Bára Doubravka 15 let

Touha

Touha je ta mocná síla,

co tě táhne ven do deště.

Není žádná drobná víla,

ač je malé dítko ještě.

"Toužíš-li se státi králem,

neboj se a pojď blíž.

Obdařím tě vzácným darem.

Vesmír vnímej, radu slyš."

Každým krokem roste dítko,

sílí a má větší hlad.

Nevadí mu v cestě smítko,

ani velký balvan.

Hodnocení Petra Doležala:

Bára si zvolila za svůj soutěžní příspěvek báseň a i když se tento krátký slovní útvar zdá jednoduchý, opak je pravdou. Jednoduché, téměř dětské frázování a snaha o rýmování odsunuje silné téma někam na druhou kolej. No uvidíme jak si povede dál a jestli ji přátelsky míněná kritika neodradí od dalšího literárního snažení.

Eliška 15 let

"Nejlepší na tom je, že ta hvězda, na kterou se právě díváš, může být celá galaxie."

Zahleděla jsem se na tu oblohu, černočernou, připomínající neředěný inkoust, s něžnými zářivými světly. Zkusila jsem si představit, že ta lavice, která mě zespodu podpírala, vůbec není – a že se v té sametové obloze vznáším.

"Anebo je to fakt jen jedna hvězda, tati," navrhla jsem šeptem. "Která svítí lidem na cestu."

Samotné mi přišlo, že ta jedna hvězda (nebo – jak říká táta – galaxie), která na pohled tvoří jen obyčejnou malou tečku, může pro jiné představovat spásu. Už jen ty citáty v knížkách – že když někomu někdo umře, stane se hvězdou, co ho povede dál.

Na druhou stranu představa, že tyto mrtvé hvězdy tvoří seskupení, taky nebyla marná.

"Málokdo se umí opravdu orientovat podle hvězd. Většina lidí je vidí jen jako – zpestření sobotní letní noci," táta pokrčil rameny, jako by se to zrovna jeho právě netýkalo. Buřt na vidlici mu nadskočil, až se dotkl plamene a zlehka zčernal. Pak z něj ukápla trocha oleje. "Chceš taky?" zeptal se.

"Myslíš, že máma je taky hvězda?" ignorovala jsem jeho otázku.

"Teoreticky může."

"A prakticky?"

Vlastně to všechno bylo ještě víc na houby, než se zdálo. Nebylo to jako v těch bezcenných románech. Po nocích jsem neplakala do polštářů a nepromlouvala jsem ke svému nitru. Máma tu prostě nebyla – cvak – a já i s tátou jsme zůstali sami.

"Prakticky asi ne."

"Fajn."

On a já jsme byli dobře sehraná dvojka. Dva magnety, namířené nesouhlasnými póly k sobě. Vždycky jsme se k sobě mohli vrátit. Na tom principu, že si nebudeme lhát.

"Protože už nejsi malá," řekl tehdy. Bylo mi jedenáct.

"Slyšel jsi už někdy ´Hvězdy netuší, že tvoří souhvězdí´?" posadila jsem se na zadek a zachumlala se do deky ještě pevněji.

"Ne. To mi nic neříká," mlaskl a obrátil oči v sloup. "Vždyť jsem ti to řekl já. Jean Cocteau."

"Jo, vím. Ale až teď mi to dává smysl. Pořád jsem to brala jako… no, něco s lidma. Jakože člověk jako jedinec si neuvědomuje, že na Zemi je z nějakýho důvodu. Teď… už to chápu dobře."

"No vidíš," už mě neposlouchal. Pomalým pohybem řezal špekáček na kolečka a očišťoval vidlici. V očích mu svítily jeho vlastní hvězdy.

Nebo to byly galaxie?

Hodnocení Petra Doležala:

Eliška nám napsala velmi smutný příběh ( a jak jsme později zjistili, nezakládá se na jejím vlastním prožití). Z jejího psaní jsou cítit silné emoce ( bohužel pro dívky jejího věku jsou jaksi přirozené) tedy zklamání z lásek a vstup do reálného života, který se nám už nezdá takový jako před několika lety. Myslím však, že si zvolila ten nejlepší způsob jak se s touto změnou vypořádat. Psaní je onou terapií a autorka je k jejímu použití dostatečně vybavená( slovní zásobou a citlivým vnímáním).

                                                                                       Karolína 15 let 

Oranžový drak

"Slečno Červenková, kampak si zapisujete látku?" zeptala se profesorka Kohoutková, čímž vytrhla Soňu z denního snění.

Dívka se bezradně podívala na svůj stále zavřený sešit. Váhavě po něm sáhla a se sklopenýma očima se profesorce omluvila.

"Příští hodinu si vás z této látky prozkouším," odpověděla Kohoutková suše a odkráčela zpátky ke své katedře.

Soňa si jen tiše povzdechla. Uchopila své pero do ruky a začala si opisovat zápisky od své spolužačky, se kterou seděla.

Tohle nebylo poprvé, kdy někdo z kantorů načapal brunetku, jak zasněně hledí z okna. Soňa věděla, že by měla dávat pozor, už jen proto, aby nemusela doma trávit hodiny snažením se pochopit učiva jen ze zápisků jejich spolužáků. Ale nemohla si pomoct. Koho by vůbec zajímaly nějaké množiny a intervaly, když přímo za okny létali draci! Poloprůzrační, hýřící všemi barvami metali salta a další nejrůznější cirkusové kousky a naše brunetka by klidně mohla strávit celý den pozorováním těchto humorných tvorů. Mělo to ale jeden háček. Soňa Červenková byla jediná, kdo je byl schopen vidět.

Tak tomu vždycky bylo, tedy aspoň si to tak dívka pamatovala. Jako malá milovala vyprávět všem okolo o těchto létajících plazech a dospělí se vždycky dobromyslně smáli její představivosti. Jenže čím starší Soňa byla, tím častěji se místo širokých úsměvů jejích rodičů objevovaly starostlivé pohledy. A také častěji a častěji si její spolužáci z ní utahovali.

Dívka si pamatovala, jakoby to včera bylo včera, kdy si její maminka s ní sedla na pohovku jejich obývacího pokoje a řekla jí, "Broučku, proč si pořád vymýšlíš o těch dracích? Vždyť už jsi velká holka a ne předškolačka na hřišti."

Soňa už tehda plně chápala, že kromě ní nikdo rozverné draky nevidí. Ale ani ve snu by ji nenapadlo, že celé ty roky ji mamka nevěřila ani slovo. Nikdo jí nevěřil, jen to mile přecházeli a za zády si o ní špitali.

A tak Soňa přestala o dracích mluvit. Naopak začala se tomuto tématu pečlivě vyhýbat. Samozřejmě jí ještě pár spolužáků na bývalé škole čas od času poškádlilo, ale když jim brunetka neposkytovala žádnou reakci, brzy je to přešlo.

