Reportáž z finále dětské literární soutěže Můj svět slov 2019

Setkání s dětmi které tvoří minoritní skupinu těch "nových dětí" z ulic a škol, co nejčastěji potkáváte se skloněnou hlavou zahleděni do virtuálních dálek, je milou chvílí na kterou se těším. Letošní finále bylo v něčem trochu jiné, možná to zapříčinila skutečnost že jsme byli v prostorech menšího salónku  a měli k sobě tak nějak blíže, zdálo se mi totiž ohleduplně rodinné. Samotné finalistky a finalisté byli, ostatně jako vždy, upřímní při představování svých literárních hrdinů. Slyšeli jsme silné hlasy, někdy projev hodný dabingového studia, došlo i na poezii, také filozofii a hosté a my v porotě se upřímně zasmáli, zasaženi pohádkově snadným dětským humorem. Co je milým trendem posledních dvou let je vyrovnaný poměr soutěžících dívek a chlapců. 

Asi bych měl napsat, na závěr mého mini postřehu ze včerejšího odpoledne, že u mě zvítězili všichni, ale trocha se obávám, že ti kteří tam nebyli, by z této věty mohli vycítit jakousi lacinost a klišé i když jsme udělili opravdu devět prvních míst.

Petr Doležal

Veřejné finále soutěže Můj svět slov je propagováno nejenom v tisku, ale také na plakátových plochách měst Chrudim a Pardubice.

Petr Doležal předává cenu jedné z finalistek soutěže 
Můj svět slov

Součástí finále je i možnost zakoupení některé z knih Petra Doležala.

Již se připravuje občerstvení-neklamné znamení že se porota odchází poradit.

Závěrečným slovem se končí finalistům jejich velký den. V tomto ročníku bylo uděleno hned 14 prestižních ocenění.

MŮJ SVĚT SLOV národní dětská literární soutěž

Redakce knižního vydavatelství vyhledává talentované děti a podporuje je touto soutěží. Tím však společná spolupráce nekončí. Těm, kteří to s psaním myslí vážně, nabízíme i pomoc při vydávání jejich prvotin. A těm nejnadějnějším umožňuje spisovatel Petr Doležal, který je garantem soutěže, uvedení jejich práce ve svých knihách v dlouhodobém projektu Staň se hostem v knihách Petra Doležala

Propozice soutěže

Kdy je možno se do soutěže přihlásit?

Do soutěže je možno se přihlásit v průběhu celého roku. Každý nový ročník je zahájen 1.12 a končí 30.11. Soutěžící, který se přihlásí později, má pouze méně času na vypracování semifinálového a finálového tématu, které vyhlašuje naše redakce

.Jak se do soutěže zapojit?

Je to velice snadné.Stačí poslat svojí soutěžní práci na emailovou adresu redakce.

temne-vody@seznam.cz

Bez omezení rozsahu, tématu a zvoleného způsobu literární formy(poezie, esej, vyprávění, scénář,novinový článek....)

Jaká je struktura soutěže?

První krok

Soutěžící pošle svojí práci do naší redakce. Obratem, po jejím přečtení, obdrží e-mail se semifinálovým tématem s dostatečným časovým předstihem, aby je mohl vypracovat.

Druhý krok 

Semifinalistům soutěže je zasláno finálové téma, které vypracují a odešlou opět do naší redakce.

Třetí krok

Na slavnostním vyhlášení výsledků soutěže, finalisté přečtou svojí literární práci před porotou, rodiči a hosty. Až zde se rozhoduje o jejich umístění. Hodnotí se nejen dílo samotné, ale i přednes a prezentace soutěžní práce. Prestižní akce se koná tradičně v salonku chrudimského Muzea a její součástí je raut.

P O Z O R

Finalista který se na finále nedostaví je ze soutěže vyřazen.

P R O T O Ž E 

Každý spisovatel musí být nejenom nadaný, ale především trpělivý. A to je jeden z hlavních cílů, které tato soutěž sleduje.

O co soutěžíte?

V této soutěži dostává cenu každý finalista-vždy diplom, dárkový balíček a lahev archivního francouzského vína vhodného pro uložení-nezapomínejme, že pan Doležal je přední odborník v oboru sommelierství.

Hlavní cenou však je možnost, pro jednoho z finalistů, prezentace v opravdové knize Petra Doležala. Bude uveden jako speciální host i na obalu knihy a může se představit veřejnosti. 

A to je ten nejlepší start kariéry každého spisovatele.

Finalisté naší soutěže v roce 2016

Barča Vitásková,Tereza Šaurová, Dita Beranová, Klára Moravcová, Denisa Korotvičková, Adéla Václavíková,Viktorie Hegedušová, Klára Lopuchová, Klára Laušmanová, Kristýna Kadlecová, Adéla Horská, Klára Hluchá, Nina Sibinská, Eliška Hamplová. 

Finalisté naši soutěže v roce 2017

Nikola Horáková,Helena Novotná, Nikola Lemberková, Michaela Svobodová, Eliška Hamerníková, Lucie Kváčová. 

Finalisté naší soutěže v roce 2018

Verča Sokolová, Andrea Mautnerová, Filip Hudec, Kateřina Dufková, Eunika Pechánková, Dominika Beranová, Jakub Tvrz, Tereza Kuchařová, Klára Hořínková, Markéta Kůhnová.

Finalisté naší soutěže v roce 2019

Jan Kolář, Barbora Svobodová, Michal Včelák, Elena Zámečníková, Markéta Kůhnová, Šimon Urban, Tereza Dubnová, Tereza Mikulová, Luisa Marešová a jako speciální host Andrea Mautnerová.

Soutěžní práce roku 2019

Na samém sklonku roku(31.12) jsme již dostali první soutěžní práci do naší literární soutěže Můj svět slov. Tím, kdo odstartoval letošní ročník, se stala talentovaná třináctiletá spisovatelka Andrea.

Jako každý rok i letos přidává své hodnocení Petr Doležal a Redakce krátkou anotaci přihlášeného díla.

1.

Autor : Andrea 13 let.

Plížící se hrozba 

Ještě před několika lety to bylo město jako každé jiné. Město s funkční silnicí, dětmi hrajícími si na hřišti, přepracovanými úředníky v přetopených kancelářích nebo nacpanými supermarkety. A stačilo jen málo, aby se tohle všechno změnilo.

Někteří by ho dokázali přirovnat k městům z filmů, kde se rozšířila epidemie, vypukla jaderná válka nebo spadl meteorit. Skutečný důvod ovšem neskrývá žádná nadpřirozena.

V postranní uličce vedle velké opuštěné silnice po kolenou na zemi lezla dívka a prohrabávala každou hromádku čehokoli za jediným účelem - najít potravu. Jen dnes hledáním strávila téměř dvě hodiny. Za tu dobu nalezla jedinou pohublou mrtvou krysu. Těžko to mohlo nasytit ji a její rodinu, ale pořád to byla cenná potrava.

Postavila se a přistoupila k převrácenému kontejneru. Odpadky z něj už byly všechny vyrabované. Zbyly tam už jen věci, které nepotřebovala.

Posadila se k němu a nahlédla dovnitř. Nic. Žádné jídlo, ať už v jakémkoli stavu. Trošku ještě odpadky prohrabala, aby se ujistila, když její smyly zbystřily. Zaznamenala pohyb v rohu uličky. Otočila hlavou. Zrak jí spočinul na malé bílé myšce. Čmuchala u cihlové zdi a hledala potravu stejně jako dívenka.

Zrzavá dívka pomalu vstala a opatrně našlapovala směrem k myši. Byla na metr od ní, když se dříve nic netušící stvoření rozběhlo k útěku. Dívčiny dávné pudy se probudily, více nepřemýšlela a vyrazila za ní.

Myš běžela, jak nejrychleji mohla a dívka jí byla sotva na metr vzdálená. Jak dívce, tak myši muselo být víc než jasné, že tento boj větší a vyspělejší stvoření vyhrát nemůže. Pro záchranu vlastního života myš zpomalila, prudce zatočila a zmizela ve štěrbině v zemi.

Dívka zpomalila.

"Sakra!" zaklela a kopla naštvaně do hromady kamenů. Poražená sklopila hlavu a vyrazila ven z uličky.

Téměř na konci dlouhé ulice uslyšela tichý, ale pevný hlas. Dívka se zastavila a zpomalila krok. Uslyšela druhý hlas, byl o něco hlasitější a stejně útočný.

"Ani na to nemysli!"

Zrzka došla pár kroků, až byla úplně na kraji uličky. Vyklonila se, aby věděla, co se děje.

Na silnici stáli dva chlapci. Nejspíše se hádali. Co dívku zaujalo víc, byla věc podobající se masu opodál. Bylo tedy zjevné, že se dohadují právě kvůli tomu.

Volili ovšem dost nenásilnou formu boje. Oba tam jen stáli a slovní nadávkou či jen vyhrůžkou vyplnili ticho. Bylo ale také jasné, proč to dělají. Čekají.

