jim nechybí výtlem.

Životní styl, těhlech šťastnej odpadlíků, by každýho netrénovanýho zabil za několik měsíců.

Kdejakej odborník, na následky chlastu, tenhle úkaz zná pod termínem Mengeleho syndrom. Můžu se teda soustředit na doplnění požadovaných údajů. Ale stejnak jsem ve střehu. Co by asi rozchlastanou matku mohlo napadnout, při pohledu na mě, sedícího v noci pod peřinou a svítícího si baterkou mezi nohy.
Přihláška do národní literární soutěže
 Jméno a příjmení Mácha
Věk 13 let
Přihlášený literární útvar Poezie
Vztah k literatuře Velmi kladný
Počet přečtených, nebo rozečtených knih za poslední rok 20
Název přihlášeného díla: Rukojmí slov
Upřímnosti slova na obtíž jsou k čemu máme pohledy a doteky? 
Vždyť na začátku lidského věku na bolest stačily slzy 
K radosti, když si pravěkej s pravěkou na staženým mamutovi z lásky vrzli
Kdo může sedět v tý porotě? Předpokládám, že při hodnocení básní se nepoflakujou ve stoje kolem stolu. Snad to nebudou nějaký lamy a lamáci, podobní průměrákům, vyskytujícím se v mém okolí. Fakt nechápu, proč si každej z dospělejch myslí, že se rozum rozdává jen podle toho, jak dlouho na modrý kouli opruzujem. Čím déle na ní oxidujou, tím pevněji se v nich utvrzuje přesvědčení, že s rozumem se nerodíme, ale musíme si ho zkušenostma zasloužit a nebo, že stačí sežrat hovno z nějakého mudrce dávnověku. Usmívám se představě, že by se nad mojí básní sešli Puškin, Lermontov, Gogol. Určitě by se smáli, protože smích je u zvohejbanejch a umakanejch dospělejch vzácnej, až na ironicko nepřející šklebení, při kterým jim na vteřinku zableskne pod dioptrií. Ale u vyjímečnejch magorů, těch podívínů o kterých si každej myslí, že jsou něčím cáklí je smích čistej a svádivej. A všichni geniové, vždy byli pro své okolí těmi, kteří po ztrátě společenskejch opratí, patřili do nejbližší cvokárny. Když na to příjde, klidně ztratím i klíče od naší rezidence na hřbiťáku. Ožralou máti, chrápající za závěsem, přidám jako věrnostní bonus, bez možnosti vrácení. Podpis rodičů, snadno napodobím. Nechápu, proč je do toho tahaj? K čemu jsou šofér a nezaměstnaná alkoholička dobří v literárním klání? Za svůj život nic nečetli a nikdy ani nepřečtou. Vzácný pergamen přehýbám a vkládám do obálky s předtištěnou adresou. Konečně sundám peřinu ze svých zad a dopis házím do školní brašny. Nechce se mi spát. Zpod postele lovím mojí papírovou surfovací pomůcku a lepím ji na okno. Zhasínám a rázem mě pohltí bezedná ústa noci. Stávám se, dobrovolně obětí bezbřehé nicoty, ideálně kryt při oblíbené zábavě. Mongoský tykve, se k sobě tulej pod duchnou, ležící jeden na druhým. Asi jim je zima, ale ne, počkat, hrají nějakou novou gay game. Na dva pejsky, strkající si vzájemně přirození do našpulených prdelí.Fuj, tak to vážně nemusím. Zavírám jejich okno a vypínám nechutnej kanál. Jak si vede pitbul a jeho umělohmotná slečinka? Nedaj mi nakouknout do soukromí soužití člověka s plastelínou ? Sedí společně u stolu a mají před sebou skleničky. Ta její je prázdná a jeho z půlky vypitá. Omakává jí nadrženě dudy a pak mizí. Teď se dozvím něco nového. Netrpělivě si dávám nohu přes nohu. Když se vrací má v ruce hadičku, tu ji zasunuje do boku a fouká tak dlouho, dokud není s tvrdostí jejich koziček spokojenej. Pak jí bere do náruče a odchází do ložnice. Bohužel, láskyplné praskání nahuštěného a omyvatelného povrchu, mi není dovoleno zahlédnout. Na rozdíl od nás, má jedny dveře. Musím přiznat, že mě občas napadají spontánní šílenosti, je to reakce na ten vopruz kolem. Jako bych slyšel tenoučké hlásky našeptávačů pokušení. Sotva jsem zastrčil surfovačku pod postel, už mě opět potichounku navádí. Svlékám si pyžamo a lezu na ten dokonalej psací stůl. Celý se tisknu ke studenému sklu a mám rozpláclej nos, jak zubatá gorila na pokraji vyhynutí. Stojím v mlžném svitu bledého měsíce s nalepenou tváří na chladném okně. Nevyhlížím padající hvězdu, zvěstující čas naplněných přání, ale provokuju někoho k navázání vizuálního kontaktu. Nevadí, že mě může zaměřit úchyl. Už dlouho se vedou vášnivé diskuse o tom, jestli je šmírování nahoty druhých nemoc, nebo jen bezpečnej úlet. Já si myslím, že to první. V tomhle světě, absence důstojnosti, tvořeným dvěma sociálníma kostkama, je úchylek nepočítaně. Nějaká navíc, nemá šanci nikoho rozhodit, ani překvapit, natož pak šokovat. Co je jeden nahatej kluk v okně uprostřed noci, proti šmejdění kurátorek v našich bytech s rukavicemi na rukou, dávajíc tak najevo pohrdání s lidmi ze špinavého dna. Hledají něco, co je považováno za přepych. Třeba kávovar, přehrávač, nebo dokonce rádio, je jejich nadřízenými, slušně honorovanej kapitální úlovek. V domě zhasíná druhý světlo za třetím. Plamínek skomírá pouze v protějším okně, tlumen vrstvou špatně rozetřené barvy. Kontakt nenavázán ani dnes. Slezám ze stolu a oblíkám si pyžamo. Aspoň se trochu vyspím, myslete i tohle je pro mě vzácnost. Protože po lahváčích, který dřív kosila máti v sekáči ve společnosti Šlachy s rozpraskaným okem, chcala jak koroptev. Vrtěla se v důlku, než vylezla a zamířila k díře. Probudilo mě to, naše postele se dotýkají. Šmajdala i několikrát a já byl nevyspalej a v lamárně vypadal ještě blbějc, než obvykle. Tichem se nesl zvuk, jenž děsí domorodce skryté pod děravou bambusovou střechou v období tropických lijáků a bohužel i mě. Matka má příšernej zvyk. V noci zásadně nic nesplachuje. Naše dva kubíky se rychle sytily aromaty žluté močoviny, nabobtnalých kozích bobků a pivních kvasnicových větrů. Je to k zblití, se do tohodle toxického prostředí probouzet. Tak proto se o tom zmiňuju. V rodině závislé alkoholičky je požehnáním i maličkost, jestli se nalejvá pivem nebo vínem. Oboje je konzumováno pro udržování promilek, těch nových sestřiček červených a bílých krvinek v nad polovičním množství. Ale víno, aspoň v případě mé závislé matky, neruší tlakem na chcací vak její a tím i mé chrupčení.
Škola, ať venkovanská jednopatrovka, či měšťácký komplex budov, je bez výjimky nálevnou chytrostí, do otevřených makoviček, mláďat nadějných Homo sapiens. Ale naše škola, kterou nazýváme lamárnou, je teda extra blbinec a troufám si tvrdit, že něco podobnýho, se nedá nikde na světě zmerčit. Už, když se k ní přibližujete, zarazí vás její obludná silueta, zvětšující se každým váhavým krokem, kterým kráčíte vstříc nevyvětratelnému vnitřku. Z dějáku vím, že v časech historických, se zde nalézal ústav pro mentálně trefené magory a magorky. Magorčata chybí, protože kriplové nemaj na šukání nárok. Křečovitě se drželi svých vozíků, když je šikovali na pokec s cvokařem. Zřízenci svezli kriplíky z pokojů a rozestavěli je do kroužku. Trochu se to podobalo dnešním srazům motorkářů na létajících strojích v době kamenný. Počásko bylo tenkrát větrné a fučák poslal k zemi nestabilizovanej topol, kterej přikryl všechno živé pod sebou. Nikomu se nic vážného nestalo, ale ústav měl o jednoho pacienta víc. Vylekaný doktůrek, se ze šoku už neprobral. Ostatní stabilní stromy, které neposlal k zemi orkán, nechal pokácet Orgán, tak se jmenoval ředitel cvokárny a jeho pokračovatel Orgán junior, to dorazil. Nákladní auta sem nafedrovala tuny betonu a tak byl vytvořen ideální prostor, pro nevynucený odchod ze světa, upálením na erupcemi zmítané sluneční výhni. Vnitřek ponurého baráku, strašící nejmenší ze smradů, je podpírán desítkou dveří v každém patře, jednosměrným nespolehlivým schodištěm a uhelným mourem, napadenou kuchyní. Někteří z absolventů lamárny hrůzy, nezávisle na sobě tvrdí, že za dveřmi sklepa slyšeli hlasy dávno umřelejch pacientů. Nikdo tomu nevěří, ale žádnej z nás by do sklepení nestrčil ani špičku pohlaví, svýho úhlavního vysírače. Kuchyně je druhou perlou, navlečenou na architektonický náhrdelník, nějakým rarachem. Rozkládá se totiž vedle kotelny. A kuchařky musí chodit do ponurých chodeb pro dřevo. Na svojí obranu před vzpourou strojů, duchů a nespokojených strávníků mají připraven elektrický paralyzér. Z toho důvodu, chválíme hlasitě chemickou ohřejvárnu, sotva vlezeme do jejich království. Starší kuchtice je hluchá jak metr dříví na lesní mýtině a tak občas šlehne výboj a někoho z nás pošle k zemi. Nešťastník kolem sebe hrabe končetinama jak snící mastodont, až židle lítaj. Jídlo je vynikající, neříkám to, abych nekoupil modrou klikatici, ale přiznávám, že bych chválil všechno co je teplý a bez kečupu a sejra. Kdyby někoho z vás odehnali od bradavky na mateřský mlíkarně a vnutili cererálie jako jeho náhradu, kecalo by vám to stejně. Sotva my dětičky vlezeme do jednotlivých tříd, proměníme se ve stádo. Je to úděl všech skupinových zvířat a člověk je závisle kolektivní tvor, kterého od ostatní zvěře dělí pouze možnost kopulace, bez ohledu na roční období a dostatek žrádla. Každé stádo si hlídá jednu třídu, jakési výsostné vody, kam není bezpečno cizímu vstoupit, samozřejmě včetně učitelů, kterým říkáme lamy a oni nám dutohlavá pakáž. V čele takového houfu, stane zpravidla nejsilnější kus, jenž si postavení musí vydobýt svojí fyzickou silou v boji s ostatními samci. Ale v naší slepičárně nastolil matriarchát macek ženskýho pohlaví s přezdívkou Zombice, ukryvající U čip mezi svejma kejtama.Moji spoluduťáci jsou výkvět kreténismu, hrající hru na revoltující rebely, schovávající se před okolním světem, za dlouhou ofinou vlasů, nebo mnišskou kapucí, kterou nesundaj z hlavy, ani při průchodu kaňonem betonového pekla kolem naší lamárny. Sotva je však na obzoru malér, splasknou jako nafouklá fólie na spermie, tvořící nepostradatelnou výbavu každého kluka, od pátýho exitu vejš. Vstupuju za řevu fotbalového kotle a šinu se do své rozdrásané lavice. Dopadám na židli a zaslechnu krátký rozhovor. "Nazdar píčo, jak se dneska vejde?" "Jo ujde to, byl tam." Fošna, holka co má hrudník jak záda tuleně, se culí na Leoška a naznačuje hloubku své vagíny, když si k němu přisedá. Potkat ho někde na ulici, hádal bych mu deset. Je malej, hubenej, nagelovanej a příšerně sprostej. "Čau Šavlozub, co tvůj anál? V pohodě? " přivítal mě. Sedí totiž k mý smůle, přede mnou. Výuka je nezajímavá, světlou výjimku tvoří hodiny literatury, při kterých nás krotí jedna stará lama. V mých očích představuje bojovnici v aréně vědění. I gladiátoři, kteří si vážili statečných soupeřů, jim přikládali ke rtům vodu ve svých dlaních. Co na tom, že ty samé dlaně, jim pak ukroutily hlavu od kostí. Pro ostatní je však opruzáckou buznou. Ach Romeo, v hrobě se musíš obracet, nadzvedávajíc hřbitovní kamení. Tvá oběť se s odstupem věků, jeví zcela zbytečnou. Holky proměnila naše doba na kundy a děvky zasraný. Nezbývá, než trpělivě čekat a vyhlížet svůj maják ve vysokých vlnách lidského debilismu. Konečně literatura, stará lama tváří tvář výsměchu. Aréna se hlasitě baví na její účet. Obdivuji s jakým klidem předstírá, že netuší komu patří výkřiky, provázené potupným smíchem. "Nazdar lamo, měla bys oholit ten knír pod nosem." Kruté a bolestivé zásahy do nejzranitelnějších míst, na jejím opotřebovaném, lidském těle. Prochází mezi nima a jediný kousek přátelského azylu nalézá v mé lavici. "Mácho potěšíš mě?" usedla na prázdnou židli. "Paní učitelko, mám překvapení. Chcete ho říct?" "Překvapení se nevyzrazují, ta musí odhalit každý, komu jsou určena, sám. Že mám pravdu Leošku?" oslovila bavícího se magora před náma. "Mě zajímá víc, kde skrejvaj lamy svůj U čip." vyhrknul ze sebe, ten trapnej hnusák. Fošna se dávila smíchy. "U čip? To je zase nějaká nová hra?" nechápala naše lama krotitelka. Každej se tlemil, ale mně to teda připadalo hodně trapný. Leošek je magor, to už víte a veškerej čas věnuje tvoření vychytralejch a mazanejch erotickejch slovníků. U čip je další z jeho momentálních klopýtanců na cestě za vysněným cílem. A tím je šukot v kteroukoliv denní i noční hodinu. Pro méně chápavé přikládám návod U čip čtěte pozpátku. "Mácho, co tě napadne, když zaslechneš Tolstého nesmrtelný výrok."Největší odvahou se mi jeví milovat život."Moc tomu nerozumím paní učitelko." z lítosti k jejímu snažení se tvářím, že potřebuji pomoc s rozborem. "Já měl včera večer, taky jeden z nesmrtelných výkonů," klapl Čolek trudovitou tlamou. Všechen ten sajrajt, co seděl kolem nás, se začal tlemit. Nejvíc Leošek. "Lidský život se skládá z radostí a smutků. Některé radosti si dokážeme svojí pílí přivodit sami. Ale smutky k nám dorazí, ať chceme, nebo ne. Pochopil jsi Mácho?" "Musím se tvářit jak miluju život, když najdu opilou matku, ležící na podlaze. Musím se tvářit, jak jsem nadšen žitím s ní, když jediný, co mně dala, jsou veliký zuby, který se nevejdou do mé pusy. Tohle jste myslela?" Pohladila mé mastné vlasy. "Mácho, já mít tvoje zuby, tak se nechám přejet vlakem, protože si za celej život nelízneš." "Přestaň Leošku, vím, že nejsi zlý chlapec. A ty Mácho, navzdory tomu, co k životu cítíš, nesmíš se vzdát lásky." Hodina utekla rychle, moudrá lama se po zvonění zvedla, ignorujíc drzé a nevychované výkřiky. Její opovržení si nikdo z těch stupidních zmetků, ani nezasloužil. "O čem můžeš kecat s tou starou, lamí kundou?" nechápal Leošek. Co na to můžu říct? Zírá na mě s lesknoucíma se tvářema, kypící životem, ozdoben pigmentovou skvrnou po akné na horním rtu. "Ta stará kunda, je chytřejší, než celá tvoje rodina a než my všichni tady." "Seš sračka, co se kámoší se smradlavou píčou," otočil se ke mně vztekle zády a gestikuloval na Čolka, že to mezi mýma nohama, používám výhradně jako ventil, močovinu produkujících ledvin.Vymyslel na to prstovou řeč. Jako je fakáč poslání do prdele, tak je ohnutej malíček, znakem malýho, dosud nepoužitýho péra. Blbec, myslel, že to nevidím.