A teď byla Soňa v prváku na střední škole a byla pevně rozhodnuta, že se nikdo z jejích nových spolužáků o jejím malém tajemství nedozví. A zatím se to i dařilo, vyjma nespočetných napomenutí ze strany profesorů.

Známa znělka se konečně ozvala a ohlásila konec poslední vyučovací hodiny. Soňa si spolu s ostatními začala skládat své věci do batohu, víc než připravená vypadnout ze školní budovy.

Žáci z celé školy se nahrnuly k vchodovým dveřím a snažili se dostat co nejdřív ven. Mezi nimi byla samozřejmě i Soňa se svými třemi kamarádkami Míšou, Anet a Lýdií.

"Jdete na oběd?" zeptala se Lýdie, načež Anet s Míšou přitakaly. Jen Soňa zavrtěla hlavou.

"Jsem alergická na papriku a ta byla v obou jídlech," vysvětlila brunetka.

"To je škoda," poznamenala Míša, "Kam půjdeš?"

"Za pět minut mi jede vlak, který nemám šanci stihnout, takže pojedu tím dalším až za půl hodiny," odpověděla nespokojeně Soňa, "Doma mám ze včerejší večeře karbanátky, takže si půjdu nejspíš sednout do té kavárny na rohu a počkám tam."

"Aspoň si projdeš tu matiku," snažila se ji uchlácholit Míša a Soňa musela s povzdechem uznat, že měla pravdu.

"Holky, už bychom měly jít, jestli nechceme čekat zase půl hodiny ve frontě," připomněla jim Lýdie.

Holky se se Soňou rozloučily a se spěchem se vydaly k jídelně, zatímco se naše brunetka vydala docela jiným směrem.

Na dívčině tváři se objevil úsměv, když se v jejím zorném poli objevila útulná kavárna, kam tak ráda chodila, a její srdce se zatetelilo radostí, když otevřela dveře a uslyšela tak důvěryhodně známý zacinkání zvonku. U pultu si objednala kafe a sedla si s ním k jednomu ze stolků u okna, aby měla přímý výhled na nějakého toho okolo letícího ještěra.

S lehce zachmuřeným obličejem si také vytáhla sešit z matematiky a začala si číst narychlo zapsané zápisky.

Když uslyšela další zacinkání zvonku nad vchodovými dveřmi bezmyšlenkovitě zvedla zrak. K jejímu překvapení v nich však stál Kristián Ambrož, jeden z jejích nových spolužáků. Byl to urostlý chlapec s černými kudrnami a zajímavýma zelenýma očima. Soňa nemohla říct, že by byl nejchytřejší ze třídy, ale rozhodně patřil k té lepe chápavé půlce, na rozdíl od ní. A taky uměl šíleně dobře hrát šachy, o tom se přesvědčila na vlastní kůži na adaptačním pobytu.

Dívka ho po očku sledovala, jak si objednal svůj zákusek, a když se chystal si sednout k jednomu volnému stolu, Soňa na něj mávla, "Čau Krisi!"

Kristián se zastavil a jeho oči našly Soňu, načež se chlapec usmál. Přešel k brunetčinými stolku, kde si položil svůj talířek a přisedl si.

"Nazdar, co tu děláš tak sama?" zeptal se, přičemž si dal kousek svého malinového dortu.

"Holky šly na oběd a mě jede vlak domů až za půl hodiny," pokrčila rameny brunetka, "takže jsem šla sem s úmyslem se naučit matiku, aby mě ještě ta babizna nenechala nějakým zázrakem propadnout už v pololetí."

Kristián se pobaveně zasmál a řekl, "Tak to hodně štěstí. Ale kdybys potřebovala něco vysvětlit, tak se mě klidně zeptej. Nejsem sice matematický génius, ale rozumím tomu natolik, abych to bych schopen vysvětlit."

"Díky, ale myslím, že to dám sama. Vlastně to není až tak těžký, jen mě to fakt nebaví," postěžovala si.

"Jak myslíš," usmál se Kristián a poté oba ztichli. Soňa byla zabraná do zápisků a občas se napila svého kafe, zatímco Kristián si vychutnával svůj zákusek a výhled z okna.

Konečně už měla dívka všech těch vzorečků až po krk a s pevně semknutými rty zaklapla svůj sešit. Kdyby to bylo na ní, okamžitě okamžitě by ho vyhodila. Nebo ještě líp, spálila by ho na popel. Jenže potom by si musela kupovat nový a

všechny zápisky si zase opsat, což by byla zbytečná ztráta času. Takže tyhle představy zůstaly jen sny v její hlavě.

Stejně jako Kristián se zadívala na neklidnou ulici pod nimi. Lidé rychle někam pospíchali, ovšem byli mezi nimi i tací, kteří se zastavili, aby si poslechli pouliční muzikanty.

Najednou jí výhled zaclonil oranžový drak svou piruetou. Ale jakmile si všiml své divačky, zamával radostně svým ocasem.

Dívka si však koutkem oka všimla, že Kristián zamával nazpět a překvapením strnula. Viděl ho snad taky? Ale to bylo nemožné, nikdo kromě ní draky neviděl. Ale komu by tedy mával?

Chlapec si všiml jejího zaraženého pohledu a pozvedl jedno obočí, jakoby se ptal, co se stalo.

"Ty jsi teď zamával?" zeptala se ho hloupě a hned měla chuť se propadnout do země. Samozřejmě, že mával, vždyť ho viděla pro boha!

Kristián se však jen zasmál a odvětil, "Proč bych nezamával, když mě drak pozdraví?" Jeho zrak poté spadnul na nástěnné hodiny, načež prohlásil, "Už bych měl jít. Ještě jednou hodně štěstí s matikou a jinak se uvidíme zítra ve škole, že?"

Soňa jen přikývla, neschopna ze sebe dostat jedinou kloudnou větu.

"Skvělý, takže čau!" rozloučil se Kristián a vzal svůj nyní prázdný talířek, aby ho odnesl.

"Ahoj," hlesla za ním brunetka a pohledem ho vyprovodila z cukrárny.

Ještě ten večer jí její setkání v kavárně s Kristiánem šrotovalo v hlavě. Mohl to vážně říct jen tak z legrace a přitom se náhodou trefit do dívčina malého tajemství? Nebo by snad po všech těch letech našla někoho, kdo taky viděl draky?

Hodnocení Petra Doležala:

Karolína je životním snílkem a její slečna Červenková je jí tolik podobna. Přál bych autorce aby ji ona tajemství dívčích snů nikdy neopustila. Příběh je kompozičně zajímavý a Karolína se jeví i jako citlivý dramaturg ( jenom bych v reálu nedoporučoval ani " urostlému chlapci se zajímavýma očima" se o své představy podělit).

