S.E.X

Hrdinství je smutný čas pykání za vítězství emocí nad zdravým rozumem.

Nevadí mi samota, jak se mnozí domnívají. I ona může být posilující a přínosná, pokud máte minimální naději, že zakopnete o někoho, kdo vás z ní včas vytáhne. A naděj známe všichni. Je dokonalou iluzí, kterou si vymýšlí přepracovaný a přesycený mozek, aby nás odradil od sebedestrukčních myšlenek. V její přítomnosti mě napadají věty, které zapisuji do sešitů, nastrkaných pod peřinou, za stolem, na okenním parapetu, v koupelně a záchodě, mé dočasné deportace. Plní se bezprostředními, nekrocenými verši, které po týdnu či měsíci selektuji. Ty špatné trhám a splachuju do husté sítě kanálů, rozvedených v útrobách našeho maloměsta. Já ukrývám sešity, moje máti petky a krabicáky. S rozpaky si uvědomuji, že za můj neobvyklý životní prostor, ten komposťácký humus, vlastně vděčím svým nevydařeným rodičům. Ale co kdybychom fungovali jako ostatní rodiny? V otcově autobuse bych slýchával od pasažérů laciné pochvaly, kterými se krátí nudné cestování. "Ty seš nějakej šikovnej," cenil bych obrovský zubiska a oni by je velkoryse přehlíželi, tvářící se, že jejich brutální velikost je v normě a že se jim sedí pohodlně na ohlodanejch sedačkách. 

Došel jsem na poštu a ze školní brašny vyndal obálku s přihláškou do národní literární soutěže. 

 "Chceš to poslat doporučeně? " zasyčela bílá košile s logem přeškrtnutý trumpety a vyčesaným drdolem.

 "Je v tom rozdíl?" 

"Záleží jestli chceš, aby tenhle dopis opravdu došel." dala mi chvilku na strávení stupidity, kterou mě oblažila. No co byste řekli vy? Přece dá rozum, že kdyby to nebylo důležitý, tak tady s ní netratím svůj vzácnej time. 

"Abys měl jistotu, že ho adresát opravdu obdrží? " prstem si klepe na čelo. Z kapsy vytahuji všechny mince, které se mi podařilo dosud naspořit a vyplňuji další kus papíru. 

"Proč se teda neposílá všechno doporučeně? Každej chce, aby dopis, kterej někomu napsal došel. Nebo myslíte, že všichni tady si přišli zahrát? To by bylo jistější zavoskovat svůj vzkaz do lahve a poslat po vodě. Stejná šance, ne?"

 "Důležitější bude když s tím pohneš, abys nezdržoval ostatní, který čekaj za tebou." 

Byla dost naštvaná, klepaly se jí ruce, když přepočítávala drobáky. Prstem naznačila, abych se k ní sklonil. Sotva slyšitelně mi řekla.

 "Ty drzej, zubatej spratku." 

Už jenom poslední prázdná kolonka. Jméno odesílatele. Ani na chvilku neváhám, píšu tiskacími a velkými písmeny Básník Mácha. Do úzké štěrbiny zasunuju podací lístek. Jestlipak si toho všimneš? Kradmo po ní mrknu, ochoten odrecitovat své poslední verše, kdyby se cukala to přijmout. Nenechám se přece připravit o ze všech nejcennější titul, poštovní lamou. Nebylo toho vůbec třeba. Mohl jsem zrovna napsat, pěkně velkým tiskacím, seš úplně blbá a vsaďte botky, že by to orazítkovala a podepsala taky.

 Tygr noci se přikrádá, přivírajíc oči, před krvácejícím sluncem, připraven ke skoku po strachem smrdící oběti, která nestačí zalézt a podělaně se rozhlíží. Ulice se fofrem vylidňujou. Tmy se bojí pouze ti, kteří mají špinavý svědomí. Máti je dozajista na tréninku v sekáči a se Šlachou se prolívaj vínem, takže mi nic nebrání v oblíbené zábavě. Surfování po sociální síťovině odnaproti může začít. Na okno přilepuju svojí šikovnou pomůcku a otevírám příběhy nuzáckejch divadel. Jedna výloha po druhé se rozsvěcí. Tygr otevírá oči, obzor je téměř zahalen tmou. 

Kočičí baron právě otočil žárovkou v objímce. Kočky se kolem něj motaj a třináct vztyčených ocasů víří prach. Z pytle jim sype do misek granule, některý padaj vedle, odráží se a poletujou kolem jeho vypaseného pupku. Sám si, sedící u stolu pochutnává na kouřící lahůdce, kterou po rozpárání konzervy, vyvrhnul na pánev. Kočky, který se k němu vyškrabou, sráží levým hákem k zemi. Pokud je nějaká neodbytná, lžící jí zdeformuje ciferník. Nácek mačká prázdnou plechulu od piva. Dnes je sám a baví se tím, že do plakátu na dveřích hází velkej nůž. Když se podaří čepel zabořit mezi oči vousatého židovského teroristy z pásma Gazy, vysaje obsah plechovky. Tahle příprava, na vpich ostří do sleziny člena některý minoritní menšiny, mě fakt nebere. Mongolští pastevci věší společně na rezavou konstrukci balkónu červenou deku, patřící spíš do pastevecké jurty, než na sociální vejminek. Ani na okamžik se neopouštějí a neustále se předhání v drobnostech, jak si dokázat labutí náklonnost. Než vlezou do bytečku, ukláněj se nekonečně dlouho a jeden pouští druhého před sebe. U pitbula je tichá domácnost, na židli leží jeho vypuštěná krasavice a on se jí snaží zalepit trhlinu nad klínem. Domácí násilí, nebo prudkej a nevázanej sex? Škoda, že jsem nemohl být u toho. Musela to bejt pecka, když rupla.




GENERACE DECIBELŮ-2.část


VRÁCENKA DĚTEM ROCKU DO BLÁHOVÉ MLADOSTI

 "Mami tak já jdu." křičím do kuchyně na máti, která se prala s nádobím, po fotrově svačince. Posvátně na sebe, poprvé, natahuju, novou džínovou bundu, kterou mně ve středu koupila v hradeckým Tuzexu za 130 bonů. Voní a je tvrdá jak žehlící prkno. Asi chvilku potrvá, než se opere do barvy blankytný, nebeský modře. Něžně hladím nášivku Super rifle nad kapsou s měděnejma knoflíkama. Každej pořádnej rocker, totiž musí mít kloudný rifle a vedle líček, wildkatek a štrausek, jsou superky tím nejlepším, nespolečenským oděvem na bigbítovou zábavu. 

"Chovej se slušně." slyším jí mezi třískáním s hrncema, kterým netaktně oznamuje fotrovi, že jeho mastná polívka, co kuchtí z kostí, se nedá smejt z talířů. 

"To se divím, že tě tam vůbec pustěj, chuligáne zarostlej." ozval se fotr, kterej hulil na balkoně s nafouklým pupkem v zelený košili. Usmála se jenom na chvilku, než mi stačila podat papírovou dvacku, protože k nám duněly zlověstné kroky, tlumený vojenskejma ponožkama s gumičkou nad kotníkem. 

"Raděj běž." vystrčila mě rychle za dveře, státem přidělenýho bytu, který bleskově zavírala. Nedařilo se jí, ba ani nepomohlo, když se nás statečně snažila od sebe oddělit, svým vlastním tělem. Fotr se cpe na chodbu za mnou. Protože není moc vyrostlej, musí nejprve odstrčit dobrotivou mámu, aby mě mohl za cokoliv chytit. 

"Prosím tě, nedělej nikomu divadlo." máti mě brání stejně chabě, jako dobrou pověst v paneláku, kterej je od sklepa po půdu, obsazenej rodinama obránců režimu. 

"Chuligáne zarostlej, v pondělí půjdeš k holiči." křičel a snažil se dosáhnout na mojí hlavu. Chodba je plná výparů z uzenýho, který zrychleně vydechuje, přímo pod můj nos. "Tak v pondělí si nechá trochu zkrátit vlasy." matka hledá nejrychlejší cestu, k vyřešení bojový situace. V patře nad náma, někdo pootevřel dveře, aby líp slyšel, jak si Rudej ďábel dokáže poradit s živlem, propagujícím zápaďáckou kulturu, ve vlastních řadách. 

"Nenechám." moje ofina dlouhá po nos, je nejcennější co momentálně vlastním. 

"Musíš ho provokovat?" vyčítá mi skoro plačky, matka. Bojovnost, s jakou jsem odhodlanej zabránit ostřihání, je při pohledu na ní pryč a proto bez dalšího hádání, utíkám z fotrova dostřelu. 

"A ty už přestaň." máti zavřela s vypětím sil, ale je slyšet, jak se hlasitě hádaj.

 "Ty abys nebyla vždycky s ním. Ale já s váma zatočím. To budeš koukat." jeho řev, drásající uši, mě doprovodil k dveřím bytovky. Do prdele, proč mu tak strašně vadí dlouhý vlasy? Copak můžu za to, že jejich hlavní náčelník, sám velký prezident Gustav, nemá na palici nic ? 

Sotva jsem se objevil na betonovým chodníku před barákem, slyším nepříčetný řvaní vycházející z okna, který málem rozbil, jak ho prudce otevřel. 

"Podívej se na sebe." polekaně se otáčím a vidím, že žmoulá, vytočenej, v koutku huby zapálený retko. 

"A raději nikomu ani neříkej, kde bydlíš." prskal. 

"Musíš kouřit v kuchyni?" máti ho zatlačila a zavřela. Záclona s sebou házela, jako v mořským příboji. Vypadalo to, že se natvrdo perou. Běžel jsem bez otočení, červenej z ostudy až na prdeli, protože všichni z baráku pobaveně čuměli. Makám vstříc svý partě, která je mojí jedninou a opravdickou rodinou. Sraz máme v nádražní restauraci, čtyřkovým lidovým pajzlu, ve zdejším městě vysokozdvižnejch vozejků a bavlněnejch triček. Naproti ní je píchnutá plechová bouda, státní podnik Ovoce a Zelenina, o který všichni bigbítoví kluci a holky věděj, že se tady dá koupit jablečný víno, lidově řečeno čůčo, bez občanky, prokazující nárok. 

"Co to bude?" ptá se nevyžehlená ženská v roláku, přehrabující vomlácený hrušky. 

"Jednu lahev jablečného vína." 

"Pro moji mámu." dodávám nejistě, když si mě podezřele dlouho prohlíží. Otočila se k zaprášenýmu regálu a uchopila litrovou lahev. 

 "Jedenáct korun. A nechlastej na nádraží před lidma." varovala. 

"Já ho mám fakt pro mámu." držím se taktiky, zapři třeba nos mezi očima. 

"To ti tak žeru." zašklebila se a shrábla drobáky, za odřeknutý svačiny ve škole. Strčil jsem lahev, pod rozepnutou riflovou bundu a přešel, po rozlídnutí, rychle silnici.


Čtení mysli podle petra doležala


Každý z nás v sobě nosíme tajemství o kterém nemáme ani zdání...

VÍTR

Vítr se proháněl po opuštěné zahradě a zvedal hrsti listí do víru aby je vzápětí nechal spadnout, ale sotva se přiblížily zemi, opět je vyzdvihl do výšky. Je totiž vrtošivě hravý, někdy něžný jako květ divoké růže povívaje záclonou, jindy krutý jako nevyslyšená láska když přelévá oceány. 

Byla zrovna poslední srpnová neděle a před domem na Vichrném pahorku, kolem kterého se rozkládala ona opuštěná zahrada, stanuli dva unavení lidé. S úlevou že došli konce své pouti odložili na zem objemná zavazadla. "Ten dům mě děsí." přiznala vyčerpaná žena svírající vrtící se batole ve svém náručí.

 "Stačí vápnem obílit štít, pohrabat zahradu a napnout prádelní šňůru s plínkami. Vsadím se, že budou rázem vysušené. Copak necítíš jak tady příjemně fouká?" muž otevřel branku vyspravenou chatrnými latěmi a po kamenné cestě táhl k domku vozík s dětskou postýlkou a rancem prádla. Žena s dítětem nesměle vykročila za ním. 

Uvnitř bylo stavení překvapivě prostorné a kojící žena se kolem sebe zvědavě rozhlížela. 

"Naší malé tady náramně chutná a to je dobré znamení." konstatovala s uspokojením v lepší náladě.

 "Jen odpočívejte moje paní a já zajdu do lesa pro dřevo aby bylo čím večer oheň nakrmit." muž, aniž by čekal na odpověď, vesele vyběhl s prázdným košem. Již za několik hodin se dubové podlahy blýskaly čistotou a když v kamnech zapraskalo suchých větví a šišek, šířila se kuchyní vůně vařené bramborové polévky s houbami. 

Sotva však zasedli k plným talířům, vítr nesměle rozechvěl okenní tabulku jako hladový pocestný čekající na pozvání. 

