MŮJ SVĚT SLOV. Národní dětská literární soutěž.

Šimon, finalista naší soutěže roku 2019, zaujal svým projevem natolik, že jsme jej pozvali do nahrávacího studia, aby svůj hlas propůjčil postavičkám audioknižních pohádkových příběhů Petra Doležala Dobrodružství Super mouchy Flyna. Vstoupil tak na práh věčnosti...
Petr Doležal předává cenu jedné z finalistek soutěže
Můj svět slov
Závěrečným slovem se končí finalistům jejich velký den.

Tato soutěž je určena všem dětem, od 8. do 16 let, které se snaží představit psaným projevem svět ve kterém žijí a který kolem sebe vidí s jeho klady i zápory. Patří mezi ty nejtěžší soutěže, ale zároveň se svojí netradiční strukturou řadí mezi ty nejprestižnější,
Propozice soutěže:
Kdy je možno se do soutěže přihlásit?
Do soutěže je možno se přihlásit v průběhu celého roku. Každý nový ročník je zahájen 1.12 a končí 30.11. Soutěžící, který se přihlásí později, má pouze méně času na vypracování semifinálového a finálového tématu, které vyhlašuje naše redakce
Jak se do soutěže zapojit?
Je to velice snadné.Stačí poslat svojí soutěžní práci na e-mailovou adresu redakce.
temne-vody@seznam.cz
Bez omezení rozsahu, tématu a zvoleného způsobu literární formy (poezie, esej, vyprávění, scénář, novinový článek...)
Prosíme soutěžící o uvedení jména, příjmení a věku (ne data narození) a místa bydliště (nevyžadujeme poštovní adresu pouze místo).
Jaká je struktura soutěže?
První krok
Soutěžící pošle svojí práci do naší redakce. Obratem, po jejím přečtení, obdrží e-mail se semifinálovým tématem s dostatečným časovým předstihem, aby je mohl vypracovat.
Na našich stránkách je jeho práce, pokud je zajímavá, uvedena s anotací a s hodnocením Petra Doležala, o čemž je informován prostřednictvím e-mailu.
Druhý krok
Semifinalistům soutěže je zasláno finálové téma, které vypracují a odešlou opět do naší redakce.
Třetí krok
Na slavnostním vyhlášení výsledků soutěže, finalisté přečtou svojí literární práci před porotou, rodiči a hosty. Až zde se rozhoduje o jejich umístění. Hodnotí se nejen dílo samotné, ale i přednes a prezentace soutěžní práce. Prestižní akce se koná tradičně ve městě Chrudimi a její součástí je společný oběd a kulturní program.
P O Z O R !!
Finalista, který se na finále nedostaví, je ze soutěže bohužel vyřazen.
P R O T O Ž E
Každý spisovatel musí být nejenom nadaný, ale především trpělivý a nesmí se nechat odradit žádnými překážkami. A to je jeden z hlavních cílů, které tato soutěž sleduje.
O co soutěžíte?
Každý finalista získává několik hodnotných cen, které věnuje naše redakce. Diplom, velký dárkový levandulový set, lahev francouzského vína určeného pro archivaci speciálně vybavený etiketou s logem soutěže(přebírají rodiče), knižní dárek a možnost další spolupráce, třeba jako speciální host v knize Petra Doležala.
Finalisté naší soutěže v roce 2016
Barča Vitásková,Tereza Šaurová, Dita Beranová, Klára Moravcová, Denisa Korotvičková, Adéla Václavíková,Viktorie Hegedušová, Klára Lopuchová, Klára Laušmanová, Kristýna Kadlecová, Adéla Horská, Klára Hluchá, Nina Sibinská, Eliška Hamplová.
Finalisté naši soutěže v roce 2017
Nikola Horáková,Helena Novotná, Nikola Lemberková, Michaela Svobodová, Eliška Hamerníková, Lucie Kváčová.

Finalisté naší soutěže v roce 2018
Verča Sokolová, Andrea Mautnerová, Filip Hudec, Kateřina Dufková, Eunika Pechánková, Dominika Beranová, Jakub Tvrz, Tereza Kuchařová, Klára Hořínková, Markéta Kůhnová.

Finalisté naší soutěže v roce 2019
Jan Kolář, Barbora Svobodová, Michal Včelák, Elena Zámečníková, Markéta Kůhnová, Šimon Urban, Tereza Dubnová, Tereza Mikulová, Luisa Marešová a jako speciální host Andrea Mautnerová.

Finalisté roku 2020
(hodnocení prací autorů z roku 2019)
Jakub Vala, Elena Zámečníková, Sofie Bradáčová, Soňa Šrubařová, Šimon Urban, Ema Klimentová, Natalie Shtepan/Stromblad, Andrea Mautnerová.

Finalisté roku
2021
(hodnocení prací autorů z roku 2019)
Soutěžní práce roku 2021
Zde si můžete, milí čtenáři, přečíst nejzajímavější soutěžní práce ročníku 2021.
Pavla 11 let
Svázané (to je opak slova volné) vločkové asociace
Haiku je druh japonské básně. Má prvně pět, pak sedm a nakonec pět slabik. A mělo by to dávat smysl a navíc na téma vločka! A tak začínám přemýšlet...
Horká lednička.
A co to vlastně v ní je?
Vařená vločka.
Vločka k snídani,
a k hlavnímu jídlu též.
Jaká? Sněhová!
Řekla jsem si pět haiku, ale ono to nějak nejde. Co s tím? Vločka, vločka, vločka...
Kouzelná čočka,
Vánoc zlaté prasátko...
A co ta vločka?
Co se to děje?
No, vločky demonstrují.
A kde to? V Rusku!
U všech svatých vloček, já už nevím! Asi jsem se zbláznila... Asi bych toho měla nechat. Vločkových haiku už je dost. Ale ne, zkusím jich napsat pět. Když zvládnu jedno haiku, zvládnu i dvě. Když zvládnu dvě, tak i tři, když tři, tak i čtyři, když čtyři, tak i pět...
... když devět set devadesát devět, tak i tisíc - STOP! Začala jsem u jedničky, jak je to možné? No, začnu s tím, že když čtyři, tak i pět.
Haiku je v cajku,
a je to v slabika?
A vločka padá...
... a vločka padá a já jsem blázen! Mám psát o vločce a ne o slabikách. To mám z přípravy na přijímačky z češtiny... A příště bude haiku o předložkách! No, vracím se radši k vločce...
Vločka - kočka, no,
jak to jde dohromady?
Jak? Přeci nijak!
Pane učiteli, věřte nevěřte, nejde to! Počkat, proč to nezkusit na předložky a vločku? Vločka není předložka. A předložka má tři slabiky, vločka dvě, takže...
Předložka, vločka,
na teplém parapetu
vločka roztává.
Tak to zkusím i o jiných slovních druzích. Ty mají méně slabik, třeba spoj-ky.
Spojky jsou zvláštní,
a, i, nebo, též ani...
Vločky jsou lepší!
Vločky jsou lepší,
ale moc nevydrží.
Spojky jsou stálé!
Vločky sem a tam...
Z nebe padají spojky!
Pozor! Netají!
Koukám na sešit,
místo spojek jsou vločky!
Co řeknu doma?
A to je konec...
mohlo by to být horší...
Uf! Byl to jen sen!
Já opravdu usnula, nebo to píšu? Ne, píšu... Ale už je večer, budu pokračovat zítra.
"Dáš si k jídlu kozí sýr, ovesnou kaši nebo roládu s dětskými piškoty?" To byl táta. Počkat, kozí sýr je z kozího mléka, ovesné vločky z ovsa a dětské piškoty z... Fuj! Ale o tom se dá napsat haiku ne? Pět slabik mají dětské piškoty a kozí sýr je na tři...
Hodnocení Petra Doležala :
Pavlínka je jistě dosti svérázná a samostatná dívenka. Její žonglování s podstatou jazyka mě baví (odhaluje čtenáři krásné absurdnosti protimluvové češtiny). Je trochu s podivem že nepoužívá žádných metafor a tak se stává její text věrohodnějším. Metaforový jazyk ponechme klasikům a filozofům či jej použijme v jiném žánru. Dojem, který u mě její soutěžní práce probudila, bych shrnul do jednoho slova: neotřelost.
Soutěžní práce roku 2020
Zde si můžete, milí čtenáři, přečíst nejzajímavější soutěžní práce ročníku 2020.
Karolína 10 let
Zima ne-zima (Zima podle
mě)
Když
jdu ráno do školy,
tak
nevidím sníh a led.
Byla
bych hrozně ráda,
kdyby
začalo sněžit - hned.
Maminka
mi vyprávěla,
že
když byla malá,
bylo
všude plno sněhu
a
na ledě stála.
Dnes
nevidím střechy bílé,
nikde
není sněhulák.
Přírodo,
ptám se tě proč
sníh
je jenom na horách?
Přála
bych si plno sněhu,
abych
mohla sáňkovat.
Na
zahradě stavět iglú
a
všechno si užívat.
Hodnocení Petra Doležala :
Roztomilé veršování Karolínky nahání mnohým dospělým vrásky starostí na čelo. Bílá zima a sníh se nejspíš brzy stanou něčím, na co se bude jenom vzpomínat. Za báseň děkuji, básníků a básnířek je jako pověstného šafránu. Také se těším, že nám Karolínka bude básnit dál o měnícím se světě kolem sebe.
Adéla 10 let
Pro maminku na omluvu
Maminka
Maminka krásná levandule bledne, jak po ní touhu mám, slunce se zvedne.
Za všechny mé chybičky, omluvy srdíčka, to někdy stane se, ty levandule maličká.
Pro čerta a Mikuláše
MIKULÁŠ A ČERTÍK
MIKULÁŠ A ČERTÍK BYLA MALÁ ZLOBÍLKA,
ANDÍLEK JE POUČOVAL, TA MALÁ TRDÝLKA.
PAK UŽ BYLI VELCÍ, PYŠNÍ NA SVOU VLAST,
Z ČERTA VYROSTL ROŠŤÁČEK A Z MIKULÁŠE POUČŇÁK.
A JÁ RADŠI SLIBUJU, ŽE UŽ ZLOBIT NEBUDU.
O lásce
Zamilovaná
Když jdu spát, přemýšlím o tom, jestli mě máš vůbec rád. Nechám si o tobě zdát.
Když jdeš o krok vpřed a o krok dál, jsi mou vírou, touhou v srdci Tě mám, lásko má úžasná.
Touha má je nekonečná, lásko má.
Ráno potkám Tě, adresu neznám, sen se rozplynul, ale v srdci Tě mám, lásko má úžasná.
Sen je skutečný, ale já realitu znám, lásko má úžasná.
Každý ví, že sen není skutečnost, ale já víru neztratím, lásko má úžasná, víru v tobě mám.
Bráškovi na usmířenou
Lukášek
Bráško můj Lukášku, já nejsem princezna na hrášku, a proto povím Ti jednu říkanku.
Co na tobě nejlepší to na mně též. Přiletí k tobě motýlek a začne déšť
Déšť a sluníčko duhu udělá a tím ti chci říct-zůstaň dlouho duho má.
Hodnocení Petra Doležala :
Originální vyznání se či zpověď s nadějí na očištění za skutky kterých litujeme? Poezie má mnoho tváří, ale tahle od Adélky, křehká a lehoučká že by ji snad dokázal smést i mírný vánek, je barvy tichomořského azuru, který dokáže překvapit plavce svojí hloubkou.
Anna 14 let
Kapitola 1. 14.9.2058
Jmenuji
se Elis - 9021 - Librtová, nebojte nejsem žádný robot. Dneska
má čtyřmístné číslo ve jménu každý, narozený od roku 2038.
Udělali to tak, protože se stejná jména začala dost opakovat a
byl v tom hrozný zmatek, ale tyhle čísla se používají jen hodně
oficiálně třeba na úřadech a tak.
Je
mi 15 let a bydlím v 7. kóji haly C. Pod slovem kóje si každý
asi představí malý stísněný prostor, kam se vejde sotva postel,
ale to tady neplatí. Ve skutečnosti je to takový byteček, který
je od zbylých bytů v hale oddělený poměrně tenkými stěnami
(proto kóje). Ale vejde se nás sem všech šest. Popravdě bychom
si mohli dovolit i lepší bydlení, ale rodiče se rozhodli jít
vstříc novému trendu a žít ekologicky, a tak jsme skončili
tady, v deset let zkrachovalé výrobně na sýry a to jen aby se
nemusely kácet lesy. Má to tu, ale i své nevýhody. Tak například
se tu všechno hrozně rozléhá a v noci je to slyšet, na to si jde
ale lehce zvyknout. Horší je, že jsou tu stále lehce cítit ty
sýry, já už to vnímám trochu míň než před šesti lety, kdy
jsem se sem nastěhovala, ale nemůžu si sem pozvat žádnou
návštěvu. Většina lidí si myslí, že bydlet tady je
nebezpečné, s tím ale nesouhlasím, protože z venku je hala dost
odolná a dveře jsou na speciální čip a uvnitř tady bydlí
úmyslně taky jen rodiny s dětmi. Navíc se se všemi celkem známe.
