Hrdinové

Autor: Natálie  15 let

Záchranáři tajemní,

S úžasnými schopnostmi.

My každým obdivovaní,

Prý "smát se s nesmrtelností".

My silní, my hezcí,

Dokonalé bytosti.

Ve společnosti velcí,

Dosažení svatosti.

A za tím vším ti nejmenší ze všech,

V životě pořád máme na spěch.

Nikdy dlouho na jednom místě,

Utíkáme od bolesti,

Utíkáme od slz.

A zároveň víme, že nežijeme jistě.

Co je to jistota?

Ptáme se jeden druhého.

Odpověď zná sebevědomí,

Místo něj - pustota.

Stovky probrečených dnů,

Bolavých nocí stokrát víc.

Beze světla vidím tmu,

A ve tmě není nic.

Vůbec nic.

I když umírajíc.

Krátká anotace:

Hodnocení Petra Doležala :

Krátká anotace :

Hodnocení Petra Doležala :

Oči laika

Patřit mezi prokleté básníky mělo ve své době výhody. Alkohol a drogy ve vašem životě jsou už v podstatě samozřejmostí. Lidé to ovšem nebudou brát jako závislost, depresi nebo snad úplný pád na dno. Z neznámého důvodu si to přeberou jako rebelii a nesouhlas s režimem. Napsat dílo vám nemuselo zabrat ani tolik času a už vám ho lidé brali z rukou jako penicilin. A přitom psaní vašeho díla - nebo alespoň přinejmenším námět - mohlo mít stejný průběh právě jako objev tohoto antibiotika. Zkrátka nehoda. Ale výsledek se dá i zde přirovnat k výše zmíněné plísni. Budou si ho hodně vážit a hledat za jejím objevením (napsáním) větší hloubku. A přitom si jen Alexander Fleming zapomněl zavřít okno když odjel na dovolenou. Básníci jako Charles Baudelaire, Paul Verlaine a Arthur Rimbaud napsali nespočet děl. Dnes dost uznávaných. Ale opravdu tím chtěli vyjádřit to, co dnešní společnost bere jako určitý vzkaz nebo vzpouru? Nestála za napsáním jejich děl spíše rovina, než hloubka? Rozeberme si třeba dvě díla od Charlese Baudelaire, básníka a překladatele. A začněme hned tím nejznámějším - Zdechlina. Po přečtení díla rozhodně budete souhlasit, že Baudelaire nesmyslně dlouze popisuje setkání na cestě s mrtvolou nespecifikovaného stvoření. Přejděme ale rovnou k tomu, co nám tím chtěl básník říct. Odborný pohled (nebo spíše názor jiného odborníka, který si jednoduše vyhledáme na netu) nám nabízí, že Baudelaire tímto dílem chtěl ukázat světu, že krása je pomíjivá a nic netrvá věčně. Řekněme si ale upřímně, vážně kvůli takovému sdělení napsal báseň? Vždyť to je jako když vám prodavačka v obchodě vrátí o stovku méně a když se jí zeptáte proč, ona vám sdělí moudro, že na světě jsou i nečestní lidé. Takové sdělení je všem jasné a nepotřebujete ho slyšet znova. Řekněme teď ale, že Baudelaire míří svá díla spíše na laiky, než na filozofy. V takovém případě si jeho báseň můžeme přebrat tak, že zdechlina na cestě mu kazí procházku s dívkou po jeho boku a naznačuje tak, že by ocenil nové povolání, které bude uklízet zdechliny na cestách a zpříjemňovat tak procházky přírodou. Zde můžu také dodat, že kdyby si lidé nehráli na filozofy a byli spíše laiky, už jsme tu mohli takové povolání mít a nemuseli jste se nebohému zvířeti vyhýbat obloukem. Ale pokračujme dál básní Litanie k Satanovi. Zde se pohled laika a odborný pohled zpočátku může dosti shodovat. Odborný pohled nám Baudelairovu báseň podává jako žádost o smilování při vyzdvihování Satanových dobrých skutků a pomoci lidem. Laik by mohl mít dost podobný názor, kdyby nevyhledal ve své mysli vědomosti z prvního stupně základní školy. Ty nám říkají, že Satan je v podstatě protikladem Boha. Pokud tedy vezmeme kázání církve, že Bůh je dobrý, Satan by měl být špatný. Dobré skutky u něj nepřipadají v úvahu. Baudelairovu báseň si tedy můžeme přebrat spíše jako podlézání Satanovy, když už má jisté, že za Bohem rozhodně nepůjde. A tyto díla lidé často považují za rebelii a nesouhlas s čímkoli. Jedním slovem, vzpouru. No, těžko říci zda se tyto laické verze dají nazvat vzpourou. Na opravdový význam bychom se museli zeptat Baudelaireho osobně, což se nám už ale nepovede. Ale ať to je či není vzpoura, má či nemá hlubší smysl, není to jedno? Už více jak sto let se tyto básně předčítají a stále se dá bádat nad smyslem či inspirací pro ono dílo. V každé případě si těchto prací lidi váží dodnes. Možná jim to v určité době dávalo naději, uklidňovalo je to, nebo třeba i inspirovalo k jiné, trošku účinnější vzpouře. A ať už ta vzpoura dopadla jakkoliv, básníkovi, který se stal pro tuto akci inspirací bychom stejně nemohli nic vyčítat

