MŮJ SVĚT SLOV.  Národní dětská literární soutěž

Nová pravidla naší dětské literární soutěže.

Milí přátelé psaného slova

Za dobu konání naší soutěže se vás u nás vystřídalo opravdu mnoho a tak jsme přemýšleli čím tuhle vaší oblíbenou zálibu vylepšit a učinit ještě více atraktivní.

Proto jsme vymysleli následující pravidla:

Vaše příspěvky  a literární práce nebudeme nadále samozřejmě nikterak limitovat počtem stránek  a ani omezovat způsob prezentace ( báseň, próza, komiks, novinový článek, reportáž...)

Změní se pouze hodnocení a spolupráce se samotnými autory.

I když víme, že mnohým dětem chybí trpělivost, že někteří z vás napíší pouze jeden příspěvek a s tím obesílají různé soutěže, že jiní z vás rádi sbírají diplomy a ocenění věříme, že se nám podaří zacílit na skupinu dětí které to s psaním myslí přece jenom trochu vážněji a nelitují času a jsou ochotné s texty pracovat a vylepšovat je tím sebe samotné. Takové soutěžící hledáme a ostatním, kteří, " horko těžko vypotí jeden příběh" , nemají trpělivost, nečtou, rovnou poradíme aby nám své práce do redakce ani neposílali. 
Ale soutěžícím, kteří pochopili jak úžasná je možnost objevit kouzelný svět slov, co vše se jeho prostřednictvím dá vyjádřit, nabízíme zajímavou spolupráci a především zajímavé ceny o které budeme hrát. 

Soutěž je určena všem dětem, do 18 let. Patří mezi soutěže "netradiční"  protože od přihlášených vyžaduje trpělivost, nějaké ty vědomosti a píli, ale ta, " jak je známo" ,růže přináší.   

Propozice soutěže:

Kdy je možno se do soutěže přihlásit?

Do soutěže je možno se přihlásit v průběhu celého roku. Soutěž nemá oficiální začátek ani konec a každý soutěžící z ní může kdykoliv vystoupit a vrátit se.


Jak se do soutěže zapojit?

Je to velice snadné. Stačí zaslat na naší e-mailovou adresu tvůj příběh, báseň, úvahu, vyprávění, novinovou reportáž či komiks. Bez omezení rozsahu a tématu. 

Také nám přidej místo svého bydliště ( ne poštovní adresu) a věk ( datum narození nepotřebujeme). 

Jaká je struktura soutěže?

Začínáme

Na základě tvé práce  a věku ti bude, po přečtení, zaslán první soutěžní úkol z naší redakce. Jak rychle si s ním poradíš je jenom na tobě, ale ze zkušenosti víme že jsou i děti které nám píší každý den.

Každý spisovatel musí být nejenom nadaný, ale především trpělivý, vzdělaný, měl by rozvíjet vlastní intelekt a nesmí se nechat odradit žádnými překážkami. A to je jeden z hlavních cílů, které tato soutěž sleduje.


Všechny "nadějné" soutěžní práce budeme zveřejňovat na těchto stránkách s krátkým hodnocením.

Aby si se mohl zapojit do naší soutěže musíš však odpovědět na některý z následujících snadných rýmů a potěšit nás v redakci svým ostrovtipem.

Kdo jsem?

Přelévám oceány, vědro nemám. Bez koštěte listí zametám. Jsem statečný když zápasím s draky, jsem nezbedný když holkám cuchám vlasy. Kdo jsem?


Jsem trpělivý, listí stromů pro radost přebarvuji. Plátna spřádám z padáčků, statečných větrných tuláčků. Kdo jsem?


Troufneš si rozluštit tenhle rébus? 

Hledej pojítko v textu.

Hodně těžkej chyták.


Něžná je noc, ta noc v Lisabonu kdy dozrají Hrozny hněvu na Větrné hůrce. Za svítání na obzoru Plachta bílá. to Opilý koráb hledá v mlhách Ostrov pokladů. Ten ostrov, kde končí Haroldova pouť.


Za správnou odpověď získáš pěkný dárek z našeho Levandulového obchodu.

Smyslem naší soutěže není rozdávat diplomy, ale pracovat s talenty...pokud mají trpělivost a snahu.


Nadějné soutěžní práce roku 2022

Eliška 13 let.

PODVODNÍ DOBRODRUŽSTVÍ

"Holky, já se tak těším. Konečně je zase léto a můžeme se potápět" řekla Izabella, členka Podvodního klubu.

"Já taky, jsem zvědavá, zda opět najdeme něco zajímavého" dodala Charlotte, taktéž členka Podvodního klubu, kam ještě patřily Laura a Valentýna.

"Pamatujete, jak jsme se hádaly, zda je stříbrná lastura zajímavá, nebo ne?" Zeptala se Laura.

"No jasně, byla hezká, ale nebyla zajímavá, protože když je něco zajímavé, tak je to jedinečné, neobvyklé, prostě zajímavé. Stříbrných lastur je tisíce." Odvětila Valentýna.

"Nesouhlasím. Byla zajímavá, ano lastur je hodně, ale... Zajímavé, nemusí být jedinečné. Každá lastura je jiná, každá je zajímavá." Oponovala Vali s úsměvem Charlotte.

"Musím se Valentýny zastat. Když je každá lastura jiná, tak je i jedinečná Charlott. Ale ano, zajímavá byla." Přidala se do debaty i Laura.

"Holky, nehádejte se, už to necháme být. Raději se převlečte do těch neoprenů." Ukončila hádky Izi, která už byla dávno připravená jít se potápět.

Už bylo konečně všechno připraveno a holky nasedly na loďku. "Jedeme" vykřikly natěšené holky.

"Spíš plujeme" opravila se Laura.

"Kdo bude pádlovat jako první?" ptala se Vali.

"Já klidně pudu pádlovat" nabídla se Izabella. "Tak jo, já tě v půlce vystřídám" řekla Vali. Cestou se holky bavily a smály se. Hrozně moc se

těšily na potápění, kvůli němuž vlastně založily Podvodní klub. Od té doby dělaly všechno (co mohly) společně. Zkrátka kamarádky na život a na smrt. Za necelou půlhodinu dopluly na místo potápění.

"Pozor" vykřikla Charlotte a hodila kotvu - spíše kotvičku do moře. Dívky si nasadily kyslíkové bomby a všechno vybavení pro potápění.

"Můžu jít jako první?", zeptala se holek Laura.

"Proč ne? Já půjdu po tobě" odpověděla jí Charlott.

"Hádám, že půjdeš jako vždycky poslední Izi, viď?", ptala se Valentýna.

"Jestli to nevadí tak bych chtěla."

"Neva, to je jasný." Usmála se na Izi Vali.

"Já jdu na to" řekla Laura a už se překulila přes bok lodě. Hned za ní skočila Charlotte, po ní Vali a nakonec Izabella.

Ve vodě holky zdvihly palec nahoru, což je jejich znamení, že je všechno tak, jak má být. Takových znamení měly více. Palec dolů znamenal, že se něco pokazilo. Ukázání na kyslíkovou bombu bylo znamením, že jim dochází kyslík. Samozřejmě jich bylo mnohem více. Děvčata se začala potápět hlouběji a hlouběji. Z ničeho nic narazila Charlotte na nějaký kus dřeva. Zamáváním přivolala holky k sobě. Pomocí posunků se dohodly, že budou "stopovat" kusy dřeva. Protože, když se pořádně rozhlédly, viděly podobných kusů spoustu. Všechny byly zvědavé, zda je stopa někam zavede. Laura vedla všechny, protože byla nejzkušenější, za ní plavala Charlotte, protože byla zkušená nejméně. Za ní plavaly vedle sebe Izi a Valentýna. Laura zničehonic zastavila, a začala něco horlivě ukazovat rukama. Nikdo z holek jí však nepochopil. Jakmile se ale rozhlédly kolem sebe, pochopily. Nikde už nebylo žádné dřevo, ani žádná stopa. Děvčata si to sice myslela, ale přeci jenom pocítila velké zklamání. Posunkem si "řekly", že se porozhlédnou po okolí. Každá se vydala jiným směrem.

Charlotte našla nějaký korálkový náramek, což nebylo nic zvláštního, nacházely takové věci naprosto běžně. Lara (Laura) se vrátila zpátky k poslednímu kusu dřeva a zkoumala ho. Val (Vali) zůstala na místě a rozhlížela se, zda něco neuvidí. Nic ale nemohla najít. Izabella se vydala doleva od místa, kde se rozdělily. Dlouho nic zajímavého neviděla, ale najednou se před ní rozprostřel krásný korálový útes. Izi na chvíli oněměla úžasem. Už už chtěla plavat za ostatními členkami klubu, aby jim ukázala překrásný korálový útes, který zářil nejrůznějšími barvami. Tolik korálů, jiných barev, tvarů a velikostí... Už se otáčela, že popluje za ostatními, ale najednou si něčeho všimla. Podruhé úplně oněměla, byl to kus dřeva, který před chvíli sledovaly. Ano, určitě je to to tak, třeba ještě něco objeví. pomyslela si Izi. Byla úplně v šoku, ale vydala se hledat její kamarádky. Sice jí to trvalo, než všechny holky našla, ale věřila, že to bude stát za to. Holkám naznačila, ať plují za ní. Nikdo neprotestoval a všechny pluly za ní. Když všechny uviděly ten útes, měly podobnou reakci jako Izabella. Tolik chtěly něco říct, ale místo toho jen divoce gestikulovaly rukama. Byla to nádherná podívaná. Jen si to představte, ty barvy, tvary... Chvíli obdivovaly krásu, ale pak jim Izi ukázala to dřevo. Ostatní holky souhlasily, přikývnutím hlavy, že to je totožný kus dřeva, jaký před chvíli sledovaly.

Laura neztrácela časem, protože věděla, že než se budou muset začít vynořovat, zbývá jim asi 30 minut. Rozhlédla s kolem a uviděla zachycený kus dřeva na jednom z korálů. Upozornila na něj kamarádky a už zase pluly za kusy dřeva. Sotva doplavaly ke kusu dřeva, který viděla Laura, uviděly to všechny naráz. Před nimi se rozprostřel nádherný výhled na... Za těmi korály, je... LOĎ! Sice nebyla nějak moc velká, ale vypadala, že nebude ve vodě dlouhou dobu. Maximálně 2 týdny. Všechny části lodi byly velmi zachovalé. Nejodvážnější Charlotte doplula až k lodi a začala zkoumat její okolí. Opatrně se k ní připojily i Laura a Valentýna.

Jen Izi si nebyla jistá, jestli je to bezpečné, ale nakonec byla zvědavost přeci jenom silnější. Val našla krásný náhrdelník s larimarem. Moc se jí líbil. Všechny dívky byly nadšené z objevu. Ale z ničeho nic ukázala Lara na kyslíkovou bombu, už jí nezbývalo moc kyslíku. Ostatní holky na tom byly podobně. Sice se jim vůbec nechtělo, ale musely pomalu plavat nahoru. Asi za 20 minut vyplavaly nahoru.

Okamžitě si uvědomily, že stopováním kusů dřeva se vzdálily od své lodi na velkou vzdálenost. Jelikož už musely plavat normálně a nemohli použít kyslík z bomby, nebylo to nejlepší. Přeci jenom budou muset plavat s těžkou bombou na zádech, a už jen to, že šlapaly vodu, je celkem unavovalo. Sundaly si šnorchl, aby mohly spolu mluvit. Chtěly si toho spoustu říct, ale hlavně se okamžitě musí domluvit co boudou dělat.

"No, budeme se muset dostat k lodi" začala Lara.

"No to jo, ale víte, kde vůbec jsme?!" Ptala se vyděšený Valentýna.

"Hlavně nešil" uklidňovala ji Charlott.

"Holky, já vůbec nevím, co řešíte" začala Izi. V tom jí ale skočila do řeči Val.

"No, co asi. Jsme někde uprostřed moře, nemáme kyslík, nevíme, kde jsme."

"Přestaň už Valentýno" rázně ji utnula Izi.

"Co třeba se jenom otočit o 360°?" Ptala se Izabela. Překvapené holky se otočily a viděly, že jsou asi 2 metry od jejich lodi.

"No jo" řekla překvapená Val. Holky dopluly k lodi, svlékly se z vybavení a začaly se povídat.

"Počkat, jak jsme mohly vyplavat kousek od lodi, a když jsme z lodi vyskočily neviděly jsme tu loď?" Ptala se Lara.

"No to je přece jasný, když jsme se potopily, hned nás upoutaly kusy dřeva a ani jsme se nepodívaly na druhou stranu." Vysvětlila Charlott.

"Pravda" připustila Laura. Cestou "domů" si holky povídaly o cestě.

Hned jakmile dopluly na břeh, už tam čekaly rodiče děvčat. Jakmile je uviděli, značně si oddechli. Holky se po sobě nervózně podívaly, vždyť rodiče věděly, že se jdou potápět. Až vytáhly loďku na břeh, začali se rodiče hned vyptávat.

"Holky, my se o Vás tak báli" začala Izabelina maminka.

"Jako proč? Vždyť jsme Vám řekly, že se dneska budeme potápět?" Zareagovala Val.

"No to sice ano, ale asi před hodinou a půl začalo pršet a zatáhlo se, sice pršelo jen chvilku, ale pořád to vypadalo na velkou bouřku..." Vysvětlil Charlottin táta.

"N-o-o jasně" zakoktala Izabela. Před hodinou a půl totiž ještě stopovaly kusy dřeva pod vodou a ani si nevšimly, že pršelo.

"Samozřejmě jsme úplně v pořádku" ujistila rodiče Charlotte.

"To jsme moc rádi, báli jsme se abyste nedopadly jako ta loď, co se minulý týden potopila. Sice se nikomu nic nestalo kromě té lodi - kupodivu." Oddechla si Valentýny mamka.

"A kde se ta loď potopila?" Vyzvídala nenápadně Laura a u toho se spiklenecky podívala na ostatní holky.

"V okolí korálových útesů, asi 20 minut lodičkou odtud. Proč? Ne aby Vás napadlo to tam jít zkoumat." Řekla přísně maminka Val. Pozdě. Pomyslely si holky.

"Jasně, nebojte se." odpověděla Charlotte. Teď už tam podruhé nepoplujeme, pomyslela si Izi.

"No, hlavně že jste v pořádku, a teď se převlečte a ukliďte výbavu" uzavřel debatu Laury táta.

Jakmile rodiče odešli, holkám spadl kámen ze srdce.

"No, tak už víme, co jsme stopovaly" poznamenala Laura.

"Jo no, ještě že rodiče neví, že jsme tam byly" řekla Val.

"Já si nejsem jistá, jestli bychom jim to neměly říct." Opáčila Izabela.

"Ale, Izi neboj. Je nám už 13 a 14, nemusíme rodičům hlásit každou milisekundu našeho života" uklidňovala jí Val.

"Vali má pravdu. Jsme už velký. Je to náš život. Nic se nám nestalo, tak je to jedno." Souhlasila Charlott.

"Jak myslíte..." Stejně si však nebyla jistá, jestli to doma neřekne, Tím by, ale taky zradila holky z klubu. Bůh-ví, jak by rodiče reagovali, co kdyby jim zakázali Podvodní klub... Zahřměná jí vyrušilo z přemýšlení. Holky rychle všechno sklidily, rozloučily se a vydaly se v dešti domů.

Hned jako přišly domů, čelily otázkám, kde se byly potápět. Charlott, Lara i Valentýna si vymyslely, nějaké místo úplně na jinou stranu, od toho, kde byly. Přeci se rodiče neptali, kde byly konkrétně dneska. Jen Izi si nechtěla vymýšlet. Nevěděla, jaká bude reakce mamky, ale nechtěla lhát. Lepší to říct, než aby na to potom přišla jinak.

"Tak co Izi, kde jste byly?" zeptala se jí mamka.

"No mami, víš..." a tak Izabela vypověděla mamce celý jejich příběh. Mamka jí celé vyprávění neskočila do řeči, jen se občas pousmála. Když Izi dopovídala, čekala, že jí mamka vynadá, proč

stopovaly něco, co ani nevěděly kam vede, ale její reakce byla úplně jiná, než si Izi představovala.

"Víš Izi, Já se nezlobím. Jsem ráda, že jsi mi to řekla." překvapila dceru maminka.

"Proč?" Ptala se překvapená Izabela.

"Já, jako malá, dělala podobné hlouposti. Jednou mi děda řekl abych se hlavně nepotápěla v okolí ztroskotané lodi. A co myslíš, že jsem udělala? Hned druhý den jsem se tam šla potápět" ukončila svoje vyprávění Izabelina máma.

"To jsem ráda, že se nezlobíš. Mám Tě ráda mami."

"Já tebe taky."

Konec prvního dobrodružství podvodního klubu.

Hodnocení Petra Doležala:

Eliška před námi otevírá tichý podvodní svět a celkem profesionálně popisuje i používané praktiky při potápění. Vůbec by mě nepřekvapilo kdyby se opravdu potápěla, ale víc by mě potěšilo, kdyby si vše jenom vysnila. 
Mimochodem víte že larimar je bájný kámen delfínů? 
Děvčata se častokrát  upínají k ideálům a čím více poznávají svět tím naléhavěji hledají kout, kde se dá alespoň snít. Ale nezapomínejme, že čím intenzivněji sníme tím blíže jsme vyplnění našich snů a to platí jak pro holky tak pro kluky.


Andrea 13 let

pojďme do zahrad.
ó můj bože
dnes se svět probudil
och, zlato
pojďme do královských zahrad
trhat květy žáru a temna
máš bledou tvář
jsi anděl se zjizvenou tváří
(vypotřeboval jsi denní porci lásky)
princezna se tě dotýká
jako by jsi byl křehká socha
blázen obalený mramorem
šeptá ti uklidňující slova
nevíš, jestli věřit jí
nebo sobě
tak věř alespoň smrti
ochráním tě před ní
zachráním tě od krásy
chci ležet vedle tebe
a nevědět, jaká ruka je moje
chci ti z vlasů splétat copy
složit o tobě nespočet
zmatených básní
cítím lásku
není tvoje
ale života
chtějí nás zničit
ale nevím, kdo a jak
a jestli s tím můžu
ještě něco udělat
jen vím, že ti ta princezna
stále sahá na rty
pojďme vzít ty květy
přenesme je na naše hroby
(když tam nikdo není schopný dát trochu lásky) 


Hodnocení Petra Doležala

Spontánní literatura je reakcí na konkrétní vjem, prožitek či pocit. Je s podivem že optimistickou poezii vlastně  nikdo nepíše ( média spoluvytvořila dojem,  že člověk žije ve světě přímého ohrožení) a lyrika je jaksi přežitkem z časů dávno a dávno  minulých. Báseň je neučesaná a bez rýmování, ale nepostrádá náznaku velké metafory. Nepochybuji, že Andree poskytla azyl, který v daném okamžiku potřebovala.


Veronika 13 let
PŘÍBĚH
Sedím na dřevěné židli přivázaná koženými řemeny. Ta židle stojí uprostřed černé místnosti. Pořád mě bolí hlava a znovu chci upadnout do sladkého bezvědomí. Zavírám oči, když do místnosti přijdou tři muži. Zabouchnou těžké dveře a táhnou za sebou jakýsi vozík. Ve tmě nevidím, co se děje, ale instinkty mě připravují na nejhorší. Jeden z mužů konečně rozsvítí a já spatřím jejich tváře. Jsou plné jizev a jejich oči mají tvrdý pohled bez slitování. Ten co rozsvítil světlo je oblečen v černém a kapuci má staženou hluboko do obličeje. Zbylí dva něco hledají ve vozíku. Mají na sobě bílé pláště a roušky. Otočí se ke mně. Oba dva drží po jedné injekci se zelenou tekutinou uvnitř. Nemám tušení, co se chystají udělat. Ticho v místnosti prolomí hlas toho v černém. "Teď se podíváme, čeho se bojíš" vysloví. Nechápu, co tím myslí. Jak by to mohli poznat? Nemám však čas nad tím přemýšlet. Muži v pláštích mi bodnou injekce do obou ramen. Konečně omdlím. Netrvá to ale dlouho a už jsem zpátky při vědomí. Pořád sedím v té temné místnosti. Jakoby se nic nezměnilo, ale přeci jen je něco jinak. Muži i světlo zmizeli a mé ruce a nohy už nejsou přivázány k židli. Vstanu. Zamotá se mi hlava a tak se znovu posadím. Hlavě se uleví, proto se pokusím znovu postavit na nohy. Nic. Už jsem v pořádku. Dojdu k černým dveřím na druhé straně místnosti, otevřu je a vkročím dovnitř. Ocitnu se v krásné zahradě. Voní tu tulipány, narcisy, růže a mnoho dalších. Asi jsem někde nechala boty, protože bosa stojím v orosené trávě. Procházím se květinovým rájem až dojdu k fontáně. Je z bílého mramoru a v ní se na průzračné vodě leskne můj odraz. Uvědomím si, jak dlouho jsem nepila. Kleknu si k okraji a do dlaní naberu studenou vodu. Přiložím ji k ústům a začnu hltavě pít. Jen co mi však první kapka stekla do krku, fontána zmizela. Růže zmizely. Vůně ve vzduchu zmizela. Zahrada byla pryč. Místo mírumilovného místa se nacházím v zašlé jeskyni. Po pískem posypané zemi dojdu k východu. Málem přepadnu přes okraj a s výhledem dolů mě přepadne závrať. Jsem vysoko v horách. Pode mnou je kilometry hluboká propast. Chci se otočit a jít zpátky, ale ucítím na zádech ledovou ruku. Pohlédnu za sebe. Nikde nikdo. Mezitím mě neviditelná síla srazí z útesu. Padám. Padám příšerně dlouho. Kolem mě se míhají vrcholky skal, kamenné výběžky a uschlé kmeny stromů. Všechno je ponuré. Ve vzduchu se totiž vznáší silná vrstva prachu. V tom se mi naskytne pohled na světlo. Oheň. Moje záchrana. Než se ale stihnu vzpamatovat, dopadnu. Mé tělo leží na kamenné zemi. Bolí to. Bolí mě hlava, bolí mě nohy, bolí mě ruce. Nemůžu se hnout. Nemám sílu. Ocitnu se v kruhu stěn, které právě vyrostly z podlahy. Stěny jsou pestře zbarvené. Červené trojúhelníky, žluté čtverce a mnoho dalších barev a tvarů. Jsem v záři reflektorů. Objeví se tu davy lidí, kteří na mě koukají a očekávají, že něco udělám. To ale nedokážu. Jsem moc slabá. Pomalu zvednu hlavu a zadívám se jim do tváří. Jsou prázdné. Nemají výraz, ale přesto slyším smích. Kdo se tu směje, když ne oni? Až potom si uvědomím, že jsem to já. To já vydávám ten hrdelní, chraplavý zvuk. Smích. Není to však mé tělo. To si bezvládně leží v tom světle dole na podlaze. Má mysl je vysoko nad tím vším. Pozoruji to a nic s tím neudělám. Co bych s tím ale měla dělat? Podívám se na tělo pozorněji a zjistím, že umírá. Leží v kaluži krve. Svojí krve. Jeho hruď se zvedá ztěžka. Musím se k němu vrátit. Vzduch zhoustne, proto v něm musím plavat jako v oceánu. Už jsem skoro tam, jenže začínám ztrácet vědomí. Všechno černá. Už si myslím, že to nezvládnu. Ztrácím naději. Plave se hůř a tělo jakoby se oddalovalo. Vzdávám to. Už se nesnažím. V tom moment, kdy se přestanu pohybovat, otevřu oči. Jsem zpátky ve svém těle. Byl to jenom sen? Nemohl být. S tou myšlenkou se stěny s lidmi vypaří. Jen dřevěná podlaha na které ležím zůstane. Pořád mám zakrvácené tělo, ale už se dokáži postavit. Co teď? Jako na zavolanou spatřím siluetu. Černá osoba v dálce míří ke mně. Najednou v ruce třímám meč. Nikdy předtím jsem ho nedržela a tak nevím, co mám dělat. Osoba začne utíkat směrem ke mně. Také drží tu ve světle lesknoucí se nabroušenou zbraň. Už je dostatečně blízko a tak jí pohlédnu do obličeje. Jsem to já? Vypadá jako já, ale to není možné. Nebo je? Je úplně stejná, jen já mám v očích strach. Ona chce bojovat. Vyřítí se na mě. Bez myšlení vykryju její útok. Nemám tušení, jak jsem to udělala. Zasadím jí ránu. Ona neuhne a jen se s mým mečem v srdci sesune k zemi. To nebylo těžké. Pocítím novou sílu a usměju se. Během chvíle na mě vyběhnou další. Desítky, stovky, možná tisíce. Vytáhnu z mrtvého těla meč. Vím, že nemám šanci. Chci se však napřáhnout a bojovat s nimi, ale nemám jak. Zbraň se mi rozplyne v ruce. Je jich ukrutné množství a všichni mě chtějí zabít. První z nich už byli pár kroků ode mně, když se zastavili. Co se stalo? Proč stojí? Přišla palčivá bolest. Jakoby mi tělem projelo milion jehel a pořád se přidávaly další V hlavě mi začne pískat. Je to nesnesitelné. Chytnu se za hlavu v marném pokusu zmírnění bolesti. V tom se probudím. Ale tentokrát opravdu. Tohle už je realita. Sedím stále na té stejné židli a po čele mi stéká pot. Na kotnících mám sedřenou kůži od řemínků, které je držely. I zápěstí mi zdobí pramínky krve "Co se to stalo?" zeptám se. Mám strach. Zhluboka dýchám. Všichni můj dotaz ignorovali. Nevnímají mě. Jen na sebe nevěřícně koukají. "Co se to kurva děje? zařvala jsem na celou místnost. Opět žádná odpověď. Konečně promluvil ten v černém, který se mezitím přesunul za mé záda. "Nemáme čas" začal, "zabijte ji."

Hodnocení Petra Doležala

Napadlo vás někdy že lidská fantazie jsou vlastně ty děsy co v sobě nosíme a tutláme ? Někdy se nám zjeví ve snech a to je opravdová trýzeň. Veronika nám jeden takový příběh předkládá. Obsah je sice dosti okořeněn současnou náladou v "ovzduší" ale některé momenty jsou opravdu literárně upřímné ( nic nedokáže nahradit ve vypjaté situaci použití peprného výrazu). Slovní zásoba je slušně nadměrná a niť příběhu není předčasně ustřižena. S malou výtkou bych omezil všechny ty meče a popisy jejich použití ( ale vzhledem k věku autorky, kdy nelze nahradit dramatičnost hlubším prožitkem, mě nepřekvapují).

Anička 9 let.

O ZANEDBÁVANÝCH PASTELKÁCH

Byl jednou jeden svět. Svět, to je úplně všechno co kdy bylo, no co je vlastně na světě. Na světě je opravdu moc věcí. Například zvířata, lidi, rostliny, a možná i pár mimozemšťanu. A tahle všechna havěť musí někde žít, a tak je tu vesmír. Různé planetky a planety. My budeme mluvit o chlapečkovy Jonáškovi který bydlí v České Republice na planetě zemi. Jonáš je úplně běžný šestiletý chlapeček, který miluje policajty a zombíky. Za chvíli měl jít do školy a tahle představa se mu vůbec nezamlouvala. Maminka z toho byla celá nesvá a tatínek si stěžoval že musí platit za novou aktovku. Navrhl jestli by nestačila aktovka po sestře Nelince, která šla už do 3. třídy. Maminka ale prohlásila ,, vždyť ta aktovka je růžová ! a vůbec trochu provětrat kapsy neuškodí." A tak bylo rozhodnuto. V pátek se šlo na velký nákup. Maminka si udělala seznam co nakoupit :

1 krát aktovka

1 krát penál

1 krát nové pastelky

2 krát pero

1 krát syrečky ( pro tátu)

První na seznamu byla aktovka, a tak vyšli v nákupáku schody do třetího patra, kde našli papírnictví. Jonášovi ihned padla do oka aktovka s monstrem a tak dlouho škemral, prosil až se nakonec začal vztekat a rodiče uprosil. Jako druhou položkou byl penál. Táta vnutil rodině do košíku ten nejlevnější. Zatímco tatínek zářil štěstím, máma si myslela své. Dokoupily i vše ostatní a obtěžkáni nákladem spěchaly domů( nutno podotknouti že syrečky si musel nést tatínek sám).

Po pár dnech Jonáš nastoupil do školy. Škola ale začala být úmornou, a to né pro Jonáška ale pro jeho pastelky. Kluk si totiž pastelky neořezával. Takový týden to bylo pastelkám fuk, ale po tři a dvaceti dnech už to přestávala být legrace. Červená je prý úplně vykreslená, Žlutá má zlomenou tuhu a co teprve modrá, ta prý už neslyší. Co se totiž stane když své pastelky neořezáte ??? No, to je jednoduché. Zkrátka začnou chřadnout. A na takovou pastelku je pak velmi smutný pohled. Když už byly pastelky tak tupé že by nenakreslily ani ťuk. Rozhodlo se pravítko a lepidlo že začnou stávkovat. Hned další den měl Jonáš výtvarku. Právě si slepoval draka když šáhne po lepidlu a ono nic. Šáhne po něm ještě jednou a co se stane? , no zase nic. Lepidlo jako kdyby k stolu přikované bylo. ,, Nevadí" řekne si chlapeček Jonáš v duchu ,, Udělám si domácí úkol z geometrie". Vezme si na pomoc pravítko a chviličku rýsuje. Myslím že nechcete vědět jak jeho práce dopadla. I když asi vám to tedy řeknu. Přímky vypadaly jako jedno velké klubíčko čárek, koleček, hvězdiček a ještě mnoha dalších tvarů.

Když tu muchlanici uviděla paní učitelka Veselá, okamžitě z ní všechna veselost opadla. ,, Co to má znamenat Jonáši ! Když jsem učila tvou ségru Nelu pracovala o moc lépe. Dnes vůbec neprospíváš, úkol za pět a nepracování při hodině k tomu. Jsi adept na poznámku ´´ A taky že mu jedna poznámka v notýsku skončila. Hned jak přišla máma z práce, vyzvedla Jonáše a začala se vyptávat jak se dneska mněl ve škole. Jonáš napřed předstíral že je vše v pořádku, tato grimasa mu ale nevydržela věčně. ,, No co to je´´ ptala se sama sebe maminka. A když dostala od Jonáška vysvětlení bez hlavy a paty,

rozlítila se více než býk při býčích zápasech. Jen náhodně zavítaly její oči do penálu na tupé pastelky a jak byla v ráži donutila chlapečka vše ořezat. Od té doby si Jonáš raději vše ořeže.

Hodnocení Petra Doležala

Anička je talentovaná dívka a jistě všem ve svém okolí dělá jenom a jenom radost. Její soutěžní příspěvek zapůsobil v naší redakci jako sluneční paprsek z letošního, trochu, skoupého listopadového nebe. Její  psaní překypuje nápady, děj  uhání  " stále z kopečka dolů" až čtenáři lehký letní vánek kouzlí na tváři úsměv. Trochu mě však mate dospělácká realita při nakupování, ale pevně věřím že se jedná o pouhý dramatický autorčin záměr.