I v tomto nebezpečném světě, kde převládal pud hnaní se bezhlavě za kořistí, dokázali oba přemýšlet. Vyčkávali, až druhému dojde trpělivost, přestane se jídlu věnovat nebo si pro něj před očima rivala půjde. Až potom dojde k boji, kdy vítěz nezíská jen směšně malou kýtu.

Dívka vystoupila z úkrytu stěny a rozhodla se se do boje přidat. Naivně předpokládala, že když se na sebe budou chlapci soustředit, jídlo jednoduše vezme.

Jak se ale k chlapcům přibližovala, vypadalo to, že se její plán přeci jen nevydaří.

Menší chlapec k ní nepatrně otočil hlavu a vražedným pohledem se na ni na zlomek vteřiny podíval.

Jeho nepozornosti však využil druhý chlapec, vyběhl k masu, sebral ho v běhu ze země a utíkal pryč. Menší chlapec se za ním okamžitě rozběhl.

"Tak málo jídla a pití," zašeptala dívenka a otočila se zády k chlapcům, aby mohla jít dál hledat kořist. "A tolik lidí a zvířat, co hladoví."

"A způsobili jste si to sami," odpovídá na to radostně Hrozba, která se po desetiletí čekání konečně dočkala svého nástupu na trůn.

Byla tu od dob lidské převahy nad přírodou a trvá dodnes. Její zlověstný úsměv se s každým nový dítětem zvětšuje. Přelidnění. To je její jméno, které zatím slýchá každý bez větších obav. Ona si ale zatím jen brousí pařáty a trpělivě vyčkává na správnou chvíli.

A ta až nastane, bude to právě její jméno, které nás bude děsit. Jenže to už bude pozdě.

Krátká anotace: 

Apokalyptický příběh o konci světa je varováním lidstvu před devastujícím způsobem života.

Hodnocení Petra Doležala :

Natálie napsala povedenou báseň které nelze snad nic vytknout. Je plna vyzrálých metafor a postrádá nadbytečná slova. Autorka je příslibem poezie, žánru který stojí na okraji.

Vlčí důvěra

Vlčí důvěra
Mladý vlk si na ten den dobře pamatoval, bylo sychravo a stromy se ohýbaly pod nápory větru. Už ani listy nepadaly pomalu k zemi, ale byly unášeny víry, které s nimi házely ze strany na stranu. Blížil se déšť, možná i silná bouřka. Kdyby neměl zraněnou nohu, ležel by v úkrytu se svou smečkou a dechem by ohříval malá mláďata. Místo toho ležel na louce a čekal na smrt. Ze začátku plakal, ale teď už mu z úst vycházeli jen tiché vzlyky. Blízko byla chalupa a on nechtěl přilákat lidi, už tak měl problémů dost a další souboj by nepřežil. Pomalu upadal do bezvědomí a poslední co cítil, byla malá ruka na jeho krku.
Ráno se probudil ve vyhřáté místnosti, vedle hořícího krbu. Vedle něj spalo lidské dítě, noční můra a přesto bylo tak klidné a nemělo strach. Byla to malá dívka, ještě mládě. Dlouhé hnědé vlasy měla sepnuté ve dvou culících a přivřené oči vypadaly tak poklidně. Jediné, co na sobě měla, byla malá bílá košilka ještě roztrhaná a zablácená z nočního dobrodružství. Klidně si položil hlavu na spojené tlapy a pozoroval tu malou hruď, která se zvedala v poklidném tempu spánku. Najednou se mládě pohnulo a zelenýma očima, připomínajícíma lesní mech, se na něj podívala. Nic neudělala, nevykřikla, ani se nepokusila utéct. Dětská nevinnost pomyslel si vlk a pomalu zvedl hlavu. Dívka se usmála, snad věděla, že mluvit na něj je zbytečné, nerozuměl by jí. Holčička se přiblížila a podrbala ho za uchem. Kdyby byl zdravý, snad by utekl, bránil se, nebo by ucukl. Ale teď zjistil, že je to příjemné a přesto jediné co ho napadlo, bylo: Je to lidské dítě, nebezpečí. Lidé nosí pušky a zabíjejí nás, a přesto mě tato dívka zachránila a uschovala u sebe, zdála se tak sama, opuštěná. Myšlenky se mu honily hlavou a ani si neuvědomil, že malá dívka odešla.
Po nemalé chvíli se vrátila a přinesla mu jídlo, ale nebylo to čerstvé maso, jak byl zvyklý. Bylo to dobré, nedokázal říct, co to je a ani ho to nezajímalo. Mohl jíst a být v teple, dokud se nevyléčí. A pak mohl odejít, jen nesměl zpohodlnět.
Ještě několik dnů ležel u krbu a nebyl schopný se o nohu opřít, jen tam ležel na pospas mláděte a čekal, jestli mu přinese další jídlo. Bylo tam teplo, ale něco mu přece chybělo, byl to vítr v srsti a jeho smečka, která mohla být stejně daleko, jako blízko. Najednou cítil hroznou bezmoc. Ale děvče se o něj staralo a snad mu začal i věřit. Bylo na něho tak milé, spalo vedle něj, drbalo ho za ouškem, mazlilo se s ním a jeho úsměv ho vždy potěšil. Nikdo jiný se tu neukázal a vlka napadalo, jestli má dívka vůbec vlastní smečku, anebo je zde na pospas divoké přírodě v tomhle svém malém doupěti. Také přemýšlel nad tím, kdo může opustiti vlastní mládě a nechat ho na pospas v lesích. Na tuto myšlenkovou cestu ho vedly vzpomínky na chvíle, kdy poprvé uviděl své mládě ještě jako malé klubíčko chlupů, které je slepé a nemohoucí, plně závislé na matce. Samice s mládětem byla silná a slabá zároveň. Když vidí, že její mládě dýchá a žije, je plná radosti a mateřské lásky, ale jsou i chvíle plné smutku, kdy se zatím slabé srdíčko zastaví a samici nezbývá nic jiného než osamělé půlnoční vití na měsíc a stálá změna, která jí zlomí srdce ve dví. Proto jsou lidé monstra, protože jsou schopné opustit nový život.
Když se podzim přehoupl na zimu a venku se začal objevovat sníh, vlk si začal stoupat na vlastní nohy a začal chodit po chaloupce. Byla ještě menší, než se zdálo. A přesto to dívce nebránilo v tom se o něj starat a pečovat o něj, přesto jí to nezabránilo mít ho ráda. Za nějakou dobu si na ni zvykl a začal ji mít rád. Už by ji nenazval cizím mládětem, už patřila k jeho smečce a byla součástí jeho srdce. Každý den s ním ulehala k spánku a jedla s ním, často mu i vykládala příběhy, kterým nerozuměl. Ale jí to zřejmě nevadilo, povídala a on cítil, že má radost, že není sama.
Přišla však doba, kdy vlk chtěl jít ven a ona stále chodívala s ním. Přestože ji měl rád, věděl, že bude muset odejít. Nemůže tu zůstat navždy a opustit svoji smečku. Nevěděl, jestli ji ještě někdy najde, ale nehodlal se pustit naděje. Každým dnem mu přibývalo síly a on se chtěl odpoutat od malé holčičky.
Ale pokaždé, když zrychlil, uviděl v jejích očích jakýsi smutek, co mu bránil odejít. Ona s ním zůstala, to ona ho zachránila před smrtí o samotě za šumu listí a pískotu větru v korunách stromů. Nemohl ji opustit, protože byla jeho součástí a jeho děvčátkem.
A pak přišlo jaro a on začínal cítit stopy jiných zvířat, někdy se mu dokonce zdálo, že zachytil i pach vlastní družky a svých mláďat, ale stejně rychle jako ho ucítit, tu vůni i ztratil. A pak jeden den, když už zapadalo slunce, na tu louku přišla bílá vlčice a začala se rozhlížet po okolí. Uviděl ji, a přesto nevydal jediný zvuk. Přece jej ucítila a našla, jako vždy. Poprvé uviděl v očích lidského mláděte štěstí, když se začal vzdalovat. Možná i člověk může pochopit lásku mezi vlky, lásku ke smečce a všem mláďatům, tu věrnost, kvůli níž je nemohl opustit. Když odcházel, naposledy se podíval za sebe a zkontroloval lidské mládě, teď už se musí postarat o sebe sám a ona sama o sebe.
Dívka
Dívala se za ním a chtěla pochopit to silné pouto mezi ním a vlčicí na louce. A přece když ji opouštěl, cítila lítost, snad i strach ze samoty a opuštění. Když se ztratil v lese mezi stromy, otočila se a odešla k malé chaloupce.
Ještě několik dní chodívala na louku a doufala, že se vrátí, ale nikdy jej neuviděla. Často i plakala a slzy dopadaly do té jarní trávy. Když už uplynul dost dlouhý čas na ztrátu naděje, chtěla zapomenout na ty dny, které s ním strávila, a přesto se každý den vracela na tu louku a čekala na jeho návrat.
Uplynuly roky, než si dívka řekla, že toto je poslední návštěva louky a jejích vzpomínek na vlka. Snad se to zdálo lesům v okolí smutné, nebo byl slyšet její pláč. Ale za několik chvil se na louce objevil vlk, ten šedivý vlk, kterého dotáhla do své malé chaloupky a starala se o něj. Opřel se jí o nohu a mazlil se s ní, dokud napadla noc a oba museli odejít.
Ještě dnes můžete každý den na těch loukách uvidět dívku, ze které vyrostla dospělá žena, jak čeká na vlčí návrat. Ale toho už se nedočká, čas jde dál a skolí každého, někoho dřív a někoho později.

