Audio kniha je návrat na samý začátek dobrodružství zrození knihy. Návrat do oněch časů, kdy krajinou putovali vypravěči balad aby dali posluchačům na okamžik zapomenout na někdy lichotivou či naopak ponurou realitu života.

Ony nejstrašlivější zločiny se odehrávají v naší mysli...

K bezplatnému poslechu

Recenze posluchačů : 2


Šlépěj je  za mě ta nejlepší povídka. Když se zamyslíte nad jejím obsahem, tak při několikátem poslechu zjistíte, kolik je v ní ukrytého tajemna. Také se mi moc líbí hlas Petra Doležala který dokáže zajímavě měnit.

Ondra


Jsem pravidelnou posluchačkou příběhů Petra Doležala. Jsou zajímavé a jiné. Jistě je to tím že je vypráví pan autor osobně. 
Andrea


K bezplatnému poslechu

RECENZE POSLUCHAČŮ: 1


Jednohubka pro příjemné mrazení 
Hororové příběhy Petra Doležala mám obecně ráda - mívají zajímavou atmosféru, z které trochu mrazí, aniž by musely téct potoky krve. Stínař v tomto není výjimkou. Je to taková jednohubka, díky jejíž atmosféře možná zavzpomínáte na tradici černých hodinek, kdy se vyprávěly nejrůznější příběhy, a díky které budete možná pár následujících dnů pozorovat vlastní stín. Líbí se mi, že autor sám povídku namluvil a oceňuji také zapojení více hlasů, dětský hlas pro dětskou postavu. Příběh má tak o to lepší vyznění. V příběhu vidím jedinou slabinu (s nadsázkou) - přečte se příliš rychle! :-) Moc doufám, že od tohoto autora tu ještě nějaké povídky přibudou.

RECENZE POSLUCHAČŮ: 1


urcena skor pre nastrasenie deti, aby posluchali.....jednoduchy dej pritiahnuty za vlasy, ale predsa pocuvatelny. Interpretacia trochu rusiva, v poslednom case su "in" suslave hlasy a zla intonacia..... Audiokniha namiesto vecernicka, ale velmi nenadchne. 

K bezplatnému poslechu

Recenze posluchačů: 2


Knihu Čtení mysli jsem přečetla celou a velmi mě zajímalo jak si poradí protagonisté s jejím převedením na audio. Moc se mi líbí, že mi otevírá  jiný pohled na její obsah o kterém jsem si myslela, že jej znám. 

Alena


Povídku Vítr jsem si moc oblíbila  pro její nejasný konec a napětí po dobu celého poslechu.

Olina


každý člověk je lovcem naděje, každý člověk je rybář...

Recenze posluchačů : 4


Krásné rybářské vyprávění. Je znát  že Petr Doležal je u vody jako doma . Ví o čem vypráví. Moc pěkně se to poslouchá.

Tomáš 


Tlouště chytám velmi rád, jsou chytří a mazaní i když se nedají jíst. Díky za "rybolov"  z pohodlí domova.
Aleš


Doporučuji poslechnout každému šílencovi s rybářským prutem.

Adam


Moc pěkně se to poslouchá.
Josef

Recenze posluchačů : 1


Místo,  kde se odehrává děj povídky Ryba viděná, dobře znám a musím přiznat, že při  poslechu  vyprávění Petra Doležala (se kterým jsme jako kluci na tůni několikrát společně rybařili) se mi podařilo navrátit se  do vzpomínek na ty krásné časy.  Díky Péťo. Chodíš ještě na ryby?
Luboš z Nového Města.

K bezplatnému poslechu

Recenze posluchačů : 2


Ahoj Petře. 
Tuhle povídku mám z knihy Chytání na věčné časy nejraději. Děkuji za silný zážitek při jejím poslechu.
Miloš Novotný


Petr Doležal je snad jediný člověk který dokáže dát rybám ve svých příbězích lidské vlastnosti. Moc se mi to líbí.
Matěj


Recenze posluchačů : 2


Krásně se to poslouchá před spaním. Oceňuji, že je vyprávění doplněno i o zvuky z přírody.
Pavel

Já ač nerybářka musím souhlasit s Pavlem. Krásně se při tom usíná. Pavel je můj manžel.
Olina

víno  je kůň jenž dává básníkům křídla...