Barbora, 15 let

STARÝ SAXOFON

Vylezla jsem po žebříko-schodech nahoru na půdu. Měla jsem odtud sundat nějaké krabice s Vánočními ozdobami. Nikde jsem je neviděla a tak jsem udělala pár kroků dál do tmavého rohu. Když v tom jsem o něco zakopla. Natáhla jsem se jak široká tak dlouhá na dřevěnou podlahu a zvířený prach mi vletěl po pusy. Rozkašlala jsem se a chtělo se mi nadávat na tu tak nešikovně postavenou krabici. Ale když jsem se otočila, okamžitě jsem poznala krabici o kterou jsem zakopla a věděla jsem i co se v ní nachází. Byl to můj starý saxofon.

Byla jsem konečně sama. Proti mně na si na posteli hověl saxofon a jakoby se mi svými klapkami vysmíval. Už dlouho jsem nehrála a on si asi myslí, že jsem to vzdala. Dlouho nemytým oknem do pokoje proniknou sluneční paprsky a zlatý nástroj po mě vrhne jakoby vyzývavý odlesk. Ano. Znovu to zkusím.

Nadechnu se a všechen vzduch z plic pošlu přímo do kusu plechu visícího na mi na krku. Skoro jsem zapomněla jaký je to pocit. Teď se všechno vrací. Prsty samy od sebe tančí po klapkách a z nástroje se line překrásný plný tón. Rozeznívá mi celé tělo. Brní celé ruce od loktů po konečky prstů a ještě že sedím, protože mám místo kolen želé. Zavřu oči a zaposlouchám se. Je mi skoro smutno když musím přerušit tón abych se nadechla. Ale hned hraju dál. Ani si neuvědomím kolik čas za dobu co jsem hrála uplynulo. Něco si v tu chvíli uvědomím. Už to nesmím vzdát

Hodnocení Petra Doležala

Barbora stojí na prahu dětství a s obavou vstupuje do světa dospělých. Saxofon představuje v téhle povídce vzpomínky na krásný a bezstarostný čas, jehož hodnotu můžeme docenit pouze  s odstupem času bez možnosti návratu. A nebo nám skutečně popisuje svůj reálný zážitek? Myslím si osobně, že první možnost je blíže realitě. Povídka je smutná ( úměra je v rovině s pocitem autorky) a působí na mě opravdově bez dějových příkras a laciných metafor. I když je krátká, dotýká se velmi rozsáhle palčivého, dívčího problému.

Nadějné soutěžní práce roku 2021


Cesty ke štěstí

Veronika 16 let

Každý z nás ví, jak cesty ke štěstí jsou vratké a to že nejsou vždycky hladké,když po nich vedou trny růže,ale všechno zlé za dobré změnit může, osudová životní láska,která dva omotá jako páska,někdy až na věčný čas,ale jindy po ní zas,každý den co den,zůstanou hezké vzpomínky jen.Těch hezkých vzpomínek pár,na lásku, co spálil ji žár.V tom životě, ve kterém nejde vše vždy hladcea nechutná jako med stále sladce.Přesto je život krásný s tím,právě v životě s čím,když se v něm narodíme, proto abychom mohli žít,to jsou ty cesty ke štěstí, které můžeme mít.O lásce samotné básník popsal svůj blok,s tou básní, která má plno slok,o tom, jak dva se rádi majía ruku svou za to do ohně dají.Láska mívá plno podob a tvářía ta pravá vydrží dvěma lidem až do jejich stáří.Lásky je než ztrát víc,nedá se koupit v životě .ani za tisíc

Veronika má velmi slušnou slovní zásobu, vnímavý obecný přehled o dění kolem sebe, ale pramalé životní zkušenosti, aby vyřešila tenhle přetěžký rébus. Od počátku věků lidé bádají co je štěstí a snaží se o jakousi takousi definici tohoto fenoménu.
Sem tam se ji také zadaří zrýmovat myšlenku ( někdy lacinou přesmyčkou jindy, po kotníky, hlubokou metaforou). Ale smutiti rozhodně nemusí. Z jejího psaní je cítit že ji činí radost a o to jde...
Petr Doležal

Přání

Laura 16 let.

Všichni máme nějaká přání. Pro začátek je dobré zmínit, že synonymum ke slovu "přát si" je "chtít". Něco chci, něco si přeji. Někdo má přání malá, někdo velká. Někdo reálná, někdo nereálná. Někdo sobecká, někdo nesobecká.
Znamená to ale, že když máme přání, tak nejsme spokojeni s tím, kdo jsme nebo s tím co máme? Přání má jednu skvělou schopnost, a to že funguje pro mnohý jako motivace.
Přál bych si být bohatý - musíš více pracovat, zlepšovat se. Přál bych si mít krásný dům - musíš vydělat více peněz. Přála bych si stát se zpěvačkou - musíš trénovat svůj hlas, učit se písničky. Přála bych si dostat jedničku z matematiky - musíš se ji učit, poslouchat o hodině.
Nejsou ale přání běh na delší trať? Dle mého názoru ano. Pokud si přejeme být bohatý, ale máme špatnou a málo placenou práci, bohatství nedosáhneme. Budeme si proto muset najít lepší práci, ale na lepší práci budeme muset mít lepší vzdělání. Pokud si přejeme nový velký dům, potřebujeme také dobrou práci, poté si jen vybrat svůj vysnění pozemek, nebo rovnou postavený domek. Ale co když nikde v blízkosti není dům, který by se nám líbil? To pak ale budeme muset hledat někde jinde, v jiným městě, vesnici, obci. Takže přání nemůže být splněno ze sta procent. Co když se chcete stát zpěvačkou, ale neumíte zpívat? To si pak budete muset najít jinou, zpěvu podobnou činnost. Co když se bojíte vystupovat před lidmi? Být hudebník, který nevystupuje před lidmi? To také může být, ale pokud původní přání bylo být zpěvačka na podium, opět to není splnění ze sta procent. Dostat jedničku z matematiky taky nemusí být splněno, protože vám matika jednoduše nejde, nebo nemáte čas se ji učit. Jenom si přejete tu jedničku dostat. Chcete tu jedničku dostat. Je to vaše přání.
Znamená to tedy, že abychom dosáhli právě svého přání, tak musíme pro to něco udělat? Ano, vlastně ano. Ale proč moje kamarádka dostala jedničku z matematiky, přestože nemusela se tolik učit jako já. Proč já pracuji pět dnů v týdnu, přeji si být bohatý a můj kolega vyhrál v sázení čísel můj roční plat? On si na rozdíl ode mě nepřál být bohatý, já
ano. To znamená, že jsou přání hodně o štěstí. Je to fér? Bohužel není.
A co něco těžce splnitelného? Nebo dokonce něco nereálného? Chci být kouzelná víla, nebo být mořská panna; přeji si, abych se narodil o 20 let dříve. Jsou potom tato přání zbytečná? Každý můžeme mít přání, jak reálná, tak i nereálná, potom je pak ale nemůžeme porovnávat "Přeji si dostat jedničku z matematiky." s "Přála bych si se stát mořskou pannou.", protože když se nad tím zamyslíme, tak každé přání má jinou váhu. Nikdo vám nebrání v tom to chtít, musíte být ale však předem smířený s tím, že se vaše přání nemusí vůbec splnit. Stejně tak nemůžeme svým přáním zasahovat do minulosti. Co se stalo, to se stalo. Pokud náš oblíbený fotbalový tým nevyhrál, můžeme říct, že si přejeme, aby býval byl vyhrál, ale minulost nezměníme. Přeji si, aby moje oblíbená filmová postava požádala o ruku jinou oblíbenou postavu. Příběh byl ale již vymyšlen, zrežírován a natočen a my bychom měli spíš doufat, že spolu skončí než si to přát. Přáním zasahujeme do budoucnosti. Přát si můžeme tedy cokoli, ale dle mého názoru by to nemělo samozřejmě být něco, co by mohlo nějak ublížit někomu jinému.
Jsou tu pak totiž přání sobecká a nesobecká, přání špatná a dobrá.
Chci, abychom se přestěhovali do Ameriky, dělám vše pro to, abych tam mohla společně se svojí rodinou bydlet, moje rodina tam však nechce. Oni chtějí zůstat v České republice, ale já chci do Ameriky.
To jsou dvě různá přání, která jsou sice protichůdná, ale také v něčem dost podobná. Neměli bychom lidem brát jejich přání, tím že si prosazujeme to svoje. Nemůžeme jim bránit to přání mít, ale musíme na něj brát ohled.
Naopak lidé můžou mít nesobecká přání, jako chtít světový mír, zdraví všem nebo domov pro všechny. Tato přání nesobecká, ohleduplná a dobrá, jsou bohužel nereálná. V momentě, když se do přání zasadí veliká masa lidí a navíc něco, co je prakticky nemožný už jen kvůli tomu, že všichni nejsou stejného názoru, tak ani ta hezká přání nejdou splnit.
Bohužel tu jsou pak přání vyloženě zlá. Někdo někomu přeje něco nehezkého. To pak ale vlastně
znamená, že je jeho sen, aby se to nehezké někomu stalo. I takový lidi existují.
A nakonec ta dobrá. Klasické narozeninové "Přeji ti hodně štěstí a zdraví...", které mnoho z nás říká jen ze slušnosti. Ale i přesto je to krásné. Navíc když to myslíte vážně, říkáte tím, že je váš sen, aby byl oslavenec zdráv, chcete, aby byl zdráv. Někomu můžete přát, ať se mu například povede písemka - vy chcete, aby se mu ten test povedl a když se mu povede, máte z toho radost, protože něco, co jste si přáli, se vám splnilo.
Nakonec je tu největší otázka: když teda máme přání, tak nejsme spokojeni s tím, co máme, nebo s tím, kým jsme?
Jak jsem již zmiňovala, tak přání může fungovat jako motivace. To znamená, že vás to nutí něco dělat. V něco věřit. Něco chtít a za něčím si jít. Přání může být bráno jako nějaký cíl. Děláte něco, abyste zase něco získali. Ve výsledku to tedy sice může znamenat, že s něčím spokojen nejste a chcete něco víc, ale také to pro vás může být motivace.
Motivace. Když já slyším slovo přání, tak hned mě toto slovo napadne. Týká se to sice jenom nějakých přání, ale osobně si myslím, že by si lidé měli přání spojovat s motivací. Jde-li tedy o ta reálná přání. Protože pokud pro svá přání nic neuděláme, nic se s nimi nestane.
Nemůžeme jen čekat a doufat, že se z ničeho nic něco změní. Musíme pro to něco udělat. Musíme našemu přání jít naproti.
Jít naproti našemu snu.


Laura je sebevědomá mladá slečna a debata s ní o "životě" nebude pro oponenty snadnou trofejí. Její psaní je překvapivě vyzrálé, ale chybí mi v něm více osobní invence. Je škoda, že se spokojí pouze s konstatováním "obecných frází o obecných myšlenkách" jenom proto, že jsou většině srozumitelné i když je patrné, že by je dokázala snadno nahradit vlastním pohledem.
Petr Doležal



Bludný kámen

Anna 17 let.

Uprostřed náměstí
očím skryt
sirotkům k službám
směje se marnivým
bludný kámen


potkal jsem u něho
v pochmurném šedém dni
starého pána
s prázdnou tváří


za mnoho pohledů
řekl mi konečně
že prý je ztracen
stejně jako já


po zádech poplácán
rada mi dána
že když nevíš kam dál
je jedno kudy půjdeš
neb stejně vždycky
konce najdeš

Anička nám servíruje bez varování skoro filozofickou krmi. Slibný začátek je však ,sloku po sloce, droben všeobecně hranými "slovními kulisami" co nedokáží ani v náznaku navodit jakýkoliv pocit z místa, kam by Anička čtenáře svojí poezií chtěla zavést. Za mě nejnadějnějším spojením zůstává "směje se marnivým". Je důkazem že by v mezní situaci uměla tvořit zcela jinak. Hold veselí lidé nemohou psát mollové akordy.

Petr Doležal

Linka 258

Alexandra 16 let.

Bylo pondělní ráno. Na autobusové zastávce se shromažďovali usínající lidé s předraženou kávou a snídaní v podobě sladkého pečiva v ruce. Každý měl něco na práci - někdo telefonoval, jiní využívali svůj mobilní přístroj k odreagování ve formě her, poslouchání hudby. S ubíhajícím časem přicházelo více cestujících, zastávka se hemžila pestrobarevnými šaty i formálními mužskými černými obleky. Na sto honů se rozléhal pocit únavy, neštěstí, podráždění. Každý si přál, aby byl už pátek, aby skončila tato ranní muka. Konečně přijel autobus s číslem 258. Je to linka spojující jednu část města s druhou, často velmi vytížená. Pasažéři se shlukovali do fronty a začali nastupovat do vozu.
"Počkejte, prosím! Pane řidiči, počkejte na mě!" zavolal mladší muž s kufříkem v ruce sprintující přes ulici.
Řidič byl ochotný a pár vteřin počkal. Muž zadýchaně vkročil do dveří a přes okýnko poděkoval autobusákovi. Nebojácně kličkoval mezi ostatními a zabral si poslední volné sedadlo.
"Podívejte, co jste udělal!!" zakřičel jeden ze stojících cestujících celý politý kávou, "Váš kufřík do mě strčil. To si zaplatíte!" rozzuřil se a chtěl se na něj vrhnout.
"Ale no tak, pánové, neplačme nad rozlitou kávou...určitě se to dá nějak vyřešit," vložila se do začínající rvačky vkusně oblečená dáma.
"Paninko, tohle vůbec není váš problém. My si to tady s výtržníkem vyřešíme sami," odstrčil ji a chytl opozdilce za límec.
V autobusu zhoustla atmosféra, cítili to i ti se sluchátky v uších.
"Biolová. Příští zastávka - Páteční," ohlásil reproduktor a do vozu vstoupila žena s kočárkem. Politý muž nechtěl dělat scénu před dítětem, ale neodpustil si to gesto a ukázal prostředníček.
Lidé se opět trochu uklidnili a čekali na další zastávku. Pár jich vystoupilo, několik zase přistoupilo, až jich tam zbylo šest. Opět se vracela stejná ospalá nálada. Dokud se neozval druhý nečekaný výkřik.
"Pomoc, pomozte mi někdo! Mám dýku v hrudi!" ozvalo se z konce autobusu.
Muž, asi šedesát let, se skácel k zemi. Krev stékala po jeho bílém saku. Cestující nevěděli, jak mají reagovat, a tak nastalo vteřinové ticho. Potom se už sbíhala první pomoc, někdo volal na řidiče, ať zastaví, jiní vytáčeli záchranku. A někdo jenom seděl a přihlížel.
Byla tu vražda.


Alexej
Každý den začínám návštěvou v pekařství vedle svého domu. Bydlím sám už poměrně dlouho, ale nemám potřebu se ženit, hravě si vystačím se svými přáteli. Za týden mi bude čtyřicet. Pokaždé, když se podívám do kalendáře, nasadím znechucený výraz a odměním se nějakou dobrotou, pochválím sám sebe, jak dlouho už to na světě zvládám.
Ani dnešní pondělní ráno nebylo neobvyklé. Pracuji v továrně na výrobu železných tyčí a potrubí, což je mimochodem to nejnudnější zaměstnání vůbec. Ranní vstávání mi nevadí, právě naopak - v pekařství mají nejčerstvější koblížky jen v pondělí hned po otevření. Cukrářka se na mě usmívala, už chystala moji pravidelnou objednávku. Cestou na autobusovou zastávku jsem stihnul sníst prakticky celou snídani, a tak jsem se rozhodl zkrátit si čekání posloucháním písniček na MP3 přehrávači. Vůz zanedlouho přijel a já jsem se bez starostí nasoukal dovnitř. Sedl jsem si na samý konec, aby mě nikdo nerušil, lidí jsem se odmala stranil. Nedával jsem pozor, co se kolem děje, vplul jsem do svého imaginárního světa. Myslím, že se tam strhla nějaká rvačka. Naproti mně stál starší muž, vypadal, že se sotva drží na nohou. Najednou jsem ho uviděl ležet na zemi s kaluží krve na hrudi. Propásl jsem něco?! Zůstal jsem poslušně sedět a díval jsem se, jak přibíhá ke zraněnému krásná žena. Snažila se ho probudit, volala na ostatní, ať něco dělají. Všichni se zapojili do práce. Jen já jsem seděl.
"Pane, pojďte sem! Okamžitě! Ten muž umírá!" zakřičela na mě.
Nic jsem neudělal, jen jsem odvrátil zrak. Nesnesl jsem pohled na krev. Nikoho jsem nepodezíral, nevypadalo to jako vražda. Ale někdo jiný měl zřejmě opačný názor.
"Hej, ty, tys ho zabil, že jo? To je jasný, sedí tady jako tvrdý y a je k němu celou dobu nejblíž. Zavolejte někdo policii!" začal mě osočovat rozzuřený muž s vylitou tekutinou na košili.
Nenechal jsem se ovšem zastrašit, věděl jsem, že jsem nic neudělal. Přeci se znám, ne? Pomalu jsem ho ale začínal chápat. V malém autobuse, kde bylo všechno vidět, se objevila mrtvola. Vrah je tu někde mezi námi. Strach dokáže s lidmi hodně. Věci se mění, stejně jako pohled na věc. A tak jsem se ani nedivil, když politý muž vytáhl mrtvému nůž z hrudi a namířil ho na mě.


Klaudie
Už zamlada jsem se dobře vdala. Beru to jako svůj největší životní úspěch. Když jsem před deseti lety ovdověla, po svém úžasném manželovi jsem zdědila spoustu pozemků, firem a peněz. Od té doby tedy nepracuji a rozhodně ani nehodlám začít. Přestože mi už táhne k padesátce, muži se za mnou otáčí jako za třicátnicí. Nejraději však trávím svůj čas se svou mladší sestrou.
Za tou jsem měla namířeno i dnes. Řekla jsem si, proč nezkusit jet hromadnou dopravou. Na zastávku jsem přišla jako jedna z prvních, měla jsem ve zvyku chodit na čas. Za chvíli přijel ušmudlaný a zadýchaný vůz nazývající se autobus. Nechtělo se mi tam nastoupit, ale řekla jsem si, že to bude takový můj zážitek z pozice nižší vrstvy. Celou cestu jsem měla v srdci adrenalin, věděla jsem, že se něco stane. A osud mě nenechal dlouho čekat. Nejprve se strhl boj o rozlitou kávu - musela jsem uznat, že ta košile, na které nápoj skončil, nebyla vůbec ošklivá a určitě také něco stála. Oběť okamžitě vybuchla, věděla jsem, že musím zasáhnout, jakožto královna, která se jde jednou za čas podívat na své poddané.
"Ale no tak, pánové, neplačme nad rozlitou kávou...určitě se to dá nějak vyřešit."
Čekala jsem nějakou obdivnou reakci, že jsem se usnesla k takovémuto zákroku, ale muž mě jen odstrčil a řekl, že se do toho nemám plést. Byla jsem ponížena! Já! Královna! Ale nenechala jsem se zastrašit. Zanedlouho se totiž naskytla další příležitost ukázat svoji obětavost. Někdo zabodl nůž do jednoho z pasažérů. A to dost nápadně. Pečlivě jsem sledovala všechny kolem sebe. Chtěla jsem být první, která se ho ujme. A taky se stalo. Poslala jsem ostatní, ať zavolají pomoc, zatímco já jsem mrtvého naoko zachraňovala. Dýchala jsem nahlas, jako by to vypadalo, že se ho všemi silami snažím oživit, neodpustila jsem si ani pár slz. Místo toho jsem ale zkoumala podezřelé. Sledovala jsem je celou cestu, v hloubi duše jsem si nemyslela, že ho někdo zabil. Ale přesto je mrtvý, takže jsem jako první zaútočila na muže sedícího v rohu, nezajímajícího se o svět.
"Pane, pojďte sem! Okamžitě! Ten muž umírá!"
Ale nic to s ním neudělalo. Naopak, vyburcovalo to pana "kávového", aby se ke mně připojil a také ho začal označovat za nejpravděpodobnějšího vraha. To se mi ale vlastně nelíbilo, a tak jsem raději zaútočila na něj.
"A co vy? Staráte se jen o svou kávu, přitom to mohl být jen maskovací trik, abychom vás nepodezírali z vraždy!" vrátila jsem mu jeho předešlé chování.
"A proč bych to asi dělal?! Kdybych chtěl zabít, snažil bych se být nenápadný, ne? Přesně tak jako vy! Jako první se k němu vrhnete, samá dobrota, ale možná jste ho probodla a potom předvedla scénu!"
"No dovolte, jsem tady jediná, která něco dělá. Proč vlastně řidič ještě nezastavil? Máme tu vraždu!"
Věděla jsem, že tohle bylo naposledy, co jsem jela městskou hromadnou dopravou.


Gustav
Jsem opozdilec. Od vždycky. Celá moje rodina je pozdními příchody proslavená, časy srazů nám raději říkají hodinu dopředu, abychom přišli tak akorát na ten reálný. Ví to o mně i řidič autobusu 258. Touto linkou jezdím každý den do práce, jsem herec v malém divadle. Většinou s sebou ráno nosím starodávný kufřík s kostýmy a drobnými rekvizitami. Někdo si možná myslí, že jsem šašek, ale autobusák, kterému osobně říkám Dvě stě padesát osmička, mi rozumí a není den, kdy by na mě nepočkal.
I toto pondělí jsem jako poslední vběhl do zavírajících se dveří autobusu a přes okýnko pozdravil přítele. Nenávidím jízdu ve stoje, a i tentokrát jsem měl štěstí a našel si sedadlo. Najednou se ke mně přiřítil pán s rozlitou kávou na košili.
"Podívejte, co jste udělal!!! Váš kufřík do mě strčil. To si zaplatíte!" začal na mě křičet, přestože jsem stoprocentně věděl, že jsem se ho ani nedotkl.
Třásl jsem se z toho napadení i po zbytek cesty, nikdo mě ještě za límec tak prudce nevzal. Potom se spustila lavina výkřiků. Někdo vraždil. V takových situacích většinou hrdinové v dobrodružných příbězích řeší okamžitě, jasně, správně. Ale já jsem zmatkář a to poslední, na co jsem myslel, byla něčí záchrana. Byl jsem rád, že jsem se okamžitě vytratil k řidiči a přes okýnko na něj volal, co se stalo. Musím přiznat, že jsem měl slzy na krajíčku, upřímně jsem se bál. Bál jsem se o svoje zdraví. Věděl jsem, že je vrah někde mezi námi, že může zaútočit znovu. Nechtěl jsem mít se skupinkou shlukující se u mrtvoly nic společného, a tak jsem zalezl do řidičské kabinky a zadýchaně všechno vyprávěl Dvě stě padesát osmičce. Potil jsem se a omdlíval. Nechtěně jsem začal na řidiče padat. On ztrácel kontrolu nad volantem a tím pádem nad celým vozem, který se najednou kýval ze strany na stranu.
"Pane řidiči, dělejte něco!" vklouzla do kabinky starší krásná dáma.
"Proboha, vždyť nás zabijete, člověče, vzpamatujte se!" vtrhl do dveří také muž, se kterým jsem měl spor, a snažil se mě odlepit od řidiče.
"To je ono...vy jste ten vrah! Nejdřív jste zabil jednoho, strhl na něj pozornost a teď se snažíte zabít celý autobus! Tohle vám ale neprojde!" uslyšel jsem vztek té dámy a následovala prudká facka.
"Milá dámo, to je poprvé, co s vámi souhlasím," poplácal ji po zádech můj nepřítel s nožem v ruce a také mi vrazil.
Tekla mi krev z nosu, svalil jsem se na zem a hodlal jsem tam zůstat až do konce toho všeho. Byl jsem si stoprocentně jistý, že on byl ten vrah. Pro jistotu jsem znovu upadl do bezvědomí.


Robert
Jsem sobecký. Vím to o sobě a už dávno jsem se s tím rozhodl žít, bez ohledu na to, jak moc ublížím ostatním. Jsem ten dokonalý muž, kterého potkáte v limuzíně se šampaňským v ruce, na svém účtu mu denně přibývají milióny. Tedy...ještě takový nejsem. Ale budu. Už rok buduji firmu na výrobu sportovního oblečení a daří se mi velmi dobře. Sice zatím nejezdím limuzínou, ale můžu si dovolit přijít do hromadné dopravy v nádherné bílé košili s černou taštičkou přes rameno a vypadat jako pravý businessman. Vždycky jsem se chtěl přiblížit těm americkým hercům, co nastupují v devět hodin ráno do přeplněného metra v New Yorku s přeslazeným nápojem ze Starbucksu. Káva od Vietnamce z podchodu pod dálnicí bude muset zatím stačit. Jsem chytrý a pohledný, taky mladý a svobodný. Vím, že mám před sebou velkou budoucnost. Musím jen vydržet ještě pár měsíců, prosadit svou firmu ve světě a přestěhovat se do Ameriky. Hračka.
Přišel jsem na zastávku plný naděje a energie, vstříc novému dni. Nejspíš jsem přesto, co jsem cítil uvnitř, působil rozespale a podrážděně. Jsem podrážděný stále, to připouštím. Zrovna mi ještě ke všemu volal kolega s nějakým marketingovým problémem. Potřeboval jsem být v práci včas, a tak jsem se do autobusu rychle snažil nasoukat. Už, už se vůz rozjížděl, když vtom se z ulice řídil šašek s kufříčkem a potem na čele. Moji pozornost ale zaujala dáma sedící vedle mě, měla na sobě překrásné zelené šaty a výraznou červenou rtěnku na rtech. Chtěl jsem se před ní předvést, a tak jsem na sebe vylil sladkou kávu. Jako viníka jsem označil onoho břídila s kufříkem a vzal jsem ho za límec. Čekal jsem, co udělá. Svým klidným a svůdným hlasem mě donutila muže pustit. Měl jsem, co jsem chtěl - její pozornost. Jak sobecké.
"Pomoc, pomozte mi někdo!"
Všechno se událo moc rychle najednou. Byl jsem příliš šťastný na to, abych byl první, který se k raněnému vrhne - ta žena mi sebrala pozici vůdce. Chvíli jsem jenom stál a díval se na ni, co udělá. Nejprve začala křičet na podivína sedícího v rohu autobusu. Potřebovala pomoct, chtěl jsem být na její straně. Mezitím, co se snažila přimět muže se sluchátky něco udělat, já jsem vytáhl nůž z těla mrtvoly a namířil s ním na něj. Nevyvedlo ho to z míry, což mě nejen velmi překvapilo, ale zároveň znejistilo. Nebyl jsem připravený na útok z její strany.
"A co vy? Staráte se jen o svou kávu, přitom to mohl být jen maskovací trik, abychom vás nepodezírali z vraždy!"
Líbilo se mi, jak si se mnou hraje, ale než jsem stačil udělat něco dalšího, autobus prudce zatočil doprava, vyjel z pruhu a mně vyklouzl nůž z ruky. Žena stihla zareagovat a vběhla do řidičské kabinky. Já jsem mezitím znovu našel dýku a také se k ní připojil. Se zbraní jsem se bál sám sebe, možná, že jsem chtěl pozornost, ale ne další smrt. Věděl jsem, že to byla vražda. Musela to být! Ale kdo z nich? Já ne. Že by ten opozdilec? Byl sice zvláštní, ale jako zabiják nevypadal. Tak ten autista v rohu? Ne, ten vypadal, že ani neví, kdy se narodil. Nebo moje bohyně? Ne, tu z toho vyjímám rovnou.
"Ty! Ty tady celou dobu jenom sedíš. Co si o tom myslíš?!" ukázal jsem nožem na mladou maminku s kočárkem.
"Ale no tak, nech ji, chudinku, je celá vystrašená," žena v zelených šatech se dotkla mého ramena a já jsem odložil nůž.
"Ne, madam, to je v pořádku. Má právo se na to zeptat. Já jsem to nebyla, jestli chcete znát odpověď."
Oba jsme se ironicky zasmáli a já jsem znovu popadl nůž. Byla to ona, bez pochyby. Kdo by taky útočil na ubohou matku s dítětem? Šel jsem k ní blíž a blíž, připravený na útok. Vysmála se mi do obličeje. To už jsem ale nevydržel a říznul ji do ruky. Dáma v zelených šatech pomalu odstoupila a začala zvedat ruce nad hlavu.
"Nesmíte ji zabít. Nemáme žádné důkazy!"
"To je mi jedno! Nehodlám strávit v tomhle autobuse už ani minutu. Ne, když je vrah na svobodě."
"A jak víte, kdo z nich je ten vrah?" zeptala se žena s kočárkem.
"Nevím. Proto zabiju všechny."
V autobusu panovalo ticho. I muž se sluchátky i žena s kočárkem i podivín s kufříkem - ti všichni se ani nehýbali, ani nedutali, báli se. Dokonce i žena v zelených šatech se bála. Nenápadnými malými krůčky se snažila dostat pro kladívko, kterým se rozbíjí okno autobusu v případě nehody.
"Uděláte ještě jeden pohyb a zabiju vás jako první," otočil jsem se na ni s klidným pohledem.
"Jmenuji se Klaudie," začala a zastavila se na místě, "Všichni cestující se cítí stejně jako ty. Nikdo tu teď nechce být, máme strach, ale jestli zabiješ někoho z nás, vyvoláš ještě větší paniku," najednou mi tykala.
"Ale já chci domů, nechápeš to?! Když teď ten nůž odložím, můžeš to být ty, která po něm okamžitě sáhne a zabodne mi ho do zad! Jsem příliš mladý na to zemřít!"
"Nikdo z nás si nezaslouží zemřít. Autobus zanedlouho zastaví a počkáme na policii."
Chvíli jsem o jejích slovech přemýšlel. Ale stejně jsem věděl, že jsem už dávno rozhodnutý.
"Jenže já nechci čekat."
Zabodl jsem nůž do Klaudiiných zad.