Abych
se vrátila k naší rodině, táta pracuje jako vedoucí oddělení
zařízení relativního bydlení, což v podstatě znamená, že
vymýšlí, jak se má vejít postel do domku na stromě, nebo jak to
udělat, aby se lidé necítili v podvodních hotelech stísněně.
Na mamku jsem pyšná, protože jí povýšili na koordinátorkou
ekologické vodní síly. Náplń její práce spočívá v tom, že
navrhuje, jak mají úklidové síly postupovat, aby co
nejefektivněji a nejrychleji odklidily a následně ekologicky
zlikvidovaly odpadky, které se valí z řek do moří. Abych
přiblížila důležitost její práce je nutno říct, že kdyby
neexistovaly vodní úklidové síly, tak se za jeden den do moří
naplaví více než pět tisíc metrických tun odpadu.
Mám
dvě sestry a bráchu. Všichni kromě Niny chodíme do školy. Nina
by správně měla být ve čtvrt´áku, ale před rokem si na Woxu,
sociální síti umožńující mladým lidem vysílat vlastní
pořady, které sami natočí, založila účet, kde popisovala
alternativní metody, kterými si jde nahradit v jídle cukr.
Okamžitě sklidila obrovský úspěch. Ne, že by ostatní neměli
stejný nápad, ale Nina vždycky našla něco, co na ostatních
Wox-účtech nebylo. A tak si pomocí financí z Woxu založila malou
firmičku, která náhražky sháněla, vylepšovala a draze
prodávala a lidi se potom mohli utlouct.
Abyste
mě pochopili od roku 2045 je cukr ve většině zemí světa vnímán
jako droga, a tak je zakázán. Nesmí se s ním prodávat žádné
výrobky a ani pěstovat cukrovou třtinu. Ze začátku byli obrovské
protesty, obrovské množství firem na cukrovinky zkrachovalo a lidé
obchodovali se zásobami, co měli doma. Za pár let ale lidé
začali hubnout, průměrný věk se o 2 roky prodloužil a nemoc
obezita byla téměř vymýcena, takže se všeobecné mínění
zlepšilo a krize byla zažehnána. To ovšem neznamená, že se
lidé nesnaží cukr všemožně nahradit. V prvních letech se o to
pokoušeli medem a jeho výroba rapidně stoupla. To sice pomohlo
včelařům a včely, které byli na pokraji vyhynutí, se díky tomu
opět rozšířily, ale lidem to nestačilo. Když vznikl Wox a s
ním spoustu nových vařících pořadů, začaly se na něm
objevovat i všemožné způsoby, jak si cukr vyrobit od různých
bylinek přes chemickou cestu a Nina byla mezi prvními.
Já
chodím do prváku a zatím nevím, co chci dělat, ale asi taky v
ekologickém sektoru, jako mamka. Mojí nejlepší kamarádkou je
Drina, ale nikdy jsme se neviděly na živo protože bydlí v malé
vesničce daleko odsud a do naší školy chodí jen jako holograf.
Funguje
to tak, že je na prázdné lavice umístěna malá kulička
(promítačka) a ta na prázdnou židli promítá její obraz, který
z domova stejnou promítačkou přenáší. Může být i vyvolaná a
všechno.
Chodím
do kroužku domácího zahradničení, kde se učíme, jak si vést v
domě malou ekologickou zahrádku se základními plodinami, a taky
jak se starat a domácí kompost. Taky dělám závodní potápění
a můj rekord je bez přístroje 1 minuta 56 sekund.
Tak
a ted´ už o mně víte všechno a můžu se vrhnout na samotné
vyprávění.
Hodnocení Petra Doležala :
Jolana 14 let
Člověkem nečlověkem
Myslím, že kdybyste se před třiceti lety zeptali čeho si budou v budoucnosti nejvíce vážit, rozhodně by vám neřekli, že lidskosti. Ne čisté vody, jídla, čerstvého vzduchu, internetu či deštných pralesů, ale lidskosti.
Ona se ta "lidskost" těžko definuje, zvlášť když samotnou definici ani ironicky nevymýšlí člověk. O tom bych však pravděpodobně ani sama neměla mluvit, když jsem člověkem pouze z dvaceti pěti procent. Nemusíte mi to připomínat, kdybych si to náhodou nepamatovala z poznámek "pravých" (sto procentních) lidí, stále klesající číslo na ruce zaručuje, že si informaci budu navždy nosit sebou.
"Zrůdo!" "Zabte je někdo!" "Je to proti přírodě!"
Pravda, mohla bych se otočit a všechny je na místě zabít. Mých robotích sedmdesát pět- omlouvám se, už šest procent mi sice zakazuje jim ublížit, ale dává mi k tomu dostatečné prostředky, kterých mých zbylých lidských dvacet čtyři procent může využít. Samozřejmě, že to však neudělám, z logického hlediska by to jejich nesmyslné xenofobní idee jenom podpořilo.
Tedy, to mi radí počítač. Kdyby tu nebyl, organický mozek už by dávno dal příkaz k slzám či k vrácení nadávek. Místo toho svírám ruku své sestry a jen zírám na zem. Počítač mi ochotně poradí z jakého plastu je ona zem utvořená, ač mě to ani příliš nezajímá.
Chystáš se něco udělat?
Zvednu své hnědé oči k sestře. Počítač mi samozřejmě řekne, že je to řečnická otázka a že bych nic dělat neměla, pouze vyčkávat. Přesto neodolám a pošlu odpověď.
Co třeba je všechny zabít?
Oči mé sestry se roztáhnou než stihnu dodat, že je to vtip. Narozdíl ode mě má na ruce napsáno sto procent, ale ne v kolečku, ale v trojúhelníku. Je geneticky modifikovaná. Předurčena k cestě před narozením. Je krásná, má neuvěřitelně dobrý zrak, její skóre v AIQ je dvojnásobkem průměru a dokáže běhat neuvěřitelně rychle. Naše matka ale zapomněla dodat schopnost chápat vtipy, takže ač je stovka, i jednoprocentní člověk má lepší smysl pro humor než ona.
Asi se ti převařily obvody, zabít je je opravdu šílenost! Vždyť víš, že by to jen-
Přeruším ji, než mi tady ztropí přednášku na další tři hodiny: Byl to vtip, Keano.
Nechápu smysl vtipů, zavrtí pomyslně hlavou, navíc na to teď není čas. Víš vůbec-
Raději si vypnu Hive, aby mi Keana neposílala další myšlenky a soustředím se na ženu, která se právě vyhoupla na pódium. Přijde mi překvapivé, že se lidé ještě vůbec v takovém množství schází, ale to asi není to co by mě právě teď mělo zajímat.
"Několik tisíciletí jsme se prali člověk proti člověku. Poté se lidé začali stmelovat do skupin a začali proti sobě bojovat skupiny lidí. Teď se ale musí stmelit všichni lidé dohromady, protože je tady větší hrozba, oni."
Je jasné, že tím oni myslí mě a sestru, nepravé. Nakloním se abych lépe viděla na ruku té mluvčí a ujistila se, že je to stovka. Zdá se, že všichni v davu jsou stovky.
"Určitě jste dvojčata Kunstlichovi nejednou viděli ve svém feedu. Mluví se o nich jako o vědecké senzaci. O zázraku moderní vědy!"
Publikum se jízlivě rozesměje a začne po nás házet další urážky. Chci utéct, ale jsem svázaná. Mohla bych se jednoduše rozvázat a dát jim co proto, jenže- prostě- nemůžu. Pohled na mojí ruku mě utvrdí v tom, že procenta dále klesají.
"Jednovaječná dvojčata, z nichž jedno je geneticky modifikované a druhé bylo přírodní. Přivítejte Keanu a Sariu Kunstlichovi!"
Zazáří na mě staré barevné reflektory a pískání publika. Už jsem zatraceně dlouho nejedla a ač má robotická část vydrží o něco déle, také to není navždy.
Vím jaký je smysl téhle akce. Vím, že nás chtějí rozčílit. Vím to. Vím, že žádná jednotka nezasáhne. Musím to vydržet.
"Keana byla zrůda už od narození, ale bohužel ani Saria nezůstala dlouho nedotčená. Poté co se někteří lidi pokusili Keany správně zbavit, její sestra ji, heroicky zachránila život."
Možná bych měla být pyšná, ale moc dobře vím co bude následovat. Už jsem člověk pouze z devatenácti procent. Už ani ne z jedné pětiny.
"Zaprvé, měla svou nelidskou sestru nechat zemřít. Zadruhé, když už se obětovala, měla zemřít! Ale ne! Jejich matka se rozhodla ji zachránit a dát jí synteticky vyrobené orgány. Jak mluvím, ze Sarii se každou vteřinou víc a víc stává robot, syntetik."
Má pravdu. Ale to neznamená, že mých lidských sedmnáct procent ji teď netouží z toho pódia schodit. Opět si zapnu Hive a hned se na mě přivalí asi dvacet sestřiných myšlenek. Vstřebávám jen ty poslední, ty nejhlasitější.
Snažím se kontaktovat nějakou jednotku ochrany!
Nechtějí nám pomoci! Oni snad nechápou, že tu můžeme umřít!
Zavrtím hlavou. Chápou to. Potřebují abychom umřeli. Naše vražda by se prodala jako dobrý příběh, ukazující extremismus. Má robotí část ví, že naše smrt by byla pro naše vlastní dobro.
Naše smrt by byla pro naše vlastní dobro? Má lidská část říká, že je to blbost, počítač to prezentuje jako pravdivý oxymóron.
"Proto jste sem dnes všichni přišli. Proto, abyste viděli smrt, která se už dávno měla stát. Musíme navrátit správný chod přírody a zbavit ho těchto dvou zrůd. Vlastně jim tímto pomůžeme."
Hlásím pokus o vraždu mě a mé sestry! Pomozte nám, prosím!
Žádná odpověď.
Cítím jak se číslo na mé ruce opět mění, ale už tomu nevěnuji zbytečnou pozornost. Chci přežít.
Přichází k nám se sestrou další a další osoby. Mají zbraně. Stačilo by aby zmáčkli čudlík a bylo by po nás. Nedopustím to.
Deset procent.
Rozlomím železo, které mě drží a postavím se. Osvobodím dokonce i sestru.
Devět.
Teď už se jednotka ozve, ovšem ne s plánem na naší záchranu, ale s plánem na naše zastavení. Počítač ve mě mi nemůže přímo nijak ublížit, ale to neznamená, že nedělá mou práci těžší.
Osm.
Vystřelím po ženě, která o nás předtím tak pěkně mluvila, a ona okamžitě padne mrtvá. Ignoruji svou sestru, musíme to přežít.
Sedm.
Všichni okolo mě padají k zemi.
Šest.
Dav začne něco řvát, ale já uchopím sestru a snažím se běžet pryč. Tlačí se ke mě a střílejí, musím také něco udělat. Střílím dále.
Pět.
Sestra něco křičí, ale já jí nerozumím. Vystřelím znovu.
Čtyři.
Zastavím se. Všechno utichlo. Ty co jsem nestihla zabít, tak se rozutekli. Stojím se Keanou v poli mrtvol.
Tři.
Má sestra ode mne odstoupí a začne vrtět hlavou, jakoby něčemu nerozuměla. Nakonec popadne jednu ze zbraní a přiloží si jí k hlavě.
Dvě procenta.
Výstřel.
Uvědomím si co jsem vlastně udělala.
Udělala jsem přesně to co chtěli abych udělala.
Jsem zrůda.
Jedno procento.
Chci abych zemřela alespoň ještě s kouskem člověka v sobě.
Ale byla to právě ta lidská strana, která všechny zabila.
Byla jsem tedy vlastně vůbec někdy člověkem?
Nula.
A kým jsem teď?
Mám pořád vědomí.Mám pořád názory. Mám emoce. Nebo jsou to jen vzpomínky?
Nemám práva.
Nejsem živá.
Ale dokážu se pořád zabít.
Hodnocení Petra Doležala :
Přiznávám že mě první věta a zamyšlení nad významem lidskosti příjemně potěšila. Jolana se dotkla velmi zajímavého námětu. tedy lépe řečeno, podívala se na něj z nějakého disharmonického úhlu. Škoda že se v ději uchýlila do budoucnosti a ne příliš lichotivé. V každém případě je její psaní dostatečně osobité a předkládá nám příběh, bez zbytečných průtahů, směřující k nekonečnu otázek.Štěpánka 11 let
Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí
V jedné chaloupce u řeky jménem Dva bydlí duchové dva. Nejmenují se Dva, jmenují se Smrt a Život. Nestarají se o životy a smrti celého světa. Však jen o tu říčku Dva. Smrt a Život jsou sluhové paní královny Smrti a pana krále Života. Ti se starají právě o všechny životy a smrti, jen ne o tu říčku Dva. V té říčce se rybám moc nedařilo. To víte, když jim vládne Smrt a Život. No, ale už se vraťme k chaloupce u řeky a k sluhům.