"Jen si zůstaň venku, ty neřáde." zasmál se muž a dovřel pevně okno. Rozzlobený vítr zadul a do komína zatlačil štiplavý kouř který stoupal doposud kolmo k nebi. V kuchyni bylo rázem nedýchatelně. Muž vyskočil od stolu a otevřel okenic aby místnost vyvětral.

 "Nechám chvilku dokořán i dveře. Zatracený komín, bude se muset vyčistit." oznamoval ženě a sotva zmáčkl kliku, vítr se vedral do domu. Točil se nad stolem a kamny, tahal rukávy jejich oblečení a svištěl do podkroví kde nadzvedával tašky na slaměné střeše a bouchal dveřmi. Oba zírali nevěřícně na tu zkázu a náhle žena vykřikla v úděsu. Spatřila černou dívku s rozcuchanými vlasy mávajíc nepřirozeně rukama. 

Vše v domě bylo v pohybu, talíře spadly na zem, dvířka kamen se s rachotem otevřela a dívka plnou hrstí mrštila svítící uhlíky do postýlky se spícím dítětem. Žena k němu přiskočila aby jej zachránila před plameny, které poskakovaly na peřince z husího peří, ale vítr ji srazil na zem a smýkal s ní až na zahradu. Šílená hrůzou, následovaná mužem, běžela a běžela a nezastavila se dříve dokud se jí neztratil onen strašlivý dům dočista z očí. 

Až pak nabyli zdravého rozumu a teprve si s hrůzou uvědomili že své dítě ponechali na pospas ohni. Nedbajíc strachu z předešlých chvil se rozběhli zpět ke stavení vévodícímu Vichrnému pahorku. 

Vítr v něm však dávno ustal a oni spatřili na zahradě smějící se batole, které dívka v černém šimrala teplým stvolem trávy na bosých nožičkách. Za několik chvil kráčeli muž a žena s batoletem v náručí cestou dolů z Vichrného kopce na kterém byl dům postaven, ale před svým odchodem ponechali všechna okna a dveře otevřená dokořán.

 "Ubohá Meluzíno, prozraď nám proč tak srdceryvně pláčeš do komínů lidských stavení."






Generace decibelů 

3. část.


Není spolehlivějšího způsobu jak udělat z kluka muže, než vložit zbraň do jeho rukou.


"Budíček, budíček." řval na chodbě to šera nějakej debil a mlátil železnou trubkou do kolejnice.

Může bejt ještě něco horšího po kalbě, než se pořádně nevychrápat?

"Di do prdele vole." bolavou hlavu strkám pod polštář.

Vlítnul na náš pokoj, vydezinfikovanej prděním třiceti kluků a rozsvítil nekonečnou řadu bodavejch zářivek.

"Dolů z bidel bažanti. A fofrem." řval a stahoval deky z těl spáčů.

Pokoj se naplnil duněním dopadajících bosých nohou, nadávkama a kašláním.

"Za pět minut, budete v teplácích venku. Kurva ty seš hluchej?" cloumá se mnou.

"Nejsem, ale nemám padák, abych seskočil." sedám si rozmazaně na postel a odhaduju, jak jsem vysoko nad zemí.

"Tak já ti pomůžu." smejknul a po krátkým plachtění ležím na zaprášeným linu a čumím pod postele.

"Ty vole, co děláš?" hrabu se bojovně na nohy.

Ostatní vyplašeně zíraj, jak se zvedám a natahujou na sebe ustrašeně, modrý tepláky.

Řadím se jako poslední, ještě si nestačím utáhnout uzel na keckách a už nás ženou do ranního chladu.

Dusali jsme po asfaltovým náměstí, kolem baráků svítících oken, k siluetám letadel na obzoru.

Já se držel někde v půlce kašlající štafety, od který se každým metrem oddělovali námahou zrudlí kluci padající na znak do trávy kolem silnice.

"Vztyk." řval na ně zelenej poděs a hnal je, navzdory, že sotva pletli nohama.

Letištní plochu jsme dosáhli v půl hodině a při čekání na trosky, který se k nám blížili, spíš krokem než během, si můžeme v předklonu trochu oddychnout. Z našeho stáda stoupá k nebi pára, jak z prasklý trubky teplovodu.

"Kdybyste místo hulení sportovali, tak těch pět kilometrů uběhnete jako nic." řval na naší modrou formaci, sportovně vyhlížející týpek.

"Ale já vás rychle dostanu do formy. Máme na to spoustu času, bez civilního rozmazlování." vyřvával jako bolšanskej rozhlas.

"Celejch 730 dnů." poznamenávám hlasitě.

Blbá číslovka ho nasrala jako něco.

"Dám ti radu zobáku, abys neřekl že se starám, jako tvůj velitel, špatně. Svý zasraně vysoký číslo, už nikdy a nikomu neříkej. Za to se tady fasujou rajony." tahá mě za prochladlý ucho.

"Jo jasně, už žádný čísla." slibuju a drbu se na boltci.

"Takže se vrátíme klusem zpátky na rotu. Kdo se bude ulejvat, nedostane snídani a do oběda je o hladu. Poklusem klus." zařval na nás.

Běh byl zběsilej. Bez pravidel se snažíme vrátit, co nejdřív, do kasáren. Před ubikací, kde jsme chrápali, nás seřadil do dvojstupu.

"V sedm nástup ke snídani. Máte deset minut na umytí a převlíknutí." podíval se na hodinky.

"Poklusem." zavelel a my vlítli do baráku a zdolávali široký schodiště, abychom urvali nějakou minutu na víc.

I když ze zásady opovrhuji jakoukoli formou nedobrovolný organizace vlastního času, nedalo se jinak než se poklusovýmu stylu přizpůsobit.

Na pokoji popadám ručník, ženu do umejvárky obsadit bílý, smaltový koryto s řadou zrcadel a roztáčím kohoutek ze kterýho teče chlorem smrdící ledovka. Chladná dlažba a zeleně natřený stěny mají hodně daleko do rodinný hygieny s teplou vodou a kobercem před vanou.

Při mytí cákáme kolem a na podlaze se tvoří laguna v chybějících dlaždicích.

Rychle si omývám oči. Ta hnusná bradavice se tyčí z mýho čela, jako roh jednorožce.

Ještě, že se na vojně nosí čepice. Rvu si ji, co nejhloubějc do čela.

"Poklusem." pořvával velitel a jak stoupala vlna adrenalinu, tak se mu lepšila nálada.

"Nástup na snídani." křiknul a už nás hnal po schodech dolů.

"Ty vole, já snad vyplivnu plíce." svěřil se mně tlouštík s červeným nosem a zastrčil do huby žvejkačku.

Kasárna s rozbřeskem ožívala a potkávali jsme různě početný skupiny vojáků.

Naše velitelský pako si nás vedlo, jako kvočna čerstvě vyklubaný kohouty do drtičky a tlemilo se na ostatní velitele z jinejch baráků, který buzerovali do hola ostříhaný, nám podobný kluky.

Museli nás tady bejt stovky.

Najednou mu z ksichtu padá úsměv, protože v poklusu porážíme na zem a málem zadupáváme do asfaltu, tlustýho vepře v uniformě s bílou, pletenou šňůrou zastrčenou do zlatý patrony.

"Stát." křičel na nás.

Ruka velitele našeho pokoje, vyletěla k čepici při salutování.

"Co je to za stádo volů?" nezdravě hulákal po ránu a oprašoval si kolena.

"Nováčci soudruhu praporčíku." omlouval velitel střet vyplašeně.

"Tak s tím koukejte, soudruhu desátníku, něco rychle udělat!" vyřvával jako kdyby mu blesk sežehnul mozek.

"Provedu soudruhu praporčíku, hned po snídani." ruku stále drží u svého pravého spánku.

"Raději to napravte hned." ukázal na volnou asfaltovou plochu.

"Provedu." velitel se k nám otočil.

"Roto nástup k nácviku pochodu!" vydal rozkaz, ale nikdo z nás mu nerozumí. Jsme vojákama teprve hodinu.

Odvedl nás nevojensky na plochu menšího parkoviště a my museli stupidně chodit do kola, dokud nebyl praporčík spokojenej.

"Odchod na snídani." přikázal nám, než vykročil k závoře, která dělí tenhle neuvěřitelnej blbinec, od silnice, po který uhání auta a autobusy na svobodě.

"Zasranej furťáku." ulevil si náš velitel, za což ode mě získal morální podporu.

"Veliteli nic si z toho nedělejte. Nejvíc bolí srážka s blbcem." říkám hlasitě, aby věděl, že jsem na jeho straně. Ostatní se začali smát.

"Soudruhu vojíne, jste v armádě Československé socialistické republiky, ne v oddílu skauta." čumím mu z blízka do ksichtu a není pochyb, že vojnu žere.

Snídaně pro masy nováčků, se vydávala v jídelně velikosti fotbalového hřiště s nekonečnejma řadama viklavejch stolů bez ubrusů a v neutuchajícím skřípotu zasunovanejch a odtahovanejch židlí, který železnejma nohama drásaly dlaždičky.

"Najíst dostanete, když budete mít tác." velitel ukázal na komín podnosů, kterej se vlnil u okýnka umejvárky.

Popadám jeden a cejtím z něj smrad vlhkýho hadru, když se zařazuji do fronty modrejch tepláků.

"Kdo chce čaj, může si natočit z várnice. Ale jenom tolik, co vypijete tady v jídelně. Brát si čaj s sebou není dovoleno." oznamuje nám velitel a drze všechny předbíhá.

"Ahoj Martine." zdraví ho kuchaři a na talíři se mu objevuje kouřící párek a lžíce hořčice.

"Kurva zobáci, něpřekážajtě tuná." rozehnalo nás slovačisko, s náznakem knírku pod nosem.

"Marcin, do mojej matěri, čos to vyvádzal tak skoro na buzeráku?" směje se hlasitě.

"Vajgl měl po ránu chuť na soulož, a tak mě vyprcal." při představě jejich společnýho aktu nemůžu skrýt smích.

"Co je tady tak veselého, soudruhu vojíne?" obořil se na mě s plnou pusou a opět mi zmáčknul ucho.

"Nejsem žádnej soudruh, vole." vyletělo ze mě automaticky.

Slovák se začal tlemit, ale velitel přestal žvýkat a řekl mi.

"Dneska se z těch rajonů poserete vojíne." odstoupil naštvaně od okýnka.

"Dávaj si pozor, ty zobák, s kým hovoríš." poradil mě ten slovenskej Janošík a zaparkoval svůj tác přede mnou.

Pošupuju se směrem k výdejnímu okýnku, ze kterýho vyčuhovaly ruce v bílejch rondonech, házející na tácy párky, kostky másla a kelímky s džemem.

Na konci pultu byla řeznická lorna, ze který se zdvíhal kopec tvarohovejch koláčů.

"Kluci berte si, do oběda vám vyhládne." radila upocená ženská s kýblem v ruce.

Sotva odšupuji židli u stolu, přisedá jeden z kluků, který se mnou jeli včera z Chlumce a ten směšnej tlouštík.

"Kurva jsem tady hodinu a už mě to přestalo bavit." odstrkuju naštvaně tác s nedojedenou snídaní.

"Ty už nebudeš?" tlusťoch se mlsně olizuje.

"Nějak nemám po včerejší chlastačce hlad." popadl můj talířek do ruky.

"Jestli budeme běhat každej den, tak brzo chcípnu." přiznal s umazanou hubou od hořčice.

"Ty vole, ty seš dobrá popelnice." směju se rychlosti, se kterou stihnul vylízat můj talíř.

Začal se tlemit a prskal kolem sebe rozkousanej rohlík.

"Zavři pusu." chlumečák si brání jídlo střechou z dlaní a kluci od vedlejšího stolu se nám smějou.

"Držte huby zobáci." okřiknul nás snědej kuchař, kterej debatuje s naším velitelem.

"Hoď se do klidu cikáne." setřel ho hlasitě, mně, stále víc sympatickej tlouštík.

Vyprskl jsem smíchy do absolutního ticha. Kuchař z jeho drzostí oněměl a s ním minimálně půl jídelny.

"Ty vole, ty seš dobrej kousek." šeptám statečnému vepříkovi.

Hele, nechceš se přesunout na spánek vedle mě?" je mi blízkej, jak má zelenou buzeraci v prdeli.

"Tak jo." zastrčil do huby půlku párku.

"Čum." šeptá spiklenecky a prstem, kterej si namočil do hořčice, na talíř píše 730.

"Ty vole, honem to slízni, než si toho někdo všimne." šeptá chlumečák, rozhlížeje se vyplašeně kolem sebe.

"Počkej s tím mazáním, mám lepší nápad." držím mu ruku.

"Já jdu raděj od vás, nestojím o zbytečnej malér." kluk z mojí domoviny, vyskočil od stolu.

"Klidně vypadni, nikdo tě nezval." odstřelil ho tlouštík.

"Ty vole, co kdybych ti říkal Weste?" ptám se ho.

"Proč zrovna Weste?"

"Podle těch žvejkaček, co furt žereš. " rozbaluju obal od skořicový West Hollywoodky, kterej zahodil.