Krátká anotace :

chce jeho myšlenky výše.

Krátká anotace :

Hodnocení Petra Doležala :

Hledání sama sebe

Autor Ema 14 let

Jak by zněla definice každého člena společnosti? Člověka fungujícího jako klubko citů, vazeb a psychických pohnutek, které si osvojil během celého svého života? Začínala by zřejmě tím, že každá osoba se každodenně setkává s nepředvídatelnými stavy na pohled obyčejného světa. I když se některé nachází pouze na úrovni teoretického smýšlení, jedná se o něco psychicky náročného. Ještě horší možností, co se týče obtížnosti na celou lidskou bytost, se stává situace dotýkající se všeho od základních myšlenek až po nejsložitější spletence reakcí. Chvíle, kdy se hodinová ručička zastaví a nastávají minuty plynoucí mimo uchopitelné vědomí, avšak plné problémů ovlivňující nás jakožto lidské stvoření stejné jako seskupení osob okolo nás. Někdy i titěrný okamžik nebo zážitek dokážou změnit vše od základu podstaty věci. V takových případech se všechna předsevzetí hroutí jako domeček z karet.
Do této všední rovnice jsou všechny osoby formovány jedinečným způsobem díky jejich vlastnímu příběhu života, jehož dějství začíná už v mysli trpaslíka čekajícího, až se z něj stane obr. Způsob, kterým reagujeme na okolí, je následkem několika zkušeností. Základ každé povahy se skrývá v dětství...
První nádech a výdech zpustí něco dokonalého, nový život. Zatím malé nemluvně pouze tuší, že nastala nějaká změna od posledních devíti měsíců a reaguje na ni srdceryvným pláčem. Víčka se zvednou a vpustí k očím nápor ostrého světla. Celý rozlámaný a upatlaný zjevil se na světě uzlíček štěstí a nic netušící bezúhonnosti, který dříve tak často vyrůstal pod příslibem lásky v náruči matky, která dlouze nosila zárodek života přímo pod srdcem a teď ho přijala do svých rukou. Přestože dnes se stal pouze připomínkou vášnivé noci. Prvotní zalíbení k bezbrannému zázraku života se mění ve starosti a povinnosti, někomu přinášející radost a slast, jiný počne litovat svých činů. Břímě určené pro nic netušící děti je tvořeno za zatrpklosti v srdci rodičů odrážející se na činech, které se staly rutinou v přítomnosti jejich potomků. Jak poeticky by bylo možné vnímat tuto skutečnost, že za chyby dospělých nejčastěji trpí jejich budoucí nástupci, kdyby se jednalo o něco na míle vzdáleného, nikoliv o pravdu, na kterou lze narazit ve slepých uličkách lidských duší. Už v tuto chvíli se vykresluje jednoduchá křižovatka dvou cest, kde je novorozenec nesen v náruči někoho jiného, neschopný se samostatně rozhodnou. A i kdyby mohl, bylo by mu to dovoleno?
Poté malé batole vyroste v optimistickou, mladou osůbku patřící do časů spojených s přáními, které se přetvářejí do přesvědčení. Když se touha po nové hračce změní v uvědomění, že nepřítomnost kousku zformované hmoty není jediným nedostatkem v mladičkém věku. A více trápení než tato chybějící část způsobí láska a péče, které je pro bezbranného tvorečka potřeba více, než se zdá, ale není mu jí dopřáváno. A tak se toto mládě snaží vybojovat alespoň špetku toho, co dostávají jeho vrstevníci. Protože i když není možné vnutit cit, malý člověk získal dar milovat při svém narození, aby mohl alespoň pár let zůstat naivním. Vlastnost, které nestačí jen několik málo chvil, aby dušička nepoznamenaná hořkostí a zlem světa přestala doufat v uzdravení rodičů. Ale jak dlouze bude schopná věřit, že se vše změní a jí bude dopřán pohádkový život po boku milující rodiny? Když odejde i víra, kterou byla tato nevinná stvoření upoutána na rodiče, stane se z nevinnosti síla nutící dítě opustit hračky i radovánky, a vydat se do světa dospělosti. Z ulic se vytratí stín neštěstí, aby se už nikdy nevrátil a zůstal tím odrostlým hráčem úsměvů, kterému zůstane jen přesvědčení, že svět není spravedlivý.