Celá léta se starají o tu řeku, až pak jednou Život navrhne: "Co kdybychom měli děti. Je nám tu přeci smutno." "No dobrá", řekla Smrt. Po devíti měsících se jim narodily dvě dcery. Byly ná... no, abych byla upřímná, moc hezké tedy nebyly. A jméno jim k tomu pomohlo. Jmenovaly se Nenávist a Lež.
Když povyrostly, jen a jen se hádaly. A rodiče se k nim s chutí přidali. Lépe řečeno, spíše Smrt s chutí a Životu to bylo jedno. Hádali se třeba, kdo se narodí a kdo zemře. Nebo o tom, zda se tyhle dvě ryby budou nenávidět, a tyhle si budou zase lhát. Musím říci, že to byla pořádná mela. Byli u toho celí rudí, dělali si naschvály a podobně.
A Žživot opět navrhl, že by mohli mít další děti. Smrt znovu souhlasila. Po devíti měsících mají další děti. Byli velice překvapeni. Děti byly krásné a pojmenovaly se samy. Láska a Pravda. Když vyrostly, konečně to v řece vypadalo lépe. Jenže Smrt, Lež a Nenávist byly silnější. Však do té doby, než se přejedly sladkostmi. Což duchové nesmí. To je všechny tři oslabilo a tím Láska a Pravda zvítězily.
Ptáte se, co Život? Inu, ten si žil v poklidu. A tak to zůstalo dodnes.
Hodnocení Petra Doležala :
Štěpánka nabízí čtenáři prostou pravdu o životě a smrti. Přiznávám, vždy mě trochu děsí, když děti píší o smrti, ale v tomto krátkém příběhu se to hemží metaforami a tak je text skoro "dospělácky" filozofický. Na příspěvku oceňuji především originální nápad, dětsky naivistický sloh a věřím, že nekopíruje nějaké vnitřní trápení autorky.
Štěpánka 11 let
Jaký by byl svět bez knih
Liliana a Richard pátrají po odpovědi
Byla jednou jedna jedenáctiletá holka a ta se jmenovala Liliana. Všichni jí říkali "Lilčo". Lilča byla hodná, spravedlivá a slušná holka. Jenže ji nebavilo číst. Uměla to, to ano, ale číst si, to ne a ne a ne.
Jednoho pošmourného dne v říjnu ve škole paní učitelka zadala povinnou četbu. No a co horšího mohla zadat, než tlustou knihu. Knihu, ve které jsou písmenka nahuštěná, mačkají se jedno vedle druhého, jako kdyby byly tučňáci, byla jim zima a chtěly se zahřát. Písmenka v knize jsou skoro k nerozeznání, jako kdyby utíkaly před obrázky, které tam téměř nejsou. Kniha byla ještě k tomu stará, šedo hnědá, takže na první pohled nezajímavá. Název zněl: "Lovci mamutů".
Tak nejen, že ten den pršelo a bylo vlezlo, ale Lilča byla teď navíc pěkně naštvaná. Lilča byla i odvážná. A tak paní učitelce řekla, že číst ji nebaví, a že to zkrátka číst nebude, i kdyby se měla rozkrájet. A jestli by mohla dostat jiný úkol. Paní učitelka Lilče řekla, ať chvilku zůstane po zvonění.
Lilča sice nečetla příběhy, zato četla encyklopedie, a tak dost věděla. Věděla o historii, o přírodě, vyznala se v zeměpisu. Češtiny a matematiky se nezalekla. Ale taková otázka, kterou jí položila paní učitelka po vyučování, jí vyrazila dech. Neboť paní učitelka se Lilči zeptala: "JAKÝ BY BYL SVĚT BEZ KNIH?"
"To tedy nevím" zarazila se Lilča. "Chceš po tom pátrat?" zeptala se jí paní učitelka. "Ano" kývla Lilča.
"Tak tedy, prozradím ti tajemství. Tady v té knize jsou hodiny a rafičky. V těch prvních hodinách jsou všechna jména. Ty poposuneš rafičku na své jméno. Potom na druhých hodinách jsou všechna místa světa. Ty poposuneš rafičku tam, kde ses narodila. A na třetích hodinách jsou časy. Zde poposuneš rafičku na čas, kdy ses narodila. Pak uvidíš, co se bude dít dál. Ale pokud zadáš špatné údaje, vše se zhroutí a ty nezjistíš nic" vysvětlila paní učitelka. A ještě pro jistotu dodala: "chceš se na něco optat?" "Ano. Proč jsou na každých hodinách dvě rafičky?" "Ó, málem bych zapomněla! Rafičky budeš posouvat až zítra. Můžeš toto vše říct své kamarádce nebo kamarádovi, který by mohl zjišťovat odpověď s tebou. Zítra v 8:00 tady u mě v kabinetě!" "Dobrá, zítra" rozloučila se Liliana.
Hned běžela za Richardem a všechno mu řekla. Richard byl nadšen. Domluvili se, že se zítra sejdou před školou ve tři čtvrtě na osm. Lilča i Richard si celé odpoledne balili věci s sebou.
Druhý den v kabinetě u paní učitelky přeházeli rafičky. Najednou se ocitli v barevném tobogánu a svištěli do neznáma. Když dojeli, hned jim došlo, kde jsou. V jiném světě. Jen co se trošku porozhlédli, začal se jim věnovat mužíček v modrém obleku s černými botami. Pravil: "vítejte na návštěvě v novém světě. Až budete chtít domů, přijďte sem, na toto místo a já vás pustím zpět. Tady máte všechny mapy našeho světa. Náš svět je malý, asi jako vaše Česká republika. Takže vám stačí čtyřicet map. A až se budete chtít ubytovat, zajděte do hotelu, penzionu či ubytovny a jen požádejte o pokoj pro dva. O penězích nemluvte, neboť zdejší lidé neznají tento hrozný vynález."
Richard a Liliana informováni odešli zkoumat. Hned se ubytovali v hotelu. Odložili bágly, napili se a šli do města. Zavítali do lunaparku. Pak do restaurace a teď se jen tak procházejí v parku. V tom vidí nějakého neznámého brouka. Richard i Lilča chtějí vědět, o jakého brouka jde. A tak se rozhodnou jít do knihovny pro encyklopedii, příručku nebo atlas brouků.
Jenže knihovnu v mapě nevidí. Ptají se lidí, kde mají ve městě knihovnu. Jsou zvyklí, že u nich je knihovna v každém i menším městě. Ale lidé netuší, co děti hledají, nevědí, co je knihovna. A co hůř, neví ani, co je kniha. Richardovi a Lilče dojde, že zdejší lidé neznají nejen peníze, ale ani knihy. No, proto je sem přeci poslala paní učitelka. "Tak na toho neznámého brouka můžeme zapomenout" řeknou si. "A co kdybychom šli na hrad nebo zámek?" navrhne Richard. "Anóó" jásá Lilča. "Jenže, když nejsou knihy, tak se neví, kdo na zámku dřív bydlel a ani nic jiného nebo zajímavého. Takže tady asi na zámek nepůjdeme" uvažuje nahlas Lilča. "Hm, tak tu asi bude pěkná nuda" zamumlá si potichu Richard. To ale už Lilča zase něco vymyslela. "Půjdeme se koupat" navrhne. A Richard to odsouhlasí.
Koupají se v krásné tůňce s pískovou pláží. Pak oba dostanou ukrutný hlad a jdou se najíst do hotelu. Moc jim chutná. "Richarde, už nevím, co bychom tu dál dělali. Nepojedeme zítra ráno domů?" řekne unaveně Lilča. "Asi ano" odpoví jí Richard.
Pak už se jenom svalí do postele a usnou. Ráno mají vynikající snídani, po ní si zabalí saky paky a jdou k místu, kde očekávají setkání s mužíčkem v modrém obleku. Mužíčkovi to netrvá ani pět minut a je u nich. Pustí je do tobogánu a děti si znovu užívají jízdu v barevné rouře.
Přistanou u paní učitelky v kabinetě a zjistí, že právě zvoní na přestávku. Paní učitelka vstoupí do kabinetu a řekne: "tak jste zameškali jen první dvě hodiny. A
jak jste se měli? Víte už odpověď na otázku, kterou jsem vám položila včera?" vyzvídá. "Jistě, že víme" řekly děti naráz. "Svět bez knih by byl nudný a lidé by moc nevěděli."
Lilianě to stejně nepomohlo, aby začala číst příběhy. Ale odpověď na velmi zvláštní otázku znala.
Hodnocení Petra Doležala :
Štěpánka je talentové děvče o tom žádná. Vnímám její vypracování, zdánlivě mnoho jednoduchých cestiček nabízejícího zadání, druhého soutěžního úkolu z naší redakce v téhle soutěži. Vnímám také nádherné metafory viz
" písmenka nahuštěná, mačkají se jedno vedle druhého, jako kdyby byly tučňáci, byla jim zima a chtěly se zahřát"
Vnímám a tuším že je šťastna ve svém vesmíru, jenž se zdá jedinou důslednou obranou před šílenstvím světa.
Olívie 14 let
Modré oči
Slyšeli to všichni, ten tichý, nevinný hlas. Rozléhal se tmou.
,,Holka, modrooká nesedávej u potoka,
Holka modrooká nesedávej tam
V potoce se voda točí
Podemele tvoje oči,"
Další dětský hlas se k ní přidal a zpíval:
,,Holka modrooká nesedávej tam,"
Připojili se k nim další hlasy, jeden po jednom.
,,Holka modrooká nesedávej u potoka"
,,Holka modrooká nesedávej tam"
Maminky schovali své děti a zavřeli okna. Třeba je dnes večer budou moct ochránit.
,,V potoce je hastrmánek,"
,,Zatahá tě za copánek"
,,Holka modrooká nesedávej tam!"
,,Holka modrooká nesedávej u potoka"
,,Holka modrooká nesedávej tam"
Byl slyšet křik a prošení z ulice, lidé doma se jen blíž k sobě schoulili.
,,V potoce je velká voda,"
Někdo zaťukal na dveře.
,,Vezme-li tě bude škoda,"
Zaťukal znova.
,,Holka modrooká nesedávej tam"
Zpívání najednou ustalo. Ticho vyměnilo hluk.
Někdo zaťukal znova, slyšíte ho?
Pojďte sem děti, zazpívejme si znova.
Maminka křičí. Venku vládne klid.
Dveře se otevřeli.
Vevnitř vstoupla dívka, ve vlasech zelené mašle. Oči čisté, modré a tvář bílá jak porcelán.
Přistoupila k matce dřív, natáhla se po dítěti.
,,Pojď se mnou k hastrmánkovi," a dítě odtáhla pryč.
Maminka prosí, na kolenou je,
Milý bože smiluj se!
Dívenka se jen otočila,
Dítěti do ucha zašeptala:
,,Pojďme spolu k hastrmánkovi,"
A potom pomalu začala zpívat:
,,Holka modrooká, zvedni se už od potoka,
Holka modrooká, blíží se k nám velká voda,
Holka modrooká, vrať se zase k nám."
Dítěti zmodraly oči a začal zpívat:
,,Holka modrooká nesedávej u potoka..."
Hodnocení Petra Doležala :
Olivíe nám ve své poezii trochu parafrázuje Erbenova Vodníka(promiň děvče, ale děj básně k tomuto názoru čtenáře přímo vybízí). Mě však zaujalo, tohle trochu hrůzu nahánějící, veršování pro jinou paralelu. Vím, že autorka je z Kyjova a v jejích přirovnáních přímo cítím vztah k tradicím, krojům a tak mi ona lidová říkanka o Holce modrooké nepřipadá vůbec levná.
Karolína 12 let
Zkažené léto
Hurá, jsou tu prázdniny,
končí školní hodiny.
Na dovolenou k moři jedeme,
vlastně je tu covid, nemůžeme.
Rouška je součástí naših životů,
alespoň, že nic nechytneme, máme jistotu.
Do knihovny, do divadla nemůžeme jít,
kamarády nemůžeme navštívit.
Sportovat však můžeme bez roušky,
nebo také dělat maturitní zkoušky.
Konec prázdnin, je tu online škola,
nepůjdeme do školního dvora.
Z domova se učit budem,
je to asi naším osudem.
Až ten virus vyženeme,
školy budou otevřené,
můžeme se vrátit zase,
Po tom dlouhém covidovém čase.
Hodnocení Petra Doležala :
Karolínka je první kdo se literárně vyjadřuje k pandemii a koronaviru.Vlastně mi ani tohle lehké rýmování slovíček nepřipadá smutné či dokonce obavy budící. Dětskýma očima se vyjadřuje k momentálnímu dění s nadějí že bude zase tak jako dříve. Přejme ji, aby si onen blažený čas dětství užívala co nejdéle, ale nedodávejme žádná moudra o životě.