"A jak já mám říkat tobě?"

"Doli."

"Skočím pro dva čaje." řekl, když si všimnul, že mám prázdno.

"A můžeme si představovat, že je to půllitr s pivem." křičím za ním.

"Tak vztyk a odchod na rotu." zavelel velitel.

Dávám na sebe oba tácy, strkám do kapes koláče a mířím k okýnku umejvárky.

Za chvilku mě, ve strkání mezi ostatníma, vyhledává West s čajema.

"Ten talíř s číslicí, jsem naaranžoval na vrch, nejde přehlídnout." šeptám mu před napitím.

"A proč?" West je príma kluk, bohužel s trochu pomalým zážehem motoru.

"Nasereme toho zelenýho blbce." ukazuju mu nenápadně posunkem, velitele našeho pokoje, shánějící své neposlušné stádečko.

"Zobáci, kdo to napsal?" řval snědej kuchař a zdvihal nad hlavu pomalovanej, Westův talíř.

"Rychle se vypaříme." West mě táhne z jídelny.

"Přestaň vole." snažím se ho uklidnit, aby jim nedošlo, že chce utéct strachy.

"Vy s tím nepřestanete?" velitel zase chytil moje ucho.

"S čím?" naštvaně se snažím vyškubnout, protože mě z tahání pálí půlka hlavy.

"S tím zasraně, nejdelším číslem? Večer vás čekaj rajony." pohrozil.

"Zobáku, ty bejt můj mladej, tak se nezastavíš." vyhrožuje snědej kuchtík v pomačkaný čepici se zatnutou pěstí a tikem v levým oku.

"Ale není." drze mu odsekává West.

"Roto odchod na pokoj." zavelel velitel, naštvaně sledující eskalaci napětí mezi mnou a snědým kuchtíkem.

Modř tepláků se srovnala v zákrytu, na ramena dopady ruce ostatních a čekáme, až nás pošle na pokoj.

"Směr ubikace, pochodem chod." zavelel a my ukrajovali z naší druhý desítky vojenských kilometrů.

"Zastavit stát. Máte půl hodiny na převléknutí a nástup k dennímu rozkazu."

"Pane svobodníku, do čeho se máme převlíknout?" zeptal se žvejkající West a já se zase neudržel smíchy.

"Soudruhu vojíne, tyto dvě pecky znamenají, že mám hodnost desátníka. Když se mnou budete chtít příště mluvit, musíte zažádat o dovolení. Jste na vojně, pokud si toho ještě někteří neráčili všimnout." dlouze se dívá na mě.

"S náma to nebudeš mít jednoduchý, hochu." šeptám si.

"Brzo vás ten smích přejde vojíne." pohrozil mi.

"To se na vojně nesmí smát?" zeptal se West.

"Dokud nedostanete rozkaz, tak ne." stupidní odpověď velitele, mě zaskočila.

"Ani nepříteli?" můj kámoš si fakt koledoval.

"Soudruhu vojíne, už jednou jsem vás upozornil, že pokud se mnou budete chtít mluvit, musíte zažádat o povolení." pátravě zkoumal, jestli je West jenom debil, nebo si z něj dělá prdel.

"A na nepřítele zásadně střílíme." dodal v nastalém tichu velitel.

"Žádám o povolení s vámi mluvit." zvedám drze ruku.

"Stačí, dovolte mi promluvit, soudruhu desátníku." upřesnil a ruku mi stáhnul k tělu.

"Co se chcete zeptat, soudruhu vojíne?"

"Dovolte mi se zeptat, soudruhu desátníku, co je denní rozkaz?" West se roztlemil.

"Drž hubu vole. Seš na vojně, jestli jsi si toho ještě nevšimnul." uklidňuji ho.

"Denní rozkaz, je ranní rozdělení zaměstnání. Zde se dozvíte každý den, od velitele útvaru, jaké máte své vojenské povinnosti. Nyní se bez řečí přesunete na pokoj, převléknete do maskáčových kalhot, zelené košile a kabátu vzor Kongo. Na nohy si obujete kanady a nezapomenete čepici. Za dvacet minut, opět nástup před ubikací. Roto odchod." zavelel a my vtrhli do baráku.

Bláhový ten, kdo by se domníval, že po snídani máme nárok na trochu volna.

Na vojně, totiž není na nic nárok, obzvláště, když máte tak dlouhý číslo.

Vlítli jsme do pokoje a už za chvilku na horní bidla přistávaly díly tepláků. Kluci rachotili skříňkama a natahovali na sebe maskáče.

"Doli, já si přenesu věci vedle tebe hned. Jo?" slyším Westa.

"Klidně." třídím si, včera vyfasovanou hromadu oblečení.

West si přenášel věci na horní palandu, odkud vystrnadil neduživýho plešouna, za tvarohovej koláč.

"Nástup na denní rozkaz." uslyšeli jsme zvučný baryton našeho desátníka.

"Do prdele." West si rychle stahoval tepláky z tučnejch nohou, když ostatní, již ve vojenským, vybíhali na chodbu před pokoj.

"Dělej blbče." popoháním ho, stojící nad ním.

"Na koho se čeká?" velitel si nad Westem, dal zlobně ruce v bok.

"To jsem si mohl myslet. Zase vy dva." huláká naštvaně.

"Soudruhu desátníku, dovolte mi s vámi promluvit." překřičuje ho v sedě West.

"Co potřebujete soudruhu vojíne?" křičí ještě hlasitěji velitel. Připadali mi oba jako naprostý blázni.

"Nechcete ochutnat domácí klobásu? Než se převlíknu." velitel na něj zírá, jak souká bílý, tlustý břicho do kalhot a konečně chápe, že West je retard.

"Vojíne, máte pět minut na to, abyste stál v předpisovém oblečení na chodbě mezi ostatníma. Jinak půjdete do hlášení." zařval na něj.

"A vy odchod." jeho rozlobenej hlas patří tentokrát mně.

"Co vám zase dělám?" bráním se strkání na chodbu, kde slyším chlumečáka jak remcá, že se vždycky čeká na nás dva.

"Svěř se mi soudruhu, kam tak pospícháš?" setřel ho bez krkej svalovec.

"Jo správně blbče, kam pospícháš? Na buzeraci máš celý dva roky." mrkám vděčně na kulturistu, co je zjevně na mojí straně.

"Roto odchod k dennímu rozkazu." zavelel desátník, sotva se udejchanej West natlačil vedle mě.

"Ani jsem si nestačil zavázat boty." svěřil se mi klobásovým dechem.

Velitel nás odvedl na prostranství a zaparkoval, zřejmě pod vlivem našich nepředvídatelných skutků, co nejdál od tribuny, na který zívali dva důstojníci s placatejma čepicema na hlavách, montující mikrofon na stojan.

"Útvare pozor." vydal hlasité varování jeden z nich, před chlápkem, kterej k nám rázně vykračoval.

Sotva se přiblížil až bylo rozpoznat, že má v obočí zakroucený chlupy, všichni znalí vojenskej řádů se vypnuli, jako kdyby dostali tři sta osmdesát voltů do konečníků.

Hlavní velitel mladicky skočil na tribunu a chopil se mikrofonu.

Napadla mě taková debilina, kdyby se tady najednou, před těma vážnejma volama, zjevili kissáci v těch maskách a baskytarista by na ty zelený paka vyplázl, svůj přišitej, kravskej jazyk.

"Nazdar soudruzi," zařval na nás, nečekaně zvučným hlasem.

"Nazdar vole." křikl West a náš rotovej velitel, málem padl hrůzou k zemi, protože si nebyl jistej, kdo všechno jeho odpověď uslyšel.

"Denní rozkaz číslo 92." nese se ránem nad našima vostříhanejma hlavama a na mě jdou z těch keců mdloby.

"Není spolehlivějšího způsobu, jak předělat kluka na mužskýho než mu vložit do dlaní samopal." zakončil monolog velitel útvaru, stihnul se dvakrát vysmrkat do zelenýho kapesníku, než vydal rozkaz.

"Velitelé rot ke mně." blbec West mi povídá.

"Myslíš Doli, že mám jít taky?" spolknul jsem raději smích.

Čumíme, jak předpisově pochodují k tribuně a staví se do řady, aby si vyslechli rady, jak předělat včerejší rozmazlený kluky, na dnešní obránce socialistickýho paktu.

"Rozchod do zaměstnání." zavelel jim a zastrčil mikrofon do stojanu.

Jednotlivé oddíly se za dusotu rozcházely různejma směrama, jenom my stáli v pozoru bez pohybu.

"To jste vážně přehnal soudruhu vojíne." seřval mě náš velitel, sotva jsme osiřeli.

"Já?" čumím na něj a nechápu, že se ještě nenaučil rozeznat můj hlas od Westa.

"Už ani slovo." opět svírá moje ucho.

"Dnes zahájíme nácvik pochodu." oznámil a konečně mě pustil.

"Díky, že jsi na mě nic neřekl." zašeptal mi West.

"Roto vpravo bok." rozhozeně se motáme kolem dokola.

"Vpravo bok, znamená otočení celým tělem vpravo." velitel je stále nervoznější z chování Westa.

"Dívejte se dobře, předvedu to sám. "postavil se před nás, ale než stačil něco udělat, žvejkající West zakřičel.

"Velitel, vpravo bok." všichni se začali smát. No fakticky to byla jenom prdel, ale na tváři velitele se objevil soucitnej škleb.

"Tlouštíku, ty se tady máš na co těšit." z jeho slov zamrazilo.

Nácvik sice nevypadal jako zelená buzerace, ale zdání může lehce pominout, zvláště, když jsme se točili vpravo i vlevo, několik hodin.

Nohy zkameněly, protože kanady byly těžký a ti, kteří je málo utáhnuli, měli sedřený kotníky na krev.

"Roto odchod na rotu. Dejte se trochu dohromady před obědem." zavelel a my se za ním ploužili, vzdychající bolestí.

"Ty vole Doli co dneska, jsem nenachodil v pekárně, za celej život." čumíme na posteli oba na puchýř, kterej se nadzvedával z jeho achilovky, jako probuzenej vulkán, sotva stáhnul levou botu.

"Můj Bože, věřím, že pro dnešek padla." zoufale sepnul ruce a zasunul si do pusy novou žvýkačku.

"Roto vztyk." zakřičel velitel vcházející na pokoj.

"Máte půl hodiny na přípravu a odchod na oběd. Upravte si oblečení, vyčistěte kanady a nastupte před ubikaci do nacvičené formace." bez rozloučení vypadnul.

"Ty vole Weste, budeš mít průser z rozválený postele. Co děláš?" mávl rukou a zalezl hlouběji pod deku.

"Obídek čeká." lákám tlusťocha.

"Půjdu se najíst, ale v keckách, tyhle zasraný boty už nechci ani vidět." vstal. Kanady letěly nad našima hlavama a s rachotem dopadly na plechovou skříňku vedle chlumečáka.

"Co je?" ten se vylekal při nabírání černýho krému na kartáč.

"Dárek pro tebe, klidně si je vezmi domů, na mě je už nedostanou." oznamoval vzpurně West, zalejzající zase pod deku.

"Ty vole slez a obuj se, jinak budeš hladovět." připomínám s úsměvem.

"Žrádlo, na tohle čarovný slůvko slyším vždycky. Jak jsi to uhádnul Doli?"

"Nechci tě urazit, ale při pohledu na tvoje bříško, mě ledacos napadlo." rukou si stáhnul košili ke kolenům.

"Někdo má rád holky a jinej vdolky." poznamenal a slezl dolů. Čumím na něj, že si na nohy natahuje zelený kecky. Zřejmě je větší formát, než by se mohlo na první pohled zdát.

"Ty vole jeden blbej, co s tebou mám dělat?" sedám vedle něj na postel v přízemí a rozvazuji kanady.

"Co blbneš?" divil se.

"Přece tě v tom nenechám samotnýho." mrkám do odulýho obličeje a rychle se přezouvám.

"Díky." nabídnul mi žvejkačku.

"Nástup na oběd." zařval velitel a většina parchantů z pokoje se škodolibě těšila, jak dostaneme világoš, až si všimne, v čem jdeme do jídelny.

Kecky svítily, mezi černejma a nablejskanejma kanadama, jako zuby v tlamě černocha.

Postavili jsme se do dvojstupu a velitel nás letmo spočítal bez pohledu na obutí, než vydal rozkaz k odchodu před barák.

Nevím jak, ale povedlo se nám dojít v keckách nepozorovaně, až před jídelnu, kde dostáváme povel k rozchodu. Vcházíme a nad desítkama ohnutejch zad, se vznáší mraky z cibulovejch a paprikovejch výparů.

Chápu se tácu se zbytky rozšmudlaný, ranní hořčice a stojím mezi chlumečákem a svalovcem.

West, nacpanej za mnou, se zvedá na špičky, aby zjistil, co se podává k obědu.

"Vypadá to na nějakou zabíjačku." oznamuje hlasitě.

"Můžu sedět s váma Doli?" vtírá se do přízně chlumečák.