Krátká anotace :

Hodnocení Petra Doležala :

Jak ochočit koníka tak, aby vás povozil

Staň se hostem v knihách Petra Doležala

Při vyhlašování výsledků dětské literární soutěže Můj svět slov 2017 byla  každému finalistovi nabídnuta možnost získat prostor v nové knize Petra Doležala. Zde si můžete jednotlivé práce přečíst a třeba nám i poslat svůj názor, která se vám nejvíce líbí.

Autoři mají společné téma Záhady kolem nás

Autor: Andrea

Za policemi knih

Stejně jako každý všední den, i tento se ve dveřích knihovny objevila malá dívenka s roztomilými culíky trčícími po stranách hlavy. Knihovnice si jí tu soudě podle jejího pohledu zapamatovala natolik, že se na ní nezvykle mile usmála a sáhla do skříně za sebou pro jednu z knih. S tou se také otočila a podala jí dívence. Děvče k ní okamžitě přiběhlo, usmálo se a převzalo od ní knížku.

"Děkuji, paní Málková," slušně poděkovala blondýnka a vydala se k jedinému stolu v oddělení pro děti. Usadila se na jednu ze čtyř židlí a zalistovala knihou, až narazila na malou papírovou záložku, kterou si tam posledně vložila. Okamžitě se dala do čtení. Celá napjatá četla o dívce jako ona. Zrovna tu dívenku má navštívit její otec a stejně jako Ella v příběhu, i blonďatá dívenka se na to moc těšila. Často jí udivovalo, proč Elle život nastražil tolik překážek. Vrtalo jí to hlavou od chvíle, kdy Elliina maminka upadla do kómatu a právě od té doby je to pro ni jen záhadou. I tak však knihu s radostí četla již nějaký ten den. Sice se jí zdálo, že čte poněkud pomalu, ale co na tom bylo. Četla přece nejrychleji ze třídy a to jí stačilo.

"Dobrý den," ozvalo se z vedlejší místnosti, kde za stolem seděla knihovnice. Ta sebou cukla a překvapeně se zadívala před sebe. I dívenku to překvapilo natolik, že odtrhla oči od knížky před sebou. Kdo to je? Vždyť do knihovny jsem vždy chodila jen já! Poněkud jí to znepokojilo, protože na to byla vždy dost pyšná. Už jako malá chtěla být něčím jedinečná, což se jí povedlo právě tím, že do knihovny chodila takřka jediná. Ano, občas se zde ukázala zbloudilá duše, ale ta hned zase odešla. Jediné v co doufala, bylo, že tato dušička bude také jen potřebovat využít toaletu, kterou knihovna nabízela.

"No dobrý den," oplatila nové osobě pozdrav knihovnice. "Co si mladý pán přeje?"

"Chtěl bych si půjčit knihu," pronesl tichým hláskem, že ho dívenka sotva slyšela. Zamrazilo jí, když ta slova zpracovala v hlavě.

"Co?!" zašeptala a stále naslouchala rozhovoru.

"Opravdu?" promluvila s menším znepokojením knihovnice. Také jí to nejspíše zarazilo. "A jakou bys chtěl?"

"Nevím přesně název, hledám tedy jen část s encyklopediemi," řekl stejně tichým hlasem chlapec. Na to se blonďatá dívka zamračila. Doufala, že si tenhle zbloudilec vypůjčí nějakou primitivní knihu s dějem pro prvňáčky. To však byly jen sny. Chvilku zapřemýšlela, jestli si ještě nemá tuhle knížku pro menší děti rychle vyměnit za nějakou o kvantové fyzice či chemických sloučeninách, ale to už knihovnice chlapci radila cestu. Rychle pochopila, že část s encyklopediemi je hned vedle té, kde zrovna seděla a tak usoudila, že knihu vyměnit nestihne.

Stejně tichými kroky, jako měl chlapec hlas, se i vydal směrem k dívence. Ta rychle sklopila pohled k textu a přitiskla obal knihy k desce stolu, aby nebyl vidět název, ani obálka.

Chlapec už na první pohled tichý, pilný žák kolem ní je prošel. Ani se na ní nepodíval. Plus pro mě, pomyslela dívka a nenápadně se za ním otočila, aby věděla, pro jakou knihu si přišel. Chlapec však zmizel za regálem a tak se dala znovu do čtení knihy.

Zrovna se Elly domovní dveře někdo zaklepal, když blondýnka uslyšela ty tiché kroky za sebou. Překonala zvědavost se za kroky ohlédnout a dál četla text. Kdyby text vnímala, dozvěděla by se, že za Ellou přišla kamarádka, ale ona naslouchala jen tichým krokům.

Když se kroky zastavily, očima se bez zvednutí hlavy pokusila pohlédnout na chlapcovu knihu, ale v nevýhodné poloze nemohla nikde knihu naleznout.

"Mohu se sem posadit?" otázal se chlapec, čímž dívce nahrál do karet. Dívenka zvedla pohled a zadívala se do chlapcových oříškových očí koukající se na ní skrz tlustá sklíčka hranatých brýlí. Hned však zase pohledem uhnula a zapátrala po knize, kterou nalezla v jeho drobných dlaních. Naneštěstí pro ni však byla otočená tak, že název nezahlédla.

"Jo, klidně," řekla nezaujatě dívka a sklopila oči ke knize. Chlapec odsunul židli naproti dívce a posadil se.

Dívka stále nechápala, proč sem ten kluk nikdy dřív nepřišel. Chodila sem každý den po škole, ale nikdy ho tady neviděla. Přišlo jí to divné, až záhadné. Odkud se sakra tihle intelektuálové berou?!

Ovšem to, odkud se vzal, bylo teď vedlejší. Potřebovala zjistit to jméno knihy. Zajímalo jí, kvůli čemu sem tenhle přišel. Zvedla svou knihu od desky stolu a přikrčila se. Knihou si zakryla část obličeje. Následně se pak zpod knihy vynořila jako nějaký zabiják z hororového filmu z vody a zkoumala knihu, kterou chlapec před ní se zájmem četl. Postupovala opatrně, ale s jistotou, dokud nenarazila na název. Chemie hravě, přečetla si název knihy v duchu a s překvapením na knihu zpoza té své zírala. Ten kluk nevypadal ani na sedmou třídu, pochybovala, že se mu chemie bude k něčemu do výuky hodit. Určitě se s tou knížkou jen vytahuje. Že to má zapotřebí. Vždyť to nemá ani děj!

"Zaujala tě ta kniha?" zeptal se náhle chlapec. Dívka pohotově sjela pohledem z názvu knihy na chlapce s pobaveným úsměvem. Proč se směje, bylo vlastně jasné. Dívat se na dívku, co potajmu skenuje jeho knihu pohledem musela být tedy podívaná.

"Ne, ani moc ne," zkusila to ještě rychle obejít blondýnka. "Z podobných knížek už jsem vyrostla." Její pokus o zastrašení chlapce svou "nadřazeností" se však moc nepovedl a obrátil se proti ní, stejně, jako chlapcův pohled na její knihu.

"Takže ta knížka, kterou čteš není k sehnání v dětském oddělení v knihovně a na poslední straně knihy není napsané ,Vhodné pro děti od 8 let´, že?"

Dívka strnula. Chlapec se na ní vítězně zadíval a sledoval, jak culíkatá dívčina listuje stránkami knihy, až na poslední, kde pátravým pohledem narazila na autorčino doporučení. Vyděšeně se na chlapce zadívala. Měla pocit, jakoby se právě setkala s nějakým mimozemšťanem, který si jí před jejich setkáním celou pročetl v nějakých spisech.

"Nedávno jsem tuhle knížku kupoval sestře," objasnil svou znalost chlapec. "Nejdelší velrybí píseň," přečetl název knihy nahlas. "Tak přesně z takových knih už jsem vyrostl zase já. Příběh o naivní a vzdorovité holčině, co si myslí, že je všechno. Zajímavý příběh, ale leda tak pro stejně naivní holky, jako je hlavní ,hrdinka´. Akce a vlastně ani zápletka žádná. Absolutně nechápu, kdo tuhle knihu mohl vydat."

"A to říká chlapeček s brejličkami, co sedí nad knihou o chemii!" snažila se mu to oplatit dívenka. Byla ovšem pravda, že kniha, kterou četla, nebyla už zrovna pro ni. Jenže ta knížka se jí prostě děsně líbila a stále více i bavila. Proč, to netušila.

"Tahle kniha možná nemá děj, ale alespoň nečtu knihy pro malé děti! Vypadáš rozhodně na víc, než na osm let. Kdybys tedy změnila názor a chtěla konečně číst něco pro větší, knihu ti klidně hned půjčím, stejně už jí dočítám." Chlapec se povrchně usmál, zaklapl knihu a podal jí dívce.