Svatava
Se svou malou dcerkou jsem byla brzy ráno na pediatrii na očkování. Manžel odjel autem do práce, a tak jsem se musela s kočárkem táhnout autobusem. Nijak mi to ovšem nevadilo, hromadnou dopravou jsem vždy jezdila ráda, zapomínala jsem při jízdě na starosti, dívala jsem se z okýnka na ubíhající krajinu.
Tentokrát mi ale cesta nijak rychle neubíhala. Sice jsem přistoupila až na zastávce Biolová, ale evidentně jsem už jeden spor zmeškala. U madla stál nasupený muž s nevypratelnou kávou po celé košili. To musí pěkně zkazit den! Další výraznou postavou ve vozu byla žena v tmavě zelených dlouhých šatech. Viděla jsem, že jí bylo horko, ale uměla svoje pocity dobře skrývat. Rozhlížela se po lidech, zkoumala, přemýšlela. Tak jako já. Jenže ona se snažila dostat do středu pozornosti, zatímco já jsem zkoumala z dálky, z ústraní, snažím se být neviditelná. Všimla jsem si také, že se stařík na konci autobusu silně potí, vypadalo to, že bojuje uvnitř sám se sebou. A potom to přišlo - stačila vteřinka, co jsem od něj odvrátila zrak a měl nůž v srdci. Nebyla jsem vystrašená, jednala jsem okamžitě. Stejně jako dáma s příliš velkým počtem plastových operací - ta se k oběti vrhla se vší vervou a asi se ho snažila zachránit, ale evidentně nevěděla nic o první pomoci. Já jsem místo toho vytočila sanitku a policii, přesně jim popsala, kde se autobus nacházel. Stíhala jsem vnímat i činy ostatních - muž se sluchátky nedělal nic, dokud nevytvořil pan Káva a paní Plastika alianci, ve které se spikli proti jiným cestujícím. Bylo až kouzelné, jak rychle oba měnili názory na potencionálního vraha. Asi byli lehce ovladatelní, museli zažít nějakou tragédii, až po této zkušenosti jsem si uvědomila, jak úžasný život s manželem žiji. Káva potom vnikl do řidičské kabinky, ve které proběhla menší rvačka. Všechno se to událo tak rychle, najednou jsem nevěděla, jak reagovat, přestože jsem si myslela, že mám celou situaci pod kontrolou.
"Ty! Ty tady celou dobu jenom sedíš. Co si o tom myslíš?!"
Snažila jsem se zachovat klidný a rozhodný výraz. Neměla jsem strach o sebe, ale o svou malou drahou dcerušku. Přestože jsem se nechtěla nechat rozhodit, když mi zaryl nůž do ruky, vykřikla jsem. Než jsem se stihla vzpamatovat, Klaudie padla na zem s nožem v zádech. Káva tam jen tak stál, díval se na ni, všechny pocity, které kdy měl, se mu seskupily do jednoho - zmatení. Zmatení z toho, že něco takového udělal - vždyť je to jen člověk, který chtěl jít dnes ráno do práce! Nechala jsem ho, ať zůstává v transu, a vtrhla jsem do řidičské kabinky. K mému překvapení jsem za volantem neuviděla řidiče, ale kašpárka s kufříkem.
"Co se stalo...co je s řidičem?!" neovládla jsem se.
"Když uviděl umírat Klaudii, omdlel. Měli jsme štěstí, že jsem se akorát probudil. Jen máme menší problém...neumím řídit!" zakřičel a prudce zatočil doleva.
Zachytila jsem se o dveře a bleskově běžela ke kočárku. Převalil se na bok, ale má dceruška zůstala živá, snad i zdravá.
"Tak zastavte, rychle!" zavolala jsem na nového řidiče.
"Nemůžu, není tu žádný odstavný pruh."
"Tak tam dejte blikačky, máme tady dvě vraždy, sakra!" naříkala jsem s dítětem v náručí.
Poslechl mě a začal zpomalovat. Řidič dodávky za námi s tím ale nejspíš nepočítal. Asi se pokoušel zabrzdit, ale jeho prostředek do nás stejně vší silou narazil. Upustila jsem dcerku a sama přistála na zemi.
Za tohle všechno může lidský strach?!
"Dobrá, to je vše, děkuji. Už můžete jít domů. Kdybyste cokoliv potřebovala, stačí zavolat," rozloučil se policista se Svatavou a zavřel dveře.
"Je to vážně zajímavý případ," začal vyprávět svému kolegovi, "nejdřív zemře jeden muž, potom další žena, k jejíž vraždě se přiznal jeden z cestujících. Potom omdlí řidič, takže autobus přebírá další z pasažérů, a nakonec ta dodávka. Páni - za jednu cestu celkem čtyři mrtví - ten stařík Kvido, žena Klaudie, Svatavina dcera a Gustav. Alexej je na jednotce intenzivní péče, ale později ho použijeme jako dalšího svědka. Robert se nám přiznal, že Klaudii zabil, ale nepřiznal se k vraždě Kvida. Svatava potvrdila, že náraz byl tak prudký, že Gustav na místě řidiče okamžitě zemřel - ona, Robert a Alexej měli prý štěstí. Já to vážně nechápu. Kdo tedy zabil Kvida? Když už se Robert přiznává ke Klaudiině vraždě, proč by se nepřiznal k jeho?"
"Protože ho nezabil on," odpověděl kolega s plnou pusou dortíků od jeho manželky.
"Tak kdo? Svatava? Nebo Alexej? Podle výpovědi byl k němu nejblíž. Anebo možná ti, kteří jsou teď mrtví?"
"V tom případě bys to už nemusel řešit."
"Zajímalo by mě, kdo z přeživších ještě někdy nastoupí do nějakého dopravního prostředku..."


Kvido
Jsem starý. Tím bych začal. Jsem starý, nemám rodinu, nemám dobrou práci, nemám peníze, nemám radost ze života. A že bych chtěl čekat, než mě porazí rakovina? To ani náhodou. Rád čtu detektivky - to je moje jediné potěšení. Za svůj příšerný život jsem jich přečetl tolik, že musela Agatha Christie dostat polovinu příjmů jen ode mě. A tak - proč neskončit toto utrpení nějak kreativně?
V pondělí ráno jsem se načesal, hezky oblékl a nastoupil do autobusu číslo 258 - má oblíbená linka. Čekal jsem a čekal, byl jsem si jistý, že se to dnes stane. Ve chvíli, kdy nás ve voze zbylo šest, vytáhl jsem z kapsy dýku po dědečkovi a zabodl si ji do srdce.
Teď už se budu jen z nebe (nebo z pekla) dívat na to, co se bude dít dál.


Alexandra vládne slušnou vyjadřovací schopností, dobrou představivostí i citem pro dějovou osu, ale téma si nezvolila právě šťastně. Vražda člověka je větší sousto než je schopna vyjádřit. Poradí si s ním málokterý autor tak, aby na čtenáře přenesl alespoň stín oné hrůzy.
Její příběh z autobusu by byl opravdovější kdyby se pokusila popsat třeba hlouběji své hrdiny a hrdinky ( a ani by jich nemuselo být tolik). Psát neschován za velké a zaručené zápletky, to je to pravé umění" dámy a pánové."
Petr Doležal


Nedaří se mi procitnout

Jasmína 13 let.

To ticho, ta tma, ten pocit, že jsi v prázdné místnosti a nikdo za Tebou nemůže nebo pocit, že ani nechce se k Tobě dostat, je děsivé, ale zároveň tak fascinující. Moje otázka je, proč jsme tak jiní nebo jsme vlastně jiní, co nás dělá takové, jací jsme a co nás nutí cítit zimu nebo zároveň teplo, cítit své rty, jak se usmívají od ucha k uchu, ale zároveň cítit kapky tekoucí z očí. Všechny tyto emoce a pocity začínají při našem narození, ale končí po smrti? Jak to vlastně je?

Šel jsem po dlouhé, bílé chodbě plné lidí, plné smutku, ale i štěstí, nenávisti, ale i vděku. Hledal jsem dveře s jejím jménem, jménem, které mě vždy zahřálo u srdce, jméno, které mě dokázalo rozesmát i v těch nejhorších chvílích. Za těmi dveřmi, tam byla opravdu má překrásná a vždy tak upřímná dívka. Vypadala, jako by byla mrtvá, ale zároveň žila, její hrudník se pomalu zvedal a ruce, které měla položené dlaněmi na něm, se zvedaly, také její kůže byla taková ledová a bílá, že kdyby ležela ve sněhu, ani by sis jí nevšiml. Přiblížil jsem se ještě blíž k jejímu tělu, natáhl ruku a pohladil ji po vlasech, které byly jemné a husté. Poté jsem udělal tři kroky dozadu a usadil se do křesla, které stálo kousek od jejího lůžka a pořád si opakoval v hlavě ty samé věty. Proč lidé přestanou jednou vnímat, zastaví se jim srdcem, nervy přestanou fungovat? Proč jednou odejdeme a kam vlastně naše malá jiskra v těle odejde? Jak ta jiskra vznikla a proč vlastně vznikla? Odejde ta její také a jestli ano, kam odejde. Existuje nějaká smrt nebo je ti nový začátek do nového života? Začne i ona ten nový život a pokud ano, bude tam s ním i ta má jiskra?

Je to zvláštní pocit, ale cítím, jako kdyby tu někdo byl a pozoroval mě, hlídal a staral se o mě, jenom svým pohledem. Slyšela, jak silně dýchá a když jsem nemohla číst jeho myšlenky, věděla jsem, že na něco myslí, že na mě myslí. Cítila jsem vůni, která mě vždycky mile praštila do nosu, když ta osoba byla na blízku. Tak moc chci otevřít oči, podívat se na něj a sevřít ho v náručí, ale nemohu. Obklopoval mě pocit, že ho nemohu spatřit ani na něj promluvit, chtělo se mi brečet, máchat rukama kolem sebe, křičet. Nešlo to. PROČ? PROČ? PROČ? Proč se sakra nemůžu vzbudit?.....ugh.....Proč se mi nedaří procitnout?

Jasmína se nám snaží popsat všechny změny které ji provází jako každého, komu je problematických třináct. Ale na rozdíl od většiny svých vrstevníků si vytvořila vlastní svět a v něm bytosti, co nemusejí mít ani jméno a ani tvář. Jsou to pocity které určují dějovou osu tohoto příběhu. Potud velmi dobře a ještě veliká pochvala za opravdový spisovatelský obrat" taková bílá, že kdyby ležela na sněhu, ani by sis ji nevšiml". Ovšem zvolené "dramatické" prostředí a " naivně dětsky čistá" úvaha nad významem lidského života jsou, za mě, nejslabším místem jejího zajímavého projevu.

Petr Doležal

Zapomnění

Gabriela 16 let.


To se mi možná zdá
a zdání klame
že je ráno, ale není
vše se mění v zapomnění


I ta nejtemnější slova
která dole skryta
jsou pod tíhou
toho velkého světa
publika plného diváků


Ráno totiž vychází slunce
a to zcela mění
vše, co onu noc
přišlo v zapomnění


Gabriela má instinkt skutečné básnířky. Její poezie je krátká, úsečná ale měla by být v každém slově nositelem myšlenky autora. Osobně mám rád " nerýmovací " básně i když mám chvílemi pocit zda se nějaká ta větička Gabriele někam nezatoulala. Poezie je zdánlivě jedochuchý vyjadřovací "kanál" a láká a láká. Svádí ke kladení protimluvů a neukončených myšlenek, má nejblíže k filozofii, ale vyžaduje překvapivých metafor. A ty jsem žádné neobjevil ( spíše naopak... publika plného diváků, tohoto velkého světa...) existuje přece sto a jeden způsob jak tyhle liché věty nahradit.

Petr Doležal.  

Pohádka

Daniela 14 let.

DOBRODRUŽSTVÍ Z PALOUČKU


Byl jednou jeden docela malý les a v tom lese docela malý palouček.Na tom paloučku byly 4 docela malé chaloupky a v těch chaloupkách docela malé děti. V první chaloupce se zelenou střechou a červenými dveřmi bydlela Anička.Vedle Aniččiny chaloupky byla chaloupka s modrou střechou a žlutými dveřmi.A v té chaloupce bydlel Honzík.Vedle Honzíka měla chaloupku Štěpánka. Její chaloupka měla červenou střechou s modrými dveřmi.A poslední chaloupka měla žlutou střechu a zelené dveře.V té bydlel František.

Tihle 4 kamarádi tam žili úplně sami.Občas navštívili nedalekou vesnici Řehotku a nebo se vydali koupat do lesního jezírka.


1.KAPITOLA - JAK MĚL HONZÍK KAŠEL
Bylo jarní ráno jako každé jiné.Děti se rozhodly, že se hned po snídani půjdou koupat do lesního jezírka. Anička uvařila kakao. Honzík nakrájel chleba a namazal ho máslem.Štěpánka a František zašli na zahradu pro rajčátka, mrkvičky a papriky.Když posnídali, rozhodli se vyrazit.Cesta jim netrvala dlouho. Vždy jim rychle utekla, protože si pozpěvovali, radovali se a smáli se. Ve vodě po sobě cákali vodu a dávali si závody v házení žabek. Františkův kamínek se desetkrát odrazil od hladiny a proto stal se vítězem. Děti nevylezly z vody dokud nebyly úplně vyčerpané z nekonečného smíchu, plavání a cákání.Když už je tahle zábava omrzela, rozhodli se vyrazit zpět na jejich palouček.Holky se daly do přípravy oběda a kluci šli do lesa pro dříví.,,Dnes se Vám ta omeleta mimořádně povedla."chválil holky Honzík.Františka se nabídla ,že umyje nádobí a Honza jí s tím prý rád pomůže.HEPČÍÍ.Zakašlal Honza. ,,Asi si se nachladil při dnešním koupání.Anička ti uvaří kouzelný odvar z Podbělu."řekla Františka.Honzík se šel tedy zeptat Aničky, zda by mu uvařila kouzelný odvar. ,,Ráda bych ti ho uvařila, ale nemám Podběl.Teď si běž lehnout.Pořádně se zakutej do peřiny a odpočívej.Já pro něj zajdu.Ale asi to bude chvíli trvat. Podběl roste až za Řehotkou" povídala Anička a Honzík ji samozřejmě poslechl a vydal se odpočívat. Anička si vzala batůžek.Do něj si dala svačinu a láhev s vodou a vyrazila.Nejdříve šla po úzké klikaté cestičce lesem.Potkala spoustu zvířátek. Od veverek až po jelena s velkými parohy.Po chvíli se před ní rozprostřelo velké pole s vlčím mákem. Cesta už byla širší a rovná.Anička potkala pár dětí z vesnice, se kterými trávila minulé léto a společně se vydali směrem k podbělu.Děti z Řehotky odbočily do vesnice a Anička musela cestičkou v lese.Pozpěvovala si různé písničky. Pískala si a vymýšlela nové melodie. Ani si nevšimla ,že sešla z cesty.Chvíli tak pokračovala. Les začal houstnout. V tom si to Anička uvědomila ale nevěděla jakým směrem má jít.Byla naprosto ztracená.Chodila všemi směry a zacházela stále hlouběji a hlouběji do lesa. Začalo se stmívat a Anička si nevěděla rady. Začali se o ní bát i její kamarádi z paloučku.A tak se ji vydali hledat. ,, Aničko.Haló.Aničko."volali nahlas všude kde šli. Už byli u rozcestí.Rozhodli se zajít nejdříve do vesnice, protože si mysleli, že se jen s někým dala do řeči a zapomněla na čas.U nikoho ale nebyla.Mezitím se snažila hledat cestu.Byla už ale úplná tma a tak se rozhodla sednout si na měkoučký mech pod velkým smrkem.Dlouho brečela až nakonec zaspala.Její přátele se rozhodli přespat u jednoho z jejich kamarádů s tím, že se ji vydají hledat s východem Slunce. Ráno Aničku probudilo studené polechtání.Byl to čumák malé srnečky.Když se k ní pokusila natáhnou ruku ,aby ji mohla pohladit, nechala se.Za chvíli se okolo Aničky sešlo více zvířátek. Veverky, ježci, lištička, jezevec, rodina zajíců a pár sýkorek. Myslela ,že je to sen.Nebyl.Všechna zvířátka šla jedním směrem a Anička se rozhodla je následovat.Ukázali jí cestu.Doopravdy to byla cesta po které měla jít.Byl to už jenom kousek k podbělu a tak se rozhodla, že tam ještě zajde.Doopravdy to netrvalo dlouho. Cobydup se začaly objevovat malé žluté květinky a rychle je začala sbírat.Když jich měla i do zásoby, vydala se na cestou zpátky domů.U rozcestí narazila na svoje přátele. Vše jim povyprávěla.Skoro jí nemohli uvěřit.Doma uvařila Honzíkovi kouzelný odvar z podbělu. Byl doopravdy kouzelný.Hned na další den už Honzík neměl kašel. Z tohoto dobrodružství plyne, že když budeš pomáhat ty.Ostatní ti také pomůžou.Jejich přátelství bylo tak silné, že byli ochotní se ji vydat hledat, i přes to ,že bylo už šero a skoro neviděli na cestu.Tohle byla první zkouška jejich přátelství.


Danielka je možná zklamaná nějakým kamarádem, kamarádkou či partou přátel. Stalo se pak, že si vytvořila svůj vlastní, čistý svět, ve kterém velcí nemají žádné místo. Její psaní se mi však líbí, hraje si s detaily a nepochybuji, že by si s dětským čtenářem dobře rozuměla. Její psaný projev je něžný až křehký a zápletka je zvolena velmi dobře.

Možná bych se v závěru pohádky vyhnul poslednímu odstavci...když budeš pomáhat ty, ostatní ti také pomohou... Zní mi trochu vypočítavě nebo dokonce "dospěle poučující".

Petr Doležal 


Zítra začnu znovu

Markéta 13 let

Je neděle večer a já se koukám v televizi na kriminálku. Vím, že to není pro děti, ale mně to nevadí. A rodičům už vůbec. Táta je věčně v práci a máma jen sedí, kouří a pije. Myslím si, že ani neví, co právě dělám. Zakřičí z obývacího pokoje: "Namaž si chleba nebo běž spát!" pomalu se doplížím do kuchyně a otevřu starý chlebník. "Fuj!" Při pohledu na zcela plesnivý chleba se mi udělalo velice špatně. "Co tam děláš, Helno?" zakřičela má velice opilá matka. Rychle jsem odpověděla: "Nic, jdu spát!" Chleba rychle vyhazuju do přeplněného odpadkového koše. Po přípravě do postele už šlapu schůdky do mého skromného podkrovního pokoje. V tu ránu slyším klíče v zámku. Táta se vrátil. Rychle jsem vyběhla po vrzajících schodech nahoru a přivřela dveře. Jako každý večer se spustila hádka. Tahle byla ale jiná. Lahve od piva se tříštily po zemi a křik se nesl ke mně nahoru. Ležím a mlčky poslouchám. Hodiny v mém pokoji stále tikají. O pár minut později slyším velkou ránu. Něčí cizí hlas zakřičel: "Policie!" Vylekala jsem se. Vstanu z postele a vykouknu z okénka. Jediného, které v pokojíčku mám. Policejní auto bliká a lidé z celé ulice se v nočních košilích zvědavě scházejí u našeho domu. Začnu brečet. Lehnu si a zalezu pod peřinu. Naštěstí jsem tak unavená, že se mi podařilo usnout. Ráno sejdu dolů a všude vidím tu spoušť. Má nejoblíbenější fotka z doby, když jsme byli ještě rodina, kdy máma nepila a rodiče se nehádali, byla zničená. Rozbitý rámeček ležel na zemi a fotka z jediného výletu v mém životě byla rozmočená od nějakého alkoholu. Opatrně ji vezmu do ruky a mezi střepy hledám druhý kus rámečku. Chce se mi brečet. "Auuu." Střep zaražený v malíčku dost bolí. Opatrně ho vyndám. Naštěstí mi krev neteče. Mezi rozbitými židlemi a rozházenými věcmi jdu ke skříňce, kde vždy bývalo lepidlo. "Mám tě!" Sama pro sebe se pousměju, protože jsem zde našla i kousek červeného papíru. Vyběhnu po schodech. Rychlé zabouchnutí dveří, které zavřel průvan se neslo celým domem. Mně je to ale fuk. Ve skříňce jsem našla vteřinové lepidlo. Budu si muset vystačit s ním. Ladím rádio po babičce. "Super, má oblíbená písnička." Začnu se houpat na židli a broukat si tu hezkou píseň. přitom lepím rámeček a fotku dohromady. Mamku jsem překvapila tím červeným papírem ve tvaru srdce, abychom tam byli jen já a táta. Na rámeček ještě přilepím pár barevných ozdůbek. Sice je podzim, konec října, ale i tak beru kolo a jedu. Mám tak zmrzlé uši, že je necítím. Ale tak jedu dál. A jsem tu. Před obrovskou budovou, kde každý den pracuje táta. Chvíli se rozmýšlím, zda mám dopis, kde je jeho jméno a ve kterém se nachází fotografie, vhodit do schránky před budovou. "A je to, už není cesty zpět!" Hned, co dojedu domů, popadám koště a začnu s úklidem. Další písničky hrají ze starého rádia a já ani nevidím, jak hodiny plynou. Uklízím, vařím, uklízím, žehlím. Chci to tu mít vyšperkované. Nakonec to tu vyzdobím obrázky, které jsem kreslila asi před pěti lety. "Uf," unavená lehnu do postele. Jsem vyřízená, ale i tak se usmívám.

"Zítra začnu znovu."
A taky že jo! Ráno se ve dveřích objevil táta s horkou čokoládou v ruce. Mlčky mě objal a potichu zašeptal: "Promiň." Oba jsme brečeli jako želvy, ale smáli jsme se. Byla v domě vleká zima, ale my cítili teplo našich srdcí. Poprvé v životě jsem cítila, že mě má někdo rád. Další dny už byly lepší a lepší. Táta si našel novou práci. Takovou, kde nebude pracovat celý den. Každý den jsme chodili ven, hráli na schovku nebo dělali cokoliv, co nás napadlo. Pak přišel Štědrý den. Koledy, kapr, atmosféra Vánoce a spousta dárků. Dostala jsem vysněnou kytaru a album, které se později plnilo společnými fotkami.
"Mám tě moc ráda, tati."


Markétko, Markétko...co na tvůj přesmutný příběh mohu říct. Hodnotit jej? Ale k čemu by to vlastně sloužilo? Je opravdový a je mi, při jeho čtení, nesmírně úzko. Vlastně si ani nepamatuji kdy jsem něco podobného četl v naší soutěži. Možná bys jej měla směřovat k tvým rodičům, snad by je tvé soužení dovedlo k "osvícení" a poučení z vlastních chyb. Co však hodnotím je závěr příběhu ( i když tuším, že tak to nebylo v realitě, ale událo se to v tvé trápené mysli). Ani si neumíš představit, jak rád bych se mýlil. 

Psané slovo je úžasný dar a v tvém případě plní do posledního háčku své poslání. Tak v tom pokračuj a brzy zjistíš, že realita a klam jsou dvě strany jedné mince.

Petr Doležal 


Finalisté naší soutěže v roce 2016

Barča Vitásková,Tereza Šaurová, Dita Beranová, Klára Moravcová, Denisa Korotvičková, Adéla Václavíková,Viktorie Hegedušová, Klára Lopuchová, Klára Laušmanová, Kristýna Kadlecová, Adéla Horská, Klára Hluchá, Nina Sibinská, Eliška Hamplová. 


Finalisté naši soutěže v roce 2017

Nikola Horáková,Helena Novotná, Nikola Lemberková, Michaela Svobodová, Eliška Hamerníková, Lucie Kváčová. 

Finalisté naší soutěže v roce 2018

Verča Sokolová, Andrea Mautnerová, Filip Hudec, Kateřina Dufková, Eunika Pechánková, Dominika Beranová, Jakub Tvrz, Tereza Kuchařová, Klára Hořínková, Markéta Kůhnová.

Finalisté naší soutěže v roce 2019

Jan Kolář, Barbora Svobodová, Michal Včelák, Elena Zámečníková, Markéta Kůhnová, Šimon Urban, Tereza Dubnová, Tereza Mikulová, Luisa Marešová a jako speciální host Andrea Mautnerová.

Finalisté roku 2020

finále se pro koronavirou pandemii nekonalo

Jakub Vala, Elena Zámečníková, Sofie Bradáčová, Soňa Šrubařová, Šimon Urban, Ema Klimentová, Natalie Shtepan/Stromblad, Andrea Mautnerová. 

Finalisté roku 2021

finále se pro koronavirou pandemii nekonalo


 

Zde si můžete, milí čtenáři, přečíst nejzajímavější soutěžní práce z minulých ročníků.


Pavla 11 let


Svázané (to je opak slova volné) vločkové asociace

Haiku je druh japonské básně. Má prvně pět, pak sedm a nakonec pět slabik. A mělo by to dávat smysl a navíc na téma vločka! A tak začínám přemýšlet...

Horká lednička.

A co to vlastně v ní je?

Vařená vločka.

Vločka k snídani,

a k hlavnímu jídlu též.

Jaká? Sněhová!

Řekla jsem si pět haiku, ale ono to nějak nejde. Co s tím? Vločka, vločka, vločka...

Kouzelná čočka,

Vánoc zlaté prasátko...

A co ta vločka?

Co se to děje?

No, vločky demonstrují.

A kde to? V Rusku!

U všech svatých vloček, já už nevím! Asi jsem se zbláznila... Asi bych toho měla nechat. Vločkových haiku už je dost. Ale ne, zkusím jich napsat pět. Když zvládnu jedno haiku, zvládnu i dvě. Když zvládnu dvě, tak i tři, když tři, tak i čtyři, když čtyři, tak i pět...

... když devět set devadesát devět, tak i tisíc - STOP! Začala jsem u jedničky, jak je to možné? No, začnu s tím, že když čtyři, tak i pět.

Haiku je v cajku,

a je to v slabika?

A vločka padá...

... a vločka padá a já jsem blázen! Mám psát o vločce a ne o slabikách. To mám z přípravy na přijímačky z češtiny... A příště bude haiku o předložkách! No, vracím se radši k vločce...

Vločka - kočka, no,

jak to jde dohromady?

Jak? Přeci nijak!

Pane učiteli, věřte nevěřte, nejde to! Počkat, proč to nezkusit na předložky a vločku? Vločka není předložka. A předložka má tři slabiky, vločka dvě, takže...

Předložka, vločka,

na teplém parapetu

vločka roztává.

Tak to zkusím i o jiných slovních druzích. Ty mají méně slabik, třeba spoj-ky.

Spojky jsou zvláštní,

a, i, nebo, též ani...

Vločky jsou lepší!

Vločky jsou lepší,

ale moc nevydrží.

Spojky jsou stálé!

Vločky sem a tam...

Z nebe padají spojky!

Pozor! Netají!

Koukám na sešit,

místo spojek jsou vločky!

Co řeknu doma?

A to je konec...

mohlo by to být horší...

Uf! Byl to jen sen!

Já opravdu usnula, nebo to píšu? Ne, píšu... Ale už je večer, budu pokračovat zítra.

"Dáš si k jídlu kozí sýr, ovesnou kaši nebo roládu s dětskými piškoty?" To byl táta. Počkat, kozí sýr je z kozího mléka, ovesné vločky z ovsa a dětské piškoty z... Fuj! Ale o tom se dá napsat haiku ne? Pět slabik mají dětské piškoty a kozí sýr je na tři...


Hodnocení Petra Doležala :

Pavlínka je jistě dosti svérázná a samostatná dívenka. Její žonglování s podstatou jazyka mě baví (odhaluje čtenáři krásné absurdnosti protimluvové češtiny). Je trochu s podivem že nepoužívá žádných metafor a tak se stává její text věrohodnějším. Metaforový jazyk  ponechme klasikům a filozofům či jej použijme v jiném žánru. Dojem, který u mě její soutěžní práce probudila, bych shrnul do jednoho slova: neotřelost.


Soutěžní práce roku                                       2020


Zde si můžete, milí čtenáři, přečíst nejzajímavější soutěžní práce ročníku 2020.
 

Karolína 10 let

Zima ne-zima (Zima podle mě)

Když jdu ráno do školy,
tak nevidím sníh a led.
Byla bych hrozně ráda,
kdyby začalo sněžit - hned.


Maminka mi vyprávěla,
že když byla malá,
bylo všude plno sněhu
a na ledě stála.


Dnes nevidím střechy bílé,
nikde není sněhulák.
Přírodo, ptám se tě proč
sníh je jenom na horách?


Přála bych si plno sněhu,
abych mohla sáňkovat.
Na zahradě stavět iglú
a všechno si užívat.


Hodnocení Petra Doležala :

Roztomilé veršování Karolínky nahání mnohým dospělým vrásky starostí na čelo. Bílá zima a sníh se nejspíš brzy stanou něčím, na co se bude jenom vzpomínat. Za báseň děkuji, básníků a básnířek je jako pověstného šafránu. Také se těším, že nám Karolínka bude básnit dál o měnícím se světě kolem sebe.



Adéla 10 let 

Pro maminku na omluvu

Maminka

Maminka krásná levandule bledne, jak po ní touhu mám, slunce se zvedne.

Za všechny mé chybičky, omluvy srdíčka, to někdy stane se, ty levandule maličká.

Pro čerta a Mikuláše

MIKULÁŠ A ČERTÍK

MIKULÁŠ A ČERTÍK BYLA MALÁ ZLOBÍLKA,

ANDÍLEK JE POUČOVAL, TA MALÁ TRDÝLKA.

PAK UŽ BYLI VELCÍ, PYŠNÍ NA SVOU VLAST,

Z ČERTA VYROSTL ROŠŤÁČEK A Z MIKULÁŠE POUČŇÁK.

A JÁ RADŠI SLIBUJU, ŽE UŽ ZLOBIT NEBUDU.

O lásce

Zamilovaná

Když jdu spát, přemýšlím o tom, jestli mě máš vůbec rád. Nechám si o tobě zdát.

Když jdeš o krok vpřed a o krok dál, jsi mou vírou, touhou v srdci Tě mám, lásko má úžasná.

Touha má je nekonečná, lásko má.

Ráno potkám Tě, adresu neznám, sen se rozplynul, ale v srdci Tě mám, lásko má úžasná.

Sen je skutečný, ale já realitu znám, lásko má úžasná.

Každý ví, že sen není skutečnost, ale já víru neztratím, lásko má úžasná, víru v tobě mám.

Bráškovi na usmířenou

Lukášek

Bráško můj Lukášku, já nejsem princezna na hrášku, a proto povím Ti jednu říkanku.

Co na tobě nejlepší to na mně též. Přiletí k tobě motýlek a začne déšť

Déšť a sluníčko duhu udělá a tím ti chci říct-zůstaň  dlouho duho má.

Hodnocení Petra Doležala :


Originální vyznání se či zpověď s nadějí na očištění za skutky kterých litujeme? Poezie má mnoho tváří, ale tahle od Adélky, křehká a lehoučká že by ji snad dokázal smést i mírný vánek, je barvy tichomořského azuru, který dokáže překvapit plavce svojí hloubkou.