Markéta 16 let
Moje oblíbené místo-Líčení
Moje oblíbené místo je u rybníka Jureček v Říčanech. Už jako malou mě tam brali rodiče na procházky krmit kachny, a tak mám k tomu místu trochu vazbu. Není to jeden z největších rybníků, ale je nádherný. Je jako velké vodní zrcadlo, tiše čeká, kdy se do něj přijdou podívat mraky a zhlédnou se v klidné vodní hladině, kterou jen občas narušují vlnky rozbíhající se do celého prostoru. Tiše plující kachny se předhání, která jako první připlave ke břehu a jistě se už teď těší na svá jarní mláďata. Mají tu svůj domov. Život a krásu tu dodává i říčka, která do rybníku vtéká. Žene se lesem a pak poklidně zakončí svou cestu. Les obklopuje i jednu stranu té velké louže. Na podzim je tak lemována barevnými korunami stromů, které se nemohou vynadívat na svou krásu ve vodní hladině. Tam, kde končí les, stojí dřevěný dům, který, ač se to nemusí zdát, nekazí celkový dojem. Toto stavení slouží jako restaurace, a tak může každý obdivovat krásu tohoto místa z vyhřáté místnosti ve společnosti dobrého jídla a pití. Domek vypadá jako malá kouzelná chaloupka, do které se chcete přijít schovat. V létě naopak má rybník využití jako koupaliště, travnatý plácek vytváří ideální místo pro deku a odpočinutí a domov kachen se rázem stává místem, které ochladí a zpříjemní letní horké chvíle. Je to takový malý ráj na zemi. Krása střídá nádheru a ačkoli je toto místo jen kousek od ruchu města, dá se tu najít obrovský klid, který si pak každý člověk může odnést, do svého rušného života. A když se klid z člověka opět vytratí, není nic jednoduššího než se na to místo zase vrátit. Čeká tam a vítá všechny příchozí stejně radostně už několik desítek let.
Hodnocení Petra Doležala :
Markétka pojala svojí soutěžní práci lyricky a s pokorou k přírodě. Řekl bych dosti netradiční vzhledem k jejímu věku. Málokterá dívka si najde na obdiv k vodní hladině čas. Její metafory nejsou pravda objevné, ale tak nějak mi k popisu místa připadají přirozené. Je vnímavý pozorovatel a jistě by stálo za pokus zkusit některou ze svých myšlenek, bez obav, zcela rozvinout.
Jana 15 let
Ty nejkrásnější vánoce
Je 24. prosince 1823 a v Praze se dnes slaví Štědrý den. Venku chumelí, mráz tvoří na oknech pestré ornamenty a na větvích borovic cinkají ve větru rolničky. Z komínů se valí dým, staroměstskými uličkami se rozléhá dětský smích a z oken se line vůně štědrovečerní večeře.
Začalo se stmívat, a tak se děti zabalené ve svetrech a šalách nahrnuly do světnice. Maminka se na ně smutně usmála: " Zlatíčka, je mi to moc líto, ale letos musíme Vánoce slavit bez tatínka. Má toho v práci moc a nemůže být s námi"
Děti se na maminku podívaly svýma velkýma očima, které zračily lítost. Svlékly si kabáty a se svěšenými hlavami si šly umýt ruce. Velmi nerada jim tak lhala, avšak pomyslela si, že za to překvapení to stojí.
Trojice usedla ke stolu a ušatý chlapec zapálil svíčku. Pomodlili se a už se chtěli pustit do jídla, když vtom někdo zazvonil na zvonek. Obě děti byly vzápětí u dveří, a když otevřely, nevěřily vlastním očím. To, co viděly, by je ani ve snu nenapadlo.
Na schodech stál ve zlaté záři lucerny tatínek s vrstvou sněhu na čepici a zářícím úsměvem na rtech. Děti byly tak rády, že ho vidí, až chvíli zcela přehlížely to hlavní, a sice malé chlupaté sněhobílé klubíčko, které se mu choulilo v náručí. Bylo to štěňátko labradora.
To už se ve dveřích objevila i maminka a děti ji se slzami v očích objaly. Byly to ty nejkrásnější Vánoce v jejich životě a nikdy na krásu toho okamžiku nezapomněly.
Hodnocení Petra Doležala :
Jana nám servíruje "filmové okénko" což je termín pro přímý vstup do děje bez seznámení s hrdiny příběhu(pokud nějací jsou). Jako když si náhodně zvolíte kapitolu v knize. Její příběh je o prostých věcech, které nás každý den obklopují a které už ani nevnímáme a také je tak napsaný. V jednoduchosti je sice síla, ale nevěřím že " ušatý chlapec zapalující svíčku" byl zvolen autorkou náhodně.
Matěj 14 let
Konec dne
Jaro.
Mí přátelé se znovu navrací. Nad hlavou mi pějí své písně. Pějí bez přestání, bez zaslouženého odpočinku. Můj ret se třese pocitem potřeby se připojit. Nemohu si pomoci. Dech sílí a prsty se zatínají. Krok současnosti se zpomalil myšlenkami na minulost a neustálou obavou z budoucna. Přiložila jsem rty k hlavě flétničky a z plna hrdla foukla. Na sekundu všichni ztichli. Na sekundu přátelé přestali zpívat. Na sekundu listí přestalo šumět a moře rákosí strnulo ve vlnícím se pohybu.
Ticho...
Strach. Pocit samoty mne zalil. Pocit bezmoci, slabosti a nezdaru. Obalil mne jako chobotnice svou kořist a do očí mi vpustil inkoust beznaděje. Vzápětí vše zmizelo. Listí znovu zašustilo svou notu. Tráva se začala natřásat a přátelé dodali vysokou durovku. Má mysl, tělo i duše podvědomě vrněly a můj zrak padl na flétničku. Přiložila jsem si ji ke rtům a zavřela očka. Připojila jsem se do divokého orchestru. Mé bosé nožky zlehka našlapovaly na měkké kopečky mechu. Stoupla jsem do mělké pralesní tůňky a zabořila se po kotníky do bláta. Pokračovala jsem dále a má sukénka se točila ve směru mých piruet. Otevřela jsem oči a pohlédla do obličeje starého Párdy. Jeho roztomilý nosík čichal ve vzduchu. Už stará, přesto atletická postava se těžce otočila na bok. Zvedl poraženecky tlapky a začal příst. Pokračovala jsem v písni, zatímco Párd předl a nechával si drbat bříško. Políbila jsem ho na nosík a vstala. Smutně se na mne zahleděl, ale s pochopením, že nemohu zůstat déle. Zamávala jsem mu svou malou ručkou a vyběhla po zelenavém můstku z mechu do bažin a mokřadů. Pokračovala jsem ve své cestě jako každý jiný den radosti. Pokračovala jsem v písni jako každý jiný den co žiji.
Pokračovala jsem a nechtěla přestat jako každý.... inu jiný.... den.
Plosky nožek se mi potápěly v zelených chaluhách a vlásky mi pocuchával větřík. Vdechovala jsem tu krásu, ten život všude kolem mne i se mnou samotnou. Vžívala jsem se do takřka nepostřehnutelné jemnosti, rovnováhy i svobody. Cítila jsem ji, vdechovala a snažila se ji v sobě udržet a navždy zanechat. Krása musí vždy pokračovat, nezastavovat se, žít - zde všude, kam mne mé bosé nožky odnesou a má smaragdová očka spatří. Já musím. Není jinak...
Sluníčko se zbarvilo do jantarova, schovávajíce se za korunami vysokých stromů a stále potichu, nenápadně pozorujíc konec dne a přitom zároveň jeho začátek. Naznačuje jasný směr, ukazuje důvod počínání a směr pokračování.
Hluboce jsem se nadechla a neustávala ve své hře. Zprava mne doprovázeli počínajícím houkáním sýčci, zleva se hrnula tma s temným vrčením a dusáním. Nožky se už přestaly topit ve vlhku a bahně. Dotýkaly se příjemně měkoučké travičky a praskajícího suchého listí.
Zastavila jsem se. Přede mnou stanul statný duch přírody. Jeho obrovské a zatočené rohy se stářím odštípávaly při sebemenším drcnutí. Neupravená a oškubaná bradka mu strnule visela zpod úst. Vrásky a staré jizvy mu pokrývaly celý vršek jeho svalnatého těla. Dlouhé nohy s kopyty zarostlé jako prales, ve kterém jsme byli, těžce nesly váhu stařeckého těla. Hleděli jsme na sebe několik sekund. Po tu dobu jsem měla přiložené rty k flétničce a slabě do ní foukala jedinou notu. Durové G. Můj starý učitel se unaveně pousmál a přiložil si svou Panovu flétnu na své popraskané kozí pysky. Společně jsme přáli našim hraním, všem přítomným na doslech, život, sílu, opatrnost, moc i soustředěnost, pozornost, svobodu a víru v nehynoucí naději.
Poté jsem se k němu celá rozradostněná přitulila a ouškem poslouchala pomalý tep na chlupaté hrudi. Jeho teplo mne zalilo skrz na skrz s pocitem divočiny. Starý kozel si hlasitě odfrkl. Po letech vím, že je se mnou rád. Odlepil mne od sebe a zahleděl se na mne. Jeho zamračený výraz se mi nezamlouval, takže jsem mu uštědřila malý políček na tvář.
Rozzlobeně si mne změřil, ale nedovedl kárat. Nikdy to nedělal. Po pěti letech společného života, já coby zelenáčka a on, pan Plán, coby zálesák, učitel, vychovatel, chůva i babka bylinkářka - tuto přezdívku neměl obzvlášť v oblibě, jsme se navzájem znali a důvěřovali si více než jakýkoli jiný dvounožec. Potichu zabečel a nastavil seschlou paži. Mladý a čiperný kolibřík k nám přilétl a zkoumavě dloubl do satyrovy ruky. Za ním následoval obří orel, kterého jsem si na ruku musela vzít já, protože takovou tíhu už by pan Plán nezvládl. Orel mne kamarádsky klovl do prstů a začal si načechrávat peří. Sem tam vztyčil hlavu a prohlédl si okolí. Po chvilce ji schoval v peří a nechal hlídkování na mně. Stáli jsme na malém ostrůvku uprostřed bažin a močálů, avšak ne těch temných, odkud se berou všechna strašidla. My byli v nádherném prostředí, kde anakondy tiše číhají na kraji říčky či bažiny a vyčkávají kořist. Stáli jsme na místě, kde se často odehrávají souboje Soubavců i Alnykérů-de-Mahů, kde žabky se želvami hojně žijí. Kde varani podél toku řek zběsile plavou a na loukách se utkávají v zápasech s ostatními samci. Kde vodní dřeviny se pevně a nezdolně drží svých míst mohutnými kořeny. Kde lány potopených trav se ve vodě vlní při jakémkoli pohybu či sebemenším závanu větru. Tu i aligátoři rádi hodují poblíž říčky či dále u tůňky.
Však v tuto chvíli se nikdo nepouštěl do souboje. Nikdo nepociťoval nutkání či žízeň po krvi. Nikdy v mé přítomnosti.
Políbila jsem orla na zobáček a zvedla paži nad hlavu. S těžkým odrazem vzlétl do povětří a já pocítila lehký vánek pod pery jeho křídel. Čapla jsem staříka za ruku a vesele vyšla vpřed. Ze začátku se nechal vést, ale po chvíli uvolnil ruku z mého sevření a opřel o vlhkou zeminu svou hůl. Byla celá z jedlového dřeva se šnečí ulitou jako držátko. Vyryté stonky sněženek, listů z lip i květy blatouchů a leknínů. Sám jeho pra-de-rejte-děd ji vyřezal.
Vesele jsem poskakovala a pan Plán se s křivým úsměvem kochal mou radostí. Vždy mi říkával, že mám vlásky jako ty nejhezčí, nejpevnější a zároveň nejpružnější pavučiny, které kdy viděl. Avšak jejich hustota a nedostatečná délka ji lehce kazily, toho jsem si byla vědoma.
Čile jsem proskočila dírou ve vyvráceném kmeni jasanu. Pomohla jsem starci a pokračovala vesele v cestě krásným, hustým, vysokým, tmavým a krvavě se zbarvujícím magickým pralesem, který se začíná znovu probouzet. Před námi zapadající slunko a nekonečné lány porostlých bažin a tekoucích říček. Na obzoru jsem spatřila vrcholky hor i bouře vznášející se nad nimi. Vyšli jsme z pralesa, vlhkých vod bažin a rozmočených luk a procházeli se po suchém a vyprahlém políčku. Pan Plán si přiložil k ústům svého pana Emla a spustil svůj jednohlasý chór. Pomalu se za mnou šoural s dunivou hrou, vtírající se až do morku kostí a hloubky duší.