"A nevadí ti, že jsme průseráři?" tvářím se vážně, ale nějak mi to nejde.

"Nevadí. Už mě to tady nebaví, stejně jako tebe." má vzdorovitej výraz.

Došli jsme k okýnku a na hlinikovým táce se roztančila miska s bramborovou polívkou, za ní přistál talíř se zelím a prejtem.

"Ty vole." zastavuju se a kroutím hlavou při představě, jaká jídla právě teď servírujou kolegové v hotelu, kde jsem po vyučení chvilku makal.

"Co čumíš mladej?" zařval snědej kuchtík, se zvohejbanou čepicí na kudrnatý palici.

Spaluji ho s pohrdáním pohledem a bez odpovědi postupuju k čaji.

West zabral stůl a mával na nás, abychom rychle přisedli.

Já si k němu stačil sotva položit tác, než jsem zaslech.

"Ty neumíš mluvit zobáku?" snědej kuchtík zachytil můj rukáv maskáčů nad loktem.

"Umím." se staženou prdelkou čumím, do čerstvě vymáčknutýho uhráku pod nosem.

"Máš s dnešním obědem snad nějakej problém? " byl fakt rozhodnutej se prát.

"Pane doktore, nemáte mast na puchejře?" zeptal se ho, se smíchem, West.

"Cos to řekl zobáku?" čapnul Westa pod krkem.

"Vy nejste doktor? Tak proč nosíte bílý kalhoty a plášť? " dokonale ho odzbrojil svojí prostoduchou blbostí a my všichni stojící okolo, jsme se začali smát.

"Ne, já nejsem doktor vepříku." zase chytil můj rukáv maskáče.

"Popadni ten tác." přikázal mi.

Protože nebylo pochyb, že se jedná o cholerickýho debila, před kterým nás varovali v hodinách psychologie na číšnickým učňáku, bez protestů dělám. co chce.

"Když se potkáte s cholerikem, za žádnejch okolností mu neodporujte." základní pravidlo pro přežití a jediná moudrost, co jsme si z psychologie zapamatoval.

Šel jsem za ním jako pejsek poslušně až k okýnku, kam vojáci odkládají prázdný tácy.

"Polož to. " ukázal na hromadu nádobí. Přidávám svůj tác s nesnědeným jídlem k ostatním.

"Začni se modlit abys nebyl, po přísaze, můj mladej. Jinak přijímač nepřežiješ." strčil do mě ramenem a zmizel za kuchyňskýma dveřma.

Ke stolu jsem se oslabenej hladem sotva doploužil a zahučel do druhýho maléru. Náš velitel si právě všiml, co má West obutýho na obézních nohách.

"Až se vrátíme na rotu, okamžitě se u mě budete hlásit." mluvil na půl huby, aby si kecek všimlo co nejmíň ostatních velitelů.

"A vy samozřejmě s ním." dodal, sotva jeho zrak sjel i moje nohy.

Usedám nešťastně k mlčícím ostatním a natahuju se pro čaj.

"Co ti chtěl ten debil?" vyzvídal West.

"Myslíš soudruh Snědec? Cikánskej kuchař?"

"Jmenuje se Snědec?"

"Jasně, čum na jeho palici."

"Tak co ti chtěl ten Snědec?"

"Sebral oběd a slíbil, že nepřežiju přijímač." při pití horkýho čaje mi zakručelo hlasitě v břichu.

"Chce tě umučit vyhladověním?" konspiroval West s plnou pusou.

"Myslím kamaráde, že zrovna tohle neměl na mysli." nestačím už dopít a zase nás ženou na rotu.

"Vy dva blbci zalezte a provokujte co nejmíň." desátník nás strká do středu mezi ostatní kluky.

Sotva jsme dodupali na rotu, odvedl nás na svůj pokoj. Nad jeho postelí visel plakát z filmu Pomáda a já se ušklíbnul, protože Travolta byl pro skalní rockery ještě větší zlo než nedělní dechovka.

"Hošánci co si vlastně myslíte? Já mám taky vojnu v piči, ale abyste přežili, nesmíte vyčuhovat z davu, což se vám dvou povedlo. Smůla, že zrovna v kuchyni, protože žrádlo je na vojně alfa i omega všeho."

"Řekni mu to Doli." strčil do mě, žvejkající, West.

"Co má říct?" desátník si sednul na postel, ale my před ním musíme dál stát v pozoru.

"Snědec mu sebral oběd, takže nic nejedl."

"Snědec?"podivil se velitel.

"No ten cikánskej kuchař. My mu říkáme s Dolim, Snědec." vysvětlil mu West.

"Kdybyste se chovali jako ostatní, nikdo si vás nevšimne. Potíž vidím v tom, že vám nemůžu pomoct i když si myslím, že je občas na nováčky zbytečně přísnej. " velitel se drbe na vyholeným krku.

"A jak to, že nemůžete pomoct?" West si drze sedá vedle něj na postel.

"To by se těžko vysvětlovalo, ale pochopíš, až v pakárně budeš dýl." mluvili spolu jako dávní kamarádi.

"Jsi přece velitel roty, a to je větší hodnost, než kuchař."

"Sedni si k nám Doli a neboj ještě mám z domova klobásy. Hladem neumřeš, jak ti Snědec vyhrožoval." pokládá mi ruku na rameno, sotva vedle něj usedám.

"Odchod na pokoj." zavelel přísně velitel, chvilku zaskočenej naší drzostí.

"A jestli vám soudruhu vojíne přebejvá jedna klobása, víte, kde bydlím." zvolal na Westa, stojícího mezi dveřma.

Po vyšplháni na naši postel, West z pod polštáře vytáhuje umaštěnej, papírovej pytlík a podává mi klobásu s rozmačkaným krajícem chleba.

"Myslíš Doli, že mám jednu odnýst tomu zelenýmu blbovi, nebo ji sežereme raděj sami?" ptá se s plnou hubou.

"Nevím." rovnám si kolem sebe, včera vyfasovaný, vojenský hadry.

"Asi mu ji necháme, třeba na nás bude hodnější. Malá protekce se vždycky hodí." sotva se zakousnu do dobroty, blahem přivírám oči a padám do prádla.

"Přihraj kousek." křiknul na Westa, vytáhlej kostlivec větřící z postele u zdi.

"Promiň kamaráde, vzhledem k omezeným možnostem přísunu, ti můžu dát leda malinko kousnout." nabízí West.

Za chvilku cítím, jak se kejvá horní patro naší společný postele, když k nám leze.

"Tak ukaž." otevřel tlamu a málem ukousnul Westovi malíček.

"Ty vole, tys mě pokousal. Bacha na něj, je to kanibal."

Všichni na pokoji se začali smát přezdívce, kterou mu West vymyslel a ten povzbuzenej jejich pozorností začal vyprávět.

"Chodím ze šichty akorát na oběd, po kterým si dávám hodinu spánku, pak něco drobnýho slupnu, než máti uvaří večeři."

"U nás v hotelu, mají právě teďka největší makačku, jídelna je plná hostů a číšníci kmitaj s voňavejma obědama. Kurva, co bych dal za to bejt mezi nima." vzdychám.

"Ty seš vrchní?" slyším udělanýho kluka, kterýmu přiděluji krycí jméno Svalovec.

"Obsluhuji v Grandu, nejlepším hradeckým hotelu. A co děláš ty Svalovče?"

"Jsem opravář zemědělskejch strojů. V dílnách máme holky z živočišný výroby, o svačině si dáváme společně kávu a pivo. Hned bych každou z nich zas pomuchlal." mlasknul.

"Chodíš s nějakou?" vyzvídá rozrušeně žvejkající West.

"V práci s jednou, doma s druhou. A co ty pašíku, jak jsi na tom s ženskejma?" směje se Svalovec.

"Já jsem kamaráde drahej, pekař a ti se neseznamujou tak snadno, protože vstávají v noci, aby bylo ráno, co ke snídani. Zatím jsem o žádnou, který by to nevadilo, nezavadil." pokoj se plní smíchem.

"Proč ti říkaj Doli?" natočil se mým směrem, jako by jejich posměšky neslyšel.

"Můj nejlepší kámoš Mydlina, mi tak začal říkat, podle písničky skupiny Nazareth. Stále se tam opakuje dolin. A já to všude zpíval."

"Dolin? To je anglicky?" pochybuje West.

"Ty seš snad nějakej Angličan? Jasně, že není, ale já si zpívám. jak slyším."

"Doufal jsem, že tvůj nejlepší kamarád, jsem teď já." zesmutněl.

"Můj nejlepší, civilní, kámoš." opravuju se.

"Ktorů pesničku od Nazaretou?" holohlavej Slovák se posadil na posteli.

"Ty posloucháš rockovou muziku? Pak ti budu říkat Rockere." zvolal jsem radostně.

"Rusovija necht majů vesmír, vždyť my máme rock en rol. Vieš kdo to povedal? "

"Netuším, ale líbí se mi to už teď."

"Americkej prezident Kennedy."

"Ty vole nekecej, to si musím zapamatovat. Hned je mi tady, na tý zasraný vojně, líp když jsme dva rockeři." volám na něj.

"Tři." opravil mě žvejkající West.

"Ktorá to bola píseň, čo se ti tak líbila?" naléhá Rocker.

"Asi to řeknu blbě, tak promiň. Sančain." West se začal zase tlemit.

"Znáš jí?" jsem rozhodnutej, smích toho tlustýho blbce vedle sebe, ignorovat.

"Ta je z platně Rampant. Vieš čo to znamená po česky?"

"Nevím. Kurva Weste už drž hubu." házím na něj polštář.

"Sunshine značí sluneční svit." Rocker se zřejmě vyzná.

"Roto pozor." hlasitý povel ohlašuje příchod velitele na pokoj.

Kluci seskakovali a stavěli se do uličky.

"Slezem, nebo ještě poležíme?" West je fakt pako, jako kdyby bylo na výběr.

Velitel k nám došel.

"Pro vás dva, snad moje rozkazy neplatí? A co ta rozválená postel?" West se posadil a upustil tučný nohy dolů.

"Veliteli, něco pro vás." podává mu klobásu v pytlíku a doprovází dárek úsměvem.

"Zůstaňte, kde jste vojíne." zadržel Westa, kterej se chystal k dunivýmu pádu a obrátil se k ostatním.

"Za dvacet minut nástup na chodbě. A prostěradla budou vypnutý jako žiletky." nakouknul nedočkavě do umaštěnýho sáčku.

S sebou sešit a psací potřeby. Čeká vás hodina politického školení mužstva neboli PŠM. Oblečení jako na nácvik pochodování." zřejmě se nemohl dočkat, až sežere tu Westovu klobásu, protože od nás vypadnul a ani se nezdržoval s obvyklou buzerací.

"PŠM ty vole, to je stejná kravina, jako ranní běhání." povzdechnul si Svalovec při rolování sešitu.

Chvatně jsme se skládali jako puzzle, na zelený, Rubikově kostce. West měl na nohou nezavázaný kanady a já z ryzího kamarádství, si je také neutahoval.

Velitel roty se přišoural s umaštěnou hubou a když jsme kolem něj pochodovali, dělal, jako by neviděl tkaničky, který za náma plandaly.

Politická příprava mužstva, byla vymejvárna mozků, o který vyprávěl Luboš, při poslední civilní pijatice v chlumecký hospodě u Brány.

Zapadl jsem v sále kina do dřevěnýho křesla, s Westem po pravici a s Rockerem po levici. Nezúčastněně čumíme na mikrofon a malé pódium.

"Ty vole, kdyby se tam teď objevili kissáci." říkám hlasitě Rockerovi.

"Paul Stanley, nebo Gín Simons?" uculoval se.

"Raděj nahatá ženská." žvejkající West mě, tou kravinou, co řekl, zachránil. Protože jsem sice bigbíťák, ale ani jednoho z těch chlápků, který Rocker jmenoval, bohužel neznám.

"West, veď ty by si ani nevěděl, čo s babou robiť." Rocker mu zaklepal na vystrčenej pupek.

"Tak to se neboj, debile." West se cejtí uraženej a odvrací od nás hlavu.

"Přestaňte se hádat kluci. Vždyť je to stejně jedno. Když budeme chlastat ještě nějakej čas ten vojenskej čaj, nepostaví se ani jednomu z nás, protože do něj sypou brom."

"Brom?" diví se s viditelným odporem, zase komunikující, West.

"Jo brom, aby utlumili sexuální představy u vojska. Proč myslíš, že nemůžeme chlastat nic jinýho?"

"S čajem končím." oznamuje West.

"A co budeš piť? Bez jedla vydržíš několko týžďňou, ale bez vody iba den." než West stačil Rockerovi odpovědět, ozvalo se bouchnutí dveří a náš velitel salutoval veteránovi, kterej byl sešňerovanej, od bot po krk, v maskáčích a přes hruď mu visela somračka na chlup stejná jako ta moje, se kterou jsem prolezl nejeden bigbít.

"Soudruhu majore, rota je nastoupena k politické přípravě mužstva v počtu třiceti vojínů. Hlášení podává velitel roty, desátník Vejlupek."