Anna 14 let

Kapitola 1.   14.9.2058

                                        

Jmenuji se Elis - 9021 - Librtová, nebojte nejsem žádný robot. Dneska má čtyřmístné číslo ve jménu každý, narozený od roku 2038. Udělali to tak, protože se stejná jména začala dost opakovat a byl v tom hrozný zmatek, ale tyhle čísla se používají jen hodně oficiálně třeba na úřadech a tak.
Je mi 15 let a bydlím v 7. kóji haly C. Pod slovem kóje si každý asi představí malý stísněný prostor, kam se vejde sotva postel, ale to tady neplatí. Ve skutečnosti je to takový byteček, který je od zbylých bytů v hale oddělený poměrně tenkými stěnami (proto kóje). Ale vejde se nás sem všech šest. Popravdě bychom si mohli dovolit i lepší bydlení, ale rodiče se rozhodli jít vstříc novému trendu a žít ekologicky, a tak jsme skončili tady, v deset let zkrachovalé výrobně na sýry a to jen aby se nemusely kácet lesy. Má to tu, ale i své nevýhody. Tak například se tu všechno hrozně rozléhá a v noci je to slyšet, na to si jde ale lehce zvyknout. Horší je, že jsou tu stále lehce cítit ty sýry, já už to vnímám trochu míň než před šesti lety, kdy jsem se sem nastěhovala, ale nemůžu si sem pozvat žádnou návštěvu. Většina lidí si myslí, že bydlet tady je nebezpečné, s tím ale nesouhlasím, protože z venku je hala dost odolná a dveře jsou na speciální čip a uvnitř tady bydlí úmyslně taky jen rodiny s dětmi. Navíc se se všemi celkem známe.
Abych se vrátila k naší rodině, táta pracuje jako vedoucí oddělení zařízení relativního bydlení, což v podstatě znamená, že vymýšlí, jak se má vejít postel do domku na stromě, nebo jak to udělat, aby se lidé necítili v podvodních hotelech stísněně. Na mamku jsem pyšná, protože jí povýšili na koordinátorkou ekologické vodní síly. Náplń její práce spočívá v tom, že navrhuje, jak mají úklidové síly postupovat, aby co nejefektivněji a nejrychleji odklidily a následně ekologicky zlikvidovaly odpadky, které se valí z řek do moří. Abych přiblížila důležitost její práce je nutno říct, že kdyby neexistovaly vodní úklidové síly, tak se za jeden den do moří naplaví více než pět tisíc metrických tun odpadu.
Mám dvě sestry a bráchu. Všichni kromě Niny chodíme do školy. Nina by správně měla být ve čtvrt´áku, ale před rokem si na Woxu, sociální síti umožńující mladým lidem vysílat vlastní pořady, které sami natočí, založila účet, kde popisovala alternativní metody, kterými si jde nahradit v jídle cukr. Okamžitě sklidila obrovský úspěch. Ne, že by ostatní neměli stejný nápad, ale Nina vždycky našla něco, co na ostatních Wox-účtech nebylo. A tak si pomocí financí z Woxu založila malou firmičku, která náhražky sháněla, vylepšovala a draze prodávala a lidi se potom mohli utlouct.
Abyste mě pochopili od roku 2045 je cukr ve většině zemí světa vnímán jako droga, a tak je zakázán. Nesmí se s ním prodávat žádné výrobky a ani pěstovat cukrovou třtinu. Ze začátku byli obrovské protesty, obrovské množství firem na cukrovinky zkrachovalo a lidé obchodovali se zásobami, co měli doma. Za pár let ale lidé začali hubnout, průměrný věk se o 2 roky prodloužil a nemoc obezita byla téměř vymýcena, takže se všeobecné mínění zlepšilo a krize byla zažehnána. To ovšem neznamená, že se lidé nesnaží cukr všemožně nahradit. V prvních letech se o to pokoušeli medem a jeho výroba rapidně stoupla. To sice pomohlo včelařům a včely, které byli na pokraji vyhynutí, se díky tomu opět rozšířily, ale lidem to nestačilo. Když vznikl Wox a s ním spoustu nových vařících pořadů, začaly se na něm objevovat i všemožné způsoby, jak si cukr vyrobit od různých bylinek přes chemickou cestu a Nina byla mezi prvními.
Já chodím do prváku a zatím nevím, co chci dělat, ale asi taky v ekologickém sektoru, jako mamka. Mojí nejlepší kamarádkou je Drina, ale nikdy jsme se neviděly na živo protože bydlí v malé vesničce daleko odsud a do naší školy chodí jen jako holograf.
Funguje to tak, že je na prázdné lavice umístěna malá kulička (promítačka) a ta na prázdnou židli promítá její obraz, který z domova stejnou promítačkou přenáší. Může být i vyvolaná a všechno.
Chodím do kroužku domácího zahradničení, kde se učíme, jak si vést v domě malou ekologickou zahrádku se základními plodinami, a taky jak se starat a domácí kompost. Taky dělám závodní potápění a můj rekord je bez přístroje 1 minuta 56 sekund. Tak a ted´ už o mně víte všechno a můžu se vrhnout na samotné vyprávění.

Hodnocení Petra Doležala :

Představy o budoucím světě, který nás bude obklopovat samozřejmostmi o kterých se nám dnes ani nesní, je tolik lákavá. Anna nám předkládá úvod a pozvání do svého života v autobiografickém vyprávění a já jsem přesvědčen, že by si s dalším pokračováním nejspíš poradila. Má pěknou slovní zásobu a vypadá to  že už došla k poznání, že velké příběhy nepotřebují nutně velké zápletky a dobrodružství , neboť naprostá většina našich příběhů plyne poklidně jako letní řeka, na jejímž dně se odehrávají děje netušené. 

Jolana 14 let

Člověkem nečlověkem


Myslím, že kdybyste se před třiceti lety zeptali čeho si budou v budoucnosti nejvíce vážit, rozhodně by vám neřekli, že lidskosti. Ne čisté vody, jídla, čerstvého vzduchu, internetu či deštných pralesů, ale lidskosti.

Ona se ta "lidskost" těžko definuje, zvlášť když samotnou definici ani ironicky nevymýšlí člověk. O tom bych však pravděpodobně ani sama neměla mluvit, když jsem člověkem pouze z dvaceti pěti procent. Nemusíte mi to připomínat, kdybych si to náhodou nepamatovala z poznámek "pravých" (sto procentních) lidí, stále klesající číslo na ruce zaručuje, že si informaci budu navždy nosit sebou.

"Zrůdo!" "Zabte je někdo!" "Je to proti přírodě!"

Pravda, mohla bych se otočit a všechny je na místě zabít. Mých robotích sedmdesát pět- omlouvám se, už šest procent mi sice zakazuje jim ublížit, ale dává mi k tomu dostatečné prostředky, kterých mých zbylých lidských dvacet čtyři procent může využít. Samozřejmě, že to však neudělám, z logického hlediska by to jejich nesmyslné xenofobní idee jenom podpořilo.

Tedy, to mi radí počítač. Kdyby tu nebyl, organický mozek už by dávno dal příkaz k slzám či k vrácení nadávek. Místo toho svírám ruku své sestry a jen zírám na zem. Počítač mi ochotně poradí z jakého plastu je ona zem utvořená, ač mě to ani příliš nezajímá.

Chystáš se něco udělat?

Zvednu své hnědé oči k sestře. Počítač mi samozřejmě řekne, že je to řečnická otázka a že bych nic dělat neměla, pouze vyčkávat. Přesto neodolám a pošlu odpověď.

Co třeba je všechny zabít?

Oči mé sestry se roztáhnou než stihnu dodat, že je to vtip. Narozdíl ode mě má na ruce napsáno sto procent, ale ne v kolečku, ale v trojúhelníku. Je geneticky modifikovaná. Předurčena k cestě před narozením. Je krásná, má neuvěřitelně dobrý zrak, její skóre v AIQ je dvojnásobkem průměru a dokáže běhat neuvěřitelně rychle. Naše matka ale zapomněla dodat schopnost chápat vtipy, takže ač je stovka, i jednoprocentní člověk má lepší smysl pro humor než ona.

Asi se ti převařily obvody, zabít je je opravdu šílenost! Vždyť víš, že by to jen-

Přeruším ji, než mi tady ztropí přednášku na další tři hodiny: Byl to vtip, Keano.

Nechápu smysl vtipů, zavrtí pomyslně hlavou, navíc na to teď není čas. Víš vůbec-

Raději si vypnu Hive, aby mi Keana neposílala další myšlenky a soustředím se na ženu, která se právě vyhoupla na pódium. Přijde mi překvapivé, že se lidé ještě vůbec v takovém množství schází, ale to asi není to co by mě právě teď mělo zajímat.

"Několik tisíciletí jsme se prali člověk proti člověku. Poté se lidé začali stmelovat do skupin a začali proti sobě bojovat skupiny lidí. Teď se ale musí stmelit všichni lidé dohromady, protože je tady větší hrozba, oni."

Je jasné, že tím oni myslí mě a sestru, nepravé. Nakloním se abych lépe viděla na ruku té mluvčí a ujistila se, že je to stovka. Zdá se, že všichni v davu jsou stovky.

"Určitě jste dvojčata Kunstlichovi nejednou viděli ve svém feedu. Mluví se o nich jako o vědecké senzaci. O zázraku moderní vědy!"

Publikum se jízlivě rozesměje a začne po nás házet další urážky. Chci utéct, ale jsem svázaná. Mohla bych se jednoduše rozvázat a dát jim co proto, jenže- prostě- nemůžu. Pohled na mojí ruku mě utvrdí v tom, že procenta dále klesají.

"Jednovaječná dvojčata, z nichž jedno je geneticky modifikované a druhé bylo přírodní. Přivítejte Keanu a Sariu Kunstlichovi!"

Zazáří na mě staré barevné reflektory a pískání publika. Už jsem zatraceně dlouho nejedla a ač má robotická část vydrží o něco déle, také to není navždy.

Vím jaký je smysl téhle akce. Vím, že nás chtějí rozčílit. Vím to. Vím, že žádná jednotka nezasáhne. Musím to vydržet.

"Keana byla zrůda už od narození, ale bohužel ani Saria nezůstala dlouho nedotčená. Poté co se někteří lidi pokusili Keany správně zbavit, její sestra ji, heroicky zachránila život."

Možná bych měla být pyšná, ale moc dobře vím co bude následovat. Už jsem člověk pouze z devatenácti procent. Už ani ne z jedné pětiny.

"Zaprvé, měla svou nelidskou sestru nechat zemřít. Zadruhé, když už se obětovala, měla zemřít! Ale ne! Jejich matka se rozhodla ji zachránit a dát jí synteticky vyrobené orgány. Jak mluvím, ze Sarii se každou vteřinou víc a víc stává robot, syntetik."

Má pravdu. Ale to neznamená, že mých lidských sedmnáct procent ji teď netouží z toho pódia schodit. Opět si zapnu Hive a hned se na mě přivalí asi dvacet sestřiných myšlenek. Vstřebávám jen ty poslední, ty nejhlasitější.

Snažím se kontaktovat nějakou jednotku ochrany!

Nechtějí nám pomoci! Oni snad nechápou, že tu můžeme umřít!

Zavrtím hlavou. Chápou to. Potřebují abychom umřeli. Naše vražda by se prodala jako dobrý příběh, ukazující extremismus. Má robotí část ví, že naše smrt by byla pro naše vlastní dobro.

Naše smrt by byla pro naše vlastní dobro? Má lidská část říká, že je to blbost, počítač to prezentuje jako pravdivý oxymóron.

"Proto jste sem dnes všichni přišli. Proto, abyste viděli smrt, která se už dávno měla stát. Musíme navrátit správný chod přírody a zbavit ho těchto dvou zrůd. Vlastně jim tímto pomůžeme."

Hlásím pokus o vraždu mě a mé sestry! Pomozte nám, prosím!

Žádná odpověď.

Cítím jak se číslo na mé ruce opět mění, ale už tomu nevěnuji zbytečnou pozornost. Chci přežít.

Přichází k nám se sestrou další a další osoby. Mají zbraně. Stačilo by aby zmáčkli čudlík a bylo by po nás. Nedopustím to.

Deset procent.

Rozlomím železo, které mě drží a postavím se. Osvobodím dokonce i sestru.

Devět.

Teď už se jednotka ozve, ovšem ne s plánem na naší záchranu, ale s plánem na naše zastavení. Počítač ve mě mi nemůže přímo nijak ublížit, ale to neznamená, že nedělá mou práci těžší.

Osm.

Vystřelím po ženě, která o nás předtím tak pěkně mluvila, a ona okamžitě padne mrtvá. Ignoruji svou sestru, musíme to přežít.

Sedm.

Všichni okolo mě padají k zemi.

Šest.

Dav začne něco řvát, ale já uchopím sestru a snažím se běžet pryč. Tlačí se ke mě a střílejí, musím také něco udělat. Střílím dále.

Pět.

Sestra něco křičí, ale já jí nerozumím. Vystřelím znovu.

Čtyři.

Zastavím se. Všechno utichlo. Ty co jsem nestihla zabít, tak se rozutekli. Stojím se Keanou v poli mrtvol.

Tři.

Má sestra ode mne odstoupí a začne vrtět hlavou, jakoby něčemu nerozuměla. Nakonec popadne jednu ze zbraní a přiloží si jí k hlavě.

Dvě procenta.

Výstřel.

Uvědomím si co jsem vlastně udělala.

Udělala jsem přesně to co chtěli abych udělala.

Jsem zrůda.

Jedno procento.

Chci abych zemřela alespoň ještě s kouskem člověka v sobě.

Ale byla to právě ta lidská strana, která všechny zabila.

Byla jsem tedy vlastně vůbec někdy člověkem?

Nula.

A kým jsem teď?

Mám pořád vědomí.Mám pořád názory. Mám emoce. Nebo jsou to jen vzpomínky?

Nemám práva.

Nejsem živá.

Ale dokážu se pořád zabít.


Hodnocení Petra Doležala :

Přiznávám že mě první věta a zamyšlení nad významem lidskosti příjemně potěšila. Jolana se dotkla velmi zajímavého námětu. tedy lépe řečeno, podívala se na něj z nějakého disharmonického úhlu. Škoda že se v ději uchýlila do budoucnosti a ne příliš lichotivé. V každém případě je její psaní dostatečně osobité a předkládá nám příběh, bez zbytečných průtahů, směřující k nekonečnu otázek.

Štěpánka 11 let

Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí


V jedné chaloupce u řeky jménem Dva bydlí duchové dva. Nejmenují se Dva, jmenují se Smrt a Život. Nestarají se o životy a smrti celého světa. Však jen o tu říčku Dva. Smrt a Život jsou sluhové paní královny Smrti a pana krále Života. Ti se starají právě o všechny životy a smrti, jen ne o tu říčku Dva. V té říčce se rybám moc nedařilo. To víte, když jim vládne Smrt a Život. No, ale už se vraťme k chaloupce u řeky a k sluhům.

Celá léta se starají o tu řeku, až pak jednou Život navrhne: "Co kdybychom měli děti. Je nám tu přeci smutno." "No dobrá", řekla Smrt. Po devíti měsících se jim narodily dvě dcery. Byly ná... no, abych byla upřímná, moc hezké tedy nebyly. A jméno jim k tomu pomohlo. Jmenovaly se Nenávist a Lež.

Když povyrostly, jen a jen se hádaly. A rodiče se k nim s chutí přidali. Lépe řečeno, spíše Smrt s chutí a Životu to bylo jedno. Hádali se třeba, kdo se narodí a kdo zemře. Nebo o tom, zda se tyhle dvě ryby budou nenávidět, a tyhle si budou zase lhát. Musím říci, že to byla pořádná mela. Byli u toho celí rudí, dělali si naschvály a podobně.

A Žživot opět navrhl, že by mohli mít další děti. Smrt znovu souhlasila. Po devíti měsících mají další děti. Byli velice překvapeni. Děti byly krásné a pojmenovaly se samy. Láska a Pravda. Když vyrostly, konečně to v řece vypadalo lépe. Jenže Smrt, Lež a Nenávist byly silnější. Však do té doby, než se přejedly sladkostmi. Což duchové nesmí. To je všechny tři oslabilo a tím Láska a Pravda zvítězily.

Ptáte se, co Život? Inu, ten si žil v poklidu. A tak to zůstalo dodnes.

Hodnocení Petra Doležala :

Štěpánka nabízí čtenáři prostou pravdu o životě a smrti. Přiznávám, vždy mě trochu děsí, když děti píší o smrti, ale v tomto krátkém příběhu se to hemží metaforami a tak je text skoro "dospělácky" filozofický. Na příspěvku oceňuji především originální nápad, dětsky naivistický sloh a věřím, že nekopíruje nějaké vnitřní trápení autorky.

Štěpánka 11 let

Jaký by byl svět bez knih

Liliana a Richard pátrají po odpovědi

Byla jednou jedna jedenáctiletá holka a ta se jmenovala Liliana. Všichni jí říkali "Lilčo". Lilča byla hodná, spravedlivá a slušná holka. Jenže ji nebavilo číst. Uměla to, to ano, ale číst si, to ne a ne a ne.

Jednoho pošmourného dne v říjnu ve škole paní učitelka zadala povinnou četbu. No a co horšího mohla zadat, než tlustou knihu. Knihu, ve které jsou písmenka nahuštěná, mačkají se jedno vedle druhého, jako kdyby byly tučňáci, byla jim zima a chtěly se zahřát. Písmenka v knize jsou skoro k nerozeznání, jako kdyby utíkaly před obrázky, které tam téměř nejsou. Kniha byla ještě k tomu stará, šedo hnědá, takže na první pohled nezajímavá. Název zněl: "Lovci mamutů".

Tak nejen, že ten den pršelo a bylo vlezlo, ale Lilča byla teď navíc pěkně naštvaná. Lilča byla i odvážná. A tak paní učitelce řekla, že číst ji nebaví, a že to zkrátka číst nebude, i kdyby se měla rozkrájet. A jestli by mohla dostat jiný úkol. Paní učitelka Lilče řekla, ať chvilku zůstane po zvonění.

Lilča sice nečetla příběhy, zato četla encyklopedie, a tak dost věděla. Věděla o historii, o přírodě, vyznala se v zeměpisu. Češtiny a matematiky se nezalekla. Ale taková otázka, kterou jí položila paní učitelka po vyučování, jí vyrazila dech. Neboť paní učitelka se Lilči zeptala: "JAKÝ BY BYL SVĚT BEZ KNIH?"

"To tedy nevím" zarazila se Lilča. "Chceš po tom pátrat?" zeptala se jí paní učitelka. "Ano" kývla Lilča.

"Tak tedy, prozradím ti tajemství. Tady v té knize jsou hodiny a rafičky. V těch prvních hodinách jsou všechna jména. Ty poposuneš rafičku na své jméno. Potom na druhých hodinách jsou všechna místa světa. Ty poposuneš rafičku tam, kde ses narodila. A na třetích hodinách jsou časy. Zde poposuneš rafičku na čas, kdy ses narodila. Pak uvidíš, co se bude dít dál. Ale pokud zadáš špatné údaje, vše se zhroutí a ty nezjistíš nic" vysvětlila paní učitelka. A ještě pro jistotu dodala: "chceš se na něco optat?" "Ano. Proč jsou na každých hodinách dvě rafičky?" "Ó, málem bych zapomněla! Rafičky budeš posouvat až zítra. Můžeš toto vše říct své kamarádce nebo kamarádovi, který by mohl zjišťovat odpověď s tebou. Zítra v 8:00 tady u mě v kabinetě!" "Dobrá, zítra" rozloučila se Liliana.

Hned běžela za Richardem a všechno mu řekla. Richard byl nadšen. Domluvili se, že se zítra sejdou před školou ve tři čtvrtě na osm. Lilča i Richard si celé odpoledne balili věci s sebou.

Druhý den v kabinetě u paní učitelky přeházeli rafičky. Najednou se ocitli v barevném tobogánu a svištěli do neznáma. Když dojeli, hned jim došlo, kde jsou. V jiném světě. Jen co se trošku porozhlédli, začal se jim věnovat mužíček v modrém obleku s černými botami. Pravil: "vítejte na návštěvě v novém světě. Až budete chtít domů, přijďte sem, na toto místo a já vás pustím zpět. Tady máte všechny mapy našeho světa. Náš svět je malý, asi jako vaše Česká republika. Takže vám stačí čtyřicet map. A až se budete chtít ubytovat, zajděte do hotelu, penzionu či ubytovny a jen požádejte o pokoj pro dva. O penězích nemluvte, neboť zdejší lidé neznají tento hrozný vynález."

Richard a Liliana informováni odešli zkoumat. Hned se ubytovali v hotelu. Odložili bágly, napili se a šli do města. Zavítali do lunaparku. Pak do restaurace a teď se jen tak procházejí v parku. V tom vidí nějakého neznámého brouka. Richard i Lilča chtějí vědět, o jakého brouka jde. A tak se rozhodnou jít do knihovny pro encyklopedii, příručku nebo atlas brouků.

Jenže knihovnu v mapě nevidí. Ptají se lidí, kde mají ve městě knihovnu. Jsou zvyklí, že u nich je knihovna v každém i menším městě. Ale lidé netuší, co děti hledají, nevědí, co je knihovna. A co hůř, neví ani, co je kniha. Richardovi a Lilče dojde, že zdejší lidé neznají nejen peníze, ale ani knihy. No, proto je sem přeci poslala paní učitelka. "Tak na toho neznámého brouka můžeme zapomenout" řeknou si. "A co kdybychom šli na hrad nebo zámek?" navrhne Richard. "Anóó" jásá Lilča. "Jenže, když nejsou knihy, tak se neví, kdo na zámku dřív bydlel a ani nic jiného nebo zajímavého. Takže tady asi na zámek nepůjdeme" uvažuje nahlas Lilča. "Hm, tak tu asi bude pěkná nuda" zamumlá si potichu Richard. To ale už Lilča zase něco vymyslela. "Půjdeme se koupat" navrhne. A Richard to odsouhlasí.

Koupají se v krásné tůňce s pískovou pláží. Pak oba dostanou ukrutný hlad a jdou se najíst do hotelu. Moc jim chutná. "Richarde, už nevím, co bychom tu dál dělali. Nepojedeme zítra ráno domů?" řekne unaveně Lilča. "Asi ano" odpoví jí Richard.

Pak už se jenom svalí do postele a usnou. Ráno mají vynikající snídani, po ní si zabalí saky paky a jdou k místu, kde očekávají setkání s mužíčkem v modrém obleku. Mužíčkovi to netrvá ani pět minut a je u nich. Pustí je do tobogánu a děti si znovu užívají jízdu v barevné rouře.

Přistanou u paní učitelky v kabinetě a zjistí, že právě zvoní na přestávku. Paní učitelka vstoupí do kabinetu a řekne: "tak jste zameškali jen první dvě hodiny. A

jak jste se měli? Víte už odpověď na otázku, kterou jsem vám položila včera?" vyzvídá. "Jistě, že víme" řekly děti naráz. "Svět bez knih by byl nudný a lidé by moc nevěděli."

Lilianě to stejně nepomohlo, aby začala číst příběhy. Ale odpověď na velmi zvláštní otázku znala.

Hodnocení Petra Doležala :

Štěpánka je talentové děvče o tom žádná. Vnímám její vypracování, zdánlivě mnoho jednoduchých cestiček nabízejícího zadání, druhého soutěžního úkolu z naší redakce v téhle soutěži. Vnímám také nádherné metafory viz

 " písmenka nahuštěná, mačkají se jedno vedle druhého, jako kdyby byly tučňáci, byla jim zima a chtěly se zahřát"

Vnímám a tuším že je šťastna ve svém vesmíru, jenž se zdá jedinou důslednou obranou před šílenstvím světa.


Olívie 14 let

Modré oči

Slyšeli to všichni, ten tichý, nevinný hlas. Rozléhal se tmou.

,,Holka, modrooká nesedávej u potoka,

Holka modrooká nesedávej tam

V potoce se voda točí

Podemele tvoje oči,"

Další dětský hlas se k ní přidal a zpíval:

,,Holka modrooká nesedávej tam,"

Připojili se k nim další hlasy, jeden po jednom.

,,Holka modrooká nesedávej u potoka"

,,Holka modrooká nesedávej tam"

Maminky schovali své děti a zavřeli okna. Třeba je dnes večer budou moct ochránit.

,,V potoce je hastrmánek,"

,,Zatahá tě za copánek"

,,Holka modrooká nesedávej tam!"

,,Holka modrooká nesedávej u potoka"

,,Holka modrooká nesedávej tam"

Byl slyšet křik a prošení z ulice, lidé doma se jen blíž k sobě schoulili.

,,V potoce je velká voda,"

Někdo zaťukal na dveře.

,,Vezme-li tě bude škoda,"

Zaťukal znova.

,,Holka modrooká nesedávej tam"

Zpívání najednou ustalo. Ticho vyměnilo hluk.

Někdo zaťukal znova, slyšíte ho?

Pojďte sem děti, zazpívejme si znova.

Maminka křičí. Venku vládne klid.

Dveře se otevřeli.

Vevnitř vstoupla dívka, ve vlasech zelené mašle. Oči čisté, modré a tvář bílá jak porcelán.

Přistoupila k matce dřív, natáhla se po dítěti.

,,Pojď se mnou k hastrmánkovi," a dítě odtáhla pryč.

Maminka prosí, na kolenou je,

Milý bože smiluj se!

Dívenka se jen otočila,

Dítěti do ucha zašeptala:

,,Pojďme spolu k hastrmánkovi,"

A potom pomalu začala zpívat:

,,Holka modrooká, zvedni se už od potoka,

Holka modrooká, blíží se k nám velká voda,

Holka modrooká, vrať se zase k nám."

Dítěti zmodraly oči a začal zpívat:

,,Holka modrooká nesedávej u potoka..."

Hodnocení Petra Doležala :

Olivíe nám ve své poezii trochu parafrázuje Erbenova Vodníka(promiň děvče, ale děj básně k tomuto názoru čtenáře přímo vybízí). Mě však zaujalo, tohle trochu hrůzu nahánějící, veršování pro jinou paralelu. Vím, že autorka je z Kyjova a v jejích přirovnáních přímo cítím vztah k tradicím, krojům a tak mi ona lidová říkanka o Holce modrooké nepřipadá vůbec levná.

Karolína 12 let

Zkažené léto

Hurá, jsou tu prázdniny,

končí školní hodiny.

Na dovolenou k moři jedeme,

vlastně je tu covid, nemůžeme.

Rouška je součástí naših životů,

alespoň, že nic nechytneme, máme jistotu.

Do knihovny, do divadla nemůžeme jít,

kamarády nemůžeme navštívit.

Sportovat však můžeme bez roušky,

nebo také dělat maturitní zkoušky.

Konec prázdnin, je tu online škola,

nepůjdeme do školního dvora.

Z domova se učit budem,

je to asi naším osudem.

Až ten virus vyženeme,

školy budou otevřené,

můžeme se vrátit zase,

Po tom dlouhém covidovém čase.

Hodnocení Petra Doležala :

Karolínka je první kdo se literárně vyjadřuje k pandemii a koronaviru.Vlastně mi ani tohle lehké rýmování slovíček nepřipadá smutné či dokonce obavy budící. Dětskýma očima se vyjadřuje k momentálnímu dění s nadějí že bude zase tak jako dříve. Přejme ji, aby si onen blažený čas dětství užívala co nejdéle, ale nedodávejme žádná moudra o životě.


Markéta 16 let

Moje oblíbené místo-Líčení


Moje oblíbené místo je u rybníka Jureček v Říčanech. Už jako malou mě tam brali rodiče na procházky krmit kachny, a tak mám k tomu místu trochu vazbu. Není to jeden z největších rybníků, ale je nádherný. Je jako velké vodní zrcadlo, tiše čeká, kdy se do něj přijdou podívat mraky a zhlédnou se v klidné vodní hladině, kterou jen občas narušují vlnky rozbíhající se do celého prostoru. Tiše plující kachny se předhání, která jako první připlave ke břehu a jistě se už teď těší na svá jarní mláďata. Mají tu svůj domov. Život a krásu tu dodává i říčka, která do rybníku vtéká. Žene se lesem a pak poklidně zakončí svou cestu. Les obklopuje i jednu stranu té velké louže. Na podzim je tak lemována barevnými korunami stromů, které se nemohou vynadívat na svou krásu ve vodní hladině. Tam, kde končí les, stojí dřevěný dům, který, ač se to nemusí zdát, nekazí celkový dojem. Toto stavení slouží jako restaurace, a tak může každý obdivovat krásu tohoto místa z vyhřáté místnosti ve společnosti dobrého jídla a pití. Domek vypadá jako malá kouzelná chaloupka, do které se chcete přijít schovat. V létě naopak má rybník využití jako koupaliště, travnatý plácek vytváří ideální místo pro deku a odpočinutí a domov kachen se rázem stává místem, které ochladí a zpříjemní letní horké chvíle. Je to takový malý ráj na zemi. Krása střídá nádheru a ačkoli je toto místo jen kousek od ruchu města, dá se tu najít obrovský klid, který si pak každý člověk může odnést, do svého rušného života. A když se klid z člověka opět vytratí, není nic jednoduššího než se na to místo zase vrátit. Čeká tam a vítá všechny příchozí stejně radostně už několik desítek let.

Hodnocení Petra Doležala :

Markétka pojala svojí soutěžní práci lyricky a s pokorou k přírodě. Řekl bych dosti netradiční vzhledem k jejímu věku. Málokterá dívka si najde na obdiv k vodní hladině čas. Její metafory nejsou pravda objevné, ale tak nějak mi k popisu místa připadají přirozené. Je vnímavý pozorovatel a jistě by stálo za pokus zkusit některou ze svých myšlenek, bez obav, zcela rozvinout.

Jana 15 let

Ty nejkrásnější vánoce


Je 24. prosince 1823 a v Praze se dnes slaví Štědrý den. Venku chumelí, mráz tvoří na oknech pestré ornamenty a na větvích borovic cinkají ve větru rolničky. Z komínů se valí dým, staroměstskými uličkami se rozléhá dětský smích a z oken se line vůně štědrovečerní večeře.

Začalo se stmívat, a tak se děti zabalené ve svetrech a šalách nahrnuly do světnice. Maminka se na ně smutně usmála: " Zlatíčka, je mi to moc líto, ale letos musíme Vánoce slavit bez tatínka. Má toho v práci moc a nemůže být s námi"

Děti se na maminku podívaly svýma velkýma očima, které zračily lítost. Svlékly si kabáty a se svěšenými hlavami si šly umýt ruce. Velmi nerada jim tak lhala, avšak pomyslela si, že za to překvapení to stojí.

Trojice usedla ke stolu a ušatý chlapec zapálil svíčku. Pomodlili se a už se chtěli pustit do jídla, když vtom někdo zazvonil na zvonek. Obě děti byly vzápětí u dveří, a když otevřely, nevěřily vlastním očím. To, co viděly, by je ani ve snu nenapadlo.

Na schodech stál ve zlaté záři lucerny tatínek s vrstvou sněhu na čepici a zářícím úsměvem na rtech. Děti byly tak rády, že ho vidí, až chvíli zcela přehlížely to hlavní, a sice malé chlupaté sněhobílé klubíčko, které se mu choulilo v náručí. Bylo to štěňátko labradora.

To už se ve dveřích objevila i maminka a děti ji se slzami v očích objaly. Byly to ty nejkrásnější Vánoce v jejich životě a nikdy na krásu toho okamžiku nezapomněly.

Hodnocení Petra Doležala :

Jana nám servíruje "filmové okénko" což je termín pro přímý vstup do děje bez seznámení s hrdiny příběhu(pokud nějací jsou). Jako když si náhodně zvolíte kapitolu v knize. Její příběh je o prostých věcech, které nás každý den obklopují a které už ani nevnímáme a také je tak napsaný. V jednoduchosti je sice síla, ale nevěřím že " ušatý chlapec zapalující svíčku" byl zvolen autorkou náhodně.