Přátelé pískali se vší vážností. Cvrčci cvrlikali. Krokouši si za námi lebedili v mělkých a bahnitých tůňkách. Stromečky se nakláněly ve zvolna přicházejícím větříku a hlasitě šveholily přes daleké vrcholky hor i varovné vytí vlčí smečky. Lán zarostlého políčka se vlnil jako řasy v podmořských proudech. Dávali nám tím najevo blížící se nebezpečí. Hrozbu, už viditelnou a se včasným varováním.
Hra pana Plána se stále tišeji a tišeji blížila ke konci. Zavřela jsem oči a zůstala stát na místě. Vlásky mi mile čechral silný vítr. Sukénka sebou trhala a šat se mi lepil blíže na tělíčko. Snažila jsem se dýchat z plných plic. Ruce těsně nad boky, uvolněné, ale připravené. Uši naslouchaly náhlému burácení hromu, ševelení větru a hlavně utichající hudbě. Můj učitel vždy věděl, jak ukončit svou píseň a tentokrát tomu nebylo jinak. Hřejivý a krásně omamný pocit se mnou rozproudil naplno. Má duše se lehounce vznesla nad zem, mimo mé tělo, mimo nadvládu přitažlivé síly. Stála jsem na vlhké trávě a zpříma do mne narážela moc větru a já ji z plna hrdla vdechovala.
První kapka. Za chvilku další. A další. Upřímně jsem se zasmála. Poté rozesmála a ohlédla se na stařečka. Opíraje se o jedlovou hůl, otočený k obloze se nepatrně, šibalsky usmíval. Roztočila jsem se. Čtyřmi rychlými piruetami jsem se k němu přitočila a začala kolem něj poskakovat.
Spokojeně se usmál a poprvé po dlouhé době se znovu napřímil. Kosti mu lupaly a hlasitě bečel. Avšak nepřestal, dokud se jeho záda neprohnula do esovitého tvaru. Zvedl svou levou ruku s nastavenou dlaní, do otevřených očí mu padaly kapky, stékaly mu po jeho rohách a zachytávaly se v hustém, huňatém kožíšku. Když se jeho dlaň naplnila vodou, pomalu ji přitáhl k ústům a napil se. Spokojeně zamečel a znovu se shrbil. Opíraje se o hůl, kývl na mne a vyšel vstříc mizícímu západu sluníčka. Chvilku jsem ho pozorovala a prohlížela si tu nádheru kolem. Půlkoláčové slunéčko zářící už tmavě oranžovou barvou, napravo orosené políčko s vylézajícími šnečky ze svých úkrytů, s ptačími přáteli letícími nad jeho rohy a nalevo blížící se bouřkou potemnělý hvozd.
Sevřela jsem svou flétničku do ručky a radostně vyběhla za ním.
Hráli jsme dále.
Hráli jsme do konce dne.
Hodnocení Petra Doležala :
Matějovo psaní je překvapivě vyspělé a plné, někdy trochu těžce stravitelných, metafor a obratů. Seznamuje nás bez vysvětlování důvodů se světem který vytvořil a v němž se děje nevážou a logicky nepojí. Nenapadá mě jiná paralela než sen. Myslím, že tohle psaní má naději, aby o něm můj přítel literární kritik Jiří jednou pronesl svojí oblíbenou větu" nikdo se v tom nevyzná a tak to bude asi umění".
Sára 15 let
Černá smrt
Psal se rok 1347 a v italském městě Miláně vypukla morová epidemie.
Nákaza Itálii postihla díky Benátčanům, kteří se nakazili od svých spojenců - krymských Tatarů a poté už se roznášela mezi Italy samotnými z lodí a podobně.
A tady začína náš příběh:
Cesta, kterou dříve lemovaly květy pomněnek dnes lemovala těla bezmocných lidí, kterým se nepodařilo vyhrát nad smrtí. Nikdo se neodvážil odklidit nebo jen zavadit pohledem o mrtvoly pokryté černými skvrnami, natož jim vystrojit pohřeb. Možná jen hladová a divoká zvířata. Vzduch byl zamořen a matky v téhle zoufalé chvíli opouštěly své syny a naopak... dokud zbývalo ještě alespoň trochu času.
Stejné zoufalství dohnalo i tehdy 20 - ti letého Francesca a nikdo ho nemohl nazvat zbabělým. Žil pouze se svou matkou, které se začaly projevovat veškeré příznaky dýmějového moru. Měla vysoké horečky a blouznila, její kůže byla na některých místech, zejména v podpaží pokryta zákeřnými boláky- výrony krve, které se po čase měly prasknutím přeměnit na ony pověstné černé skvrny. Ještě tentýž týden se u nich objevili moroví doktoři s charakteristickou Heraldovou hůlkou v ruce, kteří teorii potvrdili. Ale ani oni nevěděli co mají dělat, středověká medicína nebyla nijak pokročilá. Pouze se domnívali, že přenašečem celé téhle zhouby byli ptáci. Právě proto lidi děsili v ptačích maskách, považovali to za jakýsi "symbol" smrti. Možná lepší se ani nezmiňovat o technikách léčení, které používali.
V každé takové zoufalé situaci se ale samozřejmě také našli i šarlatáni, kteří prodávali různé olejíčky, masti a svíce, prodávali je jako zaručený "vymýtač" nemocí a stejně zoufalí lidé byli schopni si to od nich koupit.
Lidé s oblibou používali místo pozdravu: "Vidíme, jak mezi nás jako dým přichází smrt." A pokaždé, když Francesco vyhlédl z okna uviděl vždy alespoň jednoho člověka, který celou tuto situaci řešil pokáním. V oblibě bylo hlavně flagelanství a sebemrskačství. Někteří "zbožní" lidé se totiž domnívali, že vše je trest za lidské hříchy od boha. Většina lidí to ale naštěstí řešila jen modlitbou. Bylo to temné období a možná právě vidět matku v takovém stavu ho přimělo utéct. Stejného dne, pod rouškou noci se mu podařilo opustit město.
Když opouštěl dům jeho matka se již stejně pomalu setkávala se smrtí a její výkřiky zapříčiněny halucinacemi stejně už ani nedávaly smysl. Tedy alespoň tato slova si stále alibisticky opakoval jako večerní modlitbu a jako omluvu pro sebe samého.
Francescovi se sice podařilo z města hrůzy utéct, ale ostatně stejně nemohl vědět, zdali si tím pomůže.
Buďto byl sám nakažený, jelikož nemoc se přenášela zejména v uzavřených prostorách, kde byl s matkou nebo se dostal do města se stejným problémem, no a nebo právě on sám roznesl nemoc do dalších měst.
Ale možná se mu také podařilo někde přežít. Každopádně nebýval by byl utekl, zazdili by ho i s jeho nemocnou matkou v jeho vlastním domě, protože matka měla jasné příznaky a to se nebralo na lehkou váhu.
Tak to holt tenkrát v Miláně bylo, možná právě proto utrpělo nejmenší ztráty z celé Itálie.
Nemoc si zkrátka brala bohaté a chudé, hodné i zlé nemilosrdně a bez rozdílu.
Hodnocení Petra Doležala :
Sára si zvolila dosti ponuré téma (že by pod vlivem současné situace v mediálním soukolí?) Transplantace příběhů smyšlených postav do historických událostí opředených daty a podloženými fakty je sice trochu snadnější(kulisu příběhu nemusíme tvořit) ale naráží na jeden problém a tím je vcítit se do uvažování tehdejších lidí(v Sářině příběhu dokonce před 7.stoletími).Kdo ví jakou podobu měl tenkrát vlastně vztah mezi matkou a synem či jakou měl hodnotu lidský život?
Josef 14 let
Pocity mého srdce
Mé srdce je jako pevnost, nikoho k sobě nepouští.
Člověk si musí získat věrnost, lehce neodpouští.
Mezi většinou k němu nemá nikdo přístup, chová se nepředvídatelně,
stejně jako v lese dlouho opuštěný srub, má pocit samoty a chová se zranitelně.
Potřebuje někoho kdo pomohl by mu zahřát, pro tuto osobu své místo dávno má,
někoho kdy by ho měl rád, dával spoustu rad a nedovolil aby tam nastala tma.
Tato osoba se nikdy moc nemění, místo pro ni ponechává stejné, doufám že snad někdy bude mít mé příjmení, avšak to se nikdy nestane.
Pořád o večerech sním, že tajné chvíle s touto osobu by mohly ve skutečnost být,
ale podvědomě dobře vím, že ve mně ta osoba nenajde cokoliv by chtěla mít.
O to najít osobu o které vyprávím stále snahu mám, trávil bych s ní večery chladné.
Veškerou mou lásku jenž s tichotou ji ve snech dám až ten překrásný moment nastane.
Hodnocení Petra Doležala :
Ach ta láska... povzdechne si nejspíš čtenář této práce. Pepovo srdce je zmítáno, nejspíš, odmítnutím ale autor sám nalézá nečekaně úlevu v podělení se se svými pocity s ostatními. Ještě netuší že se jedná o krátkodobou bolístku a v někdy bude patřit k těm na které bude vzpomínat. Náš Pepa se ztratí v šedém průměru jistoty a pousměje se svým bláhovým rokům. I když je také možné že je vše úplně jinak, protože i některé holky přece nosí kalhoty. V každém případě je možno v tomto literárním útvaru naleznout zajímavá přirovnání až bolestivé metafory a již samotný fakt, že "14.letej kluk" píše básně věnované " jisté záhadné osobě" je potěšující. Napadá mě, co ji místo představ zarecitovat, tedy, pokud existuje v realném světě.
Romana 16 let
Zpovědi hvězd a snílků
Dnešní noc je černá. Zpravidla noci černé bývají, jenomže tahle drží ve svých spárech všechny duše dost silné natolik, aby se pod její temnotou nezlomily, ač jsou jí obkolpeny.
Jedna taková právě leží v mokré trávě a vzhlíží k nebi. Hvězdy září jako pihy na tváři vesmíru. ,,Dnes jsem zemřel." Pronese duše chraplavým a vyčerpaným hlasem. ,, Nikdy jsem nedokázal pochopit jeho motivy... Víte, cítím ty modřiny. Jsou všude a každý, sebemenší pohyb je rozproudí, jako když zasunete klíč do starýho auta."Z jeho hlasu jde cítit rezignace, když polohlasem hvězdám vypráví. ,,Ráno jsem vstal, umyl se... Jde o klasickou rutinu, kterou znáte tak důvěrně jako já svoje boty. Měl jsem ale štěstí. Do školy jsem se dostal dřiv, než on vkročil na náš práh." Chlapec má na tváři zvláštní výraz, oči jsou sice temné, jakoby za nimi nikdo nebyl doma, ale ústa jsou zkřivená v lehkém úsměvu. ,,Šel jsem do školy. A tehdy jsem ji potkal. Měla krásný dlouhá vlasy a oči ve kterejch by se člověk utopil a byl by za to rád. Taky měla modřiny. Některý fialový jiný hnědý a rozkvítaly po jejím těle jako růže. Pak jsem zjistil, že se na mě dívá. Stáli jsme a mlčeli, v tichým porozumění. To proklatý zazvonění nás ale vyrušilo a donutilo nás spěšně rozpohybovat těla a dostat se do tříd."
Chlapec si stoupne a rozhazuje rukama jakoby tančil valčík spolu se stíny všude okolo. ,,První hodina, druhá, třetí, čtvrtá, pátá, šestá, sedmá a pak? Oběd. Viděl jsem ji jíst samotnou u stolu a i když nejsem jeden z těch, co v jejich žilách koluje odvaha, sedl jsem si naproti. Ahoj, řekl jsem. Ahoj, odpověděla a její hlas přitom zněl jako zvony co odbíjí poledne. Mluvili jsme, jenom lehce. Bylo to trošku trapný, protože jsme oba ostýchaví. Ale konverzace se najednou rozproudila, když jsme se bavili o tom, kdo z učitelů je největší bačkora. A mluvili jsme. Mluvili dál a dál, až se jídelna vyklidila a kuchařky nás hnaly se smetáky a košťaty. Zvu tě na kafe, řekla mi. Já jsem přijal a mluvili jsme jakobychom měli zemřít. Čas běžel. Nevšiml jsem si kolik už je hodin a upřímně mi to bylo i jedno. Kavárna zavřela. My jsme stáli před ní a já jí poděkoval za odpoledne a ona mně. Uklonil jsem se s falešnou grácií a byl čas abychom si vyměnili nashledanou."
Chlapec se pousměje a všechny známky života a euforie se znenadání vytratily. ,,Přišel jsem domů. On tam byl, sahal na mě. Prý kvůli tomu, že jsem přišel domů pozdě. A já brečel a prosil. Brek a prosby nikdy neměly význam." Jeho hlas se vytratil a noc naplnilo úzkostlivé ticho. ,,Vy chápete jak se cítím, ale ani jednou neodpovíte. Proč je tomu tak? Žádám vás, každej hloupej večer o záchrannou vestu, protože se topím, jenomže ruce mám pokaždé prázdné. Tak proč pořád mlčíte?" Jeho has nabyl vzteku, burácel.
