MŮJ SVĚT SLOV národní dětská literární soutěž

Tato literární soutěž patří mezi ty nejtěžší, ale zároveň se svojí netradiční strukturou řadí mezi nejprestižnější a je jedinou, která sleduje skutečný rozvoj literárního talentu u dětí.

Redakce knižního vydavatelství vyhledává talentované děti a podporuje je touto soutěží. Tím však společná spolupráce nekončí. Těm, kteří to s psaním myslí vážně, nabízíme i pomoc při vydávání jejich prvotin. A těm nejnaděnějším umožňuje spisovatel Petr Doležal, který je garantem soutěže, vydání jejich práce ve svých knihách. Příkladem je připravovaná kniha Čtení mysli podle petra doležala (2018). V ní čtenáří naleznou i povídku loňské finalistky Adély Horské -Oči plné strachu.


Propozice soutěže

Kdy je možno se do soutěže přihlásit?

Do soutěže je možno se přihlásit v průběhu celého roku. Každý nový ročník je zahájen 1.12 a končí 30.11. Soutěžící, který se přihlásí později, má pouze méně času na vypracování semifinálového a finálového tématu, které vyhlašuje naše redakce


.Jak se do soutěže zapojit?

Je to velice snadné.Stačí poslat svojí soutěžní práci na emailovou adresu redakce.

temne-vody@seznam.cz

Bez omezení rozsahu, tématu a zvoleného způsobu literární formy(poezie, esej, vyprávění, scénář,novinový článek....)


Jaká je struktura soutěže?

První krok

Soutěžící pošle svojí práci do naší redakce. Obratem, po jejím přečtení, obdrží e-mail se semifinálovým tématem s dostatečným časovým předstihem, aby je mohl vypracovat.


Druhý krok 

Semifinalistům soutěže je zasláno finálové téma, které vypracují a odešlou opět do naší redakce.


Třetí krok

Na slavnostním vyhlášení výsledků soutěže, finalisté přečtou svojí literární práci před porotou, rodiči a hosty. Až zde se rozhoduje o jejich umístění. Hodnotí se nejen dílo samotné, ale i přednes a prezentace soutěžní práce. Prestižní akce se koná tradičně v salonku chrudimského Muzea a její součástí je raut.

P O Z O R

Finalista který se na finále nedostaví je ze soutěže vyřazen.

P R O T O Ž E 


Každý spisovatel musí být nejenom nadaný, ale především trpělivý. A to je jeden z hlavních cílů, které tato soutěž sleduje.


O co soutěžíte?

V této soutěži dostává cenu každý finalista-vždy diplom, dárkový balíček a lahev archivního francouzského vína vhodného pro uložení-nezapomínejme, že pan Doležal je přední odborník v oboru sommelierství.

Hlavní cenou však je možnost, pro jednoho z finalistů, prezentace v opravdové knize Petra Doležala. Bude uveden jako speciální host i na obalu knihy a může se představit veřejnosti. 

A to je ten nejlepší start kariéry každého spisovatele.



Finalisté naší soutěže v roce 2016

Barča Vitásková,Tereza Šaurová, Dita Beranová, Klára Moravcová, Denisa Korotvičková, Adéla Václavíková,Viktorie Hegedušová, Klára Lopuchová, Klára Laušmanová, Kristýna Kadlecová, Adéla Horská, Klára Hluchá, Nina Sibinská, Eliška Hamplová 


Finalisté naši soutěže v roce 2017

(Nikola Horáková,Helena Novotná, Nikola Lemberková, Michaela Svobodová, Eliška Hamerníková, Lucie Kváčová) 

Finalisté naší soutěže v roce 2018

(Verča Sokolová,Andrea Mautnerová,Filip Hudec,Kateřina Dufková,Eunika Pechánková,Dominika Beranová,Jakub Tvrz,Tereza Kuchařová,Klára Hořínková,Markéta Kůhnová) 


Zde si můžete, milí čtenáři, přečíst nejzajímavější soutěžní práce ročníku 2018. Redakce a Petr Doležal přidávají své hodnocení námětu a literárního vypracování.


Autor: Ondra 9 let

DRAK


Jak maminka vešla do pokoje, zeptala se Diega, proč křičí. A Diego jí řekl, že se mu zdála noční můra, tak maminka odešla zpět do své ložnice. Diego ze své skrýše vytáhl toho draka. Jeho skrýš byla pouhá zásuvka za postelí, o které maminka nevěděla, protože tatínek mu ji tam vybudoval v jeho 10 a teď je mu 15 let. Ale Diego dráče nemohl schovávat navždy a tak se rozhodl, že ho zítra ukáže mamince. A když se jí bude líbit, tak si ho necháme. Druhý den ráno šel dráčka ukázat mamince a maminka se podívá a řekne, takového dráčka jsem vždy chtěla. A tak začalo to největší kamarádství s malinkým dráčkem. Ale to už je úplně jiný příběh.
Byla jednou jedna rodinka a ta byla hodně chudá. Tak vyslali svého syna na lov, aby ulovil nějakou zvěř na jídlo. Tak mu dali poslední jídlo, co měli. A ten hoch se jmenoval Diego. A tak ten Diego šel a šel a najednou uviděl nějaké stopy a zkoumal je 15 minut. Pak už to vzdal a koukl se do knihy, kde jsou zvířata a jejich stopy. Ale tam to také nebylo - ty prapodivné stopy. Tak šel dál po těch stopách, až došel do Dračích hor. A najednou uviděl nějaké doupě a pomyslel si, že je tam nějaké zvíře. A tak tam šel, ale věděl, že to bude velmi velmi těžké, protože to doupě byla díra v jedné ze skal. Tak vytáhl z ruksaku lano. Aby mohl vylézt nahoru, udělal si z lana laso a hodil. Laso se zachytilo za kámen, a jak Diego zatáhl, laso se na kameni utáhlo. Diego měl štěstí, protože laso se zaháklo za kraj toho hnízda, a tak šplhal a šplhal, až vyšplhal nahoru a vešel dovnitř. Jediná věc co tam našel, bylo vejce. Obří vejce trochu do modra. A tak ho Diego začal zkoumat. Pak se podíval do knihy se zvířaty a jejich vejci, ale takové vejce tam taky nebylo. Tak Diego si řekl: "aspoň něco" a vzal to vejce a strčil jej do ruksaku. I s vejcem se pak vydal na cestu zpátky domů. Tak šel a šel mezi špičatými skalami a vysokými horami, až došel k řece Krbab. Krbab byla krásná řeka. Diego věděl, že když půjde podél té řeky, tak vždy dojde do Mondonu, do krásné vesnice ve které bydlí. Tak šel dál, až došel do lesa Kraso. Les Kraso byl moc pěkný les a tak se tam pod smrkem utábořil. A taky tam bylo hodně zvěře, ale protože to byl jediný les, ve kterém je tolik zvířátek, nezabíjel je tam. K večeři si dal suchý chléb, a šel spát. Rozložil si dečku a usnul. Druhý den se Diego probral a dal si snídani. K snídani měl chutné jablíčko. Jak posnídal, tak se sbalil a šel dál. Po cestě viděl mnoho zvířátek. Veverky, ježky, jeleny, srny a srnce a další zvířátka. Až vyšel z lesa, tak mohl něco, co najde ulovit. Tak šel a šel, až najednou vidí zajíce. Vytáhne si luk a šíp, zamíří a pal. Pak přišel k mrtvému zajíci, vzal jej a strčil do ruksaku. A šel dál. Když už viděl Mondon, tak se zastavil a rozhlédl se kolem sebe. Chvíli se kochal překrásným výhledem na svou rodnou vesnici. Až se vynadíval, tak pokračoval v cestě. Netrvalo dlouho a byl doma. Začala ho vítat maminka a pak přiběhl i tatínek. Diego se pochlubil tím, co našel. Tak si k večeři ugrilovali zajdu. A ještě jim zbyl na zítřek. A ještě než šel spát, dal si to vejce na noční stolek. O půlnoci vajíčko začalo praskat a vyklubalo se z něj malinkaté dráče. To dráče vlezlo Diegovi do postele, pak pod peřinu. Jak se vrtěl tak Diega probudil, a Diego se podíval a vykřikl to je psí dráče a pak uslyšel maminčiny kroky tak ho rychle schoval, aby ho maminka neviděla.


Námět příběhu:

Ondra popisuje počátek přátelství mezi lovcev a "dráčetem" , které si přinesl z výpravy za jídlem po nálezu v tajemné jeskyni domů.

Hodnocení Petra Doležala:

Jistě, Ondra je jen devítiletý kluk, což je poznat z jeho psaného projevu. Ale míra fantazie( a tím mám na mysli především tu, která se narodila v jeho představách) mě zaujala. Pokud k ní přidáme ještě námět příběhu, máme před sebou zdařilé dílko, které vysílá do svého okolí jasný signál o talentu autora.


Autor: Valerie 9 let

Největší přání

Zase sedím doma u počítače. Nejsem venku a nehraju si s kamarády. Ale víte proč? Není to kvůli tomu, že bych byla závislá na počítači, ale protože ty kamarády nemám. Ach jo... Kdybych jen mohla chytit třeba zlatou rybku a ta by mi mohla splnit jedno jediné přání - mít kamarády! "No jo, Mufíčku, tebe mám, jen kdybys ještě uměl mluvit." "Ale vždyť víš, že si rozumíme," ozvalo se z pelechu mého psa Mufa. V tu chvíli jsem nevěděla, jestli mám slyšiny, nebo je to pravda? Já už z toho asi doopravdy blázním. Musela jsem si pročistit hlavu, tak jsem šla Mufa vyvenčit. Jako vždycky jsme šli spolu ke škole a zpátky, ale tentokrát Muf při zpáteční cestě odběhl k velkému hustému křoví na konci parku, tam se zastavil a pořád hlasitě štěkal. Šla jsem se tam tedy podívat, překvapilo mě, že štěkal zrovna kvůli obyčejnému špinavému plyšákovi na zemi. "Tak už pojď," křikla jsem na Mufa, aby už konečně šel. Když jsme spolu přišli domů, viděla jsem v tlamě Mufa toho špinavého plyšáka. Chtěla jsem mu hračku vzít a vyhodit, ale Muf mi ji nechtěl dát. Řekla jsem si, že to nechám být, a pak jsem na to úplně zapomněla. Večer jsem tu hračku našla u něj v pelíšku, vypadala jako špinavá rybka s obrovskýma očima. Najednou na mě promluvila: "Když mě nevyhodíš, můžu ti splnit přání." Říkám si, takhle je to přece jenom v pohádce, to nemůže být pravda, ale co kdyby přece jen... Dobře rybičko, jestli to tak doopravdy je, tak ti zkusím věřit, stejně bych tě asi nevyhodila, když tě Muf přinesl až domů, jen tě vyperu. A nemusela jsem moc dlouho přemýšlet. "Tak já bych si tedy fakt přála, abych konečně měla alespoň jednu kamarádku. Ale to je stejně nemožný, já vím..." "Ale neboj, já jsem kouzelná, já dokážu splnit jakékoli přání," řekla špinavá rybka. A já pohladila Mufa, dala rybku do pračky a šla spát. Od mého přání uběhl nějaký čas a já rybku skoro zapomněla. Přijdu do školy a opravdu vidím novou žačku, o svačinové přestávce přijde ke mně a chce se mnou kamarádit jako první. Staly jsme se nejlepšími kamarádkami! Trrrrrr trrrrr, sedm hodin, nééé, byl to jen sen. Tak asi nikdy nebudu mít opravdickou kamarádku. Jdu smutně do školy jako každý den, ale když zazvoní, vejde učitelka a vedle ní vidím úplně stejnou holku jako ve snu, sedá si ke mně do lavice a říká, že se jmenuje Amélie. Třeba budu fakt mít opravdickou kamarádku... Mám plán - odpoledne půjdeme spolu venčit Mufa a tu plyšovou rybičku odneseme zase do parku, na světě je přece spousta dalších holek a kluků, co potřebují splnit největší přání.


Námět příběhu

Valerie popisuje příběh opuštěné holčičky která najde psyšovou rybku, co ji splní její největší přání.


Hodnocení Petra Doležala

Valerii a její psaní znám z loňského roku. Už tenkrát mě zaujalo spíše, než její psaný projev, téma které si vybrala. Tentokrát se dotýká velmi choulostivého života osamělých dětí v přeplněném světě virtuálních lidí a řešení nachází v pohádkovém světě dobra. 


Autor:Tereza 10 let 

Popletená pohádka


Určitě znáte pohádku O pejskovi a kočičce, kteří se spolu přátelili jako lidi. Také víte, že kočička byla bílá jako hedvábí a pejsek že měl drsné chloupky jako kartáč. Ale jednou se pan Čapek rozhodl, že by si od psaní měl na chvilku odpočinout. A pejsek s kočičkou si řekli, že už je nebaví hrát v pohádce a že by měli dělat něco jiného. Tak se ti tři domluvili, že si vymění role. Že si pan Čapek zahraje v pohádce, kterou pejsek s kočičkou napíšou. Tak si tedy poslechněte, co napsali:

Byl jednou jeden pan Čapek, který měl maminku a babičku. Jednoho dne maminka synkovi povídá: "Tvoje babička má svátek a ty jí doneseš dárek, protože já dnes nemám čas." A tak chlapeček šel. Cestou ale zapomněl, že na rozcestí se má vydat pravou cestou. Takže když přišel na rozcestí, vydal se doleva. Maminka dobře věděla, proč svému chlapci říkala, aby šel doprava. Na levé cestě totiž řádili vlci. A tak malý pan Čapek šel a nic nevěděl. A najednou....z křoví vyskočil vlk a v mžiku pana Čapka sežral. Po chvilce se ale vlkovi udělalo špatně a tak si zavolal záchranku. V nemocnici mu břicho odoperovali a co se nestalo. Když vlkovi břicho rozřízli, narazili na pana Čapka. Potom panu Čapkovi udělali kontrolu, jestli se v břiše nepoškodil. A když zjistili že ne, malého chlapce propustili. Pan Čapek potom se svou maminkou vyrazili popřát. A co se stalo s vlkem? Nikdo neví. Mnozí si myslí, že když mu sešili břicho, šoupli ho za mříže nebo tak něco.
"Kočičko, není to takové, jaké jsem si představoval!", povídá pejsek. "Hmmmm, taky jsem čekala, že to bude lehčí!", řekla kočička. "A navíc se mi už stýská po hraní!", dodal pejsek. A tak se stalo, že za pejskem a kočičkou přišel pan Čapek, kterého nebavilo hrát v pohádce. Tak si opět vyměnili role. A bylo to dobré rozhodnutí. Od té doby už si role nevyměnili.


Námět příběhu

Tereza nás seznamuje se zajímavým nápadem.Vstupuje do děje pohádky a mění netradičně její obsah.

 

Hodnocení Petra Doležala

Tereza  nás v redakci všechny potěšila. Ne však proto, že přišla s originálním nápadem,či snad proto, že v dnešním technickém světě zasedla ke stolu a rozhodla se psát. Pravým důvodem byla skutečnost že ví kdo byl Karel Čapek. A takových dětí už dnes věru mnoho není. Její styl psaní je stejně rozpustilý jako ona sama a plný čistých metafor bez očekávaného nároku na pochvalu.


Autor:  Elena 13 let

Zkáza

Slunce ve dne silně svítí, 

na planetce roste kvítí, 

za pár hodin přijde noc. 

Občané se bojí noci, 

v noci nezbude pomoci, 

světlo ztratí svoji moc. 

Rudý měsíc získá sílu, 

pak nezbude už nic z míru, 

nespoléhej na pomoc. 

V cele kuté z oceli zalesknou se oči, 

v ten okamžik všichni ví,

že zem se krví smočí, 

nemá již být velikonoc.

 Oči rudé jako rubín,

 jak tělo ve víru turbín, 

již dávno ztratil pravomoc. 

Mysl chorá drásá, rve, 

svou kůži až do krve,

 smrt čekala na půlnoc. 

Noc je pryč a tma se krátí, 

kdo jen hrůzy noci zvrátí, 

za to vše může nemoc. 

