Kdo jsem?

Přelévám oceány, vědro nemám. Bez koštěte listí zametám. Jsem statečný když zápasím s draky, jsem nezbedný když holkám cuchám vlasy. Kdo jsem?

Hodnocení Petra Doležala

O ZANEDBÁVANÝCH PASTELKÁCH

Byl jednou jeden svět. Svět, to je úplně všechno co kdy bylo, no co je vlastně na světě. Na světě je opravdu moc věcí. Například zvířata, lidi, rostliny, a možná i pár mimozemšťanu. A tahle všechna havěť musí někde žít, a tak je tu vesmír. Různé planetky a planety. My budeme mluvit o chlapečkovy Jonáškovi který bydlí v České Republice na planetě zemi. Jonáš je úplně běžný šestiletý chlapeček, který miluje policajty a zombíky. Za chvíli měl jít do školy a tahle představa se mu vůbec nezamlouvala. Maminka z toho byla celá nesvá a tatínek si stěžoval že musí platit za novou aktovku. Navrhl jestli by nestačila aktovka po sestře Nelince, která šla už do 3. třídy. Maminka ale prohlásila ,, vždyť ta aktovka je růžová ! a vůbec trochu provětrat kapsy neuškodí." A tak bylo rozhodnuto. V pátek se šlo na velký nákup. Maminka si udělala seznam co nakoupit :

1 krát aktovka

1 krát penál

1 krát nové pastelky

2 krát pero

1 krát syrečky ( pro tátu)

První na seznamu byla aktovka, a tak vyšli v nákupáku schody do třetího patra, kde našli papírnictví. Jonášovi ihned padla do oka aktovka s monstrem a tak dlouho škemral, prosil až se nakonec začal vztekat a rodiče uprosil. Jako druhou položkou byl penál. Táta vnutil rodině do košíku ten nejlevnější. Zatímco tatínek zářil štěstím, máma si myslela své. Dokoupily i vše ostatní a obtěžkáni nákladem spěchaly domů( nutno podotknouti že syrečky si musel nést tatínek sám).

Po pár dnech Jonáš nastoupil do školy. Škola ale začala být úmornou, a to né pro Jonáška ale pro jeho pastelky. Kluk si totiž pastelky neořezával. Takový týden to bylo pastelkám fuk, ale po tři a dvaceti dnech už to přestávala být legrace. Červená je prý úplně vykreslená, Žlutá má zlomenou tuhu a co teprve modrá, ta prý už neslyší. Co se totiž stane když své pastelky neořezáte ??? No, to je jednoduché. Zkrátka začnou chřadnout. A na takovou pastelku je pak velmi smutný pohled. Když už byly pastelky tak tupé že by nenakreslily ani ťuk. Rozhodlo se pravítko a lepidlo že začnou stávkovat. Hned další den měl Jonáš výtvarku. Právě si slepoval draka když šáhne po lepidlu a ono nic. Šáhne po něm ještě jednou a co se stane? , no zase nic. Lepidlo jako kdyby k stolu přikované bylo. ,, Nevadí" řekne si chlapeček Jonáš v duchu ,, Udělám si domácí úkol z geometrie". Vezme si na pomoc pravítko a chviličku rýsuje. Myslím že nechcete vědět jak jeho práce dopadla. I když asi vám to tedy řeknu. Přímky vypadaly jako jedno velké klubíčko čárek, koleček, hvězdiček a ještě mnoha dalších tvarů.

Když tu muchlanici uviděla paní učitelka Veselá, okamžitě z ní všechna veselost opadla. ,, Co to má znamenat Jonáši ! Když jsem učila tvou ségru Nelu pracovala o moc lépe. Dnes vůbec neprospíváš, úkol za pět a nepracování při hodině k tomu. Jsi adept na poznámku ´´ A taky že mu jedna poznámka v notýsku skončila. Hned jak přišla máma z práce, vyzvedla Jonáše a začala se vyptávat jak se dneska mněl ve škole. Jonáš napřed předstíral že je vše v pořádku, tato grimasa mu ale nevydržela věčně. ,, No co to je´´ ptala se sama sebe maminka. A když dostala od Jonáška vysvětlení bez hlavy a paty,

rozlítila se více než býk při býčích zápasech. Jen náhodně zavítaly její oči do penálu na tupé pastelky a jak byla v ráži donutila chlapečka vše ořezat. Od té doby si Jonáš raději vše ořeže.

Hodnocení Petra Doležala

Anička je talentovaná dívka a jistě všem ve svém okolí dělá jenom a jenom radost. Její soutěžní příspěvek zapůsobil v naší redakci jako sluneční paprsek z letošního, trochu, skoupého listopadového nebe. Její  psaní překypuje nápady, děj  uhání  " stále z kopečka dolů" až čtenáři lehký letní vánek kouzlí na tváři úsměv. Trochu mě však mate dospělácká realita při nakupování, ale pevně věřím že se jedná o pouhý dramatický autorčin záměr.

Barbora, 15 let

STARÝ SAXOFON

Vylezla jsem po žebříko-schodech nahoru na půdu. Měla jsem odtud sundat nějaké krabice s Vánočními ozdobami. Nikde jsem je neviděla a tak jsem udělala pár kroků dál do tmavého rohu. Když v tom jsem o něco zakopla. Natáhla jsem se jak široká tak dlouhá na dřevěnou podlahu a zvířený prach mi vletěl po pusy. Rozkašlala jsem se a chtělo se mi nadávat na tu tak nešikovně postavenou krabici. Ale když jsem se otočila, okamžitě jsem poznala krabici o kterou jsem zakopla a věděla jsem i co se v ní nachází. Byl to můj starý saxofon.

Byla jsem konečně sama. Proti mně na si na posteli hověl saxofon a jakoby se mi svými klapkami vysmíval. Už dlouho jsem nehrála a on si asi myslí, že jsem to vzdala. Dlouho nemytým oknem do pokoje proniknou sluneční paprsky a zlatý nástroj po mě vrhne jakoby vyzývavý odlesk. Ano. Znovu to zkusím.

Nadechnu se a všechen vzduch z plic pošlu přímo do kusu plechu visícího na mi na krku. Skoro jsem zapomněla jaký je to pocit. Teď se všechno vrací. Prsty samy od sebe tančí po klapkách a z nástroje se line překrásný plný tón. Rozeznívá mi celé tělo. Brní celé ruce od loktů po konečky prstů a ještě že sedím, protože mám místo kolen želé. Zavřu oči a zaposlouchám se. Je mi skoro smutno když musím přerušit tón abych se nadechla. Ale hned hraju dál. Ani si neuvědomím kolik čas za dobu co jsem hrála uplynulo. Něco si v tu chvíli uvědomím. Už to nesmím vzdát

Hodnocení Petra Doležala

Barbora stojí na prahu dětství a s obavou vstupuje do světa dospělých. Saxofon představuje v téhle povídce vzpomínky na krásný a bezstarostný čas, jehož hodnotu můžeme docenit pouze  s odstupem času bez možnosti návratu. A nebo nám skutečně popisuje svůj reálný zážitek? Myslím si osobně, že první možnost je blíže realitě. Povídka je smutná ( úměra je v rovině s pocitem autorky) a působí na mě opravdově bez dějových příkras a laciných metafor. I když je krátká, dotýká se velmi rozsáhle palčivého, dívčího problému.

Linka 258

Alexandra 16 let.