GENERACE DECIBELŮ-2.část


VRÁCENKA DĚTEM ROCKU DO BLÁHOVÉ MLADOSTI

Viseli jsme přes zábradlí Dělnického domu, z jehož oken se valila oblaka dýmu a blili a blili na rudou trávu pod našima keckama.

"Chlapci, jakpak chcete najít slušné děvče, když jste opilí?" káral nás starej hasič s pořadatelskou páskou na kabátě, kterej si přišel zahulit a škodolibě dozíral na naše trýznění.

Mydlina právě dodávil a utíral si držku od kyselý pěny, do rukávu rozpadající se džísky.

"Já jim říkám furt dokola, blbci nechlastejte." přitáhnul k sobě dědulu, kterej mu byl po prsa.

"Nedáme si jeden škopek, dobrotivý soudruhu?" provokoval.

Po cestě k nám mezitím dofuněla socialistická rodinka, která vyrazila vyprdět nedělní kachnu se zelím a knedlíkama, do nedalekýho parčíku, jenž byl vysázenej, a čerstvě pozvracenej okolo domu dělníků, třesoucího se v základech z exploze decibelů, co mu nakládala kapela Benefit.

"Chuligáni, pozavírat by je měli." zkoumala nás neupravená ženská v teplákový kombinéze, která splnila úspěšně budovatelský závazek, vyprdnutím třech budoucích rudoarmějců.

Jejich fotr na nás zíral a přemejšlel, co si s nima počne, až to nastane a ty jeho parchanti, budou schvácení touhou po svobodě, stejně jako my dneska.

Zatím se však vrtali v nose a škrabali na vystříhanejch kebulích.

Zvedl jsem se a zelenej opřel o zeď. Můj pomačkanej obličej, rozlítil matku vlčí smečky.

"Ten kluk je na mou duši vožralej. Miloši, k čemu seš vlastně pomocná stráž? Skoč si pro legitku, zatkni je a zavolej soudruhy z bezpečnosti. Já je tady pohlídám." nařídila přísně a plácla přes hlavu svého nejstaršího potomka, kterej právě z nosu vytáhnul žlutej sopel a udiveně ho prohlížel.

Musel mít v tý malý hlavě nasráno, protože po jejím úderu zaduněl, jako když otevřenou dlaní poplácáte vyzrálej meloun.

"Milošku, to je e e e." výchovně ho napomínala.

Mydlina rozpojil kvapně soudružské objetí s vysloužilým hasičem a stavěl zbytek party na nohy.

"Volové musíme vypadnou, ta bába na nás zavolala kliftony." Milošova ženština zbrunátněla v ksichtě.

"Kdo je u tebe bába, ty smradlavej spratku? " pořadatel se pobaveně zašklebil, ale tahle ženská byla ve střehu.

"No doufám, že nebudete jenom lelkovat soudruhu a začnete konat svojí povinnost." křikla na něj.

Nestor hasičů, pamatující nejspíš i požár národního, okamžitě konal a chytil Mydlinovi ruce, řvoucí si na pomoc hlídače kulturního čajíčku, pro pochybný dlouhovlasatý vyvrhele, nevážící si socialistického blahobytu.

"Libore, pojďte mně s nima pomoct!" nedohulený cigáro mu vypadlo z huby, protože Mydlina se začal vzpouzet.

"Pusť mě ty stará kostro!" křikl a bez potíží se vysmekl ze stisku skvrnité ruky.

"Nikam nepůjdeš do příjezdu veřejné bezpečnosti." zařval pořadatel Libor, kterej byl zkušenej rváč, soudě podle chvatu, zneškoďnující Mydlinu. Pak sundal svetr a vyhrnul rukávy svazácký košile.

Dědula si vytáhnul klepajícíma prstama novou cigaretu z pomačkaný krabičky.

"Tohle nebylo za mejch, mladejch let myslitelný." konstatoval s uspokojením, že svět se řítí do prdele a on je posledním, kdo si ho užil.

Benefiti dohráli "Šok z nás maj, že my jsme jiní" zrovna v zatýkání tučným policajtem, kterej přijel v žíhaným žigulíku, hned po udavačským telefonátu od pomocníka Miloše.

"Tak nasedat panstvo." tlusťoch v uniformě nás táhne po jednom k otevřenýmu autu.

Naházel naší rockerskou pětku za pomoci Miloše a pořadatele Libora, na zadní sedadlo.

"Jestli se tady někdo poblije, tak si to vylíže vlastním jazykem." zahrozil Macoun. Připomínal mně jitrnici, tak byl napresovanej v zeleno červeným stejnokroji. Skoro z něj vytejkal.

"Doma mě fotr zabije. Sbohem bigbíte." šeptám vykulenýmu Mydlinovi.

"Uhni kousek, jsem skrčenej jak mrzák." Mydlina si vylejvá strach na chudáka Tahouna.

"A nechceš mně poradit, kam se mám uhnout? Když pode mnou leží Vomastek s Blaženou?" odseknul mu.

"Třeba na ten tvůj podělanej gympl." Mydlina do něj strká.

"Debile." Tahoun začíná nebezpečně rudnout, snažící se Mydlinu kopnout.

"Hoď tam zpátečku blondýne, nebo jednu chytneš." varoval Tahouna Macoun.

Začali jsme se s Mydlinou smát i když situace byla krajně vypjatá.

Tahoun se tváří jako naprostej idiot. Po chvilce vyplázl na tlustýho poldu v afektu odvážně jazyk a měl štígro, že ho při tom neviděl. Nevypadal totiž ani omylem, že by vlastnil smysl pro humor.

Z oken se nesl nadšenej řev skandujícího davu.

"Vstávej Růženko vstávej, životu dej krásu svou" a Macoun startoval otočením klíčku v zapalování, pomalovanou, plechovou popelnici, ruský výroby.

Mydlina se bez váhání přidal ke kámošům uvnitř sálu.

K tý písničce měl totiž osobní vztah. Jeho, zatím poslední holka, mu jí nechala zahrát loni k šestnáctejm narozkám. A sotva kapela dohrála, poslala ho navždy do hajzlu.

"Vstávej Růženko vstávej, dám ti polibek dlouhej, potom budeš navždy mou." hulákal procítěně a táhla z něj nepříjemně kysele, vyblitá kofola.

Bez pochyb by zpíval i další sloky, kdyby nedostal facku od pomocníka Miloše, kterej si vezl oteplákovanou prdel s náma, aby mohl dosvědčit, že zábavy kazej děti a mládež, protože tam každej pije pivo.

"Drž hubu, zasraná máničko." zakřičel a přidržel trochu dýl Mydlinu pod krkem.

Tak taková byla ta smolná neděle.

Den třetí, od pátečního startu bigbítovýho maratonu, po venkovskejch zábavách v podání rockovejch kapel, který se do českýho socíku krutě nehodily. Ale pro nás, opuštěný kluky a holky, byly nepostradatelný. Tvrdý tóny kytar a texty songů, který jsme znali zpaměti, nás kropily jako živá voda na smrt zemdlelé, po tejdenní šikaně na učňácích a výchovnejch lekcích zblblejch rodičů, všude přítomným blahem, který rozdává plnejma hrstma, spravedlivý soudruh z velké země na východě.


Když auto zamířilo z města, Macoun začal s výslechem, aniž by se k nám otočil.

"Tak kdopak vám prodal pivo hošánkové?"

"Já jsem holka." poznamenala zpod našich těl Blažena.

"S tím bych se slečno, na vašem místě, raději nechlubil." poradil ji Miloš.

Mydlina začal nafukovat hubu a mně bylo jasný, že bude zvracet. A protože seděl na mým klínu, křičím na Miloše.

"Honem zastavte, kamarád se potřebuje vyblít." o svoji novou džísku se bojím víc, než o světovej mír.

Blažena se snažila preventívně někam uhnout, před možným gejzírem z Mydlinova žaludku a tak málem s Vomastkovou hlavou vyráží v policejním vozidle okýnko.

Auto kvapně přibrzdilo u pole a já s Mydlinou vypadl na silnici, sotva nám Macoun otevřel dveře. Blaženu, Tahouna a Vomastka vysypali chvilku za náma a oni se stavěli vrávorající na nohy.

"Ještě chvilku vydrž a pak už můžeš." vleču Mydlinu, na pokraji sil, z příkopu směr zelenající se lány.

"Vole, odtáhni mě co nejdál vod auta a zdrhneme." šeptal v předklonu.

"Debile ty nepotřebuješ zvracet?" jsem zaskočenej, jako když mně fotr vyhrabal v sedmičce ze školní tašky, rozlámaný cígo.

"Hovno, já už mám svý vyblitý na rok dopředu. Ty se snad chceš nechat dovízt domů fízlama? Jestli jo, klidně se k nim vrať, ale beze mě." odsekl, svíjející se v křečích.

Opatrně otáčím hlavu a čumím k autu. Miloš tahá z krabky klidně cigaretu a nabízí Macounovi za volantem. Zbytek naší party, sedí rezignovaně na okraji silnice, kolem nich.

"Hele dál už nechoďte." křičeli za náma, když jim došlo, že jsme od nich nebezpečně daleko.

Mydlina se narovnal a pelášil k lesu, jako postřelená koza do vemene. Já navíc nečekal a zmizel v smrkovejch větvích, malou chvilku po něm.

Miloš stál na kraji oranice a křičel na plnou, pomocnickou hubu.

" Hned se vraťte. Jinak si pro vás namoutě dojdu a dostanete přes držku." hrozil sevřenou pěstí a čistil si o trávu, vyrůstající z příkopu, hnědý boty.

Leželi jsme v jehličí, já vystrašeně sledoval jak cpe do auta Vomastka s Blážou a Tahounem, zatímco Mydlina kopal radostně nohama nad hlavou.

"Tebe se lekneme, vepři komančskej. Než bys k nám dofuněl, tak jsme dávno za drátama."

Miloš po chvíli bezvýznamnýho hulákání pochopil správně, že se k němu nehodláme dobrovolně vrátit. Vozidlo s majáčkem se pomalu rozjelo směrem ke státovce, vedoucí od města a celou dobu troubilo.

"A jsou v prdeli, jako Baťa s dřevákama. Slavní soudruzi z veřejný nebezpečnosti." Mydlina se postavil na špičky a rozhlídnul. Silnice byla na kilometry prázdná a pustá.

"Chtělo by to jedno pivko." povzdechnul a mlsně se olíznul na svým, věčně prasklým, rtu.

"Fakt máme co slavit." křičím upřímně a radostně, protože díky jeho odvaze, se fotr nedozví o našem zatčení.

S dětskou hravostí se na něj vrhám. Chvíli se pereme, ale moc dlouho ho to nebavilo.

"Počkej Doli." postavil se a oprašoval z riflí, nalepenej, lesní bordel.

"Vlak nám jede až o půl šestý. Času dost." udejchanej se ho snažím dostat zpátky k sobě.

"Přestaň s tím." zkroutil mně ruku.

"Ale zůstaneme schovaný, kdyby nás hledali. Že jo?" ujišťuju se.

"Vím něco lepšího, jdu zpátky na bigbít. Pohádky si nemůžu nechat ujít." rozhrnul větve pichajícího stromu.

"Ty se tam chceš vrátit? Neblbni.To je vo pěknej průser." držím ho za triko.

"Klidně si tady vytvrdni. Na Benefit se těším, celej příšernej tejden v pakárně." vytrhnul se mi a kráčel nebojácně přes pole.

Běžel jsem za ním, všude podělanej, že někde čekaj.

"Ty vole, to dopadne špatně." opakuju furt dokola.

"Tvoje máma dopadne špatně. Koukej, už jsme za chvilku tam a mezi klukama nás nenajdou."

Do kulturně politickýho randálu, jsme dorazili za slabejch deset minut. Kapela ohlásila právě první voraz a u výčepu se tvořila fronta žízvivejch, co potřebovali nutně přikrmit dobrou bigbítovou náladu.

"Ty vole, jak to, že jste tak rychle zpátky?" divil se Démon, kterej šel zrovna kolem s plnejma kelímkama.

"Chcete?" nabídnul a Mydlina se začal klanět.

"Démone, právě jsi mě vyrval z náručí smrti vyschnutím." vzal od něj chvatně kelímek s pivem a hned do sebe vlil jeho obsah.

"Co Doli, ty nebudeš?" Démon mi nabízí voskovák s bílou čepicí pěny.

"Dík Démone, mám žízeň jako nesmrtelnej partyzán." než se však stačím napít, na ramenou cítím dopadnout těžkou ruku.

"Sedej Doli." přikázal král zábav Kanec, ta největší mánička všech dob.

Posadili jsme se ke stolu, vedle hradeckejch bigbíťáků, který maj nepsaný právo, že sedí vždycky nejblíž výčepu.

"Kluci můžeme k vám na chvilku přisednout?" zeptal se jich.

"Že váháš Kanče, ty k nám můžeš vždycky." sesedli se k sobě, aby udělali místo.

"Povíš mně, jak jste jim dokázali zdrhnout?" usmíval se a kroutil nevěřícně hlavou.

"Mydlina vymyslel, že chce blít. A když nás pustili z auta, tak jsme zasprintovali přes pole." Mydlina, kterej stál za mnou, křičel.

"Počkej Doli, já to vymyslel." hlas mu zněl vyčítavě, jako kdybych mu chtěl, Kance přebrat.

"Tak víš co? Pokračuj, ale říkej mi od teď Koljo, to zní tak americky." svírám v ruce kelímek s pivem a čekám, co na tuhle hlášku řekne Kanec.

Ten se začal smát a zeptal se.

"Doli, ty seš fakt syn Rudýho ďábla?"

"Prej jo. Já u toho totiž nebyl, když mě dělali." krčím ramenem.

Aby bylo jasno, můj fotr dostal přezdívku Rudej ďábel, za studií v Sovětským svazu, protože odhalil nebezpečnýho bělogvardějce. Byl vyznamenanej za statečnost vod chlápka, kterej měl medailí na kabátu, jako je hvězd na americký vlajce a neustále opakoval.

"Ty krasnyj ďjabol. Vaclav, ty krasnyj ďjabol." fotr se stal slavným Rudým ďáblem, protože ho ukázali všem obyvatelům na komunistickým kontinentu.

"Tak nám povyprávěj hochu." Kanec se otočil k Mydlinovi.

"Když jsme zdrhali přes pole k lesu, slyšíme jak řvali, troubili a vyhrožovali, že mám daj přes držky. Ale já bych raděj běžel maraton o jedný noze, než bych se k nim vrátil. Kanče můžu taky k vám?" zaprosil.

" Volové cukněte se, ať se vejde ještě jeden kámoš." hradecký máničky poslechli a šťastnej Mydlina se posadil hnedka vedle mě.

" Hele Milo, hoď sem dva heřmánky a napiš mně je tam. Kámoši si zasloužej odměnit za statečnost."

" Jo? A co tak statečnýho vlastně vykonali, že je hostíš?" ozvalo se zvědavě z výčepu.

"Zdrhli fízlákům z auta." Kanec nás oba kamarádsky plácal po ramenou.

"To jsou ti kluci, co je před chvilkou sebrali?" Míla byl cejtit potem s hořčicí, když přišel v síťovým triku a postavil před nás piva, světe zboř se, ve sklenicích.