Slunce vyšlo kázat mír, 

nastolit na Zemi smír, 

však už není komu moct.

Námět básně

Elena nám představuje v básni apokalyptickou vizi temnoty a hrůzy. 

Hodnocení Petra Doležala

Ač je báseň  krátký útvar může být velmi obsažná. Záleží jen na rytmu a metaforách. 
Elena nám servíruje vizi (vzhledem k jejímu věku očekávanou) světa viděného očima tragedie. V básni se střídají symboly hrůzy, temnoty a strachu.  Co je pro mě osobně sympatické je skutečnost, že autorka nerozmělňuje její spád i za cenu netradičních slovních spojení, místo aby hledala líbivé a prázdné fráze.

Autor: Klára 16 let

Ruský princ 


 Si měsíc? Správnou cestou mě 
Si droga? Tak mi dej jed 
 Si učitel? Tak lásce uč. 
 Čím si? Mýho srdce muž. 

 Tvé oči? Topím se v nich. 
 Tvůj hlas? Je jak melodie. 
 Tvůj chrup? Bílý jak sníh. 
 Před tebou mé srdce splašeně bije. 

 Vždy si byl něčím jiný, 
 předčítal si mi rukou poezii. 
 Ale též jsme probírali Máchův Máj a i Miltonův Ztracený ráj.
 
 Nabízela jsem ti koláč a čaj, abychom se přes literaturu dostali dál¨. Lásce mé ses však vyhýbal, 
 od tebe sem se jen dozvěděla, kdo je ruský car. 

 Nevím, jak z toho pryč. 
 Běhám a v myšlenkách básně se rodí. 
 Možná ti to bude znít jako kýč, 
 ale ty si můj sladký ruský princ.

Námět básně

Klára nám ve své básni smutně zpívá o zhrzené lásce.

Hodnocení Petra Doležala

Klára prožila právě bolestivou lásku a jak je vidno neopětovanou. Možná  jen platonickou ale možná reálnou. A k realitě patří bolest, bohužel i v lásce. Její báseň je lidsky upřimná a nelze ji podrobit kritice
.

Autor : Iveta
Pravda skrytá v ohni


Říká se, že pravda způsobuje největší bolest a proto bývá často nevyřčena. Jenže občas vás lidé nenávidí, ať už jim pravdu řeknete či nikoliv. Toto je příběh zničeného člověka, který se svoji vlastní pravdu snaží před světem skrýt, co to jen jde.

"Nepřibližuj se k němu." "Je divný." "Nemá žádné přátelé." "S nikým nemluví." Toť jedny ze spousty vět, které si šestnáctiletá Nancy Fieler vyslechla, než se odvážila přistoupit k lavici zamlklého a osamoceného Theodora Corala a pozdravit ho. Byla tu první den a tak se rozhodla, že se spřátelí s někým, kdo údajně žádné přátele nemá. Byla to hodná duše, někoho takového Theodor nikdy nepoznal, a proto byl jejím zájmem velmi překvapený. 

"Ahoj. Jsem Nancy a jsem tu nová."

 "Ahoj."

 "Víš, proč jsem přestoupila? Bylo to proto, že mě šikanovali, že jsem z dětského domova. Hodně jsem si kvůli tomu protrpěla, ale věřím, že teď už bude všechno jen dobré. To je celá má pravda. A jaká je ta tvoje?" 

Zíral na ni s otevřenou pusou. Byl neskutečně fascinován tím, co se před ním právě odehrálo. Nemohl pochopit, jak může někdo jako Nancy vůbec existovat. Neznali se ani minutu a ona už pronikla do nitra jeho duše a chtěla znát pravdu. Jeho pravdu, kterou nesměl nikomu říct. Nikomu natož jí, neboť by s ním už nikdy víc nechtěla promluvit a to on nemohl dopustit, protože právě mohl potvrdit, že láska na první pohled není žádný mýtus, nýbrž jasný fakt. 

"Já nic neskrývám." 

"Ale ano, skrýváš. Vidím bolest ve tvých očích. Neuvěřitelnou bolest a já chci znát její zdroj." Byla lepší než vědma. Už teď toho o něm věděla víc než kdokoliv jiný a on to musel utnout a tak odešel. Ještě ani nezačala první hodina a on si to namířil pryč ze školy a rovnou domů. Jenže ona běžela za ním a on si toho všiml, až ve chvíli kdy odemykal branku od svého rodinného baráčku. 

"Před pravdou se nemůžeš schovat."

 "Můžu, nebo spíš musím." 

"Místo na které se už nikdy v životě nevrátíš?" "Yellow forest." "Takže pravda se skrývá v Yellow forestu. Nejoblíbenější místo všech skautů. Ty jsi bývalý skaut?" V duchu si nadával, jak hloupě se prořekl. Lapila ho do zcela primitivní pasti a on se stejně nechal chytit, ale teď se vyprostil a to tak, že utekl do svého domu a modlil se, aby se Nancy do Yellow forestu nevydala, protože tak by zjistila tu nejhorší pravdu, která jak už to u takových pravd bývá, končí smrtí. Jenže Nancy jeho prosby nevyslyšela, neboť netoužila po ničem jiném než poznat pravdu o klukovi, který ji tolik okouzlil svojí uzavřeností a přesně proto se se školní batohem na zádech a pěšky vydala do nejsuššího lesa široko daleko, kam často skauti chodí zasazovat nové stromky a pečovat o ty již vyrostlé. Nevěděla, co hledá, ani co najde, řídila se pouze intuicí a tak nakonec došla na mýtinu, uprostřed které se nacházelo vyhořelé ohniště a pak ještě jakýsi kámen. Čím více se k tomu místu přibližovala, tím z něho měla divnější pocit. Pomalu začala tušit, co je kámen zač. Byl to totiž náhrobní kámen, na němž bylo stěží čitelným písmem napsáno - 

"Leonard Bound, Oheň tě již pohltil, tak snad tě teď pohltí i tvá milovaná příroda, pro kterou jsi tolik udělal." 

Do očí se jí nahrnuly slzy, jak si uvědomovala krutou pravdu. Stále si ale byla jistá, že tohle ještě není všechno. Na bývalém ohništi leželo spoustu fotek a dopisů zatížených kamenem, aby je vítr neodnesl. Nancy je všechny brala opatrně do rukou a prohlížela si je. Každá fotografie v sobě skrývala zničené štěstí a dopisy zase lítostivá slova. Tedy kromě jednoho a to toho úplně ve spod. 

"Nenáviděl jsem to tvoje věčné - "Koho zajímá, že máš narozeniny, jen pojď zasazovat ty stromy. Promiň, dneska nemám čas, běž za mě zasazovat stromy." Jenže nikdy mě žádná věta nezranila jako ta, kterou jsi mi řekl, než jsem se neovládl a shodil tě do šlehajících plamenů ohniště. "Chápu, že ti ubližuji, když chci, abys tu byl se mnou. Vím, že bys tu byl radši sám, protože přírodu miluješ ještě víc než já a tak jsem zavolal všem tvým přátelům a řekl jsem jim, že na ně kašleš, protože se musíš věnovat stromům."" Při čtení těchto nenávistných slov mi skutečně po tvářích začali téct proudy slz. Tak tohle byla pravda. Toto byla opravdová pravda. Opravdová pravda skrytá v ohni.

"Znám tvojí pravdu!" Křičela Nancy přes celou ulici, když se vracela k Theodorovi, aby mu oznámila, že mu rozumí a prozradila mu, že za pouhý den se do něho dokázala po uši zamilovat, ale její radost pominula, jakmile si všimla policejních aut u jeho domu. 

"Co se stalo?" Zeptala se jednoho z mužů v policejní uniformě a bála se toho nejhoršího. 

"Theodor Coral spáchal sebevraždu. Shořel v krbu. Nikdo neví, co ho k tomu vedlo." Někdo to ale věděl. Já a oheň, který již podruhé veškerou pravdu pohltil.


Námět příběhu

Iveta nám představuje fiktivní příběh o odhalené pravdě která stála za podivnou smrtí.


Názor Petra Doležala

Ivetka nám s klidem servíruje slušnou porcičku napětí a tajemna. Líbí se mi její koncept příběhu. Působí celkem nenásilně a nezdržuje se vysvětlováním děje, které by jeho rychlý spád rozmělnilo.

Autor : Šimon 9 let

Malý chlapec Jan a jeho nadpřirozený zápisník

Honza je obyčejný osmiletý kluk, který pyšně chodí do druhé třídy a dostává samé jedničky. Od svého narození měl zajímavou schopnost.

Když Honza nakreslí do svého zápisníku, který umí létat, například trpaslíka a vystřihne ho, tak ten trpaslík ožije a Honza ho může na svém minipočítači naprogramovat, aby trpaslík mluvil a třeba, aby mu večer před spaním četl pohádky. Honza nemá sourozence, je jedináček, proto ho jednou napadlo, že by mohl do svého deníčku nakreslit krásného malého šikovného chlapečka jako je on, vystřihnout ho, naprogramovat a že by mu mohl dělat brášku. Nevěděl, však jak to má udělat, vždyť o jeho tajemství vůbec nikdo neví. Honza nad tím dlouhé dny přemýšlel, v noci skoro nespal, protože na to pořád musel myslet. Jednou ho napadlo, jak by to mohl udělat. Do zápisníku nakreslil hezkou postavu a vystřihl jí, popadl svůj mini počítač, přetáhnul do něj chlapečka, na první řádek napsal: Jmenuje se Petr a má rád červenou a tmavě modrou jako já. Honza na klávesnici stisknul enter a poslal malého sourozence Petra mamince do bříška. Svůj počítač zase uložil do kapsy na suchý zip a zapnul ji. Maminku poslední dny bolelo bříško. Šla na ultrazvuk a potvrdilo se, že čeká chlapečka. Honza se radoval, že ten jeho plán vyšel. Maminka už měla bříško k prasknutí, tatínek dovezl Honzíka k babičce a maminku do porodnice. Ve tři ráno babičku a Honzíka probudilo zvonění telefonu. Babička to zvedla. Tatínek říkal, že se jim narodil malý Péťa.

 "No to je krásné děti moje", řekla babi se slzami v očích. Teprve když bylo jeho malému bráškovi Péťovi čtyři, tak se ukázalo, že je zlobivý. Najednou si Honza uvědomil, že do mini počítače zapomněl napsat, že Péťa nebude zlobivý. Rodiče dovezli Péťu do dětského domova, ať v dětském domově klidně zlobí. Honzovi to bylo moc líto, a proto si kouzlem přivolal Péťu zpět. Vzal si ho na půdu a tam udělal pomocí deníčku a minipočítače nového Péťu, který byl šikovný a hodný a už nikdy nezlobil. Maminka měla bříško k prasknutí a tatínek maminku odvezl do porodnice. Narodil se jim hodný a šikovný Péťa. Jezdili s ním lyžovat a koupali se s ním v bazénu. Prostě teď je to jejich Péťa andílek.

Námět příběhu

Šimon nám představuje chlapce Jana a jeho neobyčejnou schopnost oživovat tajná přání.

Názor Petra Doležala

Z Šimonových povídek které nám do redakce zaslal (bylo jich 7 včetně ilustrací) jsem si náhodně vybral tuto.  Že má Šimon fantazii není potřeba zdůrazňovat, ale co mě zaujalo je samozřejmost  s jakou zvládl prolnutí pohádkového děje s chladným virtuálním světem  který se stal pro generaci dětí,  jeho věku, přirozeným prostorem.

Autor : Barbora 13 let

Babičino vyprávění

Dnes jsme si v dějáku povídali o 20. století, tedy hlavně o 2. světové válce. Dostali jsme za úkol něco o ní napsat. Protože mě nic nenapadlo, rozhodla jsem se, že půjdu za svojí babičkou.

Uhnu tedy z cesty a kráčím uličkami. Pod nohama mi křupe čerstvě napadaný sníh a kvůli mrazu mi červenají uši. Konečně dojdu před babiččin domek. Je sice starý a omítka se z něj loupe, ale mně se líbí čím dál tím více, protože má své kouzlo. Nemůžu se na babičku dozvonit. Asi po pěti minutách konečně uslyším otočení klíče v zámku. Babička mě zve dovnitř. Já jí pozdravím a obuju si bačkory. Když vejdu do kuchyně, zalité příjemným slunečním svitem, ucítím lákavou vůni a nenápadně nahlédnu pod pokličku. Usměje se na mě řízek s bramborovým salátem. Babička mi ho nandá na talíř a já jí vyklopím, proč tady vlastně jsem.

"Babi, my dneska ve škole dostali úkol. Máme napsat příběh o 2. světové válce. Napadlo mě, že ty bys určitě něco věděla," rychle vysvětlím a zakousnu se do řízku. Je výborný.

"Víš děvenko, příběh znám. Už jsem ti ho chtěla říct dlouho, ale ty si byla ještě moc malá. Teď ti ten příběh konečně řeknu," zamumlá babička.

"Tak povídej babi! Už se nemůžu dočkat!" zakřičím možná trochu moc nahlas.

"Když začala 2. světová válka, začala jsem s kamarády vídat na louce vojáky. Přišlo mi to divné, a tak jsem se zeptala mamky. Ta mi řekla, že je válka, ale že bude vše dobré. Trochu mě to zaskočilo, ale nerozhodilo. A zase jsem si s kamarády bezstarostně hrála. Ráno jsem si šla ven hrát a vracela se domů až v podvečer, protože školy byly zavřené. Před spaním mi rodiče vždy říkali: " Neboj se, vše bude zase dobré." Já to pořád nechápala, vždyť se máme dobře. Akorát po louce chodí nějací vojáci. Asi po týdnu mi to začalo pomalu docházet. Hlavně proto, že rodiče a prarodiče byli čím dál více ztrápenější a vystresovanější. A taky proto, že jsme měli málo jídla. Obvykle jsme totiž měli v neděli maso. Teď jsme byli rádi, že můžeme alespoň něco malého zakousnout. Po několika týdnech mi rodiče zakázali chodit ven. Velmi se o mě báli. Celý den poslouchali rádio. Já si toho moc nevšímala, protože jsem si buď četla, nebo hrála s panenkami. Ale občas jsem zaslechla slova jako Hitler, tanky, gestapo, nálety, koncentrační tábor Terezín a další. Začala jsem se taky něčeho obávat, ale pořádně jsem nevěděla čeho.

Jednou do naší vesničky přijely tanky plné vojáků. Vojáci z tanků vyskákali a začali lézt do našich obydlí. Po chvíli vtrhli i do našeho domu a začali něco křičet. My jim nerozuměli, německy nikdo z nás neuměl. Můj taťka si všiml, že mě vojáci ještě nezpozorovali, a tak na mě rychle zařval: "Bětko schovej se do sklepa. Je tam tajný tunel, kterým utečeš do bezpečí," poté popadli mamku,

taťku, babičku i dědu a odvlekli je pryč. A já zůstala v naše domě sama. Podívala jsem se ještě z okna a uviděla, jak vojáci nakládají mé nejbližší do velkého auta a odjíždějí pryč. Nevěděla jsem co si počít. Chtělo se mi brečet a byla jsem na vojáky hrozně naštvaná, protože mi odvezli ty, na kterých mi nejvíce záleželo. Uvnitř sebe jsem cítila, jak mi ta VÁLKA hlodá v srdci velkou díru, která se zvětšuje čím dál tím více..." najednou babička přestala mluvit. Podívala jsem se na ní a uviděla jsem, že babičce pomalu po tváři stékají slzy. Babička potichu špitla: "Dopovím ti to příště,"

Když jsem šla od babičky domů, celou cestu jsem nad jejím příběhem přemýšlela. A dospěla jsem k názoru, že můžeme být jedině rádi za to, co máme.

Námět příběhu

Barbora popisuje vzpomínky své babičky na 2.světovou válku, které má použít pro domácí úkol z dějepisu.


Názor Petra Doležala

Barbora používá ve svém psaní několik zajímavých prvků. Navození děje(scénka s bramborovým salátem) lehká ironie a dětský pohled ( zajímavé metafory -válka hlodá) na tragickou událost. Při popisu hrůz války se vyhýbá jejímu hodnocení pro celek, ale soustřeďuje se pouze na vlastní osobu. Její poslední věta tím získává přirozenou sílu.

