Košík
0
0,00 Kč
1 recenze
Básně Jindřišky Tischerové, narozené v r. 1945 v Sedlici, mají v sobě něco přízračného. Nutí nás představit si krajkářku, pohrouženou do svého světa paliček, soustředěnou na obrazec, který vytváří. Každá báseň připomíná svými verši bezpočet obrazů a spojení, které můžeme spatřit jen v jemném předivu krajek, které nás donekonečna vábí svou bělostnou čistotou. Hlavním rysem poezie JT je především příroda, ve které dominují stromy. Najdeme ale i bezpočet přirovnání "nejelegantnější malíř je příroda.../... a zázrak je tu zas / pramen krásy/ ... nemusíš nic opravit / nepřemožitelná příroda. (Ilustrátor). Hezké metafory například v básni Obrazy bez rámu. " Zima mě předběhla, na stromech rozvěsila krajky, / kolik jen sukní má". V Tíze podzimu zase oceníme představivost: "...léto se schovalo / do opadaných listů". Báseň Vůně jehličí, ale i některé jiné, jsou poznamenány automatizovaným stylem textu, na dramatičnosti okamžiku jim ubírá zbytečné střídání minulého a přítomného času. V básni První svítání chce autorka splynout s přírodou a stát se její součástí. Svůj postoj k přírodě a životu jako celku autorka představuje v básni Co si přát. "Přeji všem lásku člověka, / který závist zapomněl... / který hlídá čistou vodu v řece... / který se nevzdává snů.../ ...který rozdal svou lásku druhým." Závěrečná báseň Co všechno nevím je vlastně autorčiným vyznáním: "...jsem dubem, / na němž si brousí zuby / pravost bytí!"
Autorčino splývání s přírodou není laciné, příroda znamená nejen krásu a barvitost, ale i opravdovost a pevnost. Fascinace přírodou a především stromy působí přirozeně. Důležitá je autenticita autorčina projevu, básně nejsou v žádném ohledu strojené, nesnaží se uměle o nějaké ozvláštnění, nenajdeme také žádné vulgarismy a i volba volného verše umožňuje upřímnou zpověď autorky.
Alena Svozilová