"Ty vole Vejlupek." vykřiknul posměšně West.

"Drž hubu blbče." dlaní mu mačkám obličej.

"Pohov desátníku." odpověděl, spíš otcovsky, major.

"Chlapci milí, když mi bylo, co vám, nahnali nás na Duklu do boje. Moji kamarádi tam umírali, abyjste vy, už nikdy nemuseli. Když skončila válka, každej, kdo jatka přežil věřil, že těch padesát milionu padlejch bude stačit, aby se lidi poučili. Bohužel, jsou na západ od našich hranic tací, který by si to rádi zopakovali. A proto tady musíte teď sedět, a ne si užívat život v míru." oslovil nás, sotva se přesvědčil, fouknutím na mřížku mikrofonu, že přenos jeho hlasu je zajištěn.

Protože vyprávěl válečný příhody a posezení bylo pohodlný, stalo se PŠM favoritem na nejoblíbenější předmět za zdmi kasína. Teda, až na ty kecy o rusácích.

"Jedině soudruzi v Sovětském svazu, jsou zárukou života v míru. V jejich zemi panuje nepředstavitelný blahobyt. Soudruzi se mají jako v ráji, neboť je pro každého dostatek práce a nehrozí jim nebezpečí chudoby, které přináší žití na kapitalistickým západě. Je to země, kde zítra znamená již včera."

"Weste, fotr tam byl a říkal že na chleba se stojí každej den fronta dlouhá jako svině." šeptám do tučnýho ucha, zaujatě poslouchajícího, kamaráda.

"Nekecej, tam bych chtěl bejt pekařem. Občas nemáme v krámě do čeho píchnout." zareagoval hlasitě a já se od něj hned odklonil.

"Pšššš." zasyčel Vejlupek.

Politické školení trvalo, bohužel, jenom jednu hodinu a když se bojovník z Dukly chystal opustit pódium, začal West tleskat, jako davy na památným koncertu Iron Maiden v Budapešti. My ostatní jsme se k němu okamžitě přidali.

Major zíral překvapeně, tohle se mu ještě v jeho kariéře nepřihodilo. Vejlupek nasraně čuměl, ale tleskal taky.

Sotva jsme se však octnuli před kinem, pustil se bez servítků do Westa.

"Soudruhu vojíne, co to mělo znamenat? Nejste někde v divadle, ale na vojně." řval.

"Já chtěl soudruhovi poděkovat, že tam nebudu muset." odpovídá, v pozoru stojící, West.

"Kam nebudete muset? Co si vlastně myslíte, že jste v nějakým cirkuse?" Vejlupek začíná žhavit.

"Do války, že nebudu muset. Ani já, ani Doli a ani vy." tohle jsme od Westa nikdo nečekali.

"Na vojně se netleská." zmohl se, po chvilce v údivu, na suchý konstatování Vejlupek.

"Odchod na rotu." přikázal.

Trest na sebe nedal dlouho čekat, už za chvilku nastupujeme na buzerák, jak se přezdívalo asfaltový placce mezi barákama.

"Vlevo bok." řval a většina z nás se rezignovaně točila, požadovaným směrem. Dupali jsme bolavýma nohama v kanadách, který vážily snad metrák a proklínali, tohle zasraný místo, kam nás zavřeli.

"Roto, zastavit stát. Pohov!" chudák West funěl tak hlasitě, že jsem se nemohl udržet.

"Můžu vědět, co vás tak pobavilo na pochodování?" sevřel moje ucho mezi palcem a ukazováčkem.

"Tady kámoš funí jako bejk." snažím se mírným škubáním hlavou osvobodit z jeho stisku.

"Odchod na rotu." rozkázal ostatním Vejlupek, ale nás zadržel.

"Vy dva hošánkové se máte na co těšit." pohrozil sevřenou pěstí a nařídil poklus.

Do večeře jsme dostali něco, jako osobní volno, který jsme museli využít šprtáním textu přísahy.

"Naučíte se přísahu jako básničku a budete ji znát zpaměti i když vás probudím o půlnoci." zahrozil Vejlupek před odchodem z pokoje.

West si rozbalil novou žvejku a chvilku čuměl do papíru.

"Ty vole, kde furt bereš ty žvejkačky?" divil se Svalovec.

"Ale, máti dělá v cukrárně." West se najednou postavil na posteli.

"Bojoval jsem na Dukle, abyjste vy, už nikdy nemuseli." začal vážně.

Hned jsme pochopili, koho předvádí a začali se smát.

"Soudruzi, podpisy do sešitů na politickou přípravu mužstva, až po vítězném boji." zalovil do tlamy a žvejku si nalepil za ucho.

"Já, občan Československé socialistické republiky, vědom si své čestné vlastenecké povinnosti, přísahám před bojovou zástavou, věrnost pracujícímu lidu, vedenému Komunistickou stranou Československa.

Slibuji, že budu vojákem statečným a ukázněným, že budu důsledně a iniciativně plnit ustanovení vojenských řádů, rozkazy velitelů a zachovávat vojenské tajemství.

Svědomitě se budu učit ovládat vojenskou techniku a zbraně, svěřené mi pracujícím lidem a připravovat se na boj, abych mohl na rozkaz prezidenta a vlády Československé socialistické republiky, co nejlépe bránit svoji vlast a její socialistický řád, proti každému nepříteli.

Pro obranu socialismu jsem vždy připraven stát pevně v řadách Československých ozbrojených sil po boku Sovětské armády i armád, ostatních socialistických zemí v boji proti jeho nepřátelům a nasadit i svůj život, k dosažení vítězství.

Tak přísahám." vysíleně s sebou praštil na postel.

"Tak tohle se nenaučím ani za rok." Svalovec zatnul naštvaně bicepsy na rukách.

"No, já rozhodně za soudruhy ze Sovětskýho svazu, život nasazovat nebudu, spíš položím před nepřítele samopal a zdrhám domů." přiznal se West veřejně ke zradě socialismu.

"Nástup na večeři." rozkaz velitele, kterej vchází na pokoj, je jako švihnutí bičem.

"Soudruhu Vejlupku, mohu s vámi promluvit?" zeptal se hlasitě West.

Po týhle větě, to na pokoji vypadalo, jako kdybychom, my ostatní zmrzli v různejch polohách při slejzání postelí.

"Soudruhu vojíne, na vojně se oslovujeme zásadně hodností." zablekotal, studem rudej, velitel.

"Soudruhu desátníku, dovolte mi s vámi promluvit." opravil se West.

"Co potřebujete soudruhu vojíne?"

"Musím se učit text přísahy i když odmítám přísahat?"

"A proč nechcete přísahat?" Vejlupek se udiveně opřel o kovovou kostru naší společné postele.

"Vždyť já se nedokážu dobrovolně vzdát ani žvejkačky, natož života za socialistickou vlast."

"Nesmíte text přísahy brát tak doslova, soudruhu. A dolů z postelí, ustlat a nástup na večeři." rozkázal nám velitel a odešel na chodbu.

"Tak nechápu, proč se to musím šprtat?" zašeptal West.

"Ty jo Doli?" doráží na mě tučnou pěstí.

"Já především nechápu, proč jsem ještě nezdrhnul z tohohle blázince." mačkám neposlušně prostěradlo.

Šlapeme ve vojenském tvaru a pomalu se smráká. Kosáci sedí na každý větvi stromů, lemujících silnici k jídelně a truchlí, hlasitým řvaním, za končícím dnem.

"Roto zastavit stát." velitel došel k Westovi.

"Kluci, to, co tady říkal váš kamarád, raděj zapomeneme. Nikde o tom nemluvte." čumíme na něj nechápavě.

"Odchod na večeři." zavelel bez bližšího vysvětlení, ale zněl tajemně.

Vlezli jsme do jídelny, která byla zatím poloprázdná a stoupli si k tácům. West vzal i jeden pro mě a já došel k várnicí a točil vařící čaj. Ze skleniček se hulilo, a proto jsem je opatrně uchopil za kraj, abych se neopařil. S pískaním slunečního svitu od Nazarethů, se otáčím a při tomhle manévru vrážím do Snědce, toho buzerantskýho kuchaře, kterej se za mnou zjevil jako stín.

Horkým nápojem jsem mu polil prsa a ruce.

"Tak to sis totálně posral zobáku." vykřikl s bolestivým výrazem.

"Promiňte, já nerad." omlouvám se a snažím se mu pomoci z kouřícího rondonu.

"Nedotýkej se mě! Dnešek nepřežiješ." strčil do mě a jenom v tílku, zaběhl do kuchyně.

Vyplašenej pokládám poloprázdný skleničky s čajem před Westa, kterej se právě chystá sníst něco mezi gulášem a gulášovou polívkou.

"Sedej. Je to žratelný." rozbaluje nedočkavě příbor.

"Ty vole Weste, mám průser. Čekal na mě zase ten kuchař." nenechal mě domluvit.

"A proč si myslíš, že jsi šel jenom pro čaj? Aby ti nemohl zabavit večeři a ty ses mohl nažrat. Nezapomeň, že klobásy už nám došly." klepe se si na čelo.

"Počkej." odstrkuju tác s jídlem.

"Co ti zase udělal, ten debil?" West přestává žvejkat.

"Nic, protože jsem ho polil horkým čajem." překvapeně písknul.

"Ty vole Doli, ty seš teda odvážnej." přiložil k tučný puse, plnou lžíci.

"Hovno statečnej, to byla nešťastná náhoda. Stál za mnou a já o něm nevěděl. Ten mě zabije." vysvětluji Westovi předešlý chvíle, ale viditelně ho zajímá víc plnej talíř.

"Má o co si koledoval. A kdoví, třeba nám už dá pokoj, když vidí, že se ho nebojíš."

"Ty vole, ty seš snad hluchej. Říkám ti, že byl nasranej a slíbil mně, že rána nedožiju." asi mu konečně došlo, že situace je vážná.

"Doli, nejdřív se najíme, ať nám večeře nevystydne." radil.

"Na žrádlo nemám, strachy, ani pomyšlení." odstrkuju tác.

"Sem s tím, já to zvládnu klidně i za tebe." olíznul se až za uchem, který mu zdobila přilepená koule ze žvejky.

"Jim nic raděj neříkej." šeptám, když k našemu stolu přisedá Svalovec a Rocker.

"Asi zajdeme ještě nafasovat nějakej chleba, kdyby nastala večer nouze." vymejšlel, s plnou hubou, West.

"Ten guláš je pálivej, ale kurevsky dobrej." dodal s kapkou mastnoty na rtech.

"Myslíte, že mně trochu přidaj?" West vylízuje misku do sucha.

"Zajdi si vyprosiť, třeba ti pridajů." radil mu Rocker.

"Ty vole zůstaň, nezapomeň, co jsem ti říkal před chvilkou." snažím se ho udržet u stolu.

West se však zvedl a došel k okýnku.

"Halo, obsluhuje tady někdo?" zavolal hladově.

Kuchtíci po sobě překvapeně koukli, protože něco takovýho si ještě žádnej zobák, kterej kroutí první den vojny, k mazákům nedovolil, ale Snědec, k překvapení ostatních, vstal a svižně doběhnul k výdejnímu okýnku.

"Copak pane prasátko? Máte ještě hlad? Smůla mladej. Tady nejseš totiž doma, ale na vojně." nabíral naběračkou guláš a lil ho z výšky zpět.

"Nemám hlad, jenom jsem vám chtěl poděkovat za moc dobrý jídlo." zakřičel hlasitě i když mu ohryzek hlady lítal pod bradu.

"Si děláš prdel? " Snědec se chystá oběhnout pult.

"Ne, nedělám si prdel, jenom jsem z domova slušně vychovanej." usmál se West a odnesl vylízanou misku k okýnku s prázdnejma tácama.

Když se vrátil ke stolu dopil čaj a zakousnul se do krajíce suchýho chleba.

"Jestli tady mám přežít dva roky, tak jedině jako kuchař." povzdechnul si.

"Myslím, že se mýlíš kamaráde, tvoje šance přežít, se nalejzá co nejdál od sud." prorokuji neradostně.

"Musím souhlasit s Westem. Bez žrádla tady každej zajde. Nemůžeš si přece skočit do obchodu, když máš hlad." poučoval mě Svalovec.

"Odchod na rotu." zavelel desátník a my se zvedli a zamířili k okýnku, zavalenýmu vyjedenejma tácama.

"Martine, nechceš mi tady chvilku nechat ty dva na úklid kuchyně?" pořvával k Vejlupkovi, Snědec a opařenou rukou ukazoval na mě s Westem.

"Vidíte vy blbci, jste tady sotva den a už si vás pamatujou mazáci z kuchyně. Nechtěl bych bejt ve vaší kůži. Do přísahy vás, jak takž uchráním, ale sotva budete rozdělení podle svých profesí na jednotlivá pracoviště, budete v jejich rukách, než pomažete na bojový útvary. " stáli jsme kolem něj a pozorně poslouchali.