,,Přestane? Přestane na mě sahat? A bude ona můj přítel?" Hvězdy se jenom třpytily. ,,Jste starší než já. Byly jste tu předemnou a budete tu i po mně... Řekněte ale prosím něco!"
Kopl do kamene poblíž. Odpověď nepřicházela. Chlapec vzdal své prosby a opět si lehl. Mlčel dlouho, protože přemýšlel.
Přemýšlel nad tím, jaké by to asi bylo znát odpovědi. A pak mu to došlo. Vědět jak jeho příběh skončí, by bylo definitivní. Nebyl by způsob jak odbočit z cesty, kterou ho hvězdy provádí. Chlapec vstal, přehodil si přes rameno kabát a naposledy promluvil. ,,Dobře. Nechci znát odpovědi."
Hodnocení Petra Doležala :
Romana nám servíruje slavnostní literární menu. Pochutnáme si na silném příběhu a velmi zajímavých metaforách. Zákuskem nám bude představivost autorky a ejhle máme zde pěkné dílko a pěkný talent. Co se za příběhem skrývá můžeme tušit(slečny v jejím věku prožívají často emoční prožitky). Z historie však víme, že to byly právě ony, které stály mnohdy za velikými světovými romány.
Eliška 14 let
Svět, který kolem sebe vidím?
Vidím kolem sebe jen strach z toho, co přijde zítra. Vidím lidi, kteří mají strach o své blízké. Vidím lidi, kteří se stresují kvůli přijímacím zkouškám. Ale zároveň vidím i svoji nerozhodnost, vidím, jak ostatní už ví, kam chtějí na střední školu, co chtějí ve svém životě dělat, jen já tu stojím na té křižovatce života a přemýšlím. Přemýšlím o tom, jestli chci opravdu tohle. Přemýšlím, jestli by nebylo lepší tam to místo tohohle toho. Přemýšlím, jestli to má cenu. Přemýšlím, jestli mám věřit rodině a kamarádům nebo srdci. Myslím na to každé ráno, když se probouzím a každý večer, když jdu spát. Nevím. Ale, co určitě vím, je to, že bych měla následovat svoje srdce ale nezapomenout si s sebou vzít i svůj mozek. Teď Vám povím příběh, na který se nezapomíná.
Ahoj, jsem Eliška. Zkráceně El, prosím. Jsem obyčejná studentka základní školy. Mám ráda čtení, kreslení a poslech hudby. Docela nuda, že? Jo já vím. Ale pak se táta seznámil s Verčou a domluvil, že budu jezdit na koni. Dost mě to chytlo. Nechtěla jsem však závodit a vyhrávat poháry, stužky a diplomy. Já se chtěla o koně starat. Chtěla jsem , aby byli stejně šťastní, jako já. Vždycky, když jsem přijela ke koním, cítila jsem potřebu jim oplatit to, že na nich můžu jezdit. Oplácela jsem to tak, že jsem jim uklidila box. Takhle jsem to prostě cítila. Cítila jsem, že se jim musím nějak zavděčit, za to, že mě neshodili ze sedla, že mě poslouchali. Nejvíce mi ale vždy trhalo srdce to, že vždy, když kůň, na kterém jsem jela, třeba jen klopýtnul, nebo trošku vybočil z cesty, hned dostal. Hned jsem ho podle všech musela zatáhnou za uzdu. Nikdy jsem to ale neudělala. Neměla jsem na to tu sílu. Tu chuť. To srdce. Nechápala jsem proč. Ale koně jsem milovala a milovat je vždycky budu. Ptáte se " No jo ale proč nám tohle povídáš?" Protože nepochybuji o tom, že vy byste něco podobného nepotkali. Máte něco, co skutečně milujete? Něco u čeho vám je jedno kolik si vyděláte? Něco co vás naplňuje? Něco, co byste nevyměnili za nic na světě? Něco ti doporučím: Najdi si tři koníčky, které miluješ. Jeden, kterým budeš vydělávat peníze. Druhý , díky němuž budeš ve formě. Třetí, díky kterému budeš kreativní .
Tohle je svět, který kolem sebe vidím. Vidím, jak pracuji, jako veterinářka. Vidím, jak pobíhám mezi boxy. Vidím, jak ležím ve výběhu společně s koňmi a čtu si. Takhle vidím já sama sebe za deset let. Sny jsou protikladem skutečností, ale co když mám sen, a on se stane mou skutečností? Co mám dělat potom? Hledat další sen?
Nejspíš.
Hodnocení Petra Doležala :
Sofie 11 let
Aron
"Hodně štěstí, zdraví! Hodně štěstí, zdraví! Hodně štěstí milá Karinko, hodně štěstí, zdraví!"
"Rychle, něco si přej, než zhasnou svíčky," usmála se maminka.
"Fuuum."
"Rádi bychom ti teď popřáli," řekl tatínek.
"Jasně! Tedy jo!" vykřikla jsem.
Moji rodiče se jenom pousmáli.
"Tak milá Karin, přejeme Ti hodně štěstí, zdraví a ať jsi pořád ta naše usměvavá holčička."
"Děkuji moc."
"A je čas na dárky," řekli rodiče.
"Tak tady je první dárek, ale opatrně, je křehký," řekla maminka.
"Jůů, nové kapesní hodinky! Děkuji moc!"
"A další dárek je v téhle velké krabici," řekl tatínek a ukázal na krabici v rohu.
"Ale vždyť jsou v ní dírky," divila jsem se.
"Je to tak schválně?"
"Otevři ji a uvidíš," řekl táta.
"Ty jo! To je pejsek! Děkuji strašně moc!" byla jsem radostí bez sebe.
"Nemáš vůbec za co. Ale teď ho jdi vyvenčit, ať se provětrá."
"Dobře, mami."
Karin si svoje narozeniny velmi užila. Její pejsek, který dostal jméno Aron, jí rychle přirostl k srdci.
O půl roku později:
"Karin, už jsi sbalená? Za chvíli odjíždíme!" volala na mě maminka.
"Ano, jsem."
"Dobrá, tak už vyrazíme."
Karin a její rodiče jeli na dovolenou na jejich chatu, která se nacházela poblíž krásného lesa.
Když dorazili na chatu, šli si vybalit.
"Mami, můžu jít s Aronem na procházku?"
"Už ne, začíná se stmívat."
"Dobrá. Aronku, pojď jsem," volala jsem na Aronka.
Aron hned přiběhl a Karin si s ním šla hrát. Házela mu tenisový míček a zkoušela s ním různé triky. Karin si na výcviku Arona dávala velmi záležet. Až bude trochu starší, chtěla by s ním jít do nějaké soutěže. Trik, na který byla hrdá byl, že mu hodila do vzduchu míček a on skočil krásnou otočku a chytil míček do tlamy.
Po výcviku si už Karin musela jít lehnout, zítra ji čekal náročný den.
"Karin, vstávej! Jedeme na výlet, pojď se připravit."
"Ještě pět minut," žadonila jsem.
"Ne, vstaň, ať všechno stihneme. A přijď na snídani."
"Joo!"
U snídaně maminka připravovala svačinu a pití. Když byla celá rodina připravená, včetně Arona, mohli se vydat na výlet. Šli do lesa, který byl hned za chatou. Karin měla Aronka na vodítku. Cestou hráli slovní kopanou. Karin měla žízeň, tak se s Aronem na chvíli zastavili a rodičům řekla, že je za chvíli dojdou. Pustila Arona z vodítka, ale v tom si všimla, že na stezce se pohybuje zajíc. Bohužel si zajíce všiml i Aron, který se hned za zajícem rozeběhl. Karin měla o Arona strach, tak utíkala, co jí síly stačily, aby svého milovaného pejska dostihla. Naštěstí jej po chvíli chytila, byl v pořádku, ale Karin zjistila, že je v části lesa, kterou nezná. Rodiče Karin si po chvíli všimli, že se Karin s Aronem stále nevrací. Začali je hned hledat, ale bohužel už bylo pozdě. Karin se snažila najít cestu zpět, ale po hodině strávené hledáním, usedla na pařez a začala naříkat. A jakoby toho nebylo málo, začal kňučet i Aron. Karin bylo pejska líto, a i když se sama cítila hrozně, tak si s ním začala hrát. Popadla klacík, který vedle ní ležel, napřáhla ruku a vyhodila klacek do dálky. Aron ho hned běžel chytit a když se s ním vracel zpět, byl zase v dobré náladě. Po nějaké době Karin popadl hlad, a tak se šli s Aronem podívat po něčem dobrém. Po chvíli našli keř plný malin a ostružin. Karin si nabrala hrstku a dala si ji do pusy. Den rychle utíkal a blížil se večer. Pomalu se začalo stmívat a Karin došlo, že teď už asi cestu domů opravdu nenajde, a že by se mohla utábořit. Společně s Aronem nosili klacíky, Karin u toho zpívala písničky, aby jim práce rychle uběhla. Teď už jen stačilo zapálit oheň! Štěstí, že Karin chodila do skautu, jinak by oheň asi nezapálila. Karin vytáhla z batůžku mikinu, a když v něm hledala ještě pláštěnku, tak narazila na kousek pamlsku pro Arona - byl to zbytek kostičky, ale i tak udělal pejskovi radost. Pláštěnku roztáhla na zemi, aby si na ní mohli lehnout, oblékla se do mikiny a zkusila usnout. Večer byl pro Karin velmi náročný, bála se jako nikdy. Aronek se však projevil jako opravdový přítel, vycítil, že se bojí, že je smutná, a tak se k ní co nejvíce přitulil. To jí velmi pomohlo.
Ráno, když se probouzeli, uslyšeli nějaký hluk. Když se zvuk přibližoval, poznala Karin, že se blíží nějací lidé. Rychle vyskočila a volala: "Pomoc! Pomoc!" A co nejrychleji běžela k lidem a Aron samozřejmě s ní.
"Dobrý den, můžete mi prosím pomoc? Ztratili jsme se včera v lese s mým psem Aronem a nemůžeme najít cestu zpět."
"Samozřejmě! Znáš číslo na své rodiče?" zeptala se paní.
"Ano, znám," odpověděla Karin a hned se pustila do diktování čísla.
Když rodiče uslyšeli Karinin hlas, byli štěstím bez sebe. Turisté pomohli Karin doprovodit k rodičům a všechno dobře dopadlo! Když Karin usínala konečně doma ve své posteli, tak si uvědomila, jaké má štěstí, že s ní byl po celou dobu její nejlepší přítel - Aron.
Hodnocení Petra Doležala :
Vždy mě potěší dětská upřímnost a obdivuhodná snadnost řešení problémů bez snahy o zdůvodnění a mazané a vychytralé kličky v ději. Sofie má velmi slušnou slovní zásobu (ostatně jako všechny děti které přihlašují do naší soutěže jejich učitelé) a jistě si za svojí snahu a fantazii zaslouží zvýšenou pedagogickou pozornost. Vlastně se už moc těším jak si poradí s naším druhým soutěžním úkolem a zajímalo by mě, jestli je ten pejsek reálný či pochází z říše jejich nevyplněných přání.
Elena 15 let
Odlišní
Červené oči. Rudé jako tepenná krev. Rudé jako vášeň. Jako smrt. Jejich lesk děsí lidi vídající je v nočních můrách. Rudé jako předzvěst zkázy. Na místě, jež zasvěcení považují za peklo a statní smrtelníci naivně věří v dobrotu lidstva.
Budova bývalé věznice, odtrhující své obyvatele od okolního světa. Uvnitř neexistuje čas. Ronan Lab. Jméno vyryté do ocelové brány k šílenství, do nitra nynějšího využití.
Lab byl vědcem. Jeho experimenty se zaměřovaly na zmapování lidské mysli a jejích abnormalit. Oběti postihnuté šílenstvím sem dováželi z celé Evropy. Z větší části nezletilé objekty byly do experimentu darovány příbuznými a bezradnými. Pochybní doktoři, jako poslední možnost, či ze strachu o sebe samého. Ztratily zbytky svých už tak zoufale omezených práv.
Objekty byly mučeny, znetvořovány a zabíjeny v zájmu vědy, sloužily jako testovací subjekty pro nyní již ne tak legální látky. Po čase se na místo asistenta hlásili uchazeči stejně šílení, jako experiment sám.
Po jednom z experimentů se objekt posilněn značnou dávkou kokainu vytrhl z kožených pásů, jež ho měly udržet. Labem, který mu byl nejblíže, hodil o zeď a sám padl k zemi ve smrtelné křeči. Lab ležel u zdi s roztříštěnou lebkou a poraněným mozkem. Po procitnutí na ošetřovně byly jeho oči nezvratně zbarveny krví.