Pít pivo ze skla, byla výsada těch nejuznávanějších a nejzasloužilejších mániček.

"Vyřiďte doma rodičům, že si nadělali šikovný děti." zatlemil se na Kance.

A tak jsme ochutnali poprvé slávu vítězů, nad nepřítelem vlasatýho národa a zvlášť rockový muziky. Fízláckej režim zakazoval tenhle čerstvě narozenej, hudební styl i když byl jedinej o nás a jedinej pro nás, vlastně zbyl.

Soudruzi se báli bigbítu sand víc, než rozpadu mrtvoly, zavařenýho vůdce Lenina u Kremelský zdi nářků.

Kanec nám poručil druhý pivo, ale mně se zrovna do chlastu nechtělo. Na odpoledních čajích po třetí hodině, už raděj moc nenasávám. Fotr by mi namlátil, kdybych si to přihasil nažranej a konečně by měl nezpochybnitelnej důvod k tomu, aby mi zakázal na věky věků, rockový víkendy.

Čtení mysli podle petra doležala


Každý z nás v sobě nosíme tajemství o kterém nemáme ani zdání


ŠEPOT

Miro miloval svého dědečka vnoučkovskou láskou a ze všeho nejraději za ním chodil do pohřebního ústavu, kde stařík pracoval jako vizážista mrtvých. Učil Mira co všechno se musí s těly udělat než se vystaví, při velkém obřadu, k poslednímu rozloučení. Miro se mrtvých nebál, zřejmě proto že mu od narození chyběly tři prsty na pravé ruce. A studeným ženám ani mužům jeho nedokonalost nevadila i když roztíral tuhý pudr po jejich bledých tvářích, či rudou rtěnkou obtahoval, křečí sevřené rty. S mrtvými mu bylo prostě lépe než s živými kamarády, kteří se jeho znetvořené ruce posmívali.

"Musíš se jich dotýkat s citem, Miro. A pěkně na ně mluvit. Oni nás stále slyší." vysvětloval mu děda, zrovna když vycpával vatou ztuhlému staříkovi ústa.

"Třeba tenhle chudák měl v zubní protéze jednu zlatou korunku a ti supi hladoví mu ji vypáčili ještě za tepla, sotva vydechl naposledy. A je jim úplně jedno, že až ho vystavíme měl by propadlé tváře jako zdechlej sysel."

Miruv děda se rozčiloval a nanášel na zápěstí staříka tuhý pudr, aby zakryl hnědé skvrny.

"Miro, podej trogard." požádal hocha. Chlapec sáhl do regálu a přinesl dědovi dutou hůl s masivní rukovětí.

"Vidíš kolik má v břichu plynu? Musíme ho vypustit, aby zítra v kostele neprděl když se s ním budou loučit." Miro se začal rozpustile smát.

"Ty chceš slyšet jak zaprdí? " Miro horlivě kýval hlavou a děda zastrčil kovový odvaděč plynů, skrz konečník, do střev mrtvoly. Sotva tak učinil, ozvalo se táhlé zasyčení. Miro si ucpal nos a obejmul dědu kolem pasu.

"Pusť mě chlapče, máme ještě práci. V lednici čeká princezna a na té si musíme dát obzvlášť záležet."

"Skutečná princezna?" podivil se Miro.

"Princezna, královna a taky čarodějnice. Zlatica Beladona bývala nadmíru slavná herečka. Budeme se snažit, aby zítra při svém posledním představení, vypadala zase jako za mlada. Přijde se s ní rozloučit celá ves a také filmaři." děda odešel do vedlejší místnosti a přivezl, na chirurgickém vozíku pokroucenou mrtvolu.

"Nejprve ji sešijeme spadlý ret a pak slepíme ty polámané prsty. Páteř a pánev, vám, když dovolíte vaše veličenstvo zadrátujeme. "

"Co se jí stalo dědečku?"

"Skočila z mostu do Drávy, ale místo do vody dopadla na velké balvany. Chudinka, neunesla nezájem publika." děda mrtvou přendal na stůl a odešel si pro vázací drát. Mrtvá se zachvěla, sotva se Miro dotkl její ruky.

"Neboj se chlapče, to se jí jenom roztahují svaly v teple." uklidnil Mira, vracející se děda.

 "Dědečku a nemůže být aspoň trochu živá? Když je kouzelnice?"

"Stává se i to. Můj otec pracoval pro soud a vyprávěl že při exhumaci mrtvých nejednou otevřeli víko rakve, které bylo celé sedřené jak se ten, který tam dole v té tmě a hrůze oživl, snažil dostat ven. Musíš mi Miro slíbit, že až dají do rakve mě budeš chodit poslouchat Ozvěnu mrtvých jestli nešeptám tvoje jméno." ruce staříka právě navlékaly niť do jehly, aby zašily ženě hlubokou ránu nad kalným okem.

"Co je Ozvěna mrtvých, dědečku?"

"Kdysi žil v Zadaru moc bohatý žid který se ze všeho nejvíc bál pohřbení zaživa. A ten si nechal vyřezat do rakve otvor, aby mohli do jeho úst nastrčit náustek dlouhý měděný trubky,která bude koukat z hrobu nad zem. A jeho synové museli přísahat před advokátem, že budou chodit po tři dny poslouchat jestli je ze záhrobí nepřivolá." děda zručně stahoval rozšklebenou tkáň režnou nití.

"A ti jeho synové něco uslyšeli? Volal je z podzemí?" Miro byl příběhem zaujatý.

"Jeden šeptání prý slyšel a druhý zase ne. Ale když po týdnu vytahovali měděnou trubku aby mohli hrob zaházet, slyšeli všichni tři táhlý vzlyk. Ale také to mohl syčet jenom plyn co měl v sobě, kdopak ví jak to vlastně bylo."

"Dědečku, on byl pod zemí živý?"

"Někdy se stane že pohřbíme člověka jenom protože mu chvíli netluče srdce které si potřebuje odpočinout. A když se opět rozběhne je pozdě. Obživlý leží v rakvi bez možnosti pohybu pod třemi metry hlíny a propadá děsivému strachu z toho co ho čeká. Za chvilku vydýchá tu trochu kyslíku, začne se dusit a škrabe, až si poláme nehty, na dřevěné víko nad hlavou. Nejprve křičí, později už jenom šeptá a odmítá připustit, že ho nikdo z těch nahoře neslyší. Neznám strašlivější odchod z tohoto světa. Mně však předpověděla cikánka z dračí poutě v Pule, že se utopím. Pamatuj Miro, kdo se má utopit, toho nezahrabou." smál se dědeček a kleštěmi drátoval kolena slavné herečky.

Sotva skončilo léto, přihnaly se deště a nastal chlad. A v jednou takovém sychravém dni stařík ulehl do smrtelné postele. Miro u něj seděl a držel ho za ruku.

"Miro, chlapče, nezapomeň poslouchat Ozvěnu mrtvých. Musíš mi přijít na pomoc, když tě zavolám." hoch se rozplakal. Druhého rána, těsně před devátou, stařík umřel. Do vykopaného hrobu ho spustili v rakvi s dírou nad jeho ústy do kterých nasadili dlouhou trubku s trychtýřem jak si přál. Až pak hrob opatrně zaházeli hlínou. Miro si přinesl stoličku, posadil se a poslouchal zda děda nevolá jeho jméno. Zahrada mrtvých byla strašidelně tichá. Nezpívali tu ptáci a za celý den se nepohnul ani lístek na smuteční vrbě, plakající z listů kapky drobného deště. Právě proto nemohl Miro přeslechnout, že z trubky přinesla ozvěna šepot.

"Miro, Miro, Miro pošpěš za mnou." chlapec víc nečekal a utíkal domů. Jeho maminka seděla u stolu a loupala kukuřičné palice.

"Dědeček se probudil. Musíme ho vykopat, než se udusí!" Miro byl strachy pobledlý, protože si pamatoval vyprávění jaká čeká smrt na ty, které pohřbí předčasně.

"Chudinko moje, to se ti jenom zdálo protože ti dědeček chybí." vískala Mirovi vlasy.

"Ale dědeček je tam dole živý." opakovaně naléhal na matku, aby s ním zašla na hřbitov a přiložila ucho k Ozvěně mrtvých.

"No tak dobře, hned zítra ráno půjdu. Ale teď už spěchej do postele, ať něco naspíš." když uložila protestujícího Mira, vrátila se ke své práci. Byla polekaná jak moc chlapec podlehl halucinaci ze žalu nad úmrtím dědy a tak jí trvalo, déle než jindy, naplnit ošatku zlatou kukuřicí. Na střechu domku k tomu bubnoval celou noc vytrvalý déšť, ten samý déšť také stékal v malých pramíncích po stěnách trubky vedoucí do staříkových pokroucených čelistí. Krátce než se utopil, zašeptal do náustku Ozvěny mrtvých, s posledním výdechem, jméno své jediné naděje.

"Bože" a skotačivý vítr uchopil jeho šepot, onen hrůzný pozdrav ze záhrobí, zatočil se nad domkem ve kterém sen trápil malého Mira a pak jej ohodil v nicotné bezvýznamnosti tragedie, divou zvěří rozrytého mraveniště.


UNCE ZLATA


Monstrózní továrna s obrovitou halou a nemocničním komplexem, který byl připraven pojmout do svých útrob stovky klientů, byla slavnostně otevřena za účasti ministerské komise. Mecenáš, miliardář a zakladatel v jedné osobě, byl pro veřejnost dosud zcela neznámým, ale stačilo aby představil svůj humanitární program a rázem se stal miláčkem nejstarší generace. Dojal k slzám televizní diváky, když jim vyprávěl co jej vedlo k rozhodnutí postarat se, bezplatně, o všechny lidi v seniorském věku, protože jej bolelo když jeho matka zemřela v samotě, bez možnosti rozloučení s rodinou.

"Mojí mamince by jistě udělalo radost, že to, co jsem nemohl učinit pro ni, vykonám nyní pro jiné, kteří se nachází ve stejné situaci. Na její počest jsem nazval celý projekt jejím jménem. Vítejte v náručí dobrotivé Hermíny." národem přijatý dobrodinec utřel slzu a přivítal, v záři reflektorů, první stařečky a stařenky překážející klokotu světa o které se rozhodl postarat. Pozvaní hosté nestačili skrýt obdiv nad luxusem, co byl klientům nabízen. Hotelové pokoje, sauny, bazény, společenské místnosti, japonská zahrada, to vše bylo bezplatně k dispozici. Překvapení příslušníci vyšší třídy při slavnostní recepci, kroutili nad přepychem nevěřícně a závistivě hlavou a šeptali v údivu.

"Ten asi neví co s prachama."

Sotva byla výzva odvysílaná v celostátní televizi, do hotelů komplexu se hrnuly dnem i nocí zohýbané postavy seniorů, které sem z různých důvodů umisťovali rodinní příslušníci.

Přijetí bylo krátkou procedurou, a nezahrnovalo žádné mimořádné podmínky, až na dodatek s pořadovým číslem 25-63.

Okamžité zpopelnění v případě úmrtí.

Nikdo z těch, kteří sem své přestárlé rodiče přivezli, nic proti podivné podmínce nenamítal. Nejednalo se sice o legální zřeknutí, ze strany pozůstalých, o způsobu pohřbu rozhodnout, ale právně měl jejich souhlas stejného významu.

Svět už tenkrát spěl k cíli, vymést z ulic staré a nemohoucí občany, protože jich bylo v porovnání s produkčními, několikanásobně víc a již byly zaznamenány první útoky na jejich obydlí, či domovy důstojného stáří, protože je společnost musela sytit na úkor vlastních potřeb.

Zaměstnanci areálu byli pečlivě vybíráni a museli projít psychickými a zdravotními testy. Pokud uspěli, čekalo je několika denní vstupní školení, které obsahovalo i podmínku zachování mlčenlivosti v případě ukončení zaměstnaneckého poměru. Za námahu byli odměněni nadstandardní platy a štědrými prémiemi.

Pracovalo se na mnoha pozicích a Patrik, který nastoupil mezi prvními, měl na starost obsluhu moderní pece, která sežehla, v několika minutách, vše co do ní napadalo na jemný popel.

Byla v provozu dnem i nocí a Patrik byl přesvědčen, že se v ní pálí zbytky jídel, která se v sálech nad jeho hlavou podávala pětkrát za den. Tak se odpad, vyprodukovaný chodem obrovského kolosu, měnil na teplo, které se do komplexu budov opět vracelo. Práce byla snadná a Patrik měl vlastně pouze jediný úkol. Bdít nad bezproblémovým provozem a v případě, že by pec z jakéhokoli důvodu vysadila, nahlásit do dispečinku havárii a napsat o události zprávu, pro svého přímého nadřízeného.

Však byl se svojí prací také mimořádně spokojen. Každý měsíc snižoval dluh u bankovního domu a blížil se tak k uskutečnění dlouhodobému snu. Stát se finančně nezávislým natolik, aby mohl se svojí dcerou a manželkou vycestovat na poznávací cestu po Asii, kterou znal dosud pouze z prospektů.

Když se nad jeho hlavou rozsvítilo červené světlo a hořáky uhasly, byl zaskočen. Ticho, které kolem pece nastalo, bylo děsivé. Patrik sáhl do manuálu a vyhledal postup, jak se v této situaci zachovat, ale obrazovka interního počítače, vyžadovala pro připojení hesla, které Patrik zapomněl.

Značně znervózněl, protože si pamatoval ze vstupního školení, že každá minuta odstávky, kdy je zařízení mimo provoz, stojí nepředstavitelně mnoho peněz.

Pobíhal nervózně kolem tiché, chladnoucí pece a přemýšlel, jak ji uvést co nejrychleji do provozu.

Příčinu havárie odhalil po chvíli. Násypní trychtýř byl něčím rozměrným ucpaný a bránil automatickému uzavření klapek pece, která byla okamžitě odpojena.

Patrik si, po chvíli rozhodování, natáhl rukavice a vyšplhal po žebříku k násypce, aby ji manuálně uvolnil. Věděl, že se zde pálí všechno, ale to, co spatřil jej šokovalo. Zíral vyděšeně na lidské hlavy, nohy, ruce, které se kupily nad torzem lidského trupu, jenž bylo pro svojí velikost zaseknuto o nerezové víko. Nezbývalo jiné možnosti, než jej uchopit a narovnat, aby propadlo dovnitř a chod pece se mohl obnovit. Bylo mu strašlivě, když se musel oné věci dotknout.

Po chvilce rozhodování Patrik bezhlavé tělo, s uřezanými končetinami, zasunul do pece. Červené světlo zhaslo a plameny se roztančily nad hořáky a chod byl obnoven. Patrik však nemohl, až do předání služby, myslet na nic jiného než co spatřil při náhodném odstraňování závady v procesu.

Doma připustil možnost, že jsou v peci páleny důkazy nějakého strašlivého zločinu. Sice věděl, že zařízení využívá několik tisíc klientů, ale bylo mu podezřelé, že by umírali přirozeným způsobem v takovém množství. A i kdyby tomu tak bylo, ještě zbývalo vysvětlit druhou záhadu. Proč byla jejich těla, naporcována a rozřezána.

Nástup do služby měl Patrik zase druhý den, ale k peci tentokrát nedošel. Byl povolán do kanceláře k vedoucímu oddělení a za porušení pracovních povinností, okamžitě zbaven smlouvy o zaměstnání a všech dosavadních výhod. Byla mu odebrána identifikační karta zaměstnance, opravňující k pohybu v areálu.

Do uzavření šetření případu, jej ostraha umístila do karantény, což bylo slušnější označení pro separaci ve vězeňské cele.

Ještě včera šťastný Patrik, se během jediné noci, stal společnosti nebezpečným. Správně vytušil, že byl svědkem něčeho, co nesměl nikdo ze zaměstnanců spatřit a své aktivity trpce litoval.