Autor: Honza

"Králi, a o těch chudých víš?"

Bylo před Vánocemi. Venku místo, aby sněžilo pršelo, foukal vítr, byla zima a tma. Hlava mě bolela z toho, jak bratři zlobili, běhali po pokoji a křičeli. Mamka mi řekla, ať se obléknu a zajdu jí pro mouku do obchodu. Nechtělo se mi, a tak jsem se zavřel do svého pokoje, lehl si na postel, přikryl se až po uši peřinou, vzal si knížku a začetl se do ní. Byla o českém králi Karlu IV.

Zrovna jsem se dostal ke kapitole, ve které byly popsány důležité stavby vzniklé na popud Karla IV., když do pokoje vešla mamka a zeptala se mě, jestli už jí tu mouku přinesu, aby mohla péct cukroví.

"Ach jo," pomyslel jsem si, "nedá se nic dělat, budu se muset do té zimy vydat." Oblékl jsem se, vzal si tašku a peníze a šel jsem.

Když jsem vyšel před dům, vůbec jsem to tam nepoznával. "To bude asi tou tmou," napadlo mě. "Ale vždyť zase taková tma není," odpověděl jsem si hned. A opravdu to tam vypadalo úplně jinak! Místo paneláků stály kolem mě nízké chudé domky, místo vyasfaltovaných chodníků jsem viděl zablácené a neupravené cesty. "Kde je obchod? Kde jsou prolézačky a pískoviště? Co se to děje?" nechápal jsem. "Vždyť i lidé kolem mě jsou jiní, mají takové nezvyklé oblečení... Jako kdybych se ocitl o několik století zpátky. To přece nemůže být pravda!"

Vtom mě napadla myšlenka, kterou bych raději hned zahnal: před chvílí jsem sice četl knížku o životě v Praze ve 14. století, ale nevlastním přece kouzelné sluchátko Macha a Šebestové, anebo mi princezna Arabela nepůjčila kouzelný prsten, abych středověk poznal na vlastní kůži! No co, má zvědavost byla příliš veliká, a tak jsem zahnul do první uličky a rozhlížel se kolem sebe. Pomalu jsem se procházel, jednou zatočil doprava, pak zase doleva, až jsem se úplně ztratil. Vůbec jsem nevěděl, kde jsem. Po chvíli mě dohonila poměrně velká skupina chudě oblečených lidí. Z jejich řeči vyplynulo, že jdou na Pražský hrad stěžovat si na svou bídu a zároveň prosit krále o jídlo. "To je něco," blesklo mi hlavou, "třeba uvidím mého oblíbence - krále, který pro naši zemi tolik vykonal."

Přidal jsem se k těm lidem a spolu s nimi došel až na hrad. Tu najednou začali všichni volat a protestovat, že jsou příliš chudí a že jestli nedostanou brzy najíst, určitě umřou. A co se nestalo! Král Karel IV. vyšel ven! Sám, vznešený, přepychově oblečen, jen s osobní stráží, předstoupil před ten chudý a prostý lid! Všechno to, co jsem o něm četl, tedy byla pravda! Tento nesmírně vzdělaný a inteligentní člověk, císař Svaté říše římské, král český, římsko-německý, italský a burgundský, hrabě lucemburský a markrabě moravský, miloval své české poddané a měl o ně starost. Chvíli zaníceně poslouchal jejich nářky, pak ale zvedl ruku, aby bylo ticho a promluvil zvučným a pevným hlasem. "Bez práce nejsou koláče! Chcete jíst? Pak tedy musíte pracovat. Budete stavět zeď, která vás na jednu stranu nasytí a na druhou stranu vám bude sloužit jako obrana." Tu se ozval jásot, lidé se objímali a radovali. Najednou však někdo vykřikl: "A jak té zdi budeme říkat?"

Musím říct, že nápadů jsem kolem sebe slyšel plno. Nakonec se vymyslela tři jména: Zubatá zeď, jako že by lidé měli co kousat, Hladová zeď, protože vznikala v době velkého hladu a odměnou všem těm, kteří ji stavěli, bylo jídlo. Anebo Chlebová zeď, neboť ti, co se podíleli na jejím zrodu, dostávali místo peněz chleba.

A tak bylo rozhodnuto. Začalo se stavět z opuky, kamene, kterého bylo na Petřínském vrchu dostatek. Zeď byla vysoká více jak čtyři metry a široká skoro dva. Každé ráno přicházely stovky lidí, aby pracovaly a zároveň se i nasytily. Hladového opevnění přibývalo nezvykle rychle. "To by v dnešní době koukali," napadlo mě, "jak jde kvalitně a rychle něco postavit, když se chce."

Několikrát jsem tam dokonce viděl i krále, jak v obyčejné haleně podává upracovaným dělníkům stavební materiál, povídá si s nimi, povzbuzuje je anebo jim rozdává chléb. I já jsem dostal velký krajíc, dokonce přímo z panovníkových rukou. Podařilo se mi protlačit se davem těch obyčejných lidí a přiblížit se až k němu. Však už jsem měl pořádný hlad, v břiše mi pěkně kručelo... Chtěl jsem se zakousnout, když v tom se mi nějak zatočila hlava a najednou z dálky slyším: "Ty jeden lenochu, tak já se té mouky nedočkám? To se dělá, ve dne spát? Honem mi skoč do toho obchodu, nebo zavřou!" Ach jo. To byla mamka a já ležel v posteli s hlavou položenou v otevřené knížce. Rychle jsem vyskočil, popadl bundu a uháněl bez řečí do obchodu. Teprve po cestě jsem si v hlavě utřepával, co se to vlastně dělo. Možná, že jsem spal, ale...

Viděl jsem krále Karla IV. Pochopil jsem, jaké to je, když národ má v čele člověka, kterému věří. Člověka, který je rozvážný, spravedlivý, zbožný a nade vše miluje svou vlast.

Cílem tohoto panovníka nebylo jen rozvíjet české království a rozšiřovat území, ale především měl na mysli dobro obyčejných lidí. Chtěl, aby lidé měli co jíst a mohli pracovat, aby se vzdělávali a měli stejná práva a postavení jako v jiných zemích. Jak jsem se dočetl, ne nadarmo ho tehdejší vzdělanec Vojtěch Raňkovský z Ježova nazval "Otcem vlasti." A to určitě nemluvil jen za sebe. Kéž by historie i současnost měla více takových osobností, jakou byl právě tento člověk - náš český král Karel IV.

Námět příběhu

Honza popisuje vstup do minulosti pomoci knihy, kterou čte hrdina jeho příběhu.

Názor Petra Doležala

Honzova literární prácička voní čerstvě národní hrdostí a pýchou. Námět je zajímavý a jsem upřimně rád že v závěru neuklouzl k hodnocení současnosti. 
Přeji mu více takových snů.

Autor: Markéta 16 let

"Zlámali nám pera, inkoust vylili..."

Mé duši vládnou slova. Krátká, dlouhá, složitá i jednoduchá. Není nic krásnějšího, než namočit pero do inkoustu a jemnými tahy, jako štětcem malířovým, vytvořit obraz neskutečného světa v mé hlavě - psát slovo za slovem, větu za větou. V dnešním světě bez invencí, kde je stereotyp běžný a odpor nemožný, je toto můj vlastní způsob, jak si potají ulevit od náporu vzteku, který pociťuji, když jako jeden z davu dobrovolně ohýbám záda před diktátorskou autoritou.

Moc dobře si uvědomuji, že kdyby se snad někdo náhodou dozvěděl, že doma potají skladuji desítky vlastních rukopisů, je se mnou konec. Ale o svůj život se zase tolik nebojím. Jsem dospělý, svobodný a svéprávný. Pokud by pouze mě postavili ke zdi a odstřelili, nebo by pouze mě měli mučit, přijal bych to s chladnou hlavou. Ale tady to tak neplatí. Porušujete-li pravidla, pak za vás svým způsobem pyká velice široký okruh lidí kolem vás. A jak by se vám líbilo, kdyby vaše neuvážené počínání ohrozilo všechny vaše milované? Proto jsem se od jisté doby přátel spíše stranil a rodinu jsem záměrně nevídal.

Stal se ze mně takový vlk samotář, ale mně to nevadí. Já žiji jenom pro slova, tu krásnou, nezcenzurovanou literaturu, která omámí mysl jako nejsilnější droga. Nutí člověka přemýšlet - přiměje nás uvědomit si vlastní existenci a zkoumat podstatu bytí. A rozhodně nás neutlumí, na rozdíl od těch braků schválených vládou. Ta krása a dokonalost skrytá v zakázaných knihách probudí v člověku naplno všechny smysly dávno tak potlačované šedým nynějškem, stísněný mezi dvěma temnotami - černým stínem minulosti i budoucnosti. Člověk z ničeho nic vidí, slyší, cítí a pojednou začne vnímat, jak se věci vlastně mají - vidí slepotu jiných, slyší lež ve slovech hodnostářů, cítí na jazyku hořkost a ve vzduchu smrt. Až je z toho jednomu špatně.

Ale abych se dostal k tomu, proč píši tyto řádky. Udělal jsem jistou věc. Skutek, za který možná zaplatím vlastním krkem. Nicméně se ve mně dme pýcha na moje dílo! Chci nyní zdůvodnit své počínání, než se přijde na to, kdo stojí za tím odvážným kouskem. To bude totiž můj konec. Vnímejte proto prosím tyto řádky, jako svědectví o mém činu a zároveň jako poslední zpověď.

Mou myslí již dávno zmítal vztek, který jsem pečlivě, až úzkostlivě, dlouhou dobu skrýval. Nemohl jsem se smířit s tím, co děje všude kolem, ale ve skrytu duše jsem měl takový strach, že jsem nebyl schopen se čelem postavit proti všem a zakřičet světu do obličeje tisíce pravd schovaných za tím tichým, upjatým tiskařem, zaměstnaným v tom odporném plátku, který četli ti, koho nezajímala pravda. A tady člověk teprve poznal, že pravda nezajímala prakticky ni-koho. Ty noviny, nichž se střetával populismus s náznaky manipulace, totiž četl snad úplně každý. Neměl jsem rád toho tiskaře, jehož podobu jsem nosil, ale nebyl jsem to já. Nesnášel jsem svou práci. Pohrdal jsem lidi, těmi ovcemi bez vlastního názoru. A nejvíce jsem nenáviděl představitele našeho národa, kteří nás drželi v spoutané v nesmyslných zákazech a příkazech, co se nesmí a musí.

Jednoho pozdního večera, jsem ležel v posteli koukajíc do tmy. Ač silně unaven, nebyl jsem schopen usnou. S hlavou plnou myšlenek jsem vedl tichý dialog sám se sebou, jak to už ostatně dělávají všichni, když se nikdo nedívá. Znenadání se na ulici ozval zvuk drásající duši každému,kdo byl ochoten poslouchat. Byl to až nelidský skřek, bolestný, vysoký, pln neštěstí. Vstal jsem z postele, přešel k oknu a v okamžiku jsem zkameněl. Neschopný pohybu jsem sledoval scénu, z níž běhal mráz po zádech, nebyl jsem však schopen odvrátit zrak.

Ten křik patřil mladé ženě - byla jenom v noční košili, rozcuchaná, jako by ještě před chvílí spala. Pod ňadry jí svíraly obrovské paže, dva silné kmeny ocelového stromu, tak monstrózní ve srovnání s tím křehkým stvořením, a vlekly ji ven z domu na rohu ulice. Žena se úporně bránila, dokonce se snažila kousat a škrábat, což dávalo mohutnému muži pořádně zabrat, že se ji nakonec ani nesnažil umlčet. Tu ze dveří vyšel druhý muž, který nesl v náručí malou holčičku. Ta se nechápavýma očkama rozhlížela kolem sebe a po tvářičkách jí kanuly velké slzy. Nemohlo být možné, že by takové malé dítě vědělo, co je čeká, spíše hlava malého děvčátka nemohla pochopit, proč se to všechno děje, proto propuklo v pláč doufajíc, že se jako vždy, když začalo plakat, se všechno zázračně spraví. Jak matka spatřila své dítě, začala se ještě horečněji rvát z pevného sevření. Holčička nevydala ani hlásku, ale začala vzpínat baculaté ručky, mezi rtíky úzkostně šeptajíc slovo 'mami'. Objevil se třetí muž, řidič černé dodávky, které jsem si až do té chvíle nevšiml. Společnou pomocí se mužům podařilo nasadit vzpouzející se ženě pouta a naložit jí i s holčičkou do zadního prostoru vozidla. Pak všichni tři nastoupili do přední části dodávky a pod mými okny se prořítil zběsile pryč jeden z vozů SBS - Správy bezpečnosti státu, těch, co potírali veškerou snahu o svobodu názoru, ačkoliv tvrdili, že nás brání před nebezpečným zločinem.

Pohnul jsem se až po pár sekundách, kdy mi dodávka zmizela z dohledu. Nějak jsem si nebyl schopen uvědomit, co jsem to právě viděl. Moje hlava byla náhle úplně prázdná a já se zmohl jen na to, že jsem si sednul zpátky na postel. Seděl jsem, koukal do zdi, když tu jsem si pomalu začal uvědomovat skutečnosti. Náhle mi bylo z toho všeho špatně. Mé tělo zaplavila úzkost, která se každou vteřinou zvětšovala. Věděl jsem, že se tyhle věci dějí, ale vidět takový zásah na vlastní oči, byl tak strašný zážitek, že jsem nemohl události posledních minut vstřebat. Mísil se ve mně vztek na vládu i na společnost s beznadějí. V duchu jsem se pořád ptal: 'Co bude s tou holčičkou? Cožpak musí pykat dítě, ani ne tříleté, za něco, co shledávají prohnilý zbabělci z SBS za zločin?'

Věděl jsem, že tuhle noc už neusnu, tak jsem sedl ke stolu a počal čmárat náhodné myšlenky na papír. Slova se mi sama formulovala v hlavě v souvislý text, který jsem však nebyl schopen vnímat. Ruka sama od sebe psala zběsilou rychlostí větu za větou a já, rozhořčen, proklínal jsem tu ďábelskou diktaturu bez svobody slova, která by mi nedovolovala publikovat mé texty plné bolestivé pravdy.

V hlavě se mi začala formovat zvláštní myšlenka. Přestal jsem psát. Zhluboka jsem dýchal, koukal na hromádku papírů plných pohoršení. Ruka mě silně bolela, ale to jsem odmítal vnímat. Vzal jsem nepopsaný papír a napsal větu: Zlámali nám pera, inkoust vylili, to však neznamená, že nám sebrali slova z úst. Díval jsem se na ta slova. Tiše jsem dumal, co s nimi, když tu mi hlavou prolítl nápad, tak šílený, že mě to donutilo se pousmát. Věděl jsem, co by mě čekalo, kdyby se mi to povedlo uskutečnit, ale nějak mě zážitek oné noci změnil. Má zbabělá dušička dostala hnací motor. K té větě jsem dopsal další a pak další. Psal jsem slovo za slovem, větu za větou, tak jak jsem to měl rád. Pero neslyšně klouzalo po papíru, až jsem napsal několik  odstavců. Ten text, který ležel přede mnou na stole byl plný zakázané skutečnosti. Považoval jsem to za nejnebezpečnější věc, co jsem kdy stvořil. Byl jsem nevídaně hrdý na své dílo.

A hrdost cítím i nyní, 32 hodin po tom, co jsem konečně odložil pero, spokojen se svojí prací, když sedím doma po noční směně, sleduji z okna východ slunce a píšu tyto řádky s vědomím, že každý, kdo si dnes koupí ty nejprolhanější noviny dostane tu největší dávku pravdy v podobě mého trefného textu. S mým zaměstnáním to nebylo zas tak složitě nechat to otisknout a já jen doufám, že si mě nikdo nevšiml, jak si hraji s tiskařským strojem, před začátkem tisku dnešního vydání. Je mi jasné, že dřív nebo později někdo zjistí, kdo to má na svědomí. Vím, že si pro mě přijdou stejně, jako pro tu nebohou matku s děvčátkem. Čekám na ně s klidnou hlavou, protože jsem udělal správnou věc. A i kdyby to mělo otevřít oči jen jedinému člověku, nikdy svého činu nezalituji.