Aby se tento osud stal nezvratným, je zapotřebí střípků smutných osudů, které se postupně spojují, aby vytvořily obraz vyspělého článku stroje jménem lidstvo. První ranou pro dítě je zrada jeho rodičů, když odhalí svět plný tajemství, dosud skrytých pod rouškou lží a přetvářek, které byly podávány nedospělé duši na stříbrném podnose. I když se jedná o lhaní formou pohádek a legend o mýtických postavách, jen malé pochybění ze strany dokonalých dospělých otřese dětským štěstím. Snad nejznámější klamem je stvoření nosících dárky na Štědrý den, malý zajíček objevujícího se vždy o
Velikonocích a malá víla darující za každý vypadnutý zoubek něco kouzelně dokonalého. Obhajobou rodiny malého tvora je potřeba zachovat alespoň na chvíli vysněné dětství jejich drobečka a jednoduchost, která jim ušetřila mnoho práce. Kdyby se jednalo o první i poslední šrám připravený pro křehké stvoření, dětství by bylo jednoduché. Ovšem lži vznikající často z lásky nebolí nikdy tolik jako mířené rány tvořené zlobou.
Za dětskými emocemi se často skrývá i život jeho blízkých, kteří bojují sami se sebou bez možnosti pomoci. Boj započne v nerozhodné duši poznamenané dítětem. Přestože světem prochází milióny párů doufajících ve štěstí v podobě malého tvorečka jako důkazu lásky, ale i jako předmětu lásky, stále stejný tvor dokáže zkazit naděje na studium i pohodlný život bez velkých závazků. A tak když se v prach obrátí batolecí věk, přijde doba, kdy dítě, dříve tiché a nevšímavé, najednou dychtivé po dalších skrytých pravdách, potuluje se po všech utajených koutech, hledá záhady a dobrodružství. Zatímco se na zapomenutých místech odvíjejí příběhy plné napětí a bláznivých skutků, za jejich oponou stojí dva typy lidí podle pohledu, kterými se dívají na tuto změnu u jejich potomka. Přístup odtažitý, který se schovává v srdci svého majitele, občas vyplul na povrch a vynaložil spoustu práce pro uvolnění svého domova, který pro své nejmenší obyvatele nikdy nepůsobil dojmem bezpečného přístavu, ale sálalo z něj nepřátelství přímo vyzývajícím k postupujícímu odtržení v průběhu dospívání. Nebo se nabízí druhý pohled na věc. Malý človíček je zahrnutý snad až přehnanou láskou a péčí, která mu nabízí bezpečný a dokonalý život v uzavřeném pokoji Přestože se vše zdá v naprostém pořádku, duše objevitele, badatele a dobrodruha je pomalu zadušena. Dvě cesty, jenž se vytvořily pro člověka už při jeho narození, se stále více vzdalují a ovládají je osoby v rodinném kruhu, zatímco jejich ústřední postava stále pouze přihlíží.
A tak přechází dětství do rané dospělosti, kdy se problémy i radosti spojí a vytvoří zběsilé tornádo zmítající stále trošku nechápavou duší zmatenou velkým světem. Odkryje se nejistota hlodající v hlavě jako neutichající hlásek tvrdící, že vše je jinak, než se zdá. A když jsou všechny ideály v troskách, jak by mohl nezkušený adolescent věřit byť jen sám sobě, když se započne v jeho očích hroutit vzhled klasické rodiny. Kolik nevinných duší se zděsí při pomyšlení, že na ně nečeká partner zobrazující přesný opak jejich podstaty? Hrůza má ale jedinečnou vlastnost měnící samu sebe ve smířlivost, která dokáže všechny pocity zaplavit něžností, která laská každý nerv těla a ukazuje svět jen v růžových barvách. Ale než přijde láska, pocity se změní na černočernou krajinu smutku uvrhajíc svého majitele do vlastí reality oplývající smutkem a výčitkami. Poznámka od kamaráda, či blízkého jakoby vše ještě více umocnila a poslední zbytky záře v očích umlčela. Proto se touha tak často vymyká ze všech pravidel a vytváří stín, aby samu sebe zakryla. Potom za ni malý člověk trpí, i když jeho jediným proviněním byla potřeba mít vedle sebe někoho stejného. A v očích zůstává myšlenka, proč by muž nemohl být šťastný s mužem a žena s ženou, když opak se zdá ve společnosti v pořádku?