Marie 11 let

Zázrak

Zázraky se dějí

každý všední den.

Když se děti smějí,

vypadá to jako sen.

Stačí, když se usměješ,

i to je velké štěstí,

dříve než se naděješ,

uslyšíš, jak zázrak chřestí.

Když máš velké srdce,

radost je to taky.

Vždyť je hodně krásné přece,

dávat lidem lásky mraky.

Hodnocení Petra Doležala:

Marie mě svojí poezií mile potěšila. Je básníkem čistých dětských metafor pramenících v touze po lepším světě( ponechme některá " trochu" skřípající rýmování stranou, neboť není důležité jaký příběh vypráví dřevo kterým se ohřejeme v třeskuté zimě) a nepochybuji, že se v naší soutěži udrží a obohatí svůj talent vidění světa( jaký by měl být) o nové rozměry a poznání.

Anna 15 let

Bylo to, bylo to trochu jako na moři. Jako když si člověk lehne na nafukovací lehátko a houpe se na vlnách, ale přece jiné.

Teď jsem necítila ani klid ani pohodu jako na moři…

…když mi na záda dopadaly teplé paprsky letního slunce a šimraly mě, zatímco jsem smáčela prsty u nohou v chladné vodě a skrze průhledný plast, ze kterého bylo lehátko vyrobeno, pozorovala drobné rybičky, rejdící hluboko pod hladinou. Zářily všemožnými barvami a honily se, proplouvaly mezi řasami na dně. Sem tam jsem zahlédla bílou mušli. Se smíchem se snažila zapamatovat si přesnou polohu každé z nich, abych se pro ně později mohla vrátit, sama, nebo ve společnosti mladšího brášky.

Občas jsem smočila v moři i ruku. Sledovala, jak mi z prstů odkapávají kapky slané vody, třpytí se na slunci a po dopadu na hladinu tvoří kruhy, stále se rozšiřující…

Nebo jako když jsem se potápěla…

…Ten pocit, když se člověk najednou octne hluboko pod hladinou, všude kolem je tma a hruď mu svírá nepopsatelný tlak. A najednou je u dna. Podívá se nahoru k hladině a daleko nad sebou vidí světlo. Dochází mu dech, plíce se svírají bolestí… odrazí se ode dna a vší silou se snaží dostat se co nejdříve zpět nahoru. Bojuje o svůj život, potřebuje se nadechnout, ale nemůže…než se dostane k hladině a nevynoří se. Do očí ho praští světlo a konečně…konečně je volný. Popadá dech…

Ale při potápění je jednodušší dostat se zpátky na hladinu, na světlo.

***

Ležela na posteli a zírala do stropu. Cítila se, jako těsně před odrazem. Všechno jí svíralo, nemohla dýchat. V očích se jí leskly slzy, ale už neplakala. Chtěla. Chtěla to všechno pustit ven, aby se jí ulevilo, ale nešlo to. Nemohla už ani brečet. A tak jen potichu ležela a cítila, jak se srdce v její hrudi rozpadá na milion malých kousíčků…

***

Je to jako bych byla ptákem, který chce vzlétnout, ale nemůže. Ptákem se zlomenými křídly…

Jako bych byla lodí, která nemá kormidlo, kterou vítr a mořské proudy unáší kam se jim jen zachce, zatímco já tomu přihlížím, neschopna cokoliv udělat.

Často se cítím, opuštěná…jako bych byla sama uprostřed moře, tmavého moře tak hlubokého, že nevidím na dno. Jsem tam sama a neumím plavat…topím se a nikdo tam není, nikdo mě nevidí, nikdo mi nepomůže. Nikdo…

***

Držela ji v ruce, tmavou lesklou a chladnou. Studila ji do prstů. Cítila její kovový povrch. Ležela v posteli, oči uplakané… kdyby měl její polštář ústa a dokázal mluvit, mohl by vyprávět tolik smutných příběhů… teď byl celý mokrý, jak zachytával slané kapky – její slzy, které jí stékaly po tvářích. Všechno to, co prožívala…všechno to, co se stalo… všechno to tolik bolelo tak strašně moc.

Když se smíchem slavila šestnácté narozeniny, nikdy by ani nepomyslela na to, jak strašně bude tenhle život těžký…

***

Chtěla bych se vrátit zpátky. O dva, tři roky nebo třeba pět let.

Tolik bych si přála kontrolovat čas… vrátila bych se zpět a napravila všechny ty chyby posledních let, které jsem udělala a ušetřila bych si možná tolik starostí, tolik bolesti….

***

Byla její, dle jejího názoru jedinou a dobrou přítelkyní, kterou měla. Problém byl v tom, že tahle přítelkyně nenaslouchala, nesnažila se pomoct. Byla katem. Popravčím, který bezmyšlenkovitě plnil rozkazy svého pána. A rozhodně jí nebyla dobrou přítelkyní…

***

Když se topíte a jediné co vás před tím utopením chrání je držet se provazu tak pevně, že si spálíte celé ruce, taky byste to neřešili…

Co teď bude dál,

zhasnou hvězdy na nebi,

nikdo tu není…

Čas je škrt,

nedá se přemluvit,

běží vpřed jako chrt,

nedá se zastavit.

Nic není dál, jen smrt…

Ale já chci zkusit chrta chytit,

nechci smrt,

A chci jako slunce znovu svítit.

***

Cítila se zrazená. Svou myslí, sama sebou, ale především svými blízkými, kteří jí měli nad vodou držet. Jenže oni byli ti, kteří jí potopili. Ti, jež vypustili její záchranný kruh, to oni jí na nohy přivázali těžká závaží, to kvůli nim nemohla vyplavat. Kvůli nim se topila.

A taky kvůli sobě a své skrývané, nejspíš neopětované lásce…

***

Láska. Je to silné slovo? Když se ti tři roky někdo líbí a stále nemáš odvahu zvednout se, podívat se mu do očí a říct mu to. Téměř spolu nemluvíme. Ignoruje mě a já nevím proč. Proč.

Tím slovem začíná většina mých otázek na které ale neznám odpovědi. Ty zná jen Bůh, jestli tam ještě je.

Kdosi kdysi řekl: "Bez pochyb by nebyla víra. Bez pochyb by neměla smysl. Pochybuju abych mohla věřit, věřím a proto pochybuji." Ale proč? Proč je tak nemilosrdný? Proč nevyslyší mého srdce tajná přání?

***

Uplynulo mnoho týdnu ode dne, kdy se s ní seznámila. S tou, jež považovala za svou dobrou přítelkyni. Teď však snad pochopila, že má dvojí tvář. Že maska vlídného přítele je falešná a skrývá se pod ní jen zlo.

***

Už ne. Už dál nebudu poslouchat její sladké řeči. Ať už Bůh je nebo není, každý je svého štěstí strůjcem. A já bych to svoje štěstí měla konečně popadnout a držet se ho. Už nechci jen přežívat, topit se. Chci žít. Užít si všechno, co život nabízí.