Bylo pondělní ráno. Na autobusové zastávce se shromažďovali usínající lidé s předraženou kávou a snídaní v podobě sladkého pečiva v ruce. Každý měl něco na práci - někdo telefonoval, jiní využívali svůj mobilní přístroj k odreagování ve formě her, poslouchání hudby. S ubíhajícím časem přicházelo více cestujících, zastávka se hemžila pestrobarevnými šaty i formálními mužskými černými obleky. Na sto honů se rozléhal pocit únavy, neštěstí, podráždění. Každý si přál, aby byl už pátek, aby skončila tato ranní muka. Konečně přijel autobus s číslem 258. Je to linka spojující jednu část města s druhou, často velmi vytížená. Pasažéři se shlukovali do fronty a začali nastupovat do vozu.
"Počkejte, prosím! Pane řidiči, počkejte na mě!" zavolal mladší muž s kufříkem v ruce sprintující přes ulici.
Řidič byl ochotný a pár vteřin počkal. Muž zadýchaně vkročil do dveří a přes okýnko poděkoval autobusákovi. Nebojácně kličkoval mezi ostatními a zabral si poslední volné sedadlo.
"Podívejte, co jste udělal!!" zakřičel jeden ze stojících cestujících celý politý kávou, "Váš kufřík do mě strčil. To si zaplatíte!" rozzuřil se a chtěl se na něj vrhnout.
"Ale no tak, pánové, neplačme nad rozlitou kávou...určitě se to dá nějak vyřešit," vložila se do začínající rvačky vkusně oblečená dáma.
"Paninko, tohle vůbec není váš problém. My si to tady s výtržníkem vyřešíme sami," odstrčil ji a chytl opozdilce za límec.
V autobusu zhoustla atmosféra, cítili to i ti se sluchátky v uších.
"Biolová. Příští zastávka - Páteční," ohlásil reproduktor a do vozu vstoupila žena s kočárkem. Politý muž nechtěl dělat scénu před dítětem, ale neodpustil si to gesto a ukázal prostředníček.
Lidé se opět trochu uklidnili a čekali na další zastávku. Pár jich vystoupilo, několik zase přistoupilo, až jich tam zbylo šest. Opět se vracela stejná ospalá nálada. Dokud se neozval druhý nečekaný výkřik.
"Pomoc, pomozte mi někdo! Mám dýku v hrudi!" ozvalo se z konce autobusu.
Muž, asi šedesát let, se skácel k zemi. Krev stékala po jeho bílém saku. Cestující nevěděli, jak mají reagovat, a tak nastalo vteřinové ticho. Potom se už sbíhala první pomoc, někdo volal na řidiče, ať zastaví, jiní vytáčeli záchranku. A někdo jenom seděl a přihlížel.
Byla tu vražda.

Alexej
Každý den začínám návštěvou v pekařství vedle svého domu. Bydlím sám už poměrně dlouho, ale nemám potřebu se ženit, hravě si vystačím se svými přáteli. Za týden mi bude čtyřicet. Pokaždé, když se podívám do kalendáře, nasadím znechucený výraz a odměním se nějakou dobrotou, pochválím sám sebe, jak dlouho už to na světě zvládám.
Ani dnešní pondělní ráno nebylo neobvyklé. Pracuji v továrně na výrobu železných tyčí a potrubí, což je mimochodem to nejnudnější zaměstnání vůbec. Ranní vstávání mi nevadí, právě naopak - v pekařství mají nejčerstvější koblížky jen v pondělí hned po otevření. Cukrářka se na mě usmívala, už chystala moji pravidelnou objednávku. Cestou na autobusovou zastávku jsem stihnul sníst prakticky celou snídani, a tak jsem se rozhodl zkrátit si čekání posloucháním písniček na MP3 přehrávači. Vůz zanedlouho přijel a já jsem se bez starostí nasoukal dovnitř. Sedl jsem si na samý konec, aby mě nikdo nerušil, lidí jsem se odmala stranil. Nedával jsem pozor, co se kolem děje, vplul jsem do svého imaginárního světa. Myslím, že se tam strhla nějaká rvačka. Naproti mně stál starší muž, vypadal, že se sotva drží na nohou. Najednou jsem ho uviděl ležet na zemi s kaluží krve na hrudi. Propásl jsem něco?! Zůstal jsem poslušně sedět a díval jsem se, jak přibíhá ke zraněnému krásná žena. Snažila se ho probudit, volala na ostatní, ať něco dělají. Všichni se zapojili do práce. Jen já jsem seděl.
"Pane, pojďte sem! Okamžitě! Ten muž umírá!" zakřičela na mě.
Nic jsem neudělal, jen jsem odvrátil zrak. Nesnesl jsem pohled na krev. Nikoho jsem nepodezíral, nevypadalo to jako vražda. Ale někdo jiný měl zřejmě opačný názor.
"Hej, ty, tys ho zabil, že jo? To je jasný, sedí tady jako tvrdý y a je k němu celou dobu nejblíž. Zavolejte někdo policii!" začal mě osočovat rozzuřený muž s vylitou tekutinou na košili.
Nenechal jsem se ovšem zastrašit, věděl jsem, že jsem nic neudělal. Přeci se znám, ne? Pomalu jsem ho ale začínal chápat. V malém autobuse, kde bylo všechno vidět, se objevila mrtvola. Vrah je tu někde mezi námi. Strach dokáže s lidmi hodně. Věci se mění, stejně jako pohled na věc. A tak jsem se ani nedivil, když politý muž vytáhl mrtvému nůž z hrudi a namířil ho na mě.

Klaudie
Už zamlada jsem se dobře vdala. Beru to jako svůj největší životní úspěch. Když jsem před deseti lety ovdověla, po svém úžasném manželovi jsem zdědila spoustu pozemků, firem a peněz. Od té doby tedy nepracuji a rozhodně ani nehodlám začít. Přestože mi už táhne k padesátce, muži se za mnou otáčí jako za třicátnicí. Nejraději však trávím svůj čas se svou mladší sestrou.
Za tou jsem měla namířeno i dnes. Řekla jsem si, proč nezkusit jet hromadnou dopravou. Na zastávku jsem přišla jako jedna z prvních, měla jsem ve zvyku chodit na čas. Za chvíli přijel ušmudlaný a zadýchaný vůz nazývající se autobus. Nechtělo se mi tam nastoupit, ale řekla jsem si, že to bude takový můj zážitek z pozice nižší vrstvy. Celou cestu jsem měla v srdci adrenalin, věděla jsem, že se něco stane. A osud mě nenechal dlouho čekat. Nejprve se strhl boj o rozlitou kávu - musela jsem uznat, že ta košile, na které nápoj skončil, nebyla vůbec ošklivá a určitě také něco stála. Oběť okamžitě vybuchla, věděla jsem, že musím zasáhnout, jakožto královna, která se jde jednou za čas podívat na své poddané.
"Ale no tak, pánové, neplačme nad rozlitou kávou...určitě se to dá nějak vyřešit."
Čekala jsem nějakou obdivnou reakci, že jsem se usnesla k takovémuto zákroku, ale muž mě jen odstrčil a řekl, že se do toho nemám plést. Byla jsem ponížena! Já! Královna! Ale nenechala jsem se zastrašit. Zanedlouho se totiž naskytla další příležitost ukázat svoji obětavost. Někdo zabodl nůž do jednoho z pasažérů. A to dost nápadně. Pečlivě jsem sledovala všechny kolem sebe. Chtěla jsem být první, která se ho ujme. A taky se stalo. Poslala jsem ostatní, ať zavolají pomoc, zatímco já jsem mrtvého naoko zachraňovala. Dýchala jsem nahlas, jako by to vypadalo, že se ho všemi silami snažím oživit, neodpustila jsem si ani pár slz. Místo toho jsem ale zkoumala podezřelé. Sledovala jsem je celou cestu, v hloubi duše jsem si nemyslela, že ho někdo zabil. Ale přesto je mrtvý, takže jsem jako první zaútočila na muže sedícího v rohu, nezajímajícího se o svět.
"Pane, pojďte sem! Okamžitě! Ten muž umírá!"
Ale nic to s ním neudělalo. Naopak, vyburcovalo to pana "kávového", aby se ke mně připojil a také ho začal označovat za nejpravděpodobnějšího vraha. To se mi ale vlastně nelíbilo, a tak jsem raději zaútočila na něj.
"A co vy? Staráte se jen o svou kávu, přitom to mohl být jen maskovací trik, abychom vás nepodezírali z vraždy!" vrátila jsem mu jeho předešlé chování.
"A proč bych to asi dělal?! Kdybych chtěl zabít, snažil bych se být nenápadný, ne? Přesně tak jako vy! Jako první se k němu vrhnete, samá dobrota, ale možná jste ho probodla a potom předvedla scénu!"
"No dovolte, jsem tady jediná, která něco dělá. Proč vlastně řidič ještě nezastavil? Máme tu vraždu!"
Věděla jsem, že tohle bylo naposledy, co jsem jela městskou hromadnou dopravou.