Námět příběhu

Merkéta nám vypráví příběh o tiskaři který tváří tvář zlu, nalezl vlastní odvahu.

Názor Petra Doležala

Markétka je dítko obývající svět můz. Znám ji  z loňského roku a také její způsob psaní. Příběh který nám poslala do soutěže tentokrát  je lehce naivní pohled na boj dobra se zlem, tuším po nějakém osobním zklamáním nad globálními nepravostmi světa. Kdyby bylo zlo tak snadno definovatelné(hrubé mužské paže) a dobro tak snadno zranitelné(plačícíí malá holčička) svět by nebyl čím je.

Autor: Terezka 13 let

Síla břitvy

,,Nikdy jsem se s ničím podobným nesetkala, je to hrozné", řekla doktorka Philipsová. Chtěla jsem něco namítnout, ale rozhodla jsem se její poznámku ignorovat. Ona totiž netuší, že díky tomu, cítím lži. Jsem prostě takový lidský detektor lži. Stalo se to, když mi byli 3 roky. Zasáhl mě blesk a já jsem umřela, teda spíše se domnívali, že jsem mrtvá. Byla jsem jen v nějakém transu, jak vysvětlovala doktorka. Teď je mi 17 a jsem v posledním ročníku na střední. Jmenuji se Megan Greenová a od 6-ti let dokážu ucítit jakoukoliv lež. Má to své výhody, třeba že vycítím, když někdo lže, ale má to i nevýhody, například když se dozvím něco co nechci. Konečně je konec mé každoroční prohlídky a já jdu domů. Doma mě čekala mamka a hned se mě na všechno ptala, když jsem jí to konečně dořekla, tak jsem sei šla lehnout. Pustila jsem si pár písniček od Passengera a odpočívala. Zbudila jsem se, až když mi začal zvonit telefon. Byl to táta. Táta je ředitel školy a často bývá v práci hodně dlouho. Řekl mi, ať si radši sednu a něčeho se chytnu. Už jen proto jsem se začala bát. Vždycky mi všechno

řekne hned a rychle, ale teď jakoby se bál jak to vezmu.

,,Meg, víš někdo koho znáš se hodně zranil".

Cože? Kdo?

,,Livia Brownová".

,,Cože? Kdy? Proč? Jak?"

,,Dneska šla po škole domů, tak se stavila ve školním bufetu , prodavačka měla zrovna odpolední přestávku, tak se Liv rozhodla, že tam počká. Když se prodavačka vrátila, našla její tělo v bezvědomí. Mělo 4 hluboké řezné rány a jedna v místech srdce. Není tak hluboká, ale je tam. Našel se tam nůž, na kterém byly jen Liviny otisky, protože nůž byl její. Nosila ho vždycky u sebe, protože její matka jí řekla ať ho má u sebe. Nevíme proč, ale může to být klíč. Vrah měl určitě rukavice.Liv si vůbec nic nepamatuje. A strážník Mike Rollins mě poprosil, a bych se tě zeptal ,jestli nám nepomůžeš to vyřešit".

Zmohla jsem se jen na pokynutí hlavou. Vzápětí mi došlo, že to asi otec přes telefon neuvidí, tak jsem řekla

,, Jasně".

Táta měl radost, že se do toho zapojím, protože s mým úžasným "čichem" jim můžu dost pomoct.

,,Tvým prvním úkolem je vyslechnout Livinu mámu. Tak ahoj uvidíme se večer".

"Ahoj".

V tuhle chvíli jsem potřebovala kofein, protože Liv byla jedna holka ze stejné třídy. Docela jsme se spolu bavili. Tak jsem se narychlo uvařila kávu a vypila ji. Byl podzim, tak jsem si oblékla jenom mikinu a vyšla. U Liv doma jsem byla jednou v životě, a to když jsme se učili. Jejich dům byl bílý se dřevěnými parapety. Zaklepala jsem na dveře. Přišla mi otevřít Livina mamka.

,,Dobrý den", řekla.

,,Dobrý den, chci se zeptat na pár věcí o Livině zranění. Jsem tady od policie".

,,Dobře pojď dál Meg.

,,Jen se chci zeptat, proč jste řekla Liv ať má nůž vždycky u sebe?

,,Jenom tak, pro bezpečnost".

,,Lžete"

,, Dobře, stejně vím, že před tebou nic neutajím.

Vloni v prosinci jsem chodila s jedním mužem. Jmenoval se Erich. Měl blonďaté vlasy a byl vysoký. Moje dcera nenávidí, když s někým chodím, ale tohle bylo horší, úplně se nenáviděli.

S Erichem jsem se rozešla poté, co vyhrožoval mé dceři, že ji zabije. Když jsem mu to řekla hodil po mě nožem a odešel. Naštěstí se netrefil."

,,Aha, a vy máte často nějaké nové známosti?"

,,Docela ano".

,,A vaší dceři to vadí hodně?"

,,Ano vadí. Často se kvůli tomu hádáme."

,,Aha děkuji. To bude vše. Ještě se vám asi ozvu. Nashledanou."

,,Nashle"

Chtěla jsem si rychle popovídat s Liv. Nemocnice byla kousek odsus, takže jsem se vydala pěšky.

Když jsem tam došla, uviděla jsem strážníka Mika. Poprosila jsem ho jestli si můžu na chvíli popovídat s Liv osamotě. Když opustil místnost , sedla jsem si na jeho místo.

,,Ahoj Liv".

,,Ahoj".

,,Jak ti je"?

,,Ze začátku to dost bolelo, ale už je to lepší".

,, Co bolelo, to že tvoje matka střída přítele, nebo to jak ses pořezala"?

,,Cože jak to víš"?

,,Nebylo to těžké. Jenom mi vysvětli proč"?

,,Protože mamka dávala všechnu pozornost jen těm blbým mužům. Od té doby co táta odešel, jsme ještě nehráli ani jednu hru, ani se spolu nepodívali na film jako dřív. Chybělo mi to."

,,Liv chodí na terapie a daří se jí moc dobře." Řekla jsem Mikovi. Za těch pět měsíců hodně pokročila."

,,To ty taky", řekl táta. Ne každý je v 17-ti letech profesionální policajt

Námět příběhu

Tereza nám vypráví o odhalení příčiny sebepoškozování dívky Liv.

Názor Petra Doležala

Tereza se pouští na tenký led a je potřeba napsat že tento způsob upozornění na vlastní existenci využívá či o něm přemýšlí mnoho dívek v jejím věku. Jenom věřím že nevychází v ději z nějaké vlastní zkušenosti. Její psaní má spád(využívá hojně přímé řeči) a má  dostatek síly alarmovat čtenáře.

Autor: Luisa 13 let
Dešťové kapky

 ,,Je odtud vskutku nádherný výhled.'' 

,,Ano, to je,'' pravil. Udělal pár kroků k oknu a levou dlaní přejel po skle. Smutně se zadíval ven. Pak tam už jen nehnutě stál a pozoroval, jak malé kapky deště stékají po prosklené stěně a splývají s kapkami většími. Po chvíli dešťového ticha energicky zatnul pravou pěst, pomalu ji zase rozevřel a prsty začal jemně ťukat na sklo v místech, kam z venku dopadaly kapky. Vystupování, obvykle vážného, rozhodného a mužného člověka se teď naprosto změnilo. Jeho pohyby byly vláčné, myšlení zvláštní, až snové. 

 ,,Podívej se, jsou tak nádherné,'' klekl si a přitom se stále díval ven, ,,Fascinující.'' Pak se otočil a něco ho zmátlo: ,,Tento výraz u tebe neznám, děje se něco?'' ,,Ne, ne. Jen... pořád se navzájem pohlcují, k čemu jim to je?'' Usmál se: A k čemu je to lidem, když dělají to samé?'' ,,Tak taková filosofická odpověď mě celkem zarazila...'' Zase jen klečel a rukama mlčky přejížděl po skle. Do matného ticha, s obličejem přilepeným na okně, zašeptal: ,,Co myslíš, dostanou se až na zem?'' ,,Nevím. Mohla by je pohltit jiná kapka, větší. Nebo je vysuší slunce. Ale některé se tam určitě dostanou.'' ,,Slunce,'' zopakoval. ,,Díky němu jsou kapky nesmrtelné. Pořád dokola a dokola...'' Rozrušil se: ,,Ne. Ne, tak to není. V každé nové kapce jsou jiné molekuly a bakterie. V každé je něco jiného. Nejsou stejné.'' ,,Ale to zacházíš opravdu hodně do detailů.'' Začal naléhat: ,,Někdy se mohou detaily zdát zbytečné, mohou být dost ošklivé, třeba i děsivé, ale i přesto jsou základem. Bez nich by to nešlo!'' ,,Dobře, souhlasím. Prosím, uklidni se.'' Sklopil hlavu a začal si opět všímat kapek. Po chvilce zašeptal: ,,Omlouvám se.'' ,,V pořádku.'' A kapky měly možnost vyniknout, protože zase nastalo ticho. Milé ticho. Seděl a díval se ven. Všude okolo byla prosklená stěna, po které stále vytrvale stékaly další a další kapky. Uvnitř se hromadila neviditelná mlha něčeho, co připomínalo tu chvíli před tím, než se probudíte. Poklidnou atmosféru kazily jen schody na konci místnosti, vedoucí někam dolů. Hučení deště prolomil klidný hlas: ,,Jsou spolu. Rozhodli se být spolu, asi je jim tak dobře. Vidíš?'' ukázal na dvě kapky, které tekly vedle sebe už téměř metr. Občas se trochu oddálily, ale po chvilce se jejich cesty vždy opět spojily. ,,Mají city?'' ,,Ne, to ne.'' ,,Ale teď si protiřečíš...'' Neodpověděl, jen se usmál. Potom se stalo něco zvláštního. Jeho oči se rozzářily jako malému dítěti, když ho maminka vezme do náruče. Sledoval ony dvě kapky a nesoustředil se na nic jiného. Těšilo ho, že tečou spolu. Pak se jeho výraz rychle změnil. Díval se na ně s odporem někoho, kdo v lásce vidí nechutnou hloupost. Po nějaké chvíli se však nechuť přelila v mírný úšklebek. Úšklebek teenagera, který je schopný i ve dvou kapkách vody, najít dvojsmysl. Oči se pomalu rozevíraly do soucitného výrazu, avšak úšklebek zůstával stejný. Tak se postupně z jeho obličeje stala tvář nezkušeného člověka. Toužil poznat něco podobného jako ony kapky. Celým svým srdcem si přál být skutečně zamilovaný. Náhle tvář rychle odvrátil. Vypadalo to, jako kdyby nechtěl sledovat něco takového, jako jsou kapky deště. Sklopil hlavu k zemi. Seděl tam dlouho. Čas ubíhal. ,,Stalo se něco?'' Neodpověděl. ,,Je všechno v pořádku?'' Stále si ničeho nevšímal. ,,Prosím, odpověz mi!'' Nezávazně se otočil. Po kolenou dolezl ke sklu a lehl si na břicho, aby ještě viděl obě kapky, jak se kloužou stále spolu a zvolna mizí v patře pod ním. Sledoval je zase tím pohledem malého dítěte s rozzářenýma očima. Jen tentokrát to bylo dítě, kterého vzal do náruče Otec. ,,A jsou pryč,'' pravil smutně. ,,Ne, určitě tečou dál spolu, ale ty se chováš zvláštně. Prosím, vstaň a řekni, že jsi v pořádku...'' Vstal a pousmál se: ,,Jsem v pořádku. Nemusíš kvůli mně plýtvat slzami.'' ,,Co to s tebou ten déšť udělal?'' ,,Nic. To já něco udělal s dešťem. Díky mně ho podezdříváš, že je schopen mi pobláznit mysl. Ale já nebláznil, jen jsem se nechal vést a nepromýšlel jsem každý svůj krok, slovo. Věřím ti. ...ale no tak. Ne, ne, já tě nechtěl rozbrečet. '' Přišel blíž a opět se jen usmál, ale byl to jiný úsměv, než všechny předtím. Tento úsměv prozradil velké tajemství. ,,Obdivuji, jak si dokážeš udržet tvář, která není tvá. Někdy lituji, že já to neumím.'' ,,Nelituj.'' Polkl. Pak se z toho kouzelného úsměvu stala vážná a nevyzpytatelná tvář, které byly kapky na skle naprosto lhostejné: ,,Myslím, že bychom už měli jít.'' A místností, kde možná budou navždy jeho otisky prstů na skle, se ozvaly kroky. Vedly k těm schodům, které tak kazily atmosféru v místnosti. Ale být tam prostě musely. 

Námět příběhu

Autorka nám vypráví o životní etapě deš´tových kapek na skle okna.

Názor Petra Doležala

Luisa je originální nejenom tématem ale také metaforickou bouří kterou ve svém psaní používá. Vždyť psát velké příběhy o velkých věcech je docela snadné.

Autor: Michal 12 let

Karel Josef, syn Marie Terezie 

Byl jsem v době Marie Terezie. Chtěl jsem se dostat do té doby, protože jsem se chtěl podívat na Mariinu velmi početnou rodinu.

Přenesl jsem se na královský dvůr. Bylo brzy ráno, ale i tak tam všude pobíhaly služky, komorné, chůvy a sem tam tam také proběhla královská kuchařka. Najednou mě někdo chytil za ruku. Hrozně jsem se lekl! Ale ukázalo se, že to byla komorná a vtáhla mě do paláce.

Palác byl rozlehlý. Všude samé kouty a zákoutí, skuliny a skulinky, až se mi z toho zatočila hlava. Najednou na mě komorná pohlédla a zeptala se: "Co tady děláte Karle Josefe?" Nevěřícně jsem na ni zíral. A v tom jsem si uvědomil, že mám na sobě drahocenné šaty. Jsem dítě Marie Terezie!

"Je novoroční ples," hlásila mi hned po příchodu do komnat moje sestra Marie Josefa. "Já vím," odpověděl jsem jí. Večer 1. ledna 1761 jsem byl i se svými sourozenci na plese. Zatancoval jsem si se všemi sestrami a také se svou maminkou Marií Terezií.

Druhý den jsem spal strašně dlouho. Dozvěděl jsem se, že mi maminka připravuje manželku. Jmenuje se Marie Ludovika Španělská a pochází ze Španělska. Až doteď jsem si neuvědomil, že mluvím německy.

Třetí den se mi začaly objevovat pravé neštovice! Týden uplynul a nemoc se mi stále zhoršovala. Už jsem si zvykl na pečené španělské ptáčky, moučníky od královské kuchařky Pavly, na maminku i na tatínka Františka I. Štěpána Lotrinského i na sourozence.

Pak jsem se rozvzpomněl. Ve škole jsme se učili, že Karel Josef, syn Marie Terezie, zemřel 18. ledna 1761 a dnes bylo 13. ledna 1761.

Celý další den jsem prožil za naříkání svých sourozenců a hlavně rodičů. 15. ledna mi sestry a bratři i rodiče dali poslední pomazání. Všichni u toho brečeli, hlavně já, protože mě celé tělo svědilo.

Následující den jsem prožil jako čtrnáctého. Sedmnáctého, den před mou smrtí, kolem mě všichni seděli a já se s nimi popořadě rozloučil. Obejmout jsem je nemohl, to je jasné.

18. ledna, asi minutu a půl před svou smrtí jsem pronesl svou řeč:"Ahoj Josefe II., Marie Anno, všichni ostatní a moje maminko a tatínku! Této zemi budete do roku 1918 Vy a Váš rod vládnout! Starejte se pečlivě o příbuzné! Budu navěky ve Vašich myšlenkách! Nashledanou Vídni!" S těmito slovy Karel Josef zemřel.

Ale já jsem byl doma v roce 2018 a jedl večeři.

Námět příběhu

Michal ve svém příspěvku popisuje cestování časem do dob Marie Terezie.