...ale tatínek nemohl spatřit Flyna, to protože byl dospělý a už dávno přestal věřit pohádkám...

K bezplatnému poslechu

Recenze posluchačů : 8


Velmi dojemné. Při poslechu téhle pohádky si uvědomujeme jak je svět k dětem  nespravedlivý.

Jiřina


Je znát  že pohádky vypráví jejich autor. Jsou plné zvláštní lítosti a citu a krásně se to poslouchá.
Díky za prožitek.

Andrea.


Obecně platí, že strašidly se myslí lidé nebo přízraky co již neexistují, nebo nežijí. Plechová strašidla jsou však tak reálná, jak to jen jde a častokrát jsou děsivější než ta, co se skrývají pod postelemi či v šatnících.
Plechová strašidla se totiž neusmívají, ale ani se nemračí. Nemají dlouhé černé pařáty, kterými by po vás sápala. Nevypadají nijak strašidelně ani odpudivě. A právě proto jsou tak děsivá. Plechová strašidla nám připomínají, že ta nejnevinněji vypadající věc může mít následky, co se vymykají představivosti moderní společnosti.
Mnoho lidí má povědomí o zemích, které sužuje válka. Vědí o bolesti a strachu, který přináší a dokáží si představit pláč a zoufalství, co obchází každé dveře polní nemocnice jako ranní pošta. Bohužel ale často nejsou tak stateční jako Flyn nebo Nadir, aby se podívali problému do očí a raději se tak často schovávají ve svých domech, které nemají popraskané stropy.
Znám spoustu lidí, co si rázně a urputně stojí za svým názorem, že jsou obecně lidé z těchto zemí zlí, zpátečničtí a netouží po ničem jiném než po krvi. Přivádí mě to k otázce, zda je vůbec možné nějakým způsobem vhodit do šuplíku celou národnost a nikdy ten šuplík už neotevřít. Proč dobrovolně odvracíme zrak? Je to proto, že jsme ten šuplík už označili a máme strach z toho, že se pleteme? Nemá snad platit to, že individualita je klíčovou základní znalostí, jíž se učíme?
Pravda je taková, že lidi nelze rozdělit na dobré a zlé. Za každým jediným pohnutkem ve vnímání člověka se skrývá účel. I když je ten účel někdy zkorumpovaný, právě kvůli hodnotám, co jsou individuální, nelze o jediném činu říct, zda je dobrý nebo zlý. Právě tyto řádky jsou však dalším z tisícera úhlů pohledu. Jsou zasazeny na mých mravních hodnotách a pravidlech, které nemusí být jinému člověku srozumitelné.
Tímto prohlášením nezaujímám pozici jednu a jedinou. Bylo by hloupé se stavět na jednu stranu a ignorovat argumenty strany druhé, protože bych nebyla o nic lepší než lidé, kterými často pohrdám. To, že je náš stát ekonomicky jinde a my máme díky tomu možnost vést naše životy kam chceme, nám nedává oprávnění zapomínat na lidi, co každým dnem balancují na hraně života a smrti.
Děti, co žijí právě v zemích, kde se plechová strašidla ještě nepodařilo vymýtit, rostou a dospívají rychle. Není to proto, že by nevěřily pohádkám, je to proto, že už od malička vidí tyranii a žal. Válka jim hledí přímo do očí a ony pohledem neuhnou. Oplácejí ten pohled dvakrát tak silně.