Gustav
Jsem opozdilec. Od vždycky. Celá moje rodina je pozdními příchody proslavená, časy srazů nám raději říkají hodinu dopředu, abychom přišli tak akorát na ten reálný. Ví to o mně i řidič autobusu 258. Touto linkou jezdím každý den do práce, jsem herec v malém divadle. Většinou s sebou ráno nosím starodávný kufřík s kostýmy a drobnými rekvizitami. Někdo si možná myslí, že jsem šašek, ale autobusák, kterému osobně říkám Dvě stě padesát osmička, mi rozumí a není den, kdy by na mě nepočkal.
I toto pondělí jsem jako poslední vběhl do zavírajících se dveří autobusu a přes okýnko pozdravil přítele. Nenávidím jízdu ve stoje, a i tentokrát jsem měl štěstí a našel si sedadlo. Najednou se ke mně přiřítil pán s rozlitou kávou na košili.
"Podívejte, co jste udělal!!! Váš kufřík do mě strčil. To si zaplatíte!" začal na mě křičet, přestože jsem stoprocentně věděl, že jsem se ho ani nedotkl.
Třásl jsem se z toho napadení i po zbytek cesty, nikdo mě ještě za límec tak prudce nevzal. Potom se spustila lavina výkřiků. Někdo vraždil. V takových situacích většinou hrdinové v dobrodružných příbězích řeší okamžitě, jasně, správně. Ale já jsem zmatkář a to poslední, na co jsem myslel, byla něčí záchrana. Byl jsem rád, že jsem se okamžitě vytratil k řidiči a přes okýnko na něj volal, co se stalo. Musím přiznat, že jsem měl slzy na krajíčku, upřímně jsem se bál. Bál jsem se o svoje zdraví. Věděl jsem, že je vrah někde mezi námi, že může zaútočit znovu. Nechtěl jsem mít se skupinkou shlukující se u mrtvoly nic společného, a tak jsem zalezl do řidičské kabinky a zadýchaně všechno vyprávěl Dvě stě padesát osmičce. Potil jsem se a omdlíval. Nechtěně jsem začal na řidiče padat. On ztrácel kontrolu nad volantem a tím pádem nad celým vozem, který se najednou kýval ze strany na stranu.
"Pane řidiči, dělejte něco!" vklouzla do kabinky starší krásná dáma.
"Proboha, vždyť nás zabijete, člověče, vzpamatujte se!" vtrhl do dveří také muž, se kterým jsem měl spor, a snažil se mě odlepit od řidiče.
"To je ono...vy jste ten vrah! Nejdřív jste zabil jednoho, strhl na něj pozornost a teď se snažíte zabít celý autobus! Tohle vám ale neprojde!" uslyšel jsem vztek té dámy a následovala prudká facka.
"Milá dámo, to je poprvé, co s vámi souhlasím," poplácal ji po zádech můj nepřítel s nožem v ruce a také mi vrazil.
Tekla mi krev z nosu, svalil jsem se na zem a hodlal jsem tam zůstat až do konce toho všeho. Byl jsem si stoprocentně jistý, že on byl ten vrah. Pro jistotu jsem znovu upadl do bezvědomí.

Robert
Jsem sobecký. Vím to o sobě a už dávno jsem se s tím rozhodl žít, bez ohledu na to, jak moc ublížím ostatním. Jsem ten dokonalý muž, kterého potkáte v limuzíně se šampaňským v ruce, na svém účtu mu denně přibývají milióny. Tedy...ještě takový nejsem. Ale budu. Už rok buduji firmu na výrobu sportovního oblečení a daří se mi velmi dobře. Sice zatím nejezdím limuzínou, ale můžu si dovolit přijít do hromadné dopravy v nádherné bílé košili s černou taštičkou přes rameno a vypadat jako pravý businessman. Vždycky jsem se chtěl přiblížit těm americkým hercům, co nastupují v devět hodin ráno do přeplněného metra v New Yorku s přeslazeným nápojem ze Starbucksu. Káva od Vietnamce z podchodu pod dálnicí bude muset zatím stačit. Jsem chytrý a pohledný, taky mladý a svobodný. Vím, že mám před sebou velkou budoucnost. Musím jen vydržet ještě pár měsíců, prosadit svou firmu ve světě a přestěhovat se do Ameriky. Hračka.
Přišel jsem na zastávku plný naděje a energie, vstříc novému dni. Nejspíš jsem přesto, co jsem cítil uvnitř, působil rozespale a podrážděně. Jsem podrážděný stále, to připouštím. Zrovna mi ještě ke všemu volal kolega s nějakým marketingovým problémem. Potřeboval jsem být v práci včas, a tak jsem se do autobusu rychle snažil nasoukat. Už, už se vůz rozjížděl, když vtom se z ulice řídil šašek s kufříčkem a potem na čele. Moji pozornost ale zaujala dáma sedící vedle mě, měla na sobě překrásné zelené šaty a výraznou červenou rtěnku na rtech. Chtěl jsem se před ní předvést, a tak jsem na sebe vylil sladkou kávu. Jako viníka jsem označil onoho břídila s kufříkem a vzal jsem ho za límec. Čekal jsem, co udělá. Svým klidným a svůdným hlasem mě donutila muže pustit. Měl jsem, co jsem chtěl - její pozornost. Jak sobecké.
"Pomoc, pomozte mi někdo!"
Všechno se událo moc rychle najednou. Byl jsem příliš šťastný na to, abych byl první, který se k raněnému vrhne - ta žena mi sebrala pozici vůdce. Chvíli jsem jenom stál a díval se na ni, co udělá. Nejprve začala křičet na podivína sedícího v rohu autobusu. Potřebovala pomoct, chtěl jsem být na její straně. Mezitím, co se snažila přimět muže se sluchátky něco udělat, já jsem vytáhl nůž z těla mrtvoly a namířil s ním na něj. Nevyvedlo ho to z míry, což mě nejen velmi překvapilo, ale zároveň znejistilo. Nebyl jsem připravený na útok z její strany.
"A co vy? Staráte se jen o svou kávu, přitom to mohl být jen maskovací trik, abychom vás nepodezírali z vraždy!"
Líbilo se mi, jak si se mnou hraje, ale než jsem stačil udělat něco dalšího, autobus prudce zatočil doprava, vyjel z pruhu a mně vyklouzl nůž z ruky. Žena stihla zareagovat a vběhla do řidičské kabinky. Já jsem mezitím znovu našel dýku a také se k ní připojil. Se zbraní jsem se bál sám sebe, možná, že jsem chtěl pozornost, ale ne další smrt. Věděl jsem, že to byla vražda. Musela to být! Ale kdo z nich? Já ne. Že by ten opozdilec? Byl sice zvláštní, ale jako zabiják nevypadal. Tak ten autista v rohu? Ne, ten vypadal, že ani neví, kdy se narodil. Nebo moje bohyně? Ne, tu z toho vyjímám rovnou.
"Ty! Ty tady celou dobu jenom sedíš. Co si o tom myslíš?!" ukázal jsem nožem na mladou maminku s kočárkem.
"Ale no tak, nech ji, chudinku, je celá vystrašená," žena v zelených šatech se dotkla mého ramena a já jsem odložil nůž.
"Ne, madam, to je v pořádku. Má právo se na to zeptat. Já jsem to nebyla, jestli chcete znát odpověď."
Oba jsme se ironicky zasmáli a já jsem znovu popadl nůž. Byla to ona, bez pochyby. Kdo by taky útočil na ubohou matku s dítětem? Šel jsem k ní blíž a blíž, připravený na útok. Vysmála se mi do obličeje. To už jsem ale nevydržel a říznul ji do ruky. Dáma v zelených šatech pomalu odstoupila a začala zvedat ruce nad hlavu.
"Nesmíte ji zabít. Nemáme žádné důkazy!"
"To je mi jedno! Nehodlám strávit v tomhle autobuse už ani minutu. Ne, když je vrah na svobodě."
"A jak víte, kdo z nich je ten vrah?" zeptala se žena s kočárkem.
"Nevím. Proto zabiju všechny."
V autobusu panovalo ticho. I muž se sluchátky i žena s kočárkem i podivín s kufříkem - ti všichni se ani nehýbali, ani nedutali, báli se. Dokonce i žena v zelených šatech se bála. Nenápadnými malými krůčky se snažila dostat pro kladívko, kterým se rozbíjí okno autobusu v případě nehody.
"Uděláte ještě jeden pohyb a zabiju vás jako první," otočil jsem se na ni s klidným pohledem.
"Jmenuji se Klaudie," začala a zastavila se na místě, "Všichni cestující se cítí stejně jako ty. Nikdo tu teď nechce být, máme strach, ale jestli zabiješ někoho z nás, vyvoláš ještě větší paniku," najednou mi tykala.
"Ale já chci domů, nechápeš to?! Když teď ten nůž odložím, můžeš to být ty, která po něm okamžitě sáhne a zabodne mi ho do zad! Jsem příliš mladý na to zemřít!"
"Nikdo z nás si nezaslouží zemřít. Autobus zanedlouho zastaví a počkáme na policii."
Chvíli jsem o jejích slovech přemýšlel. Ale stejně jsem věděl, že jsem už dávno rozhodnutý.
"Jenže já nechci čekat."
Zabodl jsem nůž do Klaudiiných zad.