Názor Petra Doležala

Velmi slušné scifíčko. Michal má jistě za toto údobí dějin v hodinách  dějepisu výbornou. A já k ní přidávám ještě jednu. Ne snad proto že by byl už spisovatel, to vždy chvíli trvá, ale pro zajímavý námět, použití historických dat a především sestavení dramatické posloupnosti děje

Autor:  Anna 16 let
Dva světy

Marika seděla na lavičce a přemýšlela, kolik emocí se na světě objevuje. Kolem procházely tucty lidí, tak stejní a zároveň, tak odlišní. Stará paní vláčející tašky s nákupem vypadala unaveně. Partneři držící se za ruce vyzařovali tolik lásky a spokojenosti. To se už ale nedalo říct o páru kráčejícím za nimi. Vypadali naštvaně. Pravděpodobně měli za sebou hádku, která se konala někdy před chvíli. Frajírci, co pochodují po parku s rukama v kapsách a přežvykují provokativně žvýkačku v puse, byli pro Mariku nepochopitelná část obyvatelstva. Bezdomovce spícího na trávě si radši nikdo nevšímal. Děti hrající si na druhé straně trávníku vždy dokázaly Marice vykouzlit úsměv na tváři.

Podívala se před sebe a uviděla něco, co nedokázala rozeznat. Přímo naproti kašny se něco pohybovalo, ale nevěděla, jestli to byl klam slunce, které dnes tak ostře svítilo nebo to opravdu bylo peříčko ptáka. A o kousek dál bylo další, další a další... Někdo zničehonic hlasitě vykřikl. Marika se probrala ze své úvahy a otočila se za sebe.

"Tři, dva, jedna, teď," křičely děti a radostně tleskaly rukama. Zrovna byl na řadě tmavovlasý klučina se skákáním panáka. Pousmála se. Ty děti byly prostě rozkošné.

Zvedla se z lavičky a kráčela si to přímo parkem, když v tom před ní začaly padat další peříčka. Marika se začala rozhlížet kolem sebe a nechápala, jak to, že si toho všimla jako jediná? Bylo to jednoduché, ostatní nic neviděli. Pokračovala v cestě dál. Připadala si jako Jeníček s Mařenkou z Perníkové chaloupky. Peříčka ji zavedly až do odlehlého koutu parku, kde se na trávě o strom opírala starší pobledlá žena.

"Jste v pořádku," zeptala se jí a lehce se dotkla jejího čela.

"Potřebovala bych jenom trochu vody," odpověděla a hleděla na své ruce. Marika si toho všimla, prohledala svou tašku a podala ji láhev s vodou. Žena se vděčně usmála. "Dáš mi ji prosím ke rtům," požádala Mariku. Ta beze slova splnila její přání. "Nepotřebujete pomoct? Co je s vašima rukama," vyzvídala Marika.

"Jsi zvědavé děvče. Mé ruce jsou v pořádku. Nic o čem bych už nevěděla." Marika se nehodlala jen tak odbýt. A žena to poznala.

"Chceš vědět, proč jsem se nemohla napít sama?" Marika odlepila pohled od jejích rukou. Polkla, kývla hlavou a zkoumala dál její ruce. Vypadaly normálně, ale sem tam se jí ve vystouplých žílách objevila třpytivá tečka.

"Kdybych se náhodou dotkla tebe, nezpůsobilo by to nic dobrého. A pokud ano, musela by sis být vědoma toho, co opravdu chceš zažít."

"A co jako?" "Cokoliv. Co by sis přála." Marika přemýšlela a vzpomněla si na dnešní myšlenku. Jaký by byl život bez emocí?

Žena natáhla ruku k Marice. Ta se na ni váhavě podívala, ale nakonec se odhodlala k pohybu. Pohla prsty a ucítila teplo vycházející z ruky ženy.

Marika se s úlekem postavila na nohy. Vedle ní nikdo nebyl.

"To se mi zase jenom něco zdálo," pomyslela si a šla zpátky ke kašně. Cestou potkávala lidi, ale vypadali tak nějak prázdně bez života. Došla na místo, kde seděla na lavičce a rozhlédla se kolem sebe. Mladý pár šel naproti ní. Na ruce snubní prsteny. O něčem se spolu bavili. "...svatbu v 11:00. Nezapomeň přání pro novomanžely."

"A ty zase dar," reagoval lhostejně na větu manžel ženy. Oba na sebe kývli a rozešli se každý svým směrem.

Marika se otočila a podívala se na dvě studentky, kráčející ke kašně.

"Říkala jsem ti, že pokud nevíš, jak to spočítat, tak mi máš dát vědět."

"Nevzpomínám si na to."

"Bylo to včera při večeři," reagovala naprosto neemočně kamarádka.

" Lžeš." "Ano, máš pravdu, lžu, dělám to vždy, když se mi nechce učit," odpověděla a nabídla kamarádce další čtvereček čokolády.

Marika na dívky hleděla s otevřenou pusou. To si byly tak blízké, že jim nevadilo přiznat se ke lži anebo si byly tak lhostejné? Nezáleželo jim, co si o sobě potom budou myslet?

Marika zahlédla děti, co ji vždycky dokázaly rozesmát, jak si bez jakéhokoliv zájmu hází s míčkem o zem. Rozběhla se zděšeně ke kašně s nadějí, že ponoří ruce do studené vody. Omylem vrazila do jednoho pána, který nezareagoval.

"Omlouvám se," vyhrkla Marika.

Pán pouze pokrčil rameny a odpověděl: "Stane se." Ještě ve větším šoku se Marika rozběhla ke kašně. Strčila ruce do vody a zhnusila se.

"To si ze mě děláte srandu," začala se hlasitě rozčilovat. "Vy zničíte i tuhle obyčejnou kašnu. To nepoznáte koš, lidi? Radši naházíte odpadky do vody a budete se na to jenom koukat. Potom ve zprávách člověk jenom poslouchá, jak je ta naše planeta znečištěná a...," zarazila se.

Rozhlédla se kolem sebe a slyšela slova ostatních: "Co se jí stalo?" "Proč tak křičí?" "Není to svobodná volba člověka, jestli to tam hodí nebo ne?"

Někdo se dotknul jejího ramene.

"Dobrý den, slečno. Mohla byste se mi to tady podepsat?"

"A co to je?", nechápala Marika.

"Smlouva. Dostanu vaše oči. Líbí se mi více než ty moje," pronesl pán.

"Cože chcete? Moje oči? Zbláznil jste se?"

"Řekl jsem něco špatně? Můžete odmítnout, jestli chcete. Proč tedy křičíte," nechápal reakci Mariky pán. Marika nemohla uvěřit svým uším. A to je po ní za chvíli mohl někdo další chtít.

"Nepodepíšu vám to," odpověděla a rázným krokem se rozešla domů. Tam ji aspoň čeká chápající maminka. Ale její zděšení jí nutilo jít rychle, až přešla do klusu následovaného sprintem.

Marika už byla skoro doma, když si všimla, že se z jednoho okna jejich bytu moc kouří. "To snad ne! Doufám, že se nikomu nic nestalo," vyjelo z Mariky.

Rychle vrazila do dveří.

"Au," vykřikla. Cedulky SEM a TAM na dveřích nesnášela. "Až se jednou při spěchu opravdu trefím, tak si to datum zarámuji nad postelí," pomyslela si a rozběhla se do 4. patra.

Zatáhla za kliku a ucítila ostře nepříjemný kouř.

"Mami! Mami jsi tady?", snažila se Marika dovolat na maminku.

"Tady jsem, dcero," odpověděla maminka. Marika už z předsíně viděla oheň.

"Co se stalo. Ty... Ty...," začala koktat Marika.

"Hmmm...," nechápala. "Ty tady pálíš skříň? Proč jsi to udělala?"

"Chtěla jsem jenom..."

"Co jsi chtěla? Byla ti zima? Venku je 26°C! Nebo ses chtěla podívat na to, jak oheň plápolá?"

"Proč tak křičíš? Jsou to moje věci."

Marika zaklepala v 5. patře na první dveře. Otevřela ji paní Polňáková.

"To vám nevadí, že pod vámi někdo něco pálí v bytě?", nechápala Marika.

"Nevím, asi ne. Moje věci to nejsou," odpověděla na otázku paní Polňáková.

Marika nevěděla, co dělat. Jedna slza za druhou ji skapávala na tvář. Vtom ji to docvaklo. Musí najít tu ženu, kterou potkala dneska ráno.

Běžela zpátky do parku. Lidé se za ní otáčeli, ale jí to bylo jedno. Prohledala každý kout a žena nikde. Běžela do kavárny, na náměstí, k lékaři, na koupaliště, ale bylo to k ničemu. Marika zoufale hleděla před sebe. Co teď?

Celá zpocená, udýchaná se rozešla do knihovny.

"Starší lidé si rádi čtou," pomyslela si. "Do háje," rozneslo se po ulici.

Marika se už zase nechala nachytat. "Vážně bych měla ty cedulky číst."

Rozhlédla se po knihovně, začala prohledávat uličky, až v té nejvzdálenější na židli seděla žena.

Ta žena, kterou Marika tak dlouho hledala.

"Copak potřebuješ, děvenko?", otázala se žena.

"Jste to vy," zaradovala se. "Jak si můžeš být tak jistá?"

"Kdo jiný by v tomhle světě používal zdrobněliny a vlídné slovo." Žena se pousmála. "Jsi chytré, děvče."

"Mohla bys, prosím, to moje přání zrušit?"

"Říkala jsem ti, že si musíš být vědoma svého přání."

"To se vám lehce řekne. Každý si myslí, jak je to jednoduché, ale ono není."

"Proč ses rozhodla, že chceš vše vrátit?"

"Lidé jsou tady tak bezcitní a nechápaví." Žena povytáhla jedno obočí.

"Nic je nezajímá, nemají mravní zásady a tím pádem nejednají podle toho co je správné," poupravila svou výpověď Marika.

Žena natáhla dlaň k Marice. "Nezapomeň na to, co jsi tady zažila," dodala a uchopila Maričiny prsty.

Marika seděla na lavičce v parku a přemýšlela. Kolem procházely tucty lidí, tak stejní a zároveň, tak odlišní. Děti se smíchem po sobě házely kamínky. Lidé na sebe pokřikovali. Staré unavené paní někdo pomohl s taškami. Maminka dvou dětí s úsměvem na tváři odcházela nakoupit. Student utíkal na vlak a něco naštvaně brblal. "Takhle to má být," pomyslela si vesele Marika a otočila hlavu.

V trávě dál ležel spící bezdomovec. "Jen ten se nikdy nezmění," začala se smát Marika, "ve světě emocí či bez nich pořád jenom spí.".

Námět příběhu

Anna popisuje fiktivní setkání hrdinky jejího příběhu s tajemnou paní která ji obdaří nečekanou schopností.

Názor Petra Doležala

 Anna odhaluje svět kolem sebe, snad je to pouze tušení  že každý člověk kolem má své stiny včetně sebe samého, či snad z nějakého prožitku který ji ranil.  Kdo ví, přece jenom představy a reálné procitnutí jsou jako dvojčata. Její psaní je  dospělejší (všímá si citlivě dialogů svých hrdinů) ale nepostrádá odvahu(zajímavý námět gradující do absurdity).

Staň se hostem v knihách Petra Doležala

Při vyhlašování výsledků dětské literární soutěže Můj svět slov, je každému finalistovi nabídnuta možnost získat prostor v nové knize Petra Doležala. Zde si můžete jednotlivé práce přečíst a třeba nám i poslat svůj názor, která se vám nejvíce líbí.

Autoři mají společné téma Záhady kolem nás

Autor: Andrea

Za policemi knih

Stejně jako každý všední den, i tento se ve dveřích knihovny objevila malá dívenka s roztomilými culíky trčícími po stranách hlavy. Knihovnice si jí tu soudě podle jejího pohledu zapamatovala natolik, že se na ní nezvykle mile usmála a sáhla do skříně za sebou pro jednu z knih. S tou se také otočila a podala jí dívence. Děvče k ní okamžitě přiběhlo, usmálo se a převzalo od ní knížku.

"Děkuji, paní Málková," slušně poděkovala blondýnka a vydala se k jedinému stolu v oddělení pro děti. Usadila se na jednu ze čtyř židlí a zalistovala knihou, až narazila na malou papírovou záložku, kterou si tam posledně vložila. Okamžitě se dala do čtení. Celá napjatá četla o dívce jako ona. Zrovna tu dívenku má navštívit její otec a stejně jako Ella v příběhu, i blonďatá dívenka se na to moc těšila. Často jí udivovalo, proč Elle život nastražil tolik překážek. Vrtalo jí to hlavou od chvíle, kdy Elliina maminka upadla do kómatu a právě od té doby je to pro ni jen záhadou. I tak však knihu s radostí četla již nějaký ten den. Sice se jí zdálo, že čte poněkud pomalu, ale co na tom bylo. Četla přece nejrychleji ze třídy a to jí stačilo.

"Dobrý den," ozvalo se z vedlejší místnosti, kde za stolem seděla knihovnice. Ta sebou cukla a překvapeně se zadívala před sebe. I dívenku to překvapilo natolik, že odtrhla oči od knížky před sebou. Kdo to je? Vždyť do knihovny jsem vždy chodila jen já! Poněkud jí to znepokojilo, protože na to byla vždy dost pyšná. Už jako malá chtěla být něčím jedinečná, což se jí povedlo právě tím, že do knihovny chodila takřka jediná. Ano, občas se zde ukázala zbloudilá duše, ale ta hned zase odešla. Jediné v co doufala, bylo, že tato dušička bude také jen potřebovat využít toaletu, kterou knihovna nabízela.

"No dobrý den," oplatila nové osobě pozdrav knihovnice. "Co si mladý pán přeje?"

"Chtěl bych si půjčit knihu," pronesl tichým hláskem, že ho dívenka sotva slyšela. Zamrazilo jí, když ta slova zpracovala v hlavě.

"Co?!" zašeptala a stále naslouchala rozhovoru.

"Opravdu?" promluvila s menším znepokojením knihovnice. Také jí to nejspíše zarazilo. "A jakou bys chtěl?"

"Nevím přesně název, hledám tedy jen část s encyklopediemi," řekl stejně tichým hlasem chlapec. Na to se blonďatá dívka zamračila. Doufala, že si tenhle zbloudilec vypůjčí nějakou primitivní knihu s dějem pro prvňáčky. To však byly jen sny. Chvilku zapřemýšlela, jestli si ještě nemá tuhle knížku pro menší děti rychle vyměnit za nějakou o kvantové fyzice či chemických sloučeninách, ale to už knihovnice chlapci radila cestu. Rychle pochopila, že část s encyklopediemi je hned vedle té, kde zrovna seděla a tak usoudila, že knihu vyměnit nestihne.

Stejně tichými kroky, jako měl chlapec hlas, se i vydal směrem k dívence. Ta rychle sklopila pohled k textu a přitiskla obal knihy k desce stolu, aby nebyl vidět název, ani obálka.

Chlapec už na první pohled tichý, pilný žák kolem ní je prošel. Ani se na ní nepodíval. Plus pro mě, pomyslela dívka a nenápadně se za ním otočila, aby věděla, pro jakou knihu si přišel. Chlapec však zmizel za regálem a tak se dala znovu do čtení knihy.

Zrovna se Elly domovní dveře někdo zaklepal, když blondýnka uslyšela ty tiché kroky za sebou. Překonala zvědavost se za kroky ohlédnout a dál četla text. Kdyby text vnímala, dozvěděla by se, že za Ellou přišla kamarádka, ale ona naslouchala jen tichým krokům.

Když se kroky zastavily, očima se bez zvednutí hlavy pokusila pohlédnout na chlapcovu knihu, ale v nevýhodné poloze nemohla nikde knihu naleznout.

"Mohu se sem posadit?" otázal se chlapec, čímž dívce nahrál do karet. Dívenka zvedla pohled a zadívala se do chlapcových oříškových očí koukající se na ní skrz tlustá sklíčka hranatých brýlí. Hned však zase pohledem uhnula a zapátrala po knize, kterou nalezla v jeho drobných dlaních. Naneštěstí pro ni však byla otočená tak, že název nezahlédla.