Romana


Už od pradávna se lidé snaží přenášet svou moudrost dalším generacím. Začali jsme jeskynními malbami a tesáním do kamene a přes pergameny a knihy jsme se dostali až k moderním způsobům. Protože je důležité moudrost předávat již v nejzazším věku, dali jsme vzniknout pohádkám a příběhům, ve kterých celé generace lidí nalézají pravdy a rady, jak proplouvat životem co nejjednodušeji a s takovou elegancí, která je jen možná. Tenhle příběh byl o snech, naději, odhodlání a silné vůli, ale také o faktu, že ne všechny sny a přání se nám plní. Hlavně ty, které nezáleží jen na nás. A ač se nám to líbí, nebo ne, skoro všechny sny jen s naším já nesouvisejí, vše souvisí se vším a ke každému snu se dá přiřadit stovka potíží a nesnází, co nás mohou na cestě k jeho vyplnění potkat. Číhají na každé zatáčce a čekají na svou chvíli.
Každý má sny, i malé dítě jako byl Nadir. Podoba snu se u každého z nás liší, ale jeho hodnotu si určujeme sami. Zdálo by se, že sen dospělého člověka o tom, jak bude úspěšný ve své práci a osobním životě je cennější než sen malého kluka, který touží stát se fotbalistou. Každý z nás chtěl jako malý něčím být. Fotbalisty, kosmonauty, popeláři, možná piloty. Až jako větší jsme zjistili, že to není tak snadné a že být kosmonautem neznamená se jen vznášet mezi hvězdami, a tak se stalo, že mnoho našich snů vzalo za své, ale mnohdy je hned zase nahradily nové. Držet se svého snu je správné, sny jsou to, co nás žene kupředu, můžeme do nich promítat důvody, které nás budou k ránu tahat z postele. Něco, díky čemu uvidíme i skrz mraky a budeme ochotní za to bojovat.
Cesta ke snu je často těžká a dlouhá. Hodně lidí potká někoho, jako byl pavouk v tomto příběhu, někoho, kdo se nás bude snažit přesvědčit, že je lepší vrátit se do postele a snu se vzdát. Umění snít spočívá hlavně v nekonečné zásobě naděje. Spoustu věcí se na světě nestalo z důvodu, že by byl někdo tak moc moudrý, šikovný nebo statečný, ale protože to prostě nevzdal. Není hlavní se nebát, statečnost ani není o tom nemít z ničeho na svět strach, ale mít dost odvahy na to, se tomu strachu postavit a navzdory jemu, se snažit stále dál. Ale i když je někdo sebevíc odhodlaný a odvážný a chce svého snu dosáhnut, podařit se to nemusí. Ač se nám to líbí nebo ne, Nadir se už nikdy nemůže stát opravdovým profesionálním fotbalistou, jakým chtěl být. Jeho sen se nesplní. Stejně tak mnoho dalších ztracených snů, které se někdy někomu nesplnily. Ne všechny okamžiky se dají změnit, a ne vše závisí jen na nás, často naše sny zahrnují i jiné osoby, ať už přímo nebo nepřímo. Všechno nemůžeme sami ovlivnit, a tak se lehce stane, že ke snu se nelze dostat, i když jsme ochotni obětovat všechno, nejde to. Někdy se jednoduše musíme smířit s tím, že zrovna tenhle sen se nepodařil, zklamání je někdy jen nový začátek. Nejsmutnější je, pokud se tak upneme na jeden sen, nevšimneme si, že okolo nás se plní další a že sen, za kterým se tak neúnavně ženeme je za námi a vzdálil se natolik, že už ho nejde zachytit.
Můžeme být stateční, jak chceme a neochvějně se hnát za svým snem, přáním, pravdou, ve kterou věříme, ale i ten největší hrdina občas potřebuje ochránit. Důležité je vědomí, že na to nejsme sami. I když se náš svět rozpadá jako domeček z karet a řítí se jako lavina. Každý potřebuje někoho, kdo je jako moucha z příběhu, kdo přináší naději tam, kde už ji mi nevidíme a kde bychom ji ani nečekali. Protože ano, dnešek stojí za nic a možná ani zítřek nebude lepší,