Proč ale vůbec přišla do dospívající mysli pochybnost, která vyvrací spojení muže a ženy. Možná za ni může první slib, který byl pro dítě realitou, do které bylo uvrhnuto, přestože pro dospělého byl nedosažitelnou dokonalostí bezproblémové rodiny přerůstající do často porušované přísahy, nedodržované kvůli pouhé nespokojenosti. Nebo je za tím něco víc? Neuvážlivost a zbrklost při hledání termínu svatby spojená s potřebou přivázat si k sobě, pro tu chvíli, spřízněnou duši, která měla splnit sen o dlouhém životě po boku milované osoby. Přesto po deseti, dvaceti letech se představa dvou důchodců sedících na houpacím křesle při západu slunce zdá jako součást nedomyšlených pohádek a slova "Šťastně až do smrti" se mění na "Nešťastně až do smrti", nebo připadne volba na zdánlivé štěstí pro oba znějící: "Odděleně až navěky", které naznačí, kde se usadila pravda. Dva lidé, spojení na několik let do jednoho sdílejícího myšlenky, pocity a tužby, nakonec kapitulují a rozhodnou se odejít z jejich společného manželství kvůli hádkám a neshodám. Přestože pocit spravedlnosti naplní jejich mysl, když vše proběhne v duchu míru a počestnosti, na konci toho všeho stojí zklamaná duše zrozená z
jedinečného spojení. Zlomená osůbka odmítající pochopit, že je konec s jediným domovem a s láskou spokojené rodiny. Smutek nahradí vztek zatemňující mysl a napadající srdce, které dříve oplývalo červenou barvou, barvou lásky, kterou nahradil žár spalující vše na popel. Ale nakonec se zjeví něco podobného pochopení stahující žaludek, přinášející nevolnost a odnášející vůli žít. Která v sobě ukrývala všechno šťastné, všechen smích a když odchází, tak za sebou zanechává jen nepřátelskou krajinu. Všechna tíha dolehne na ramena nejslabšímu členovi domácnosti, dítěti. Samo bojuje se svými protichůdnými pocity, k tomu na něj naléhají city rodičů. Nejhorší je ovšem samota, která se rozlehne v předtím plné domácnosti. U stolu se objeví prázdná židle nesoucí na sobě otisk bývalého majitele a hlas jednoho člena rodiny ve společném domě utichne. Pak přijde děsivá část celého procesu, nová domácnost, která je pro dospívajícího neznámá, ve všem tolik odlišná od toho, co do teď znal. Všechno jako by se na něj valilo a nikdo mu není schopný pomoct. Nakonec vše utichne za cenu zatrpklosti v srdci dítěte.
Tyto změny v životě však mají daleko hlubší následky, než je možné byť jen domyslet, natož si je představit. Zamlklost a odtažitost se zaryjí do povahy mladého jedince, a přestože jeho přátelé a blízcí jakoby cítili změnu, nejsou schopni pochopit mentální pochod najednou zranitelného stvoření. Smutek, co se tak zřetelně odráží v najednou dospělých očích, se stane stálou součástí duše uzavřené v kleci z nedůvěry a strachu. Přestože se nejdříve okolo človíčka shlukovali lidé s potřebou utěšit něco natolik křehkého, nic nevydrží na vždy a skupinka se rozpadne. Samota, která ještě stále ovládá myšlenky dospívajícího, se mnohonásobně zvětší a vše se zahalí do černé, jenž ukryla za svou maskou všechny barvy světa i s jejich radostným podtextem. Kolektiv se stal uzavřeným pro zdrcené pocity, jenž by sebou přinesl smutný človíček s velkým srdcem. Společnost se stala svou jedinečností a nepředvídatelností vratkým územím, které dokáže působit dojmem ideálního prostředí pro každý přijímaný a zapadající článek, ovšem pokud nastane situace obrácená a dotyčný zcela nezapadá do rytmu celého dění, zkrátka není dokonalý, vše se rozpadá a přívětivost členů společenství je nedostačují, často naprosto nedostupná. Potom človíček zakřiknutý, nebo až příliš rušný, při těle, nebo nepřiměřeně hubený, nebo jakkoliv odlišný nemá šanci zapadnout do složité souhry lidských živlů a čelí nepřátelství projevujícímu se nadávkami a urážkami. Jen málo věcí se zaryje pod kůži více nežli odstrčení a pocit méněcennosti.
Takto zranitelné duši stačí jediný úder srdce, jediný čin a sebejistota těžce vybudovaná nejistým stvořením se hroutí. Jakékoliv sebevědomí upadá do zapomnění a místo uspokojení nad událostmi předcházejícími osudný okamžik se vyjeví výčitky, které zavalují svědomí. Celé tělo se hroutí pod náporem vlastní psychiky a v hlavě se myšlenky přetvoří na pitvořivé hlasy s podtónem zklamání a nedůvěry. A poslední zbytky pevné vůle zničí karikatura, která celou scénu přetvoří na krutý výsměch vytvořený pro svého tvůrce, nedospělou postavu, vykreslenou jakožto stvůru nejhorších činů a zvyků. Celé okolí, i když nevědomky, naráží na celou situaci hláškami a nutí vzpomínky k návratu do myslí všech v okolí. To, co je pro přihlížející vtipem, který dokáže rozesmát svou pravdou, pro střed příběhu hororové chvíle schopné v očích vyvolat slzy a z hrdla vyloudit křik. Čas by měl odnést i všechno trápení, ale jak je možné zapomenou na vzpomínky s příměsí potupy a studu? Každý podobný čin se přidá ke konečnému součtu, který dovrší v nenávist mířící vůči všemu, co dospívající vykonal.