"Jo, klidně," řekla nezaujatě dívka a sklopila oči ke knize. Chlapec odsunul židli naproti dívce a posadil se.

Dívka stále nechápala, proč sem ten kluk nikdy dřív nepřišel. Chodila sem každý den po škole, ale nikdy ho tady neviděla. Přišlo jí to divné, až záhadné. Odkud se sakra tihle intelektuálové berou?!

Ovšem to, odkud se vzal, bylo teď vedlejší. Potřebovala zjistit to jméno knihy. Zajímalo jí, kvůli čemu sem tenhle přišel. Zvedla svou knihu od desky stolu a přikrčila se. Knihou si zakryla část obličeje. Následně se pak zpod knihy vynořila jako nějaký zabiják z hororového filmu z vody a zkoumala knihu, kterou chlapec před ní se zájmem četl. Postupovala opatrně, ale s jistotou, dokud nenarazila na název. Chemie hravě, přečetla si název knihy v duchu a s překvapením na knihu zpoza té své zírala. Ten kluk nevypadal ani na sedmou třídu, pochybovala, že se mu chemie bude k něčemu do výuky hodit. Určitě se s tou knížkou jen vytahuje. Že to má zapotřebí. Vždyť to nemá ani děj!

"Zaujala tě ta kniha?" zeptal se náhle chlapec. Dívka pohotově sjela pohledem z názvu knihy na chlapce s pobaveným úsměvem. Proč se směje, bylo vlastně jasné. Dívat se na dívku, co potajmu skenuje jeho knihu pohledem musela být tedy podívaná.

"Ne, ani moc ne," zkusila to ještě rychle obejít blondýnka. "Z podobných knížek už jsem vyrostla." Její pokus o zastrašení chlapce svou "nadřazeností" se však moc nepovedl a obrátil se proti ní, stejně, jako chlapcův pohled na její knihu.

"Takže ta knížka, kterou čteš není k sehnání v dětském oddělení v knihovně a na poslední straně knihy není napsané ,Vhodné pro děti od 8 let´, že?"

Dívka strnula. Chlapec se na ní vítězně zadíval a sledoval, jak culíkatá dívčina listuje stránkami knihy, až na poslední, kde pátravým pohledem narazila na autorčino doporučení. Vyděšeně se na chlapce zadívala. Měla pocit, jakoby se právě setkala s nějakým mimozemšťanem, který si jí před jejich setkáním celou pročetl v nějakých spisech.

"Nedávno jsem tuhle knížku kupoval sestře," objasnil svou znalost chlapec. "Nejdelší velrybí píseň," přečetl název knihy nahlas. "Tak přesně z takových knih už jsem vyrostl zase já. Příběh o naivní a vzdorovité holčině, co si myslí, že je všechno. Zajímavý příběh, ale leda tak pro stejně naivní holky, jako je hlavní ,hrdinka´. Akce a vlastně ani zápletka žádná. Absolutně nechápu, kdo tuhle knihu mohl vydat."

"A to říká chlapeček s brejličkami, co sedí nad knihou o chemii!" snažila se mu to oplatit dívenka. Byla ovšem pravda, že kniha, kterou četla, nebyla už zrovna pro ni. Jenže ta knížka se jí prostě děsně líbila a stále více i bavila. Proč, to netušila.

"Tahle kniha možná nemá děj, ale alespoň nečtu knihy pro malé děti! Vypadáš rozhodně na víc, než na osm let. Kdybys tedy změnila názor a chtěla konečně číst něco pro větší, knihu ti klidně hned půjčím, stejně už jí dočítám." Chlapec se povrchně usmál, zaklapl knihu a podal jí dívce.

Dívce stále nedocházelo, s kým má tu čest. Jak dočítá?! Vždyť sis jí teprve půjčil! Jak to, že já tuhle krátkou, dětskou knihu s obrázky čtu tři týdny a ty tuhle naučnou pár minut? Nechtěla se jen tak rychle vzdát a hmátla po chlapcově knize. Připadala si jako Sherlock, když v ní začala listovat a hledat něco o tom, odkud se vzal tenhle kluk, ač věděla, že tam asi odpovědi nenalezne. Tohle pro ni byla jedna velká záhada. Vzhlédla pohledem k chlapci, který se na ní vítězně usmál.

"Abych byla fér," přimhouřila oči dívka, zaklapla dětskou knížku a přisunula jí k chlapci. "Ty si zatím můžeš přečíst tu mou."

Chlapec po knize sáhl a otevřel na straně, kde měla záložku. Chvilku knížkou ještě listoval a poté jí zaklapnul a přisunul zpět k dívce.

"No, jak koukám, chybí ti ještě dvě stovky do dočtení knihy. Nejspíš jsi celá napjatá, co tuhle naivku potká. Takže mi asi můžeš vrátit tu mou, tu svou za den či dva dočteš a potom si tady nějakou pro větší půjčíš. Tedy, samozřejmě, pokud budeš na vyspělejší literaturu dostatečně připravená." Chlapec se očividně rozhodl dívku vyprovokovat. Jenže dívenka si to nechtěla nechat líbit a tak za každou cenu chtěla chlapci dokázat, že ona je tady ta lepší.

"Dej mi pár minut a dočtu jí. Když jsem jí dneska začala číst, tak jí snad tady i dočtu, ne?" zalhala dívka. Ani to však moc nepomohlo, což rychle pochopila, když se na ní chlapec pochybovačně zahleděl.

"Tak to teda musíš číst mega rychle, když já za den nepřečtu ani sto padesát stránek a ta tvoje má tři sta dvacet."

"Co?" nechápala dívka. "Vždyť sis jí dneska půjčil a říkáš, že jí dočítáš!" Už ani nerozeznávala, jestli si to myslí, nebo říká, ale podle chlapcova úsměvu usoudila, že myslela poněkud nahlas.

"To sis vážně myslela, že přečtu pět set stránek za tři minuty? Tak to jsi snad ještě více naivní, jak ta holka v té tvojí knize! To ti nedošlo, že když už tu knihu dočítám, tak jsem jí s největší pravděpodobností už někdy předtím četl?" Chlapec se jen tak držel, aby nevybuchl smíchy a dívenka se tomu ani nedivila. Byla opravdu nad míru naivní.

Jeho argumenty byly dostatečně logické na to, aby jí přesvědčily. Ač už jí nějaké věci začínaly konečně dávat smysl, ale ještě pořád nemohla pár záhad rozluštit. Jak to, že ho tady ještě nikdy neviděla? Viděla tady dost lidí, kteří přišli a odešli, ale on mezi nimi rozhodně nebyl. Toho by si určitě pamatovala! A tohle byla jediná knihovna ve vesnici a nejbližším okolí. Do jiné tedy chodit nemohl. Když se nad tím více zamyslela, došlo jí, že ho vlastně ani nikdy neviděla ve škole. Začala být ještě zmatenější, než když chlapce poprvé viděla.

Chlapec nejspíše postřehl její nechápavý výraz, dal si dvě a dvě dohromady a odpověděl na její otázky, které pokládala za Bůhvíjak složité záhady.

"Lidé se v dnešní době snad můžou přestěhovat, ne?" odpověděl na otázku otázkou.

Dívku tato primitivní a vlastně i nejpravděpodobnější možnost nejspíše nenapadla a tak to ještě chvilku zvažovala a potom v mysli tuto velkou záhadu uznala za vyřešenou, a sebe za poraženou. Ani nechápala, jak to, že jí možnost přestěhování nenapadla hned jako první. Jak mohla vůbec zvažovat možnost utajování chlapce rodiči, když se úplně nabízela taková jednoduchá odpověď. Odpověď na obtížné otázky občas holt bývala jednoduchá, stejně jako odpověď na nějakou pořádně tajuplnou záhadu. Jako chlapec před ní, i ona se usmála. Nemohla ani uvěřit tomu, že v knihovně nalezla nějakou záhadu, která by nepocházela z knihy. A zrovna na takovém nudném místě, jako je knihovna!

Zadívala se na okamžik na svou knihu. Ještě musela vyřešit jednu záhadu. Natáhla ruku pro dětskou knihu, přisunula si jí k sobě a četla tam, kde skončila. Ještě jednu záhadu, pomyslela si a dále četla o Elle a jejím záhadně nevydařeném životě.

Autor: Tereza

"Snít anebo bdít"

Zasněně hleděla v dáli za horizont a její bílý šat se ohýbal v poryvech přímořského vánku. Její bledá pleť a světlé zářivé vlasy jí dodávaly ještě více na vzhledu nevinnosti. Rudé rty a blankytně modré oči dokazovaly jako jediné, že žije. Kdekdo si myslil, že je pouhým přeludem jejich zraku, když náhodou zabloudil do skal na pobřeží moře. Nikdo nevěděl, odkud je a nikdo ji nikdy neslyšel promluvit. Že by se spolčila se samotným ďáblem? Mysleli si někteří, avšak ona jejich poznatky buď ignorovala, nebo nevnímala.

Každý den se ubírala na své tajné místo a pořád se jen dívala. Dívala se na bubliny na vodní hladině, dívala se na lístky ve větvích stromů, jež se sem tam na suchém ostrově nacházely, dívala se dokonce i na to, jaké kaménky voda přinesla k jejímu zraku pro potěšení. Zvláštní, jakou moc a krásu má záhadná fantazie. Kde se vůbec vzala a proč ji máme? Jedno je jisté, člověk bez fantazie je jako tělo bez duše a snění bychom si neměli odepírat. Ale že by to stálo za bloumání bez cíle a nevnímání života několik věčných roků? Ta dívka byla prostě jiná.

Možná právě íčko vzpomínala, jak se svou mladší sestřičkou chodívaly na pláž a nechávaly paprsky slunce ohřívat jejich bledou pleť. Pozorovaly obláčky honící se po obloze, třeba tak to všechno bylo! A její sestřička by řekla: "Hele, podívej, tam je mořská panna!"

A ona by na to odpověděla: "Je krásná, akorát taková smutná a zasněná." A od toho dne by si přála, aby byla jako ona. Mořská žínka, jež tak okouzlila její sestřičku a dozajista pomáhá všem mořským tvorům. Měla by ploutev z šupinek, které by zářily všemi barvami duhy a hlas, který by omámil všechny pohledné muže. Krk by jí obepínal náhrdelník ze všech hlubokomořských perel a zlaté vlasy by bývaly byly jediným světlem pod vodní hladinou. Na takovou sestru by byla její malá pyšná.

Jenže sestřička roste a přestává snít. Přestává ji bavit sedat se svou starší sestrou na skalních výčnělcích a pozorovat mraky. Přestává ji bavit poslouchat snění zasněné dívky, která pořád věří. A na co vlastně? Na zázraky a moc oceánu. Každá vlna jí připadá jiná a přináší jinou zprávu a rackové, kroužící nad hladinou moře, ji také okouzlili. Možná v dáli právě na těchto vlnách skáčou delfíni a mořské panny s nimi dovádějí. Ne, těmto řečičkám už sestřička nevěří a poslouchá rady matky, jež nechce, aby i její druhá dcera propadla takovému neštěstí, jako je snění.

"Snění je něco nadpřirozeného, co nemá být," říká matka, ale dcera to ani nezaregistrovala a už znovu běží k moři. Kdežto malá bedlivě naslouchá a už se má k vaření a hospodaření. Poklidí, navaří a upeče, vypere a vyžehlí... Myslí si, že se její starší sestra ani nevdá a vyčítá jí všechny chyby, ale ve skrytu duše trpí tak moc velkou starostí o sestru.

Ale starší sestra naopak shledává, že už nestojí své sestře a matce byť jen za zmínku a sedíc na skále jí tečou pramínky slz po tvářích. Kde je její milovaná sestřička? Co se stalo s osobou tak velmi blízkou a přesto vzdálenou? Někde tady být musí! Přeci její snová část nezmizela zcela... Usilovně si to přeje, chce, aby na ni byla sestra zas pyšná. Musí něco dokázat, musí jí dokázat, že mořské panny existují! To je její jediná šance, neboť o tomto s ní mluvila nejčastěji.

Jednoho dne se proto vydala dál a dál. Po skalách šplhala zběsileji než kdy jindy, na horkém písku se vznášela jako laň a hledala a dívala se za obzor. Bez úspěchu... Ale pořád tu šance je a zůstává až do konce! Začala zpívat tklivé písně a pozorovala, jak se podvečerní obloha vyměňovala za noční, a nebe ozářil úplněk měsíce. Z hrdla se jí draly jak písně o lásce, dobrodružství, tak i zklamání.

Tu noc se to stalo. Tu noc ji rybáři uslyšeli a začali si vyprávět o mořských pannách. Začali říkat, že jejich zpěv zní a lahodí uchu jako ústům víno. Že všechny mořské panny prožily nešťastnou lásku a některé proto vábí lidi, aby zahynuli v hloubce vod a ony se tak pomstily. Jenže to zpívala ona, jenom smutná dívka věřící na tyto zázraky a chtějící dokázat naději. Zpívala, dokud měsíc nenadešel vzhůru a ona poté umlkla. Měsíční zář se odrážela na vodní hladině a ji to fascinovalo. Musela být blíž. Slezla ze skály a šla po písku, nechavši za sebou krvavou stopu, do vody.

Chladivá voda jako by smývala všechny nečistoty ať už z povrchu, tak uvnitř z duše. Měla blahodárné účinky na všechno, všechny starosti jako by zamrzly a ona jen cítila tu sílu, která se do ní vlévala. A ta síla ji poháněla dál a dál od pobřeží a s každým jejím krokem vzrůstala. Pak už jen plavala dál, i když se to nikde neučila a zpívala tiché noci, jež se jí stala osudnou. Zapomněla na všechno, na starosti, sestřičku i matku, kdo je a co to je žít.

Někteří rybáři říkávali, že viděli plout velkou rybu se zářícími vlasy v dáli. Někteří říkali, že slyšeli její zpěv a někteří dokonce tvrdili, že viděli, jak ji její mladší sestra na skalách u vody nadarmo volá jejím pravým jménem, ale nikdy nedostane odezvy. Nikdy malá sestřička neviděla, že kdesi v dáli v hlubinách ji slyší, ale nemůže si vzpomenout. Vzpomenout na to, proč opustila domov a koho tak bezvýhradně milovala.

Autor: Jakub

Jak jsem utíkal a neutekl

Na své svatbě jsem pronesl tuto řeč: Jsem romantik, nechám se příliš zbrkle vést svým rozbouřeným srdcem a málo dbám rozumu. Miluji i nenávidím hluboce, ať se jedná o lidi, krajinu, svět či život. Jsem romantik a romantikem zůstanu, každý všední den se tím stává záhadou. Vždy jsem byl i budu šťastný.

*****

"Byl jsem v cirkusu," povídám jí.

"Hm."

"Bylo to smutné, ale tak hezky smutné."

Dívá se na mě jako na blázna. Ona to nechápe, že byl cirkus smutný.

"Plakali jsme a zároveň se smáli, tekly nám slzy po tvářích a zároveň jsme měli pusy roztažené od ucha k uchu," snažím se jí vysvětlit své dojmy.

"Kdo my?" ptá se bez špetky pochopení.

"My, diváci, návštěvníci..."

"Ach tak," otáčí uklidněna hlavu zpět k zašívání mých roztrhaných ponožek a dál nejeví žádný zájem.

"Byly tam děti, docela malé děti," pokouším se ji alespoň něčím nadchnout.

"Vážně?"

"Jo." Ona nechce děti. Nevím proč. Když mi zašívá ponožky, proč by se nemohla starat o děti?

"Proč jsi vůbec šel do cirkusu?" přerušila ticho.

"Pršelo."

"Ty jsi tam šel proto, že pršelo?"

"Vlastně ano. Šel jsem nakoupit, jak jsi mě poslala, když tu začalo pršet. Byla mi zima. Z ničeho nic se přede mnou vyloupl stan."

"Jak se před tebou mohl jen tak vyloupnout stan?"

"Byl do té doby schovaný v mlžném oparu. Jak pršelo, ze země stoupala pára, vše bylo schované.