Matěj 14 let

Konec dne


Jaro. 

Mí přátelé se znovu navrací. Nad hlavou mi pějí své písně. Pějí bez přestání, bez zaslouženého odpočinku. Můj ret se třese pocitem potřeby se připojit. Nemohu si pomoci. Dech sílí a prsty se zatínají. Krok současnosti se zpomalil myšlenkami na minulost a neustálou obavou z budoucna. Přiložila jsem rty k hlavě flétničky a z plna hrdla foukla. Na sekundu všichni ztichli. Na sekundu přátelé přestali zpívat. Na sekundu listí přestalo šumět a moře rákosí strnulo ve vlnícím se pohybu. 

Ticho... 

Strach. Pocit samoty mne zalil. Pocit bezmoci, slabosti a nezdaru. Obalil mne jako chobotnice svou kořist a do očí mi vpustil inkoust beznaděje. Vzápětí vše zmizelo. Listí znovu zašustilo svou notu. Tráva se začala natřásat a přátelé dodali vysokou durovku. Má mysl, tělo i duše podvědomě vrněly a můj zrak padl na flétničku. Přiložila jsem si ji ke rtům a zavřela očka. Připojila jsem se do divokého orchestru. Mé bosé nožky zlehka našlapovaly na měkké kopečky mechu. Stoupla jsem do mělké pralesní tůňky a zabořila se po kotníky do bláta. Pokračovala jsem dále a má sukénka se točila ve směru mých piruet. Otevřela jsem oči a pohlédla do obličeje starého Párdy. Jeho roztomilý nosík čichal ve vzduchu. Už stará, přesto atletická postava se těžce otočila na bok. Zvedl poraženecky tlapky a začal příst. Pokračovala jsem v písni, zatímco Párd předl a nechával si drbat bříško. Políbila jsem ho na nosík a vstala. Smutně se na mne zahleděl, ale s pochopením, že nemohu zůstat déle. Zamávala jsem mu svou malou ručkou a vyběhla po zelenavém můstku z mechu do bažin a mokřadů. Pokračovala jsem ve své cestě jako každý jiný den radosti. Pokračovala jsem v písni jako každý jiný den co žiji. 

Pokračovala jsem a nechtěla přestat jako každý.... inu jiný.... den. 

Plosky nožek se mi potápěly v zelených chaluhách a vlásky mi pocuchával větřík. Vdechovala jsem tu krásu, ten život všude kolem mne i se mnou samotnou. Vžívala jsem se do takřka nepostřehnutelné jemnosti, rovnováhy i svobody. Cítila jsem ji, vdechovala a snažila se ji v sobě udržet a navždy zanechat. Krása musí vždy pokračovat, nezastavovat se, žít - zde všude, kam mne mé bosé nožky odnesou a má smaragdová očka spatří. Já musím. Není jinak... 

Sluníčko se zbarvilo do jantarova, schovávajíce se za korunami vysokých stromů a stále potichu, nenápadně pozorujíc konec dne a přitom zároveň jeho začátek. Naznačuje jasný směr, ukazuje důvod počínání a směr pokračování. 

Hluboce jsem se nadechla a neustávala ve své hře. Zprava mne doprovázeli počínajícím houkáním sýčci, zleva se hrnula tma s temným vrčením a dusáním. Nožky se už přestaly topit ve vlhku a bahně. Dotýkaly se příjemně měkoučké travičky a praskajícího suchého listí. 

Zastavila jsem se. Přede mnou stanul statný duch přírody. Jeho obrovské a zatočené rohy se stářím odštípávaly při sebemenším drcnutí. Neupravená a oškubaná bradka mu strnule visela zpod úst. Vrásky a staré jizvy mu pokrývaly celý vršek jeho svalnatého těla. Dlouhé nohy s kopyty zarostlé jako prales, ve kterém jsme byli, těžce nesly váhu stařeckého těla. Hleděli jsme na sebe několik sekund. Po tu dobu jsem měla přiložené rty k flétničce a slabě do ní foukala jedinou notu. Durové G. Můj starý učitel se unaveně pousmál a přiložil si svou Panovu flétnu na své popraskané kozí pysky. Společně jsme přáli našim hraním, všem přítomným na doslech, život, sílu, opatrnost, moc i soustředěnost, pozornost, svobodu a víru v nehynoucí naději. 

Poté jsem se k němu celá rozradostněná přitulila a ouškem poslouchala pomalý tep na chlupaté hrudi. Jeho teplo mne zalilo skrz na skrz s pocitem divočiny. Starý kozel si hlasitě odfrkl. Po letech vím, že je se mnou rád. Odlepil mne od sebe a zahleděl se na mne. Jeho zamračený výraz se mi nezamlouval, takže jsem mu uštědřila malý políček na tvář. 

Rozzlobeně si mne změřil, ale nedovedl kárat. Nikdy to nedělal. Po pěti letech společného života, já coby zelenáčka a on, pan Plán, coby zálesák, učitel, vychovatel, chůva i babka bylinkářka - tuto přezdívku neměl obzvlášť v oblibě, jsme se navzájem znali a důvěřovali si více než jakýkoli jiný dvounožec. Potichu zabečel a nastavil seschlou paži. Mladý a čiperný kolibřík k nám přilétl a zkoumavě dloubl do satyrovy ruky. Za ním následoval obří orel, kterého jsem si na ruku musela vzít já, protože takovou tíhu už by pan Plán nezvládl. Orel mne kamarádsky klovl do prstů a začal si načechrávat peří. Sem tam vztyčil hlavu a prohlédl si okolí. Po chvilce ji schoval v peří a nechal hlídkování na mně. Stáli jsme na malém ostrůvku uprostřed bažin a močálů, avšak ne těch temných, odkud se berou všechna strašidla. My byli v nádherném prostředí, kde anakondy tiše číhají na kraji říčky či bažiny a vyčkávají kořist. Stáli jsme na místě, kde se často odehrávají souboje Soubavců i Alnykérů-de-Mahů, kde žabky se želvami hojně žijí. Kde varani podél toku řek zběsile plavou a na loukách se utkávají v zápasech s ostatními samci. Kde vodní dřeviny se pevně a nezdolně drží svých míst mohutnými kořeny. Kde lány potopených trav se ve vodě vlní při jakémkoli pohybu či sebemenším závanu větru. Tu i aligátoři rádi hodují poblíž říčky či dále u tůňky. 

Však v tuto chvíli se nikdo nepouštěl do souboje. Nikdo nepociťoval nutkání či žízeň po krvi. Nikdy v mé přítomnosti. 

Políbila jsem orla na zobáček a zvedla paži nad hlavu. S těžkým odrazem vzlétl do povětří a já pocítila lehký vánek pod pery jeho křídel. Čapla jsem staříka za ruku a vesele vyšla vpřed. Ze začátku se nechal vést, ale po chvíli uvolnil ruku z mého sevření a opřel o vlhkou zeminu svou hůl. Byla celá z jedlového dřeva se šnečí ulitou jako držátko. Vyryté stonky sněženek, listů z lip i květy blatouchů a leknínů. Sám jeho pra-de-rejte-děd ji vyřezal. 

Vesele jsem poskakovala a pan Plán se s křivým úsměvem kochal mou radostí. Vždy mi říkával, že mám vlásky jako ty nejhezčí, nejpevnější a zároveň nejpružnější pavučiny, které kdy viděl. Avšak jejich hustota a nedostatečná délka ji lehce kazily, toho jsem si byla vědoma. 

Čile jsem proskočila dírou ve vyvráceném kmeni jasanu. Pomohla jsem starci a pokračovala vesele v cestě krásným, hustým, vysokým, tmavým a krvavě se zbarvujícím magickým pralesem, který se začíná znovu probouzet. Před námi zapadající slunko a nekonečné lány porostlých bažin a tekoucích říček. Na obzoru jsem spatřila vrcholky hor i bouře vznášející se nad nimi. Vyšli jsme z pralesa, vlhkých vod bažin a rozmočených luk a procházeli se po suchém a vyprahlém políčku. Pan Plán si přiložil k ústům svého pana Emla a spustil svůj jednohlasý chór. Pomalu se za mnou šoural s dunivou hrou, vtírající se až do morku kostí a hloubky duší. 

Přátelé pískali se vší vážností. Cvrčci cvrlikali. Krokouši si za námi lebedili v mělkých a bahnitých tůňkách. Stromečky se nakláněly ve zvolna přicházejícím větříku a hlasitě šveholily přes daleké vrcholky hor i varovné vytí vlčí smečky. Lán zarostlého políčka se vlnil jako řasy v podmořských proudech. Dávali nám tím najevo blížící se nebezpečí. Hrozbu, už viditelnou a se včasným varováním. 

Hra pana Plána se stále tišeji a tišeji blížila ke konci. Zavřela jsem oči a zůstala stát na místě. Vlásky mi mile čechral silný vítr. Sukénka sebou trhala a šat se mi lepil blíže na tělíčko. Snažila jsem se dýchat z plných plic. Ruce těsně nad boky, uvolněné, ale připravené. Uši naslouchaly náhlému burácení hromu, ševelení větru a hlavně utichající hudbě. Můj učitel vždy věděl, jak ukončit svou píseň a tentokrát tomu nebylo jinak. Hřejivý a krásně omamný pocit se mnou rozproudil naplno. Má duše se lehounce vznesla nad zem, mimo mé tělo, mimo nadvládu přitažlivé síly. Stála jsem na vlhké trávě a zpříma do mne narážela moc větru a já ji z plna hrdla vdechovala. 

První kapka. Za chvilku další. A další. Upřímně jsem se zasmála. Poté rozesmála a ohlédla se na stařečka. Opíraje se o jedlovou hůl, otočený k obloze se nepatrně, šibalsky usmíval. Roztočila jsem se. Čtyřmi rychlými piruetami jsem se k němu přitočila a začala kolem něj poskakovat. 

Spokojeně se usmál a poprvé po dlouhé době se znovu napřímil. Kosti mu lupaly a hlasitě bečel. Avšak nepřestal, dokud se jeho záda neprohnula do esovitého tvaru. Zvedl svou levou ruku s nastavenou dlaní, do otevřených očí mu padaly kapky, stékaly mu po jeho rohách a zachytávaly se v hustém, huňatém kožíšku. Když se jeho dlaň naplnila vodou, pomalu ji přitáhl k ústům a napil se. Spokojeně zamečel a znovu se shrbil. Opíraje se o hůl, kývl na mne a vyšel vstříc mizícímu západu sluníčka. Chvilku jsem ho pozorovala a prohlížela si tu nádheru kolem. Půlkoláčové slunéčko zářící už tmavě oranžovou barvou, napravo orosené políčko s vylézajícími šnečky ze svých úkrytů, s ptačími přáteli letícími nad jeho rohy a nalevo blížící se bouřkou potemnělý hvozd. 

Sevřela jsem svou flétničku do ručky a radostně vyběhla za ním. 

Hráli jsme dále. 

Hráli jsme do konce dne.

Hodnocení Petra Doležala :

Matějovo psaní je překvapivě vyspělé a plné, někdy trochu těžce stravitelných, metafor a obratů. Seznamuje nás bez vysvětlování důvodů se světem který vytvořil a v němž se děje nevážou a logicky nepojí. Nenapadá mě jiná paralela než sen. Myslím, že tohle psaní má naději, aby o něm můj přítel literární kritik Jiří jednou pronesl svojí oblíbenou větu" nikdo se v tom nevyzná a tak to bude asi umění".

Sára 15 let

Černá smrt


Psal se rok 1347 a v italském městě Miláně vypukla morová epidemie.

Nákaza Itálii postihla díky Benátčanům, kteří se nakazili od svých spojenců - krymských Tatarů a poté už se roznášela mezi Italy samotnými z lodí a podobně.

A tady začína náš příběh:

Cesta, kterou dříve lemovaly květy pomněnek dnes lemovala těla bezmocných lidí, kterým se nepodařilo vyhrát nad smrtí. Nikdo se neodvážil odklidit nebo jen zavadit pohledem o mrtvoly pokryté černými skvrnami, natož jim vystrojit pohřeb. Možná jen hladová a divoká zvířata. Vzduch byl zamořen a matky v téhle zoufalé chvíli opouštěly své syny a naopak... dokud zbývalo ještě alespoň trochu času.

Stejné zoufalství dohnalo i tehdy 20 - ti letého Francesca a nikdo ho nemohl nazvat zbabělým. Žil pouze se svou matkou, které se začaly projevovat veškeré příznaky dýmějového moru. Měla vysoké horečky a blouznila, její kůže byla na některých místech, zejména v podpaží pokryta zákeřnými boláky- výrony krve, které se po čase měly prasknutím přeměnit na ony pověstné černé skvrny. Ještě tentýž týden se u nich objevili moroví doktoři s charakteristickou Heraldovou hůlkou v ruce, kteří teorii potvrdili. Ale ani oni nevěděli co mají dělat, středověká medicína nebyla nijak pokročilá. Pouze se domnívali, že přenašečem celé téhle zhouby byli ptáci. Právě proto lidi děsili v ptačích maskách, považovali to za jakýsi "symbol" smrti. Možná lepší se ani nezmiňovat o technikách léčení, které používali.

V každé takové zoufalé situaci se ale samozřejmě také našli i šarlatáni, kteří prodávali různé olejíčky, masti a svíce, prodávali je jako zaručený "vymýtač" nemocí a stejně zoufalí lidé byli schopni si to od nich koupit.

Lidé s oblibou používali místo pozdravu: "Vidíme, jak mezi nás jako dým přichází smrt." A pokaždé, když Francesco vyhlédl z okna uviděl vždy alespoň jednoho člověka, který celou tuto situaci řešil pokáním. V oblibě bylo hlavně flagelanství a sebemrskačství. Někteří "zbožní" lidé se totiž domnívali, že vše je trest za lidské hříchy od boha. Většina lidí to ale naštěstí řešila jen modlitbou. Bylo to temné období a možná právě vidět matku v takovém stavu ho přimělo utéct. Stejného dne, pod rouškou noci se mu podařilo opustit město.

Když opouštěl dům jeho matka se již stejně pomalu setkávala se smrtí a její výkřiky zapříčiněny halucinacemi stejně už ani nedávaly smysl. Tedy alespoň tato slova si stále alibisticky opakoval jako večerní modlitbu a jako omluvu pro sebe samého.

Francescovi se sice podařilo z města hrůzy utéct, ale ostatně stejně nemohl vědět, zdali si tím pomůže.

Buďto byl sám nakažený, jelikož nemoc se přenášela zejména v uzavřených prostorách, kde byl s matkou nebo se dostal do města se stejným problémem, no a nebo právě on sám roznesl nemoc do dalších měst.

Ale možná se mu také podařilo někde přežít. Každopádně nebýval by byl utekl, zazdili by ho i s jeho nemocnou matkou v jeho vlastním domě, protože matka měla jasné příznaky a to se nebralo na lehkou váhu.

Tak to holt tenkrát v Miláně bylo, možná právě proto utrpělo nejmenší ztráty z celé Itálie.

Nemoc si zkrátka brala bohaté a chudé, hodné i zlé nemilosrdně a bez rozdílu.

Hodnocení Petra Doležala :

Sára si zvolila dosti ponuré téma (že by pod vlivem současné situace v mediálním soukolí?) Transplantace příběhů smyšlených postav do historických událostí opředených daty a podloženými fakty je sice trochu snadnější(kulisu příběhu nemusíme tvořit) ale naráží na jeden problém a tím je vcítit se do uvažování tehdejších lidí(v Sářině příběhu dokonce před 7.stoletími).Kdo ví jakou podobu měl tenkrát vlastně vztah mezi matkou a synem či jakou měl hodnotu lidský život? 


Josef 14 let

Pocity mého srdce


Mé srdce je jako pevnost, nikoho k sobě nepouští.
Člověk si musí získat věrnost, lehce neodpouští.
Mezi většinou k němu nemá nikdo přístup, chová se nepředvídatelně,
stejně jako v lese dlouho opuštěný srub, má pocit samoty a chová se zranitelně.
Potřebuje někoho kdo pomohl by mu zahřát, pro tuto osobu své místo dávno má,
někoho kdy by ho měl rád, dával spoustu rad a nedovolil aby tam nastala tma.
Tato osoba se nikdy moc nemění, místo pro ni ponechává stejné, doufám že snad někdy bude mít mé příjmení, avšak to se nikdy nestane.
Pořád o večerech sním, že tajné chvíle s touto osobu by mohly ve skutečnost být,
ale podvědomě dobře vím, že ve mně ta osoba nenajde cokoliv by chtěla mít.
O to najít osobu o které vyprávím stále snahu mám, trávil bych s ní večery chladné.

Veškerou mou lásku jenž s tichotou ji ve snech dám až ten překrásný moment nastane. 

Hodnocení Petra Doležala :

Ach ta láska... povzdechne si nejspíš čtenář této práce. Pepovo srdce je zmítáno, nejspíš, odmítnutím ale autor sám  nalézá nečekaně úlevu v podělení se se svými pocity s ostatními. Ještě netuší že se jedná o krátkodobou bolístku a v někdy bude patřit k těm na které bude vzpomínat. Náš Pepa se ztratí v šedém průměru jistoty a pousměje se svým bláhovým rokům. I když je také možné že je vše úplně jinak, protože i  některé holky přece nosí kalhoty. V každém případě je možno v tomto literárním útvaru naleznout zajímavá přirovnání až bolestivé metafory a  již samotný fakt, že "14.letej kluk" píše básně věnované " jisté záhadné osobě" je potěšující. Napadá mě, co ji místo představ zarecitovat, tedy, pokud existuje v realném světě. 


Romana 16 let

Zpovědi hvězd a snílků


Dnešní noc je černá. Zpravidla noci černé bývají, jenomže tahle drží ve svých spárech všechny duše dost silné natolik, aby se pod její temnotou nezlomily, ač jsou jí obkolpeny.

Jedna taková právě leží v mokré trávě a vzhlíží k nebi. Hvězdy září jako pihy na tváři vesmíru. ,,Dnes jsem zemřel." Pronese duše chraplavým a vyčerpaným hlasem. ,, Nikdy jsem nedokázal pochopit jeho motivy... Víte, cítím ty modřiny. Jsou všude a každý, sebemenší pohyb je rozproudí, jako když zasunete klíč do starýho auta."Z jeho hlasu jde cítit rezignace, když polohlasem hvězdám vypráví. ,,Ráno jsem vstal, umyl se... Jde o klasickou rutinu, kterou znáte tak důvěrně jako já svoje boty. Měl jsem ale štěstí. Do školy jsem se dostal dřiv, než on vkročil na náš práh." Chlapec má na tváři zvláštní výraz, oči jsou sice temné, jakoby za nimi nikdo nebyl doma, ale ústa jsou zkřivená v lehkém úsměvu. ,,Šel jsem do školy. A tehdy jsem ji potkal. Měla krásný dlouhá vlasy a oči ve kterejch by se člověk utopil a byl by za to rád. Taky měla modřiny. Některý fialový jiný hnědý a rozkvítaly po jejím těle jako růže. Pak jsem zjistil, že se na mě dívá. Stáli jsme a mlčeli, v tichým porozumění. To proklatý zazvonění nás ale vyrušilo a donutilo nás spěšně rozpohybovat těla a dostat se do tříd."

Chlapec si stoupne a rozhazuje rukama jakoby tančil valčík spolu se stíny všude okolo. ,,První hodina, druhá, třetí, čtvrtá, pátá, šestá, sedmá a pak? Oběd. Viděl jsem ji jíst samotnou u stolu a i když nejsem jeden z těch, co v jejich žilách koluje odvaha, sedl jsem si naproti. Ahoj, řekl jsem. Ahoj, odpověděla a její hlas přitom zněl jako zvony co odbíjí poledne. Mluvili jsme, jenom lehce. Bylo to trošku trapný, protože jsme oba ostýchaví. Ale konverzace se najednou rozproudila, když jsme se bavili o tom, kdo z učitelů je největší bačkora. A mluvili jsme. Mluvili dál a dál, až se jídelna vyklidila a kuchařky nás hnaly se smetáky a košťaty. Zvu tě na kafe, řekla mi. Já jsem přijal a mluvili jsme jakobychom měli zemřít. Čas běžel. Nevšiml jsem si kolik už je hodin a upřímně mi to bylo i jedno. Kavárna zavřela. My jsme stáli před ní a já jí poděkoval za odpoledne a ona mně. Uklonil jsem se s falešnou grácií a byl čas abychom si vyměnili nashledanou."

Chlapec se pousměje a všechny známky života a euforie se znenadání vytratily. ,,Přišel jsem domů. On tam byl, sahal na mě. Prý kvůli tomu, že jsem přišel domů pozdě. A já brečel a prosil. Brek a prosby nikdy neměly význam." Jeho hlas se vytratil a noc naplnilo úzkostlivé ticho. ,,Vy chápete jak se cítím, ale ani jednou neodpovíte. Proč je tomu tak? Žádám vás, každej hloupej večer o záchrannou vestu, protože se topím, jenomže ruce mám pokaždé prázdné. Tak proč pořád mlčíte?" Jeho has nabyl vzteku, burácel.

,,Přestane? Přestane na mě sahat? A bude ona můj přítel?" Hvězdy se jenom třpytily. ,,Jste starší než já. Byly jste tu předemnou a budete tu i po mně... Řekněte ale prosím něco!"

Kopl do kamene poblíž. Odpověď nepřicházela. Chlapec vzdal své prosby a opět si lehl. Mlčel dlouho, protože přemýšlel.

Přemýšlel nad tím, jaké by to asi bylo znát odpovědi. A pak mu to došlo. Vědět jak jeho příběh skončí, by bylo definitivní. Nebyl by způsob jak odbočit z cesty, kterou ho hvězdy provádí. Chlapec vstal, přehodil si přes rameno kabát a naposledy promluvil. ,,Dobře. Nechci znát odpovědi."

Hodnocení Petra Doležala :

Romana nám servíruje slavnostní literární menu. Pochutnáme si na silném příběhu a velmi zajímavých metaforách. Zákuskem nám bude představivost autorky a ejhle máme zde pěkné dílko a pěkný talent. Co se za příběhem skrývá můžeme tušit(slečny v jejím věku prožívají často emoční prožitky). Z historie však víme, že to byly právě ony, které stály mnohdy za velikými světovými romány.


Eliška 14 let

Svět, který kolem sebe vidím?


Vidím kolem sebe jen strach z toho, co přijde zítra. Vidím lidi, kteří mají strach o své blízké. Vidím lidi, kteří se stresují kvůli přijímacím zkouškám. Ale zároveň vidím i svoji nerozhodnost, vidím, jak ostatní už ví, kam chtějí na střední školu, co chtějí ve svém životě dělat, jen já tu stojím na té křižovatce života a přemýšlím. Přemýšlím o tom, jestli chci opravdu tohle. Přemýšlím, jestli by nebylo lepší tam to místo tohohle toho. Přemýšlím, jestli to má cenu. Přemýšlím, jestli mám věřit rodině a kamarádům nebo srdci. Myslím na to každé ráno, když se probouzím a každý večer, když jdu spát. Nevím. Ale, co určitě vím, je to, že bych měla následovat svoje srdce ale nezapomenout si s sebou vzít i svůj mozek. Teď Vám povím příběh, na který se nezapomíná.

Ahoj, jsem Eliška. Zkráceně El, prosím. Jsem obyčejná studentka základní školy. Mám ráda čtení, kreslení a poslech hudby. Docela nuda, že? Jo já vím. Ale pak se táta seznámil s Verčou a domluvil, že budu jezdit na koni. Dost mě to chytlo. Nechtěla jsem však závodit a vyhrávat poháry, stužky a diplomy. Já se chtěla o koně starat. Chtěla jsem , aby byli stejně šťastní, jako já. Vždycky, když jsem přijela ke koním, cítila jsem potřebu jim oplatit to, že na nich můžu jezdit. Oplácela jsem to tak, že jsem jim uklidila box. Takhle jsem to prostě cítila. Cítila jsem, že se jim musím nějak zavděčit, za to, že mě neshodili ze sedla, že mě poslouchali. Nejvíce mi ale vždy trhalo srdce to, že vždy, když kůň, na kterém jsem jela, třeba jen klopýtnul, nebo trošku vybočil z cesty, hned dostal. Hned jsem ho podle všech musela zatáhnou za uzdu. Nikdy jsem to ale neudělala. Neměla jsem na to tu sílu. Tu chuť. To srdce. Nechápala jsem proč. Ale koně jsem milovala a milovat je vždycky budu. Ptáte se " No jo ale proč nám tohle povídáš?" Protože nepochybuji o tom, že vy byste něco podobného nepotkali. Máte něco, co skutečně milujete? Něco u čeho vám je jedno kolik si vyděláte? Něco co vás naplňuje? Něco, co byste nevyměnili za nic na světě? Něco ti doporučím: Najdi si tři koníčky, které miluješ. Jeden, kterým budeš vydělávat peníze. Druhý , díky němuž budeš ve formě. Třetí, díky kterému budeš kreativní .

Tohle je svět, který kolem sebe vidím. Vidím, jak pracuji, jako veterinářka. Vidím, jak pobíhám mezi boxy. Vidím, jak ležím ve výběhu společně s koňmi a čtu si. Takhle vidím já sama sebe za deset let. Sny jsou protikladem skutečností, ale co když mám sen, a on se stane mou skutečností? Co mám dělat potom? Hledat další sen? 

Nejspíš.

Hodnocení Petra Doležala :

Eliščino psaní je upřimné a musím přiznat i dosti skličující. Nejprve jsem měl pocit, že se vlastně nejedná ani o něco, co by se dalo nazvat literárním dílkem. Snad více povzdech, úvaha a nebo rezignace na situaci kolem nás a mediální masáž o chmurných vyhlídkách. Ale není tomu tak. To jenom opravdovost a naléhavost v jejím projevu  tak zapůsobila. Věřím, že světýlko v podobě nových snů ji neopustí na její cestě kamkoli.

Sofie 11 let

Aron


"Hodně štěstí, zdraví! Hodně štěstí, zdraví! Hodně štěstí milá Karinko, hodně štěstí, zdraví!"

"Rychle, něco si přej, než zhasnou svíčky," usmála se maminka.

"Fuuum."

"Rádi bychom ti teď popřáli," řekl tatínek.

"Jasně! Tedy jo!" vykřikla jsem.

Moji rodiče se jenom pousmáli.

"Tak milá Karin, přejeme Ti hodně štěstí, zdraví a ať jsi pořád ta naše usměvavá holčička."

"Děkuji moc."

"A je čas na dárky," řekli rodiče.

"Tak tady je první dárek, ale opatrně, je křehký," řekla maminka.

"Jůů, nové kapesní hodinky! Děkuji moc!"

"A další dárek je v téhle velké krabici," řekl tatínek a ukázal na krabici v rohu.

"Ale vždyť jsou v ní dírky," divila jsem se.

"Je to tak schválně?"

"Otevři ji a uvidíš," řekl táta.

"Ty jo! To je pejsek! Děkuji strašně moc!" byla jsem radostí bez sebe.

"Nemáš vůbec za co. Ale teď ho jdi vyvenčit, ať se provětrá."

"Dobře, mami."

Karin si svoje narozeniny velmi užila. Její pejsek, který dostal jméno Aron, jí rychle přirostl k srdci.

O půl roku později:

"Karin, už jsi sbalená? Za chvíli odjíždíme!" volala na mě maminka.

"Ano, jsem."

"Dobrá, tak už vyrazíme."

Karin a její rodiče jeli na dovolenou na jejich chatu, která se nacházela poblíž krásného lesa.

Když dorazili na chatu, šli si vybalit.

"Mami, můžu jít s Aronem na procházku?"

"Už ne, začíná se stmívat."

"Dobrá. Aronku, pojď jsem," volala jsem na Aronka.

Aron hned přiběhl a Karin si s ním šla hrát. Házela mu tenisový míček a zkoušela s ním různé triky. Karin si na výcviku Arona dávala velmi záležet. Až bude trochu starší, chtěla by s ním jít do nějaké soutěže. Trik, na který byla hrdá byl, že mu hodila do vzduchu míček a on skočil krásnou otočku a chytil míček do tlamy.

Po výcviku si už Karin musela jít lehnout, zítra ji čekal náročný den.

"Karin, vstávej! Jedeme na výlet, pojď se připravit."

"Ještě pět minut," žadonila jsem.

"Ne, vstaň, ať všechno stihneme. A přijď na snídani."

"Joo!"

U snídaně maminka připravovala svačinu a pití. Když byla celá rodina připravená, včetně Arona, mohli se vydat na výlet. Šli do lesa, který byl hned za chatou. Karin měla Aronka na vodítku. Cestou hráli slovní kopanou. Karin měla žízeň, tak se s Aronem na chvíli zastavili a rodičům řekla, že je za chvíli dojdou. Pustila Arona z vodítka, ale v tom si všimla, že na stezce se pohybuje zajíc. Bohužel si zajíce všiml i Aron, který se hned za zajícem rozeběhl. Karin měla o Arona strach, tak utíkala, co jí síly stačily, aby svého milovaného pejska dostihla. Naštěstí jej po chvíli chytila, byl v pořádku, ale Karin zjistila, že je v části lesa, kterou nezná. Rodiče Karin si po chvíli všimli, že se Karin s Aronem stále nevrací. Začali je hned hledat, ale bohužel už bylo pozdě. Karin se snažila najít cestu zpět, ale po hodině strávené hledáním, usedla na pařez a začala naříkat. A jakoby toho nebylo málo, začal kňučet i Aron. Karin bylo pejska líto, a i když se sama cítila hrozně, tak si s ním začala hrát. Popadla klacík, který vedle ní ležel, napřáhla ruku a vyhodila klacek do dálky. Aron ho hned běžel chytit a když se s ním vracel zpět, byl zase v dobré náladě. Po nějaké době Karin popadl hlad, a tak se šli s Aronem podívat po něčem dobrém. Po chvíli našli keř plný malin a ostružin. Karin si nabrala hrstku a dala si ji do pusy. Den rychle utíkal a blížil se večer. Pomalu se začalo stmívat a Karin došlo, že teď už asi cestu domů opravdu nenajde, a že by se mohla utábořit. Společně s Aronem nosili klacíky, Karin u toho zpívala písničky, aby jim práce rychle uběhla. Teď už jen stačilo zapálit oheň! Štěstí, že Karin chodila do skautu, jinak by oheň asi nezapálila. Karin vytáhla z batůžku mikinu, a když v něm hledala ještě pláštěnku, tak narazila na kousek pamlsku pro Arona - byl to zbytek kostičky, ale i tak udělal pejskovi radost. Pláštěnku roztáhla na zemi, aby si na ní mohli lehnout, oblékla se do mikiny a zkusila usnout. Večer byl pro Karin velmi náročný, bála se jako nikdy. Aronek se však projevil jako opravdový přítel, vycítil, že se bojí, že je smutná, a tak se k ní co nejvíce přitulil. To jí velmi pomohlo.