Svatava
Se svou malou dcerkou jsem byla brzy ráno na pediatrii na očkování. Manžel odjel autem do práce, a tak jsem se musela s kočárkem táhnout autobusem. Nijak mi to ovšem nevadilo, hromadnou dopravou jsem vždy jezdila ráda, zapomínala jsem při jízdě na starosti, dívala jsem se z okýnka na ubíhající krajinu.
Tentokrát mi ale cesta nijak rychle neubíhala. Sice jsem přistoupila až na zastávce Biolová, ale evidentně jsem už jeden spor zmeškala. U madla stál nasupený muž s nevypratelnou kávou po celé košili. To musí pěkně zkazit den! Další výraznou postavou ve vozu byla žena v tmavě zelených dlouhých šatech. Viděla jsem, že jí bylo horko, ale uměla svoje pocity dobře skrývat. Rozhlížela se po lidech, zkoumala, přemýšlela. Tak jako já. Jenže ona se snažila dostat do středu pozornosti, zatímco já jsem zkoumala z dálky, z ústraní, snažím se být neviditelná. Všimla jsem si také, že se stařík na konci autobusu silně potí, vypadalo to, že bojuje uvnitř sám se sebou. A potom to přišlo - stačila vteřinka, co jsem od něj odvrátila zrak a měl nůž v srdci. Nebyla jsem vystrašená, jednala jsem okamžitě. Stejně jako dáma s příliš velkým počtem plastových operací - ta se k oběti vrhla se vší vervou a asi se ho snažila zachránit, ale evidentně nevěděla nic o první pomoci. Já jsem místo toho vytočila sanitku a policii, přesně jim popsala, kde se autobus nacházel. Stíhala jsem vnímat i činy ostatních - muž se sluchátky nedělal nic, dokud nevytvořil pan Káva a paní Plastika alianci, ve které se spikli proti jiným cestujícím. Bylo až kouzelné, jak rychle oba měnili názory na potencionálního vraha. Asi byli lehce ovladatelní, museli zažít nějakou tragédii, až po této zkušenosti jsem si uvědomila, jak úžasný život s manželem žiji. Káva potom vnikl do řidičské kabinky, ve které proběhla menší rvačka. Všechno se to událo tak rychle, najednou jsem nevěděla, jak reagovat, přestože jsem si myslela, že mám celou situaci pod kontrolou.
"Ty! Ty tady celou dobu jenom sedíš. Co si o tom myslíš?!"
Snažila jsem se zachovat klidný a rozhodný výraz. Neměla jsem strach o sebe, ale o svou malou drahou dcerušku. Přestože jsem se nechtěla nechat rozhodit, když mi zaryl nůž do ruky, vykřikla jsem. Než jsem se stihla vzpamatovat, Klaudie padla na zem s nožem v zádech. Káva tam jen tak stál, díval se na ni, všechny pocity, které kdy měl, se mu seskupily do jednoho - zmatení. Zmatení z toho, že něco takového udělal - vždyť je to jen člověk, který chtěl jít dnes ráno do práce! Nechala jsem ho, ať zůstává v transu, a vtrhla jsem do řidičské kabinky. K mému překvapení jsem za volantem neuviděla řidiče, ale kašpárka s kufříkem.
"Co se stalo...co je s řidičem?!" neovládla jsem se.
"Když uviděl umírat Klaudii, omdlel. Měli jsme štěstí, že jsem se akorát probudil. Jen máme menší problém...neumím řídit!" zakřičel a prudce zatočil doleva.
Zachytila jsem se o dveře a bleskově běžela ke kočárku. Převalil se na bok, ale má dceruška zůstala živá, snad i zdravá.
"Tak zastavte, rychle!" zavolala jsem na nového řidiče.
"Nemůžu, není tu žádný odstavný pruh."
"Tak tam dejte blikačky, máme tady dvě vraždy, sakra!" naříkala jsem s dítětem v náručí.
Poslechl mě a začal zpomalovat. Řidič dodávky za námi s tím ale nejspíš nepočítal. Asi se pokoušel zabrzdit, ale jeho prostředek do nás stejně vší silou narazil. Upustila jsem dcerku a sama přistála na zemi.
Za tohle všechno může lidský strach?!
"Dobrá, to je vše, děkuji. Už můžete jít domů. Kdybyste cokoliv potřebovala, stačí zavolat," rozloučil se policista se Svatavou a zavřel dveře.
"Je to vážně zajímavý případ," začal vyprávět svému kolegovi, "nejdřív zemře jeden muž, potom další žena, k jejíž vraždě se přiznal jeden z cestujících. Potom omdlí řidič, takže autobus přebírá další z pasažérů, a nakonec ta dodávka. Páni - za jednu cestu celkem čtyři mrtví - ten stařík Kvido, žena Klaudie, Svatavina dcera a Gustav. Alexej je na jednotce intenzivní péče, ale později ho použijeme jako dalšího svědka. Robert se nám přiznal, že Klaudii zabil, ale nepřiznal se k vraždě Kvida. Svatava potvrdila, že náraz byl tak prudký, že Gustav na místě řidiče okamžitě zemřel - ona, Robert a Alexej měli prý štěstí. Já to vážně nechápu. Kdo tedy zabil Kvida? Když už se Robert přiznává ke Klaudiině vraždě, proč by se nepřiznal k jeho?"
"Protože ho nezabil on," odpověděl kolega s plnou pusou dortíků od jeho manželky.
"Tak kdo? Svatava? Nebo Alexej? Podle výpovědi byl k němu nejblíž. Anebo možná ti, kteří jsou teď mrtví?"
"V tom případě bys to už nemusel řešit."
"Zajímalo by mě, kdo z přeživších ještě někdy nastoupí do nějakého dopravního prostředku..."

Kvido
Jsem starý. Tím bych začal. Jsem starý, nemám rodinu, nemám dobrou práci, nemám peníze, nemám radost ze života. A že bych chtěl čekat, než mě porazí rakovina? To ani náhodou. Rád čtu detektivky - to je moje jediné potěšení. Za svůj příšerný život jsem jich přečetl tolik, že musela Agatha Christie dostat polovinu příjmů jen ode mě. A tak - proč neskončit toto utrpení nějak kreativně?
V pondělí ráno jsem se načesal, hezky oblékl a nastoupil do autobusu číslo 258 - má oblíbená linka. Čekal jsem a čekal, byl jsem si jistý, že se to dnes stane. Ve chvíli, kdy nás ve voze zbylo šest, vytáhl jsem z kapsy dýku po dědečkovi a zabodl si ji do srdce.
Teď už se budu jen z nebe (nebo z pekla) dívat na to, co se bude dít dál.

Nedaří se mi procitnout

Jasmína 13 let.

To ticho, ta tma, ten pocit, že jsi v prázdné místnosti a nikdo za Tebou nemůže nebo pocit, že ani nechce se k Tobě dostat, je děsivé, ale zároveň tak fascinující. Moje otázka je, proč jsme tak jiní nebo jsme vlastně jiní, co nás dělá takové, jací jsme a co nás nutí cítit zimu nebo zároveň teplo, cítit své rty, jak se usmívají od ucha k uchu, ale zároveň cítit kapky tekoucí z očí. Všechny tyto emoce a pocity začínají při našem narození, ale končí po smrti? Jak to vlastně je?