Muž s rudýma očima plnýma hluboké prázdnoty. Jen poničená skořápka vědomí seděla u mříže své cely. S jeho posledním nádechem se prostorem rozezněl upřímně chladný smích.
Hodnocení Petra Doležala :
Tak s Elenkou se setkávám již po několikáté. Vždy mě potěší, když se autoři vracejí do naší soutěže a zároveň mohu porovnat jaký pokrok ve své projevu učinili. Elenin psaný projev je velmi dobrý od chvíle kdy se poprvé přihlásila, používá zajímavé metafory a i dějová kostra jejich příběhů je rok od roku stravitelnější. Asi však patří k jejímu věku, že ponurost námětů má stupňující tendenci a Elenka si s chladným klidem pohrává s popisem představ z temných zákoutí lidské představivosti.
Dorota 9 let
Já mám dědu!
Měla bych začít od doby, kdy jsem se narodila. Popravdě si toho z té doby moc nepamatuju. Ale podle toho co mi ostatní vyprávěli, se to stalo takhle.
Puf!!!! Asi už jsem na světě. Ano. Jsem tady. A vidím svou maminku a taky babičku a brášku Kryštůfka. Ale počkat. Chybí tu děda!!!!! Jééé, už ho vidím!!!! Planý poplach.
O pár let později.
Je mi šest let. Už chodím do školy. V této době si toho pamatuju fakt hodně. Třeba si vzpomínám, že hned jak jsem se naučila číst, tak jsem četla o sto šest. Jdeme se na mě podívat do druhé třídy.
Už jsem tady. Začátek školního roku si moc nepamatuju. Uznávám. Hlavu mám děravou jak cedník. Ale konec je velmi důležitý. A ten si naštěstí pamatuju. Ano. Teprve tady dědu poprvé uvidím a možná i poznám. Už se dám do vyprávění. Takhle se to stalo.
"Už jde???" ptal se mě můj bratr Kryštof.
Šmírovala jsem. No co? Maminka s babičkou nám řekli, že přijede děda, kterého neznáme, protože by nás poznat chtěl a že nám dá dárky k vánocům, které před pár dny byly. Proto jsem šmírovala.
A najednou zakřičím "Už jde!!!!!"
A tak jsme dělali, že jsme o něm vůbec nevěděli.
Kryštofovi dal LEGO a mě velkou plyšovou želvu, která se mi moc líbila a mám ji dodnes v pokojíčku.
Takhle jsme poznali a zjistili, že máme dědu. Byl to takový vysoký pán, měl vousy, malinkou plešku vzadu na hlavě, na čtení nosil brýle. Měl na sobě svetr, takové jakoby rybářské kalhoty a kšiltovku, tmavě modrou.
Povídal si s námi o Vánocích. Teda ze začátku jsme si moc nepovídali, bylo to takové divné, dostat dárky od cizího pána, ale potom už to bylo lepší. Ptal se nás, jak jsme se měli, jak se máme ve škole, jaké předměty máme rádi, co nám přinesl Ježíšek.
My jsme se ho moc neptali. Teda já celkem ano, přiznávám. Ptala jsem se ho třeba na to, jak se má, kde celou dobu byl, co dělal, kde pracuje, co rád dělá, jakou má rád barvu. A zjistila jsem, že taky hodně mluví. Jako já.
Vídali jsme se s ním celkem často, teda když přijel na návštěvu za babičkou. Ale jednou jezdit přestal.
Vlastně ani nevím proč. Třeba to byla dospělácká záležitost. A i přesto že jsem hrozně zvědavá, tak jsem se nezeptala. Asi jsem měla na práci něco jiného. Třeba jsem si hrála se Třpytkou (tak jsem pojmenovala tu želvu od dědy). Ale abych pravdu řekla, tak mě to dost zajímá.
O pár let později.
Konečně jsem čtvrťačka. Už se zase vídáme s dědou.
Přestěhovali jsme se, protože maminka koupila nový dům. A děda nám pomáhá ho zpravit a postavit novou místnost pro maminku. Nedávno mi dokonce děda přidělal nad postel nebesa. A chytil nám vánoční večeři - candáta. Možná jsem se zapomněla zmínit, že je děda rybář.
Jsem mamince a babičce moooooc vděčná, že mi dědu představili. Protože bez dědy bychom neměli tak krásný dům a taky proto, že bez dědy bych nevěděla, co je to hmoždinka.
Hodnocení Petra Doležala :
Dorota je vnímavá holčička a má jistě ráda svého dědečka. Na tom by asi nebylo nic tak světoborného, je přece spousta jiných děvčátek, jejího věku, které mají rády svého dědečka. Líbí se mi hravost se kterou zvládne popis svého narození(vystačí si s jedním citoslovcem), také dějová posloupnost a špetka tajemství, které se nesnaží vysvětlit " protože dědeček se přece opět vrátil na divadelní scénu jejího dětství." Jsem moc zvědav jak si poradí s tématem z naší redakce. Malé spisovatelce doporučuji zůstat v těsném kontaktu s literaturou. Tak nějak cítím, že toto přátelství bude pro obě přínosné.
Monika 15 let
Bohovi panteři
Po deseti minutách zazvonil zvonek. Šla jsem otevřít a tam stálo asi 10 mých kamarádů. Za pár minut už to bylo několikáté cinknutí zvonku a když jsem otevřela polilo mě horko. Stál tam Troy. Se širokým úsměvem a těma svýma ohnivýma očima na mě koukal. Já strnulá před dveřmi jsem se nechápavým pohledem otočila a očima vyhledala Spencer. Ta nechápavě zakroutila hlavou na znamení toho, že nemá nejmenší tušení co tam dělá ,,Všechno nejlepší" řekl mi a já v úplném tranzu jsem nadskočila leknutím. Podal mi krabičku, která byla omotaná stuhou.,,Dě -dě- dě děkuju" řekla jsem koktavým hlasem ,,Pojď dál" O tvé oslavě mi řekl Tim doufám, že nevadí, že jsem přišel. Absolutně jsem nepochopila, že se zná a, že se baví s Timem, který s námi na obědě sedává u stolu loserů . ,,Nee v pohodě, jsem ráda, že jsi tady"
musela jsem si dávat pozor na to, co říkám, aby můj mozek, který byl stále ještě v tranzu nevymyslel nějakou blbost. Troy se připojil k mým kamarádům a začali si povídat. Já využila situace a odběhla rychle do koupelny v druhém patře. Tam jsem celá rozrušená otevřela dárek od Troye a málem chytla infarkt. V krabičce byl přívěsek se stejným panterem jaký byl na prstýnku od maminky. A v tu chvilku mi začalo být těžko, podívala jsem se do zrcadla nad umyvadlem. Mé zorničky se zužily a barva očí byla najednou temně fialová, náhle jsem viděla víc zaostřeně, přes otevřené okno vedle umyvadla jsem se podívala do tmy a viděla jsem tak jasně jako by bylo denní světlo. Cítila jsem, jak se mi po celém těle začali zvedat a prodlužovat chloupky, nehty se mi také prodlužovaly a byly silnější, uši se zmenšovaly a sluch zdokonaloval, cítila jsem podivný pocit nad hýžďovými svaly a když jsem se podívala teď už jsem byla skoro přesvědčená, že mi pukne srdce byl tam ocas. Nevěděla jsem co se děje z rozrušení jsem nahlas vykřikla, rychle si dala ruku přes pusu, protože jsem si uvědomila, že dole mám hosty. Během 2 vteřin někdo zaklepat na dveře. ,, Jsi v pořádku?". Byl to Troy. Začala jsem panikařit, už jsem se i výškově zmenšovala, v zrcadle jsem viděla jen polovinu obličeje. Neměla jsem jinou možnost, tak jsem proskočila ven oknem, to že skáču z druhého patra jsem si uvědomila ve chvíli, co jsem vyskočila. Kupodivu se mi nic nestalo a já se jak nejrychleji jsem mohla rozběhla do tmy. Jenže za pár minut jsem slyšela v dáli jak někdo běží za mnou, otočila jsem se a byl to Troy, který se neuvěřitelnou rychlostí hnal za mnou. Když jsem ho uviděla ještě jsem přidala na tempu a uvědomila si, že už jsem určitě překonala celosvětoví rekord v běhu. Troy na mě volal, ať zastavím. Neposlouchala jsem a dál běžela kolem lesa.
Hodnocení Petra Doležala :
Monika se jistě nebude zlobit, že jsme její příběh neuveřejnili celý. Vybrali jsme po přečtení jednu kratší pasáž, která však dostatečně postačuje k tomu, abychom si o autorce učinili představu. Mám tím na mysli její zajímavý styl psaní, nadmíru potřebnou výbavu slovní zásoby a dostatečné množství fantazie. Mnoho dívek a mladých slečen často utíká do světa představ a vytváří své vlastní světy(většinou lepší) než ty reálné. Jakoby si uvědomovaly snadnější holčičí zranitelnost v přírodních zákonech. Hold jejich srdíčko častěji rozkvete a bohužel i do vše palícího mrazu.
Vanesa 16 let
Zrození jara
Zrození jara
Když vyšlo slunce, srdce mi začalo bušit.
Byl už konec.
Čas odejít a rozloučit se.
Zapomenout.
Na to dobré i špatné.
Na ty krásné chvíle.
Na ty nejkrásnější.
Prvního jarního dne.
Při úplňku, kdy bůh pan, hrává své nešťastné písně.
Kdy hvězdy tak nádherně zdobí nebe svou krásou.
A kdy se noc mění zpátky v den.
Se dva mladí, milenci musí, rozloučit.
Zůstala, jen vzpomínka na předloňské jaro.
Pod rozkvetlou třešní, uprostřed rajské zahrady.
Kdy zima, dává své sbohem.
Žije jaro.
Jak snivý a jarní vzduch to byl.
Oblaky rozevřené.
Slunce zářící.
Voda se třpytící.
Růže rudé, fialky fialové.
Ty stromy všech těch ovoce plodů a života.
Se jen zřídka chichotá.
Šum všech těch květin a keřů.
U té staré prokvetlé vrby už ženich čeká.
V bílé krajce kráčí nevěsta vpřed.
V ten den zrodilo se jaro.
Však bylo toho málo.
Pivoňky provoněly, zahradu.
Půda zelenou pokrývku ušila.
Slunce paprsky prosvětlilo.
Jak trny růže mívají.
Jsou rudé, jak vlčí mák.
Když svými skvrnami ho zdobí.
Nejdříve skok a pak pád.
To vše.
Vzpomínka, vyvolaná zrozením jara.
Ti dva snoubenci.
Ti dva milenci.
Co za slunečného rána, toho jara.
Byli jedno.
Kdo ví, co se s nimi stalo.
Snad jen samo jaro.
Ted nejspíš dívají se vpřed.
A někdy se zase ohlédnou zpět.
Nazpět tam na to jaro.
Kdy všechno zrálo.
Dozrálo.
Na čas zrození i znovuzrození.
To je, a vždy bylo to jaro.
To překrásné jaro.
Hodnocení Petra Doležala :
Vanesa se nám svěřuje se svými pocity a krajinkami co ukrývá kdesi v sobě prostřednictvím poměrně rozsáhlé básně, ale klidně by mohla použít i jinou formu k vyjádření. Text je živý a dějově zajímavý i když si myslím že téma, z této strany uchopené, bylo zpracováno snad tisíckrát a proto se již mnoho nedá vymyslet. Jaro je zázrakem zrození a bylo, je a bude neustálou výzvou. Snad pro svojí velikost tvořenou prvním letem opilé mouchy.

Honzík, další z našich finalistů, přijel až z daleké Opavy.

Nenápadná a křehká dívka? Nenechte se mýlit. Tato slečna vládne silným hlasem a obdivuhodným slovním projevem.
Soutěžní práce roku 2019
Zde si můžete, milí čtenáři, přečíst nejzajímavější soutěžní práce ročníku 2019.
Na samém sklonku roku(31.12) jsme již dostali první soutěžní práci do naší literární soutěže Můj svět slov. Tím, kdo odstartoval letošní ročník, se stala talentovaná třináctiletá spisovatelka Andrea.
Jako každý rok i letos přidává své hodnocení Petr Doležal a Redakce krátkou anotaci přihlášeného díla.
1.
Autor : Andrea 13 let.
Plížící se hrozba
Ještě před několika lety to bylo město jako každé jiné. Město s funkční silnicí, dětmi hrajícími si na hřišti, přepracovanými úředníky v přetopených kancelářích nebo nacpanými supermarkety. A stačilo jen málo, aby se tohle všechno změnilo.
Někteří by ho dokázali přirovnat k městům z filmů, kde se rozšířila epidemie, vypukla jaderná válka nebo spadl meteorit. Skutečný důvod ovšem neskrývá žádná nadpřirozena.