Mezitím do kanceláře v horním patře skleněné věže, bylo povoláno několik mužů z komanda pro speciální události. Sešli se, aby Patrika zabili, protože se stal hrozbou, označenou kódovou značkou PB 001

"Pánové, navrhuji osvědčený postup. Injekci do podpaží a přidat k ostatním."

"Jeho tělo bude také vyluhováno?"

"Přimícháme ho k odpolední várce. O jednoho míň, nebo víc, kdo by je počítal."

"Je ho škoda, pracoval u nás od začátku."

"Už je rozhodnuto."

Injekci přišel Patrikovi píchnout, do podpažního důlku doktor se kterým se Patrik letmo znal ze zaměstnanecké kantýny. Když vešel do cely, s klidným úsměvem se na Patrika podíval, aby ho před popravou uklidnil.

"Doktore, co vy tady?" Patrik radostně vstal z lůžka a vítal známého.

"Ale patří k mým pracovním povinnostem plnit i nepříjemná nařízení kolego."

"O jakých nepříjemných nařízením mluvíte?" Patrik vyděšeně uskočil, neboť si všiml injekce za doktorovými zády.

"Vy mě jdete zabít?"

"Musím. Příkaz přímo od rady která se před chvíli, kvůli vám, sešla. Musel jste se člověče nachomýtnout k něčemu choulostivému."

"Nechci umřít. Kdybyste jim vyřídil, těm pánům, že o tom co jsem viděl, nikomu neřeknu do nejdelší smrti." prosil doktora Patrik.

"Jediné co pro vás mohu udělat příteli, že vám prozradím čeho jste se stal náhodným svědkem. Uvidíte, uleví se vám. Bude to pro vás snazší."

"A jaká je ta pravda? Stojí vskutku za můj život?"

"Příteli, odhalil jste největší podvod tohoto století a zároveň nejmasovější vyhlazování od dob fašistických táborů smrti. Společnost, která provozuje podobné humanitární projekty pro přestárlé na všech kontinentech, je ve skutečnosti nadnárodní klan gaunerů a vrahů, kteří se zmocnili výzkumné práce vědců, pracujících v genetickém odvětví. Těm se, kdysi podařilo zjistit, že každé lidské tělo v sobě nosí rovnou unci zlata a při správném postupu, jej lze získat v ryzí kvalitě.

Než se však tak stane, je potřeba těla vyhladovět, aby se zbavilo přebytečného tuku a poté usmrtit injekcí s elixírem, který za chvíli vpravím i do vašich žil. Následně jsou rozřezáni a louhování ve speciální odstředivce. Jejich zbytky sežehneme v peci, kterou jste, až do včera, obsluhoval. Máte pitomou smůlu, že jste se k tom připletl. Je mi vás líto."

"I ze mě bude tedy unce zlata?"

"I z vás." doktor přiložil tenký hrot injekce do podpaží Patrika.

"Nebude to trvat dlouho. Konec je naprosto bezbolestný." víc slov už Patrik neslyšel.

Po několika desítkách minut byl rozřezán a vržen do odstřeďovacího zařízení. Kusy jeho nohou narážely na hlavy a ruce staříků ve zvyšující se rychlosti. Po deseti minutách se z Patrika vysypala hrstka zlatého prachu, která se snášela do speciální formy, ve tvaru cihly.

Svět totiž prahl po zlatě, a v jeho odlesku neviděl obludné neřesti mocných, kteří si užívali výsady polobohů, protože rozhodovali o příchodu smrti.

Ubohý Patrik byl sesypán s ostatními těly do pece, kterou kdysi sám obsluhoval. Jeho roztrhaná tkáň se v prudkém žehu naposledy vzpřímila, jak se z ní vypařovala voda a v několika minutách se jeho popel sesypal do speciálního kontejneru, kde byl mísen s granulemi dusíkatého hnojiva a zabalen do kilových sáčků s roztomilým zahradníkem svírající obří řepu.

Snad si s ním pohrála ještě naposledy krutá náhoda, kdo ví? Ale přeci jen, připadá mi to nanejvýš podivné, že Patrikova žena přisypávala směs, zrovna s jeho popelem, k cibulím vzácných orchidejí.

Jejich pěstování si mohla dovolit, stejně jako přepychový, nový dům.

Společnost se o Patrikovu rodinu postarala přímo královsky  když věnovala jeho manželce a dceři, jako poděkování za věrné služby, lesklou cihlu ryzího zlata.


<br>


Generace decibelů 

3. část.


Není spolehlivějšího způsobu jak udělat z kluka muže, než vložit zbraň do jeho rukou.


"Budíček, budíček." řval na chodbě to šera nějakej debil a mlátil železnou trubkou do kolejnice.

Může bejt ještě něco horšího po kalbě, než se pořádně nevychrápat?

"Di do prdele vole." bolavou hlavu strkám pod polštář.

Vlítnul na náš pokoj, vydezinfikovanej prděním třiceti kluků a rozsvítil nekonečnou řadu bodavejch zářivek.

"Dolů z bidel bažanti. A fofrem." řval a stahoval deky z těl spáčů.

Pokoj se naplnil duněním dopadajících bosých nohou, nadávkama a kašláním.

"Za pět minut, budete v teplácích venku. Kurva ty seš hluchej?" cloumá se mnou.

"Nejsem, ale nemám padák, abych seskočil." sedám si rozmazaně na postel a odhaduju, jak jsem vysoko nad zemí.

"Tak já ti pomůžu." smejknul a po krátkým plachtění ležím na zaprášeným linu a čumím pod postele.

"Ty vole, co děláš?" hrabu se bojovně na nohy.

Ostatní vyplašeně zíraj, jak se zvedám a natahujou na sebe ustrašeně, modrý tepláky.

Řadím se jako poslední, ještě si nestačím utáhnout uzel na keckách a už nás ženou do ranního chladu.

Dusali jsme po asfaltovým náměstí, kolem baráků svítících oken, k siluetám letadel na obzoru.

Já se držel někde v půlce kašlající štafety, od který se každým metrem oddělovali námahou zrudlí kluci padající na znak do trávy kolem silnice.

"Vztyk." řval na ně zelenej poděs a hnal je, navzdory, že sotva pletli nohama.

Letištní plochu jsme dosáhli v půl hodině a při čekání na trosky, který se k nám blížili, spíš krokem než během, si můžeme v předklonu trochu oddychnout. Z našeho stáda stoupá k nebi pára, jak z prasklý trubky teplovodu.

"Kdybyste místo hulení sportovali, tak těch pět kilometrů uběhnete jako nic." řval na naší modrou formaci, sportovně vyhlížející týpek.

"Ale já vás rychle dostanu do formy. Máme na to spoustu času, bez civilního rozmazlování." vyřvával jako bolšanskej rozhlas.

"Celejch 730 dnů." poznamenávám hlasitě.

Blbá číslovka ho nasrala jako něco.

"Dám ti radu zobáku, abys neřekl že se starám, jako tvůj velitel, špatně. Svý zasraně vysoký číslo, už nikdy a nikomu neříkej. Za to se tady fasujou rajony." tahá mě za prochladlý ucho.

"Jo jasně, už žádný čísla." slibuju a drbu se na boltci.

"Takže se vrátíme klusem zpátky na rotu. Kdo se bude ulejvat, nedostane snídani a do oběda je o hladu. Poklusem klus." zařval na nás.

Běh byl zběsilej. Bez pravidel se snažíme vrátit, co nejdřív, do kasáren. Před ubikací, kde jsme chrápali, nás seřadil do dvojstupu.

"V sedm nástup ke snídani. Máte deset minut na umytí a převlíknutí." podíval se na hodinky.

"Poklusem." zavelel a my vlítli do baráku a zdolávali široký schodiště, abychom urvali nějakou minutu na víc.

I když ze zásady opovrhuji jakoukoli formou nedobrovolný organizace vlastního času, nedalo se jinak než se poklusovýmu stylu přizpůsobit.

Na pokoji popadám ručník, ženu do umejvárky obsadit bílý, smaltový koryto s řadou zrcadel a roztáčím kohoutek ze kterýho teče chlorem smrdící ledovka. Chladná dlažba a zeleně natřený stěny mají hodně daleko do rodinný hygieny s teplou vodou a kobercem před vanou.

Při mytí cákáme kolem a na podlaze se tvoří laguna v chybějících dlaždicích.

Rychle si omývám oči. Ta hnusná bradavice se tyčí z mýho čela, jako roh jednorožce.

Ještě, že se na vojně nosí čepice. Rvu si ji, co nejhloubějc do čela.

"Poklusem." pořvával velitel a jak stoupala vlna adrenalinu, tak se mu lepšila nálada.

"Nástup na snídani." křiknul a už nás hnal po schodech dolů.

"Ty vole, já snad vyplivnu plíce." svěřil se mně tlouštík s červeným nosem a zastrčil do huby žvejkačku.

Kasárna s rozbřeskem ožívala a potkávali jsme různě početný skupiny vojáků.

Naše velitelský pako si nás vedlo, jako kvočna čerstvě vyklubaný kohouty do drtičky a tlemilo se na ostatní velitele z jinejch baráků, který buzerovali do hola ostříhaný, nám podobný kluky.

Museli nás tady bejt stovky.

Najednou mu z ksichtu padá úsměv, protože v poklusu porážíme na zem a málem zadupáváme do asfaltu, tlustýho vepře v uniformě s bílou, pletenou šňůrou zastrčenou do zlatý patrony.

"Stát." křičel na nás.

Ruka velitele našeho pokoje, vyletěla k čepici při salutování.

"Co je to za stádo volů?" nezdravě hulákal po ránu a oprašoval si kolena.

"Nováčci soudruhu praporčíku." omlouval velitel střet vyplašeně.

"Tak s tím koukejte, soudruhu desátníku, něco rychle udělat!" vyřvával jako kdyby mu blesk sežehnul mozek.

"Provedu soudruhu praporčíku, hned po snídani." ruku stále drží u svého pravého spánku.

"Raději to napravte hned." ukázal na volnou asfaltovou plochu.

"Provedu." velitel se k nám otočil.

"Roto nástup k nácviku pochodu!" vydal rozkaz, ale nikdo z nás mu nerozumí. Jsme vojákama teprve hodinu.

Odvedl nás nevojensky na plochu menšího parkoviště a my museli stupidně chodit do kola, dokud nebyl praporčík spokojenej.

"Odchod na snídani." přikázal nám, než vykročil k závoře, která dělí tenhle neuvěřitelnej blbinec, od silnice, po který uhání auta a autobusy na svobodě.

"Zasranej furťáku." ulevil si náš velitel, za což ode mě získal morální podporu.

"Veliteli nic si z toho nedělejte. Nejvíc bolí srážka s blbcem." říkám hlasitě, aby věděl, že jsem na jeho straně. Ostatní se začali smát.

"Soudruhu vojíne, jste v armádě Československé socialistické republiky, ne v oddílu skauta." čumím mu z blízka do ksichtu a není pochyb, že vojnu žere.

Snídaně pro masy nováčků, se vydávala v jídelně velikosti fotbalového hřiště s nekonečnejma řadama viklavejch stolů bez ubrusů a v neutuchajícím skřípotu zasunovanejch a odtahovanejch židlí, který železnejma nohama drásaly dlaždičky.

"Najíst dostanete, když budete mít tác." velitel ukázal na komín podnosů, kterej se vlnil u okýnka umejvárky.

Popadám jeden a cejtím z něj smrad vlhkýho hadru, když se zařazuji do fronty modrejch tepláků.

"Kdo chce čaj, může si natočit z várnice. Ale jenom tolik, co vypijete tady v jídelně. Brát si čaj s sebou není dovoleno." oznamuje nám velitel a drze všechny předbíhá.

"Ahoj Martine." zdraví ho kuchaři a na talíři se mu objevuje kouřící párek a lžíce hořčice.

"Kurva zobáci, něpřekážajtě tuná." rozehnalo nás slovačisko, s náznakem knírku pod nosem.

"Marcin, do mojej matěri, čos to vyvádzal tak skoro na buzeráku?" směje se hlasitě.

"Vajgl měl po ránu chuť na soulož, a tak mě vyprcal." při představě jejich společnýho aktu nemůžu skrýt smích.

"Co je tady tak veselého, soudruhu vojíne?" obořil se na mě s plnou pusou a opět mi zmáčknul ucho.

"Nejsem žádnej soudruh, vole." vyletělo ze mě automaticky.

Slovák se začal tlemit, ale velitel přestal žvýkat a řekl mi.

"Dneska se z těch rajonů poserete vojíne." odstoupil naštvaně od okýnka.

"Dávaj si pozor, ty zobák, s kým hovoríš." poradil mě ten slovenskej Janošík a zaparkoval svůj tác přede mnou.

Pošupuju se směrem k výdejnímu okýnku, ze kterýho vyčuhovaly ruce v bílejch rondonech, házející na tácy párky, kostky másla a kelímky s džemem.

Na konci pultu byla řeznická lorna, ze který se zdvíhal kopec tvarohovejch koláčů.

"Kluci berte si, do oběda vám vyhládne." radila upocená ženská s kýblem v ruce.

Sotva odšupuji židli u stolu, přisedá jeden z kluků, který se mnou jeli včera z Chlumce a ten směšnej tlouštík.

"Kurva jsem tady hodinu a už mě to přestalo bavit." odstrkuju naštvaně tác s nedojedenou snídaní.

"Ty už nebudeš?" tlusťoch se mlsně olizuje.

"Nějak nemám po včerejší chlastačce hlad." popadl můj talířek do ruky.

"Jestli budeme běhat každej den, tak brzo chcípnu." přiznal s umazanou hubou od hořčice.

"Ty vole, ty seš dobrá popelnice." směju se rychlosti, se kterou stihnul vylízat můj talíř.

Začal se tlemit a prskal kolem sebe rozkousanej rohlík.

"Zavři pusu." chlumečák si brání jídlo střechou z dlaní a kluci od vedlejšího stolu se nám smějou.

"Držte huby zobáci." okřiknul nás snědej kuchař, kterej debatuje s naším velitelem.

"Hoď se do klidu cikáne." setřel ho hlasitě, mně, stále víc sympatickej tlouštík.

Vyprskl jsem smíchy do absolutního ticha. Kuchař z jeho drzostí oněměl a s ním minimálně půl jídelny.

"Ty vole, ty seš dobrej kousek." šeptám statečnému vepříkovi.

Hele, nechceš se přesunout na spánek vedle mě?" je mi blízkej, jak má zelenou buzeraci v prdeli.

"Tak jo." zastrčil do huby půlku párku.

"Čum." šeptá spiklenecky a prstem, kterej si namočil do hořčice, na talíř píše 730.

"Ty vole, honem to slízni, než si toho někdo všimne." šeptá chlumečák, rozhlížeje se vyplašeně kolem sebe.

"Počkej s tím mazáním, mám lepší nápad." držím mu ruku.

"Já jdu raděj od vás, nestojím o zbytečnej malér." kluk z mojí domoviny, vyskočil od stolu.

"Klidně vypadni, nikdo tě nezval." odstřelil ho tlouštík.

"Ty vole, co kdybych ti říkal Weste?" ptám se ho.

"Proč zrovna Weste?"

"Podle těch žvejkaček, co furt žereš. " rozbaluju obal od skořicový West Hollywoodky, kterej zahodil.

"A jak já mám říkat tobě?"

"Doli."

"Skočím pro dva čaje." řekl, když si všimnul, že mám prázdno.

"A můžeme si představovat, že je to půllitr s pivem." křičím za ním.

"Tak vztyk a odchod na rotu." zavelel velitel.

Dávám na sebe oba tácy, strkám do kapes koláče a mířím k okýnku umejvárky.

Za chvilku mě, ve strkání mezi ostatníma, vyhledává West s čajema.