Dívce stále nedocházelo, s kým má tu čest. Jak dočítá?! Vždyť sis jí teprve půjčil! Jak to, že já tuhle krátkou, dětskou knihu s obrázky čtu tři týdny a ty tuhle naučnou pár minut? Nechtěla se jen tak rychle vzdát a hmátla po chlapcově knize. Připadala si jako Sherlock, když v ní začala listovat a hledat něco o tom, odkud se vzal tenhle kluk, ač věděla, že tam asi odpovědi nenalezne. Tohle pro ni byla jedna velká záhada. Vzhlédla pohledem k chlapci, který se na ní vítězně usmál.

"Abych byla fér," přimhouřila oči dívka, zaklapla dětskou knížku a přisunula jí k chlapci. "Ty si zatím můžeš přečíst tu mou."

Chlapec po knize sáhl a otevřel na straně, kde měla záložku. Chvilku knížkou ještě listoval a poté jí zaklapnul a přisunul zpět k dívce.

"No, jak koukám, chybí ti ještě dvě stovky do dočtení knihy. Nejspíš jsi celá napjatá, co tuhle naivku potká. Takže mi asi můžeš vrátit tu mou, tu svou za den či dva dočteš a potom si tady nějakou pro větší půjčíš. Tedy, samozřejmě, pokud budeš na vyspělejší literaturu dostatečně připravená." Chlapec se očividně rozhodl dívku vyprovokovat. Jenže dívenka si to nechtěla nechat líbit a tak za každou cenu chtěla chlapci dokázat, že ona je tady ta lepší.

"Dej mi pár minut a dočtu jí. Když jsem jí dneska začala číst, tak jí snad tady i dočtu, ne?" zalhala dívka. Ani to však moc nepomohlo, což rychle pochopila, když se na ní chlapec pochybovačně zahleděl.

"Tak to teda musíš číst mega rychle, když já za den nepřečtu ani sto padesát stránek a ta tvoje má tři sta dvacet."

"Co?" nechápala dívka. "Vždyť sis jí dneska půjčil a říkáš, že jí dočítáš!" Už ani nerozeznávala, jestli si to myslí, nebo říká, ale podle chlapcova úsměvu usoudila, že myslela poněkud nahlas.

"To sis vážně myslela, že přečtu pět set stránek za tři minuty? Tak to jsi snad ještě více naivní, jak ta holka v té tvojí knize! To ti nedošlo, že když už tu knihu dočítám, tak jsem jí s největší pravděpodobností už někdy předtím četl?" Chlapec se jen tak držel, aby nevybuchl smíchy a dívenka se tomu ani nedivila. Byla opravdu nad míru naivní.

Jeho argumenty byly dostatečně logické na to, aby jí přesvědčily. Ač už jí nějaké věci začínaly konečně dávat smysl, ale ještě pořád nemohla pár záhad rozluštit. Jak to, že ho tady ještě nikdy neviděla? Viděla tady dost lidí, kteří přišli a odešli, ale on mezi nimi rozhodně nebyl. Toho by si určitě pamatovala! A tohle byla jediná knihovna ve vesnici a nejbližším okolí. Do jiné tedy chodit nemohl. Když se nad tím více zamyslela, došlo jí, že ho vlastně ani nikdy neviděla ve škole. Začala být ještě zmatenější, než když chlapce poprvé viděla.

Chlapec nejspíše postřehl její nechápavý výraz, dal si dvě a dvě dohromady a odpověděl na její otázky, které pokládala za Bůhvíjak složité záhady.

"Lidé se v dnešní době snad můžou přestěhovat, ne?" odpověděl na otázku otázkou.

Dívku tato primitivní a vlastně i nejpravděpodobnější možnost nejspíše nenapadla a tak to ještě chvilku zvažovala a potom v mysli tuto velkou záhadu uznala za vyřešenou, a sebe za poraženou. Ani nechápala, jak to, že jí možnost přestěhování nenapadla hned jako první. Jak mohla vůbec zvažovat možnost utajování chlapce rodiči, když se úplně nabízela taková jednoduchá odpověď. Odpověď na obtížné otázky občas holt bývala jednoduchá, stejně jako odpověď na nějakou pořádně tajuplnou záhadu. Jako chlapec před ní, i ona se usmála. Nemohla ani uvěřit tomu, že v knihovně nalezla nějakou záhadu, která by nepocházela z knihy. A zrovna na takovém nudném místě, jako je knihovna!

Zadívala se na okamžik na svou knihu. Ještě musela vyřešit jednu záhadu. Natáhla ruku pro dětskou knihu, přisunula si jí k sobě a četla tam, kde skončila. Ještě jednu záhadu, pomyslela si a dále četla o Elle a jejím záhadně nevydařeném životě.

Autor: Tereza

"Snít anebo bdít"

Zasněně hleděla v dáli za horizont a její bílý šat se ohýbal v poryvech přímořského vánku. Její bledá pleť a světlé zářivé vlasy jí dodávaly ještě více na vzhledu nevinnosti. Rudé rty a blankytně modré oči dokazovaly jako jediné, že žije. Kdekdo si myslil, že je pouhým přeludem jejich zraku, když náhodou zabloudil do skal na pobřeží moře. Nikdo nevěděl, odkud je a nikdo ji nikdy neslyšel promluvit. Že by se spolčila se samotným ďáblem? Mysleli si někteří, avšak ona jejich poznatky buď ignorovala, nebo nevnímala.

Každý den se ubírala na své tajné místo a pořád se jen dívala. Dívala se na bubliny na vodní hladině, dívala se na lístky ve větvích stromů, jež se sem tam na suchém ostrově nacházely, dívala se dokonce i na to, jaké kaménky voda přinesla k jejímu zraku pro potěšení. Zvláštní, jakou moc a krásu má záhadná fantazie. Kde se vůbec vzala a proč ji máme? Jedno je jisté, člověk bez fantazie je jako tělo bez duše a snění bychom si neměli odepírat. Ale že by to stálo za bloumání bez cíle a nevnímání života několik věčných roků? Ta dívka byla prostě jiná.

Možná právě íčko vzpomínala, jak se svou mladší sestřičkou chodívaly na pláž a nechávaly paprsky slunce ohřívat jejich bledou pleť. Pozorovaly obláčky honící se po obloze, třeba tak to všechno bylo! A její sestřička by řekla: "Hele, podívej, tam je mořská panna!"

A ona by na to odpověděla: "Je krásná, akorát taková smutná a zasněná." A od toho dne by si přála, aby byla jako ona. Mořská žínka, jež tak okouzlila její sestřičku a dozajista pomáhá všem mořským tvorům. Měla by ploutev z šupinek, které by zářily všemi barvami duhy a hlas, který by omámil všechny pohledné muže. Krk by jí obepínal náhrdelník ze všech hlubokomořských perel a zlaté vlasy by bývaly byly jediným světlem pod vodní hladinou. Na takovou sestru by byla její malá pyšná.

Jenže sestřička roste a přestává snít. Přestává ji bavit sedat se svou starší sestrou na skalních výčnělcích a pozorovat mraky. Přestává ji bavit poslouchat snění zasněné dívky, která pořád věří. A na co vlastně? Na zázraky a moc oceánu. Každá vlna jí připadá jiná a přináší jinou zprávu a rackové, kroužící nad hladinou moře, ji také okouzlili. Možná v dáli právě na těchto vlnách skáčou delfíni a mořské panny s nimi dovádějí. Ne, těmto řečičkám už sestřička nevěří a poslouchá rady matky, jež nechce, aby i její druhá dcera propadla takovému neštěstí, jako je snění.

"Snění je něco nadpřirozeného, co nemá být," říká matka, ale dcera to ani nezaregistrovala a už znovu běží k moři. Kdežto malá bedlivě naslouchá a už se má k vaření a hospodaření. Poklidí, navaří a upeče, vypere a vyžehlí... Myslí si, že se její starší sestra ani nevdá a vyčítá jí všechny chyby, ale ve skrytu duše trpí tak moc velkou starostí o sestru.

Ale starší sestra naopak shledává, že už nestojí své sestře a matce byť jen za zmínku a sedíc na skále jí tečou pramínky slz po tvářích. Kde je její milovaná sestřička? Co se stalo s osobou tak velmi blízkou a přesto vzdálenou? Někde tady být musí! Přeci její snová část nezmizela zcela... Usilovně si to přeje, chce, aby na ni byla sestra zas pyšná. Musí něco dokázat, musí jí dokázat, že mořské panny existují! To je její jediná šance, neboť o tomto s ní mluvila nejčastěji.

Jednoho dne se proto vydala dál a dál. Po skalách šplhala zběsileji než kdy jindy, na horkém písku se vznášela jako laň a hledala a dívala se za obzor. Bez úspěchu... Ale pořád tu šance je a zůstává až do konce! Začala zpívat tklivé písně a pozorovala, jak se podvečerní obloha vyměňovala za noční, a nebe ozářil úplněk měsíce. Z hrdla se jí draly jak písně o lásce, dobrodružství, tak i zklamání.