"Kde?"

"V jakémsi mokru."

"Dobrá, ale snad jsi šel po silnici. Tak kde se tam vzal ten stan?"

"Jo takhle ty to myslíš... Stál na poli, kousek od silnice. Nebyl velký, voda po něm stékala a v čůrcích pleskala o zem, kde se v rezavé půdě tvořily velké kaluže. Plachta byla u vchodu rozhrnutá, stála tam žena osvícená jen oranžovým světýlkem cigarety. Úzký proužek kouře se proplétal mezi kapkami deště a mizel kdesi nad stanem."

Nasupeně trhla hlavou, ta žena se jí nelíbila.

"A tak jsem se brodil blátivou hlínou, dokud jsem nestál pod stříškou. Z vlasů mi tekla voda, a když jsem se tam tak schovával, koupil jsem si lístek, aby to nebylo hloupé. Nebylo slyšet slova, jak kapky bubnovaly o vypjaté plátno, ale já měl takový ten příjemný pocit, jako když venku prší a ty jsi v suchu, když jen posloucháš déšť a venku je zima, ale ty na kůži cítíš příjemné teplo, jen občas ti z té nádhery přeběhne mráz po zádech."

"Paráda," pronesla bez trochy nadšení. "A co jsi viděl?"

"Maličká děvčátka, co s ještě menšími paraplíčky chodila po provaze, chlapce žonglující s míčky, obručemi i ohněm, malé slečny na hrazdách spolu s onou ženou od vchodu. Překvapily mne křivky ženského těla - ne že bych si jich dříve nevšímal, ale dnes jsem je chápal, chápal jsem, kde je třeba ženu uchopit a chápali to tam všichni. Do toho přišly dvě děti s houslemi, nasadily smyčce a spustily. Hráli dvojhlasně, jednou se melodie prolínaly v divokých kaskádách, podruhé jen teskně

stoupaly ke stropu a plnily stan šťastným smutkem. A když se ta hluboká krása smísila s dětskou nevinností, když pod dívkami vznášejícími se na hrazdách přecházely po tyči páry snad pětiletých dětí, nemohl člověk zastavit slzy ani úsměv. Co nemohl? Nechtěl. Chlapci jako džentlmeni přenášeli holčičky v náručí, za nimi kouzelníci tahali králíky z klobouku a probodávali noži truhlu s dívenkou, která nakonec celá zdravá vylezla. Kolem dokola se honili rozjaření klauni, stříkali do obecenstva vodu a házeli míče - a to vše se odehrávalo v jediné miniaturní manéži tvořené nízkou ohrádkou a červenou nablýskanou plachtou. Samotný cirkus vypadal jako trochu větší dětská hračka."

Byla ke mně otočená zády. Zřejmě dál štupovala ponožky, ale do obličeje jsem jí neviděl.

"Po vystoupení jsem mluvil s tou paní, jak jsem říkal, že stála u vchodu a kouřila a pak létala na hrazdě. Ptal jsem se jí, jestli je sama se všemi těmi dětmi a víš co mi řekla?"

Ticho.

"Řekla, že její rodiče zemřeli, že jí zbyl jen malý cirkusový stan a nějaké to vybavení. Dostala nápad posbírat děti z ulic, děti bez domova, bez rodičů a dát jim nový život - samozřejmě dát život a šanci žít i sama sobě. Je to takový cirkus sirotků," zakončil jsem svou řeč.

"A kde máš ten nákup?" zeptala se mě po tom všem, co jsem jí vyprávěl.

"Nemám."

Rozplakala se. Bylo mi jí líto, ale já věděl, že mě mé srdce táhne jinam, a tak jsem jen otevřel dveře a vyběhl do deště hledat cirkusový stan, oranžové světýlko, proužek kouře a ženu, která děti chce.

*****

Takhle jsem utekl své ženě s cirkusačkou, té jsem později utekl s cukrářkou, té zas s malířkou, také jsem miloval trempku, pradlenu a básnířku a bůhví koho ještě. Myslím, že mě to bavilo, byl to jistým způsobem romantický život.

A po tom všem mohu stále říci jen jediné: Jsem romantik, nechám se příliš zbrkle vést svým rozbouřeným srdcem a málo dbám rozumu. Miluji i nenávidím hluboce, ať se jedná o lidi, krajinu, svět či život. Jsem romantik a romantikem zůstanu, každý všední den se tím stává záhadou.

Ale také musím dodat: Nikdy nedovedu být doopravdy šťastný. Svět není černobílý a já na sebe nejsem pyšný. Jsem starý, možná zmatený a nepamatuji si jména žen, v hlavě mi utkvěl jen dětský cirkus, uvnitř mě samého se přehrává ono představení a já se směji i pláču zároveň. Až to představení skončí, utichne hudba a dozní poslední úder dlaní z potlesku, pak zemřu.

Jediná dobrá věc, kterou jsem kdy udělal, je, že jsem tenkrát vešel do toho cirkusu a pár let dělal dětem tátu. Nebo je to jediná chyba?

Autor: Eunika

Ševelení

Znělo jako skřípání křídou po tabuli a přesto uším Cestovatelky zahalené tmou připadaly být symfonií.

Nechávala za sebou otisky krve lesknoucí se na zrnkách písku a vydávající její polohu takřka beze snahy - dnes v noci ji ale nikdo hledat nebude.

Pokud měla na tvářích slzy, teď se měnily ve stíny, přelévající se pod kůží a potrhaným pláštěm, prostupující poušť jako horečka, spěchající do všech údů těla, až nad dunami visely cáry Strachu a pomalu se připravovaly proniknout za písečné hranice.

Cestovatelka s vysíleným vzdechem zvedla hlavu. Cíl její cesty se mihotal před očima zakalenýma infekcí a vyčerpáním, když však konečně dosedla k prošlapaným schodům, pod rukama ucítila skutečný chlad věčného kamene.

Snad chvíli, snad století odpočívala zkrouceným tělem u paty zříceniny sídla, které kdysi bylo obklopeno vlídnými lesy a jeho chodbami se nesly známky radosti.

Ševelení neutichalo, ba naopak. Tak dlouho se přidávaly další a další šramoty, skřeky a vítr procházející mezi zborcenými sloupy a zdmi s dávno vyšisovanými tapisériemi, až k uším Cestovatelky dolehlo: Vítej.

Vítr jí odrhnul vlasy z čela, svlékl plášť z ramenou a šeptl : Ať všechna nebesa, matko, vidí, co tvé děti způsobily.

Způsobily trhliny na rukou . Dříve mechem a lesy pokrytá kůže matičky Země tíhnula pod velkoměsty, budovami z betonu a skla, obrovskými továrnami a nákupními centry.

Oceány táhnoucí se kolem pasu až ke špičkám u nohou páchly hnilobou mrtvých ryb a kontaminací, plavily se po nich ostrovy plastů. V žilách jí kolovala ropa a vydechovala zplodiny, ničila své Ochránce a její svěřenci ničili ji, dokud nepřišla sem, do vesmírného paláce, kde kdysi vyrůstala společně s elementy a svitem Měsíce. Tiše promluvila k ruinám:

Mé milované zdi. Šeptejte mi do skonání věků o záhadách, co svět objevil ještě než se sklonil k obrazovkám.

Ševelení ustalo.

Skrz probořené zdi bylo vidět miliardy hvězd na blankytném plátnu, do jedné z poničených kopulí se opřel Měsíc. Plakal.

Plakal a v posvátném tichu jeho slzy dopadaly na stále chladivější písek až poušť zářila daleko do vesmíru, v tomto případě se ale nejednalo o světelné znečištění.

Poté Měsíc sestoupil k Matičce Zemi a po staletích, kdy na sebe jen hleděli a tiše proplouvali tmou, ji políbil. Líbal ji ústa a všechny rány a modřiny oteklé pod kůží, prohrabával vlasy z vodopádů a něžně držel v náručí.

Vítr se uctivě vzdálil, aby popohnal hustou temnotu blíže k lidem. Teprve pak se zdi rozvyprávěly a celá galaxie sledovala dva choulící se nesmrtelníky, naslouchající cihlám paláce staršího než sluneční svit.

Hmm... Zaskřípělo to v rámech vysklených oken. Záhady, špitly zdi jako by to slovo ochutnávaly a rozmítaly o jeho významech.

Slunce.

Jak maluje po obloze, sytí vše živé a plní náruče horkem. Jak obléká červánky a růže a lidskou kůži a kreslí po lemech listů a leskne se na hladině.

Tma, jak se vpíjí do soumraků a zasévá v nitrech strach, ukládá děti ke spánku a vysílá lvice na lov.

Touha. Spalující, nekonečná, vášnivá touha, kreslící po tvářích a zařezávající se do dlaní.

Oblázky na dně řeky. Jak je voda trpělivě omývá, z hrubých skal vychová hladké drahokamy.

Zdi by byly šeptaly až do svítání, jenže dech schoulené Země slábnul. Proto pravily:

Láska.

Jak vesmír spojuje duše?

Jak rozbuší srdce pro jediného, jak nepřetrhne nit svazující jejich osudy?

Prapůvodní mystérie, v dálce jako by cosi vzdechlo.

Však přinesla i tebe, matičko, stvořila lidi a tys je milovala, milovalas je, dokud tě svým konáním nedovedli sem.

Na dně oceánů leží taje hodny celého světa a co v srdcích hor se skrývá, avšak nejpozoruhodnější záhadou je, jak neutuchající byla tvá trpělivost s lidmi.

Byla... byla... rozléhalo se po písku.

Neutuchající...

V ten moment ale utichla a s posledním výdechem Cestovatelky se planety odvrátily od temna, které vzápětí spolklo Zemi. 

Autor: Markéta

Dívka jménem Giselle

Koukám se kolem sebe a co vidím? Nic. Zdá se mi, jako bych byla slepá. Oči mám zahalené mlhavým oparem, který se propíjí přes mé oční důlky až do mozku, kde maže staré vzpomínky pro nové. Jenže nic nového se v mé blízkosti nenachází, a tak si občas říkám, že jestli to tak půjde dál, brzy zůstane v mé hlavě prosté černé nic. Děsivá představa, že?

Je to záhada, kam mizí vzpomínky. Někdy o takových věcech přemýšlím, ale nejsem schopna dojít k výsledku, který by dostatečně uspokojil moji touhu po poznání něčeho takového. Navíc mi při každém závěr dochází fakt, jak strašně jsme všichni malí a bezmocní, a to mi navozuje akorát takový zvláštní nepříjemný pocit. Je to určitý druh úzkosti - jako by mě snad nějaká neviditelná ruka položená na mé hrudi tlačila ke zdi tak moc, až mi v plicích nezůstane ani trochu vzduchu. Občas se mi z těch myšlenek začne dokonce točit hlava, nebo se mi podlomí kolena pod tíhou té skutečnosti. Asi mi není souzeno to zjistit.

Ten zbytek vzpomínek z mého předchozího života mi tiše mizí z hlavy a jediné, co zůstává, je ten stůl tamhle v rohu, vratká židle, postel, co vždycky zavrže, když se převalím, a malé okénko u stropu. Skrz ně jsem již mnohokrát sledovala, jak za mříží, mimo tuhle kobku, běží dny a roky. Ale toto místo je pro něco tak povrchního, jako je právě čas, neviditelné.

Ze zdí tu čiší chlad samoty. Už ani nevím, kdy jsem naposledy viděla jiného člověka. Možná to bylo tehdy, když jsme šly domů a já si jen myslela, jak moc je můj život únavně ordinérní. Šly jsme a lidé, co kolem nás procházeli, mi byli naprosto ukradení. Měla jsem tam přece Giselle, tak proč se zaobírat jinými nudnými lidmi, když mi společnost dělal někdo tak výjimečný. Jen jeden člověk v tom davu upou-tal naši pozornost. Byl drobný, viditelně křehký, vzhledu intelektuála. Zdálo se mi, že ho odněkud znám, ale nedokázala jsem si ten obličej zařadit. Jak ho však spatřila Giselle, začala se chovat nezvykle divně. Zbledla, lehce se zachvěla, ale nezastavila svůj krok, naopak zrychlila.

Výstřel, povyk, tma... Pak jsem ještě slyšela nějaké hlasy, které mi splývaly v jednu řeku zvuku, z níž šly rozpoznat jen některá slova. Blud, šílenství, mrtvý, blázen, doktor, nemocnice. Pořád dokola. Až mi z toho zvonilo v uších, bolela hlava. A já jen křičela, ať mě ty hlasy nechají být, jenže ony šly pořád za mnou. Blud. Volala jsem Giselle, ale ona mě opustila. Šílenství. Chtěla jsem utéct, jenže mé nohy byli ztuhlé, nehybné, jako by zamrzly ve věčném ledu. Mrtvý. Mé plíce se plnily Gisellinou krví. Blázen. Bílé stíny mě táhly někam do neznáma. Doktor. Snažila jsem se jim utéct. Nemocnice. Volala jsem Giselle. Plíce se mi plnily její krví.

A pak jsem se probudila tady. Bolela mě hlava, byla jsem zesláblá a když jsem se pokusila vstát, nohy se mi začaly tak třást, že jsem se zase zhroutila zpátky na postel. Byla jsem tam sama, dokonce tu nebyla ani Giselle, která se mnou byla, co si pamatuji. Jen v rohu stála černá postava v dlouhém plášti s ústy rozevřenými v děsivém úšklebku, sledujíc mě dvěma černými otvory namísto očí v bílé tváři. Chvíli jsme na sebe zíraly, než mi došlo, na co tam čeká. Odvedla si Giselle a teď chtěla i mně. Čekala s náručí dokořán až jen udělám první krok ke své záhubě.

A čeká tam pořád. Stále se zubí, zírá na mně - sleduje každý můj pohyb a střeží mě, když spím. Dřív mi to nahánělo hrůzu, ale dnes z ní cítím jen mírný respekt, který každým dnem slábne. Jistě, každý se bojí toho, co nezná, jen proto, že je to nové a záhadné. Můj život v tomhle světě čtyř stěn mě však naučil, že máme toužit po věcech nových, a ne se jich bát. Vždyť záhady činí náš život zvláštním.

Giselle byla taky taková moje záhada. Vzala se odnikud, a přesto mě znala lépe než kdo jiný. Jako malá jsem naše přátelství nijak netajila - vesele jsem s ní debatovala na ulicích i ve škole a dělaly jsme spolu úplně všechno. Rodiče na to sice koukali znepokojeně, ale neříkali nic. A to bylo dobře.

Problémy začaly, když mi bylo takových osm let. Byl tenkrát pošmourný večer. Celé odpoledne pro-pršelo, takže jsme s Giselle zůstaly doma. Před večeří mně pak maminka poprosila, abych šla, jako hodná holčička, prostřít. Vzala jsem tedy čtyři talíře a čtyři páry příborů a odnesla je na stůl.

"Zlatíčko, proč prostíráš pro čtyři?", pravil překvapeně tatínek, který se náhle objevil ve dveřích.

Zdálo se mi zvláštní, že se mně ptal. Vždyť jsme vždycky na večeři byli čtyři. Překvapeně jsem pozvedla obočí a otočila hlavu směrem k němu. Tvářil se velice vážně, ale v jeho očích byla vidět starost. To mě znepokojilo. Myslela jsem, že si ze mě dělá legraci, ale tohle nebylo jen tak. Řekla jsem tedy prostě na vysvětlenou: "Pro tebe, pro miminku, pro mě a pro Giselle."

"Pro Giselle, ano.", odvětil bezbarvě, "Jistě, na tu bych zapomněl."

Toho večera mě poslali spát velmi brzy. Nevím, co se mezi rodiči stalo, ale dalšího ráno se chovali zvláštně, rozpačitě. Bylo mi řečeno, že nepůjdu do školy, ale že navštívíme takového milého pána, který se mně zeptá na pár otázek ohledně Giselle. Gisellina reakce na sebe nedala dlouho čekat. Začala kňučet, abych si některé věci nechala pro sebe, objímala mně a říkala, jak moc mně má ráda. Já tomu ničemu, co mi říkala, nerozuměla. Nevěděla jsem, co si mám nechávat pro sebe, a hlavně jsem nemohla pochopit, proč se raději ten člověk nezeptá přímo Giselle, když od ní něco potřebuje, proč se musí ptát zrovna mně. Celé to bylo zvláštní.