***

A tak začala Anina cesta k hladině. Odrazila se ode dna vší silou a i přes to, že ji místy podvodní proudy stahovaly zpět ke dnu, plavala bez přestávky dál, výš a výš k hladině.

Oslepilo ji prudké světlo a ona se po dlouhé době konečně mohla znovu nadechnout.

Protože vytrvalost je klíč k úspěchu a žádná bitva není předem prohraná. A když je cesta do cíle trnitá, víme, že to stojí za to.

Hodnocení Petra Doležala:

Aničko, Aničko. První věty tvého soutěžního příspěvku mě doslova nadchly. Přesněji po okamžik kdy " sledovala, jak mi z prstů odkapávají kapky". Někdy mají autoři povídek pocit, že bez výrazné dramaturgie příběh postrádá napětí a dokonce i dějovou linku. A dívky tvého věku si snad doslova libují, ve svých příbězích,  v balancování" mezi životem a smrtí". Ale dramata skutečného života tvoří  mnohdy malicherné drobnosti... 

Slovní zásoba a šíře příspěvku však hovoří pro Aničku a tak jsem zvědav, zda pochopí dobře míněnou radu jako výzvu k napsání obyčejného příběhu.

Anežka 16 let

Tam v dály, kde naše touhy končí
Na červánkách andělé
s ptáky tančí
Přemýšlíš
a život běží dál.
Všechny tvé dobré skutky
By na prstech jedné ruky
spočítal
Krok za krokem
pokračuješ sám,
Neklopýtneš,
A však kotník
Zvrtnul sis už v dály.
Málo času,
Už jen máš
podívej se do zrcadla,
Sám sebe nepoznáš Být tak obláčkem
A po nebi plout,
Svým Vlhkým polibkem
svět uhranout
Bezstarostně letět vzduchem,
Oblečena v bílí šat,
svobody, a něhy větru
Si volně užívat.
Odletět daleko
-do dály
Tam kam prsty větru
sahají.
součástí nekonečna,
Však jedinečná být,
Do jakéhokoli tvaru
se proměnit.
Možnost se rozplynout,
Když budu chtít teď
Zapomenout na lásku,
Na dřívější svět.

Hodnocení Petra Doležala:

Anežka patří mezi odvážné a talentované autorky. O tom žádná pochybnost. Jej metafory jsou vyzrálé a profesionální. Představivost a fantazie bezbřehá, slovní zásoba překypující. Až přidá k tématu vlastní prožitek či autobiografickou vzpomínku, dobere se jiného rozměru. V redakci se moc těšíme na její další soutěžní práce.

                                      Eliška 14 let

Otázka jednoho života

Jaký význam má jeden lidský osud v milionech mrtvých, kteří zahynuli během druhé světové války? Může jedna jediná smrt mít nějaký větší význam, než jen další zesnulý? Jaké osudy se skrývaly pod čísly, která si nacisté z vězňů udělali? Nebo naopak, jaký význam má jeden přeživší z transportu? Jeden, dva lidé, kterým se podařilo utéct z lágru? Pár přeživších z nejhorších koncentračních táborů na světě? Má každé dílo z druhé světové války význam?

To jsou všechno otázky, které mohly ovlivnit běh dějin, protože třeba jedna smrt může mít nevyčíslitelné následky pro celé lidstvo. Za druhé světové války by se dalo jmenovat, třeba povedený atentát na Heydricha, který měl za důsledek třeba vypálení Lidic a Ležáků, jedna smrt, která se zapsala do učebnic a zásadně ovlivnila průběh války. Ve školách se dodnes učí i o sebevraždě právě atentátníku Gabčíka s Kubišem, z toho vyplývá další otázka, kdyby se nezabili, jaké by to mělo důsledky? Nejspíše by zemřelo mnohem více lidí než by bylo nutné. Jaký význam má ale smrt nějaké obyčejné babičky, nějakého dítěte? Pro nacisty vůbec žádný, ale každý život má svou cenu, nezáleží na tom, co dokázali, co udělali, nebo ano? Tímto přicházeli rodiny o své blízké a ti co přežili byli po válce osamoceni. Ale každý jeden mrtvý, měl význam a velká důsledek, a to celkový počet zesnulých. Jelikož právě jedinci tvoří celek, a toho se Němci báli. Kdyby se několik tisíc jedinců dalo dohromady, vytvořili by celek a postavili se proti režimu, mohlo by to mít pro nacistické Německo až moc velký problém. Z toho vyplývá, že každý člověk, ať už živý nebo mrtvý má význam, některý větší jiný menší.

Právě živí jedinci měli také obrovskou cenu, hlavně ti, kterým se podařilo utéct z lágru. Mohli pak šířit pravdu, kterou nikdo nechtěl přijmout a zachránit životy. A to se podařilo uskutečnit například Rudolfu Vrbovi a Alfrédu Wetzlerovi. Byli to dva slovenští Židé, kteří utekli z Osvětimi a dostali se až do Žiliny, kde židovským představitelům nadiktovali 32 stránek o tom, co se dělo v Osvětmi, jeden z nejdůležitějších dokumentů z války. I přesto jim nikdo nechtěl uvěřit a byli označeni za lháře a až po tom co byli odděleni a každého vyslechli zvlášť, uvěřili. A dokonce se zastavila deportace maďarských židů, tato zpráva zachránila životy tisícům z nich. Všichni, kteří přežili hrůzy lágrů mohli šířit hrůzy které prožili. Věnovat se hledání svých rodin nebo se věnovat dílům, které byly vytvořeny.

To například dělal po zbytek života otec Anny Frankové, zesnulé autorky nejznámějšího deníku z této doby. Obsahoval spousty poselství, které její otec šířil. Bohužel vydání a následné slávy se Anne nedožila. Zemřela necelý půlrok před koncem války. Jaká škoda, spousty lidem jí je stále líto, ale proč? Protože je slavná a zemřela chvíli před vytouženým koncem, ale jsou tisíce lidí, kteří zemřeli den, hodinu před osvobozením a někteří až po konci na důsledky toho, co prožili. Většinu těchto příběhů neznáme, protože nemáme jak. Tím chci říct, že všechna díla mají význam, dozvídáme se nezkresleně co bylo a je jen na nás, zda se poučíme, nebo ne.

Hodnocení Petra Doležala:

Eliška so "kousla"  do hořkého jablka. I když jsou její otázky napsány bez příměrů a metafor, s logickou úvahou se nedají vyřešit či dokonce " napravit". Tak už to na tomto světě chodí a tak už to na tomto světě bude vždy neměnné. Jistou útěchou, oněm neznámým, snad může být alespoň fakt, že nikdo z lidí není ostrovem ( jak napsal nesmrtelný klasik) a tak jejich jména a osudy nebudou v rodinách zapomenuty.