Skoro vždy může přijít bod zlomu, který dokáže napravit vše, co bylo do té chvíle napácháno, ovšem ztráta už nejde vrátit zpět. Snad proto umí zasáhnout hlouběji nežli cokoliv jiného a zlomit ducha i srdce. Den zasvěcený smíchu a radosti se během zlomku vteřiny stane strašlivým zážitkem s příchuť slz a bezradnosti už navždy vrytou do paměti. Ještě velice dlouho je všechno jídlo hořké a život získá štiplavý nádech. Už nikdy nebude nic stejné jako před tím okamžikem, kdy se vyjevila zpráva o smrti přítele, který se stal nepostradatelným, nebo o úmrtí člena rodiny. Ve vzpomínkách se uchytí pocit naprostého zoufalství s příměsí smutku, a potom přijde uvědomění, že člověk natolik důležitý najednou
zmizel, bez rozloučení, bez ohlášení, ale navždy. Celý svět se na několik vteřin stáhne do malé kuličky a přijde pocit neodbytné klaustrofobie. Jen pomyšlení na obrovskou ztrátu vytvoří malý vesmír jako připomínku, že to není noční můra, ale realita. Potom následuje souhrn stále více sobě podobných dnů, dokud se mysl neotupí natolik, že opustí tělo a už pouze přihlíží souhrnu událostí v okolí. Přestože takovéto rány bolí dospělé stejně jako děti, nejvíce zranitelnou je malá dušička. Přeci jen mírumilovná tvář, kterou potkávala od dětství v příslibu lásky od babičky nebo dědečka, nelze nahradit ani nejhlubším citem. Dar v podobě péče, takové jako nebyl nikdo jiný schopný vytvořit, se vždy zrcadlil ve tváři, která se na ni už nikdy neusměje a neřekne jí laskavého slova. Výčitky svědomí malého potomka obviňující sebe samého za čas, který neobětoval pod příslibem společných zážitků. Přesto po několika týdnech zmizí připomínky na zesnulého a s nimi i pár malých detailů, kterých postupně přibývá, až vymizí jasný obraz vytvořený tolika lety přítomnosti. Truchlení je čím dál méně a vše končí ve chvíli, kdy se zhoubná myšlenka objeví jednou za čas.
I přesto, že se moderní společnost snaží chránit city dospívajících, jejich úsilí se tolikrát ukázalo jako maření času. Když se nadávka, či posměch zavrtají do mysli omladiny, stává se z ní vězeň uzamčený do klece hrůz a potupy, kde nelze najít útěchu ani potěšení. Krásný úsměv se často nedostane až do kdysi zářících očí, na této zastávce se rozpadají sny a objevuje se nekonečná temnota vznikající samotou a slzami. Třebaže byl do každého podvědomí vnesen obraz šťastného dětství plného smíchu a radosti, který přechází do trýznivého zjevu období mládí, kdy se zmatek přetvoří na místo schopné poskytnout prostor pro hledání sama sebe. Spíše nežli by se tato představa nepříliš uspokojivých ideálů změnila ve skutečnost, stal se přesný opak. Za zavřenými dveřmi malých bytů či obrovských domů skrývá se budoucnost v podobě dítěte utopeného beznadějí, který stále čeká na záchranu. Nepřízeň osudu tohoto tvora uvrhla do reality výčitek od otců i matek, odtrženosti od lásky a bezpečí. Ačkoliv duše čekající na křivdu tyto pocity spíše vnesla do ryzího světa, kolikrát se zlomená bytost nachází na okraji propasti čekající na dětské zaškobrtnutí? Kolik pádů se dá přejít bez povšimnutí, kolikrát se dají stisknout zuby a s maskou na obličeji zakrývající strach z každého dalšího dne s neurčitostí v něm? Ani slib lepšího zítřka nevydrží navždy a slzy vyplouvající na povrch jen za hlubokých nocí si brzy začnou vybírat svou daň, dokud se oči unavené vší tou hrůzou neschovají hloub za víčka a mysl nepřestane zvládat otázky vlastní podstaty, sexuality a místa na světě. Jak uklidňující se začne zdát obraz smrti, když malou duši ve velkém světě všechno pomalu zabíjí a zbude jen zoufalství. Svět chladný z jehliček ledu vytvořil nůž a ty křehké ruce ho uchopily, aby dokončily dílo. A tak na svět někdo přišel a sám se i vyprovodil.