Cestou nikdo z nás neřekl ani slovo. Jen Giselle, schoulená vedle mě na zadním sedadle našeho starého chevroletu, chvílemi nesouhlasně zamručela. Bylo mi jí líto. Dokonce jsem uvažovala, že se rodičů zeptám, proč přehlíží, jak moc se trápí. Věděla jsem, že to není v tuhle chvíli vhodné. Proto jsem si jen pořád dokola mlčky opakovala: "Nech to být." a "To se spraví, uvidíš."

Jenže nic se nespravilo. To místo, na něž jsme jeli, nebylo vůbec příjemné - ze zdí tam čišela zloba a všude tam stály bílé stíny, které na upřeně sledovaly, jako by mně chtěly celou pohltit. A ten pán, co měl být tak hodný, vůbec takový nebyl. Měl vlezlé otázky a za jeho dokonalým úsměvem se skrývala faleš. Giselle ho tiše sledovala tmavýma očima plnýma hrůzy, zatímco jsem odpovídala na ty příšerné dotazy, záměrně bez výrazu. Ale v duchu jsem jen cítila, jak moc se chci vrhnout po jeho hrdle. A v ús-tech jsem měla krev, spoustu krve. Až doma rodiče zjistili, že jsem si v ordinaci prokousla tvář.

Pak už nebylo nic stejné. Každé ráno jsem dostávala plno prášků, jež mi braly úplně všechnu energii z těla. Neustále jsme jezdili na nějaká vyšetření. A všude byly ty bílé stíny. Cítila jsem, jak mě vysávají, touží po mé duši. Ale my se nechtěly dát. Ze všech zbylých sil jsem se snažila nás chránit, protože i Giselle byla den ode dne slabší. "Chtějí nás otrávit.", šeptala mi, "Ty to možná nevidíš, ale chtějí zahubit naši duši a zničit naše tělo." Nechtěla jsem věřit tomu, že by rodiče mě chtěli zabít, ale něco na těch slovech bylo. Ano, jed musel být v těch lécích, jinak jsem si to nedokázala vysvětlit. Přestala jsem je tedy potají brát. Naoko jsem sice hrála divadlo, jak si je vzorně beru, ale hned, když jsem osaměla, všechno to bílé svinstvo letělo do záchodové mísy.

Zase jsem se začala cítit dobře. Rodiče byli tak šťastní ze zlepšení, že si ani nevšimli toho, že vlastně nic neužívám. Věci se zase začaly vracet do starých kolejí s jednou výjimkou: uvědomila jsem si, jak nebezpečné je mluvit k Giselle, když se někdo kouká. A tak jsem nějak žila kolik let. Na každém kroku následována věrnou Giselle jsem se potloukala světem bez toho, abych se musela nutně zabývat, co si myslí ostatní. Denně jsem sice usínala se strachem z bílých stínů, ale měla jsem vždy někoho, kdo mě ujistil, že si pro mě nepřijdou. Dnes vidím, že jsem měla být šťastná.

A pak přišel ten den, ta hodina. Nikdo nic netušil. Ani Giselle, která vždycky byla schopna předvídat, co se stane, nevěděla, jak tohle celé dopadne.

Ta tvář v davu...

Znala jsem ji, ale nevěděla jsem odkaď. Nemohla jsem si vzpomenout, kde jsem viděla ty šedivé oči, dlouhý nos a bílé rovné zuby.

Ten úsměv...

Já ho znala! Znala jsem ho a nesnášela! Byl to ten doktor. Ten, co mi předepisoval celá léta ty jedy. Chtěla jsem ho zabít už tenkrát, ale neměla jsem dost síly. Jenže ten den, jsem cítila, jako by v mém těle na chvíli zakořenila nějaká větší mocnost. A já jsem, s tím chladným nástrojem smrti zasunutým pod kabátem, šla domů. Po mém boku tiše kráčela Giselle a tvářila se, jako by o ničem nevěděla. Pak jenom špitla: "Neboj se, ty to zvládneš. Musíš to udělat." Na chvíli jsem ještě zaváhala, ale když mi Giselle stiskla zápěstí, aby mi dodala odvahy, věděla jsem, že už není cesty zpět.

Šla jsem a myslela si, jak jsou lidé kolem ordinérní. Na těle mě chladilo kovové tělo zbraně, jež mi naháněla hrůzu a zároveň mi navozovala pocit podivného vzrušení. Bylo to zvláštní držet v rukách něčí život. Pak jsme ho uviděly, Giselle přidala do kroku, já vyndala svou pětačtyřicítku. Výstřel, povyk, tma...

Plíce se mi plnily Gisellinou krví.

Posadím se na posteli s pohledem upíraným do rohu. Pořád tam stojí a kouká. Bez hnutí tam čeká na to, až ji podám svoji ruku. Teď už se té myšlence nebráním tak, jako dřív. Smrt přece nemůže být tak strašná, jak si lidé myslí. Je jen záhadně jiná. Lidé se bojí spíše její nevyhnutelnosti, toho, že ji nikdo nezná. Já mám však pocit, že po té době, co sdílíme jednu celu, známe jedna druhou více, než je zdrávo.

"Občas přemýšlím, jestli mně slyšíš...", pokusila jsem se říct důrazně a nahlas, ale namísto toho se ozvalo je slabé šeptání. "Myslím, že ano, ale nechceš to dát najevo." Zdá se mi, jako by se pousmála. Takže mě slyší.

"Chci se s tebou domluvit.", pokračuji, "Dám ti své tělo a ty mou duši vezmeš za Giselle, daleko od bílých stínů, platí?"

Žádná odpověď. Monotónní ticho. Přesto vstávám a pevně objímám svou temnou společnici, jako starou známou. A najednou cítím, jak mi zpomaluje tep, začínají je o mně pokoušet mrákoty a já padám na zem. A plíce se mi plní krví.

Autor: Dominika

Beránek se zlatými rohy 

Nedávno jsem s mojí třídou jela na výlet. Přesněji na Točník a Žebrák. Dost jsem se na ten výlet těšila, protože jsme jeli v pátek a hned potom následuje víkend a taky v pátek máme docela nudný hodiny. Ale hlavně protože miluji památky a historii. Takže super výlet. Jenže tu byl samozřejmě malý detail, který mi trošku pokazil radost na ten výlet. No a ten detail byl v tom, že jsme to od Praskoles museli jít pěšky!!!! Učitelé to naplánovali, že do Praskoles pojedeme vlakem a zbytek pěšky. A potom zpátky až se budeme vracet, tak zase do Praskoles pěšky na vlak. To jsme prostě nemohli jet až na Točník třeba autobusem a pak by nás zase odvezl. No, ale že jsme se provětrali, to je v pořádku, ale že další den jsem nemohla ani chodit, to nikomu nevadilo. Ale to nic. Na tom výletě, kromě toho, že jsem málem umřela, se mi stalo něco divného. Většinu cesty jsme šli po cestě, ale pak jsme zahnuli na takovou cestičku do lesa. Šla jsem se svými kamarádkami jako poslední, když v tom jsme vstoupily na takovou menší louku. Vedle nás se nacházela malá stráň, kterou lemoval zchátralý plot. Před námi, se vynořil nemalý kopec, na kterém se pyšně výšil Točník. Nejen já jsem si vytáhla mobil, abych si tu krásu vyfotila. Když jsme všechny dofotily, dali jsme se opět vpřed. Když v tom jsem uslyšela duté zabučení. V té chvíli se mi zastavila krev v žilách, leknutím jsem se nemohla hnout. Tak jako mé kamarádky. Kousek od stráně se pásl obrovský býk. Rohy měl zakroucené nahoru a pomalu kousal čerstvou trávu. Když jsem se po chvilce vzpamatovala, pomalu jsem ustupovala zpátky na kraj lesa. Moje kamarádky už tam byly a snažily se sebrat odvahu a projít kolem býka dál. Největší potíž byla v tom, že plot nebyl v dobrém stavu, takže kdyby do něj narazil rozzuřený býk, tak by nejspíš nevydržel. Nejhorší ale byly býkovi nebezpečně vypadající rohy. Nevěděla jsem co dělat. Když v tom mi někdo do obličeje pustil odraz prasátka. Musela jsem si zakrýt oči. Muselo se to odrážet od něčeho hodně naleštěného. Po chvíli odraz zmizel a já mohla bez potíží koukat. Rozhlédla jsem se, kdo si ze mě dělá srandu, ale nikdo nikde, kromě holek, které však byly na opačné straně. Než jsem se nad tím mohla zamyslet, začala ve mně proudit odvaha a strach se úplně vytratil. Sebrala jsem batoh ze země a klidným krokem jsem se vydala na cestičku. Dostala jsem se na místo, kde jsem před tím zaváhala a sebevědomým krokem jsem pokračovala. Při chůzi se mi vybavovaly jenom hezké vzpomínky. Po pár krocích jsem si uvědomila, že právě teď vedle mě stojí obrovské zvíře se zakroucenýma rohy. Pokračovala jsem stále vpřed. Když jsem za sebou neslyšela žádné dupání ani frkání, pomalu jsem se otočila. Býk byl očividně utahaný víc než já a nechtělo se mu nějakou holku honit po louce a tak dál přežvykoval trávu. Já se s úlevou dostala na druhou stranu cesty. Holky po chvíli došly za mnou. Zanedlouho jsme doběhly i naši třídu. Tak jsme pokračovali dál. Ten den jsem si strašně užila i s tím nečekaným dobrodružstvím. Druhý den jsem nemohla skoro chodit. Při obědě jsem si vzpomněla na to prasátko, kvůli kterému jsem chvíli neviděla. Hned po obědě jsem se šla kouknout na internet, jestli tam něco najdu. V 15:00 jsem byla hotová. Prohledala jsem snad celý internet a našla jsem jen pověst z 16. století. Prý kdysi dávno žil pod Točníkem ve vsi jeden pastevec, který pásl ovce a berany. Jednou je pásl u jezera, když tu se na cestě objevil kočár. Ten kočár prý vezl princeznu z Točníku. V tom kočár najel na kámen a celý spadl do jezera. Kočí i sluhové bez problémů vyplavali, ale princezna nikde. Někdo říká, že se zasekly dveře od kočáru a princezna nemohla ven. Druzí zase, že se někde zasekala o větev nebo tak něco. To se jistě neví, ale dál pověst praví, že jeden z beránků pro princeznu skočil. Za chvíli se oba objevili na hladině. Beránek vytáhl princeznu na pevninu. Král mu za jeho odvahu udělal rohy ze zlata. Beránek po smrti dostal kouzelnou moc, která mu pomůže v lidech najít odvahu. Takže ta pověst je pravdivá, uvědomila jsem si po přečtení. A proč jen na mně. Honilo se mi hlavou. Ještě před spaním jsem si na to vzpomněla a došlo mi to. Vždyť já jsem Beranová, nemá to s tím beránkem se zlatými rohy něco společného, možná proto na mě uhodil ten odlesk prasátka!!! Řekla jsem naposled, než jsem usnula. 

Autor: Filip

TAJEMSTVÍ PŘESLIČEK

Jednoho dne jsme vyrazili na výlet. Po cestě jsem si všiml malých rostlinek, které rostly u cesty. Říkal jsem si, co to je? Budu se na to muset podívat doma.

Doma na internetu jsem zjistil, že to byly přesličky. Psali tam, že to dříve byly velké stromy. Na výletě jsem si jednu utrhl, vypadala přesně jako na obrázku v počítači. Přesličku jsem položil u sebe v pokoji na stůl. Večer jsem si lehl do postele a přemýšlel o přesličkách. Za chvíli jsem však usnul.

Když jsem se ráno probudil, uslyšel jsem, že za mnou někdo mluví. Udiveně jsem se otočil a zjistil, že to mluví přeslička: "Já jsem kouzelná přeslička a řeknu ti náš příběh."

"Tak dobře," odpověděl jsem.

"No to bylo tak," začala přeslička vyprávět, "před několika miliony let jsme žily na této planetě s dinosaury a dalšími živočichy. Rostly jsme vysoko a hleděly na svět z výšky. Jednoho dne se však ozvalo dunění, a všechno skončilo. Nikdo z nás neví, co to bylo. Dodnes se to nikdo nedozvěděl. Pokud chceš vědět, kdo za to může, musíš do pravěku. Jednu věc pro tebe udělám, dopravím tě tam mou kouzelnou hůlkou." Přeslička vytáhla svou kouzelnou hůlku, ozvala se rána, bum a prásk, a já jsem místo doma stál v přesličkovém lese.

Rozhlédl jsem se kolem sebe, ale viděl jsem jen velké stromy, byly to přesličky. Vymyslel jsem, že vylezu na nějakou z nich a rozhlédnu se po okolí. Ta vedle mě měla větve tak akorát nad zemí, abych na ně dosáhl. Vyhoupl jsem se na první větev, na druhou, třetí, až jsem vylezl na vršek. Byl z ní krásný výhled. Viděl jsem dinosaura, jak okusuje přesličku. Také létající pterosaury, jak se snaží ulovit nějakou kořist, a pravěké louky, které byly poseté květinami. A spoustu dalšího zajímavého. Všiml jsem si, že kousek odtud je vysoká hrbolatá skála. Rozhodl jsem se, že půjdu k ní. Rychle jsem slezl dolů a šel tím směrem, kde skála byla. Když jsem k ní dorazil, uviděl jsem, že ve skále je díra. Vlezl jsem dovnitř a rozhlédl se kolem sebe. Bylo tu šero a moc jsem toho neviděl. Vtom jsem ale uslyšel nějaké zašustění a potom i zadupání. Co to je, pomyslel jsem si. Po chvíli jsem to uslyšel znovu a teď už to bylo hlasitější. Najednou jsem uviděl malého dinosaura, tedy spíše dinosaurátko. Rychle jsem se schoval za skálu, aby mě nevidělo. Pozoroval jsem, jak se zvedlo a potom začalo jíst nějaké maso. Když se dosyta najedlo, opět si lehlo a usnulo. Proplížil jsem se kolem něho a pokračoval dál a dál do středu skály. Všude byla tma. Po chvíli jsem ale uviděl záblesk nějakého světla. To se mi snad zdálo, napadlo mě. Jenže světlo bylo čím dál větší. Zjistil jsem, že skála má na druhé straně východ. Rychle jsem k němu doběhl a byl jsem venku. Stál jsem na pravěké louce.

Hned jsem se pustil do práce, abych vypátral, proč jsou přesličky malé a proč už dinosauři nežijí. První, čeho jsem si všiml, bylo, že u nás je chladnější podnebí než tady. Také jsem si uvědomil, že nejen přesličky jsou u nás malé, ale i další pozůstatky pravěku, kapradiny, ještěrka nebo krokodýl. Ještě jsem přišel na jednu zajímavou věc. Tady mají mnohem více prostoru na žití. U nás jsou velká města nebo vesnice. Přesličky nebo ještěrky potřebují k životu lesy a louky, těch je u nás mnohem méně než tady. Tohle všechno budu moci říci přesličce, která leží u mě doma na stole. Nakonec jsem si lehl do trávy a pozoroval modrou oblohu. Po chvíli mě přemohl spánek a usnul jsem.  Probudilo mě až takové zvláštní dunění. To bude dinosaurus, řekl jsem si a rozhlédl se kolem sebe. Ale dinosaurus nikde. Tak jsem se podíval na nebe a tam se řítil velký kámen přímo na mě. Vyskočil jsem a utíkal pryč. Jakmile jsem se podíval na nebe, kámen byl čím dál blíž. Už jsem myslel, že na mě spadne. Naštěstí právě vypršela doba, kdy jsem měl být v pravěku a vrátil jsem se zpátky do pokoje.

"Tak už vím, proč zmizeli dinosauři a proč jste malé," řekl jsem přesličce.

"A proč?" zeptala se zvědavě přeslička.

Tak jsem jí začal vyprávět, na co všechno jsem přišel na pravěké louce.