Lenka 16 let

Babiččina finta 

Noc zahalila celý kraj, jen sýček na větvi dohlížel na okolí. Hřbitovem se ozval vzteklý jekot.

"Můj život skončil a ty si tu zatím klidně spíš!" vřeštěla Hermína a vztekle se zhroutila vedle náhrobku.

"Co se zase stalo?" optal se zcela nevzrušeně Václav, který si za posledních dvacet let společného pobývání v hrobce na její hysterické záchvaty uvykl.

"Moje vnučka se rozhodla, že mě bude následovat a stane se z ní také uznávaná spisovatelka."

"Ale to je přeci bezvadné," zazubil se Václav.

Hermína by vzteky zrudla, kdyby mohla, "jenže ona píše o traktůrku Béďovi, jenž cestuje v čase," plácla se do lebky Hermína. "Její díla jsou snůškou historických nesmyslů a jejich přečtení se neobejde bez trvalých následků. Nejhorší však na tom je, že se všude ohání mým slavným jménem."

"Jen ji nech, ať se vyblbne", řekl smířlivě Václav, "ty jsi dělala horší věci, když si byla mladá."

"Namyšlenější holku bez špetky sebereflexe jsem ještě neviděla," chrlila vztekle dál Hermína.

"Pamatuješ, jak jsi mě tenkrát praštila svým románem poté, co jsem ti naznačil, že se jedná o literární dílo lehce repetitivní?" ušklíbl se potměšile Václav.

"Náhodou, můj návrat rytíře, třetí část, pátá kniha, druhá série, a zejména sedmá kapitola, byl naprosto originální výstřelek mé tvorby." Otočila se k němu páteří dotčeně Hermína.

"Ode mě pomoc nečekej," urazil se Václav.

"Víš, slyšela jsem, že k traktůrku Béďovi má přibýt kombajnek Vašík," prohodila bezelstně Hermína.

Ve Václavovi by se morku nedořezal, "Říkáš kombajnek Vašík? Tak to už překročilo všechny meze. Musíme jí zastavit, dokud je čas!" rychle pošeptal Hermíně do ušního otvoru v její lebce svůj plán.

A tak se Hermína připravila na noční návštěvu u své vnučky.

Když se jí světélkující kostra zjevila v pokoji, vyvalila vnučka nejdříve oči, pak ale nahlas vyhrkla: "Hustý, že bych k traktůrku a kombajnkovi přidala i kostlivce?"

To bylo na Hermínu moc, a tak se rozhodla uplatnit nejvyšší kalibr.

Natáhla ke své vnučce svoji kostnatou ruku, ve které držela fotografii. "Jen se na ní dobře podívej!" Na fotografii se hrbila stařena se silnými dioptrickými brýlemi na očích. Její obličej byl nápadně bledý, se ztrhanými rysy.

Vnučka se od fotografie s odporem odvrátila.

"Víš, kdo je na té fotografii?" zeptala se jí Hermína. "Vážně nevíš? Tak abys věděla, to jsem já dva roky před svou smrtí. Tak takhle budeš vypadat i ty, jestli neskončíš s psaním! Máme to v genech," zahrozila ještě Hermína, než se rozplynula.

Vnučka se vyděsila a zalezla pod postel.

Ten zážitek s babičkou Hermínou byl pro ni tak strašlivý, že rázem zapomněla na všechny své literární ambice. Rozhodla se celý svůj život zasvětit osamocené práci v archivu, což se jí po skončení potřebného studia i povedlo. Časem se zní stala nevrlá a zapšklá stařena, co svým zjevem děsí nečetné návštěvníky jejího archivního království. Zejména nesnáší ty, kteří před ní neuváženě projeví radost ze života.

A Hermína? Ta teď může v klidu spát, a i ostatní obyvatelé hřbitova, včetně Václava, kterého přestala pronásledovat vidina kombajnka Vašíka, si oddechli, neboť na hřbitově po dlouhé době zavládlo ticho přímo hrobové.

Hodnocení Petra Doležala:

Lenka si vybrala velmi netradiční, možná i morbidní kulisy pro svůj příběh. Naštěstí styl jakým je podán její psaní příjemně odlehčuje. Trochu to připomíná  " humornou story" z pera Ffordova. Ale tahle dívčina je svá a tak nás jistě ještě příjemně, nejenom,  v naší soutěži překvapí. Oceňuji zapojení přímého dialogu a uvrhnutí čtenáře do děje bez laciného popisování hřbitovní zahrady ( byť je to svádivé).

Veronika 14 let

Nevšední procházka lesem

,,A jak se má Lauren?" zeptala se Jack s ještě stále planoucími jiskřičkami v očích. ,,To mi neuvěříš," uculoval se Mike, ,,se Samem budou mít na jaře svatbu!" ,,Ó, to je úžasné!" vypískla Jack nadšeně. Vlastně byla nadšená celý den. Po několika letech se procházela tady, v tomhle překrásném voňavém lese, kde za starých dobrých časů trávívala s Mikem a Ann všechna slunná odpoledne. Lesík se totiž nacházel jen půl druhého kilometru za Anniným domem a pár set metrů od koleje, kde byli po dobu svých studentských let zabydleni oni dva. Ach, to vše tak rychle uteklo, když se na to člověk dívá s odstupem času.

,,Škoda, že Ann na poslední chvíli onemocněla, je to už snad sto let, co jsem ji viděl naposledy," povzdechl si Mike. ,,Já taky," přitakala Jack a odvrátila zrak mezi malé borovičky a v hlavě se jí začaly přehrávat vzpomínky jako stařičký film. ,,A pamatuješ, jak jsme tu jednou měli piknik a Ann s sebou vzala psa, který nám tu pak sežral veškerou šunku?" usmála se. ,,To víš, že si to pamatuju, Ann z toho pak byla celá špatná," odpověděl nadšeně Mike, hned nato mu z tváře radost vyprchala a zanechala za sebou něco jako neurčitou rozmrzelost, ,,to bylo jen asi dva týdny před tím, ne?" ,,Před čím?" odvětila tázavě Jack. Ty si to nepamatuješ?" probodl ji Mike nechápavým pohledem, kvůli němuž veškerá nostalgická atmosféra zmizela. ,,To je fuk," zavrtěl hlavou, jako by se tu myšlenku pokoušel zahnat, ,,a víš, na co jsem si teď vzpomněl? Ten Annin pes se jmenoval Guss a později měl i štěňátka..."pokračoval Mike, jako by se nechumelilo. Jack to sice připadalo trochu podivné, ale dlouho nad tím nepřemýšlela a dál pokračovala na vzpomínání s Mikem.