"Kam nastupujou po přísaze pekaři?" špitnul West.

"Kuchaři, cukráři, číšníci, pekaři, prodavači, řezníci, ti všichni nastupují do kuchyně." zdálo se mi, že jeho hlas zněl škodolibě.

"Roto rozchod na ubikace." zavelel a já s Westem jsme se na sebe smutně podívali, neboť naše budoucnost se jevila dírou, pod čarou ponoru Titanicu, uvážíme-li že nás klidně nechá samotný s tím snědým sadistou z kuchyně.

West nemohl klidně spát, protože stačil sežrat všechen chleba, kterej si nastrkal za košili před odchodem z jídelny. Bylo už dávno po večerce, ale on se převaloval a prděl jako nakynutej čuník.

Čuměl jsem do stropu ve zhasnutým pokoji s pravidelnými záblesky lampy od brány a přemejšlel o 729 dnech, který jsou přede mnou.

Náhle někdo tiše vešel do pokoje a zamířil k naší společné posteli s Westem. Zavřel jsem oči a dělal, že spím, do chvíle než mi stahuje z nohou deku.

"Vojíne pojďte se mnou na chodbu." mžourám rozespale na našeho velitele.

"Mám se převlíknout?" slejzám z postele v pyžamu.

"Tiše ať nevzbudíme ostatní." odvádí mě ke dveřím.

"Počkejte veliteli, natáhnu si aspoň kecky." chci se vrátit k posteli.

"To nebude potřeba."

Tuším, že se blíží průser. Proč by mě jinak odvedl v noci bosýho ven z pokoje.

Na spoře osvětlené chodbě postával Snědec s dvouma kuchtíkama.

Spolíhám, ještě s malou nadějí, že mi pomůže velitel. Ale on pokrčil ramenem a zalezl do svýho pokoje s plakátem Johna Travolty.

Já tam zůstal sám, se studenejma chodidlama, plně v moci cholerickýho blba, kterýho jsem omylem polil horkým čajem.

"Tak jsem se dozvěděl, že budeš můj zobák." přitáhnul mě, za límec vrchního dílu pyžama, k sobě.

"Jestli jsem vás nějak naštval, tak se vážně omlouvám." na máti vždycky platilo přiznat zkroušeně chybu.

"Naštval? To si fandíš zobáku." odvedl mě na umejvárku k plechovýmu kýbli.

"Otevři to." přikázal hlasitě.

Zrovna když jsem, se zlomeným nehtem, nadzvedl víko přišel za náma dozorčí roty.

"Jestli jste si toho nevšimli, je po večerce." hlas mu zněl nadějně přísně.

"Hele mladej, raděj by ses měl vrátit zpátky ke stolku, aby ti někdo neukradl kasárna. My si tady jenom povídáme." sevřel mě, že málem nelapu dech.

"Spíš to vypadá na šikanu." pochyboval dozorčí při pohledu, jak se dusím.

"Kurva vypadni mladej, jinak od zejtřka nežereš." zmáčknul Snědec, pro změnu, jeho krk až zčervenal.

"Tak rozumíme si už?" oprašuje mu uniformu a urovnává červenou šňůru s patronou.

"Ano, ale moc tady nekřičte, aby se velitel roty neprobudil."

"O toho se nemusíš bát, ten to schválil." dozorčí se vrací ke svýmu stolku naproti schodům.

"Tak na kolena mladej, popadni rejžák a dokud se tady nebude lesknout podlaha jako na zámku, nejdeš chrápat."

Lžící cákal kolem sebe něco, co vypadalo jako hustej, hnědej med a když mu kousek přistál na botách, otřel si je klidně o můj vrchní díl pyžama.

"To je soudruh Mazlák, abys věděl. Mazlák je úplně na všechno, ničí bacily, špínu, chrání nás před nemocemi a dokáže zkrotit drzý zobáky" poučoval.

"Tam nemáš co dělat." donesla se k nám náhle tlumená hádka z chodby.

"Ale já si vždycky, po vyčurání, meju ruce." rozpoznávám Westův hlas.

"Tak dneska uděláš vyjímku zobáku." následovalo bouchnutí dveří a opět, kromě rejžáku v mejch rukách, co jezdil po vymlácenejch dlaždicích, nastalo noční ticho.

Drhnul jsem umejvárku do půlnoci. A debilní Snědec, seděl na židli a s úsměvem mě pozoroval.

"Vstaň zobáku." s promočenými koleny se stavím na odkrvený nohy.

Bez varování mě praštil pěstí do břicha.

"Dneska to máš takovou malou lekci, ale jestli ti nedojde, jak se máš chovat k mazákům, tak si to co nejdřív zopakujeme." napřáhl se k další ráně a já s sebou vyplašeně cuknul.

"Zalez do postele a nikomu ani muk, jinak ti tady z toho udělám peklo na zemi." odešel jsem ubrečenej ke dveřím pokoje.

Dozorčí roty, když jsem ho míjel, dělal že má práci s čištěním uniformy.

Při lezení na postel mi West podal ruku.

"Doli, chtěl jsem ti pomoct, ale nepustili mě za tebou." cítím, jak mi hladí ramena.

"Já vím kamaráde." otáčím se k němu zády, aby v odlesku venkovních světel, neviděl že mám v očích slzy.

"Budíček, budíček." ozval se řev a mlácení na zavěšenou kolejnici. Přikrejvám si hlavu dekou a prosím milosrdnou tmu, aby se nevzdávala své moci.

Pokoj ožil, sotva dozorčí rozsvítil řady zářivek u stropu.

I přes polštář, kterým si zakrývám uši, slyším dopady bosých noh na linoleum, a tak sedám na postel.

"Weste vstávej ty bejku." lomcuju s tučným tělem kamaráda.

"Až půjdeš na snídani, tak mě vzbuď, já totiž nikam neběžím." přikryl se opět dekou.

"Vstávej, nebo dopadneš jako já včera." hrozba se neminula účinkem. Sprostě nadával při hrabání z pod deky a strkal do huby žvejkačku.

"Za deset minut nástup na rozcvičku." slyšíme hlas Vejlupka.

"Co ti včera v noci udělali? " ptal se West, při zavazování kecek.

"Musel jsem vydrhnout umejvárku rejžákem a pak mi jednu napálil do břicha." šeptám při dotahování uzlu.

"To se řekne." zakřičel jako malý dítě.

"Znám něco lepšího Weste, mám plán, jak ho dostaneme." dodávám tvrdě.

"Jdu s tebou Doli." West pevně sevřel moji pěst.

Na chodbu jsme došli jako poslední a zařadili se do dvou stupu.

"Roto odchod." zavelel Vejlupek.

Běžíme po schodech před barák a asfaltovou cestou až k letišti.

Zase dejcháme do probouzejícího se jarního rána, jako trubka prasklýho parovodu.

"Weste zaber." povzbuzuju kamaráda, kterej je vyflusanej na doraz.

"Soudruhu vojíne, zastavte se za mnou před snídaní." nařídil mi velitel.

V běhu, zpět na rotu, potkáváme praporčíka s bílou šňůrou, kterýho jsme včera zašlapali do země.

"Hoďte s sebou, vy lemry." pořvával na nás.

Když jsme vydusali po schodech na chodbu, zamířil jsem k Vejlupkovu pokoji.

"Ty nejdeš na umejvárku?" divil se West.

"Musím k náčelníkovi, zatím se převlíkni." strkám ho za ostatníma.

"Půjdu s tebou." přemlouval mě.

"Neboj, nebudu u něj dlouho." klepu na dveře.

"Vstupte."

"Chtěl jste se mnou mluvit?" postávám nevojensky na prahu pokoje.

"Pojďte dál a zavřete." přikázal.

"Raději ne."

"Jak chcete. Já vás varoval a vidíte, na moje slova došlo."

"Víte, co si o vás myslím já?" drze mu skáču do řeči.

"Už jsem vám říkal, že pokud se mnou budete chtít mluvit, musíte si dovolit." křiknul přísně.

"Myslím, že jste pěkně zbabělej a nebudu vás už poslouchat." bez rozloučení odcházím.

Na chodbě potkávám Rockera se Svalovcem, kteří se vracej z umejvárky s ručníkama na krku.

"Za deset minut nástup na snídani." oznamuje dozorčí roty, další hajz ze včerejší noci.

Jídelna byla cejtit míchanejma vajíčkama na cibulce. Jejich charakteristickej pach polechtal moje chutě.

"Weste skoč pro čaje dneska raděj ty, já vezmu snídaně." stavím se do fronty za Svalovce.

"Prej tě včera v noci zmlátili." ptal se vyděšeně.

"Až do krve kamaráde." usmívám se statečně.

U vajíček stál Snědec v kuchařským a rozmáchoval se naběračkou. Sotva mě zahlídnul, nasadil zdrcující pohled a kydnul mi žlutozelenou šlichtu na talířek s kouskem másla.

"Nepřekážej tady ostatním a vypadni." zavelel mi.

"Prosím vás, já bych ještě potřeboval vzít snídani pro kamaráda." natahuji se po druhým talíři.

"Polož to zpátky. Myslím, že jsme si včera něco dohodli, nebo jsi zapomněl?"

"Nezapomněl." vracím talířek a posunuju se k rohlíkům.

"Každej má jenom dva." křiknul a já zahodil Westovo pečivo zpátky na hromadu.

"Hele promiň Weste, ten debil mně pro tebe nic nedal. Musíš tam jít sám." dosedám si naštvaně ke stolu.

"Vajíčka stejně nejím." s klidem mi sebral jeden rohlík a máslo.

"Neva Doli?" zakousnul se.

"Odchod na rotu." slyšíme za chvilku Vejlupka.

"To teda byla vypečená snídaně." vzdychám cestou k hromadě hliníkovejch táců.

"Dobrá snídaně je jako dlouhý válení s holkou ve vaně." usmívá se West, když se řadíme do dvou stupu.

Druhý den v pakárně právě začíná.




Labe v Opatovicích, ona čarovná řeka dětství spisovatele Petra Doležala

Už dávno se nevalí její vody přes široký splav, ale příběhy, které se staly na jejích březích, ti pozorní uslyší.

Čáry máry s prutem


Až umřu a znova se narodím, tak chci být řekou... 


Štičí silvestr

Pan Holub seděl za stolem a pil čaj z hrníčku na kterém byla namalovaná krajinka s modrou oblohou a hezký domeček s červenou střechou. Rádio vyhrávalo melodie, které se střídaly s veselým vyprávěním, tak jak tomu bývá vždy v poslední den roku. Když starý pán dopil svůj čaj vstal a došel na chodbu. O dřevěnou stěnu zde měl opřené rybářské pruty. Dlouho se nerozmýšlel a sáhl po žlutém štípáku. Ze země zdvihl brašnu a společně se složeným prutem ji položil ke dveřím. Trvalo mu hodnou chvíli než se oblékl, pak otevřel vzal si svojí výbavu a vykročil k řece.
Kraj kolem Labe se uložil k zimnímu spánku ve kterém panovalo nezvyklé ticho v němž až k domku pana Holuba doléhal monotónní zvuk elektrárny. Pryč je ptačí drobotina, která hnízdí kousek od jeho chalupy v hustých keřích hlohu. Studený vítr se prohání mezi jeho nahými větvemi a zvědavě nakukuje do opuštěných ptačích hnízd. Jen na poli za řekou sedí vrány a mocnými zobáky si čechrají lesklé, černé peří.
Pan Holub šel pomalu a díval se na vodní hladinu. Řeku znal dobře a tak věděl kde má nahodit. Pod keřem šípkové růže, na které visely jako červené rubíny zapomenuté šípky, si rozložil prut a před náhozem na krátký okamžik znehybněl. Poslední lov v každém roce byl pro pana Holuba sváteční událostí a čím byl starší tím více si onoho dne vážil a bez tohoto obřadu si ani konec roku neuměl představit. Po chvíli rozjímání překlopil ramínko navijáku a rozhoupal třpytku Heinz kterou měl ještě po svém otci.
Třpytka je vůbec podivná nástraha. Hloupý lidský výmysl. Ve vodě se bláznivě točí a škádlí dravce. Rybám které se nechají jejím leskem zlákat, nabídne trojháček který má na zadečku. Hra se rázem změní na boj a z tohoto kousku plíšku se stává nelítostný zabiják.
Pan Holub se při prvních hodech oddal blaženému pocitu plynutí s řekou. Před sebou měl široký a nadějný úsek kde se každou chvilku může vodou mihnout známý blesk a pak nastane boj, který zažene únavu a dá zapomenout, byť na krátký okamžik, na strach ze smrti co sebou přináší stáří. A tak se rybář blížil pomalu k místu kde se jeho třpytka stala osudem jedné stejně samotářské štiky. Lovila pod padlým topolem a roky se jí dařilo odolávat všem nástrahám rybářů. Přes den se slunila v ústí bezejmenného potůčku který se prodíral mezi velikými kameny, ale když byla vyplašená skryla se okamžitě v tmavé prohlubni uprostřed řeky. Na lov se vydávala časně ráno a pozdě večer. Jen ve dnech kdy nebyl ranní lov úspěšný lovila i v pravé poledne. Nejčastěji se její kořistí stávaly stříbrné oukleje a nebo plotice, které táhly řekou v stohlavých hejnech. Za deštivých dnů byla však donucena lovit v mělčině travnatých břehů kde číhala na pruhované okouny a kropenaté ježdíky.
V zimních měsících však tahle štika strádala. Malé ryby se skryly v hluboké vodě mezi spadanými listy kde nalezly potřebný klid pro přezimování a hladina řeky na několik měsíců macešsky osiřela. 