Šel jsem po dlouhé, bílé chodbě plné lidí, plné smutku, ale i štěstí, nenávisti, ale i vděku. Hledal jsem dveře s jejím jménem, jménem, které mě vždy zahřálo u srdce, jméno, které mě dokázalo rozesmát i v těch nejhorších chvílích. Za těmi dveřmi, tam byla opravdu má překrásná a vždy tak upřímná dívka. Vypadala, jako by byla mrtvá, ale zároveň žila, její hrudník se pomalu zvedal a ruce, které měla položené dlaněmi na něm, se zvedaly, také její kůže byla taková ledová a bílá, že kdyby ležela ve sněhu, ani by sis jí nevšiml. Přiblížil jsem se ještě blíž k jejímu tělu, natáhl ruku a pohladil ji po vlasech, které byly jemné a husté. Poté jsem udělal tři kroky dozadu a usadil se do křesla, které stálo kousek od jejího lůžka a pořád si opakoval v hlavě ty samé věty. Proč lidé přestanou jednou vnímat, zastaví se jim srdcem, nervy přestanou fungovat? Proč jednou odejdeme a kam vlastně naše malá jiskra v těle odejde? Jak ta jiskra vznikla a proč vlastně vznikla? Odejde ta její také a jestli ano, kam odejde. Existuje nějaká smrt nebo je ti nový začátek do nového života? Začne i ona ten nový život a pokud ano, bude tam s ním i ta má jiskra?

Je to zvláštní pocit, ale cítím, jako kdyby tu někdo byl a pozoroval mě, hlídal a staral se o mě, jenom svým pohledem. Slyšela, jak silně dýchá a když jsem nemohla číst jeho myšlenky, věděla jsem, že na něco myslí, že na mě myslí. Cítila jsem vůni, která mě vždycky mile praštila do nosu, když ta osoba byla na blízku. Tak moc chci otevřít oči, podívat se na něj a sevřít ho v náručí, ale nemohu. Obklopoval mě pocit, že ho nemohu spatřit ani na něj promluvit, chtělo se mi brečet, máchat rukama kolem sebe, křičet. Nešlo to. PROČ? PROČ? PROČ? Proč se sakra nemůžu vzbudit?.....ugh.....Proč se mi nedaří procitnout?

Zapomnění

Gabriela 16 let.

To se mi možná zdá
a zdání klame
že je ráno, ale není
vše se mění v zapomnění

I ta nejtemnější slova
která dole skryta
jsou pod tíhou
toho velkého světa
publika plného diváků

Ráno totiž vychází slunce
a to zcela mění
vše, co onu noc
přišlo v zapomnění

Pohádka

Daniela 14 let.

DOBRODRUŽSTVÍ Z PALOUČKU

Byl jednou jeden docela malý les a v tom lese docela malý palouček.Na tom paloučku byly 4 docela malé chaloupky a v těch chaloupkách docela malé děti. V první chaloupce se zelenou střechou a červenými dveřmi bydlela Anička.Vedle Aniččiny chaloupky byla chaloupka s modrou střechou a žlutými dveřmi.A v té chaloupce bydlel Honzík.Vedle Honzíka měla chaloupku Štěpánka. Její chaloupka měla červenou střechou s modrými dveřmi.A poslední chaloupka měla žlutou střechu a zelené dveře.V té bydlel František.

Tihle 4 kamarádi tam žili úplně sami.Občas navštívili nedalekou vesnici Řehotku a nebo se vydali koupat do lesního jezírka.

1.KAPITOLA - JAK MĚL HONZÍK KAŠEL
Bylo jarní ráno jako každé jiné.Děti se rozhodly, že se hned po snídani půjdou koupat do lesního jezírka. Anička uvařila kakao. Honzík nakrájel chleba a namazal ho máslem.Štěpánka a František zašli na zahradu pro rajčátka, mrkvičky a papriky.Když posnídali, rozhodli se vyrazit.Cesta jim netrvala dlouho. Vždy jim rychle utekla, protože si pozpěvovali, radovali se a smáli se. Ve vodě po sobě cákali vodu a dávali si závody v házení žabek. Františkův kamínek se desetkrát odrazil od hladiny a proto stal se vítězem. Děti nevylezly z vody dokud nebyly úplně vyčerpané z nekonečného smíchu, plavání a cákání.Když už je tahle zábava omrzela, rozhodli se vyrazit zpět na jejich palouček.Holky se daly do přípravy oběda a kluci šli do lesa pro dříví.,,Dnes se Vám ta omeleta mimořádně povedla."chválil holky Honzík.Františka se nabídla ,že umyje nádobí a Honza jí s tím prý rád pomůže.HEPČÍÍ.Zakašlal Honza. ,,Asi si se nachladil při dnešním koupání.Anička ti uvaří kouzelný odvar z Podbělu."řekla Františka.Honzík se šel tedy zeptat Aničky, zda by mu uvařila kouzelný odvar. ,,Ráda bych ti ho uvařila, ale nemám Podběl.Teď si běž lehnout.Pořádně se zakutej do peřiny a odpočívej.Já pro něj zajdu.Ale asi to bude chvíli trvat. Podběl roste až za Řehotkou" povídala Anička a Honzík ji samozřejmě poslechl a vydal se odpočívat. Anička si vzala batůžek.Do něj si dala svačinu a láhev s vodou a vyrazila.Nejdříve šla po úzké klikaté cestičce lesem.Potkala spoustu zvířátek. Od veverek až po jelena s velkými parohy.Po chvíli se před ní rozprostřelo velké pole s vlčím mákem. Cesta už byla širší a rovná.Anička potkala pár dětí z vesnice, se kterými trávila minulé léto a společně se vydali směrem k podbělu.Děti z Řehotky odbočily do vesnice a Anička musela cestičkou v lese.Pozpěvovala si různé písničky. Pískala si a vymýšlela nové melodie. Ani si nevšimla ,že sešla z cesty.Chvíli tak pokračovala. Les začal houstnout. V tom si to Anička uvědomila ale nevěděla jakým směrem má jít.Byla naprosto ztracená.Chodila všemi směry a zacházela stále hlouběji a hlouběji do lesa. Začalo se stmívat a Anička si nevěděla rady. Začali se o ní bát i její kamarádi z paloučku.A tak se ji vydali hledat. ,, Aničko.Haló.Aničko."volali nahlas všude kde šli. Už byli u rozcestí.Rozhodli se zajít nejdříve do vesnice, protože si mysleli, že se jen s někým dala do řeči a zapomněla na čas.U nikoho ale nebyla.Mezitím se snažila hledat cestu.Byla už ale úplná tma a tak se rozhodla sednout si na měkoučký mech pod velkým smrkem.Dlouho brečela až nakonec zaspala.Její přátele se rozhodli přespat u jednoho z jejich kamarádů s tím, že se ji vydají hledat s východem Slunce. Ráno Aničku probudilo studené polechtání.Byl to čumák malé srnečky.Když se k ní pokusila natáhnou ruku ,aby ji mohla pohladit, nechala se.Za chvíli se okolo Aničky sešlo více zvířátek. Veverky, ježci, lištička, jezevec, rodina zajíců a pár sýkorek. Myslela ,že je to sen.Nebyl.Všechna zvířátka šla jedním směrem a Anička se rozhodla je následovat.Ukázali jí cestu.Doopravdy to byla cesta po které měla jít.Byl to už jenom kousek k podbělu a tak se rozhodla, že tam ještě zajde.Doopravdy to netrvalo dlouho. Cobydup se začaly objevovat malé žluté květinky a rychle je začala sbírat.Když jich měla i do zásoby, vydala se na cestou zpátky domů.U rozcestí narazila na svoje přátele. Vše jim povyprávěla.Skoro jí nemohli uvěřit.Doma uvařila Honzíkovi kouzelný odvar z podbělu. Byl doopravdy kouzelný.Hned na další den už Honzík neměl kašel. Z tohoto dobrodružství plyne, že když budeš pomáhat ty.Ostatní ti také pomůžou.Jejich přátelství bylo tak silné, že byli ochotní se ji vydat hledat, i přes to ,že bylo už šero a skoro neviděli na cestu.Tohle byla první zkouška jejich přátelství.