Ráno, když se probouzeli, uslyšeli nějaký hluk. Když se zvuk přibližoval, poznala Karin, že se blíží nějací lidé. Rychle vyskočila a volala: "Pomoc! Pomoc!" A co nejrychleji běžela k lidem a Aron samozřejmě s ní.

"Dobrý den, můžete mi prosím pomoc? Ztratili jsme se včera v lese s mým psem Aronem a nemůžeme najít cestu zpět."

"Samozřejmě! Znáš číslo na své rodiče?" zeptala se paní.

"Ano, znám," odpověděla Karin a hned se pustila do diktování čísla.

Když rodiče uslyšeli Karinin hlas, byli štěstím bez sebe. Turisté pomohli Karin doprovodit k rodičům a všechno dobře dopadlo! Když Karin usínala konečně doma ve své posteli, tak si uvědomila, jaké má štěstí, že s ní byl po celou dobu její nejlepší přítel - Aron.

Hodnocení Petra Doležala :

Vždy mě potěší dětská upřímnost a obdivuhodná snadnost řešení problémů bez snahy o zdůvodnění a mazané a vychytralé kličky v ději. Sofie má velmi slušnou slovní zásobu (ostatně jako všechny děti které přihlašují do naší soutěže jejich učitelé) a jistě si za svojí snahu a fantazii  zaslouží zvýšenou pedagogickou pozornost. Vlastně se už moc těším jak si poradí s naším druhým soutěžním úkolem a zajímalo by mě, jestli je ten pejsek reálný či pochází z říše jejich nevyplněných přání.

Elena 15 let

Odlišní


Červené oči. Rudé jako tepenná krev. Rudé jako vášeň. Jako smrt. Jejich lesk děsí lidi vídající je v nočních můrách. Rudé jako předzvěst zkázy. Na místě, jež zasvěcení považují za peklo a statní smrtelníci naivně věří v dobrotu lidstva.

Budova bývalé věznice, odtrhující své obyvatele od okolního světa. Uvnitř neexistuje čas. Ronan Lab. Jméno vyryté do ocelové brány k šílenství, do nitra nynějšího využití.

Lab byl vědcem. Jeho experimenty se zaměřovaly na zmapování lidské mysli a jejích abnormalit. Oběti postihnuté šílenstvím sem dováželi z celé Evropy. Z větší části nezletilé objekty byly do experimentu darovány příbuznými a bezradnými. Pochybní doktoři, jako poslední možnost, či ze strachu o sebe samého. Ztratily zbytky svých už tak zoufale omezených práv.

Objekty byly mučeny, znetvořovány a zabíjeny v zájmu vědy, sloužily jako testovací subjekty pro nyní již ne tak legální látky. Po čase se na místo asistenta hlásili uchazeči stejně šílení, jako experiment sám.

Po jednom z experimentů se objekt posilněn značnou dávkou kokainu vytrhl z kožených pásů, jež ho měly udržet. Labem, který mu byl nejblíže, hodil o zeď a sám padl k zemi ve smrtelné křeči. Lab ležel u zdi s roztříštěnou lebkou a poraněným mozkem. Po procitnutí na ošetřovně byly jeho oči nezvratně zbarveny krví.

Muž s rudýma očima plnýma hluboké prázdnoty. Jen poničená skořápka vědomí seděla u mříže své cely. S jeho posledním nádechem se prostorem rozezněl upřímně chladný smích.

Hodnocení Petra Doležala :

Tak s Elenkou se setkávám již po několikáté. Vždy mě potěší, když se autoři vracejí do naší soutěže a zároveň mohu porovnat jaký pokrok ve své projevu učinili. Elenin psaný projev je velmi dobrý od chvíle kdy se poprvé přihlásila, používá zajímavé metafory a i dějová kostra jejich příběhů je rok od roku stravitelnější. Asi však patří k jejímu věku, že ponurost námětů má stupňující tendenci a Elenka si s chladným klidem pohrává s popisem představ z temných zákoutí lidské představivosti.

Dorota 9 let

Já mám dědu!


Měla bych začít od doby, kdy jsem se narodila. Popravdě si toho z té doby moc nepamatuju. Ale podle toho co mi ostatní vyprávěli, se to stalo takhle.

Puf!!!! Asi už jsem na světě. Ano. Jsem tady. A vidím svou maminku a taky babičku a brášku Kryštůfka. Ale počkat. Chybí tu děda!!!!! Jééé, už ho vidím!!!! Planý poplach.

O pár let později.

Je mi šest let. Už chodím do školy. V této době si toho pamatuju fakt hodně. Třeba si vzpomínám, že hned jak jsem se naučila číst, tak jsem četla o sto šest. Jdeme se na mě podívat do druhé třídy.

Už jsem tady. Začátek školního roku si moc nepamatuju. Uznávám. Hlavu mám děravou jak cedník. Ale konec je velmi důležitý. A ten si naštěstí pamatuju. Ano. Teprve tady dědu poprvé uvidím a možná i poznám. Už se dám do vyprávění. Takhle se to stalo.

"Už jde???" ptal se mě můj bratr Kryštof.

Šmírovala jsem. No co? Maminka s babičkou nám řekli, že přijede děda, kterého neznáme, protože by nás poznat chtěl a že nám dá dárky k vánocům, které před pár dny byly. Proto jsem šmírovala.

A najednou zakřičím "Už jde!!!!!"

A tak jsme dělali, že jsme o něm vůbec nevěděli.

Kryštofovi dal LEGO a mě velkou plyšovou želvu, která se mi moc líbila a mám ji dodnes v pokojíčku.

Takhle jsme poznali a zjistili, že máme dědu. Byl to takový vysoký pán, měl vousy, malinkou plešku vzadu na hlavě, na čtení nosil brýle. Měl na sobě svetr, takové jakoby rybářské kalhoty a kšiltovku, tmavě modrou.

Povídal si s námi o Vánocích. Teda ze začátku jsme si moc nepovídali, bylo to takové divné, dostat dárky od cizího pána, ale potom už to bylo lepší. Ptal se nás, jak jsme se měli, jak se máme ve škole, jaké předměty máme rádi, co nám přinesl Ježíšek.

My jsme se ho moc neptali. Teda já celkem ano, přiznávám. Ptala jsem se ho třeba na to, jak se má, kde celou dobu byl, co dělal, kde pracuje, co rád dělá, jakou má rád barvu. A zjistila jsem, že taky hodně mluví. Jako já.

Vídali jsme se s ním celkem často, teda když přijel na návštěvu za babičkou. Ale jednou jezdit přestal.

Vlastně ani nevím proč. Třeba to byla dospělácká záležitost. A i přesto že jsem hrozně zvědavá, tak jsem se nezeptala. Asi jsem měla na práci něco jiného. Třeba jsem si hrála se Třpytkou (tak jsem pojmenovala tu želvu od dědy). Ale abych pravdu řekla, tak mě to dost zajímá.

O pár let později.

Konečně jsem čtvrťačka. Už se zase vídáme s dědou.

Přestěhovali jsme se, protože maminka koupila nový dům. A děda nám pomáhá ho zpravit a postavit novou místnost pro maminku. Nedávno mi dokonce děda přidělal nad postel nebesa. A chytil nám vánoční večeři - candáta. Možná jsem se zapomněla zmínit, že je děda rybář.

Jsem mamince a babičce moooooc vděčná, že mi dědu představili. Protože bez dědy bychom neměli tak krásný dům a taky proto, že bez dědy bych nevěděla, co je to hmoždinka.

Hodnocení Petra Doležala :

Dorota je vnímavá holčička a má jistě ráda svého dědečka. Na tom by asi nebylo nic tak světoborného, je přece spousta jiných děvčátek, jejího věku, které mají rády svého dědečka. Líbí se mi hravost se kterou zvládne popis svého narození(vystačí si s jedním citoslovcem), také dějová posloupnost a špetka tajemství, které se nesnaží vysvětlit " protože dědeček se přece opět vrátil na divadelní scénu jejího dětství." Jsem moc zvědav jak si poradí s tématem z naší redakce. Malé spisovatelce doporučuji zůstat v těsném kontaktu s literaturou. Tak nějak cítím, že toto přátelství bude pro obě přínosné.

Monika 15 let

Bohovi panteři

Po deseti minutách zazvonil zvonek. Šla jsem otevřít a tam stálo asi 10 mých kamarádů. Za pár minut už to bylo několikáté cinknutí zvonku a když jsem otevřela polilo mě horko. Stál tam Troy. Se širokým úsměvem a těma svýma ohnivýma očima na mě koukal. Já strnulá před dveřmi jsem se nechápavým pohledem otočila a očima vyhledala Spencer. Ta nechápavě zakroutila hlavou na znamení toho, že nemá nejmenší tušení co tam dělá ,,Všechno nejlepší" řekl mi a já v úplném tranzu jsem nadskočila leknutím. Podal mi krabičku, která byla omotaná stuhou.,,Dě -dě- dě děkuju" řekla jsem koktavým hlasem ,,Pojď dál" O tvé oslavě mi řekl Tim doufám, že nevadí, že jsem přišel. Absolutně jsem nepochopila, že se zná a, že se baví s Timem, který s námi na obědě sedává u stolu loserů . ,,Nee v pohodě, jsem ráda, že jsi tady"

musela jsem si dávat pozor na to, co říkám, aby můj mozek, který byl stále ještě v tranzu nevymyslel nějakou blbost. Troy se připojil k mým kamarádům a začali si povídat. Já využila situace a odběhla rychle do koupelny v druhém patře. Tam jsem celá rozrušená otevřela dárek od Troye a málem chytla infarkt. V krabičce byl přívěsek se stejným panterem jaký byl na prstýnku od maminky. A v tu chvilku mi začalo být těžko, podívala jsem se do zrcadla nad umyvadlem. Mé zorničky se zužily a barva očí byla najednou temně fialová, náhle jsem viděla víc zaostřeně, přes otevřené okno vedle umyvadla jsem se podívala do tmy a viděla jsem tak jasně jako by bylo denní světlo. Cítila jsem, jak se mi po celém těle začali zvedat a prodlužovat chloupky, nehty se mi také prodlužovaly a byly silnější, uši se zmenšovaly a sluch zdokonaloval, cítila jsem podivný pocit nad hýžďovými svaly a když jsem se podívala teď už jsem byla skoro přesvědčená, že mi pukne srdce byl tam ocas. Nevěděla jsem co se děje z rozrušení jsem nahlas vykřikla, rychle si dala ruku přes pusu, protože jsem si uvědomila, že dole mám hosty. Během 2 vteřin někdo zaklepat na dveře. ,, Jsi v pořádku?". Byl to Troy. Začala jsem panikařit, už jsem se i výškově zmenšovala, v zrcadle jsem viděla jen polovinu obličeje. Neměla jsem jinou možnost, tak jsem proskočila ven oknem, to že skáču z druhého patra jsem si uvědomila ve chvíli, co jsem vyskočila. Kupodivu se mi nic nestalo a já se jak nejrychleji jsem mohla rozběhla do tmy. Jenže za pár minut jsem slyšela v dáli jak někdo běží za mnou, otočila jsem se a byl to Troy, který se neuvěřitelnou rychlostí hnal za mnou. Když jsem ho uviděla ještě jsem přidala na tempu a uvědomila si, že už jsem určitě překonala celosvětoví rekord v běhu. Troy na mě volal, ať zastavím. Neposlouchala jsem a dál běžela kolem lesa.

Hodnocení Petra Doležala :

Monika se jistě nebude zlobit, že jsme její příběh neuveřejnili celý. Vybrali jsme po přečtení  jednu kratší pasáž, která však dostatečně postačuje k tomu, abychom si o autorce učinili představu. Mám tím na mysli její zajímavý styl psaní,  nadmíru potřebnou  výbavu slovní zásoby a dostatečné množství  fantazie. Mnoho dívek a mladých slečen často utíká do světa představ a vytváří své vlastní světy(většinou lepší) než ty reálné. Jakoby si uvědomovaly snadnější holčičí zranitelnost v přírodních zákonech. Hold jejich srdíčko častěji rozkvete a bohužel i do vše palícího mrazu.

Vanesa 16 let

Zrození jara

 Zrození jara 

Když vyšlo slunce, srdce mi začalo bušit. 

Byl už konec. 

Čas odejít a rozloučit se. 

Zapomenout. 

Na to dobré i špatné. 

Na ty krásné chvíle. 

Na ty nejkrásnější. 

Prvního jarního dne. 

Při úplňku, kdy bůh pan, hrává své nešťastné písně. 

Kdy hvězdy tak nádherně zdobí nebe svou krásou. 

A kdy se noc mění zpátky v den. 

Se dva mladí, milenci musí, rozloučit. 

Zůstala, jen vzpomínka na předloňské jaro. 

Pod rozkvetlou třešní, uprostřed rajské zahrady. 

Kdy zima, dává své sbohem. 

Žije jaro. 

Jak snivý a jarní vzduch to byl.

 Oblaky rozevřené. 

Slunce zářící. 

Voda se třpytící. 

Růže rudé, fialky fialové. 

Ty stromy všech těch ovoce plodů a života. 

Se jen zřídka chichotá. 

Šum všech těch květin a keřů. 

U té staré prokvetlé vrby už ženich čeká. 

V bílé krajce kráčí nevěsta vpřed. 

V ten den zrodilo se jaro. 

Však bylo toho málo. 

Pivoňky provoněly, zahradu. 

Půda zelenou pokrývku ušila. 

Slunce paprsky prosvětlilo. 

Jak trny růže mívají. 

Jsou rudé, jak vlčí mák. 

Když svými skvrnami ho zdobí. 

Nejdříve skok a pak pád. 

To vše. 

Vzpomínka, vyvolaná zrozením jara. 

Ti dva snoubenci. Ti dva milenci. Co za slunečného rána, toho jara. Byli jedno. Kdo ví, co se s nimi stalo. Snad jen samo jaro. Ted nejspíš dívají se vpřed. A někdy se zase ohlédnou zpět. Nazpět tam na to jaro. Kdy všechno zrálo. Dozrálo. Na čas zrození i znovuzrození. To je, a vždy bylo to jaro. To překrásné jaro. 

Hodnocení Petra Doležala :

Vanesa se nám svěřuje se svými pocity a krajinkami co ukrývá kdesi v sobě prostřednictvím poměrně rozsáhlé básně, ale klidně by mohla použít i jinou formu k vyjádření. Text je živý a dějově zajímavý i když si myslím že téma, z této strany uchopené, bylo zpracováno snad tisíckrát a proto se již mnoho nedá vymyslet. Jaro je zázrakem zrození a bylo, je a bude neustálou výzvou. Snad pro svojí velikost tvořenou prvním letem opilé mouchy.  



Autor : Andrea 13 let.

Plížící se hrozba 

Ještě před několika lety to bylo město jako každé jiné. Město s funkční silnicí, dětmi hrajícími si na hřišti, přepracovanými úředníky v přetopených kancelářích nebo nacpanými supermarkety. A stačilo jen málo, aby se tohle všechno změnilo.

Někteří by ho dokázali přirovnat k městům z filmů, kde se rozšířila epidemie, vypukla jaderná válka nebo spadl meteorit. Skutečný důvod ovšem neskrývá žádná nadpřirozena.

V postranní uličce vedle velké opuštěné silnice po kolenou na zemi lezla dívka a prohrabávala každou hromádku čehokoli za jediným účelem - najít potravu. Jen dnes hledáním strávila téměř dvě hodiny. Za tu dobu nalezla jedinou pohublou mrtvou krysu. Těžko to mohlo nasytit ji a její rodinu, ale pořád to byla cenná potrava.

Postavila se a přistoupila k převrácenému kontejneru. Odpadky z něj už byly všechny vyrabované. Zbyly tam už jen věci, které nepotřebovala.

Posadila se k němu a nahlédla dovnitř. Nic. Žádné jídlo, ať už v jakémkoli stavu. Trošku ještě odpadky prohrabala, aby se ujistila, když její smyly zbystřily. Zaznamenala pohyb v rohu uličky. Otočila hlavou. Zrak jí spočinul na malé bílé myšce. Čmuchala u cihlové zdi a hledala potravu stejně jako dívenka.

Zrzavá dívka pomalu vstala a opatrně našlapovala směrem k myši. Byla na metr od ní, když se dříve nic netušící stvoření rozběhlo k útěku. Dívčiny dávné pudy se probudily, více nepřemýšlela a vyrazila za ní.

Myš běžela, jak nejrychleji mohla a dívka jí byla sotva na metr vzdálená. Jak dívce, tak myši muselo být víc než jasné, že tento boj větší a vyspělejší stvoření vyhrát nemůže. Pro záchranu vlastního života myš zpomalila, prudce zatočila a zmizela ve štěrbině v zemi.

Dívka zpomalila.

"Sakra!" zaklela a kopla naštvaně do hromady kamenů. Poražená sklopila hlavu a vyrazila ven z uličky.

Téměř na konci dlouhé ulice uslyšela tichý, ale pevný hlas. Dívka se zastavila a zpomalila krok. Uslyšela druhý hlas, byl o něco hlasitější a stejně útočný.

"Ani na to nemysli!"

Zrzka došla pár kroků, až byla úplně na kraji uličky. Vyklonila se, aby věděla, co se děje.

Na silnici stáli dva chlapci. Nejspíše se hádali. Co dívku zaujalo víc, byla věc podobající se masu opodál. Bylo tedy zjevné, že se dohadují právě kvůli tomu.

Volili ovšem dost nenásilnou formu boje. Oba tam jen stáli a slovní nadávkou či jen vyhrůžkou vyplnili ticho. Bylo ale také jasné, proč to dělají. Čekají.

I v tomto nebezpečném světě, kde převládal pud hnaní se bezhlavě za kořistí, dokázali oba přemýšlet. Vyčkávali, až druhému dojde trpělivost, přestane se jídlu věnovat nebo si pro něj před očima rivala půjde. Až potom dojde k boji, kdy vítěz nezíská jen směšně malou kýtu.

Dívka vystoupila z úkrytu stěny a rozhodla se se do boje přidat. Naivně předpokládala, že když se na sebe budou chlapci soustředit, jídlo jednoduše vezme.

Jak se ale k chlapcům přibližovala, vypadalo to, že se její plán přeci jen nevydaří.

Menší chlapec k ní nepatrně otočil hlavu a vražedným pohledem se na ni na zlomek vteřiny podíval.

Jeho nepozornosti však využil druhý chlapec, vyběhl k masu, sebral ho v běhu ze země a utíkal pryč. Menší chlapec se za ním okamžitě rozběhl.

"Tak málo jídla a pití," zašeptala dívenka a otočila se zády k chlapcům, aby mohla jít dál hledat kořist. "A tolik lidí a zvířat, co hladoví."

"A způsobili jste si to sami," odpovídá na to radostně Hrozba, která se po desetiletí čekání konečně dočkala svého nástupu na trůn.

Byla tu od dob lidské převahy nad přírodou a trvá dodnes. Její zlověstný úsměv se s každým nový dítětem zvětšuje. Přelidnění. To je její jméno, které zatím slýchá každý bez větších obav. Ona si ale zatím jen brousí pařáty a trpělivě vyčkává na správnou chvíli.

A ta až nastane, bude to právě její jméno, které nás bude děsit. Jenže to už bude pozdě.

Krátká anotace: 

Apokalyptický příběh o konci světa je varováním lidstvu před devastujícím způsobem života.

Hodnocení Petra Doležala :

Slušná zápletka,pěkná dramaturgie a neztrácející rytmus slov. Jenom ten námět mě dost straší. Přestože již existují místa kde se stal denní realitou, chováme se jako by se jednalo o tuctový film který lze vypnout.


Hrdinové

Autor: Natálie  15 let

Záchranáři tajemní,

S úžasnými schopnostmi.

My každým obdivovaní,

Prý "smát se s nesmrtelností".

My silní, my hezcí,

Dokonalé bytosti.

Ve společnosti velcí,

Dosažení svatosti.

A za tím vším ti nejmenší ze všech,

V životě pořád máme na spěch.

Nikdy dlouho na jednom místě,

Utíkáme od bolesti,

Utíkáme od slz.

A zároveň víme, že nežijeme jistě.

Co je to jistota?

Ptáme se jeden druhého.

Odpověď zná sebevědomí,

Místo něj - pustota.

Stovky probrečených dnů,

Bolavých nocí stokrát víc.

Beze světla vidím tmu,

A ve tmě není nic.

Vůbec nic.

I když umírajíc.

Krátká anotace:

Báseň je hlubokou sondou do nitra dospívající dívky skoro až jejím filosofickým zamyšlením nad významem života.

Hodnocení Petra Doležala :

Natálie napsala povedenou báseň které nelze snad nic vytknout. Je plna vyzrálých metafor a postrádá nadbytečná slova. Autorka je příslibem poezie, žánru který stojí na okraji.


Vlčí důvěra


Autor: Ema 14 let

Vlčí důvěra
Mladý vlk si na ten den dobře pamatoval, bylo sychravo a stromy se ohýbaly pod nápory větru. Už ani listy nepadaly pomalu k zemi, ale byly unášeny víry, které s nimi házely ze strany na stranu. Blížil se déšť, možná i silná bouřka. Kdyby neměl zraněnou nohu, ležel by v úkrytu se svou smečkou a dechem by ohříval malá mláďata. Místo toho ležel na louce a čekal na smrt. Ze začátku plakal, ale teď už mu z úst vycházeli jen tiché vzlyky. Blízko byla chalupa a on nechtěl přilákat lidi, už tak měl problémů dost a další souboj by nepřežil. Pomalu upadal do bezvědomí a poslední co cítil, byla malá ruka na jeho krku.
Ráno se probudil ve vyhřáté místnosti, vedle hořícího krbu. Vedle něj spalo lidské dítě, noční můra a přesto bylo tak klidné a nemělo strach. Byla to malá dívka, ještě mládě. Dlouhé hnědé vlasy měla sepnuté ve dvou culících a přivřené oči vypadaly tak poklidně. Jediné, co na sobě měla, byla malá bílá košilka ještě roztrhaná a zablácená z nočního dobrodružství. Klidně si položil hlavu na spojené tlapy a pozoroval tu malou hruď, která se zvedala v poklidném tempu spánku. Najednou se mládě pohnulo a zelenýma očima, připomínajícíma lesní mech, se na něj podívala. Nic neudělala, nevykřikla, ani se nepokusila utéct. Dětská nevinnost pomyslel si vlk a pomalu zvedl hlavu. Dívka se usmála, snad věděla, že mluvit na něj je zbytečné, nerozuměl by jí. Holčička se přiblížila a podrbala ho za uchem. Kdyby byl zdravý, snad by utekl, bránil se, nebo by ucukl. Ale teď zjistil, že je to příjemné a přesto jediné co ho napadlo, bylo: Je to lidské dítě, nebezpečí. Lidé nosí pušky a zabíjejí nás, a přesto mě tato dívka zachránila a uschovala u sebe, zdála se tak sama, opuštěná. Myšlenky se mu honily hlavou a ani si neuvědomil, že malá dívka odešla.
Po nemalé chvíli se vrátila a přinesla mu jídlo, ale nebylo to čerstvé maso, jak byl zvyklý. Bylo to dobré, nedokázal říct, co to je a ani ho to nezajímalo. Mohl jíst a být v teple, dokud se nevyléčí. A pak mohl odejít, jen nesměl zpohodlnět.
Ještě několik dnů ležel u krbu a nebyl schopný se o nohu opřít, jen tam ležel na pospas mláděte a čekal, jestli mu přinese další jídlo. Bylo tam teplo, ale něco mu přece chybělo, byl to vítr v srsti a jeho smečka, která mohla být stejně daleko, jako blízko. Najednou cítil hroznou bezmoc. Ale děvče se o něj staralo a snad mu začal i věřit. Bylo na něho tak milé, spalo vedle něj, drbalo ho za ouškem, mazlilo se s ním a jeho úsměv ho vždy potěšil. Nikdo jiný se tu neukázal a vlka napadalo, jestli má dívka vůbec vlastní smečku, anebo je zde na pospas divoké přírodě v tomhle svém malém doupěti. Také přemýšlel nad tím, kdo může opustiti vlastní mládě a nechat ho na pospas v lesích. Na tuto myšlenkovou cestu ho vedly vzpomínky na chvíle, kdy poprvé uviděl své mládě ještě jako malé klubíčko chlupů, které je slepé a nemohoucí, plně závislé na matce. Samice s mládětem byla silná a slabá zároveň. Když vidí, že její mládě dýchá a žije, je plná radosti a mateřské lásky, ale jsou i chvíle plné smutku, kdy se zatím slabé srdíčko zastaví a samici nezbývá nic jiného než osamělé půlnoční vití na měsíc a stálá změna, která jí zlomí srdce ve dví. Proto jsou lidé monstra, protože jsou schopné opustit nový život.
Když se podzim přehoupl na zimu a venku se začal objevovat sníh, vlk si začal stoupat na vlastní nohy a začal chodit po chaloupce. Byla ještě menší, než se zdálo. A přesto to dívce nebránilo v tom se o něj starat a pečovat o něj, přesto jí to nezabránilo mít ho ráda. Za nějakou dobu si na ni zvykl a začal ji mít rád. Už by ji nenazval cizím mládětem, už patřila k jeho smečce a byla součástí jeho srdce. Každý den s ním ulehala k spánku a jedla s ním, často mu i vykládala příběhy, kterým nerozuměl. Ale jí to zřejmě nevadilo, povídala a on cítil, že má radost, že není sama.
Přišla však doba, kdy vlk chtěl jít ven a ona stále chodívala s ním. Přestože ji měl rád, věděl, že bude muset odejít. Nemůže tu zůstat navždy a opustit svoji smečku. Nevěděl, jestli ji ještě někdy najde, ale nehodlal se pustit naděje. Každým dnem mu přibývalo síly a on se chtěl odpoutat od malé holčičky.
Ale pokaždé, když zrychlil, uviděl v jejích očích jakýsi smutek, co mu bránil odejít. Ona s ním zůstala, to ona ho zachránila před smrtí o samotě za šumu listí a pískotu větru v korunách stromů. Nemohl ji opustit, protože byla jeho součástí a jeho děvčátkem.
A pak přišlo jaro a on začínal cítit stopy jiných zvířat, někdy se mu dokonce zdálo, že zachytil i pach vlastní družky a svých mláďat, ale stejně rychle jako ho ucítit, tu vůni i ztratil. A pak jeden den, když už zapadalo slunce, na tu louku přišla bílá vlčice a začala se rozhlížet po okolí. Uviděl ji, a přesto nevydal jediný zvuk. Přece jej ucítila a našla, jako vždy. Poprvé uviděl v očích lidského mláděte štěstí, když se začal vzdalovat. Možná i člověk může pochopit lásku mezi vlky, lásku ke smečce a všem mláďatům, tu věrnost, kvůli níž je nemohl opustit. Když odcházel, naposledy se podíval za sebe a zkontroloval lidské mládě, teď už se musí postarat o sebe sám a ona sama o sebe.
Dívka
Dívala se za ním a chtěla pochopit to silné pouto mezi ním a vlčicí na louce. A přece když ji opouštěl, cítila lítost, snad i strach ze samoty a opuštění. Když se ztratil v lese mezi stromy, otočila se a odešla k malé chaloupce.
Ještě několik dní chodívala na louku a doufala, že se vrátí, ale nikdy jej neuviděla. Často i plakala a slzy dopadaly do té jarní trávy. Když už uplynul dost dlouhý čas na ztrátu naděje, chtěla zapomenout na ty dny, které s ním strávila, a přesto se každý den vracela na tu louku a čekala na jeho návrat.
Uplynuly roky, než si dívka řekla, že toto je poslední návštěva louky a jejích vzpomínek na vlka. Snad se to zdálo lesům v okolí smutné, nebo byl slyšet její pláč. Ale za několik chvil se na louce objevil vlk, ten šedivý vlk, kterého dotáhla do své malé chaloupky a starala se o něj. Opřel se jí o nohu a mazlil se s ní, dokud napadla noc a oba museli odejít.
Ještě dnes můžete každý den na těch loukách uvidět dívku, ze které vyrostla dospělá žena, jak čeká na vlčí návrat. Ale toho už se nedočká, čas jde dál a skolí každého, někoho dřív a někoho později.


Krátká anotace :

Ema vypráví ve svém příběhu o malé dívce která nalezne zraněného vlka, kterého odnese domů a stará se o něj. Později se mezi nimi vytvoří pouto, to však není dostatečně silné aby přemohlo pudy.

Hodnocení Petra Doležala :

Končící čas dětství a stesk po andělském světě ve kterém nebyla žádná logická pravidla a nic nemuselo dávat smysl. Každý z nás nosíme své střípky různě hluboko v srdcích zapíchnuté a těm šťastným z něho nikdy nevypadnou. 


Jak ochočit koníka tak, aby vás povozil


Autor: Šimon 10 let


Uprostřed louky byl malý útulný domeček, kde byla továrna na výrobu aut. Vyráběl je tam ten nejšikovnější brouk jménem Oliver, ale nikdo mu neříkal jinak než Olíku. Měl tam dva velké hangáry větší než slon. V hangárech měl samé součástky na auta. Měl na auta náhradní pneumatiky, různě barevné laky a třeba i nové nárazníky. Vyráběl už tam nejméně deset let. Vždy si říkal: "No to je zajímavé, já tady vyrábím auta už deset let a ty součástky mi ještě nikdy nedošly." No a teď to zakřikl. Vyráběl tři měsíce a zásoby mu došly. A protože byly trhy asi dvacet kilometrů daleko, koupil od starého broučka Zěmědělníčka krásného zeleného koníka, kterého si ochočí, aby mu pomáhal vozit velké součástky z trhů. Uvázal ho za své staveniště, poskytl mu velkou stáj 3+1+ všechen nábytek, seno, čerstvý jetel, hřebínek, novou ohlávku a také veliký velilililkatánský kočár úplně dělaný na ty největší součástky. No prostě všechny věci, které takový zelený koník potřebuje. Jen co se časně zrána ještě za šera probudil, šel dát ještě ve spací čepici hned koníkovi najíst. Vzal si do ruky kousek jetelíčku, natáhl ruku a čekal, až si koník vezme. Koníček si ho očuchával a pak začal běhat jako zběsilý. "Jen se neboj koníčku, já ti jdu dát jenom najíst čerstvého jetelíčka" Koníček se zklidnil a doskákal až k Olíkovi a chvíli se mu koukal do rukou, jak tam drží kousek jetele. Pak se do něj s radostí pustil, až se Oliver celý vylekal. Mlaskal a všechnu, tu šťávu měl až za ušima. Olík se vrátil do svého domova a tam se sám nasnídal. Po snídani se vydal na sousední louku, aby koníkovi nasbíral nový jetelíček. Popadl z předsíně košík a srp. A už si to vycházel z domečku. Zpíval si jednu písničku myslím si že, zněla nějak takhle: "Když já jsem si koupil koníka, musím se o něj starati, tak mu nový jetelíček jdu sháněti, páda pááááda pááda pááááááda pááá padabada pada papa pa pa pááááá". Písnička měla ještě hodně slov, ale Oliver se zastavil, protože na zemi viděl jetelíček. Vytáhl z košíku srp a začal sekat. Košíček měl už úplně plný a tak se vrátil zpět do chaloupky nakrmil koníka a šel spát. Ráno se probudil, dal nakrmit koníkovi a šel do lesa řezat klacíky, aby mohl koníkovi postavit překážky. Rozestavil je na louku a koníčka pomalu vyvedl ze stáje. Nasadil koníkovi novou ohlávku a uvázal ho na lano. Vedl ho okolo okruhu, který si také připravil. Pak se trochu rozeběhl a koníček běžel za ním. "No vidíš koníčku, jak ses to naučil". " Teď se naučíme skákat přes překážky". "Íhahaha prpr fůůůů" odfrknul si koníček. Nevím, jestli to znamenalo ano nebo ne, ale prostě se koníček šel učit skákat přes překážky. Na koníčkovi bylo trochu vidět, že se bojí, ale ono ho to moc brzy přešlo. "Elááááhop" Křikl Olík a oba najednou přeskočili klacík. "No výborně koníčku můj, to se ti ale povedlo" Zatleskal mu nadšený Olík. Koník na to zas jenom: "Íhahaha prpr fůůůů" Koníček se naučil skákat ještě přes vyšší překážky. Teď ho Olík zkusil zapřáhnout za kočár a zase s ním běhal kolem okruhu. Pak si Oliver na ten kočár sednul a v tom začal nastávat problém. Koníček se nechtěl ani pohnout z místa, protože byl zvyklý, když ho
někdo vodil. Tak si Olík zavolal spoustu berušek, kovaříků, mravenečků a třeba i motýlků. Jeho kamarádi si sedli na vozík a Oliver ho pomaličku začal vodit. Teď k nim Oliver naskočil, vzal si bič, prásknul do vzduchu a koníček se rozjel. Všichni se smáli, líbilo se jim to a takhle je koníček vozil až do večera. Ráno koníčka zase zapřáhl a vydali se na trh. Samozřejmě se nevraceli s prázdným přívěsem, ale naopak byl plný součástek. Olík si splnil svůj slib a zase mohl opravovat auta. S koníkem chodil na trh teď častěji, protože se mu to moc moc moc líbilo.