Tu noc se to stalo. Tu noc ji rybáři uslyšeli a začali si vyprávět o mořských pannách. Začali říkat, že jejich zpěv zní a lahodí uchu jako ústům víno. Že všechny mořské panny prožily nešťastnou lásku a některé proto vábí lidi, aby zahynuli v hloubce vod a ony se tak pomstily. Jenže to zpívala ona, jenom smutná dívka věřící na tyto zázraky a chtějící dokázat naději. Zpívala, dokud měsíc nenadešel vzhůru a ona poté umlkla. Měsíční zář se odrážela na vodní hladině a ji to fascinovalo. Musela být blíž. Slezla ze skály a šla po písku, nechavši za sebou krvavou stopu, do vody.

Chladivá voda jako by smývala všechny nečistoty ať už z povrchu, tak uvnitř z duše. Měla blahodárné účinky na všechno, všechny starosti jako by zamrzly a ona jen cítila tu sílu, která se do ní vlévala. A ta síla ji poháněla dál a dál od pobřeží a s každým jejím krokem vzrůstala. Pak už jen plavala dál, i když se to nikde neučila a zpívala tiché noci, jež se jí stala osudnou. Zapomněla na všechno, na starosti, sestřičku i matku, kdo je a co to je žít.

Někteří rybáři říkávali, že viděli plout velkou rybu se zářícími vlasy v dáli. Někteří říkali, že slyšeli její zpěv a někteří dokonce tvrdili, že viděli, jak ji její mladší sestra na skalách u vody nadarmo volá jejím pravým jménem, ale nikdy nedostane odezvy. Nikdy malá sestřička neviděla, že kdesi v dáli v hlubinách ji slyší, ale nemůže si vzpomenout. Vzpomenout na to, proč opustila domov a koho tak bezvýhradně milovala.

Autor: Jakub

Jak jsem utíkal a neutekl

Na své svatbě jsem pronesl tuto řeč: Jsem romantik, nechám se příliš zbrkle vést svým rozbouřeným srdcem a málo dbám rozumu. Miluji i nenávidím hluboce, ať se jedná o lidi, krajinu, svět či život. Jsem romantik a romantikem zůstanu, každý všední den se tím stává záhadou. Vždy jsem byl i budu šťastný.

*****

"Byl jsem v cirkusu," povídám jí.

"Hm."

"Bylo to smutné, ale tak hezky smutné."

Dívá se na mě jako na blázna. Ona to nechápe, že byl cirkus smutný.

"Plakali jsme a zároveň se smáli, tekly nám slzy po tvářích a zároveň jsme měli pusy roztažené od ucha k uchu," snažím se jí vysvětlit své dojmy.

"Kdo my?" ptá se bez špetky pochopení.

"My, diváci, návštěvníci..."

"Ach tak," otáčí uklidněna hlavu zpět k zašívání mých roztrhaných ponožek a dál nejeví žádný zájem.

"Byly tam děti, docela malé děti," pokouším se ji alespoň něčím nadchnout.

"Vážně?"

"Jo." Ona nechce děti. Nevím proč. Když mi zašívá ponožky, proč by se nemohla starat o děti?

"Proč jsi vůbec šel do cirkusu?" přerušila ticho.

"Pršelo."

"Ty jsi tam šel proto, že pršelo?"

"Vlastně ano. Šel jsem nakoupit, jak jsi mě poslala, když tu začalo pršet. Byla mi zima. Z ničeho nic se přede mnou vyloupl stan."

"Jak se před tebou mohl jen tak vyloupnout stan?"

"Byl do té doby schovaný v mlžném oparu. Jak pršelo, ze země stoupala pára, vše bylo schované.

"Kde?"

"V jakémsi mokru."

"Dobrá, ale snad jsi šel po silnici. Tak kde se tam vzal ten stan?"

"Jo takhle ty to myslíš... Stál na poli, kousek od silnice. Nebyl velký, voda po něm stékala a v čůrcích pleskala o zem, kde se v rezavé půdě tvořily velké kaluže. Plachta byla u vchodu rozhrnutá, stála tam žena osvícená jen oranžovým světýlkem cigarety. Úzký proužek kouře se proplétal mezi kapkami deště a mizel kdesi nad stanem."

Nasupeně trhla hlavou, ta žena se jí nelíbila.

"A tak jsem se brodil blátivou hlínou, dokud jsem nestál pod stříškou. Z vlasů mi tekla voda, a když jsem se tam tak schovával, koupil jsem si lístek, aby to nebylo hloupé. Nebylo slyšet slova, jak kapky bubnovaly o vypjaté plátno, ale já měl takový ten příjemný pocit, jako když venku prší a ty jsi v suchu, když jen posloucháš déšť a venku je zima, ale ty na kůži cítíš příjemné teplo, jen občas ti z té nádhery přeběhne mráz po zádech."

"Paráda," pronesla bez trochy nadšení. "A co jsi viděl?"

"Maličká děvčátka, co s ještě menšími paraplíčky chodila po provaze, chlapce žonglující s míčky, obručemi i ohněm, malé slečny na hrazdách spolu s onou ženou od vchodu. Překvapily mne křivky ženského těla - ne že bych si jich dříve nevšímal, ale dnes jsem je chápal, chápal jsem, kde je třeba ženu uchopit a chápali to tam všichni. Do toho přišly dvě děti s houslemi, nasadily smyčce a spustily. Hráli dvojhlasně, jednou se melodie prolínaly v divokých kaskádách, podruhé jen teskně

stoupaly ke stropu a plnily stan šťastným smutkem. A když se ta hluboká krása smísila s dětskou nevinností, když pod dívkami vznášejícími se na hrazdách přecházely po tyči páry snad pětiletých dětí, nemohl člověk zastavit slzy ani úsměv. Co nemohl? Nechtěl. Chlapci jako džentlmeni přenášeli holčičky v náručí, za nimi kouzelníci tahali králíky z klobouku a probodávali noži truhlu s dívenkou, která nakonec celá zdravá vylezla. Kolem dokola se honili rozjaření klauni, stříkali do obecenstva vodu a házeli míče - a to vše se odehrávalo v jediné miniaturní manéži tvořené nízkou ohrádkou a červenou nablýskanou plachtou. Samotný cirkus vypadal jako trochu větší dětská hračka."

Byla ke mně otočená zády. Zřejmě dál štupovala ponožky, ale do obličeje jsem jí neviděl.

"Po vystoupení jsem mluvil s tou paní, jak jsem říkal, že stála u vchodu a kouřila a pak létala na hrazdě. Ptal jsem se jí, jestli je sama se všemi těmi dětmi a víš co mi řekla?"

Ticho.

"Řekla, že její rodiče zemřeli, že jí zbyl jen malý cirkusový stan a nějaké to vybavení. Dostala nápad posbírat děti z ulic, děti bez domova, bez rodičů a dát jim nový život - samozřejmě dát život a šanci žít i sama sobě. Je to takový cirkus sirotků," zakončil jsem svou řeč.

"A kde máš ten nákup?" zeptala se mě po tom všem, co jsem jí vyprávěl.

"Nemám."

Rozplakala se. Bylo mi jí líto, ale já věděl, že mě mé srdce táhne jinam, a tak jsem jen otevřel dveře a vyběhl do deště hledat cirkusový stan, oranžové světýlko, proužek kouře a ženu, která děti chce.

*****

Takhle jsem utekl své ženě s cirkusačkou, té jsem později utekl s cukrářkou, té zas s malířkou, také jsem miloval trempku, pradlenu a básnířku a bůhví koho ještě. Myslím, že mě to bavilo, byl to jistým způsobem romantický život.

A po tom všem mohu stále říci jen jediné: Jsem romantik, nechám se příliš zbrkle vést svým rozbouřeným srdcem a málo dbám rozumu. Miluji i nenávidím hluboce, ať se jedná o lidi, krajinu, svět či život. Jsem romantik a romantikem zůstanu, každý všední den se tím stává záhadou.

Ale také musím dodat: Nikdy nedovedu být doopravdy šťastný. Svět není černobílý a já na sebe nejsem pyšný. Jsem starý, možná zmatený a nepamatuji si jména žen, v hlavě mi utkvěl jen dětský cirkus, uvnitř mě samého se přehrává ono představení a já se směji i pláču zároveň. Až to představení skončí, utichne hudba a dozní poslední úder dlaní z potlesku, pak zemřu.

Jediná dobrá věc, kterou jsem kdy udělal, je, že jsem tenkrát vešel do toho cirkusu a pár let dělal dětem tátu. Nebo je to jediná chyba?

Autor: Eunika

Ševelení

Znělo jako skřípání křídou po tabuli a přesto uším Cestovatelky zahalené tmou připadaly být symfonií.

Nechávala za sebou otisky krve lesknoucí se na zrnkách písku a vydávající její polohu takřka beze snahy - dnes v noci ji ale nikdo hledat nebude.