"Ten talíř s číslicí, jsem naaranžoval na vrch, nejde přehlídnout." šeptám mu před napitím.

"A proč?" West je príma kluk, bohužel s trochu pomalým zážehem motoru.

"Nasereme toho zelenýho blbce." ukazuju mu nenápadně posunkem, velitele našeho pokoje, shánějící své neposlušné stádečko.

"Zobáci, kdo to napsal?" řval snědej kuchař a zdvihal nad hlavu pomalovanej, Westův talíř.

"Rychle se vypaříme." West mě táhne z jídelny.

"Přestaň vole." snažím se ho uklidnit, aby jim nedošlo, že chce utéct strachy.

"Vy s tím nepřestanete?" velitel zase chytil moje ucho.

"S čím?" naštvaně se snažím vyškubnout, protože mě z tahání pálí půlka hlavy.

"S tím zasraně, nejdelším číslem? Večer vás čekaj rajony." pohrozil.

"Zobáku, ty bejt můj mladej, tak se nezastavíš." vyhrožuje snědej kuchtík v pomačkaný čepici se zatnutou pěstí a tikem v levým oku.

"Ale není." drze mu odsekává West.

"Roto odchod na pokoj." zavelel velitel, naštvaně sledující eskalaci napětí mezi mnou a snědým kuchtíkem.

Modř tepláků se srovnala v zákrytu, na ramena dopady ruce ostatních a čekáme, až nás pošle na pokoj.

"Směr ubikace, pochodem chod." zavelel a my ukrajovali z naší druhý desítky vojenských kilometrů.

"Zastavit stát. Máte půl hodiny na převléknutí a nástup k dennímu rozkazu."

"Pane svobodníku, do čeho se máme převlíknout?" zeptal se žvejkající West a já se zase neudržel smíchy.

"Soudruhu vojíne, tyto dvě pecky znamenají, že mám hodnost desátníka. Když se mnou budete chtít příště mluvit, musíte zažádat o dovolení. Jste na vojně, pokud si toho ještě někteří neráčili všimnout." dlouze se dívá na mě.

"S náma to nebudeš mít jednoduchý, hochu." šeptám si.

"Brzo vás ten smích přejde vojíne." pohrozil mi.

"To se na vojně nesmí smát?" zeptal se West.

"Dokud nedostanete rozkaz, tak ne." stupidní odpověď velitele, mě zaskočila.

"Ani nepříteli?" můj kámoš si fakt koledoval.

"Soudruhu vojíne, už jednou jsem vás upozornil, že pokud se mnou budete chtít mluvit, musíte zažádat o povolení." pátravě zkoumal, jestli je West jenom debil, nebo si z něj dělá prdel.

"A na nepřítele zásadně střílíme." dodal v nastalém tichu velitel.

"Žádám o povolení s vámi mluvit." zvedám drze ruku.

"Stačí, dovolte mi promluvit, soudruhu desátníku." upřesnil a ruku mi stáhnul k tělu.

"Co se chcete zeptat, soudruhu vojíne?"

"Dovolte mi se zeptat, soudruhu desátníku, co je denní rozkaz?" West se roztlemil.

"Drž hubu vole. Seš na vojně, jestli jsi si toho ještě nevšimnul." uklidňuji ho.

"Denní rozkaz, je ranní rozdělení zaměstnání. Zde se dozvíte každý den, od velitele útvaru, jaké máte své vojenské povinnosti. Nyní se bez řečí přesunete na pokoj, převléknete do maskáčových kalhot, zelené košile a kabátu vzor Kongo. Na nohy si obujete kanady a nezapomenete čepici. Za dvacet minut, opět nástup před ubikací. Roto odchod." zavelel a my vtrhli do baráku.

Bláhový ten, kdo by se domníval, že po snídani máme nárok na trochu volna.

Na vojně, totiž není na nic nárok, obzvláště, když máte tak dlouhý číslo.

Vlítli jsme do pokoje a už za chvilku na horní bidla přistávaly díly tepláků. Kluci rachotili skříňkama a natahovali na sebe maskáče.

"Doli, já si přenesu věci vedle tebe hned. Jo?" slyším Westa.

"Klidně." třídím si, včera vyfasovanou hromadu oblečení.

West si přenášel věci na horní palandu, odkud vystrnadil neduživýho plešouna, za tvarohovej koláč.

"Nástup na denní rozkaz." uslyšeli jsme zvučný baryton našeho desátníka.

"Do prdele." West si rychle stahoval tepláky z tučnejch nohou, když ostatní, již ve vojenským, vybíhali na chodbu před pokoj.

"Dělej blbče." popoháním ho, stojící nad ním.

"Na koho se čeká?" velitel si nad Westem, dal zlobně ruce v bok.

"To jsem si mohl myslet. Zase vy dva." huláká naštvaně.

"Soudruhu desátníku, dovolte mi s vámi promluvit." překřičuje ho v sedě West.

"Co potřebujete soudruhu vojíne?" křičí ještě hlasitěji velitel. Připadali mi oba jako naprostý blázni.

"Nechcete ochutnat domácí klobásu? Než se převlíknu." velitel na něj zírá, jak souká bílý, tlustý břicho do kalhot a konečně chápe, že West je retard.

"Vojíne, máte pět minut na to, abyste stál v předpisovém oblečení na chodbě mezi ostatníma. Jinak půjdete do hlášení." zařval na něj.

"A vy odchod." jeho rozlobenej hlas patří tentokrát mně.

"Co vám zase dělám?" bráním se strkání na chodbu, kde slyším chlumečáka jak remcá, že se vždycky čeká na nás dva.

"Svěř se mi soudruhu, kam tak pospícháš?" setřel ho bez krkej svalovec.

"Jo správně blbče, kam pospícháš? Na buzeraci máš celý dva roky." mrkám vděčně na kulturistu, co je zjevně na mojí straně.

"Roto odchod k dennímu rozkazu." zavelel desátník, sotva se udejchanej West natlačil vedle mě.

"Ani jsem si nestačil zavázat boty." svěřil se mi klobásovým dechem.

Velitel nás odvedl na prostranství a zaparkoval, zřejmě pod vlivem našich nepředvídatelných skutků, co nejdál od tribuny, na který zívali dva důstojníci s placatejma čepicema na hlavách, montující mikrofon na stojan.

"Útvare pozor." vydal hlasité varování jeden z nich, před chlápkem, kterej k nám rázně vykračoval.

Sotva se přiblížil až bylo rozpoznat, že má v obočí zakroucený chlupy, všichni znalí vojenskej řádů se vypnuli, jako kdyby dostali tři sta osmdesát voltů do konečníků.

Hlavní velitel mladicky skočil na tribunu a chopil se mikrofonu.

Napadla mě taková debilina, kdyby se tady najednou, před těma vážnejma volama, zjevili kissáci v těch maskách a baskytarista by na ty zelený paka vyplázl, svůj přišitej, kravskej jazyk.

"Nazdar soudruzi," zařval na nás, nečekaně zvučným hlasem.

"Nazdar vole." křikl West a náš rotovej velitel, málem padl hrůzou k zemi, protože si nebyl jistej, kdo všechno jeho odpověď uslyšel.

"Denní rozkaz číslo 92." nese se ránem nad našima vostříhanejma hlavama a na mě jdou z těch keců mdloby.

"Není spolehlivějšího způsobu, jak předělat kluka na mužskýho než mu vložit do dlaní samopal." zakončil monolog velitel útvaru, stihnul se dvakrát vysmrkat do zelenýho kapesníku, než vydal rozkaz.

"Velitelé rot ke mně." blbec West mi povídá.

"Myslíš Doli, že mám jít taky?" spolknul jsem raději smích.

Čumíme, jak předpisově pochodují k tribuně a staví se do řady, aby si vyslechli rady, jak předělat včerejší rozmazlený kluky, na dnešní obránce socialistickýho paktu.

"Rozchod do zaměstnání." zavelel jim a zastrčil mikrofon do stojanu.

Jednotlivé oddíly se za dusotu rozcházely různejma směrama, jenom my stáli v pozoru bez pohybu.

"To jste vážně přehnal soudruhu vojíne." seřval mě náš velitel, sotva jsme osiřeli.

"Já?" čumím na něj a nechápu, že se ještě nenaučil rozeznat můj hlas od Westa.

"Už ani slovo." opět svírá moje ucho.

"Dnes zahájíme nácvik pochodu." oznámil a konečně mě pustil.

"Díky, že jsi na mě nic neřekl." zašeptal mi West.

"Roto vpravo bok." rozhozeně se motáme kolem dokola.

"Vpravo bok, znamená otočení celým tělem vpravo." velitel je stále nervoznější z chování Westa.

"Dívejte se dobře, předvedu to sám. "postavil se před nás, ale než stačil něco udělat, žvejkající West zakřičel.

"Velitel, vpravo bok." všichni se začali smát. No fakticky to byla jenom prdel, ale na tváři velitele se objevil soucitnej škleb.

"Tlouštíku, ty se tady máš na co těšit." z jeho slov zamrazilo.

Nácvik sice nevypadal jako zelená buzerace, ale zdání může lehce pominout, zvláště, když jsme se točili vpravo i vlevo, několik hodin.

Nohy zkameněly, protože kanady byly těžký a ti, kteří je málo utáhnuli, měli sedřený kotníky na krev.

"Roto odchod na rotu. Dejte se trochu dohromady před obědem." zavelel a my se za ním ploužili, vzdychající bolestí.

"Ty vole Doli co dneska, jsem nenachodil v pekárně, za celej život." čumíme na posteli oba na puchýř, kterej se nadzvedával z jeho achilovky, jako probuzenej vulkán, sotva stáhnul levou botu.

"Můj Bože, věřím, že pro dnešek padla." zoufale sepnul ruce a zasunul si do pusy novou žvýkačku.

"Roto vztyk." zakřičel velitel vcházející na pokoj.

"Máte půl hodiny na přípravu a odchod na oběd. Upravte si oblečení, vyčistěte kanady a nastupte před ubikaci do nacvičené formace." bez rozloučení vypadnul.

"Ty vole Weste, budeš mít průser z rozválený postele. Co děláš?" mávl rukou a zalezl hlouběji pod deku.

"Obídek čeká." lákám tlusťocha.

"Půjdu se najíst, ale v keckách, tyhle zasraný boty už nechci ani vidět." vstal. Kanady letěly nad našima hlavama a s rachotem dopadly na plechovou skříňku vedle chlumečáka.

"Co je?" ten se vylekal při nabírání černýho krému na kartáč.

"Dárek pro tebe, klidně si je vezmi domů, na mě je už nedostanou." oznamoval vzpurně West, zalejzající zase pod deku.

"Ty vole slez a obuj se, jinak budeš hladovět." připomínám s úsměvem.

"Žrádlo, na tohle čarovný slůvko slyším vždycky. Jak jsi to uhádnul Doli?"

"Nechci tě urazit, ale při pohledu na tvoje bříško, mě ledacos napadlo." rukou si stáhnul košili ke kolenům.

"Někdo má rád holky a jinej vdolky." poznamenal a slezl dolů. Čumím na něj, že si na nohy natahuje zelený kecky. Zřejmě je větší formát, než by se mohlo na první pohled zdát.

"Ty vole jeden blbej, co s tebou mám dělat?" sedám vedle něj na postel v přízemí a rozvazuji kanady.

"Co blbneš?" divil se.

"Přece tě v tom nenechám samotnýho." mrkám do odulýho obličeje a rychle se přezouvám.

"Díky." nabídnul mi žvejkačku.

"Nástup na oběd." zařval velitel a většina parchantů z pokoje se škodolibě těšila, jak dostaneme világoš, až si všimne, v čem jdeme do jídelny.

Kecky svítily, mezi černejma a nablejskanejma kanadama, jako zuby v tlamě černocha.

Postavili jsme se do dvojstupu a velitel nás letmo spočítal bez pohledu na obutí, než vydal rozkaz k odchodu před barák.

Nevím jak, ale povedlo se nám dojít v keckách nepozorovaně, až před jídelnu, kde dostáváme povel k rozchodu. Vcházíme a nad desítkama ohnutejch zad, se vznáší mraky z cibulovejch a paprikovejch výparů.

Chápu se tácu se zbytky rozšmudlaný, ranní hořčice a stojím mezi chlumečákem a svalovcem.

West, nacpanej za mnou, se zvedá na špičky, aby zjistil, co se podává k obědu.

"Vypadá to na nějakou zabíjačku." oznamuje hlasitě.

"Můžu sedět s váma Doli?" vtírá se do přízně chlumečák.

"A nevadí ti, že jsme průseráři?" tvářím se vážně, ale nějak mi to nejde.

"Nevadí. Už mě to tady nebaví, stejně jako tebe." má vzdorovitej výraz.

Došli jsme k okýnku a na hlinikovým táce se roztančila miska s bramborovou polívkou, za ní přistál talíř se zelím a prejtem.

"Ty vole." zastavuju se a kroutím hlavou při představě, jaká jídla právě teď servírujou kolegové v hotelu, kde jsem po vyučení chvilku makal.

"Co čumíš mladej?" zařval snědej kuchtík, se zvohejbanou čepicí na kudrnatý palici.

Spaluji ho s pohrdáním pohledem a bez odpovědi postupuju k čaji.

West zabral stůl a mával na nás, abychom rychle přisedli.

Já si k němu stačil sotva položit tác, než jsem zaslech.

"Ty neumíš mluvit zobáku?" snědej kuchtík zachytil můj rukáv maskáčů nad loktem.

"Umím." se staženou prdelkou čumím, do čerstvě vymáčknutýho uhráku pod nosem.

"Máš s dnešním obědem snad nějakej problém? " byl fakt rozhodnutej se prát.

"Pane doktore, nemáte mast na puchejře?" zeptal se ho, se smíchem, West.

"Cos to řekl zobáku?" čapnul Westa pod krkem.

"Vy nejste doktor? Tak proč nosíte bílý kalhoty a plášť? " dokonale ho odzbrojil svojí prostoduchou blbostí a my všichni stojící okolo, jsme se začali smát.

"Ne, já nejsem doktor vepříku." zase chytil můj rukáv maskáče.

"Popadni ten tác." přikázal mi.

Protože nebylo pochyb, že se jedná o cholerickýho debila, před kterým nás varovali v hodinách psychologie na číšnickým učňáku, bez protestů dělám. co chce.

"Když se potkáte s cholerikem, za žádnejch okolností mu neodporujte." základní pravidlo pro přežití a jediná moudrost, co jsme si z psychologie zapamatoval.

Šel jsem za ním jako pejsek poslušně až k okýnku, kam vojáci odkládají prázdný tácy.

"Polož to. " ukázal na hromadu nádobí. Přidávám svůj tác s nesnědeným jídlem k ostatním.

"Začni se modlit abys nebyl, po přísaze, můj mladej. Jinak přijímač nepřežiješ." strčil do mě ramenem a zmizel za kuchyňskýma dveřma.

Ke stolu jsem se oslabenej hladem sotva doploužil a zahučel do druhýho maléru. Náš velitel si právě všiml, co má West obutýho na obézních nohách.

"Až se vrátíme na rotu, okamžitě se u mě budete hlásit." mluvil na půl huby, aby si kecek všimlo co nejmíň ostatních velitelů.

"A vy samozřejmě s ním." dodal, sotva jeho zrak sjel i moje nohy.

Usedám nešťastně k mlčícím ostatním a natahuju se pro čaj.

"Co ti chtěl ten debil?" vyzvídal West.

"Myslíš soudruh Snědec? Cikánskej kuchař?"

"Jmenuje se Snědec?"

"Jasně, čum na jeho palici."

"Tak co ti chtěl ten Snědec?"

"Sebral oběd a slíbil, že nepřežiju přijímač." při pití horkýho čaje mi zakručelo hlasitě v břichu.