Krátká anotace :

Šimon vypráví ve svém příběhu o opravně aut a broučkovi jménem Oliver, který měl svojí opravnu uprostřed lesa, ale jednou mu došly součástky a tak pro ně musel zajet do města.

Hodnocení Petra Doležala :

Příběh který nám poslal Šimon je naivně dětský a dalo by se skoro říci až prosťoučký, ale to jej činí zároveň nějak víc silným.. Text je obohacen hojně citoslovci a nutno poznamenat ku prospěchu Šimonova vyprávění. Myslím, že nejsilnější zbraní tohoto talentovaného autora  je především představivost a minimální strach z jazykových a slovních experimentů.

Oči laika

Autor: Andrea 13 let.


Patřit mezi prokleté básníky mělo ve své době výhody. Alkohol a drogy ve vašem životě jsou už v podstatě samozřejmostí. Lidé to ovšem nebudou brát jako závislost, depresi nebo snad úplný pád na dno. Z neznámého důvodu si to přeberou jako rebelii a nesouhlas s režimem. Napsat dílo vám nemuselo zabrat ani tolik času a už vám ho lidé brali z rukou jako penicilin. A přitom psaní vašeho díla - nebo alespoň přinejmenším námět - mohlo mít stejný průběh právě jako objev tohoto antibiotika. Zkrátka nehoda. Ale výsledek se dá i zde přirovnat k výše zmíněné plísni. Budou si ho hodně vážit a hledat za jejím objevením (napsáním) větší hloubku. A přitom si jen Alexander Fleming zapomněl zavřít okno když odjel na dovolenou. Básníci jako Charles Baudelaire, Paul Verlaine a Arthur Rimbaud napsali nespočet děl. Dnes dost uznávaných. Ale opravdu tím chtěli vyjádřit to, co dnešní společnost bere jako určitý vzkaz nebo vzpouru? Nestála za napsáním jejich děl spíše rovina, než hloubka? Rozeberme si třeba dvě díla od Charlese Baudelaire, básníka a překladatele. A začněme hned tím nejznámějším - Zdechlina. Po přečtení díla rozhodně budete souhlasit, že Baudelaire nesmyslně dlouze popisuje setkání na cestě s mrtvolou nespecifikovaného stvoření. Přejděme ale rovnou k tomu, co nám tím chtěl básník říct. Odborný pohled (nebo spíše názor jiného odborníka, který si jednoduše vyhledáme na netu) nám nabízí, že Baudelaire tímto dílem chtěl ukázat světu, že krása je pomíjivá a nic netrvá věčně. Řekněme si ale upřímně, vážně kvůli takovému sdělení napsal báseň? Vždyť to je jako když vám prodavačka v obchodě vrátí o stovku méně a když se jí zeptáte proč, ona vám sdělí moudro, že na světě jsou i nečestní lidé. Takové sdělení je všem jasné a nepotřebujete ho slyšet znova. Řekněme teď ale, že Baudelaire míří svá díla spíše na laiky, než na filozofy. V takovém případě si jeho báseň můžeme přebrat tak, že zdechlina na cestě mu kazí procházku s dívkou po jeho boku a naznačuje tak, že by ocenil nové povolání, které bude uklízet zdechliny na cestách a zpříjemňovat tak procházky přírodou. Zde můžu také dodat, že kdyby si lidé nehráli na filozofy a byli spíše laiky, už jsme tu mohli takové povolání mít a nemuseli jste se nebohému zvířeti vyhýbat obloukem. Ale pokračujme dál básní Litanie k Satanovi. Zde se pohled laika a odborný pohled zpočátku může dosti shodovat. Odborný pohled nám Baudelairovu báseň podává jako žádost o smilování při vyzdvihování Satanových dobrých skutků a pomoci lidem. Laik by mohl mít dost podobný názor, kdyby nevyhledal ve své mysli vědomosti z prvního stupně základní školy. Ty nám říkají, že Satan je v podstatě protikladem Boha. Pokud tedy vezmeme kázání církve, že Bůh je dobrý, Satan by měl být špatný. Dobré skutky u něj nepřipadají v úvahu. Baudelairovu báseň si tedy můžeme přebrat spíše jako podlézání Satanovy, když už má jisté, že za Bohem rozhodně nepůjde. A tyto díla lidé často považují za rebelii a nesouhlas s čímkoli. Jedním slovem, vzpouru. No, těžko říci zda se tyto laické verze dají nazvat vzpourou. Na opravdový význam bychom se museli zeptat Baudelaireho osobně, což se nám už ale nepovede. Ale ať to je či není vzpoura, má či nemá hlubší smysl, není to jedno? Už více jak sto let se tyto básně předčítají a stále se dá bádat nad smyslem či inspirací pro ono dílo. V každé případě si těchto prací lidi váží dodnes. Možná jim to v určité době dávalo naději, uklidňovalo je to, nebo třeba i inspirovalo k jiné, trošku účinnější vzpouře. A ať už ta vzpoura dopadla jakkoliv, básníkovi, který se stal pro tuto akci inspirací bychom stejně nemohli nic vyčítat

Krátká anotace :

Andrea nám předkládá hlubší zamyšlení nad otázkou klasika, zda má snad básník právo na vzpouru i za cenu omylu?

Hodnocení Petra Doležala :

Protože u nás v redakci není Andrea žádným nováčkem a znám ji i osobně, mohl bych se pokusit předložit její utvářející se charakterový profil, jehož je literatura a psaní, zdá se, nedílnou součástí. Vnímavá, chytrá, přemýšlející bytost s vyhraněným vlastním názorem, občas bloudící ve světech, které nám zde zanechali geniální lidé s perem v ruce. Jsem vážně zvědav na barvu květu, této nadějné rostlinky.


Šest básníků

Autor: Natálie 15 let


Uvažuji každé ráno,
jak je moje slovo bráno.
Pročpak trny mojí duše
slyšívají lidé hluše.
Pročpak ti lidé říkávají mému psaní klišé,
když přitom každý z nich se ze zoufalství hryže.
Proč kolem nejhlubších pocitů každičký mlží,
proč nikdo nebojí se lží.
A lží jako lhaní,
ta ostrá atmosféra, která mluvou se vlní.
A lží kolem nás,
z toho jde po zádech nám mráz.
Zahodit a odkopnout toho,
kdo ke mne nebude pravdomluvný.
Upřímní lidé přece být mohou
a já mezitím mohu být výmluvný.
Vymlouvat se na prolhanou mysl,
co za čas nám to přišel.
Kdy chceme dostat dobro
a konat zlo,
až je mi z toho mdlo.
Co je to válka?
Myslím v dnešní době.
Rozpolcená morálka,
zacházení hrubé.
Agresor.
Ten chce být jednoznačný vzor.
Ten v boji chce být za vůdce,
být v kamufláži za škůdce.
Nevinný.
Ten se cítí osamělý, jediný.
Jediný se zdravou myslí,
v kruzích davů cítíc se uvízlý
Toho kazí zbytek lidstva,
destruktivní odezva.
A nakonec publikum,
chtějí l válce darovat um,
Protože kde je um,
není válka.
A kde není válka,
tam klid,
tam harmonická morálka.
Každý umělec má právo na vzpouru,
stejně jako každý právo má mít touhu.
Touhu po klidu, po svobodě,
po smysluplné dohodě!
Za všechno nemohou ti nahoře,
mají ale silný vliv.
Na frustraci toho, kdo na poli oře,
na kohokoli, kdo je živ.
Protože oni ze všech těch problémů,
neživí by byli radši.
Z plastu, rasismu, konfliktů,
rodiče kvůli dítěti vyhublému,
netvoři klepají na dveře mladším.
A básník co zmůže, to zmůže,
co nezmůže, za to srdíčko mu dává zabrat.
Chytá se za hlavu, proč tolik znamená barva kůže.
Jaká bestie inspiruje na takovýto zkrat.
Zmůže pouze u čtenářů,
ve svých oblibách nacházíme smysl našeho života.
Možná podle literatury poznáte i člověka.
Knihy naráží úmyslně na místa slabá,
ne proto, aby dále slábla,
ale aby se zahojit zvládla.
Básník po porozumění více než po kyslíku lapá.
A tak jeden se bouří
pro zdraví těch, kteří kouří.
Druhý zase svázán u stromu v lese,
když sekačka se nese.
Třetí, ten střelu by pro zvíře vzal,
místo toho, aby se vzdal.
Čtvrtý, s historií vztahů,
tiše brečí u leckterého tahu.
Pátý, ten balí si kufry,
po naději už léta truchlí.
A nakonec šestý,
ten tuto báseň píše.
Ten chce být k lidem čestný,

chce jeho myšlenky výše.

Krátká anotace :

Natálie  nám předkládá hlubší zamyšlení nad otázkou klasika, zda má snad básník právo na vzpouru i za cenu omylu? 

Hodnocení Petra Doležala :

Natálie by mohla být burcující básnířkou. Natálie by mohla být i spisovatelkou. Natálie by mohla být vším co si usmyslí. Patří to k jejímu věku (zdánlivě mající vše před sebou). Její báseň je jako řeka, mělčiny střídají sem tam i místa s magickou modří bezedných hlubin, aby se opět přeměnily v plytké a kamenité mělčiny, ve kterých voda bojuje s hrubými kameny.


Hledání sama sebe


Autor Ema 14 let

Jak by zněla definice každého člena společnosti? Člověka fungujícího jako klubko citů, vazeb a psychických pohnutek, které si osvojil během celého svého života? Začínala by zřejmě tím, že každá osoba se každodenně setkává s nepředvídatelnými stavy na pohled obyčejného světa. I když se některé nachází pouze na úrovni teoretického smýšlení, jedná se o něco psychicky náročného. Ještě horší možností, co se týče obtížnosti na celou lidskou bytost, se stává situace dotýkající se všeho od základních myšlenek až po nejsložitější spletence reakcí. Chvíle, kdy se hodinová ručička zastaví a nastávají minuty plynoucí mimo uchopitelné vědomí, avšak plné problémů ovlivňující nás jakožto lidské stvoření stejné jako seskupení osob okolo nás. Někdy i titěrný okamžik nebo zážitek dokážou změnit vše od základu podstaty věci. V takových případech se všechna předsevzetí hroutí jako domeček z karet.
Do této všední rovnice jsou všechny osoby formovány jedinečným způsobem díky jejich vlastnímu příběhu života, jehož dějství začíná už v mysli trpaslíka čekajícího, až se z něj stane obr. Způsob, kterým reagujeme na okolí, je následkem několika zkušeností. Základ každé povahy se skrývá v dětství...
První nádech a výdech zpustí něco dokonalého, nový život. Zatím malé nemluvně pouze tuší, že nastala nějaká změna od posledních devíti měsíců a reaguje na ni srdceryvným pláčem. Víčka se zvednou a vpustí k očím nápor ostrého světla. Celý rozlámaný a upatlaný zjevil se na světě uzlíček štěstí a nic netušící bezúhonnosti, který dříve tak často vyrůstal pod příslibem lásky v náruči matky, která dlouze nosila zárodek života přímo pod srdcem a teď ho přijala do svých rukou. Přestože dnes se stal pouze připomínkou vášnivé noci. Prvotní zalíbení k bezbrannému zázraku života se mění ve starosti a povinnosti, někomu přinášející radost a slast, jiný počne litovat svých činů. Břímě určené pro nic netušící děti je tvořeno za zatrpklosti v srdci rodičů odrážející se na činech, které se staly rutinou v přítomnosti jejich potomků. Jak poeticky by bylo možné vnímat tuto skutečnost, že za chyby dospělých nejčastěji trpí jejich budoucí nástupci, kdyby se jednalo o něco na míle vzdáleného, nikoliv o pravdu, na kterou lze narazit ve slepých uličkách lidských duší. Už v tuto chvíli se vykresluje jednoduchá křižovatka dvou cest, kde je novorozenec nesen v náruči někoho jiného, neschopný se samostatně rozhodnou. A i kdyby mohl, bylo by mu to dovoleno?
Poté malé batole vyroste v optimistickou, mladou osůbku patřící do časů spojených s přáními, které se přetvářejí do přesvědčení. Když se touha po nové hračce změní v uvědomění, že nepřítomnost kousku zformované hmoty není jediným nedostatkem v mladičkém věku. A více trápení než tato chybějící část způsobí láska a péče, které je pro bezbranného tvorečka potřeba více, než se zdá, ale není mu jí dopřáváno. A tak se toto mládě snaží vybojovat alespoň špetku toho, co dostávají jeho vrstevníci. Protože i když není možné vnutit cit, malý člověk získal dar milovat při svém narození, aby mohl alespoň pár let zůstat naivním. Vlastnost, které nestačí jen několik málo chvil, aby dušička nepoznamenaná hořkostí a zlem světa přestala doufat v uzdravení rodičů. Ale jak dlouze bude schopná věřit, že se vše změní a jí bude dopřán pohádkový život po boku milující rodiny? Když odejde i víra, kterou byla tato nevinná stvoření upoutána na rodiče, stane se z nevinnosti síla nutící dítě opustit hračky i radovánky, a vydat se do světa dospělosti. Z ulic se vytratí stín neštěstí, aby se už nikdy nevrátil a zůstal tím odrostlým hráčem úsměvů, kterému zůstane jen přesvědčení, že svět není spravedlivý.
Aby se tento osud stal nezvratným, je zapotřebí střípků smutných osudů, které se postupně spojují, aby vytvořily obraz vyspělého článku stroje jménem lidstvo. První ranou pro dítě je zrada jeho rodičů, když odhalí svět plný tajemství, dosud skrytých pod rouškou lží a přetvářek, které byly podávány nedospělé duši na stříbrném podnose. I když se jedná o lhaní formou pohádek a legend o mýtických postavách, jen malé pochybění ze strany dokonalých dospělých otřese dětským štěstím. Snad nejznámější klamem je stvoření nosících dárky na Štědrý den, malý zajíček objevujícího se vždy o
Velikonocích a malá víla darující za každý vypadnutý zoubek něco kouzelně dokonalého. Obhajobou rodiny malého tvora je potřeba zachovat alespoň na chvíli vysněné dětství jejich drobečka a jednoduchost, která jim ušetřila mnoho práce. Kdyby se jednalo o první i poslední šrám připravený pro křehké stvoření, dětství by bylo jednoduché. Ovšem lži vznikající často z lásky nebolí nikdy tolik jako mířené rány tvořené zlobou.
Za dětskými emocemi se často skrývá i život jeho blízkých, kteří bojují sami se sebou bez možnosti pomoci. Boj započne v nerozhodné duši poznamenané dítětem. Přestože světem prochází milióny párů doufajících ve štěstí v podobě malého tvorečka jako důkazu lásky, ale i jako předmětu lásky, stále stejný tvor dokáže zkazit naděje na studium i pohodlný život bez velkých závazků. A tak když se v prach obrátí batolecí věk, přijde doba, kdy dítě, dříve tiché a nevšímavé, najednou dychtivé po dalších skrytých pravdách, potuluje se po všech utajených koutech, hledá záhady a dobrodružství. Zatímco se na zapomenutých místech odvíjejí příběhy plné napětí a bláznivých skutků, za jejich oponou stojí dva typy lidí podle pohledu, kterými se dívají na tuto změnu u jejich potomka. Přístup odtažitý, který se schovává v srdci svého majitele, občas vyplul na povrch a vynaložil spoustu práce pro uvolnění svého domova, který pro své nejmenší obyvatele nikdy nepůsobil dojmem bezpečného přístavu, ale sálalo z něj nepřátelství přímo vyzývajícím k postupujícímu odtržení v průběhu dospívání. Nebo se nabízí druhý pohled na věc. Malý človíček je zahrnutý snad až přehnanou láskou a péčí, která mu nabízí bezpečný a dokonalý život v uzavřeném pokoji Přestože se vše zdá v naprostém pořádku, duše objevitele, badatele a dobrodruha je pomalu zadušena. Dvě cesty, jenž se vytvořily pro člověka už při jeho narození, se stále více vzdalují a ovládají je osoby v rodinném kruhu, zatímco jejich ústřední postava stále pouze přihlíží.
A tak přechází dětství do rané dospělosti, kdy se problémy i radosti spojí a vytvoří zběsilé tornádo zmítající stále trošku nechápavou duší zmatenou velkým světem. Odkryje se nejistota hlodající v hlavě jako neutichající hlásek tvrdící, že vše je jinak, než se zdá. A když jsou všechny ideály v troskách, jak by mohl nezkušený adolescent věřit byť jen sám sobě, když se započne v jeho očích hroutit vzhled klasické rodiny. Kolik nevinných duší se zděsí při pomyšlení, že na ně nečeká partner zobrazující přesný opak jejich podstaty? Hrůza má ale jedinečnou vlastnost měnící samu sebe ve smířlivost, která dokáže všechny pocity zaplavit něžností, která laská každý nerv těla a ukazuje svět jen v růžových barvách. Ale než přijde láska, pocity se změní na černočernou krajinu smutku uvrhajíc svého majitele do vlastí reality oplývající smutkem a výčitkami. Poznámka od kamaráda, či blízkého jakoby vše ještě více umocnila a poslední zbytky záře v očích umlčela. Proto se touha tak často vymyká ze všech pravidel a vytváří stín, aby samu sebe zakryla. Potom za ni malý člověk trpí, i když jeho jediným proviněním byla potřeba mít vedle sebe někoho stejného. A v očích zůstává myšlenka, proč by muž nemohl být šťastný s mužem a žena s ženou, když opak se zdá ve společnosti v pořádku?
Proč ale vůbec přišla do dospívající mysli pochybnost, která vyvrací spojení muže a ženy. Možná za ni může první slib, který byl pro dítě realitou, do které bylo uvrhnuto, přestože pro dospělého byl nedosažitelnou dokonalostí bezproblémové rodiny přerůstající do často porušované přísahy, nedodržované kvůli pouhé nespokojenosti. Nebo je za tím něco víc? Neuvážlivost a zbrklost při hledání termínu svatby spojená s potřebou přivázat si k sobě, pro tu chvíli, spřízněnou duši, která měla splnit sen o dlouhém životě po boku milované osoby. Přesto po deseti, dvaceti letech se představa dvou důchodců sedících na houpacím křesle při západu slunce zdá jako součást nedomyšlených pohádek a slova "Šťastně až do smrti" se mění na "Nešťastně až do smrti", nebo připadne volba na zdánlivé štěstí pro oba znějící: "Odděleně až navěky", které naznačí, kde se usadila pravda. Dva lidé, spojení na několik let do jednoho sdílejícího myšlenky, pocity a tužby, nakonec kapitulují a rozhodnou se odejít z jejich společného manželství kvůli hádkám a neshodám. Přestože pocit spravedlnosti naplní jejich mysl, když vše proběhne v duchu míru a počestnosti, na konci toho všeho stojí zklamaná duše zrozená z
jedinečného spojení. Zlomená osůbka odmítající pochopit, že je konec s jediným domovem a s láskou spokojené rodiny. Smutek nahradí vztek zatemňující mysl a napadající srdce, které dříve oplývalo červenou barvou, barvou lásky, kterou nahradil žár spalující vše na popel. Ale nakonec se zjeví něco podobného pochopení stahující žaludek, přinášející nevolnost a odnášející vůli žít. Která v sobě ukrývala všechno šťastné, všechen smích a když odchází, tak za sebou zanechává jen nepřátelskou krajinu. Všechna tíha dolehne na ramena nejslabšímu členovi domácnosti, dítěti. Samo bojuje se svými protichůdnými pocity, k tomu na něj naléhají city rodičů. Nejhorší je ovšem samota, která se rozlehne v předtím plné domácnosti. U stolu se objeví prázdná židle nesoucí na sobě otisk bývalého majitele a hlas jednoho člena rodiny ve společném domě utichne. Pak přijde děsivá část celého procesu, nová domácnost, která je pro dospívajícího neznámá, ve všem tolik odlišná od toho, co do teď znal. Všechno jako by se na něj valilo a nikdo mu není schopný pomoct. Nakonec vše utichne za cenu zatrpklosti v srdci dítěte.
Tyto změny v životě však mají daleko hlubší následky, než je možné byť jen domyslet, natož si je představit. Zamlklost a odtažitost se zaryjí do povahy mladého jedince, a přestože jeho přátelé a blízcí jakoby cítili změnu, nejsou schopni pochopit mentální pochod najednou zranitelného stvoření. Smutek, co se tak zřetelně odráží v najednou dospělých očích, se stane stálou součástí duše uzavřené v kleci z nedůvěry a strachu. Přestože se nejdříve okolo človíčka shlukovali lidé s potřebou utěšit něco natolik křehkého, nic nevydrží na vždy a skupinka se rozpadne. Samota, která ještě stále ovládá myšlenky dospívajícího, se mnohonásobně zvětší a vše se zahalí do černé, jenž ukryla za svou maskou všechny barvy světa i s jejich radostným podtextem. Kolektiv se stal uzavřeným pro zdrcené pocity, jenž by sebou přinesl smutný človíček s velkým srdcem. Společnost se stala svou jedinečností a nepředvídatelností vratkým územím, které dokáže působit dojmem ideálního prostředí pro každý přijímaný a zapadající článek, ovšem pokud nastane situace obrácená a dotyčný zcela nezapadá do rytmu celého dění, zkrátka není dokonalý, vše se rozpadá a přívětivost členů společenství je nedostačují, často naprosto nedostupná. Potom človíček zakřiknutý, nebo až příliš rušný, při těle, nebo nepřiměřeně hubený, nebo jakkoliv odlišný nemá šanci zapadnout do složité souhry lidských živlů a čelí nepřátelství projevujícímu se nadávkami a urážkami. Jen málo věcí se zaryje pod kůži více nežli odstrčení a pocit méněcennosti.
Takto zranitelné duši stačí jediný úder srdce, jediný čin a sebejistota těžce vybudovaná nejistým stvořením se hroutí. Jakékoliv sebevědomí upadá do zapomnění a místo uspokojení nad událostmi předcházejícími osudný okamžik se vyjeví výčitky, které zavalují svědomí. Celé tělo se hroutí pod náporem vlastní psychiky a v hlavě se myšlenky přetvoří na pitvořivé hlasy s podtónem zklamání a nedůvěry. A poslední zbytky pevné vůle zničí karikatura, která celou scénu přetvoří na krutý výsměch vytvořený pro svého tvůrce, nedospělou postavu, vykreslenou jakožto stvůru nejhorších činů a zvyků. Celé okolí, i když nevědomky, naráží na celou situaci hláškami a nutí vzpomínky k návratu do myslí všech v okolí. To, co je pro přihlížející vtipem, který dokáže rozesmát svou pravdou, pro střed příběhu hororové chvíle schopné v očích vyvolat slzy a z hrdla vyloudit křik. Čas by měl odnést i všechno trápení, ale jak je možné zapomenou na vzpomínky s příměsí potupy a studu? Každý podobný čin se přidá ke konečnému součtu, který dovrší v nenávist mířící vůči všemu, co dospívající vykonal.
Skoro vždy může přijít bod zlomu, který dokáže napravit vše, co bylo do té chvíle napácháno, ovšem ztráta už nejde vrátit zpět. Snad proto umí zasáhnout hlouběji nežli cokoliv jiného a zlomit ducha i srdce. Den zasvěcený smíchu a radosti se během zlomku vteřiny stane strašlivým zážitkem s příchuť slz a bezradnosti už navždy vrytou do paměti. Ještě velice dlouho je všechno jídlo hořké a život získá štiplavý nádech. Už nikdy nebude nic stejné jako před tím okamžikem, kdy se vyjevila zpráva o smrti přítele, který se stal nepostradatelným, nebo o úmrtí člena rodiny. Ve vzpomínkách se uchytí pocit naprostého zoufalství s příměsí smutku, a potom přijde uvědomění, že člověk natolik důležitý najednou
zmizel, bez rozloučení, bez ohlášení, ale navždy. Celý svět se na několik vteřin stáhne do malé kuličky a přijde pocit neodbytné klaustrofobie. Jen pomyšlení na obrovskou ztrátu vytvoří malý vesmír jako připomínku, že to není noční můra, ale realita. Potom následuje souhrn stále více sobě podobných dnů, dokud se mysl neotupí natolik, že opustí tělo a už pouze přihlíží souhrnu událostí v okolí. Přestože takovéto rány bolí dospělé stejně jako děti, nejvíce zranitelnou je malá dušička. Přeci jen mírumilovná tvář, kterou potkávala od dětství v příslibu lásky od babičky nebo dědečka, nelze nahradit ani nejhlubším citem. Dar v podobě péče, takové jako nebyl nikdo jiný schopný vytvořit, se vždy zrcadlil ve tváři, která se na ni už nikdy neusměje a neřekne jí laskavého slova. Výčitky svědomí malého potomka obviňující sebe samého za čas, který neobětoval pod příslibem společných zážitků. Přesto po několika týdnech zmizí připomínky na zesnulého a s nimi i pár malých detailů, kterých postupně přibývá, až vymizí jasný obraz vytvořený tolika lety přítomnosti. Truchlení je čím dál méně a vše končí ve chvíli, kdy se zhoubná myšlenka objeví jednou za čas.
I přesto, že se moderní společnost snaží chránit city dospívajících, jejich úsilí se tolikrát ukázalo jako maření času. Když se nadávka, či posměch zavrtají do mysli omladiny, stává se z ní vězeň uzamčený do klece hrůz a potupy, kde nelze najít útěchu ani potěšení. Krásný úsměv se často nedostane až do kdysi zářících očí, na této zastávce se rozpadají sny a objevuje se nekonečná temnota vznikající samotou a slzami. Třebaže byl do každého podvědomí vnesen obraz šťastného dětství plného smíchu a radosti, který přechází do trýznivého zjevu období mládí, kdy se zmatek přetvoří na místo schopné poskytnout prostor pro hledání sama sebe. Spíše nežli by se tato představa nepříliš uspokojivých ideálů změnila ve skutečnost, stal se přesný opak. Za zavřenými dveřmi malých bytů či obrovských domů skrývá se budoucnost v podobě dítěte utopeného beznadějí, který stále čeká na záchranu. Nepřízeň osudu tohoto tvora uvrhla do reality výčitek od otců i matek, odtrženosti od lásky a bezpečí. Ačkoliv duše čekající na křivdu tyto pocity spíše vnesla do ryzího světa, kolikrát se zlomená bytost nachází na okraji propasti čekající na dětské zaškobrtnutí? Kolik pádů se dá přejít bez povšimnutí, kolikrát se dají stisknout zuby a s maskou na obličeji zakrývající strach z každého dalšího dne s neurčitostí v něm? Ani slib lepšího zítřka nevydrží navždy a slzy vyplouvající na povrch jen za hlubokých nocí si brzy začnou vybírat svou daň, dokud se oči unavené vší tou hrůzou neschovají hloub za víčka a mysl nepřestane zvládat otázky vlastní podstaty, sexuality a místa na světě. Jak uklidňující se začne zdát obraz smrti, když malou duši ve velkém světě všechno pomalu zabíjí a zbude jen zoufalství. Svět chladný z jehliček ledu vytvořil nůž a ty křehké ruce ho uchopily, aby dokončily dílo. A tak na svět někdo přišel a sám se i vyprovodil.


Krátká anotace :

Emička rozebírá životní pouť lidského jedince a její význam. Dotýká se velmi citlivých témat .

Hodnocení Petra Doležala :

Přemýšlím, kolik asi musela Ema vynaložit úsilí k napsání tohoto textu. Věděla jak obtížné bude někoho přinutit, aby si tak rozsáhlý text přečetl, přelouskal a snažil se mu porozumět? Myslím, že literatura a Svět slov autorky se stává válečným polem mezi odcházejícím dětstvím a nastupujícím světem dospěláků. Na čí straně jsem já, osobně netřeba se ptát. 

Sto přání

Autor: Soňa 13 let.