Zbytek odpoledne si povídali o tom, co je u nich nového, a vraceli se do těch krásných dob minulých, zkrátka taková konverzace hodná dvou starých přátel. Brzy však paprsky slunce, rozlévající se mezi listy stromů, zmizely, a když se sluneční kotouč sklonil za obzor, padla na les teplá letní noc. Toho si ale ani jeden z kamarádů v zápalu zábavného rozhovoru nevšiml.

,,...potom jsem mu odpověděla: ,Ale prosím tě, pochlap se přece trochu,'," povídala rozjařená Jack právě, když tu se najednou ozval uši rvoucí, jakoby nelidský výkřik. Jack se vystrašeně rozhlížela kolem sebe, snažíc se najít jeho zdroj, načež si uvědomila, že Mike strnule stojí s očima sklopenýma k zemi. Ty byly tak prázdné, že v nich byla téměř slyšet ozvěna výkřiku. ,,Ehm, dobrý?" zeptala se ho Jack opatrně. Mike polknul naprázdno, zvedl zrak a pokusil se o křečovitý úsměv. ,,Jo, jen... to bylo docela strašidelný, co? Už bychom měli jít." ,,Jasně, souhlas. Ale co mohl být ten výkřik zač?" přemítala Jack, ,,doufám ,že jen nějaké zvíře. Jo, to muselo být zvíře, co jiného by mohlo takhle zařvat? Hele, ale víš ty co? Musíme se vídat častěji," pokračovala, aniž by si všimla Mikova znepokojeného výrazu, ,,vůbec nechápu, že jsme se takhle nesešli

dřív..." ,,Ty si to vážně nepamatuješ?" přerušil její myšlenkové vlákno Mike. ,,Co si nepamatuju?" otázala se Jack s mírným rozhozením v hlase. ,,No přece..." pokoušel se najít ta správná slova, ,,ty testy..." ,,Ehm, ne, to si nepamatuju," odvětila s nepopiratelným znepokojením. ,,Měli bychom už jít," řekl Mike krátce a pokračoval v cestě.

Šli v tichu. Ten šťastný smích se proměnil v trapné ticho. ,,Tak mi to pověz, ne?" vyhrkla Jack zničehonic. Jako by se Mikovi něco zlomilo, spustí bez sebemenší viditelné reakce: ,,Ke konci posledního semestru vyhlašoval pan profesor White, že se koná testování nějakých vitamínů na dobrovolnících. Prý měli jen zlepšovat kvalitu vlasů, nehtů nebo něco takového. No, a Ann se do toho přihlásila, víš přece, že White byl její oblíbený profesor. Nemělo to být nic vážného, prostě vitamíny, buď pomůžou, nebo budeš mít suché vlasy. Pořádala to tehdy nějaká firma, která to vše prezentovala opravdu neškodně," Mike si těžce povzdechne, ,,ale nakonec se ukázalo, že to měl být všelék, jenž byl vyvinut v experimentálních laboratořích. Pokud by to byla pravda, byla by to revoluce v lékařství, ale napřed ho muselo otestovat. A tak zaplatili Whitovi, aby nám to doporučil."

,,A jak to dopadlo, co se stalo?" zamrkala zmateně Jack. ,,Nevyšlo jim to. Místo velkého úspěchu přišel totální propadák. Údajně pak všem začala během pár hodin po požití léku bělat kůže, vypadávat vlasy a nehty jim jakoby zkostnatěly. Podle toho, co říkal White, když jsem se ho na to vyptával. Se to po nějakém týdnu nebo dvou spravilo, ale Ann mi po tom přišla nějaká divná. Vždyť ona ti to i živě vyprávěla. Ale občas se stává, že pokud to byl to tebe velký šok, mohla to pak tvá mysl vytlačit." Jack už se chtěla zeptat, stručně řečeno, co to má, sakra, znamenat, ale v tom jí do řeči skočil další děsivý výkřik. Tentokrát byl ale asi jenom třicet metrů od místa, kde stáli. ,,Co to-" začala Jack, když v tu chvíli křoví zašustilo a ať v něm bylo cokoli, teď se to blížilo ke dvojici přátel.

Ani jeden z nich se však nehýbe ani neutíká, oba jsou totiž paralyzováni strachem. Zničehonic se před nimi z leda vynoří podivná kreatura. ,,Ehm, ahoj," pronese svými širokými ústy a Jack i Mikovi najednou všechno dojde. Tahle bílá vychrtlá postava, stojící tu jen tak v otrhané květinové košili, s nepřirozeně vyvalenýma, černočernýma očima, v nichž sotva vidíme odraz uvadajícího života, jen Ann.

,,Krvácíš," vytlačila ze sebe po pár vteřinách dusivého ticha Jack. Annina kůže teď byla tak tenoučká, že nebylo těžké ji narušit. ,,To nevadí, já si na to vzít vitamíny," pousmála se nepřítomně a vytáhla roztřesenou rukou krabičku léků. ,,Ty to furt bereš? Vždyť přece koukej, co to s tebou udělalo," namítl Mike pořád trochu bojácně. ,,Neee, já se cítit krásně, když jíst vitamíny," odvětila Ann pomalu a s jemným úsměvem. ,,Asi jsou návykové," zašeptal Mike

směrem k Jack a ona nenápadně přikývla. ,,Ann, podívej, teď potřebujeme zavázat všechny ty rány, vždyť krvácíš," zopakovala Jack prosebně. ,,Já mít ráda krev," zašeptala Ann, vytahujíc z kapsy lesknoucí se čepel nože, a v očích se jí zablýsklo zlo, ,,a vy budete brzy taky."

Hodnocení Petra Doležala:

Veronika má jistě barvitou představivost a velmi slušnou slovní zásobu. Možná by stálo za pokus najít si jiné téma a trochu příběh přiblížit " fádní a nudné realitě všedního dne" .I když je námět zajímavý, jeho rozuzlení může být pro čtenáře trochu zklamáním. Pokud Lenka v našem soutěžním klání vydrží až do finále, může tenhle příběh přepsat a nebo rovnou vytvořit jiný. Rozhodně budou obě varianty přínosné, jak pro čtenáře tak pro autorku.

Denisa 15 let

Premiantka

Nikdy neselhávám, ty to víš. 

Snažím se, i když děláš, že to nevidíš.

Někdy mám chuť všechnu snahu zahodit. 

Ale nemohu, jsem přeci premiantka.
Nikdy neselhávám a ty to víš. 

Tak proč děláš, že to nevidíš? 

Všechen ten tlak, co na mě vyvíjíš, to vše se ve mně mísí a za chvilku vyvěrá.
Cítím se lapena v kleci. 

Jako bych byla úplně bez moci. Ale proč? 

Proč musím vždy perfektní býti? A v probděných nocích se trápiti?
Nikdy neselhávám a ty to víš. 

I přesto děláš, že to nevidíš.