Pokud měla na tvářích slzy, teď se měnily ve stíny, přelévající se pod kůží a potrhaným pláštěm, prostupující poušť jako horečka, spěchající do všech údů těla, až nad dunami visely cáry Strachu a pomalu se připravovaly proniknout za písečné hranice.

Cestovatelka s vysíleným vzdechem zvedla hlavu. Cíl její cesty se mihotal před očima zakalenýma infekcí a vyčerpáním, když však konečně dosedla k prošlapaným schodům, pod rukama ucítila skutečný chlad věčného kamene.

Snad chvíli, snad století odpočívala zkrouceným tělem u paty zříceniny sídla, které kdysi bylo obklopeno vlídnými lesy a jeho chodbami se nesly známky radosti.

Ševelení neutichalo, ba naopak. Tak dlouho se přidávaly další a další šramoty, skřeky a vítr procházející mezi zborcenými sloupy a zdmi s dávno vyšisovanými tapisériemi, až k uším Cestovatelky dolehlo: Vítej.

Vítr jí odrhnul vlasy z čela, svlékl plášť z ramenou a šeptl : Ať všechna nebesa, matko, vidí, co tvé děti způsobily.

Způsobily trhliny na rukou . Dříve mechem a lesy pokrytá kůže matičky Země tíhnula pod velkoměsty, budovami z betonu a skla, obrovskými továrnami a nákupními centry.

Oceány táhnoucí se kolem pasu až ke špičkám u nohou páchly hnilobou mrtvých ryb a kontaminací, plavily se po nich ostrovy plastů. V žilách jí kolovala ropa a vydechovala zplodiny, ničila své Ochránce a její svěřenci ničili ji, dokud nepřišla sem, do vesmírného paláce, kde kdysi vyrůstala společně s elementy a svitem Měsíce. Tiše promluvila k ruinám:

Mé milované zdi. Šeptejte mi do skonání věků o záhadách, co svět objevil ještě než se sklonil k obrazovkám.

Ševelení ustalo.

Skrz probořené zdi bylo vidět miliardy hvězd na blankytném plátnu, do jedné z poničených kopulí se opřel Měsíc. Plakal.

Plakal a v posvátném tichu jeho slzy dopadaly na stále chladivější písek až poušť zářila daleko do vesmíru, v tomto případě se ale nejednalo o světelné znečištění.

Poté Měsíc sestoupil k Matičce Zemi a po staletích, kdy na sebe jen hleděli a tiše proplouvali tmou, ji políbil. Líbal ji ústa a všechny rány a modřiny oteklé pod kůží, prohrabával vlasy z vodopádů a něžně držel v náručí.

Vítr se uctivě vzdálil, aby popohnal hustou temnotu blíže k lidem. Teprve pak se zdi rozvyprávěly a celá galaxie sledovala dva choulící se nesmrtelníky, naslouchající cihlám paláce staršího než sluneční svit.

Hmm... Zaskřípělo to v rámech vysklených oken. Záhady, špitly zdi jako by to slovo ochutnávaly a rozmítaly o jeho významech.

Slunce.

Jak maluje po obloze, sytí vše živé a plní náruče horkem. Jak obléká červánky a růže a lidskou kůži a kreslí po lemech listů a leskne se na hladině.

Tma, jak se vpíjí do soumraků a zasévá v nitrech strach, ukládá děti ke spánku a vysílá lvice na lov.

Touha. Spalující, nekonečná, vášnivá touha, kreslící po tvářích a zařezávající se do dlaní.

Oblázky na dně řeky. Jak je voda trpělivě omývá, z hrubých skal vychová hladké drahokamy.

Zdi by byly šeptaly až do svítání, jenže dech schoulené Země slábnul. Proto pravily:

Láska.

Jak vesmír spojuje duše?

Jak rozbuší srdce pro jediného, jak nepřetrhne nit svazující jejich osudy?

Prapůvodní mystérie, v dálce jako by cosi vzdechlo.

Však přinesla i tebe, matičko, stvořila lidi a tys je milovala, milovalas je, dokud tě svým konáním nedovedli sem.

Na dně oceánů leží taje hodny celého světa a co v srdcích hor se skrývá, avšak nejpozoruhodnější záhadou je, jak neutuchající byla tvá trpělivost s lidmi.

Byla... byla... rozléhalo se po písku.

Neutuchající...

V ten moment ale utichla a s posledním výdechem Cestovatelky se planety odvrátily od temna, které vzápětí spolklo Zemi. 

Autor: Markéta

Dívka jménem Giselle

Koukám se kolem sebe a co vidím? Nic. Zdá se mi, jako bych byla slepá. Oči mám zahalené mlhavým oparem, který se propíjí přes mé oční důlky až do mozku, kde maže staré vzpomínky pro nové. Jenže nic nového se v mé blízkosti nenachází, a tak si občas říkám, že jestli to tak půjde dál, brzy zůstane v mé hlavě prosté černé nic. Děsivá představa, že?

Je to záhada, kam mizí vzpomínky. Někdy o takových věcech přemýšlím, ale nejsem schopna dojít k výsledku, který by dostatečně uspokojil moji touhu po poznání něčeho takového. Navíc mi při každém závěr dochází fakt, jak strašně jsme všichni malí a bezmocní, a to mi navozuje akorát takový zvláštní nepříjemný pocit. Je to určitý druh úzkosti - jako by mě snad nějaká neviditelná ruka položená na mé hrudi tlačila ke zdi tak moc, až mi v plicích nezůstane ani trochu vzduchu. Občas se mi z těch myšlenek začne dokonce točit hlava, nebo se mi podlomí kolena pod tíhou té skutečnosti. Asi mi není souzeno to zjistit.

Ten zbytek vzpomínek z mého předchozího života mi tiše mizí z hlavy a jediné, co zůstává, je ten stůl tamhle v rohu, vratká židle, postel, co vždycky zavrže, když se převalím, a malé okénko u stropu. Skrz ně jsem již mnohokrát sledovala, jak za mříží, mimo tuhle kobku, běží dny a roky. Ale toto místo je pro něco tak povrchního, jako je právě čas, neviditelné.

Ze zdí tu čiší chlad samoty. Už ani nevím, kdy jsem naposledy viděla jiného člověka. Možná to bylo tehdy, když jsme šly domů a já si jen myslela, jak moc je můj život únavně ordinérní. Šly jsme a lidé, co kolem nás procházeli, mi byli naprosto ukradení. Měla jsem tam přece Giselle, tak proč se zaobírat jinými nudnými lidmi, když mi společnost dělal někdo tak výjimečný. Jen jeden člověk v tom davu upou-tal naši pozornost. Byl drobný, viditelně křehký, vzhledu intelektuála. Zdálo se mi, že ho odněkud znám, ale nedokázala jsem si ten obličej zařadit. Jak ho však spatřila Giselle, začala se chovat nezvykle divně. Zbledla, lehce se zachvěla, ale nezastavila svůj krok, naopak zrychlila.

Výstřel, povyk, tma... Pak jsem ještě slyšela nějaké hlasy, které mi splývaly v jednu řeku zvuku, z níž šly rozpoznat jen některá slova. Blud, šílenství, mrtvý, blázen, doktor, nemocnice. Pořád dokola. Až mi z toho zvonilo v uších, bolela hlava. A já jen křičela, ať mě ty hlasy nechají být, jenže ony šly pořád za mnou. Blud. Volala jsem Giselle, ale ona mě opustila. Šílenství. Chtěla jsem utéct, jenže mé nohy byli ztuhlé, nehybné, jako by zamrzly ve věčném ledu. Mrtvý. Mé plíce se plnily Gisellinou krví. Blázen. Bílé stíny mě táhly někam do neznáma. Doktor. Snažila jsem se jim utéct. Nemocnice. Volala jsem Giselle. Plíce se mi plnily její krví.

A pak jsem se probudila tady. Bolela mě hlava, byla jsem zesláblá a když jsem se pokusila vstát, nohy se mi začaly tak třást, že jsem se zase zhroutila zpátky na postel. Byla jsem tam sama, dokonce tu nebyla ani Giselle, která se mnou byla, co si pamatuji. Jen v rohu stála černá postava v dlouhém plášti s ústy rozevřenými v děsivém úšklebku, sledujíc mě dvěma černými otvory namísto očí v bílé tváři. Chvíli jsme na sebe zíraly, než mi došlo, na co tam čeká. Odvedla si Giselle a teď chtěla i mně. Čekala s náručí dokořán až jen udělám první krok ke své záhubě.

A čeká tam pořád. Stále se zubí, zírá na mně - sleduje každý můj pohyb a střeží mě, když spím. Dřív mi to nahánělo hrůzu, ale dnes z ní cítím jen mírný respekt, který každým dnem slábne. Jistě, každý se bojí toho, co nezná, jen proto, že je to nové a záhadné. Můj život v tomhle světě čtyř stěn mě však naučil, že máme toužit po věcech nových, a ne se jich bát. Vždyť záhady činí náš život zvláštním.