ale pozítří slibuje naději, že bude dnem k sežrání. A možná to bude i ten den, kdy budeme rychlejší a dočkáme se snu, který byl ještě včera v nedohlednu. Zvláštní na snech je, že když je máme a můžeme si je najednou prohlédnout zblízka stanou se méně dokonalými. Sny, lidi, věci, nejdůležitější proto je nezapomenout, jak zářili z dálky, co nás na nich tak lákalo a přitahovalo. Vše je zblízka nedokonalé, čím víc si něco prohlížíme a čím víc něco známe, tím více chyb můžeme zahlédnout. Všechny věci dokážeme milovat snadněji z dálky, tudíž nedosažené sny zůstávají navždycky blýskavé a jiskrné. Nezkazí je všednost přicházející nenápadně den po dni, až se nakonec úplně vloudí a my se začneme poohlížet po jiném snu, který své barvy ještě neztratil a slibuje dokonalost, která se zatím zdá tak očividná. Opouštíme tak jeden sen pro druhý a je dobré dát si pozor, abychom pak nelitovali, že sen, po kterém jsme dříve tak prahli není samozřejmost a že se může lehce ztratit. Ale pro sny se občas musí přinést oběti, nemůžeme se hnát za velkým snem a vláčet u toho jiný, zvlášť, pokud se vzpouzí a nesouzní s tím druhým. Nevadí, když sny opouštíme, někdy je lepší nechat je jít a uchovat si je ve vzpomínce s malým úsměvem na ty časy, kdy pro nás znamenal všechno. Ovšem podle psychologie se dospělost definuje tím, že jsme schopni nést důsledky svých činů. Nemůžeme se divit, že sen, co jsme opustili opravdu odejde a získat ho zpět je v lepším případě velice těžké a v tom horším nemožné. Mít vysoké cíle a velké sny není chyba, ale nezapomínejme na to, co máme, abychom se nehnali kupředu a z našeho životního příběhu se nestal pouze nekonečný závod za stále nedosažitelnějšími sny. Abychom, když čas otočí na naši poslední stránku nezjistili, že to, co bylo pro nás nejdůležitější, byl vlastně jeden z prvních snů, který jsme ale nechali daleko za sebou v minulosti, která se již nedá vrátit, a ty všechny další a další přání byly jen chabé náhrady něčeho, co se ztratilo v nenávratnu a co se teď, když už se díváme zase zdálky blyští ze všeho nejvíc a nejde vrátit doba, kdy jsme měli tu nádhernou možnost zkoumat zblízka. Tak jako tak, čas jednoho dne odnese všechno, za čím jsem se kdy snažili jít, všechna naše dobrá a špatná rozhodnutí, která jsme kdy udělaly se sečtou. Nakonec, jedinou bytostí, před kterou je musíme kdy obhajovat, jsme my sami. Nemusíme ospravedlňovat, proč jsme něco opustili, ale my jsme ti, kdo s tím budou žít. Jendou nezbyde nic než ohlédnutí za tím vším a otázka, bylo to, co jsme mysleli, že je klíčové, opravdu tak důležité a podstatné? Neměli jsme se jen lépe dívat a nezapomínat, že co je důležité, je očím neviditelné.


Markéta


Nadir a plechové strašidlo
Na první poslech je jasné, že tento příběh nebyl jen tak vymyšlen. Všichni víme, byť většina z nás, díkybohu, ne z vlastní zkušenosti, jak strašná může být válka a jak její hrůzy dopadají na všechny, kteří v ní bojují či se pouze snaží přežít. Myslím si, že Nadir na setkání s plechovým strašidlem nikdy v životě nezapomene. Už to nebude ten veselý a bezstarostný kluk jako dřív. Ale nyní je statečnější, odvážnější a silnější - mnohem víc, než kterýkoli dospělý. Dokázal přemoci bolest, strach i beznaděj... To on je pro mne vítěz, který vyšel z nelítostného boje s hlavou vztyčenou a dokázal přijmout svůj obrovský zdravotní handicap, své válečné zranění, které se mu přihodilo nešťastnou náhodou - byl jen ve špatný čas na špatném místě... Nezáleží na velikosti překážky, ale na tom, jak ji člověk překoná a že jí vůbec překoná. A malý kluk Nadir to dokázal. Má za to můj neskutečný obdiv a bylo by mi ctí, mít takového kamaráda.

Matěj


Zajímavé dílo co ve mně probudilo hned několik emocí, pěkně vylíčilo jaký je svět; Nefér. Myslím že to všichni víme ale občas na to zapomínáme takže slyšení tohoto příběhu dokáže krásně připomenout bolesti minulosti na které jsem si například já vzpomněl. Příběh se dal přímo vybavit, zesilujíc tak ty pocity o kterých jsem již mluvil. S velkou pravděpodobností si to poslechnu znova, abych tak lehce nezapomněl onen příběh, který se určitě vryje do paměti i ostatním.  