 Ale nech mě udělati chybu, aniž by si na mne házela vinu.
Chci býti premiantka s chybami. 

Hodnocení Petra Doležala:

Denisa nám předkládá slušnou sondu do vlastního nitra a musím přiznat, že z její poezie cítím vyrovnanost a klid. Trochu škoda, že obsah jednotlivých slok a metafor se stáčí směrem k věčnému tématu světového " básnění". Zvláště pak dívky autorčina věku kladou nekonečně mnoho otázek, ale bohužel nenabízí pražádné řešení, jednoduše protože jim chybí zkušenost ( blažený je však tento věk nevědomosti). Jsem zvědav, zda i další práce Denisy budou vládnout stejně uklidňující energií.

Eliška 13 let.

PODVODNÍ DOBRODRUŽSTVÍ

"Holky, já se tak těším. Konečně je zase léto a můžeme se potápět" řekla Izabella, členka Podvodního klubu.

"Já taky, jsem zvědavá, zda opět najdeme něco zajímavého" dodala Charlotte, taktéž členka Podvodního klubu, kam ještě patřily Laura a Valentýna.

"Pamatujete, jak jsme se hádaly, zda je stříbrná lastura zajímavá, nebo ne?" Zeptala se Laura.

"No jasně, byla hezká, ale nebyla zajímavá, protože když je něco zajímavé, tak je to jedinečné, neobvyklé, prostě zajímavé. Stříbrných lastur je tisíce." Odvětila Valentýna.

"Nesouhlasím. Byla zajímavá, ano lastur je hodně, ale... Zajímavé, nemusí být jedinečné. Každá lastura je jiná, každá je zajímavá." Oponovala Vali s úsměvem Charlotte.

"Musím se Valentýny zastat. Když je každá lastura jiná, tak je i jedinečná Charlott. Ale ano, zajímavá byla." Přidala se do debaty i Laura.

"Holky, nehádejte se, už to necháme být. Raději se převlečte do těch neoprenů." Ukončila hádky Izi, která už byla dávno připravená jít se potápět.

Už bylo konečně všechno připraveno a holky nasedly na loďku. "Jedeme" vykřikly natěšené holky.

"Spíš plujeme" opravila se Laura.

"Kdo bude pádlovat jako první?" ptala se Vali.

"Já klidně pudu pádlovat" nabídla se Izabella. "Tak jo, já tě v půlce vystřídám" řekla Vali. Cestou se holky bavily a smály se. Hrozně moc se

těšily na potápění, kvůli němuž vlastně založily Podvodní klub. Od té doby dělaly všechno (co mohly) společně. Zkrátka kamarádky na život a na smrt. Za necelou půlhodinu dopluly na místo potápění.

"Pozor" vykřikla Charlotte a hodila kotvu - spíše kotvičku do moře. Dívky si nasadily kyslíkové bomby a všechno vybavení pro potápění.

"Můžu jít jako první?", zeptala se holek Laura.

"Proč ne? Já půjdu po tobě" odpověděla jí Charlott.

"Hádám, že půjdeš jako vždycky poslední Izi, viď?", ptala se Valentýna.

"Jestli to nevadí tak bych chtěla."

"Neva, to je jasný." Usmála se na Izi Vali.

"Já jdu na to" řekla Laura a už se překulila přes bok lodě. Hned za ní skočila Charlotte, po ní Vali a nakonec Izabella.

Ve vodě holky zdvihly palec nahoru, což je jejich znamení, že je všechno tak, jak má být. Takových znamení měly více. Palec dolů znamenal, že se něco pokazilo. Ukázání na kyslíkovou bombu bylo znamením, že jim dochází kyslík. Samozřejmě jich bylo mnohem více. Děvčata se začala potápět hlouběji a hlouběji. Z ničeho nic narazila Charlotte na nějaký kus dřeva. Zamáváním přivolala holky k sobě. Pomocí posunků se dohodly, že budou "stopovat" kusy dřeva. Protože, když se pořádně rozhlédly, viděly podobných kusů spoustu. Všechny byly zvědavé, zda je stopa někam zavede. Laura vedla všechny, protože byla nejzkušenější, za ní plavala Charlotte, protože byla zkušená nejméně. Za ní plavaly vedle sebe Izi a Valentýna. Laura zničehonic zastavila, a začala něco horlivě ukazovat rukama. Nikdo z holek jí však nepochopil. Jakmile se ale rozhlédly kolem sebe, pochopily. Nikde už nebylo žádné dřevo, ani žádná stopa. Děvčata si to sice myslela, ale přeci jenom pocítila velké zklamání. Posunkem si "řekly", že se porozhlédnou po okolí. Každá se vydala jiným směrem.

Charlotte našla nějaký korálkový náramek, což nebylo nic zvláštního, nacházely takové věci naprosto běžně. Lara (Laura) se vrátila zpátky k poslednímu kusu dřeva a zkoumala ho. Val (Vali) zůstala na místě a rozhlížela se, zda něco neuvidí. Nic ale nemohla najít. Izabella se vydala doleva od místa, kde se rozdělily. Dlouho nic zajímavého neviděla, ale najednou se před ní rozprostřel krásný korálový útes. Izi na chvíli oněměla úžasem. Už už chtěla plavat za ostatními členkami klubu, aby jim ukázala překrásný korálový útes, který zářil nejrůznějšími barvami. Tolik korálů, jiných barev, tvarů a velikostí... Už se otáčela, že popluje za ostatními, ale najednou si něčeho všimla. Podruhé úplně oněměla, byl to kus dřeva, který před chvíli sledovaly. Ano, určitě je to to tak, třeba ještě něco objeví. pomyslela si Izi. Byla úplně v šoku, ale vydala se hledat její kamarádky. Sice jí to trvalo, než všechny holky našla, ale věřila, že to bude stát za to. Holkám naznačila, ať plují za ní. Nikdo neprotestoval a všechny pluly za ní. Když všechny uviděly ten útes, měly podobnou reakci jako Izabella. Tolik chtěly něco říct, ale místo toho jen divoce gestikulovaly rukama. Byla to nádherná podívaná. Jen si to představte, ty barvy, tvary... Chvíli obdivovaly krásu, ale pak jim Izi ukázala to dřevo. Ostatní holky souhlasily, přikývnutím hlavy, že to je totožný kus dřeva, jaký před chvíli sledovaly.

Laura neztrácela časem, protože věděla, že než se budou muset začít vynořovat, zbývá jim asi 30 minut. Rozhlédla s kolem a uviděla zachycený kus dřeva na jednom z korálů. Upozornila na něj kamarádky a už zase pluly za kusy dřeva. Sotva doplavaly ke kusu dřeva, který viděla Laura, uviděly to všechny naráz. Před nimi se rozprostřel nádherný výhled na... Za těmi korály, je... LOĎ! Sice nebyla nějak moc velká, ale vypadala, že nebude ve vodě dlouhou dobu. Maximálně 2 týdny. Všechny části lodi byly velmi zachovalé. Nejodvážnější Charlotte doplula až k lodi a začala zkoumat její okolí. Opatrně se k ní připojily i Laura a Valentýna.