Giselle byla taky taková moje záhada. Vzala se odnikud, a přesto mě znala lépe než kdo jiný. Jako malá jsem naše přátelství nijak netajila - vesele jsem s ní debatovala na ulicích i ve škole a dělaly jsme spolu úplně všechno. Rodiče na to sice koukali znepokojeně, ale neříkali nic. A to bylo dobře.

Problémy začaly, když mi bylo takových osm let. Byl tenkrát pošmourný večer. Celé odpoledne pro-pršelo, takže jsme s Giselle zůstaly doma. Před večeří mně pak maminka poprosila, abych šla, jako hodná holčička, prostřít. Vzala jsem tedy čtyři talíře a čtyři páry příborů a odnesla je na stůl.

"Zlatíčko, proč prostíráš pro čtyři?", pravil překvapeně tatínek, který se náhle objevil ve dveřích.

Zdálo se mi zvláštní, že se mně ptal. Vždyť jsme vždycky na večeři byli čtyři. Překvapeně jsem pozvedla obočí a otočila hlavu směrem k němu. Tvářil se velice vážně, ale v jeho očích byla vidět starost. To mě znepokojilo. Myslela jsem, že si ze mě dělá legraci, ale tohle nebylo jen tak. Řekla jsem tedy prostě na vysvětlenou: "Pro tebe, pro miminku, pro mě a pro Giselle."

"Pro Giselle, ano.", odvětil bezbarvě, "Jistě, na tu bych zapomněl."

Toho večera mě poslali spát velmi brzy. Nevím, co se mezi rodiči stalo, ale dalšího ráno se chovali zvláštně, rozpačitě. Bylo mi řečeno, že nepůjdu do školy, ale že navštívíme takového milého pána, který se mně zeptá na pár otázek ohledně Giselle. Gisellina reakce na sebe nedala dlouho čekat. Začala kňučet, abych si některé věci nechala pro sebe, objímala mně a říkala, jak moc mně má ráda. Já tomu ničemu, co mi říkala, nerozuměla. Nevěděla jsem, co si mám nechávat pro sebe, a hlavně jsem nemohla pochopit, proč se raději ten člověk nezeptá přímo Giselle, když od ní něco potřebuje, proč se musí ptát zrovna mně. Celé to bylo zvláštní.

Cestou nikdo z nás neřekl ani slovo. Jen Giselle, schoulená vedle mě na zadním sedadle našeho starého chevroletu, chvílemi nesouhlasně zamručela. Bylo mi jí líto. Dokonce jsem uvažovala, že se rodičů zeptám, proč přehlíží, jak moc se trápí. Věděla jsem, že to není v tuhle chvíli vhodné. Proto jsem si jen pořád dokola mlčky opakovala: "Nech to být." a "To se spraví, uvidíš."

Jenže nic se nespravilo. To místo, na něž jsme jeli, nebylo vůbec příjemné - ze zdí tam čišela zloba a všude tam stály bílé stíny, které na upřeně sledovaly, jako by mně chtěly celou pohltit. A ten pán, co měl být tak hodný, vůbec takový nebyl. Měl vlezlé otázky a za jeho dokonalým úsměvem se skrývala faleš. Giselle ho tiše sledovala tmavýma očima plnýma hrůzy, zatímco jsem odpovídala na ty příšerné dotazy, záměrně bez výrazu. Ale v duchu jsem jen cítila, jak moc se chci vrhnout po jeho hrdle. A v ús-tech jsem měla krev, spoustu krve. Až doma rodiče zjistili, že jsem si v ordinaci prokousla tvář.

Pak už nebylo nic stejné. Každé ráno jsem dostávala plno prášků, jež mi braly úplně všechnu energii z těla. Neustále jsme jezdili na nějaká vyšetření. A všude byly ty bílé stíny. Cítila jsem, jak mě vysávají, touží po mé duši. Ale my se nechtěly dát. Ze všech zbylých sil jsem se snažila nás chránit, protože i Giselle byla den ode dne slabší. "Chtějí nás otrávit.", šeptala mi, "Ty to možná nevidíš, ale chtějí zahubit naši duši a zničit naše tělo." Nechtěla jsem věřit tomu, že by rodiče mě chtěli zabít, ale něco na těch slovech bylo. Ano, jed musel být v těch lécích, jinak jsem si to nedokázala vysvětlit. Přestala jsem je tedy potají brát. Naoko jsem sice hrála divadlo, jak si je vzorně beru, ale hned, když jsem osaměla, všechno to bílé svinstvo letělo do záchodové mísy.

Zase jsem se začala cítit dobře. Rodiče byli tak šťastní ze zlepšení, že si ani nevšimli toho, že vlastně nic neužívám. Věci se zase začaly vracet do starých kolejí s jednou výjimkou: uvědomila jsem si, jak nebezpečné je mluvit k Giselle, když se někdo kouká. A tak jsem nějak žila kolik let. Na každém kroku následována věrnou Giselle jsem se potloukala světem bez toho, abych se musela nutně zabývat, co si myslí ostatní. Denně jsem sice usínala se strachem z bílých stínů, ale měla jsem vždy někoho, kdo mě ujistil, že si pro mě nepřijdou. Dnes vidím, že jsem měla být šťastná.

A pak přišel ten den, ta hodina. Nikdo nic netušil. Ani Giselle, která vždycky byla schopna předvídat, co se stane, nevěděla, jak tohle celé dopadne.

Ta tvář v davu...

Znala jsem ji, ale nevěděla jsem odkaď. Nemohla jsem si vzpomenout, kde jsem viděla ty šedivé oči, dlouhý nos a bílé rovné zuby.

Ten úsměv...

Já ho znala! Znala jsem ho a nesnášela! Byl to ten doktor. Ten, co mi předepisoval celá léta ty jedy. Chtěla jsem ho zabít už tenkrát, ale neměla jsem dost síly. Jenže ten den, jsem cítila, jako by v mém těle na chvíli zakořenila nějaká větší mocnost. A já jsem, s tím chladným nástrojem smrti zasunutým pod kabátem, šla domů. Po mém boku tiše kráčela Giselle a tvářila se, jako by o ničem nevěděla. Pak jenom špitla: "Neboj se, ty to zvládneš. Musíš to udělat." Na chvíli jsem ještě zaváhala, ale když mi Giselle stiskla zápěstí, aby mi dodala odvahy, věděla jsem, že už není cesty zpět.

Šla jsem a myslela si, jak jsou lidé kolem ordinérní. Na těle mě chladilo kovové tělo zbraně, jež mi naháněla hrůzu a zároveň mi navozovala pocit podivného vzrušení. Bylo to zvláštní držet v rukách něčí život. Pak jsme ho uviděly, Giselle přidala do kroku, já vyndala svou pětačtyřicítku. Výstřel, povyk, tma...

Plíce se mi plnily Gisellinou krví.

Posadím se na posteli s pohledem upíraným do rohu. Pořád tam stojí a kouká. Bez hnutí tam čeká na to, až ji podám svoji ruku. Teď už se té myšlence nebráním tak, jako dřív. Smrt přece nemůže být tak strašná, jak si lidé myslí. Je jen záhadně jiná. Lidé se bojí spíše její nevyhnutelnosti, toho, že ji nikdo nezná. Já mám však pocit, že po té době, co sdílíme jednu celu, známe jedna druhou více, než je zdrávo.

"Občas přemýšlím, jestli mně slyšíš...", pokusila jsem se říct důrazně a nahlas, ale namísto toho se ozvalo je slabé šeptání. "Myslím, že ano, ale nechceš to dát najevo." Zdá se mi, jako by se pousmála. Takže mě slyší.

"Chci se s tebou domluvit.", pokračuji, "Dám ti své tělo a ty mou duši vezmeš za Giselle, daleko od bílých stínů, platí?"

Žádná odpověď. Monotónní ticho. Přesto vstávám a pevně objímám svou temnou společnici, jako starou známou. A najednou cítím, jak mi zpomaluje tep, začínají je o mně pokoušet mrákoty a já padám na zem. A plíce se mi plní krví.