V postranní uličce vedle velké opuštěné silnice po kolenou na zemi lezla dívka a prohrabávala každou hromádku čehokoli za jediným účelem - najít potravu. Jen dnes hledáním strávila téměř dvě hodiny. Za tu dobu nalezla jedinou pohublou mrtvou krysu. Těžko to mohlo nasytit ji a její rodinu, ale pořád to byla cenná potrava.
Postavila se a přistoupila k převrácenému kontejneru. Odpadky z něj už byly všechny vyrabované. Zbyly tam už jen věci, které nepotřebovala.
Posadila se k němu a nahlédla dovnitř. Nic. Žádné jídlo, ať už v jakémkoli stavu. Trošku ještě odpadky prohrabala, aby se ujistila, když její smyly zbystřily. Zaznamenala pohyb v rohu uličky. Otočila hlavou. Zrak jí spočinul na malé bílé myšce. Čmuchala u cihlové zdi a hledala potravu stejně jako dívenka.
Zrzavá dívka pomalu vstala a opatrně našlapovala směrem k myši. Byla na metr od ní, když se dříve nic netušící stvoření rozběhlo k útěku. Dívčiny dávné pudy se probudily, více nepřemýšlela a vyrazila za ní.
Myš běžela, jak nejrychleji mohla a dívka jí byla sotva na metr vzdálená. Jak dívce, tak myši muselo být víc než jasné, že tento boj větší a vyspělejší stvoření vyhrát nemůže. Pro záchranu vlastního života myš zpomalila, prudce zatočila a zmizela ve štěrbině v zemi.
Dívka zpomalila.
"Sakra!" zaklela a kopla naštvaně do hromady kamenů. Poražená sklopila hlavu a vyrazila ven z uličky.
Téměř na konci dlouhé ulice uslyšela tichý, ale pevný hlas. Dívka se zastavila a zpomalila krok. Uslyšela druhý hlas, byl o něco hlasitější a stejně útočný.
"Ani na to nemysli!"
Zrzka došla pár kroků, až byla úplně na kraji uličky. Vyklonila se, aby věděla, co se děje.
Na silnici stáli dva chlapci. Nejspíše se hádali. Co dívku zaujalo víc, byla věc podobající se masu opodál. Bylo tedy zjevné, že se dohadují právě kvůli tomu.
Volili ovšem dost nenásilnou formu boje. Oba tam jen stáli a slovní nadávkou či jen vyhrůžkou vyplnili ticho. Bylo ale také jasné, proč to dělají. Čekají.
I v tomto nebezpečném světě, kde převládal pud hnaní se bezhlavě za kořistí, dokázali oba přemýšlet. Vyčkávali, až druhému dojde trpělivost, přestane se jídlu věnovat nebo si pro něj před očima rivala půjde. Až potom dojde k boji, kdy vítěz nezíská jen směšně malou kýtu.
Dívka vystoupila z úkrytu stěny a rozhodla se se do boje přidat. Naivně předpokládala, že když se na sebe budou chlapci soustředit, jídlo jednoduše vezme.
Jak se ale k chlapcům přibližovala, vypadalo to, že se její plán přeci jen nevydaří.
Menší chlapec k ní nepatrně otočil hlavu a vražedným pohledem se na ni na zlomek vteřiny podíval.
Jeho nepozornosti však využil druhý chlapec, vyběhl k masu, sebral ho v běhu ze země a utíkal pryč. Menší chlapec se za ním okamžitě rozběhl.
"Tak málo jídla a pití," zašeptala dívenka a otočila se zády k chlapcům, aby mohla jít dál hledat kořist. "A tolik lidí a zvířat, co hladoví."
"A způsobili jste si to sami," odpovídá na to radostně Hrozba, která se po desetiletí čekání konečně dočkala svého nástupu na trůn.
Byla tu od dob lidské převahy nad přírodou a trvá dodnes. Její zlověstný úsměv se s každým nový dítětem zvětšuje. Přelidnění. To je její jméno, které zatím slýchá každý bez větších obav. Ona si ale zatím jen brousí pařáty a trpělivě vyčkává na správnou chvíli.
A ta až nastane, bude to právě její jméno, které nás bude děsit. Jenže to už bude pozdě.
Krátká anotace:
Apokalyptický příběh o konci světa je varováním lidstvu před devastujícím způsobem života.
Hodnocení Petra Doležala :
Hrdinové
Autor: Natálie 15 let
Záchranáři tajemní,
S úžasnými schopnostmi.
My každým obdivovaní,
Prý "smát se s nesmrtelností".
My silní, my hezcí,
Dokonalé bytosti.
Ve společnosti velcí,
Dosažení svatosti.
A za tím vším ti nejmenší ze všech,
V životě pořád máme na spěch.
Nikdy dlouho na jednom místě,
Utíkáme od bolesti,
Utíkáme od slz.
A zároveň víme, že nežijeme jistě.
Co je to jistota?
Ptáme se jeden druhého.
Odpověď zná sebevědomí,
Místo něj - pustota.
Stovky probrečených dnů,
Bolavých nocí stokrát víc.
Beze světla vidím tmu,
A ve tmě není nic.
Vůbec nic.
I když umírajíc.
Krátká anotace:
Hodnocení Petra Doležala :
Natálie napsala povedenou báseň které nelze snad nic vytknout. Je plna vyzrálých metafor a postrádá nadbytečná slova. Autorka je příslibem poezie, žánru který stojí na okraji.
Vlčí důvěra
Vlčí důvěra
Mladý vlk si na ten den dobře pamatoval, bylo sychravo a stromy se ohýbaly pod nápory větru. Už ani listy nepadaly pomalu k zemi, ale byly unášeny víry, které s nimi házely ze strany na stranu. Blížil se déšť, možná i silná bouřka. Kdyby neměl zraněnou nohu, ležel by v úkrytu se svou smečkou a dechem by ohříval malá mláďata. Místo toho ležel na louce a čekal na smrt. Ze začátku plakal, ale teď už mu z úst vycházeli jen tiché vzlyky. Blízko byla chalupa a on nechtěl přilákat lidi, už tak měl problémů dost a další souboj by nepřežil. Pomalu upadal do bezvědomí a poslední co cítil, byla malá ruka na jeho krku.
Ráno se probudil ve vyhřáté místnosti, vedle hořícího krbu. Vedle něj spalo lidské dítě, noční můra a přesto bylo tak klidné a nemělo strach. Byla to malá dívka, ještě mládě. Dlouhé hnědé vlasy měla sepnuté ve dvou culících a přivřené oči vypadaly tak poklidně. Jediné, co na sobě měla, byla malá bílá košilka ještě roztrhaná a zablácená z nočního dobrodružství. Klidně si položil hlavu na spojené tlapy a pozoroval tu malou hruď, která se zvedala v poklidném tempu spánku. Najednou se mládě pohnulo a zelenýma očima, připomínajícíma lesní mech, se na něj podívala. Nic neudělala, nevykřikla, ani se nepokusila utéct. Dětská nevinnost pomyslel si vlk a pomalu zvedl hlavu. Dívka se usmála, snad věděla, že mluvit na něj je zbytečné, nerozuměl by jí. Holčička se přiblížila a podrbala ho za uchem. Kdyby byl zdravý, snad by utekl, bránil se, nebo by ucukl. Ale teď zjistil, že je to příjemné a přesto jediné co ho napadlo, bylo: Je to lidské dítě, nebezpečí. Lidé nosí pušky a zabíjejí nás, a přesto mě tato dívka zachránila a uschovala u sebe, zdála se tak sama, opuštěná. Myšlenky se mu honily hlavou a ani si neuvědomil, že malá dívka odešla.
Po nemalé chvíli se vrátila a přinesla mu jídlo, ale nebylo to čerstvé maso, jak byl zvyklý. Bylo to dobré, nedokázal říct, co to je a ani ho to nezajímalo. Mohl jíst a být v teple, dokud se nevyléčí. A pak mohl odejít, jen nesměl zpohodlnět.
Ještě několik dnů ležel u krbu a nebyl schopný se o nohu opřít, jen tam ležel na pospas mláděte a čekal, jestli mu přinese další jídlo. Bylo tam teplo, ale něco mu přece chybělo, byl to vítr v srsti a jeho smečka, která mohla být stejně daleko, jako blízko. Najednou cítil hroznou bezmoc. Ale děvče se o něj staralo a snad mu začal i věřit. Bylo na něho tak milé, spalo vedle něj, drbalo ho za ouškem, mazlilo se s ním a jeho úsměv ho vždy potěšil. Nikdo jiný se tu neukázal a vlka napadalo, jestli má dívka vůbec vlastní smečku, anebo je zde na pospas divoké přírodě v tomhle svém malém doupěti. Také přemýšlel nad tím, kdo může opustiti vlastní mládě a nechat ho na pospas v lesích. Na tuto myšlenkovou cestu ho vedly vzpomínky na chvíle, kdy poprvé uviděl své mládě ještě jako malé klubíčko chlupů, které je slepé a nemohoucí, plně závislé na matce. Samice s mládětem byla silná a slabá zároveň. Když vidí, že její mládě dýchá a žije, je plná radosti a mateřské lásky, ale jsou i chvíle plné smutku, kdy se zatím slabé srdíčko zastaví a samici nezbývá nic jiného než osamělé půlnoční vití na měsíc a stálá změna, která jí zlomí srdce ve dví. Proto jsou lidé monstra, protože jsou schopné opustit nový život.
Když se podzim přehoupl na zimu a venku se začal objevovat sníh, vlk si začal stoupat na vlastní nohy a začal chodit po chaloupce. Byla ještě menší, než se zdálo. A přesto to dívce nebránilo v tom se o něj starat a pečovat o něj, přesto jí to nezabránilo mít ho ráda. Za nějakou dobu si na ni zvykl a začal ji mít rád. Už by ji nenazval cizím mládětem, už patřila k jeho smečce a byla součástí jeho srdce. Každý den s ním ulehala k spánku a jedla s ním, často mu i vykládala příběhy, kterým nerozuměl. Ale jí to zřejmě nevadilo, povídala a on cítil, že má radost, že není sama.
Přišla však doba, kdy vlk chtěl jít ven a ona stále chodívala s ním. Přestože ji měl rád, věděl, že bude muset odejít. Nemůže tu zůstat navždy a opustit svoji smečku. Nevěděl, jestli ji ještě někdy najde, ale nehodlal se pustit naděje. Každým dnem mu přibývalo síly a on se chtěl odpoutat od malé holčičky.
Ale pokaždé, když zrychlil, uviděl v jejích očích jakýsi smutek, co mu bránil odejít. Ona s ním zůstala, to ona ho zachránila před smrtí o samotě za šumu listí a pískotu větru v korunách stromů. Nemohl ji opustit, protože byla jeho součástí a jeho děvčátkem.
A pak přišlo jaro a on začínal cítit stopy jiných zvířat, někdy se mu dokonce zdálo, že zachytil i pach vlastní družky a svých mláďat, ale stejně rychle jako ho ucítit, tu vůni i ztratil. A pak jeden den, když už zapadalo slunce, na tu louku přišla bílá vlčice a začala se rozhlížet po okolí. Uviděl ji, a přesto nevydal jediný zvuk. Přece jej ucítila a našla, jako vždy. Poprvé uviděl v očích lidského mláděte štěstí, když se začal vzdalovat. Možná i člověk může pochopit lásku mezi vlky, lásku ke smečce a všem mláďatům, tu věrnost, kvůli níž je nemohl opustit. Když odcházel, naposledy se podíval za sebe a zkontroloval lidské mládě, teď už se musí postarat o sebe sám a ona sama o sebe.
Dívka
Dívala se za ním a chtěla pochopit to silné pouto mezi ním a vlčicí na louce. A přece když ji opouštěl, cítila lítost, snad i strach ze samoty a opuštění. Když se ztratil v lese mezi stromy, otočila se a odešla k malé chaloupce.
Ještě několik dní chodívala na louku a doufala, že se vrátí, ale nikdy jej neuviděla. Často i plakala a slzy dopadaly do té jarní trávy. Když už uplynul dost dlouhý čas na ztrátu naděje, chtěla zapomenout na ty dny, které s ním strávila, a přesto se každý den vracela na tu louku a čekala na jeho návrat.
Uplynuly roky, než si dívka řekla, že toto je poslední návštěva louky a jejích vzpomínek na vlka. Snad se to zdálo lesům v okolí smutné, nebo byl slyšet její pláč. Ale za několik chvil se na louce objevil vlk, ten šedivý vlk, kterého dotáhla do své malé chaloupky a starala se o něj. Opřel se jí o nohu a mazlil se s ní, dokud napadla noc a oba museli odejít.
Ještě dnes můžete každý den na těch loukách uvidět dívku, ze které vyrostla dospělá žena, jak čeká na vlčí návrat. Ale toho už se nedočká, čas jde dál a skolí každého, někoho dřív a někoho později.
Krátká anotace :
Hodnocení Petra Doležala :
Jak ochočit koníka tak, aby vás povozil
Autor: Šimon 10 let