Zítra začnu znovu

Markéta 13 let

Je neděle večer a já se koukám v televizi na kriminálku. Vím, že to není pro děti, ale mně to nevadí. A rodičům už vůbec. Táta je věčně v práci a máma jen sedí, kouří a pije. Myslím si, že ani neví, co právě dělám. Zakřičí z obývacího pokoje: "Namaž si chleba nebo běž spát!" pomalu se doplížím do kuchyně a otevřu starý chlebník. "Fuj!" Při pohledu na zcela plesnivý chleba se mi udělalo velice špatně. "Co tam děláš, Helno?" zakřičela má velice opilá matka. Rychle jsem odpověděla: "Nic, jdu spát!" Chleba rychle vyhazuju do přeplněného odpadkového koše. Po přípravě do postele už šlapu schůdky do mého skromného podkrovního pokoje. V tu ránu slyším klíče v zámku. Táta se vrátil. Rychle jsem vyběhla po vrzajících schodech nahoru a přivřela dveře. Jako každý večer se spustila hádka. Tahle byla ale jiná. Lahve od piva se tříštily po zemi a křik se nesl ke mně nahoru. Ležím a mlčky poslouchám. Hodiny v mém pokoji stále tikají. O pár minut později slyším velkou ránu. Něčí cizí hlas zakřičel: "Policie!" Vylekala jsem se. Vstanu z postele a vykouknu z okénka. Jediného, které v pokojíčku mám. Policejní auto bliká a lidé z celé ulice se v nočních košilích zvědavě scházejí u našeho domu. Začnu brečet. Lehnu si a zalezu pod peřinu. Naštěstí jsem tak unavená, že se mi podařilo usnout. Ráno sejdu dolů a všude vidím tu spoušť. Má nejoblíbenější fotka z doby, když jsme byli ještě rodina, kdy máma nepila a rodiče se nehádali, byla zničená. Rozbitý rámeček ležel na zemi a fotka z jediného výletu v mém životě byla rozmočená od nějakého alkoholu. Opatrně ji vezmu do ruky a mezi střepy hledám druhý kus rámečku. Chce se mi brečet. "Auuu." Střep zaražený v malíčku dost bolí. Opatrně ho vyndám. Naštěstí mi krev neteče. Mezi rozbitými židlemi a rozházenými věcmi jdu ke skříňce, kde vždy bývalo lepidlo. "Mám tě!" Sama pro sebe se pousměju, protože jsem zde našla i kousek červeného papíru. Vyběhnu po schodech. Rychlé zabouchnutí dveří, které zavřel průvan se neslo celým domem. Mně je to ale fuk. Ve skříňce jsem našla vteřinové lepidlo. Budu si muset vystačit s ním. Ladím rádio po babičce. "Super, má oblíbená písnička." Začnu se houpat na židli a broukat si tu hezkou píseň. přitom lepím rámeček a fotku dohromady. Mamku jsem překvapila tím červeným papírem ve tvaru srdce, abychom tam byli jen já a táta. Na rámeček ještě přilepím pár barevných ozdůbek. Sice je podzim, konec října, ale i tak beru kolo a jedu. Mám tak zmrzlé uši, že je necítím. Ale tak jedu dál. A jsem tu. Před obrovskou budovou, kde každý den pracuje táta. Chvíli se rozmýšlím, zda mám dopis, kde je jeho jméno a ve kterém se nachází fotografie, vhodit do schránky před budovou. "A je to, už není cesty zpět!" Hned, co dojedu domů, popadám koště a začnu s úklidem. Další písničky hrají ze starého rádia a já ani nevidím, jak hodiny plynou. Uklízím, vařím, uklízím, žehlím. Chci to tu mít vyšperkované. Nakonec to tu vyzdobím obrázky, které jsem kreslila asi před pěti lety. "Uf," unavená lehnu do postele. Jsem vyřízená, ale i tak se usmívám.

"Zítra začnu znovu."
A taky že jo! Ráno se ve dveřích objevil táta s horkou čokoládou v ruce. Mlčky mě objal a potichu zašeptal: "Promiň." Oba jsme brečeli jako želvy, ale smáli jsme se. Byla v domě vleká zima, ale my cítili teplo našich srdcí. Poprvé v životě jsem cítila, že mě má někdo rád. Další dny už byly lepší a lepší. Táta si našel novou práci. Takovou, kde nebude pracovat celý den. Každý den jsme chodili ven, hráli na schovku nebo dělali cokoliv, co nás napadlo. Pak přišel Štědrý den. Koledy, kapr, atmosféra Vánoce a spousta dárků. Dostala jsem vysněnou kytaru a album, které se později plnilo společnými fotkami.
"Mám tě moc ráda, tati."

Zde si můžete, milí čtenáři, přečíst nejzajímavější soutěžní práce z minulých ročníků.

Pavla 11 let

Svázané (to je opak slova volné) vločkové asociace

Haiku je druh japonské básně. Má prvně pět, pak sedm a nakonec pět slabik. A mělo by to dávat smysl a navíc na téma vločka! A tak začínám přemýšlet...

Horká lednička.

A co to vlastně v ní je?

Vařená vločka.

Vločka k snídani,

a k hlavnímu jídlu též.

Jaká? Sněhová!

Řekla jsem si pět haiku, ale ono to nějak nejde. Co s tím? Vločka, vločka, vločka...

Kouzelná čočka,

Vánoc zlaté prasátko...

A co ta vločka?

Co se to děje?

No, vločky demonstrují.

A kde to? V Rusku!

U všech svatých vloček, já už nevím! Asi jsem se zbláznila... Asi bych toho měla nechat. Vločkových haiku už je dost. Ale ne, zkusím jich napsat pět. Když zvládnu jedno haiku, zvládnu i dvě. Když zvládnu dvě, tak i tři, když tři, tak i čtyři, když čtyři, tak i pět...

... když devět set devadesát devět, tak i tisíc - STOP! Začala jsem u jedničky, jak je to možné? No, začnu s tím, že když čtyři, tak i pět.

Haiku je v cajku,

a je to v slabika?

A vločka padá...

... a vločka padá a já jsem blázen! Mám psát o vločce a ne o slabikách. To mám z přípravy na přijímačky z češtiny... A příště bude haiku o předložkách! No, vracím se radši k vločce...

Vločka - kočka, no,

jak to jde dohromady?

Jak? Přeci nijak!

Pane učiteli, věřte nevěřte, nejde to! Počkat, proč to nezkusit na předložky a vločku? Vločka není předložka. A předložka má tři slabiky, vločka dvě, takže...

Předložka, vločka,

na teplém parapetu

vločka roztává.

Tak to zkusím i o jiných slovních druzích. Ty mají méně slabik, třeba spoj-ky.

Spojky jsou zvláštní,

a, i, nebo, též ani...

Vločky jsou lepší!

Vločky jsou lepší,

ale moc nevydrží.

Spojky jsou stálé!

Vločky sem a tam...

Z nebe padají spojky!

Pozor! Netají!

Koukám na sešit,

místo spojek jsou vločky!

Co řeknu doma?

A to je konec...

mohlo by to být horší...

Uf! Byl to jen sen!

Já opravdu usnula, nebo to píšu? Ne, píšu... Ale už je večer, budu pokračovat zítra.

"Dáš si k jídlu kozí sýr, ovesnou kaši nebo roládu s dětskými piškoty?" To byl táta. Počkat, kozí sýr je z kozího mléka, ovesné vločky z ovsa a dětské piškoty z... Fuj! Ale o tom se dá napsat haiku ne? Pět slabik mají dětské piškoty a kozí sýr je na tři...