Krátká anotace :

Hodnocení Petra Doležala :

Sto přání

Autor: Soňa 13 let.

"Vyprávěj mi něco."
Oheň pomalu dohasíná. Natáhnu se, abych přiložila. Plameny ozařují její vyhublou dětskou tvářičku a nad ní svítí Hvězdy, které se, až přijde čas, semknou, aby ji ochránily.
"Je pozdě," odmítnu naoko.
"No tak Sero, prosím!"
Zasměju se.
"A co bys chtěla, maličká?" Obličejík se jí zkrabatí v zamyšlení. "O tom, jak princezna Felicity přemohla draka?" Její oblíbená. "Nebo o diamantovém údolí?" Tu mám zase ráda já. "A co třeba o ořechovém králi?"
Zavrtí hlavou. "Ne. Pověz mi něco nového."
"Něco nového..." Pátrám v paměti. "Nic nového mě nenapadá." Zklamaně svěsí ramena. "Nebo možná..." Otočím se k ní. "Povím ti příběh, dítě. Bylo, nebylo, kdysi dávno..."
Kdysi dávno žil v Bezejmenném království muž jménem Silas. Neměl ženu ani děti, bydlel sám v domku na kraji vesničky, a pracoval jako kovář. Živobytí mu ale nevynášelo, neboť na tak malinkou vesnici byli hned čtyři kováři. Silas byl den ode dne chudší, jeho dům den ode dne zchátralejší až byl nakonec rád, že má vůbec co do úst.
Jednoho rána Silas přepočítal své nuzné úspory, zabalil si nějaké jídlo a vyrazil na cestu. Všude jinde mi bude líp, než tady, říkal si, když opouštěl rodiště svých předků. Naposled se ohlédl a pak nechal za sebou vše, co znal.
Po dni stráveném chůzí to už viděl jinak. Jak rád by si teď odpočinul ve své tvrdé posteli! Ale nevzdával se. Když na obzoru zahlédl kouř z komína, přidal do kroku. Vyšel na kopec a před ním se v údolí osvětleném posledními paprsky zapadajícího slunce rozpínalo přívětivé malé městečko.
Procházel ulicemi, až došel k hostinci. Zaplatil za noc, nehledě na to, že jeho úspory se tím povážlivě ztenčily. Jediné, co teď chtěl, bylo spát, spát a spát... Zhltl talíř polévky a už se chtěl odebrat do pokoje, ale tu se dveře otevřely a dovnitř vstoupil mladík, mohlo mu být okolo dvaceti a hlasitě se ptal, kde může ustájit svého koně. Kovář nad tím jen zavrtěl hlavou a odešel po schodech nahoru.
Ráno vstal, posnídal ovesnou kaši a začal se znova připravovat na cestu. Trochu litoval, že tolik utratil za nocleh, ale koneckonců, někde přece spát musel. Aby to napravil, začal se rozhlížet po nějaké práci. Pokud si vzpomínal, mladík ze včerejška měl s sebou koně. Třeba bude potřebovat okovat!
Došel ke stáji a prohlédl si koně. Bylo to vskutku vynikající zvíře. Muselo stát celé jmění! Někdo, kdo si může dovolit něco takového, bude určitě i jinak dobře platit, liboval si Silas. Štěstí mu přálo a hřebci opravdu chyběla jedna podkova. Potom se jako na zavolání otevřely dveře a dovnitř vešel majitel koně.
"Váš kůň potřebuje okovat, pane," prohodil nenuceně Silas. Mladík se na něj překvapeně podíval.
"Ano, já vím. Zrovna jsem se chtěl podívat po někom, kdo by to udělal."
"Pokud byste měl zájem, já jsem kovář. Mohl bych vám posloužit, jestli chcete." Doprovodil svá slova pokorným ukloněním hlavy.
"To by bylo skvělé!" zaradoval se mladík. "Ale musím vás varovat, je trochu divoký."