Jen Izi si nebyla jistá, jestli je to bezpečné, ale nakonec byla zvědavost přeci jenom silnější. Val našla krásný náhrdelník s larimarem. Moc se jí líbil. Všechny dívky byly nadšené z objevu. Ale z ničeho nic ukázala Lara na kyslíkovou bombu, už jí nezbývalo moc kyslíku. Ostatní holky na tom byly podobně. Sice se jim vůbec nechtělo, ale musely pomalu plavat nahoru. Asi za 20 minut vyplavaly nahoru.

Okamžitě si uvědomily, že stopováním kusů dřeva se vzdálily od své lodi na velkou vzdálenost. Jelikož už musely plavat normálně a nemohli použít kyslík z bomby, nebylo to nejlepší. Přeci jenom budou muset plavat s těžkou bombou na zádech, a už jen to, že šlapaly vodu, je celkem unavovalo. Sundaly si šnorchl, aby mohly spolu mluvit. Chtěly si toho spoustu říct, ale hlavně se okamžitě musí domluvit co boudou dělat.

"No, budeme se muset dostat k lodi" začala Lara.

"No to jo, ale víte, kde vůbec jsme?!" Ptala se vyděšený Valentýna.

"Hlavně nešil" uklidňovala ji Charlott.

"Holky, já vůbec nevím, co řešíte" začala Izi. V tom jí ale skočila do řeči Val.

"No, co asi. Jsme někde uprostřed moře, nemáme kyslík, nevíme, kde jsme."

"Přestaň už Valentýno" rázně ji utnula Izi.

"Co třeba se jenom otočit o 360°?" Ptala se Izabela. Překvapené holky se otočily a viděly, že jsou asi 2 metry od jejich lodi.

"No jo" řekla překvapená Val. Holky dopluly k lodi, svlékly se z vybavení a začaly se povídat.

"Počkat, jak jsme mohly vyplavat kousek od lodi, a když jsme z lodi vyskočily neviděly jsme tu loď?" Ptala se Lara.

"No to je přece jasný, když jsme se potopily, hned nás upoutaly kusy dřeva a ani jsme se nepodívaly na druhou stranu." Vysvětlila Charlott.

"Pravda" připustila Laura. Cestou "domů" si holky povídaly o cestě.

Hned jakmile dopluly na břeh, už tam čekaly rodiče děvčat. Jakmile je uviděli, značně si oddechli. Holky se po sobě nervózně podívaly, vždyť rodiče věděly, že se jdou potápět. Až vytáhly loďku na břeh, začali se rodiče hned vyptávat.

"Holky, my se o Vás tak báli" začala Izabelina maminka.

"Jako proč? Vždyť jsme Vám řekly, že se dneska budeme potápět?" Zareagovala Val.

"No to sice ano, ale asi před hodinou a půl začalo pršet a zatáhlo se, sice pršelo jen chvilku, ale pořád to vypadalo na velkou bouřku..." Vysvětlil Charlottin táta.

"N-o-o jasně" zakoktala Izabela. Před hodinou a půl totiž ještě stopovaly kusy dřeva pod vodou a ani si nevšimly, že pršelo.

"Samozřejmě jsme úplně v pořádku" ujistila rodiče Charlotte.

"To jsme moc rádi, báli jsme se abyste nedopadly jako ta loď, co se minulý týden potopila. Sice se nikomu nic nestalo kromě té lodi - kupodivu." Oddechla si Valentýny mamka.

"A kde se ta loď potopila?" Vyzvídala nenápadně Laura a u toho se spiklenecky podívala na ostatní holky.

"V okolí korálových útesů, asi 20 minut lodičkou odtud. Proč? Ne aby Vás napadlo to tam jít zkoumat." Řekla přísně maminka Val. Pozdě. Pomyslely si holky.

"Jasně, nebojte se." odpověděla Charlotte. Teď už tam podruhé nepoplujeme, pomyslela si Izi.

"No, hlavně že jste v pořádku, a teď se převlečte a ukliďte výbavu" uzavřel debatu Laury táta.

Jakmile rodiče odešli, holkám spadl kámen ze srdce.

"No, tak už víme, co jsme stopovaly" poznamenala Laura.

"Jo no, ještě že rodiče neví, že jsme tam byly" řekla Val.

"Já si nejsem jistá, jestli bychom jim to neměly říct." Opáčila Izabela.

"Ale, Izi neboj. Je nám už 13 a 14, nemusíme rodičům hlásit každou milisekundu našeho života" uklidňovala jí Val.

"Vali má pravdu. Jsme už velký. Je to náš život. Nic se nám nestalo, tak je to jedno." Souhlasila Charlott.

"Jak myslíte..." Stejně si však nebyla jistá, jestli to doma neřekne, Tím by, ale taky zradila holky z klubu. Bůh-ví, jak by rodiče reagovali, co kdyby jim zakázali Podvodní klub... Zahřměná jí vyrušilo z přemýšlení. Holky rychle všechno sklidily, rozloučily se a vydaly se v dešti domů.

Hned jako přišly domů, čelily otázkám, kde se byly potápět. Charlott, Lara i Valentýna si vymyslely, nějaké místo úplně na jinou stranu, od toho, kde byly. Přeci se rodiče neptali, kde byly konkrétně dneska. Jen Izi si nechtěla vymýšlet. Nevěděla, jaká bude reakce mamky, ale nechtěla lhát. Lepší to říct, než aby na to potom přišla jinak.

"Tak co Izi, kde jste byly?" zeptala se jí mamka.

"No mami, víš..." a tak Izabela vypověděla mamce celý jejich příběh. Mamka jí celé vyprávění neskočila do řeči, jen se občas pousmála. Když Izi dopovídala, čekala, že jí mamka vynadá, proč

stopovaly něco, co ani nevěděly kam vede, ale její reakce byla úplně jiná, než si Izi představovala.

"Víš Izi, Já se nezlobím. Jsem ráda, že jsi mi to řekla." překvapila dceru maminka.

"Proč?" Ptala se překvapená Izabela.

"Já, jako malá, dělala podobné hlouposti. Jednou mi děda řekl abych se hlavně nepotápěla v okolí ztroskotané lodi. A co myslíš, že jsem udělala? Hned druhý den jsem se tam šla potápět" ukončila svoje vyprávění Izabelina máma.

"To jsem ráda, že se nezlobíš. Mám Tě ráda mami."

"Já tebe taky."

Konec prvního dobrodružství podvodního klubu.

Hodnocení Petra Doležala:

Hodnocení Petra Doležala