"Chce tě umučit vyhladověním?" konspiroval West s plnou pusou.

"Myslím kamaráde, že zrovna tohle neměl na mysli." nestačím už dopít a zase nás ženou na rotu.

"Vy dva blbci zalezte a provokujte co nejmíň." desátník nás strká do středu mezi ostatní kluky.

Sotva jsme dodupali na rotu, odvedl nás na svůj pokoj. Nad jeho postelí visel plakát z filmu Pomáda a já se ušklíbnul, protože Travolta byl pro skalní rockery ještě větší zlo než nedělní dechovka.

"Hošánci co si vlastně myslíte? Já mám taky vojnu v piči, ale abyste přežili, nesmíte vyčuhovat z davu, což se vám dvou povedlo. Smůla, že zrovna v kuchyni, protože žrádlo je na vojně alfa i omega všeho."

"Řekni mu to Doli." strčil do mě, žvejkající, West.

"Co má říct?" desátník si sednul na postel, ale my před ním musíme dál stát v pozoru.

"Snědec mu sebral oběd, takže nic nejedl."

"Snědec?"podivil se velitel.

"No ten cikánskej kuchař. My mu říkáme s Dolim, Snědec." vysvětlil mu West.

"Kdybyste se chovali jako ostatní, nikdo si vás nevšimne. Potíž vidím v tom, že vám nemůžu pomoct i když si myslím, že je občas na nováčky zbytečně přísnej. " velitel se drbe na vyholeným krku.

"A jak to, že nemůžete pomoct?" West si drze sedá vedle něj na postel.

"To by se těžko vysvětlovalo, ale pochopíš, až v pakárně budeš dýl." mluvili spolu jako dávní kamarádi.

"Jsi přece velitel roty, a to je větší hodnost, než kuchař."

"Sedni si k nám Doli a neboj ještě mám z domova klobásy. Hladem neumřeš, jak ti Snědec vyhrožoval." pokládá mi ruku na rameno, sotva vedle něj usedám.

"Odchod na pokoj." zavelel přísně velitel, chvilku zaskočenej naší drzostí.

"A jestli vám soudruhu vojíne přebejvá jedna klobása, víte, kde bydlím." zvolal na Westa, stojícího mezi dveřma.

Po vyšplháni na naši postel, West z pod polštáře vytáhuje umaštěnej, papírovej pytlík a podává mi klobásu s rozmačkaným krajícem chleba.

"Myslíš Doli, že mám jednu odnýst tomu zelenýmu blbovi, nebo ji sežereme raděj sami?" ptá se s plnou hubou.

"Nevím." rovnám si kolem sebe, včera vyfasovaný, vojenský hadry.

"Asi mu ji necháme, třeba na nás bude hodnější. Malá protekce se vždycky hodí." sotva se zakousnu do dobroty, blahem přivírám oči a padám do prádla.

"Přihraj kousek." křiknul na Westa, vytáhlej kostlivec větřící z postele u zdi.

"Promiň kamaráde, vzhledem k omezeným možnostem přísunu, ti můžu dát leda malinko kousnout." nabízí West.

Za chvilku cítím, jak se kejvá horní patro naší společný postele, když k nám leze.

"Tak ukaž." otevřel tlamu a málem ukousnul Westovi malíček.

"Ty vole, tys mě pokousal. Bacha na něj, je to kanibal."

Všichni na pokoji se začali smát přezdívce, kterou mu West vymyslel a ten povzbuzenej jejich pozorností začal vyprávět.

"Chodím ze šichty akorát na oběd, po kterým si dávám hodinu spánku, pak něco drobnýho slupnu, než máti uvaří večeři."

"U nás v hotelu, mají právě teďka největší makačku, jídelna je plná hostů a číšníci kmitaj s voňavejma obědama. Kurva, co bych dal za to bejt mezi nima." vzdychám.

"Ty seš vrchní?" slyším udělanýho kluka, kterýmu přiděluji krycí jméno Svalovec.

"Obsluhuji v Grandu, nejlepším hradeckým hotelu. A co děláš ty Svalovče?"

"Jsem opravář zemědělskejch strojů. V dílnách máme holky z živočišný výroby, o svačině si dáváme společně kávu a pivo. Hned bych každou z nich zas pomuchlal." mlasknul.

"Chodíš s nějakou?" vyzvídá rozrušeně žvejkající West.

"V práci s jednou, doma s druhou. A co ty pašíku, jak jsi na tom s ženskejma?" směje se Svalovec.

"Já jsem kamaráde drahej, pekař a ti se neseznamujou tak snadno, protože vstávají v noci, aby bylo ráno, co ke snídani. Zatím jsem o žádnou, který by to nevadilo, nezavadil." pokoj se plní smíchem.

"Proč ti říkaj Doli?" natočil se mým směrem, jako by jejich posměšky neslyšel.

"Můj nejlepší kámoš Mydlina, mi tak začal říkat, podle písničky skupiny Nazareth. Stále se tam opakuje dolin. A já to všude zpíval."

"Dolin? To je anglicky?" pochybuje West.

"Ty seš snad nějakej Angličan? Jasně, že není, ale já si zpívám. jak slyším."

"Doufal jsem, že tvůj nejlepší kamarád, jsem teď já." zesmutněl.

"Můj nejlepší, civilní, kámoš." opravuju se.

"Ktorů pesničku od Nazaretou?" holohlavej Slovák se posadil na posteli.

"Ty posloucháš rockovou muziku? Pak ti budu říkat Rockere." zvolal jsem radostně.

"Rusovija necht majů vesmír, vždyť my máme rock en rol. Vieš kdo to povedal? "

"Netuším, ale líbí se mi to už teď."

"Americkej prezident Kennedy."

"Ty vole nekecej, to si musím zapamatovat. Hned je mi tady, na tý zasraný vojně, líp když jsme dva rockeři." volám na něj.

"Tři." opravil mě žvejkající West.

"Ktorá to bola píseň, čo se ti tak líbila?" naléhá Rocker.

"Asi to řeknu blbě, tak promiň. Sančain." West se začal zase tlemit.

"Znáš jí?" jsem rozhodnutej, smích toho tlustýho blbce vedle sebe, ignorovat.

"Ta je z platně Rampant. Vieš čo to znamená po česky?"

"Nevím. Kurva Weste už drž hubu." házím na něj polštář.

"Sunshine značí sluneční svit." Rocker se zřejmě vyzná.

"Roto pozor." hlasitý povel ohlašuje příchod velitele na pokoj.

Kluci seskakovali a stavěli se do uličky.

"Slezem, nebo ještě poležíme?" West je fakt pako, jako kdyby bylo na výběr.

Velitel k nám došel.

"Pro vás dva, snad moje rozkazy neplatí? A co ta rozválená postel?" West se posadil a upustil tučný nohy dolů.

"Veliteli, něco pro vás." podává mu klobásu v pytlíku a doprovází dárek úsměvem.

"Zůstaňte, kde jste vojíne." zadržel Westa, kterej se chystal k dunivýmu pádu a obrátil se k ostatním.

"Za dvacet minut nástup na chodbě. A prostěradla budou vypnutý jako žiletky." nakouknul nedočkavě do umaštěnýho sáčku.

S sebou sešit a psací potřeby. Čeká vás hodina politického školení mužstva neboli PŠM. Oblečení jako na nácvik pochodování." zřejmě se nemohl dočkat, až sežere tu Westovu klobásu, protože od nás vypadnul a ani se nezdržoval s obvyklou buzerací.

"PŠM ty vole, to je stejná kravina, jako ranní běhání." povzdechnul si Svalovec při rolování sešitu.

Chvatně jsme se skládali jako puzzle, na zelený, Rubikově kostce. West měl na nohou nezavázaný kanady a já z ryzího kamarádství, si je také neutahoval.

Velitel roty se přišoural s umaštěnou hubou a když jsme kolem něj pochodovali, dělal, jako by neviděl tkaničky, který za náma plandaly.

Politická příprava mužstva, byla vymejvárna mozků, o který vyprávěl Luboš, při poslední civilní pijatice v chlumecký hospodě u Brány.

Zapadl jsem v sále kina do dřevěnýho křesla, s Westem po pravici a s Rockerem po levici. Nezúčastněně čumíme na mikrofon a malé pódium.

"Ty vole, kdyby se tam teď objevili kissáci." říkám hlasitě Rockerovi.

"Paul Stanley, nebo Gín Simons?" uculoval se.

"Raděj nahatá ženská." žvejkající West mě, tou kravinou, co řekl, zachránil. Protože jsem sice bigbíťák, ale ani jednoho z těch chlápků, který Rocker jmenoval, bohužel neznám.

"West, veď ty by si ani nevěděl, čo s babou robiť." Rocker mu zaklepal na vystrčenej pupek.

"Tak to se neboj, debile." West se cejtí uraženej a odvrací od nás hlavu.

"Přestaňte se hádat kluci. Vždyť je to stejně jedno. Když budeme chlastat ještě nějakej čas ten vojenskej čaj, nepostaví se ani jednomu z nás, protože do něj sypou brom."

"Brom?" diví se s viditelným odporem, zase komunikující, West.

"Jo brom, aby utlumili sexuální představy u vojska. Proč myslíš, že nemůžeme chlastat nic jinýho?"

"S čajem končím." oznamuje West.

"A co budeš piť? Bez jedla vydržíš několko týžďňou, ale bez vody iba den." než West stačil Rockerovi odpovědět, ozvalo se bouchnutí dveří a náš velitel salutoval veteránovi, kterej byl sešňerovanej, od bot po krk, v maskáčích a přes hruď mu visela somračka na chlup stejná jako ta moje, se kterou jsem prolezl nejeden bigbít.

"Soudruhu majore, rota je nastoupena k politické přípravě mužstva v počtu třiceti vojínů. Hlášení podává velitel roty, desátník Vejlupek."

"Ty vole Vejlupek." vykřiknul posměšně West.

"Drž hubu blbče." dlaní mu mačkám obličej.

"Pohov desátníku." odpověděl, spíš otcovsky, major.

"Chlapci milí, když mi bylo, co vám, nahnali nás na Duklu do boje. Moji kamarádi tam umírali, abyjste vy, už nikdy nemuseli. Když skončila válka, každej, kdo jatka přežil věřil, že těch padesát milionu padlejch bude stačit, aby se lidi poučili. Bohužel, jsou na západ od našich hranic tací, který by si to rádi zopakovali. A proto tady musíte teď sedět, a ne si užívat život v míru." oslovil nás, sotva se přesvědčil, fouknutím na mřížku mikrofonu, že přenos jeho hlasu je zajištěn.

Protože vyprávěl válečný příhody a posezení bylo pohodlný, stalo se PŠM favoritem na nejoblíbenější předmět za zdmi kasína. Teda, až na ty kecy o rusácích.

"Jedině soudruzi v Sovětském svazu, jsou zárukou života v míru. V jejich zemi panuje nepředstavitelný blahobyt. Soudruzi se mají jako v ráji, neboť je pro každého dostatek práce a nehrozí jim nebezpečí chudoby, které přináší žití na kapitalistickým západě. Je to země, kde zítra znamená již včera."

"Weste, fotr tam byl a říkal že na chleba se stojí každej den fronta dlouhá jako svině." šeptám do tučnýho ucha, zaujatě poslouchajícího, kamaráda.

"Nekecej, tam bych chtěl bejt pekařem. Občas nemáme v krámě do čeho píchnout." zareagoval hlasitě a já se od něj hned odklonil.

"Pšššš." zasyčel Vejlupek.

Politické školení trvalo, bohužel, jenom jednu hodinu a když se bojovník z Dukly chystal opustit pódium, začal West tleskat, jako davy na památným koncertu Iron Maiden v Budapešti. My ostatní jsme se k němu okamžitě přidali.

Major zíral překvapeně, tohle se mu ještě v jeho kariéře nepřihodilo. Vejlupek nasraně čuměl, ale tleskal taky.

Sotva jsme se však octnuli před kinem, pustil se bez servítků do Westa.

"Soudruhu vojíne, co to mělo znamenat? Nejste někde v divadle, ale na vojně." řval.

"Já chtěl soudruhovi poděkovat, že tam nebudu muset." odpovídá, v pozoru stojící, West.

"Kam nebudete muset? Co si vlastně myslíte, že jste v nějakým cirkuse?" Vejlupek začíná žhavit.

"Do války, že nebudu muset. Ani já, ani Doli a ani vy." tohle jsme od Westa nikdo nečekali.

"Na vojně se netleská." zmohl se, po chvilce v údivu, na suchý konstatování Vejlupek.

"Odchod na rotu." přikázal.

Trest na sebe nedal dlouho čekat, už za chvilku nastupujeme na buzerák, jak se přezdívalo asfaltový placce mezi barákama.

"Vlevo bok." řval a většina z nás se rezignovaně točila, požadovaným směrem. Dupali jsme bolavýma nohama v kanadách, který vážily snad metrák a proklínali, tohle zasraný místo, kam nás zavřeli.

"Roto, zastavit stát. Pohov!" chudák West funěl tak hlasitě, že jsem se nemohl udržet.

"Můžu vědět, co vás tak pobavilo na pochodování?" sevřel moje ucho mezi palcem a ukazováčkem.

"Tady kámoš funí jako bejk." snažím se mírným škubáním hlavou osvobodit z jeho stisku.

"Odchod na rotu." rozkázal ostatním Vejlupek, ale nás zadržel.

"Vy dva hošánkové se máte na co těšit." pohrozil sevřenou pěstí a nařídil poklus.

Do večeře jsme dostali něco, jako osobní volno, který jsme museli využít šprtáním textu přísahy.

"Naučíte se přísahu jako básničku a budete ji znát zpaměti i když vás probudím o půlnoci." zahrozil Vejlupek před odchodem z pokoje.

West si rozbalil novou žvejku a chvilku čuměl do papíru.

"Ty vole, kde furt bereš ty žvejkačky?" divil se Svalovec.

"Ale, máti dělá v cukrárně." West se najednou postavil na posteli.

"Bojoval jsem na Dukle, abyjste vy, už nikdy nemuseli." začal vážně.

Hned jsme pochopili, koho předvádí a začali se smát.

"Soudruzi, podpisy do sešitů na politickou přípravu mužstva, až po vítězném boji." zalovil do tlamy a žvejku si nalepil za ucho.

"Já, občan Československé socialistické republiky, vědom si své čestné vlastenecké povinnosti, přísahám před bojovou zástavou, věrnost pracujícímu lidu, vedenému Komunistickou stranou Československa.

Slibuji, že budu vojákem statečným a ukázněným, že budu důsledně a iniciativně plnit ustanovení vojenských řádů, rozkazy velitelů a zachovávat vojenské tajemství.

Svědomitě se budu učit ovládat vojenskou techniku a zbraně, svěřené mi pracujícím lidem a připravovat se na boj, abych mohl na rozkaz prezidenta a vlády Československé socialistické republiky, co nejlépe bránit svoji vlast a její socialistický řád, proti každému nepříteli.

Pro obranu socialismu jsem vždy připraven stát pevně v řadách Československých ozbrojených sil po boku Sovětské armády i armád, ostatních socialistických zemí v boji proti jeho nepřátelům a nasadit i svůj život, k dosažení vítězství.

Tak přísahám." vysíleně s sebou praštil na postel.

"Tak tohle se nenaučím ani za rok." Svalovec zatnul naštvaně bicepsy na rukách.

"No, já rozhodně za soudruhy ze Sovětskýho svazu, život nasazovat nebudu, spíš položím před nepřítele samopal a zdrhám domů." přiznal se West veřejně ke zradě socialismu.

"Nástup na večeři." rozkaz velitele, kterej vchází na pokoj, je jako švihnutí bičem.

"Soudruhu Vejlupku, mohu s vámi promluvit?" zeptal se hlasitě West.