"Nebojte se, jsem zvyklý pracovat s různými zvířaty. Když dovolíte, podívám se, co přesně bude třeba udělat." Silas chytil koně za nohu a zvedl
ji. Kůň se vzepjal a odhodil kováře i mladíka stranou. Potom začal zuřivě trhat řemenem, za který byl uvázaný, až ho přetrhl. Divoce zaržál, rozeběhl se směrem ke dveřím stájí a byl by zadupal svého pána, kdyby Silas mladíka v poslední chvíli nestáhl stranou. Zvíře vyběhlo ven ze dvora, na ulici a pak ven z města a do lesa, mezi lidmi, kteří mu zděšeně uhýbali z cesty.
Mezitím Silas pomohl mladíkovi na nohy a začal se překotně omlouvat.
"Neomlouvejte se, člověče, vždyť jste mi zachránil život!" Mladík se snažil ovládnout dech. "Mimochodem, já jsem Ronan Vergas. Můj otec je baron z Levonu a za tohle se vám určitě bohatě odvděčí. A ten kůň byl stejně neřád," ulevil si. Silas, zcela zmaten Ronanovou reakcí jen vykoktal "Jjjá jsem Silas Morve, pane."
"Ale no tak, neříkej mi přece pane!" Ronan nespokojeně mlaskl. "Zvu tě na skleničku Silasi, snad se u toho trochu uklidníš."
Ronan dovedl Silase do výčepu, usadili se a každý si dal sklenku zdejší speciality, orwenské světlé livy, kyselého alkoholického nápoje. Mladý baronův syn se ukázal jako velice příjemný společník a Silas nakonec přece jen pochopil, že ne všichni šlechtici jsou namyšlení hlupáci. Ronan se ho vyptával, co dělá, proč je na cestách a Silas mu vyprávěl o svém životě. Na oplátku se dozvěděl Ronanův příběh: mladík se ve svém honosném sídle tak nudil a tak toužil po dobrodružství, že se jednoho dne sebral a vyrazil na cestu, tak jako on. Jen s tím rozdílem, že jemu rodiče dali s sebou víc peněz, než Silas vlastnil za celý svůj život a cesta pro něj byla zábavným výletem a ne nutností.
Přes to se z nich stali přátelé. Ronan zaplatil Silasovi další tři noci navíc a dokonce mu pořídil i koně, stejně dobrého, jako si koupil pro sebe. Silas sice namítal, že to není nic pro něj, že ani neumí jezdit a že to přece nepřichází v úvahu, aby za něj přítel takhle utrácel, když už za něj platí v hostinci. Ronan si však nenechal nic vymluvit.
Tak se stalo, že po pár dnech, když byl čas odejít, jel Silas na svém vlastním koni a s přítelem po boku. Jeli dlouho, až přijeli ke zřícenině hradu. Už se stmívalo a v dohlednu nebylo žádné lidské obydlí. Rozhodli se tedy, že se utáboří zde.
Když se najedli a uložili se ke spánku, ozval se zvláštní zvuk.
"Jako kdyby někdo zpíval," uvědomil si Ronan. V očích mu zaplálo. "Pojď se podívat Silasi, třeba zjistíme, co ten zvuk vydává." Silas přisvědčil, neboť byl velice zvědav, co může vydávat něco tak nadpozemsky krásného. Šli za hlasem až do věže zříceného hradu a pak to spatřili. V komnatě bez oken stála nádherná dívka, která zářila jako samotné Hvězdy a zpívala. Dva muži z ní nemohli odtrhnout oči. Až pak si Silas konečně všiml, že dívka je připoutána ke stěně. Ronan vytáhl dýku a provaz přeťal. V tu chvíli jako by všechno vybuchlo. Oslepující světlo srazilo přátele na kolena v očekávání konce světa.