Pepa


PŘÍBĚH SUPERMOUCHY FLYNA

Tato povídka pro mě byla velice zvláštní. Jednalo se v ní o válce, o noze, o vůli, fotbalu, o nadpřirozenosti. Když jsem ji slyšela poprvé, hrozně jsem se lekla. O něčem tak smutném přece nebudu psát, říkala jsem si. Ale když jsem si ji poslechla znovu, za pár dní, slyšela jsem i něco jiného.

Uvědomila jsem si, že to není povídka o válce a malém chlapečkovi, který se chce stát fotbalistou, ale "plechové strašidlo" mu roztrhá nohu, proto se jím asi nestane, ale o pevné vůli, kterou musel Nadir mít. Vlastně nejdřív najít, aby zachránil svůj sen.

Vždyť ten kluk celou dobu sní jen o tom, že se stane slavným fotbalistou a bude hrát na jednom hřišti s celebritami. A ze dne na den se jeho sen vytratí. Jak by bylo nám? Co bychom dělali my? Mě by bylo úplně hrozně. Brečela bych, vztekala se, možná i křičela a neměla bych na nikoho náladu. Přesně jako Nadir. Každému z nás se přece někdy rozplynul jeho sen.

Ale někdy se přes to musíme přehoupnout, abychom tu překážku přeskočili. Někdy je ta překážka vysoká, někdy nízká, ale někdy nám jenom chybí sebevědomí. Nebo je někdy tak malá, že ji projdeme třeba za den. Ať už je ale jakákoliv, tak je zdolatelná. Tedy pokud budeme chtít a najdeme v sobě sílu bojovat s nepřízní osudu.

Protože každý by měl mít svůj sen, za kterým si jde tak, či tak. Protože chce něco ve svém životě dokázat a je úplně jedno, co to je. Třeba pro někoho je největším snem být pekařkou, hokejistou, spisovatelem anebo dokonce prezidentem. Někdo se chce jen naučit malovat, zpívat nebo hrát na nějaký hudební nástroj. Ať už je náš sen pro někoho malinký, pro nás je hrozně moc veliký a strašlivě důležitý a vždycky stojí za to o něj bojovat s pavoukem, kterého máme všichni v sobě.

Upřímně, kdybych chtěla být známou tanečnicí a upadla mi noha, tak bych už nechtěla být tanečnicí, ale vždycky se najde něco podobného, co můžeš dělat i s nemocemi. Vemte si třeba takový ten basket na vozíčku - možná někoho z nich popadl stejný osud jako Nadira. Ale nikdo z nich se nevzdal, bojovali dál, i když přišli o nohu nebo přestali chodit nebo ztratili ruku, nebo mají nějakou nemoc, kvůli které nemůžou ten sport dělat. Ale každý z nich vyhrál nad pavoukem, protože poslouchal svou mouchu.

Každý z nás má v sobě kousek pavouka, který mu říká "Vykašli se na to.". Každý bojuje s něčím nebo někým, kdo mu říká, že to nezvládne, nemá na to, nestihne to, nedokáže. Je jen na nás, jak se s takovými lidmi vyrovnáme. Jestli jim uvěříme a najdeme si něco jiného, co by nás mohlo naplnit, nebo jestli ty jejich škaredé slova skousneme a řekneme si "Já jim ukážu!", zatneme zuby, překousneme bolest a půjdeme to všechno zkoušet znovu a znovu a znovu, dokud se nám to nepovede.

Ale zároveň máme i svého Flyna, který nás zvedá a pomáhá nám, když je nám nejhůř a nejvíc to potřebujeme. A ono se to povede. Jednou ano. Nebo Vy si snad myslíte, že to měl Nadir vzdát a zůstat ležet v posteli? Já teda rozhodně ne! Protože já musím pořád něco dělat, něco nového zkoušet, ěco nového se učit, zkoumat, hledat a objevovat.