Po týhle větě, to na pokoji vypadalo, jako kdybychom, my ostatní zmrzli v různejch polohách při slejzání postelí.

"Soudruhu vojíne, na vojně se oslovujeme zásadně hodností." zablekotal, studem rudej, velitel.

"Soudruhu desátníku, dovolte mi s vámi promluvit." opravil se West.

"Co potřebujete soudruhu vojíne?"

"Musím se učit text přísahy i když odmítám přísahat?"

"A proč nechcete přísahat?" Vejlupek se udiveně opřel o kovovou kostru naší společné postele.

"Vždyť já se nedokážu dobrovolně vzdát ani žvejkačky, natož života za socialistickou vlast."

"Nesmíte text přísahy brát tak doslova, soudruhu. A dolů z postelí, ustlat a nástup na večeři." rozkázal nám velitel a odešel na chodbu.

"Tak nechápu, proč se to musím šprtat?" zašeptal West.

"Ty jo Doli?" doráží na mě tučnou pěstí.

"Já především nechápu, proč jsem ještě nezdrhnul z tohohle blázince." mačkám neposlušně prostěradlo.

Šlapeme ve vojenském tvaru a pomalu se smráká. Kosáci sedí na každý větvi stromů, lemujících silnici k jídelně a truchlí, hlasitým řvaním, za končícím dnem.

"Roto zastavit stát." velitel došel k Westovi.

"Kluci, to, co tady říkal váš kamarád, raděj zapomeneme. Nikde o tom nemluvte." čumíme na něj nechápavě.

"Odchod na večeři." zavelel bez bližšího vysvětlení, ale zněl tajemně.

Vlezli jsme do jídelny, která byla zatím poloprázdná a stoupli si k tácům. West vzal i jeden pro mě a já došel k várnicí a točil vařící čaj. Ze skleniček se hulilo, a proto jsem je opatrně uchopil za kraj, abych se neopařil. S pískaním slunečního svitu od Nazarethů, se otáčím a při tomhle manévru vrážím do Snědce, toho buzerantskýho kuchaře, kterej se za mnou zjevil jako stín.

Horkým nápojem jsem mu polil prsa a ruce.

"Tak to sis totálně posral zobáku." vykřikl s bolestivým výrazem.

"Promiňte, já nerad." omlouvám se a snažím se mu pomoci z kouřícího rondonu.

"Nedotýkej se mě! Dnešek nepřežiješ." strčil do mě a jenom v tílku, zaběhl do kuchyně.

Vyplašenej pokládám poloprázdný skleničky s čajem před Westa, kterej se právě chystá sníst něco mezi gulášem a gulášovou polívkou.

"Sedej. Je to žratelný." rozbaluje nedočkavě příbor.

"Ty vole Weste, mám průser. Čekal na mě zase ten kuchař." nenechal mě domluvit.

"A proč si myslíš, že jsi šel jenom pro čaj? Aby ti nemohl zabavit večeři a ty ses mohl nažrat. Nezapomeň, že klobásy už nám došly." klepe se si na čelo.

"Počkej." odstrkuju tác s jídlem.

"Co ti zase udělal, ten debil?" West přestává žvejkat.

"Nic, protože jsem ho polil horkým čajem." překvapeně písknul.

"Ty vole Doli, ty seš teda odvážnej." přiložil k tučný puse, plnou lžíci.

"Hovno statečnej, to byla nešťastná náhoda. Stál za mnou a já o něm nevěděl. Ten mě zabije." vysvětluji Westovi předešlý chvíle, ale viditelně ho zajímá víc plnej talíř.

"Má o co si koledoval. A kdoví, třeba nám už dá pokoj, když vidí, že se ho nebojíš."

"Ty vole, ty seš snad hluchej. Říkám ti, že byl nasranej a slíbil mně, že rána nedožiju." asi mu konečně došlo, že situace je vážná.

"Doli, nejdřív se najíme, ať nám večeře nevystydne." radil.

"Na žrádlo nemám, strachy, ani pomyšlení." odstrkuju tác.

"Sem s tím, já to zvládnu klidně i za tebe." olíznul se až za uchem, který mu zdobila přilepená koule ze žvejky.

"Jim nic raděj neříkej." šeptám, když k našemu stolu přisedá Svalovec a Rocker.

"Asi zajdeme ještě nafasovat nějakej chleba, kdyby nastala večer nouze." vymejšlel, s plnou hubou, West.

"Ten guláš je pálivej, ale kurevsky dobrej." dodal s kapkou mastnoty na rtech.

"Myslíte, že mně trochu přidaj?" West vylízuje misku do sucha.

"Zajdi si vyprosiť, třeba ti pridajů." radil mu Rocker.

"Ty vole zůstaň, nezapomeň, co jsem ti říkal před chvilkou." snažím se ho udržet u stolu.

West se však zvedl a došel k okýnku.

"Halo, obsluhuje tady někdo?" zavolal hladově.

Kuchtíci po sobě překvapeně koukli, protože něco takovýho si ještě žádnej zobák, kterej kroutí první den vojny, k mazákům nedovolil, ale Snědec, k překvapení ostatních, vstal a svižně doběhnul k výdejnímu okýnku.

"Copak pane prasátko? Máte ještě hlad? Smůla mladej. Tady nejseš totiž doma, ale na vojně." nabíral naběračkou guláš a lil ho z výšky zpět.

"Nemám hlad, jenom jsem vám chtěl poděkovat za moc dobrý jídlo." zakřičel hlasitě i když mu ohryzek hlady lítal pod bradu.

"Si děláš prdel? " Snědec se chystá oběhnout pult.

"Ne, nedělám si prdel, jenom jsem z domova slušně vychovanej." usmál se West a odnesl vylízanou misku k okýnku s prázdnejma tácama.

Když se vrátil ke stolu dopil čaj a zakousnul se do krajíce suchýho chleba.

"Jestli tady mám přežít dva roky, tak jedině jako kuchař." povzdechnul si.

"Myslím, že se mýlíš kamaráde, tvoje šance přežít, se nalejzá co nejdál od sud." prorokuji neradostně.

"Musím souhlasit s Westem. Bez žrádla tady každej zajde. Nemůžeš si přece skočit do obchodu, když máš hlad." poučoval mě Svalovec.

"Odchod na rotu." zavelel desátník a my se zvedli a zamířili k okýnku, zavalenýmu vyjedenejma tácama.

"Martine, nechceš mi tady chvilku nechat ty dva na úklid kuchyně?" pořvával k Vejlupkovi, Snědec a opařenou rukou ukazoval na mě s Westem.

"Vidíte vy blbci, jste tady sotva den a už si vás pamatujou mazáci z kuchyně. Nechtěl bych bejt ve vaší kůži. Do přísahy vás, jak takž uchráním, ale sotva budete rozdělení podle svých profesí na jednotlivá pracoviště, budete v jejich rukách, než pomažete na bojový útvary. " stáli jsme kolem něj a pozorně poslouchali.

"Kam nastupujou po přísaze pekaři?" špitnul West.

"Kuchaři, cukráři, číšníci, pekaři, prodavači, řezníci, ti všichni nastupují do kuchyně." zdálo se mi, že jeho hlas zněl škodolibě.

"Roto rozchod na ubikace." zavelel a já s Westem jsme se na sebe smutně podívali, neboť naše budoucnost se jevila dírou, pod čarou ponoru Titanicu, uvážíme-li že nás klidně nechá samotný s tím snědým sadistou z kuchyně.

West nemohl klidně spát, protože stačil sežrat všechen chleba, kterej si nastrkal za košili před odchodem z jídelny. Bylo už dávno po večerce, ale on se převaloval a prděl jako nakynutej čuník.

Čuměl jsem do stropu ve zhasnutým pokoji s pravidelnými záblesky lampy od brány a přemejšlel o 729 dnech, který jsou přede mnou.

Náhle někdo tiše vešel do pokoje a zamířil k naší společné posteli s Westem. Zavřel jsem oči a dělal, že spím, do chvíle než mi stahuje z nohou deku.

"Vojíne pojďte se mnou na chodbu." mžourám rozespale na našeho velitele.

"Mám se převlíknout?" slejzám z postele v pyžamu.

"Tiše ať nevzbudíme ostatní." odvádí mě ke dveřím.

"Počkejte veliteli, natáhnu si aspoň kecky." chci se vrátit k posteli.

"To nebude potřeba."

Tuším, že se blíží průser. Proč by mě jinak odvedl v noci bosýho ven z pokoje.

Na spoře osvětlené chodbě postával Snědec s dvouma kuchtíkama.

Spolíhám, ještě s malou nadějí, že mi pomůže velitel. Ale on pokrčil ramenem a zalezl do svýho pokoje s plakátem Johna Travolty.

Já tam zůstal sám, se studenejma chodidlama, plně v moci cholerickýho blba, kterýho jsem omylem polil horkým čajem.

"Tak jsem se dozvěděl, že budeš můj zobák." přitáhnul mě, za límec vrchního dílu pyžama, k sobě.

"Jestli jsem vás nějak naštval, tak se vážně omlouvám." na máti vždycky platilo přiznat zkroušeně chybu.

"Naštval? To si fandíš zobáku." odvedl mě na umejvárku k plechovýmu kýbli.

"Otevři to." přikázal hlasitě.

Zrovna když jsem, se zlomeným nehtem, nadzvedl víko přišel za náma dozorčí roty.

"Jestli jste si toho nevšimli, je po večerce." hlas mu zněl nadějně přísně.

"Hele mladej, raděj by ses měl vrátit zpátky ke stolku, aby ti někdo neukradl kasárna. My si tady jenom povídáme." sevřel mě, že málem nelapu dech.

"Spíš to vypadá na šikanu." pochyboval dozorčí při pohledu, jak se dusím.

"Kurva vypadni mladej, jinak od zejtřka nežereš." zmáčknul Snědec, pro změnu, jeho krk až zčervenal.

"Tak rozumíme si už?" oprašuje mu uniformu a urovnává červenou šňůru s patronou.

"Ano, ale moc tady nekřičte, aby se velitel roty neprobudil."

"O toho se nemusíš bát, ten to schválil." dozorčí se vrací ke svýmu stolku naproti schodům.

"Tak na kolena mladej, popadni rejžák a dokud se tady nebude lesknout podlaha jako na zámku, nejdeš chrápat."

Lžící cákal kolem sebe něco, co vypadalo jako hustej, hnědej med a když mu kousek přistál na botách, otřel si je klidně o můj vrchní díl pyžama.

"To je soudruh Mazlák, abys věděl. Mazlák je úplně na všechno, ničí bacily, špínu, chrání nás před nemocemi a dokáže zkrotit drzý zobáky" poučoval.

"Tam nemáš co dělat." donesla se k nám náhle tlumená hádka z chodby.

"Ale já si vždycky, po vyčurání, meju ruce." rozpoznávám Westův hlas.

"Tak dneska uděláš vyjímku zobáku." následovalo bouchnutí dveří a opět, kromě rejžáku v mejch rukách, co jezdil po vymlácenejch dlaždicích, nastalo noční ticho.

Drhnul jsem umejvárku do půlnoci. A debilní Snědec, seděl na židli a s úsměvem mě pozoroval.

"Vstaň zobáku." s promočenými koleny se stavím na odkrvený nohy.

Bez varování mě praštil pěstí do břicha.

"Dneska to máš takovou malou lekci, ale jestli ti nedojde, jak se máš chovat k mazákům, tak si to co nejdřív zopakujeme." napřáhl se k další ráně a já s sebou vyplašeně cuknul.

"Zalez do postele a nikomu ani muk, jinak ti tady z toho udělám peklo na zemi." odešel jsem ubrečenej ke dveřím pokoje.

Dozorčí roty, když jsem ho míjel, dělal že má práci s čištěním uniformy.

Při lezení na postel mi West podal ruku.

"Doli, chtěl jsem ti pomoct, ale nepustili mě za tebou." cítím, jak mi hladí ramena.

"Já vím kamaráde." otáčím se k němu zády, aby v odlesku venkovních světel, neviděl že mám v očích slzy.

"Budíček, budíček." ozval se řev a mlácení na zavěšenou kolejnici. Přikrejvám si hlavu dekou a prosím milosrdnou tmu, aby se nevzdávala své moci.

Pokoj ožil, sotva dozorčí rozsvítil řady zářivek u stropu.

I přes polštář, kterým si zakrývám uši, slyším dopady bosých noh na linoleum, a tak sedám na postel.

"Weste vstávej ty bejku." lomcuju s tučným tělem kamaráda.

"Až půjdeš na snídani, tak mě vzbuď, já totiž nikam neběžím." přikryl se opět dekou.

"Vstávej, nebo dopadneš jako já včera." hrozba se neminula účinkem. Sprostě nadával při hrabání z pod deky a strkal do huby žvejkačku.

"Za deset minut nástup na rozcvičku." slyšíme hlas Vejlupka.

"Co ti včera v noci udělali? " ptal se West, při zavazování kecek.

"Musel jsem vydrhnout umejvárku rejžákem a pak mi jednu napálil do břicha." šeptám při dotahování uzlu.

"To se řekne." zakřičel jako malý dítě.

"Znám něco lepšího Weste, mám plán, jak ho dostaneme." dodávám tvrdě.

"Jdu s tebou Doli." West pevně sevřel moji pěst.

Na chodbu jsme došli jako poslední a zařadili se do dvou stupu.

"Roto odchod." zavelel Vejlupek.

Běžíme po schodech před barák a asfaltovou cestou až k letišti.

Zase dejcháme do probouzejícího se jarního rána, jako trubka prasklýho parovodu.

"Weste zaber." povzbuzuju kamaráda, kterej je vyflusanej na doraz.

"Soudruhu vojíne, zastavte se za mnou před snídaní." nařídil mi velitel.

V běhu, zpět na rotu, potkáváme praporčíka s bílou šňůrou, kterýho jsme včera zašlapali do země.

"Hoďte s sebou, vy lemry." pořvával na nás.

Když jsme vydusali po schodech na chodbu, zamířil jsem k Vejlupkovu pokoji.

"Ty nejdeš na umejvárku?" divil se West.

"Musím k náčelníkovi, zatím se převlíkni." strkám ho za ostatníma.

"Půjdu s tebou." přemlouval mě.

"Neboj, nebudu u něj dlouho." klepu na dveře.

"Vstupte."

"Chtěl jste se mnou mluvit?" postávám nevojensky na prahu pokoje.

"Pojďte dál a zavřete." přikázal.

"Raději ne."

"Jak chcete. Já vás varoval a vidíte, na moje slova došlo."

"Víte, co si o vás myslím já?" drze mu skáču do řeči.

"Už jsem vám říkal, že pokud se mnou budete chtít mluvit, musíte si dovolit." křiknul přísně.

"Myslím, že jste pěkně zbabělej a nebudu vás už poslouchat." bez rozloučení odcházím.

Na chodbě potkávám Rockera se Svalovcem, kteří se vracej z umejvárky s ručníkama na krku.

"Za deset minut nástup na snídani." oznamuje dozorčí roty, další hajz ze včerejší noci.

Jídelna byla cejtit míchanejma vajíčkama na cibulce. Jejich charakteristickej pach polechtal moje chutě.

"Weste skoč pro čaje dneska raděj ty, já vezmu snídaně." stavím se do fronty za Svalovce.

"Prej tě včera v noci zmlátili." ptal se vyděšeně.

"Až do krve kamaráde." usmívám se statečně.

U vajíček stál Snědec v kuchařským a rozmáchoval se naběračkou. Sotva mě zahlídnul, nasadil zdrcující pohled a kydnul mi žlutozelenou šlichtu na talířek s kouskem másla.

"Nepřekážej tady ostatním a vypadni." zavelel mi.

"Prosím vás, já bych ještě potřeboval vzít snídani pro kamaráda." natahuji se po druhým talíři.