Z toho všeho se ozval dívčin hlas: "Děkuji, že jste mě zachránili. Prokázali jste odvahu a já se vám za to chci odvděčit. Tady je prsten. Může vám splnit stovku přání, ale zacházejte s ním opatrně. Je to dar od samotné Hvězdy." Hned na to záře zmizela a zůstal jen prázdný pokoj. Vlastně ne úplně prázdný. Na zemi se leskl prsten osázený stovkou malinkých zářících drahokamů. Silas ho zvedl a řekl: "Dar od samotné Hvězdy." Podíval se na Ronana. Ten jen bezmocně pokrčil rameny. Nebylo pochyb, ta dívka byla určitě Hvězda. Pokud je prsten dar od ní, není nic, co by jim nesplnil.
Uplynulo několik let a Silas s Ronanem žili ve věčném blahobytu. Postavili si domy blízko sebe a zůstali přáteli. Nenechali se strhnout mocí prstenu a naopak jej někdy využili na pomoc potřebným. Až jednou se Ronanovi zalíbila krásná dívka z města. Dvořil se jí a snažil se všelijakými jinými způsoby získat její přízeň, ale ona ho stále odmítala.
Zoufalý Ronan se tedy obrátil na prsten. Silas to ale zjistil a Ronanovi to rozmlouval. Nebylo to však proto, že by chtěl pomoct příteli, ale proto, že si přál tu dívku pro sebe. Strhla se hádka a prsten nakonec získal Silas. Před Ronanonýma očima vyslovil přání, avšak prsten mu jej nesplnil. Naopak, místnost zaplnil dobře známý hlas.
"Zneužili jste moci prstenu. Chtěli jste jej využít k ovlivnění jiného člověka a sami jste se kvůli tomu odcizili. Za trest už nikdy nepoznáte pravý cit, jako je přátelství nebo láska."
Silas a Ronan dál žili z peněz, které získali pomocí prstenu, avšak šťastni nebyli. Nejen že přišli o přátelství mezi sebou a už nikdy ho nemohli získat zpátky, ale neměli ani šanci vytvořit si jiný vztah. Teprve když se Silasův čas naplnil, dal si k sobě zavolat bývalého přítele a usmířili se. Několik hodin na to zemřel.
Dokonce i Hvězda, dojatá Ronanoým zdrcením z přítelovy smrti se smilovala a zrušila svou kletbu. Dokonce mu nabídla zpátky prsten, ten však Ronan odmítl. Našel si krásnou ženu a měli spolu rozkošné děti. Říká se, že nad nimi Hvězdy stále bdí.
"Ten příběh nedává smysl, Sero."
Dívá se na mě dnes, stejně jako před třinácti lety, když jsem jí ten příběh vyprávěla poprvé. Stejná tvář. V očích jiskřičky naděje. Vždycky tam byly, ale až teď opravdu chápe, co to "naděje" znamená.
"Nikdo ti nedá kouzelný prsten za to, že přesekneš provaz, tak to v pohádkách prostě nebývá!" rozčiluje se. "Navíc ani neprokázali odvahu, vždyť vlastně vůbec nic neudělali."
"Jenže pravá zkouška nenastala tehdy v té komnatě, ale teprve když dostali ten prsten. I kdyby sis sebevíc přála něčí přízeň, nesmíš se jí snažit získat umělou cestou, protože pak ten cit - ať už jde o přátelství nebo lásku - prostě není pravý. Zachovali se špatně, ale pak to zase zvládli napravit. Kdyby tohle dokázali všichni lidé, svět by byl lepším místem. Neboj se, až přijde čas, dokážeš to také."
"Mám strach, Sero. Nechci odejít." Smutně se na mě dívá.
"Neboj se, dítě. Hvězdy tě ochrání." Poslední objetí. Odchází. Ztrácí se mi v zapadajícím slunci.
Vyšlu k nebi tichou modlitbu. "Neboj se, dítě. Hvězdy tě ochrání," šeptám do větru. "Hvězdy tě ochrání..."

Krátká anotace :

DOBRODRUŽSTVÍ VE VATIKÁNU