Karolína 10 let

Autor: Šimon 10 let

Uprostřed louky byl malý útulný domeček, kde byla továrna na výrobu aut. Vyráběl je tam ten nejšikovnější brouk jménem Oliver, ale nikdo mu neříkal jinak než Olíku. Měl tam dva velké hangáry větší než slon. V hangárech měl samé součástky na auta. Měl na auta náhradní pneumatiky, různě barevné laky a třeba i nové nárazníky. Vyráběl už tam nejméně deset let. Vždy si říkal: "No to je zajímavé, já tady vyrábím auta už deset let a ty součástky mi ještě nikdy nedošly." No a teď to zakřikl. Vyráběl tři měsíce a zásoby mu došly. A protože byly trhy asi dvacet kilometrů daleko, koupil od starého broučka Zěmědělníčka krásného zeleného koníka, kterého si ochočí, aby mu pomáhal vozit velké součástky z trhů. Uvázal ho za své staveniště, poskytl mu velkou stáj 3+1+ všechen nábytek, seno, čerstvý jetel, hřebínek, novou ohlávku a také veliký velilililkatánský kočár úplně dělaný na ty největší součástky. No prostě všechny věci, které takový zelený koník potřebuje. Jen co se časně zrána ještě za šera probudil, šel dát ještě ve spací čepici hned koníkovi najíst. Vzal si do ruky kousek jetelíčku, natáhl ruku a čekal, až si koník vezme. Koníček si ho očuchával a pak začal běhat jako zběsilý. "Jen se neboj koníčku, já ti jdu dát jenom najíst čerstvého jetelíčka" Koníček se zklidnil a doskákal až k Olíkovi a chvíli se mu koukal do rukou, jak tam drží kousek jetele. Pak se do něj s radostí pustil, až se Oliver celý vylekal. Mlaskal a všechnu, tu šťávu měl až za ušima. Olík se vrátil do svého domova a tam se sám nasnídal. Po snídani se vydal na sousední louku, aby koníkovi nasbíral nový jetelíček. Popadl z předsíně košík a srp. A už si to vycházel z domečku. Zpíval si jednu písničku myslím si že, zněla nějak takhle: "Když já jsem si koupil koníka, musím se o něj starati, tak mu nový jetelíček jdu sháněti, páda pááááda pááda pááááááda pááá padabada pada papa pa pa pááááá". Písnička měla ještě hodně slov, ale Oliver se zastavil, protože na zemi viděl jetelíček. Vytáhl z košíku srp a začal sekat. Košíček měl už úplně plný a tak se vrátil zpět do chaloupky nakrmil koníka a šel spát. Ráno se probudil, dal nakrmit koníkovi a šel do lesa řezat klacíky, aby mohl koníkovi postavit překážky. Rozestavil je na louku a koníčka pomalu vyvedl ze stáje. Nasadil koníkovi novou ohlávku a uvázal ho na lano. Vedl ho okolo okruhu, který si také připravil. Pak se trochu rozeběhl a koníček běžel za ním. "No vidíš koníčku, jak ses to naučil". " Teď se naučíme skákat přes překážky". "Íhahaha prpr fůůůů" odfrknul si koníček. Nevím, jestli to znamenalo ano nebo ne, ale prostě se koníček šel učit skákat přes překážky. Na koníčkovi bylo trochu vidět, že se bojí, ale ono ho to moc brzy přešlo. "Elááááhop" Křikl Olík a oba najednou přeskočili klacík. "No výborně koníčku můj, to se ti ale povedlo" Zatleskal mu nadšený Olík. Koník na to zas jenom: "Íhahaha prpr fůůůů" Koníček se naučil skákat ještě přes vyšší překážky. Teď ho Olík zkusil zapřáhnout za kočár a zase s ním běhal kolem okruhu. Pak si Oliver na ten kočár sednul a v tom začal nastávat problém. Koníček se nechtěl ani pohnout z místa, protože byl zvyklý, když ho
někdo vodil. Tak si Olík zavolal spoustu berušek, kovaříků, mravenečků a třeba i motýlků. Jeho kamarádi si sedli na vozík a Oliver ho pomaličku začal vodit. Teď k nim Oliver naskočil, vzal si bič, prásknul do vzduchu a koníček se rozjel. Všichni se smáli, líbilo se jim to a takhle je koníček vozil až do večera. Ráno koníčka zase zapřáhl a vydali se na trh. Samozřejmě se nevraceli s prázdným přívěsem, ale naopak byl plný součástek. Olík si splnil svůj slib a zase mohl opravovat auta. S koníkem chodil na trh teď častěji, protože se mu to moc moc moc líbilo.

Šest básníků

Autor: Natálie 15 let

Uvažuji každé ráno,
jak je moje slovo bráno.
Pročpak trny mojí duše
slyšívají lidé hluše.
Pročpak ti lidé říkávají mému psaní klišé,
když přitom každý z nich se ze zoufalství hryže.
Proč kolem nejhlubších pocitů každičký mlží,
proč nikdo nebojí se lží.
A lží jako lhaní,
ta ostrá atmosféra, která mluvou se vlní.
A lží kolem nás,
z toho jde po zádech nám mráz.
Zahodit a odkopnout toho,
kdo ke mne nebude pravdomluvný.
Upřímní lidé přece být mohou
a já mezitím mohu být výmluvný.
Vymlouvat se na prolhanou mysl,
co za čas nám to přišel.
Kdy chceme dostat dobro
a konat zlo,
až je mi z toho mdlo.
Co je to válka?
Myslím v dnešní době.
Rozpolcená morálka,
zacházení hrubé.
Agresor.
Ten chce být jednoznačný vzor.
Ten v boji chce být za vůdce,
být v kamufláži za škůdce.
Nevinný.
Ten se cítí osamělý, jediný.
Jediný se zdravou myslí,
v kruzích davů cítíc se uvízlý
Toho kazí zbytek lidstva,
destruktivní odezva.
A nakonec publikum,
chtějí l válce darovat um,
Protože kde je um,
není válka.
A kde není válka,
tam klid,
tam harmonická morálka.
Každý umělec má právo na vzpouru,
stejně jako každý právo má mít touhu.
Touhu po klidu, po svobodě,
po smysluplné dohodě!
Za všechno nemohou ti nahoře,
mají ale silný vliv.
Na frustraci toho, kdo na poli oře,
na kohokoli, kdo je živ.
Protože oni ze všech těch problémů,
neživí by byli radši.
Z plastu, rasismu, konfliktů,
rodiče kvůli dítěti vyhublému,
netvoři klepají na dveře mladším.
A básník co zmůže, to zmůže,
co nezmůže, za to srdíčko mu dává zabrat.
Chytá se za hlavu, proč tolik znamená barva kůže.
Jaká bestie inspiruje na takovýto zkrat.
Zmůže pouze u čtenářů,
ve svých oblibách nacházíme smysl našeho života.
Možná podle literatury poznáte i člověka.
Knihy naráží úmyslně na místa slabá,
ne proto, aby dále slábla,
ale aby se zahojit zvládla.
Básník po porozumění více než po kyslíku lapá.
A tak jeden se bouří
pro zdraví těch, kteří kouří.
Druhý zase svázán u stromu v lese,
když sekačka se nese.
Třetí, ten střelu by pro zvíře vzal,
místo toho, aby se vzdal.
Čtvrtý, s historií vztahů,
tiše brečí u leckterého tahu.
Pátý, ten balí si kufry,
po naději už léta truchlí.
A nakonec šestý,
ten tuto báseň píše.
Ten chce být k lidem čestný,