"Polož to zpátky. Myslím, že jsme si včera něco dohodli, nebo jsi zapomněl?"

"Nezapomněl." vracím talířek a posunuju se k rohlíkům.

"Každej má jenom dva." křiknul a já zahodil Westovo pečivo zpátky na hromadu.

"Hele promiň Weste, ten debil mně pro tebe nic nedal. Musíš tam jít sám." dosedám si naštvaně ke stolu.

"Vajíčka stejně nejím." s klidem mi sebral jeden rohlík a máslo.

"Neva Doli?" zakousnul se.

"Odchod na rotu." slyšíme za chvilku Vejlupka.

"To teda byla vypečená snídaně." vzdychám cestou k hromadě hliníkovejch táců.

"Dobrá snídaně je jako dlouhý válení s holkou ve vaně." usmívá se West, když se řadíme do dvou stupu.

Druhý den v pakárně právě začíná.




Labe v Opatovicích, ona čarovná řeka dětství spisovatele Petra Doležala

Už dávno se nevalí její vody přes široký splav, ale příběhy které se staly na jejích březích ti pozorní uslyší.

Čáry máry s prutem


Až umřu a znova se narodím tak chci být řekou. 


Štičí silvestr

Pan Holub seděl za stolem a pil čaj z hrníčku na kterém byla namalovaná krajinka s modrou oblohou a hezký domeček s červenou střechou. Rádio vyhrávalo melodie, které se střídaly s veselým vyprávěním, tak jak tomu bývá vždy v poslední den roku. Když starý pán dopil svůj čaj vstal a došel na chodbu. O dřevěnou stěnu zde měl opřené rybářské pruty. Dlouho se nerozmýšlel a sáhl po žlutém štípáku. Ze země zdvihl brašnu a společně se složeným prutem ji položil ke dveřím. Trvalo mu hodnou chvíli než se oblékl, pak otevřel vzal si svojí výbavu a vykročil k řece.
Kraj kolem Labe se uložil k zimnímu spánku ve kterém panovalo nezvyklé ticho v němž až k domku pana Holuba doléhal monotónní zvuk elektrárny. Pryč je ptačí drobotina, která hnízdí kousek od jeho chalupy v hustých keřích hlohu. Studený vítr se prohání mezi jeho nahými větvemi a zvědavě nakukuje do opuštěných ptačích hnízd. Jen na poli za řekou sedí vrány a mocnými zobáky si čechrají lesklé, černé peří.
Pan Holub šel pomalu a díval se na vodní hladinu. Řeku znal dobře a tak věděl kde má nahodit. Pod keřem šípkové růže, na které visely jako červené rubíny zapomenuté šípky, si rozložil prut a před náhozem na krátký okamžik znehybněl. Poslední lov v každém roce byl pro pana Holuba sváteční událostí a čím byl starší tím více si onoho dne vážil a bez tohoto obřadu si ani konec roku neuměl představit. Po chvíli rozjímání překlopil ramínko navijáku a rozhoupal třpytku Heinz kterou měl ještě po svém otci.
Třpytka je vůbec podivná nástraha. Hloupý lidský výmysl. Ve vodě se bláznivě točí a škádlí dravce. Rybám které se nechají jejím leskem zlákat, nabídne trojháček který má na zadečku. Hra se rázem změní na boj a z tohoto kousku plíšku se stává nelítostný zabiják.
Pan Holub se při prvních hodech oddal blaženému pocitu plynutí s řekou. Před sebou měl široký a nadějný úsek kde se každou chvilku může vodou mihnout známý blesk a pak nastane boj, který zažene únavu a dá zapomenout, byť na krátký okamžik, na strach ze smrti co sebou přináší stáří. A tak se rybář blížil pomalu k místu kde se jeho třpytka stala osudem jedné stejně samotářské štiky. Lovila pod padlým topolem a roky se jí dařilo odolávat všem nástrahám rybářů. Přes den se slunila v ústí bezejmenného potůčku který se prodíral mezi velikými kameny, ale když byla vyplašená skryla se okamžitě v tmavé prohlubni uprostřed řeky. Na lov se vydávala časně ráno a pozdě večer. Jen ve dnech kdy nebyl ranní lov úspěšný lovila i v pravé poledne. Nejčastěji se její kořistí stávaly stříbrné oukleje a nebo plotice, které táhly řekou v stohlavých hejnech. Za deštivých dnů byla však donucena lovit v mělčině travnatých břehů kde číhala na pruhované okouny a kropenaté ježdíky.
V zimních měsících však tahle štika strádala. Malé ryby se skryly v hluboké vodě mezi spadanými listy kde nalezly potřebný klid pro přezimování a hladina řeky na několik měsíců macešsky osiřela. 

Také dnes byla štika zatím neúspěšná. Postávala s rozechvělými ploutvemi v ústí malého potůčku, když konečně spatřila kořist. Připlavala sem letošní štička kterou hlad donutil aby opustila své stanoviště pod potopenou pramicí. U potoku se také zastavila. Voda zde proudila a tak v ní tušila hrouzky a proudníky. Její veliká sestra se zatím připravila k útoku a vůbec ji nevadilo, že se kořistí má stát ryba stejného druhu.
Byla zdánlivě klidná, nepatrně se natočila směrem k malé štice. Zatím pohybovala jenom prsními ploutvemi které se střídavě chvěly. Ode dna byla téměř k nerozeznání, tak dokonale s ním její barva splývala. V její prospěch hrála i nezkušenost budoucí kořisti. Rychlost následného útoku byla překvapivá. Vyrazila jako ocelová pružina na nic netušící štíhle. To v leknutí prolétlo kolem zubatých čelistí a tento podvědomý obranný manévr ji zachránil před jistou smrtí. Velká štika se sice otočila v plné rychlosti a na krátký okamžik dokonce ucítila ve své tlamě trhavý pohyb když svírala zelenou ocasní ploutev štičky, to však bylo vše. Kořist ji unikla na hlubinu, cennou zkušenost bohatší.
Pan Holub, jenž postával nedaleko, si všiml mohutného víru jenž provázel zalovení. Nejdříve běžel, ale poslední metry šel již sehnutý a před malým potůčkem se opatrně narovnal. Dával pozor aby štiku nevyplašil. Hladina už byla opět klidná, ale pan Holub věděl že dravec nebude daleko. Nahodil třpytku do místa kde zahlédl štičí vír. Tušil že štika je stále někde na blízku a záběr čekal každým okamžikem. Kousek od toho největšího kamene ji poprvé opravdu zahlédl. Vynořila se od černého dna a její zlověstný stín doprovázel třpytku. K podezřelé návnadě však neměla důvěru. Avšak i pan Holub byl zkušeným a proto s klidem přitáhl onen lesklý kousek kovu ke břehu a znovu opatrně nahodil. Štika se chovala jako omámená, když plavala za třpytkou, rybář mírně zpomalil a pak začal rychle navíjet. Věřil že tento zbrklý útěk oné podivné věci štiku vydráždí k útoku. A jeho předpoklad se stal opravdu skutečností. Popadla třpytku těsně u kraje. Rybář okamžitě zasekl, avšak následná bolest propůjčila štice nečekanou sílu, se kterou strhávala chuchvalce vlasce z navijáku rychlostí blesku, dokud nedoplavala do středu řeky. Snažila se háčku zbavit ale byla chycena smolným způsobem. Tlamu měla sešitou, sotva mohla dýchat. Děsil ji ten pocit nemohoucnosti a bála se síly která ji začala neúprosně přitahovat ke břehu.
Napnutý silon  spojoval rybáře s jeho kořistí a ukazoval panu Holubovi kde se štika nalézá. Držela se podle jeho předpokladu stále z dna a popojížděla do stran. Pak se hladina prosincové řeky otevřela a štika předvedla svá známá salta. Snažila se při výskoku vytřepat háčky z tlamy, ale nepomohlo jí to. Jakmile dopadla do vody a klesla ke dnu, lovec poznal že je ryba se silami u konce. Přitáhl ji ke pod své nohy, bez přestávky navíjejíc, z brašny vytáhl podběrák a až poté štiku přizvedl opatrně k hladině. Sotva úlovek podebral, spěšně jej odnesl daleko od jejího rodného živlu. S třesoucíma se rukama vyndal štice malými kleštěmi háčky. Při této činnosti byl obezřetný a dával pozor na její ostré a zahnuté zuby. Už jednou se s nimi seznámil a dodnes má jako památku na toto setkání mezi prsty ruměnou jizvu. Štiku uložil do igelitové tašky a pospíchal domů, kde ji vypustil do plechové vany naplněnou po okraj podzimní dešti, však v letošní mírné zimě zatím nezamrzlou. Štika klesla do nejtmavějšího rohu a vlnící se hladina byla důkazem že cestu od řeky přečkala bez úhony.
Protože pan Holub čekal návštěvu, dnes měl přijet jeho syn Jiří s manželkou a dětmi aby společně oslavili příchod Nového roku, spěšně vstoupil do domu. Nejprve zatopil v ložnici, kde jinak vůbec nikdo nespal. Tuhle místnost, po smrti své hodné ženy, propůjčoval pouze návštěvám. Sám žil a spal výhradě v kuchyni. Když to začalo v kamnech praskat, starostlivě otřel prach a sundal krajkový přehoz. Pruhované peřiny byly studené, ale on doufal že do noci, než pod ně návštěva ulehne, se dostatečně prohřejí.
Ze skříně si vyndal oblek, nostalgicky přejel jeho lesklé klopy zlehounka rukou a odnesl jej do kuchyně, vyměnil ubrus na stole a umyl onu trochu nádobí od rána. Cítil že se jej zmocňuje příjemná nervozita z očekávané návštěvy. Z horní poličky bral a po otření stavěl na svátečně prostřený stůl broušené skleničky. Pak teprve došel pro červené víno co včera koupil v malém krámku v obci za mostem. Líbila se mu modro červená viněta s nápisem Rufino a slaměný košík ve kterém byla lahev zabalena. Těšil se že svého syna se snachou překvapí drahým vínem, ale jako zlatý hřeb večera si ponechal dopoledne ulovenou štiku. Uměl ji výborně připravit  tak aby byla voňavá a křupavoučká, dobře okořeněná, ale hlavně ji upeče v celku aby její zuby i po smrti budily respekt. Jirkovy děti budou zvědavé jak jí chytil a než ochutnají její maso nastane ten správný čas na rybářské vyprávění. Tyto drobné chvíle vzácného štěstí měl pan Holub totiž nejraději. Sotva se stačila ručička hodin přehoupnout před pětku, vstal ze židle. Za zásuvky stolu uchopil nůž a vyrazil na zahradu. Došel až k rybě, ale protože se citelně ochladilo, raději se vrátil pro kabát. Než se stačil obléct uslyšel ženský hlas volající jeho jméno. Došel k brance a v soumraku rozeznal paní pošťákovou Milušku. V dobré náladě ji vítal a zval na kávu, chlubil se úlovkem, ale ona jeho pozvání odmítla.
"To víte pane Holub za chvilku je silvestra a já nemám ještě nic doma hotovo. Nesu vám telegram, podle razítka je z města. Asi vám píše Jirka." pan Holub si od ní ve zlé předtuše převzal složenou obálku aniž by se rozloučil.
"Šťastný nový rok a hlavně zdravíčko". slyšel její volání než zavřel dveře domku.
"Vám taky, Miluško." zamumlal.
V kuchyni si sedl ke stolu a rozlepil obálku. Těch pár slov přečetl ve chvíli několikrát.
"Nemůžeme přijet. Hezký nový rok. Jirka s rodinou.
Zklamaně odložil telegram na stůl a smutek jej sevřel jako každého kdo se těší v obavě z přicházející noci na společnost lidí, ale na poslední chvíli zůstane sám. Ten pocit si dobře pamatoval. Takhle smutný byl když se sem vrátil od syna, který ho k sobě vzal po nečekaném úmrtí jeho ženy. V první dny odmítal její ztrátu přijmout a čekal že se vrátí tak nečekaně jako odešla. Bylo to těžké, převelice těžké a nyní se ona bolest ozvala ještě z větší silou, se kterou by jej jistě už dávno zahubila, kdyby neměl v srdci vášeň pro lov ryb. Měl štěstí že ho svojí přízní obdařila štěstěna, kmotřička všech rybářů. Obrovská vášeň a nyní i útěcha jenž jej provázela od prvních zklamání z prohraných soubojů dětských let až po zkušené, ale vražedně bezmocné stáří. Onen dlouhý čas zaplňovala a sotva trochu zapochyboval a poklesl k černým úvahám vždy mu v mysli přehrávala vzpomínky na povedené lovy. Řeka mu byla opět blíž než lidé za mostem ve vsi a právě v těch těžkých dnech a měsících se do ní zamiloval jako mladíček do dívčiny v modrém kloboučku na slámových vlasech co kdysi potkal pod březovým vývratem. Při toulkách kolem řeky směl poprvé uvidět její tajemství která ostatním bedlivě střežila. 

A jak pan Holub přemýšlel o jeho podivném vztahu k říční vládkyni, náhle si vzpomněl na uvězněnou štiku. Vyskočil od stolu, došel na zahradu a vaničku po odlití s námahou donesl do kuchyně. Štika na prudkém světle zneklidněla, ale dotek rybáře toužícího tak moc tento večer po přátelství, co právě ponořil své ruce po lokty do chladné vody, ji zbavil opatrnosti. Hladil její studený hřbet, dokonale tvarované boky a zjemna roztahoval ocasní ploutev zdobenou červenohnědým pruhováním.  Štika si nechala jeho lidské důvěrnosti líbit. Stála ve vaničce nehybně a jenom občas vypustila z úst malou stříbrnou bublinku. 

Až chlad, z dokořán otevřených dveří kuchyně, vrátil rybáře a jeho úlovek do smutné reality. Pan Holub vstal, odešel nejprve na zahradu a když se vrátil svíral za zády v ruce nůž, co si připravil k zabití štiky, s provinilým výrazem. Otevřel zbrkle šuplík s příbory a nůž tam zlobně vhodil. Aniž by se zdržoval vklouzl do kabátu  v studené chodbě si zavázal boty a poté se vrátil do kuchyně a nadzvedl vaničku. Polekaná ryba se snažila utéct a vyděšeně čeřila vodu jako by zapomněla na slib přátelství, který si ti dva před chvíli dali.

"Neboj se holka. Vrátím tě zpátky a ty mi slib že všem tam dole řekneš o našem štičím silvestru."
Rybář si původně myslel že vaničku donese až pod keř šípku. Ale síly jej zradili o mnoho dříve než si troufal přiznat. Proto sešel k hladině řeky nedaleko domku. Chvilku dýchal námahou než si vyhrnul rukávy a sáhl pro štiku.
"Ty už trefíš sama, viď? Ještě loni bych s tebou zašel až k tůni. Ale kdybys mě pozvala dál, skočil bych za tebou. Nikoho jinýho už stejnak na tomhle světě nemám. " zašeptal s bolestí zklamaných a položil rybu do ledové labské vody.
Štika se malinkou chvíli držela při hladině a pak se rybářovým očím ztratila.
Když vylil zbytek vody do trávy pod svýma nohama vydal se pomalu na cestu zpět, ale sotva se vydrápal na břeh nemohl uvěřit svým očím. Před tmavou siluetou domku, právě zastavil vůz jeho syna ze kterého vyběhly dvě dětské postavy. Rybářovo bolavé a staré srdce nečekaně naplnila láska, přelévala se přes jeho okraje a po chvilce se rozlila jeho tělem jako voda, jenž si v přívalu najde vždy zaházená a v čase zapomenutá koryta potůčků a potoků aby se spojila s mořem. 

 "Děkuji ti kouzelná rybko. Děkuji ti." breptal v slzách a se skloněnou hlavou, přemáhaje bolest únavy, rázně vykročil směrem ke svému domku.