Také dnes byla štika zatím neúspěšná. Postávala s rozechvělými ploutvemi v ústí malého potůčku, když konečně spatřila kořist. Připlavala sem letošní štička kterou hlad donutil aby opustila své stanoviště pod potopenou pramicí. U potoku se také zastavila. Voda zde proudila a tak v ní tušila hrouzky a proudníky. Její veliká sestra se zatím připravila k útoku a vůbec ji nevadilo, že se kořistí má stát ryba stejného druhu.
Byla zdánlivě klidná, nepatrně se natočila směrem k malé štice. Zatím pohybovala jenom prsními ploutvemi které se střídavě chvěly. Ode dna byla téměř k nerozeznání, tak dokonale s ním její barva splývala. V její prospěch hrála i nezkušenost budoucí kořisti. Rychlost následného útoku byla překvapivá. Vyrazila jako ocelová pružina na nic netušící štíhle. To v leknutí prolétlo kolem zubatých čelistí a tento podvědomý obranný manévr ji zachránil před jistou smrtí. Velká štika se sice otočila v plné rychlosti a na krátký okamžik dokonce ucítila ve své tlamě trhavý pohyb když svírala zelenou ocasní ploutev štičky, to však bylo vše. Kořist ji unikla na hlubinu, cennou zkušenost bohatší.
Pan Holub, jenž postával nedaleko, si všiml mohutného víru jenž provázel zalovení. Nejdříve běžel, ale poslední metry šel již sehnutý a před malým potůčkem se opatrně narovnal. Dával pozor aby štiku nevyplašil. Hladina už byla opět klidná, ale pan Holub věděl že dravec nebude daleko. Nahodil třpytku do místa kde zahlédl štičí vír. Tušil že štika je stále někde na blízku a záběr čekal každým okamžikem. Kousek od toho největšího kamene ji poprvé opravdu zahlédl. Vynořila se od černého dna a její zlověstný stín doprovázel třpytku. K podezřelé návnadě však neměla důvěru. Avšak i pan Holub byl zkušeným a proto s klidem přitáhl onen lesklý kousek kovu ke břehu a znovu opatrně nahodil. Štika se chovala jako omámená, když plavala za třpytkou, rybář mírně zpomalil a pak začal rychle navíjet. Věřil že tento zbrklý útěk oné podivné věci štiku vydráždí k útoku. A jeho předpoklad se stal opravdu skutečností. Popadla třpytku těsně u kraje. Rybář okamžitě zasekl, avšak následná bolest propůjčila štice nečekanou sílu, se kterou strhávala chuchvalce vlasce z navijáku rychlostí blesku, dokud nedoplavala do středu řeky. Snažila se háčku zbavit ale byla chycena smolným způsobem. Tlamu měla sešitou, sotva mohla dýchat. Děsil ji ten pocit nemohoucnosti a bála se síly která ji začala neúprosně přitahovat ke břehu.
Napnutý silon  spojoval rybáře s jeho kořistí a ukazoval panu Holubovi kde se štika nalézá. Držela se podle jeho předpokladu stále z dna a popojížděla do stran. Pak se hladina prosincové řeky otevřela a štika předvedla svá známá salta. Snažila se při výskoku vytřepat háčky z tlamy, ale nepomohlo jí to. Jakmile dopadla do vody a klesla ke dnu, lovec poznal že je ryba se silami u konce. Přitáhl ji ke pod své nohy, bez přestávky navíjejíc, z brašny vytáhl podběrák a až poté štiku přizvedl opatrně k hladině. Sotva úlovek podebral, spěšně jej odnesl daleko od jejího rodného živlu. S třesoucíma se rukama vyndal štice malými kleštěmi háčky. Při této činnosti byl obezřetný a dával pozor na její ostré a zahnuté zuby. Už jednou se s nimi seznámil a dodnes má jako památku na toto setkání mezi prsty ruměnou jizvu. Štiku uložil do igelitové tašky a pospíchal domů, kde ji vypustil do plechové vany naplněnou po okraj podzimní dešti, však v letošní mírné zimě zatím nezamrzlou. Štika klesla do nejtmavějšího rohu a vlnící se hladina byla důkazem že cestu od řeky přečkala bez úhony.
Protože pan Holub čekal návštěvu, dnes měl přijet jeho syn Jiří s manželkou a dětmi aby společně oslavili příchod Nového roku, spěšně vstoupil do domu. Nejprve zatopil v ložnici, kde jinak vůbec nikdo nespal. Tuhle místnost, po smrti své hodné ženy, propůjčoval pouze návštěvám. Sám žil a spal výhradě v kuchyni. Když to začalo v kamnech praskat, starostlivě otřel prach a sundal krajkový přehoz. Pruhované peřiny byly studené, ale on doufal že do noci, než pod ně návštěva ulehne, se dostatečně prohřejí.
Ze skříně si vyndal oblek, nostalgicky přejel jeho lesklé klopy zlehounka rukou a odnesl jej do kuchyně, vyměnil ubrus na stole a umyl onu trochu nádobí od rána. Cítil že se jej zmocňuje příjemná nervozita z očekávané návštěvy. Z horní poličky bral a po otření stavěl na svátečně prostřený stůl broušené skleničky. Pak teprve došel pro červené víno co včera koupil v malém krámku v obci za mostem. Líbila se mu modro červená viněta s nápisem Rufino a slaměný košík ve kterém byla lahev zabalena. Těšil se že svého syna se snachou překvapí drahým vínem, ale jako zlatý hřeb večera si ponechal dopoledne ulovenou štiku. Uměl ji výborně připravit  tak aby byla voňavá a křupavoučká, dobře okořeněná, ale hlavně ji upeče v celku aby její zuby i po smrti budily respekt. Jirkovy děti budou zvědavé jak jí chytil a než ochutnají její maso nastane ten správný čas na rybářské vyprávění. Tyto drobné chvíle vzácného štěstí měl pan Holub totiž nejraději. 

Sotva se stačila ručička hodin přehoupnout před pětku, vstal ze židle. Za zásuvky stolu uchopil nůž a vyrazil na zahradu. Došel až k rybě, ale protože se citelně ochladilo, raději se vrátil pro kabát. Než se stačil obléct uslyšel ženský hlas volající jeho jméno. Došel k brance a v soumraku rozeznal paní pošťákovou Milušku. V dobré náladě ji vítal a zval na kávu, chlubil se úlovkem, ale ona jeho pozvání odmítla.
"To víte pane Holub za chvilku je silvestra a já nemám ještě nic doma hotovo. Nesu vám telegram, podle razítka je z města. Asi vám píše Jirka." pan Holub si od ní ve zlé předtuše převzal složenou obálku aniž by se rozloučil.
"Šťastný nový rok a hlavně zdravíčko". slyšel její volání než zavřel dveře domku.
"Vám taky, Miluško." zamumlal.
V kuchyni si sedl ke stolu a rozlepil obálku. Těch pár slov přečetl ve chvíli několikrát.
"Nemůžeme přijet. Hezký nový rok. Jirka s rodinou.
Zklamaně odložil telegram na stůl a smutek jej sevřel jako každého kdo se těší v obavě z přicházející noci na společnost lidí, ale na poslední chvíli zůstane sám. Ten pocit si dobře pamatoval. Takhle smutný byl když se sem vrátil od syna, který ho k sobě vzal po nečekaném úmrtí jeho ženy. V první dny odmítal její ztrátu přijmout a čekal že se vrátí tak nečekaně jako odešla. Bylo to těžké, převelice těžké a nyní se ona bolest ozvala ještě z větší silou, se kterou by jej jistě už dávno zahubila, kdyby neměl v srdci vášeň pro lov ryb. Měl štěstí že ho svojí přízní obdařila štěstěna, kmotřička všech rybářů. Obrovská vášeň a nyní i útěcha jenž jej provázela od prvních zklamání z prohraných soubojů dětských let až po zkušené, ale vražedně bezmocné stáří. Onen dlouhý čas zaplňovala a sotva trochu zapochyboval a poklesl k černým úvahám vždy mu v mysli přehrávala vzpomínky na povedené lovy. Řeka mu byla opět blíž než lidé za mostem ve vsi a právě v těch těžkých dnech a měsících se do ní zamiloval jako mladíček do dívčiny v modrém kloboučku na slámových vlasech co kdysi potkal pod březovým vývratem. Při toulkách kolem řeky směl poprvé uvidět její tajemství která ostatním bedlivě střežila. 

A jak pan Holub přemýšlel o jeho podivném vztahu k říční vládkyni, náhle si vzpomněl na uvězněnou štiku. Vyskočil od stolu, došel na zahradu a vaničku po odlití s námahou donesl do kuchyně. Štika na prudkém světle zneklidněla, ale dotek rybáře toužícího tak moc tento večer po přátelství, co právě ponořil své ruce po lokty do chladné vody, ji zbavil opatrnosti. Hladil její studený hřbet, dokonale tvarované boky a zjemna roztahoval ocasní ploutev zdobenou červenohnědým pruhováním.  Štika si nechala jeho lidské důvěrnosti líbit. Stála ve vaničce nehybně a jenom občas vypustila z úst malou stříbrnou bublinku. 

Až chlad, z dokořán otevřených dveří kuchyně, vrátil rybáře a jeho úlovek do smutné reality. Pan Holub vstal, odešel nejprve na zahradu a když se vrátil svíral za zády v ruce nůž, co si připravil k zabití štiky, s provinilým výrazem. Otevřel zbrkle šuplík s příbory a nůž tam zlobně vhodil. Aniž by se zdržoval vklouzl do kabátu  v studené chodbě si zavázal boty a poté se vrátil do kuchyně a nadzvedl vaničku. Polekaná ryba se snažila utéct a vyděšeně čeřila vodu jako by zapomněla na slib přátelství, který si ti dva před chvíli dali.

"Neboj se holka. Vrátím tě zpátky a ty mi slib že všem tam dole řekneš o našem štičím silvestru."
Rybář si původně myslel že vaničku donese až pod keř šípku. Ale síly jej zradili o mnoho dříve než si troufal přiznat. Proto sešel k hladině řeky nedaleko domku. Chvilku dýchal námahou než si vyhrnul rukávy a sáhl pro štiku.
"Ty už trefíš sama, viď? Ještě loni bych s tebou zašel až k tůni. Ale kdybys mě pozvala dál, skočil bych za tebou. Nikoho jinýho už stejnak na tomhle světě nemám. " zašeptal s bolestí zklamaných a položil rybu do ledové labské vody.
Štika se malinkou chvíli držela při hladině a pak se rybářovým očím ztratila.
Když vylil zbytek vody do trávy pod svýma nohama vydal se pomalu na cestu zpět, ale sotva se vydrápal na břeh nemohl uvěřit svým očím. Před tmavou siluetou domku, právě zastavil vůz jeho syna ze kterého vyběhly dvě dětské postavy. Rybářovo bolavé a staré srdce nečekaně naplnila láska, přelévala se přes jeho okraje a po chvilce se rozlila jeho tělem jako voda, jenž si v přívalu najde vždy zaházená a v čase zapomenutá koryta potůčků a potoků aby se spojila s mořem. 

 "Děkuji ti kouzelná rybko. Děkuji ti." breptal v slzách a se skloněnou hlavou, přemáhaje bolest únavy, rázně vykročil směrem ke svému domku.

Cvrček a Černá královna


V malém domečku uprostřed hlubokého akátového lesa ležel v postýlce nemocný chlapeček. Jeho smutný tatínek se nad něj sklonil a snažil se usmát i když věděl, že je dva čeká poslední společná noc, protože nad ránem si jeho hocha odvede Černá královna do svého království v lahvi od kompotu, odkud není cesta zpět.

 "Dnes ti budu vyprávět příběh o statečné mouše která se nebála pavouka. Já vím, že mouchy mají špatnou pověst, ale to jenom proto že o nich hloupě vypráví lidé kteří chovají doma v klecích pavouky na místo králíků. Tak přivři oči a pozorně poslouchej jak se to vše přihodilo." řekl ten tatínek a začal vyprávět.