Autor: Dominika

Beránek se zlatými rohy 

Nedávno jsem s mojí třídou jela na výlet. Přesněji na Točník a Žebrák. Dost jsem se na ten výlet těšila, protože jsme jeli v pátek a hned potom následuje víkend a taky v pátek máme docela nudný hodiny. Ale hlavně protože miluji památky a historii. Takže super výlet. Jenže tu byl samozřejmě malý detail, který mi trošku pokazil radost na ten výlet. No a ten detail byl v tom, že jsme to od Praskoles museli jít pěšky!!!! Učitelé to naplánovali, že do Praskoles pojedeme vlakem a zbytek pěšky. A potom zpátky až se budeme vracet, tak zase do Praskoles pěšky na vlak. To jsme prostě nemohli jet až na Točník třeba autobusem a pak by nás zase odvezl. No, ale že jsme se provětrali, to je v pořádku, ale že další den jsem nemohla ani chodit, to nikomu nevadilo. Ale to nic. Na tom výletě, kromě toho, že jsem málem umřela, se mi stalo něco divného. Většinu cesty jsme šli po cestě, ale pak jsme zahnuli na takovou cestičku do lesa. Šla jsem se svými kamarádkami jako poslední, když v tom jsme vstoupily na takovou menší louku. Vedle nás se nacházela malá stráň, kterou lemoval zchátralý plot. Před námi, se vynořil nemalý kopec, na kterém se pyšně výšil Točník. Nejen já jsem si vytáhla mobil, abych si tu krásu vyfotila. Když jsme všechny dofotily, dali jsme se opět vpřed. Když v tom jsem uslyšela duté zabučení. V té chvíli se mi zastavila krev v žilách, leknutím jsem se nemohla hnout. Tak jako mé kamarádky. Kousek od stráně se pásl obrovský býk. Rohy měl zakroucené nahoru a pomalu kousal čerstvou trávu. Když jsem se po chvilce vzpamatovala, pomalu jsem ustupovala zpátky na kraj lesa. Moje kamarádky už tam byly a snažily se sebrat odvahu a projít kolem býka dál. Největší potíž byla v tom, že plot nebyl v dobrém stavu, takže kdyby do něj narazil rozzuřený býk, tak by nejspíš nevydržel. Nejhorší ale byly býkovi nebezpečně vypadající rohy. Nevěděla jsem co dělat. Když v tom mi někdo do obličeje pustil odraz prasátka. Musela jsem si zakrýt oči. Muselo se to odrážet od něčeho hodně naleštěného. Po chvíli odraz zmizel a já mohla bez potíží koukat. Rozhlédla jsem se, kdo si ze mě dělá srandu, ale nikdo nikde, kromě holek, které však byly na opačné straně. Než jsem se nad tím mohla zamyslet, začala ve mně proudit odvaha a strach se úplně vytratil. Sebrala jsem batoh ze země a klidným krokem jsem se vydala na cestičku. Dostala jsem se na místo, kde jsem před tím zaváhala a sebevědomým krokem jsem pokračovala. Při chůzi se mi vybavovaly jenom hezké vzpomínky. Po pár krocích jsem si uvědomila, že právě teď vedle mě stojí obrovské zvíře se zakroucenýma rohy. Pokračovala jsem stále vpřed. Když jsem za sebou neslyšela žádné dupání ani frkání, pomalu jsem se otočila. Býk byl očividně utahaný víc než já a nechtělo se mu nějakou holku honit po louce a tak dál přežvykoval trávu. Já se s úlevou dostala na druhou stranu cesty. Holky po chvíli došly za mnou. Zanedlouho jsme doběhly i naši třídu. Tak jsme pokračovali dál. Ten den jsem si strašně užila i s tím nečekaným dobrodružstvím. Druhý den jsem nemohla skoro chodit. Při obědě jsem si vzpomněla na to prasátko, kvůli kterému jsem chvíli neviděla. Hned po obědě jsem se šla kouknout na internet, jestli tam něco najdu. V 15:00 jsem byla hotová. Prohledala jsem snad celý internet a našla jsem jen pověst z 16. století. Prý kdysi dávno žil pod Točníkem ve vsi jeden pastevec, který pásl ovce a berany. Jednou je pásl u jezera, když tu se na cestě objevil kočár. Ten kočár prý vezl princeznu z Točníku. V tom kočár najel na kámen a celý spadl do jezera. Kočí i sluhové bez problémů vyplavali, ale princezna nikde. Někdo říká, že se zasekly dveře od kočáru a princezna nemohla ven. Druzí zase, že se někde zasekala o větev nebo tak něco. To se jistě neví, ale dál pověst praví, že jeden z beránků pro princeznu skočil. Za chvíli se oba objevili na hladině. Beránek vytáhl princeznu na pevninu. Král mu za jeho odvahu udělal rohy ze zlata. Beránek po smrti dostal kouzelnou moc, která mu pomůže v lidech najít odvahu. Takže ta pověst je pravdivá, uvědomila jsem si po přečtení. A proč jen na mně. Honilo se mi hlavou. Ještě před spaním jsem si na to vzpomněla a došlo mi to. Vždyť já jsem Beranová, nemá to s tím beránkem se zlatými rohy něco společného, možná proto na mě uhodil ten odlesk prasátka!!! Řekla jsem naposled, než jsem usnula. 

Autor: Filip

TAJEMSTVÍ PŘESLIČEK

Jednoho dne jsme vyrazili na výlet. Po cestě jsem si všiml malých rostlinek, které rostly u cesty. Říkal jsem si, co to je? Budu se na to muset podívat doma.

Doma na internetu jsem zjistil, že to byly přesličky. Psali tam, že to dříve byly velké stromy. Na výletě jsem si jednu utrhl, vypadala přesně jako na obrázku v počítači. Přesličku jsem položil u sebe v pokoji na stůl. Večer jsem si lehl do postele a přemýšlel o přesličkách. Za chvíli jsem však usnul.

Když jsem se ráno probudil, uslyšel jsem, že za mnou někdo mluví. Udiveně jsem se otočil a zjistil, že to mluví přeslička: "Já jsem kouzelná přeslička a řeknu ti náš příběh."

"Tak dobře," odpověděl jsem.

"No to bylo tak," začala přeslička vyprávět, "před několika miliony let jsme žily na této planetě s dinosaury a dalšími živočichy. Rostly jsme vysoko a hleděly na svět z výšky. Jednoho dne se však ozvalo dunění, a všechno skončilo. Nikdo z nás neví, co to bylo. Dodnes se to nikdo nedozvěděl. Pokud chceš vědět, kdo za to může, musíš do pravěku. Jednu věc pro tebe udělám, dopravím tě tam mou kouzelnou hůlkou." Přeslička vytáhla svou kouzelnou hůlku, ozvala se rána, bum a prásk, a já jsem místo doma stál v přesličkovém lese.

Rozhlédl jsem se kolem sebe, ale viděl jsem jen velké stromy, byly to přesličky. Vymyslel jsem, že vylezu na nějakou z nich a rozhlédnu se po okolí. Ta vedle mě měla větve tak akorát nad zemí, abych na ně dosáhl. Vyhoupl jsem se na první větev, na druhou, třetí, až jsem vylezl na vršek. Byl z ní krásný výhled. Viděl jsem dinosaura, jak okusuje přesličku. Také létající pterosaury, jak se snaží ulovit nějakou kořist, a pravěké louky, které byly poseté květinami. A spoustu dalšího zajímavého. Všiml jsem si, že kousek odtud je vysoká hrbolatá skála. Rozhodl jsem se, že půjdu k ní. Rychle jsem slezl dolů a šel tím směrem, kde skála byla. Když jsem k ní dorazil, uviděl jsem, že ve skále je díra. Vlezl jsem dovnitř a rozhlédl se kolem sebe. Bylo tu šero a moc jsem toho neviděl. Vtom jsem ale uslyšel nějaké zašustění a potom i zadupání. Co to je, pomyslel jsem si. Po chvíli jsem to uslyšel znovu a teď už to bylo hlasitější. Najednou jsem uviděl malého dinosaura, tedy spíše dinosaurátko. Rychle jsem se schoval za skálu, aby mě nevidělo. Pozoroval jsem, jak se zvedlo a potom začalo jíst nějaké maso. Když se dosyta najedlo, opět si lehlo a usnulo. Proplížil jsem se kolem něho a pokračoval dál a dál do středu skály. Všude byla tma. Po chvíli jsem ale uviděl záblesk nějakého světla. To se mi snad zdálo, napadlo mě. Jenže světlo bylo čím dál větší. Zjistil jsem, že skála má na druhé straně východ. Rychle jsem k němu doběhl a byl jsem venku. Stál jsem na pravěké louce.

Hned jsem se pustil do práce, abych vypátral, proč jsou přesličky malé a proč už dinosauři nežijí. První, čeho jsem si všiml, bylo, že u nás je chladnější podnebí než tady. Také jsem si uvědomil, že nejen přesličky jsou u nás malé, ale i další pozůstatky pravěku, kapradiny, ještěrka nebo krokodýl. Ještě jsem přišel na jednu zajímavou věc. Tady mají mnohem více prostoru na žití. U nás jsou velká města nebo vesnice. Přesličky nebo ještěrky potřebují k životu lesy a louky, těch je u nás mnohem méně než tady. Tohle všechno budu moci říci přesličce, která leží u mě doma na stole. Nakonec jsem si lehl do trávy a pozoroval modrou oblohu. Po chvíli mě přemohl spánek a usnul jsem.  Probudilo mě až takové zvláštní dunění. To bude dinosaurus, řekl jsem si a rozhlédl se kolem sebe. Ale dinosaurus nikde. Tak jsem se podíval na nebe a tam se řítil velký kámen přímo na mě. Vyskočil jsem a utíkal pryč. Jakmile jsem se podíval na nebe, kámen byl čím dál blíž. Už jsem myslel, že na mě spadne. Naštěstí právě vypršela doba, kdy jsem měl být v pravěku a vrátil jsem se zpátky do pokoje.

"Tak už vím, proč zmizeli dinosauři a proč jste malé," řekl jsem přesličce.

"A proč?" zeptala se zvědavě přeslička.

Tak jsem jí začal vyprávět, na co všechno jsem přišel na pravěké louce.