Autor: Sofie 13 let
 "Alenko, Honzíku, do postýlky!" zavolala maminka na svou pětiletou dceru Alenku a tříletého syna Honzíka. Alenka s Honzíkem, kteří si až doposud hráli s legem, hned zalezli pod peřinky. "Mami, a řekneš nám pohádku?" zaprosil Honzík. "A jakoupak byste chtěli?" usmála se maminka. "Nechcete přečíst o Červené Karkulce?" zeptala se maminka. "Mamííí!" zakvílel dětský chór. "Tu známe!" dodala Alenka. "Tak o Perníkové chaloupce?" "Tu taky známe! A ještě známe pohádku o Budulínkovi, Smolíčkovi Pacholíčkovi, O Koblížkovi, O třech prasátkách i O třech kůzlátkách!" vyjmenoval Honzík všechny pohádky, které už znal. "A ještě jsi zapomněl na Popelku a Sněhurku," dodala Alenka. "Hm, vidím, že už znáte celou Knížku Pohádek nazpaměť," řekla uznale maminka. "Tak jakou vám mám vyprávět?" "Vyprávěj nám, jak jsi byla malá!" zaprosila Alenka. Maminka se v duchu usmála a dětem řekla: "Tak dobrá. Řeknu vám příběh o tom, co vaše maminka zažila, když byla jen o pár let starší, než jsi dnes ty, Alenko. Odehrává se to v zemi, která je odsud hodně daleko - jmenuje se Itálie a její hlavní město je Řím - to bude pro nás důležité. Ale úplně nejdůležitější bude maličký stát v Římě, který se jmenuje Vatikán." "Museli bychom tam letět letadlem, mami?" zajímala se Alenka. "Ano, museli bychom letět letadlem. Odehrává se to taky hodně dávno - v roce 1989. Ale teď už konečně začnu pořádně vyprávět." Maminka počkala, až Alenka s Honzíkem zavřou oči, a pak začala: "Bylo, nebylo. Ale já vím, že bylo..." "Mami, a kolik hodin tam poletíme?" zajímala se devítiletá Klárka, když se letadlo Praha- Řím vzneslo do vzduchu. "Dvě a půl hodiny," odpověděla maminka. "To ujde," usoudila Klárka. "Stejně nechápu, proč musím letět s vámi, když se mi tam nechce!" brblala třináctiletá Justýna. "Protože to pro tebe bude dokonalá příležitost prohlédnout si Řím," usadil svou pubertální dceru tatínek. Justýna se ušklíbla a v duchu si řekla, že jí to je stejně úplně jedno. "Maminko, můžu papáníčko?" zajímal se čtyřletý Tonda. "Teď ne, Toníčku. Jedl si předtím, než jsme vyrazili na letiště," zavrtěla hlavou maminka. "Mami, a kdo to ta Anežka Česká vlastně byla?" zeptala se Klárka, kterou ve škole ze všeho nejvíc bavila vlastivěda. "To byla taková česká princezna, která žila ve třináctém století." Začala vyprávět maminka. "Už ve třech letech byla zasnoubená s princem Konrádem." "A co znamená, že byla zasnoubená?" zajímala se dál Klárka. "To znamená, že se za něho měla vdát," vysvětlila maminka. Klárka si snažila představit, že by už se měla vdávat. Nešlo to. "Ale zásnuby byly zrušenyKonrád zemřel a Anežka se musela vrátit zpátky do Prahy." "Chudák!" politovala ji Klárka. "No jo, chudáček! To je tak dojemný příběh!" obrátila Justýna ironicky oči v sloup. "Justýno!" řekl varovně tatínek, a zároveň se snažil vyrvat svému synovi z ruky auto, kterým ho malý Tonda bil. "Ale v osmi letech," pokračovala maminka, "byla Anežka opět zasnoubená - s Jindřichem VII. Ale i z druhých zásnub sešlo - Jindřich se nakonec oženil s jinou." Klárce bylo Anežky líto, ale Justýna brblala, že tu nejsou na hodině dějepisu. Maminka si Justýny však nevšímala a pokračovala dál: "Když ani druhé zásnuby nevyšly, v roce 1225 otec Anežku zasnoubil s anglickým králem Jindřichem III. Plantagenetem. Ten ovšem zásnuby zrušil, takže ani napotřetí se Anežka neprovdala. Když Anežčin otec zemřel, měl o ni zájem Bedřich II. Anežčin bratr Václav I. rozhodnutí nechal na Anežce - a Anežka odmítla. Poté vstoupila do kláštera a stala se abatyší." "Co to znamená?" "To znamená, že se v klášteře modlila, starala se o chudé a nemocné a postila se." "A co znamená postit se?" " To znamená, že si něco odřekla- třeba, že nejedla maso." "A mami, proč se stala tou abatyší?" "Protože chtěla svůj život obětovat Bohu," odpověděla maminka Klárce. Zbytek letu už o Anežce nemluvili. Zpívali si písničky, vyprávěli (teda kromě Justýny, která raději odešla do jiné části letadla), a tak jim cesta utekla rychle. Najednou letuška oznamovala, že budou přistávat. Všichni se připoutali a letadlo přistálo. Z letiště potom jeli turisty přeplněným autobusem přímo do Vatikánu, kde mělo svatořečení proběhnout. Klárka ani nevěřila, kolik je ve Vatikánu lidí! Byly jich tisíce... "Klárko, drž se mě!" opakovala pořád maminka a Klárka se maminky skutečně za ruku držela pevně jako klíště. Ale potom Tonda upadl a maminka s tatínkem byli zaměstnáni jeho utěšováním. A najednou do Klárky strčilo asi deset turistů, a když zmizeli, maminka, tatínek, Tonda ani Justýna tady nikde nebyli. "Mami, tati!" volala zoufale Klárka, ale nikoho neviděla. Nějaká paní na Klárku začala mluvit úplně cizí řečí, které Klárka vůbec nerozuměla. Klárka byla vyděšená a nešťastná, až se rozplakala. Sedla si na zem a plakala. Ale najednou mezi davem turistů a houfem lidí zahlédla paní, která byla oblečená úplně jinak než ostatní - tak nějak zvláštně. Neobvykle. A zářila. Zářila obrovským světlem. Klárka na ni s úžasem hleděla. Byla tak krásná a tak nádherná, že to Klárka ani nedokázala popsat. A jak zářila! "Jé, mami, a kdo to byl?" zeptal se Honzík, který maminčino vyprávění se zájmem poslouchal (stejně jako jeho o dva roky starší sestra). "To byl duch Anežky České," vysvětlila maminka dětem. "A jak to dopadne?" zajímala se Alenka. "To teprve uslyšíte. Tak nerušte a poslouchejte." Řekla maminka a Alenka s Honzíkem opět nastražili uši. Klárka chvíli na tu paní fascinovaně hleděla. "Kdo jste?" zeptala se nakonec. "Jsem Anežka Česká." Klárka se zamračila a snažila si to srovnat v hlavě. "Jdi jenom rovně. Já ti ukážu, kde tvoji rodiče se sourozenci jsou." Klárka tedy šla a opravdu uviděla svoji rodinu! Podívala se na Anežku, ale ta jen kývla hlavou, mrkla na Klárku a zmizela. "Mami! Tati!" vykřikla Klárka. "No kde jsi, Klárko?!" zvolala maminka s úlevou. "My tě všude sháníme a ty nikde!" "Ale mami, já viděla..." "Pšššt! Za chvíli to začne!" A potom začala bohoslužba a papež Jan Pavel II. svatořečil Anežku Českou. Když se Klárka zadívala směrem k oltáři, znovu ji spatřila. Připadalo jí, že je ještě krásnější než předtím. A Klárka by přísahala, že slyšela Anežku slíbit, že v Čechách bude zase dobře. Když po svatořečení odlétali opět z Itálie zpátky do Československa, rodičům, ani Justýně (které se na svatořečení nakonec líbilo, ale nikdy by to nepřiznala), zkrátka nikomu nic neřekla. Celou příhodu si až do dneška nechávala pro sebe. Maminka se usmála na Alenku a Honzíka, kteří už ve svých postýlkách tvrdě spali. Alenka měla v ruce svého růžového králíčka a Honzík autíčko. A maminka se ve svých vzpomínkách vracela do Vatikánu - protože malou Klárkou byla ona. To ona spatřila na svatořečení Anežku Českou. A maminka nikdy nezapomněla na její slib, že až bude Anežka Česká svatořečena, bude v Čechách zase dobře. A ten slib Anežka splnila. Pár dní po jejím svatořečení totiž proběhla sametová revoluce a Československo bylo opět svobodnou zemí. A maminka si byla nějak stoprocentně jistá, že to svatá Anežka nám přispěchala na pomoc. Při svém tichém rozjímání si uvědomila, jak moc může být Anežčino chování inspirací pro současné lidi. Sv. Anežka strávila celý život tím, že se starala a pomáhala chudým. Kdyby žila dnes, určitě by byla pyšná na spoustu lidí, kteří se snaží žít po jejím vzoru. A maminka si ještě pomyslela, jak moc je fajn, že žije v době, kdy si státy vzájemně pomáhají a snaží se táhnout za jeden provaz.