"Vyprávěj mi něco."
Oheň pomalu dohasíná. Natáhnu se, abych přiložila. Plameny ozařují její vyhublou dětskou tvářičku a nad ní svítí Hvězdy, které se, až přijde čas, semknou, aby ji ochránily.
"Je pozdě," odmítnu naoko.
"No tak Sero, prosím!"
Zasměju se.
"A co bys chtěla, maličká?" Obličejík se jí zkrabatí v zamyšlení. "O tom, jak princezna Felicity přemohla draka?" Její oblíbená. "Nebo o diamantovém údolí?" Tu mám zase ráda já. "A co třeba o ořechovém králi?"
Zavrtí hlavou. "Ne. Pověz mi něco nového."
"Něco nového..." Pátrám v paměti. "Nic nového mě nenapadá." Zklamaně svěsí ramena. "Nebo možná..." Otočím se k ní. "Povím ti příběh, dítě. Bylo, nebylo, kdysi dávno..."
Kdysi dávno žil v Bezejmenném království muž jménem Silas. Neměl ženu ani děti, bydlel sám v domku na kraji vesničky, a pracoval jako kovář. Živobytí mu ale nevynášelo, neboť na tak malinkou vesnici byli hned čtyři kováři. Silas byl den ode dne chudší, jeho dům den ode dne zchátralejší až byl nakonec rád, že má vůbec co do úst.
Jednoho rána Silas přepočítal své nuzné úspory, zabalil si nějaké jídlo a vyrazil na cestu. Všude jinde mi bude líp, než tady, říkal si, když opouštěl rodiště svých předků. Naposled se ohlédl a pak nechal za sebou vše, co znal.
Po dni stráveném chůzí to už viděl jinak. Jak rád by si teď odpočinul ve své tvrdé posteli! Ale nevzdával se. Když na obzoru zahlédl kouř z komína, přidal do kroku. Vyšel na kopec a před ním se v údolí osvětleném posledními paprsky zapadajícího slunce rozpínalo přívětivé malé městečko.
Procházel ulicemi, až došel k hostinci. Zaplatil za noc, nehledě na to, že jeho úspory se tím povážlivě ztenčily. Jediné, co teď chtěl, bylo spát, spát a spát... Zhltl talíř polévky a už se chtěl odebrat do pokoje, ale tu se dveře otevřely a dovnitř vstoupil mladík, mohlo mu být okolo dvaceti a hlasitě se ptal, kde může ustájit svého koně. Kovář nad tím jen zavrtěl hlavou a odešel po schodech nahoru.
Ráno vstal, posnídal ovesnou kaši a začal se znova připravovat na cestu. Trochu litoval, že tolik utratil za nocleh, ale koneckonců, někde přece spát musel. Aby to napravil, začal se rozhlížet po nějaké práci. Pokud si vzpomínal, mladík ze včerejška měl s sebou koně. Třeba bude potřebovat okovat!
Došel ke stáji a prohlédl si koně. Bylo to vskutku vynikající zvíře. Muselo stát celé jmění! Někdo, kdo si může dovolit něco takového, bude určitě i jinak dobře platit, liboval si Silas. Štěstí mu přálo a hřebci opravdu chyběla jedna podkova. Potom se jako na zavolání otevřely dveře a dovnitř vešel majitel koně.
"Váš kůň potřebuje okovat, pane," prohodil nenuceně Silas. Mladík se na něj překvapeně podíval.
"Ano, já vím. Zrovna jsem se chtěl podívat po někom, kdo by to udělal."
"Pokud byste měl zájem, já jsem kovář. Mohl bych vám posloužit, jestli chcete." Doprovodil svá slova pokorným ukloněním hlavy.
"To by bylo skvělé!" zaradoval se mladík. "Ale musím vás varovat, je trochu divoký."
"Nebojte se, jsem zvyklý pracovat s různými zvířaty. Když dovolíte, podívám se, co přesně bude třeba udělat." Silas chytil koně za nohu a zvedl
ji. Kůň se vzepjal a odhodil kováře i mladíka stranou. Potom začal zuřivě trhat řemenem, za který byl uvázaný, až ho přetrhl. Divoce zaržál, rozeběhl se směrem ke dveřím stájí a byl by zadupal svého pána, kdyby Silas mladíka v poslední chvíli nestáhl stranou. Zvíře vyběhlo ven ze dvora, na ulici a pak ven z města a do lesa, mezi lidmi, kteří mu zděšeně uhýbali z cesty.
Mezitím Silas pomohl mladíkovi na nohy a začal se překotně omlouvat.
"Neomlouvejte se, člověče, vždyť jste mi zachránil život!" Mladík se snažil ovládnout dech. "Mimochodem, já jsem Ronan Vergas. Můj otec je baron z Levonu a za tohle se vám určitě bohatě odvděčí. A ten kůň byl stejně neřád," ulevil si. Silas, zcela zmaten Ronanovou reakcí jen vykoktal "Jjjá jsem Silas Morve, pane."
"Ale no tak, neříkej mi přece pane!" Ronan nespokojeně mlaskl. "Zvu tě na skleničku Silasi, snad se u toho trochu uklidníš."
Ronan dovedl Silase do výčepu, usadili se a každý si dal sklenku zdejší speciality, orwenské světlé livy, kyselého alkoholického nápoje. Mladý baronův syn se ukázal jako velice příjemný společník a Silas nakonec přece jen pochopil, že ne všichni šlechtici jsou namyšlení hlupáci. Ronan se ho vyptával, co dělá, proč je na cestách a Silas mu vyprávěl o svém životě. Na oplátku se dozvěděl Ronanův příběh: mladík se ve svém honosném sídle tak nudil a tak toužil po dobrodružství, že se jednoho dne sebral a vyrazil na cestu, tak jako on. Jen s tím rozdílem, že jemu rodiče dali s sebou víc peněz, než Silas vlastnil za celý svůj život a cesta pro něj byla zábavným výletem a ne nutností.
Přes to se z nich stali přátelé. Ronan zaplatil Silasovi další tři noci navíc a dokonce mu pořídil i koně, stejně dobrého, jako si koupil pro sebe. Silas sice namítal, že to není nic pro něj, že ani neumí jezdit a že to přece nepřichází v úvahu, aby za něj přítel takhle utrácel, když už za něj platí v hostinci. Ronan si však nenechal nic vymluvit.
Tak se stalo, že po pár dnech, když byl čas odejít, jel Silas na svém vlastním koni a s přítelem po boku. Jeli dlouho, až přijeli ke zřícenině hradu. Už se stmívalo a v dohlednu nebylo žádné lidské obydlí. Rozhodli se tedy, že se utáboří zde.
Když se najedli a uložili se ke spánku, ozval se zvláštní zvuk.
"Jako kdyby někdo zpíval," uvědomil si Ronan. V očích mu zaplálo. "Pojď se podívat Silasi, třeba zjistíme, co ten zvuk vydává." Silas přisvědčil, neboť byl velice zvědav, co může vydávat něco tak nadpozemsky krásného. Šli za hlasem až do věže zříceného hradu a pak to spatřili. V komnatě bez oken stála nádherná dívka, která zářila jako samotné Hvězdy a zpívala. Dva muži z ní nemohli odtrhnout oči. Až pak si Silas konečně všiml, že dívka je připoutána ke stěně. Ronan vytáhl dýku a provaz přeťal. V tu chvíli jako by všechno vybuchlo. Oslepující světlo srazilo přátele na kolena v očekávání konce světa.
Z toho všeho se ozval dívčin hlas: "Děkuji, že jste mě zachránili. Prokázali jste odvahu a já se vám za to chci odvděčit. Tady je prsten. Může vám splnit stovku přání, ale zacházejte s ním opatrně. Je to dar od samotné Hvězdy." Hned na to záře zmizela a zůstal jen prázdný pokoj. Vlastně ne úplně prázdný. Na zemi se leskl prsten osázený stovkou malinkých zářících drahokamů. Silas ho zvedl a řekl: "Dar od samotné Hvězdy." Podíval se na Ronana. Ten jen bezmocně pokrčil rameny. Nebylo pochyb, ta dívka byla určitě Hvězda. Pokud je prsten dar od ní, není nic, co by jim nesplnil.
Uplynulo několik let a Silas s Ronanem žili ve věčném blahobytu. Postavili si domy blízko sebe a zůstali přáteli. Nenechali se strhnout mocí prstenu a naopak jej někdy využili na pomoc potřebným. Až jednou se Ronanovi zalíbila krásná dívka z města. Dvořil se jí a snažil se všelijakými jinými způsoby získat její přízeň, ale ona ho stále odmítala.
Zoufalý Ronan se tedy obrátil na prsten. Silas to ale zjistil a Ronanovi to rozmlouval. Nebylo to však proto, že by chtěl pomoct příteli, ale proto, že si přál tu dívku pro sebe. Strhla se hádka a prsten nakonec získal Silas. Před Ronanonýma očima vyslovil přání, avšak prsten mu jej nesplnil. Naopak, místnost zaplnil dobře známý hlas.
"Zneužili jste moci prstenu. Chtěli jste jej využít k ovlivnění jiného člověka a sami jste se kvůli tomu odcizili. Za trest už nikdy nepoznáte pravý cit, jako je přátelství nebo láska."
Silas a Ronan dál žili z peněz, které získali pomocí prstenu, avšak šťastni nebyli. Nejen že přišli o přátelství mezi sebou a už nikdy ho nemohli získat zpátky, ale neměli ani šanci vytvořit si jiný vztah. Teprve když se Silasův čas naplnil, dal si k sobě zavolat bývalého přítele a usmířili se. Několik hodin na to zemřel.
Dokonce i Hvězda, dojatá Ronanoým zdrcením z přítelovy smrti se smilovala a zrušila svou kletbu. Dokonce mu nabídla zpátky prsten, ten však Ronan odmítl. Našel si krásnou ženu a měli spolu rozkošné děti. Říká se, že nad nimi Hvězdy stále bdí.
"Ten příběh nedává smysl, Sero."
Dívá se na mě dnes, stejně jako před třinácti lety, když jsem jí ten příběh vyprávěla poprvé. Stejná tvář. V očích jiskřičky naděje. Vždycky tam byly, ale až teď opravdu chápe, co to "naděje" znamená.
"Nikdo ti nedá kouzelný prsten za to, že přesekneš provaz, tak to v pohádkách prostě nebývá!" rozčiluje se. "Navíc ani neprokázali odvahu, vždyť vlastně vůbec nic neudělali."
"Jenže pravá zkouška nenastala tehdy v té komnatě, ale teprve když dostali ten prsten. I kdyby sis sebevíc přála něčí přízeň, nesmíš se jí snažit získat umělou cestou, protože pak ten cit - ať už jde o přátelství nebo lásku - prostě není pravý. Zachovali se špatně, ale pak to zase zvládli napravit. Kdyby tohle dokázali všichni lidé, svět by byl lepším místem. Neboj se, až přijde čas, dokážeš to také."
"Mám strach, Sero. Nechci odejít." Smutně se na mě dívá.
"Neboj se, dítě. Hvězdy tě ochrání." Poslední objetí. Odchází. Ztrácí se mi v zapadajícím slunci.
Vyšlu k nebi tichou modlitbu. "Neboj se, dítě. Hvězdy tě ochrání," šeptám do větru. "Hvězdy tě ochrání..."

Krátká anotace :

Pohádka o lidské dobrotě, přátelství a kouzelném prstenu plnícím každé lidské přání.

Hodnocení Petra Doležala :

Soňička nám servíruje pohádkový příběh o kouzelném prstenu a jeho moci, která zláká jednoho z přátel a odsoudí jej k samotě... Závěrečné poučení nastavuje čtenářům ono "příznačné zrcadlo" s vírou autorky, že se svět polepší. Vskutku velké téma.

DOBRODRUŽSTVÍ VE VATIKÁNU


Autor: Sofie 13 let
 "Alenko, Honzíku, do postýlky!" zavolala maminka na svou pětiletou dceru Alenku a tříletého syna Honzíka. Alenka s Honzíkem, kteří si až doposud hráli s legem, hned zalezli pod peřinky. "Mami, a řekneš nám pohádku?" zaprosil Honzík. "A jakoupak byste chtěli?" usmála se maminka. "Nechcete přečíst o Červené Karkulce?" zeptala se maminka. "Mamííí!" zakvílel dětský chór. "Tu známe!" dodala Alenka. "Tak o Perníkové chaloupce?" "Tu taky známe! A ještě známe pohádku o Budulínkovi, Smolíčkovi Pacholíčkovi, O Koblížkovi, O třech prasátkách i O třech kůzlátkách!" vyjmenoval Honzík všechny pohádky, které už znal. "A ještě jsi zapomněl na Popelku a Sněhurku," dodala Alenka. "Hm, vidím, že už znáte celou Knížku Pohádek nazpaměť," řekla uznale maminka. "Tak jakou vám mám vyprávět?" "Vyprávěj nám, jak jsi byla malá!" zaprosila Alenka. Maminka se v duchu usmála a dětem řekla: "Tak dobrá. Řeknu vám příběh o tom, co vaše maminka zažila, když byla jen o pár let starší, než jsi dnes ty, Alenko. Odehrává se to v zemi, která je odsud hodně daleko - jmenuje se Itálie a její hlavní město je Řím - to bude pro nás důležité. Ale úplně nejdůležitější bude maličký stát v Římě, který se jmenuje Vatikán." "Museli bychom tam letět letadlem, mami?" zajímala se Alenka. "Ano, museli bychom letět letadlem. Odehrává se to taky hodně dávno - v roce 1989. Ale teď už konečně začnu pořádně vyprávět." Maminka počkala, až Alenka s Honzíkem zavřou oči, a pak začala: "Bylo, nebylo. Ale já vím, že bylo..." "Mami, a kolik hodin tam poletíme?" zajímala se devítiletá Klárka, když se letadlo Praha- Řím vzneslo do vzduchu. "Dvě a půl hodiny," odpověděla maminka. "To ujde," usoudila Klárka. "Stejně nechápu, proč musím letět s vámi, když se mi tam nechce!" brblala třináctiletá Justýna. "Protože to pro tebe bude dokonalá příležitost prohlédnout si Řím," usadil svou pubertální dceru tatínek. Justýna se ušklíbla a v duchu si řekla, že jí to je stejně úplně jedno. "Maminko, můžu papáníčko?" zajímal se čtyřletý Tonda. "Teď ne, Toníčku. Jedl si předtím, než jsme vyrazili na letiště," zavrtěla hlavou maminka. "Mami, a kdo to ta Anežka Česká vlastně byla?" zeptala se Klárka, kterou ve škole ze všeho nejvíc bavila vlastivěda. "To byla taková česká princezna, která žila ve třináctém století." Začala vyprávět maminka. "Už ve třech letech byla zasnoubená s princem Konrádem." "A co znamená, že byla zasnoubená?" zajímala se dál Klárka. "To znamená, že se za něho měla vdát," vysvětlila maminka. Klárka si snažila představit, že by už se měla vdávat. Nešlo to. "Ale zásnuby byly zrušenyKonrád zemřel a Anežka se musela vrátit zpátky do Prahy." "Chudák!" politovala ji Klárka. "No jo, chudáček! To je tak dojemný příběh!" obrátila Justýna ironicky oči v sloup. "Justýno!" řekl varovně tatínek, a zároveň se snažil vyrvat svému synovi z ruky auto, kterým ho malý Tonda bil. "Ale v osmi letech," pokračovala maminka, "byla Anežka opět zasnoubená - s Jindřichem VII. Ale i z druhých zásnub sešlo - Jindřich se nakonec oženil s jinou." Klárce bylo Anežky líto, ale Justýna brblala, že tu nejsou na hodině dějepisu. Maminka si Justýny však nevšímala a pokračovala dál: "Když ani druhé zásnuby nevyšly, v roce 1225 otec Anežku zasnoubil s anglickým králem Jindřichem III. Plantagenetem. Ten ovšem zásnuby zrušil, takže ani napotřetí se Anežka neprovdala. Když Anežčin otec zemřel, měl o ni zájem Bedřich II. Anežčin bratr Václav I. rozhodnutí nechal na Anežce - a Anežka odmítla. Poté vstoupila do kláštera a stala se abatyší." "Co to znamená?" "To znamená, že se v klášteře modlila, starala se o chudé a nemocné a postila se." "A co znamená postit se?" " To znamená, že si něco odřekla- třeba, že nejedla maso." "A mami, proč se stala tou abatyší?" "Protože chtěla svůj život obětovat Bohu," odpověděla maminka Klárce. Zbytek letu už o Anežce nemluvili. Zpívali si písničky, vyprávěli (teda kromě Justýny, která raději odešla do jiné části letadla), a tak jim cesta utekla rychle. Najednou letuška oznamovala, že budou přistávat. Všichni se připoutali a letadlo přistálo. Z letiště potom jeli turisty přeplněným autobusem přímo do Vatikánu, kde mělo svatořečení proběhnout. Klárka ani nevěřila, kolik je ve Vatikánu lidí! Byly jich tisíce... "Klárko, drž se mě!" opakovala pořád maminka a Klárka se maminky skutečně za ruku držela pevně jako klíště. Ale potom Tonda upadl a maminka s tatínkem byli zaměstnáni jeho utěšováním. A najednou do Klárky strčilo asi deset turistů, a když zmizeli, maminka, tatínek, Tonda ani Justýna tady nikde nebyli. "Mami, tati!" volala zoufale Klárka, ale nikoho neviděla. Nějaká paní na Klárku začala mluvit úplně cizí řečí, které Klárka vůbec nerozuměla. Klárka byla vyděšená a nešťastná, až se rozplakala. Sedla si na zem a plakala. Ale najednou mezi davem turistů a houfem lidí zahlédla paní, která byla oblečená úplně jinak než ostatní - tak nějak zvláštně. Neobvykle. A zářila. Zářila obrovským světlem. Klárka na ni s úžasem hleděla. Byla tak krásná a tak nádherná, že to Klárka ani nedokázala popsat. A jak zářila! "Jé, mami, a kdo to byl?" zeptal se Honzík, který maminčino vyprávění se zájmem poslouchal (stejně jako jeho o dva roky starší sestra). "To byl duch Anežky České," vysvětlila maminka dětem. "A jak to dopadne?" zajímala se Alenka. "To teprve uslyšíte. Tak nerušte a poslouchejte." Řekla maminka a Alenka s Honzíkem opět nastražili uši. Klárka chvíli na tu paní fascinovaně hleděla. "Kdo jste?" zeptala se nakonec. "Jsem Anežka Česká." Klárka se zamračila a snažila si to srovnat v hlavě. "Jdi jenom rovně. Já ti ukážu, kde tvoji rodiče se sourozenci jsou." Klárka tedy šla a opravdu uviděla svoji rodinu! Podívala se na Anežku, ale ta jen kývla hlavou, mrkla na Klárku a zmizela. "Mami! Tati!" vykřikla Klárka. "No kde jsi, Klárko?!" zvolala maminka s úlevou. "My tě všude sháníme a ty nikde!" "Ale mami, já viděla..." "Pšššt! Za chvíli to začne!" A potom začala bohoslužba a papež Jan Pavel II. svatořečil Anežku Českou. Když se Klárka zadívala směrem k oltáři, znovu ji spatřila. Připadalo jí, že je ještě krásnější než předtím. A Klárka by přísahala, že slyšela Anežku slíbit, že v Čechách bude zase dobře. Když po svatořečení odlétali opět z Itálie zpátky do Československa, rodičům, ani Justýně (které se na svatořečení nakonec líbilo, ale nikdy by to nepřiznala), zkrátka nikomu nic neřekla. Celou příhodu si až do dneška nechávala pro sebe. Maminka se usmála na Alenku a Honzíka, kteří už ve svých postýlkách tvrdě spali. Alenka měla v ruce svého růžového králíčka a Honzík autíčko. A maminka se ve svých vzpomínkách vracela do Vatikánu - protože malou Klárkou byla ona. To ona spatřila na svatořečení Anežku Českou. A maminka nikdy nezapomněla na její slib, že až bude Anežka Česká svatořečena, bude v Čechách zase dobře. A ten slib Anežka splnila. Pár dní po jejím svatořečení totiž proběhla sametová revoluce a Československo bylo opět svobodnou zemí. A maminka si byla nějak stoprocentně jistá, že to svatá Anežka nám přispěchala na pomoc. Při svém tichém rozjímání si uvědomila, jak moc může být Anežčino chování inspirací pro současné lidi. Sv. Anežka strávila celý život tím, že se starala a pomáhala chudým. Kdyby žila dnes, určitě by byla pyšná na spoustu lidí, kteří se snaží žít po jejím vzoru. A maminka si ještě pomyslela, jak moc je fajn, že žije v době, kdy si státy vzájemně pomáhají a snaží se táhnout za jeden provaz.


Krátká anotace :

Příběh inspirovaný skutečnou událostí, který vypráví maminka svým dětem během cesty letadlem do Vatikánu.

Hodnocení Petra Doležala :

Sofie nám předkládá zajímavý příběh s notnou dávkou tajemna, který zví od své maminky. Je zakončen notnou dávkou optimismu ve společenství lidí a nadějí v polepšení a pohádkový konec, bez náznaku nostalgie či špetky pesimismu. Silné téma se jí podařilo celkem bravurně zvládnout.

Zbabělec 

Autor: Kuba 14 let

Už nějakou dobu jsem nemocen. Chodím po doktorech, ale oni stejně nedokáží zjistit, co mi vlastně je. Fyzicky jsem poměrně zdraví, až na to, že trpím cukrovkou. Cukrovku mám už od mala, mám to po taťkovi, který umřel, když mi bylo sedmnáct. Další nemoc, která je se mnou všude už od puberty, je schizofrenie. Pro ty co neví, co to je, tak vám to podám tak, jak o tom mluví ostatní, jsem šílený. Slyším a vidím věci, které údajně ani neexistují, ale já jsem si jisty, že ten klaun s nožem v ruce, který se směje a stojí v rohu mého obývacího pokoje, skutečný je. Dneska slavím čtyřicáté páté narozeniny, což byl věk, ve kterém umřel můj otec. Mám pocit, že já se v teple mého malého a útulného bytu, kde žiju sám, už moc dlouho neohřeju. Můj byt má kuchyň, obývací pokoj, ložnici a koupelnu se záchodem. Tohle vše se vejde do šedesáti metrů čtverečních. Je to malé, ale mně to vyhovuje. Stejně jsem tady sám, protože pár holek, se kterýma jsem kdysi chodil, mě nazvali bláznem a odešli ode mne. Nemám jim to za zlé. Kdybych nemusel, taky bych nežil sám se sebou. A za těch deset let, co tady žiju úplně sám, jsem si na samotu zvykl a nikoho bych tady nechtěl. Klaun, který občas prohodí pár slov, že mě zabije a že mě to bude bolet, je náhrada za zlomené srdce. Někdy se ukáže i taková malá holka, která svírá nějakou kouli v rukou, ve které jde vidět, jak na mě ten klaun útočí, a já vidím svoje tělo svírat se v nekonečné agonií. Zrovna sedím na své šedé sedačce, která je maximálně pro dva lidi. Naproti je televize, která je skoro přes celou stěnu. Je podzim, takže počasí stojí za hovno. Slyším jenom krákat havrany, kteří mě rozčilují celý život, co tady bydlím. Možná jsem si neměl kupovat pozemek vedle pole, kde nic není, jenom další pole. Postavím se ze sedačky, na nohách mám papuče ve tvaru zajíců, jak tematické. Klaun z rohu malé místnosti se ani nehne, jenom očima šilhá po mé postavě. Otevřu dveře na zahradu a křičím: "Držte hubu ptáci otravní." Zavřu dveře a vrátím se zpátky na mou sedačku, kde trávím veškerý můj volný čas. Zabalím se lépe do mého županu a z konferenčního stolku si vezmu hrnek s čajem. Přiložím si ho k ústům, ale ještě než se napiji, tak mi dojde, co jsem vlastně viděl. Jsem jako strnulý. Tohle jsem ještě nikdy neviděl, říkám si v duchu. Zděsím se: "Vážně to byla..." nedořeknu ze strachu říct to nahlas. Smrt, dořekl jsem si v hlavě. Proto se mi dnes to krákání zdálo hlasitější, bylo jich tam o hodně více než normálně. Létali kolem nějaké osoby zahalené v černém, nešlo vůbec poznat, kolik měří, neboť byla daleko na poli od mého domu, ale šlo poznat, že bude větší než obyčejný smrtelník. "Vždyť jsem přece blázen. Tohle nemůže být skutečné," říkám si pro sebe. Vyjdu ven, abych se ujistil, nikdo tam nebyl, rozhlížel jsem se kolem dokola, ale nikde nikdo. "Jsme blázen, vždyť se to obecně ví." Opět usednu na svou pohovku, tentokráte v lepší náladě, než předtím, když už vím, že to byl pouze výplod mé fantazie. Napřáhl jsem se pro hrnek s čajem, který už nebyl tak horký. Přiložím ho ke rtům. Okno, ze kterého šlo vidět ven, když jsem se na gauči trochu nahnul, se roztříštilo na milión kousků, stejně jako můj hrnek. Já jsem měl zavřené očí, abych si pořádně vychutnal můj čaj. Otevřu je a spatřím kovovou zahnutou čepel před mým obličejem, která nejspíš rozbila okno i hrnek. Kosa, projelo mi v hlavě a mně se po celém tělo rozlil strach stejně jako před dvěma sekundami čaj. Člověk, nebo věc, která tu kosu držela, ji vytáhla z prázdného prostoru, kde bylo okno. Kosa mi pomalu mizela z očí a já jsem seděl na pohovce s obavami se pohnout. "Jsi zbabělec Jakube, víš to?" ptal se mně hrubý, chraplavý a především strašidelná hlas. Rozhlížím se po pokoji, ale nemohu nalézt osobu, která by vydávala tak strašidelné zvuky v podobě slov. Klaun ani dívka v mém pokoji nebyli. Jsem tady sám, říkám si, kdo to tedy mluví. "Já tady mluvím, jsi snad slepý, nevidíš mě Jakube? Já totiž tebe ano. Tvůj otec byl stejný, jako ty, taky pořvával sprostě na mé učedníky a zavzpomínej, jak dopadnul," říká mi nepříjemný hlas, který stále nevím, odkud vychází. Zněl jako by byl v mé hlavě, nikde jinde. No jasně, on je v mé hlavě, mluvím si v duchu sám pro sebe. "Blázen věru jsi, ale tohle je skutečné." "Nevím, kdo jsi, nevím, co po mně chceš. Dej mi pokoj zbabělče!" řvu do prostoru. "Já že jsem zbabělec? Slyšela jsem o sobě hodně, že jsem zlá, krutá, ohavná, bezcitná, nemilosrdná, ale tohle mi ještě nikdo nikdy neřekl. Uvědomuješ si, kdo já jsem?" "Uvědomuju si to, jak jen to jde. Jsi zbabělec." "Jak tohle můžeš vypustit z tvých ohavných lidských rtů, člověče!" rozkřikne se ještě více. "Já jsem Smrt. Zabíjím, kdy se mi zachce a ty si dovoluješ takhle se mnou mluvit." "Stejně mě nezabiješ, jsi zbabělec, zbabělci nezabíjejí." "Možná máš pravdu, nemusím tě zabíjet, bude stačit, když budeš trpět a třást se strachy," dořekla a v tu chvíli zafoukal silný vítr, mraky jako kdyby se prohnali po zemi. Nic jsem kolem sebe neviděl, ani jsem se nemohl hýbat. Po chvíli vidím, že kolem není už vůbec nic, ani můj dům ani moje malá zahrádka. "Proč se nemůžu hýbat?" ptám se zoufale. "Proč bys měl lidský červe?" Snažím se uklidnit, aby šlo stále vidět, že osobou pohrdám. Podívám se pod sebe a za sebe a uvědomím si, že sedím na obyčejné dřevěné židli, na které jsem připoutaný. Kolem mě krouží havrani a já stále nevidím nikoho, kdy by mohl mluvit. "Kdybys nebyl zbabělec, tak by ses ukázal." Najednou se všichni havrani slétli na jedno místo a vznikla z nich osoba vysoká půl třetího metru. Osoba celá zahalená v černém, do obličeje nešlo taky vidět a působila zcela bez života. "Urazil si mne, urazil si moje druhy." "Tví druzi mě nezajímají." "A dost ty bídná osobo, máš trpět, máš brečet, třást se a prosit mne o milost. Nemáš si ještě vyskakovat." "Mám prosit, abych se snížil na tvou úroveň?" "Chtěla jsem si tě vychutnat, chtěla jsem si vychutnat tvůj záchvat strachu, chtěla jsem se dívat, jak trpíš, ale nebavíš mě." "Stejně s tím nic neuděláš, protože jsi zbabělec." Mezi tím, co jsme mluvili, přilétávalo více a více havranů, sedali na Smrt, sedali na pole kolem mě a létali všude možně. Smrti se najednou zjevila v ruce kosa, která mi zničila okno v domě, který už taky není. Napřáhla se a usekla mi hlavu. Moje hlava ležela na poli vedle židle, kde bylo stále moje tělo. "Jezte a hodujte mí bratří. Je tam dost pohrdání pro všechny. Začněte hlavou," řekla Smrt, kosou ukázala na mé nehybné tělo a havrani se pustili do mé hlavy. Vzbudím na mé pohovce a vedle na stolku je stále hrnek s čajem. "Jsem blázen, Smrt nemá tolik odvahy, aby mě zabila," zavtipkuju si, když v tom uhodí blesk do země, uslyším hrom a ve světle blesku mohu vidět na chvíli nějakou postavu. Dojde mi, co tohle všechno mělo znamenat a začnu se modlit: "Pane bože, prosím tě ochraňuj mě, jsem přeci mladý, abych umřel." "Říkala jsem, že se budeš bát," ozve se povědomý hlas odnikud a já dostanu ještě větší strach, "zbabělče." 

Krátká anotace :

Hrůzostrašný příběh o rozpolcení lidské bytosti, která je zasažena schizofrenii.

Hodnocení Petra Doležala :

Vzhledem k věku autora, který píše s lehkostí o pocitech muže středního věku, se do mysli vkrádá otázka. A hned po ní ještě jedna. Kuba se dotýká velmi citlivého tématu, rozpolcení lidské mysli. Jeho psaní je nehrané a opravdové a čtenáře zaujme.

Stopy v prachu


Elena 14 let

Není nic nad probuzení,
však nepřišla v noci smrt,
možná jen nekonečné snění,
jako tráva, jako srp.
Po ulici tiché kroky,
jen listí k zemi víří,
jako nekonečné sloky,
se vzduchem ptačí píseň šíří.
Z ničehonic jako z prachu,
všechen čas se blíží k krachu,
však kdo by o odpuštění stál?
Kroky míří dál.
Kolotoč s motivy labutí,
jako koňskou žíní prásknutí,
zní každý náraz, pád,
osud si sem přišel hrát.
Lístek letí kličkou k zemi,
můj pane sic nezdá se mi,
jako vědomí ničí,
má podstata, na mě se křičí.
Mnoho a mnoho let v hlavě,
schránky fyzické ničí hravě,
spousta hluchých uší,
jen neposlouchajíc duší.
Hvězda padá k pláni,
až teď se každý k žití shání,
každá radost setne z kůže,
nabídněte konci růže.
Země vyprahlá stoná,
přeci se naděje koná,
slza se dotkne mých tváří,
ne každý se dožije stáří.
Poslední krok a poslední list,
nezbývá co z knihy číst,
poslední verš a poslední slova,
stará deska zaseklá přehrává zas a znova.


Krátká anotace :

Trochu ponurá poezie, snad o pomíjivosti snad o smrti, o které dokáží s lehkosti mluvit pouze dívky věřící v zázrak  splněných přání.

Hodnocení Petra Doležala:

Vždy mě těší, když se do naší soutěže vrací autoři z minulých ročníků. Psaní Eleny pro mě není cizí a věřím, že překročila horizont laciných diplomů a plytkých slov chvály a myslí to s paní múzou vážně.Některé metafory jsou překvapivé, některé povedené, ale i tak mám pocit, že tato báseň mohla zrát poněkud déle ve sklepení společně s velkými víny.