 "V kouzelné zemi cvrčků bylo veselo. Cvrčkové nejprve přeladili struny u svých nástrojů. Cvrčkové jsou vynikající houslisté a celý den hrají na housličky, které nosí na nohou a mají ty nejlepší předpoklady stát se opravdovými umělci. Rozbitým oknem se ke cvrčkům protáhl jednoho dne ošklivý pavouk. Pavouci jsou zlí, protože nemají žádné kamarády jako každý, komu chybí srdce. Když se objevil, cvrčkové si mysleli, že k nim přišel protože rád poslouchá jejich houslové koncerty a tak mu hráli, když pletl sítě a stavěl si domeček ve kterém bydlel. Sotva přehradil okno pavučinou, ulovil prvního cvrčka a doma si jej bez slitování upekl. A ostatní, nic netušící, cvrčkové se dívali každý nový den za dalším z členů jejich orchestru, jak mizí v pavoučím domě. Ale pavouka se nebáli protože jim snadno namluvil, že skrz jeho síť vede cesta do koncertního sálu v lahvi od kompotu, kde se konají ty největší a nejdůležitější koncerty na počest Černé královny. A tak je všechny pochytal a zahubil, až už zbýval jenom jeden malý cvrček, který moc smutnil za končícím létem. A právě tehdy se poprvé objevila malá holčička s mušími křídly, jejíž dobrodružné příběhy již brzo budou znát děti na celém světě.

 "Proč jsi tak smutný, housličko?" zeptala se.

 "Že je léto krátké a já nebudu moci koncertovat v sále kompotové lahve. Svět je tolik nespravedlivý."odpověděl ji cvrček.

 "Přece víš že cesta do sálu vede skrz pavučinu toho ošklivého pavouka. A nikdo z tvých kamarádů se odtamtud nevrátil zpátky."připomenula mu moucha. 

"Nemohou se vrátit, protože koncertují ve velkých městech. Pavouk to říkal." vysvětloval ji důvěřivý cvrček.

 "Měl bys sis pospíšit cvrčku jestli chceš vystoupit ve skleněném sále, slunce už brzo ztratí svojí sílu a přijde mráz. A nikdo tě neuslyší hrát." lákal cvrčka ošklivý pavouk.

 "Pavouk tě oklamal. Všechny tvé bratříčky a sestřičky zahubil." varovala cvrčka moucha. 

"Cvrčku nevěř té hloupé mouše a raději se připrav. Zahraješ na koncertě, který se koná právě dnes na počest uplynulého léta. Pospěš, sál je už plný lidí."nepřestával lákat cvrčka pavouk.

 "Opravdu?" zasnil se v představě cvrček.

 "Pojď za mnou, znám malou skulinku a tou se protáhneš."pokoušel cvrčka hladový pavouk.

 " Pavouku, ty jsi ale zlý. Copak nevíš že falešná naděje spálí každého jako oheň? Jeho propusť a vezmi si raději mě. Já se za něj obětuji." 

 "Moucho, jsi hloupější než jsem si myslel. Copak ty opravdu umřeš aby jeden bezvýznamný cvrček mohl zahrát na housle v lahvi od kompotu ? Víš jaká Černá královna je. Ani ho nebude poslouchat a brzo ho zašlápne. Opravdu to uděláš?" 

"Každý kdo se narodí, by si měl za život splnit alespoň jedno své velké přání."odpověděla mu moucha.

 "Tak račte pane cvrček." pavouk se groteskně před cvrčkem uklonil. 

"Myslíš že bych měl jít? Mám trochu strach, že koncert pokazím." obrátil se se svými obavami cvrček na mouchu.

 "Až jim zahraješ budou o tobě všichni mluvit a některý z nich tě vezme do míst, kde stále svítí sluníčko a nikdy nemrzne." po jejich slovech se cvrček šťastně usmál a vydal k pavoukovi. 

"Vidíš tu skulinu ve víčku? Tam se vejdeš a budeš přímo v lahvi. Ale hraj rychle, než tě stačí rozmáčknou. To ona nás téměř vyhubila, protože pro její svět nejsme důležití." pavouk, sotva cvrček zmizel ve skulině, křikl na mouchu.

 "A ty moucho pojď a splň svůj slib. Už mám veliký hlad."

 "Ale nejprve bych chtěla slyšet jak cvrček zahraje. Prosím tě pavouku."odpověděla moucha. 

"Když budeš hodně ticho pak uslyšíš jak cvrček koncertuje."odpověděl ji pavouk. Mezitím se cvrček protáhl škvírkou ve víčku lahve a stanul na jejím kraji. Byla plná smutných dětí kterým Černá královna vzala maminky a tatínky. Reflektor právě přivítal starého klauna s červeným nosem, který měl děti rozveselit, ale cvrček byl rychlejší. Uklonil se a začal hrát na housličky, tak, jak to umí jenom cvrčkové. Děti oněměly překvapením. Černá královna jim přece říkala, že všichni broučci a motýlci byli napíchání špendlíky na školní nástěnky. Svět kompotové lahve, ve kterém se holčičky mohly kamarádit jenom se studenými porcelánovými pannami a kluci s němými kovovými vojáčky, se naplnil veselou melodií.

 První se postavila Černá královna s korunou na hlavě a řekla.

 "To je krása. Kdo ví jak se jmenuje ten brouček?" důležití rádcové sice věděli jak hluboká je kaluž pod lahví, ale jméno broučka s housličkami neznali a proto mlčeli. 

"Styďte se. " napomenula je královna a rádcové se hlasitě zastyděli.

 "Pavouku, dovol mi abych já cvrčka královně představila. Slibuji, že se vrátím." přemlouvala moucha pavouka.

 "Ale dáš mi jedno křídlo, abych měl jistotu že daleko neuletíš. " a ta statečná moucha neuronila ani jednu slzu i když ji to moc bolelo. Už za chvíli usedla Černé královně na rameno kam doletěla s jedním křídlem.

 "To je přece cvrček,výsosti." zašeptala.

 "Správně. Správně. Cvrček. Jak jsem jenom mohla zapomenout. Je to snad tím že jsem špatná královna?" 

"Jste Černá královna a máte tolik starostí s věčným koloběhem života a smrti v lahvi od kompotu." uklidňovala ji moucha.

 "Pojď ke mně cvrčku." přikázala Černá královna.

 "Děkuji ti moucho za vše co jsi pro mě udělala. Ale co se ti to stalo?" podivil se cvrček při loučení sotva si všiml, že mouše chybí jedno křídlo.

 "Škvíra ve víčku, kterou jsi se protáhl, byla pro mě trochu úzká." vymyslela si moucha.

 "Jak se jmenuješ?" zeptal se po chvilce překvapený cvrček.

 "Nemám jméno, jsem jenom moucha." odpověděla skromně.

 "Ale musíš mít jméno, abychom tě, já a děti, kterým o tvé odvaze budu vyprávět, mohli snadno najít mezi ostatními mouchami. Víš co? Budeš se jmenovat Flyn. A nebo ještě lépe, super moucha Flyn." vykřikl vesele cvrček.

 "Ale tak se přece jmenovalo naše štěně." připomněl tatínkovi překvapeně ten nemocný chlapec ležící v postýlce a poslouchající vyprávění.

 "Ale to štěně bylo přece statečné jako moucha z mého příběhu. Ty už jsi zapomněl jak zvítězilo nad smetákem v kuchyni, nebo sněhulákem na zahradě?" připomněl hochovi tatínek a s malinkým úsměvem pokračoval ve vyprávění.

 "Nařizuji abychom se opět starali o cvrčky. Jsou pro nás důležití."přikázala královna svému rádci a ten nový důležitý zákon uložil k ostatním. Pak se královna sehnula a vzala cvrčka do dlaně aby jej nechala bydlel, do času jeho smrti, v lahvi od kompotu.

 "Tatínku škoda, že se nedozvím jak ten příběh dopadne." zašeptal chlapec náhle do toho krásného vyprávění, protože Černá královna už mu byla nablízku.

 "Ale ty teď nesmíš umřít. Protože další pokračování je už jenom na tobě. A příběh dopadne přesně tak jak budeš ty sám statečný. Jsi za Flyna a životy obyvatel celého černého království od teď zodpovědný." pošeptal mu tajemně otec.

 "Opravdu tak jak budu já statečný? " chlapec ani na chvilku nepochyboval o slovech která od tatínka slyšel.

 "Myslím, že jste se právě stali s Flynem navždy přátelé." pokýval ještě tajemněji hlavou tatínek.

 "Flyn a já? Kdybych prohrál, tak se stane že ten pavouk i Flyna zahubí?"

 "Přesně tak to bude. Pokud chceš Flyna zachránit musíš vyprávět na místo mě." řekl tatínek.

 "Ale tatínku přece víš že nemohu vyprávět za tebe. Jsem tolik nemocen." připomněl mu smutně chlapec. 

"Pak je s Flynem a malým cvrčkem nadobro konec." posteskl si tatínek. 

A stalo se pak, že ten nemocný chlapec se opravdu posadil v postýlce a pokračoval ve vyprávění namísto svého tatínka. 

"Moucho, tak pospěš už mám hlad." volal na Flyna pavouk. "Pavouku, já ti musím říct že nemám chuť se stát tvojí večeří. Jestli mě chceš sníst, musíš se mnou utkat v boji." "Otravná moucho, kdo to kdy slyšel, aby se mouchy nebály pavouků." 

"Ostatní mouchy se tě asi bojí, ale já nejsem obyčejná moucha. Jmenuji se super moucha Flyn". 

A pavouk, když se protahoval škvírou ve víčku aby mohl Flyna sežrat, v ní uvízl protože byl tlustý jak se krmil cvrčky, které oklamal.

 "Pomoz mi moucho, nemohu se pohnout." volal.

 "Pomohu ti, ale musíš mi slíbit, že se nestaneš mým kamarádem a nebudeš mi vděčný že jsem ti zachránila život."

 "Ale proč to vyžaduješ?" podivil se pavouk.

 "Protože jsem jediná moucha světa, které kdy dalo lidské dítě jméno. Proto musím svojí odvahou dávat příklad všem, co opustila naděje a nějaký jiný pavouk je chce zabalit do sítě, jako ty mě."

 "Dobrá, až mi pomůžeš, můžeme se utkat v boji." sípal rozlobeně a namáhavě pavouk. 

"Určitě se tak stane, ale dnes ne. Protože by mé vítězství nebylo statečné ale zbabělé, když nemůžeš bojovat." Náhle tatínek přerušil chlapcovo vyprávění.

 "Škoda že lidé nemohou žít v pohádkách. Považ chlapče jaké je štěstí být dítětem a jaké neštěstí stát se dospělým."

 "Tak to není. Lidé sami nechtějí. Podívej se." vykřikl chlapec a opatrně zvedl ruku do výše tatínkových očí.

 "Nic nevidím." přiznal zklamaně jeho tatínek. 

"To je přece Flyn. Statečná moucha z tvého vyprávění. Ty jí opravdu nevidíš?" podivil se hoch. 

Ale tatínek nemohl spatřit Flyna, který si na dlani překvapeného chlapce sušil své jediné křídlo.To protože byl dospělý a už dávno přestal věřit pohádkám. Proto se žádní velcí nikdy nedozví, že Flyn je krásná holčička s muším křídlem na zádech a s dlouhými černými vlásky, které ji sahají až do očí. A také se dospělí nikdy nedozví že ve světě pohádek se stávají i zdánlivě nemožné věci snadno skutečností.

 "Flyne, zůstaneš tu se mnou? " zašeptal chlapec a zapomněl na bolest, kterou mu přinášelo rychlé dýchaní.

 "Protože jestli odletíš, bude mi bez tebe moc smutno." dodal a rozplakal se.

 "Ale ty už nebudeš nikdy sám. Skuteční přátelé mají společné srdce a proto jsou navždy spolu i když je dělí moře a kontinenty. Protože vzdálenost měřena lidskými kroky kreslí pouze čáry na mapách, nikoliv v srdcích, kam vzpomínka letí sotva několik vteřin."odpověděl Flyn.

 "A co když sevřu ruku a nepustím tě?" zašeptal smutně hoch.

 "Tak již nebude více na tomto světě naděje." 

 Chlapec po těch slovech otevřel pomalinku svojí dlaň a veliká slza mu stékala po tváři červené námahou, která provázela každé jeho nadechnutí. 

"Flyne, mám tě rád. " vykřikl malou chvilku před tím, než se Flyn navždy ztratil jeho očím. 

"Tatínku ty pláčeš?" obrátil se překvapený chlapec na svého otce.

 "To jsou slzy radosti nad tím, že jsi tak statečný." užaslý tatínek objal svého synka.

 "Jako Flyn?"zeptal se chlapec a prudce se nadechl.

 "Tatínku už mě nic nebolí."vykřikl radostně.

 "Jako Flyn."zašeptal tatínek v chlapcově objetí.

 A tatínek už nebyl víc smutný, protože se jeho chlapeček svojí odvahou uzdravil. Ti dva se chytili za ruce a tancovali až do rána. A tatínek k tomu zpíval.

 "Statečná moucha, přeprala pavouka, Statečná moucha přeprala pavouka. Jmenovala se Flyn. Statečná moucha přeprala pavouka, Statečná moucha přeprala pavouka. Jmenovala se Flyn". 

Ale co Černá královna? Tak ta se tentokrát vrátila do svého království v kompotové lahvi sama.