Momentálně se chci stát spisovatelkou a teda není to tak jednoduché, jak to vypadá. Taky mám na své cestě pavouky, na můj vkus docela dost. Ale s každou novou výzvou se snažím některého z těch pavouků odehnat a naopak doufám, že přiletí celé hejno much, které mě budou podporovat a říkat mi, že na to mám a všechno zvládnu a vyhraju sama nad sebou a vlastně nade všema, kteří nevěří, že se mi můj další sen splní.

Přemýšlela jsem nad tím, jak asi muselo být Nadirovi, když se vzbudil v posteli v té nemocnici a zjistil, že nemá nohu. Jak mu asi bylo? Hrozně? Asi ještě mnohem hůř! Ale kdyby se z něj stal herec, mohl hrát v divadle piráta - na všem zlém je něco dobré. Ne, dělám si srandu, muselo mu být strašně, strašně moc smutno. Ale Nadir svůj boj vyhrál a dodal tak další kapitolu do své životní knihy. Tuto kapitolu si klidně mohl nazvat "Jsem hrdina".

A ať už nás potká jakýkoliv osud, vždy můžeme svého snu docílit, pokud nebudeme poslouchat pavouka, ale mouchu. I když já bych pavouka neposlouchala, protože je ošklivý. A taky proto, že se nevzdávám. Musím přece nejdřív vyzkoušet všechno, co jde, abych dosáhla na to, co chci. A když to nejde tak, jak chci já, zkusím to jinak. A ejhle, ono to nejde. Zase. Tak to zkusím jinak. A znovu. A znovu. A když to moc chci, moc tomu věřím, zkouším a poslouchám tu svou mouchu, jednou se mi to určitě povede. Já se totiž nevzdávám. Vy snad ano?

Dorotka

"A co teď?", vlastně jen tři slova, jediná věta, a přitom tolik významů. Věta předcházející začátky konců, konce začátků, všechno mezi tím, a ještě mnohem víc. Věta, která se bezpochyby prohnala hlavou Nadira a všech jeho nejbližších, po onom osudném dni. Vlastně jen jediná otázka, však odpověď na niž může změnit úplně vše.
Každý den přináší nové problémy, trable i radosti a se všemi je třeba se vypořádat. Domnívám se, že kniha je plná metafor, některé jsou příhodně skryté, jiné zase přímo na očích. Postava pavouka představuje pochyby, podlá, zákeřná stvoření, která se pomaličku vplíží do mysli a potom ne a ne pustit. Stvoření, která mohou ublížit stejnou měrou, jako ta plechová strašidla. Ona plechová strašidla by mohla být úskalími, kterých se nám v životě dostane. Kniha Dobrodružství super mouchy Flyna je zobrazením motivace, naděje, východu slunce po noci delší, než kterýkoliv sen. Každý semtam potká nějaké takové plechové strašidlo, a i přesto musí napsat další kapitolu svého dobrodružství. A jako malý Nadir popadnout šanci za pačesy a pak se mermomocí držet.
Všichni občas narazíme na nějaké strašidlo, ať už je jakéhokoliv materiálu, skupenství, či původu. Ale většinou to není konec světa, a i kdyby ano... je třeba se nadechnout, zamyslet se a odpovědět si na otázku "A co teď?"


Elen

Recenze posluchačů : 5


Nikdy jsem si neposlechla nic dojemnějšího. Slzy mi tekly z očí jako hrachy. 

Romana


Krásná pohádka, kterou by si měly poslechnout všechny děti co mají trápení. 

Karel


Napsat pohádku o dětech z onkologie vyžaduje značnou odvahu.  Petr Doležal se toho zhostil na výbornou jako autor a ještě lépe jako vypravěč. Prostě nádhera.
Jirka


Prostě krása se vším co k ní patří.
Petr


Ahoj  Flyne.  Jmenuji se Anička  a chodím do druhé třídy a nemám žádné kamarádky. Nesmíme chodit do školy a proto se nemůžeme vidět. Je mi doma smutno  a stýská se mi po nich. Myslíš, že se po prázdninách sejdeme? Moc se mi líbí vyprávění o tobě a zlém pavoukovi.
Anička